autor: Muckátko :o*
Daleko od místa dění
Simone dokončila svoji práci na počítači a po dlouhé době se rozhodla pro kompletní úklid celého domu, na který v poslední době neměl ani jeden z obyvatel moc času. Vždy dávala pozor na to, aby v domě nezačali skladovat zbytečné věci, které by znamenaly úsilí navíc. Všem známým a příbuzným zakázala dárky typu vázy, čajové sety nebo nesmyslné suvenýry z cest. Takové věci pak rozestavěla po domě, aby měli ti, co jí je darovali, radost, že je má vystavené. Na věci sedal prach, přesto Simone neměla to srdce věci vyhodit v případě, že by se po nich časem začal někdo shánět.
„Bille!“ křikla Simone do útrob domu, když v obýváku na křesle už třetí den po sobě měla uklízet Billovu deku, kterou býval večer u televize přikrytý.
„Jo?“ ozvalo se zpět.
„Dostaň sem svůj zadek a pojď si uklidit tu deku,“ zavolala a snažila se neznít příliš naštvaně. Její syn byl normálně nezvykle pořádný, ale z toho mu od ruky odpadávala pořád ta stejná věc, kterou s oblibou nechával na místech, kde byl nepořádek nejvíc vidět.
„Už jduuuu,“ zahučel Bill a vyšel ze svého pokoje. Líně došel do obýváku a podíval se na svoji matku, která se tvářila jako bůh pomsty, když ukazovala na pohozenou plyšovou deku na křesle.
Bill protočil očima a začala deku skládat do úhledného čtverce.
Sotva se ji chystal odnést do skříně, rozezněl se domem zvonek.
„Otevřu!“ vypískl Bill a nechal Simone stát v obýváku s otevřenými ústy, jak na něj chtěla zavolat, aby nejdřív uklidil tu deku, kdyby chtěl jít dotyčný dovnitř. Zavrčela a deku uklidila za Billa, slibujíc si, že je to naposled.
„Mami, to je pro tebe,“ vrátil se Bill s kamennou tváří. Simone odložila polštářek na pohovku a došla ke dveřím.
„Dobrý den,“ pozdravil muž středního věku s brýlemi oblečený do padnoucího tmavě modrého obleku s kravatou.
„Dobrý den, přejete si?“
„Ano. Jste Simone Kaulitzová?“ zeptal se.
„Teď už Trümperová. Před časem jsem se provdala,“ uvedla na pravou míru.
„Ach. Omlouvám se. Mohl bych s vámi mluvit?“
„Samozřejmě. Pojďte dál a nezouvejte se,“ vpustila muže dovnitř a zavřela za ním. „Udělejte si v obýváku pohodlí. Dáte si kávu nebo čaj?“ nabídla mu.
„Jen sklenici vody, pokud mohu poprosit. Cesta sem byla dlouhá,“ vysvětlil a zůstal stát u vchodu do obýváku.
„Posaďte se. Bille, můžeš pánovi donést tu vodu a pak jít k sobě?“ zeptala se Billa.
„Hned to bude,“ řekl Bill normálním tónem hlasu a pak se naklonil k Simonině uchu. „Samotnou tě s ním ale nenechám, když není Gordon doma,“ dodal šeptem a šel tomu žabákovi pro jeho vodu.
„Takže, jak vám mohu pomoci?“ vešla Simone do pokoje a muž okamžitě vstal z křesla.
„Ještě jsem se nepředstavil. Mé jméno je Alfred Müller. Pracuji pro právní kancelář Lenz&Müller se sídlem ve Freiburgu.“
„Přijel jste až z Freiburgu?“
„Ne tak docela. Autem jsem dojel do Basileje, odtud jsem letěl do Drážďan, kde máme pobočku, a odtud firemním autem sem k vám,“ vysvětlit Alfred.
„Oh! To tedy asi bude naléhavé. To, proč jste přijel,“ začala Simone.
„Ano to je, já… děkuji,“ poděkoval Billovi, který na stolek postavil štíhlou sklenici s vodou, a přerušil tak jejich rozmluvu. Obešel pohovku a posadil se.
„Jsem tu ve věci dědického řízení a je mi velice líto, že jsem tou osobou, která vám musí oznámit, že před několika dny zemřela vaše teta ve věku nedožitých 92 let,“ pronesl tónem, ve kterém se však neodrážela žádná lítost. Byla to možná profesní deformace. Naučil se příliš si osudy lidí nezabírat, protože dědictví řešil po většinu času své praxe a tyto smutné zprávy byly na jeho denním pořádku. Zamračená tvář ženy na pohovce jej však překvapila.
„Asi vám nerozumím, pane Müllere. Já nemám tetu,“ narovnala se Simone.
„Podle těchto údajů ano,“ podal Simone složku, která obsahovala veškeré informace o rodině a úmrtní list Alindy Kaulitzové. Simone si složku převzala a otevřela ji. Prošla si listy, které jí ležely na klíně. Údaje o jediném dědici, o ní, však seděly. Datum a místo narození, jména a bydliště rodičů. Složku zavřela a vrátila ji právníkovi.
„Tedy ano. Vím, že moje matka měla sestru, ale nikdy jsem se s ní nesetkala. Doteď jsem nevěděla jméno, bydliště, ani jak vypadá,“ mračila se Simone, jak usilovně přemýšlela.
„Přesto je to tak a podle všeho jste jediný zákonný dědic. Alinda Kaulitzová nikdy neměla děti, ani se neprovdala a vaši rodiče již bohužel nežijí, tudíž jste prvním přímým dědicem vy. Ze zákona můžete dědictví v plné výši buď přijmout, nebo odmítnout, ale jelikož neměla Alinda žádné dluhy, se kterými byste se musela vypořádávat v rámci řízení, bylo by nesmyslné se dědictví vzdát ve prospěch státu,“ vysvětlil Alfred.
„Promiňte, já si jen neumím představit, že bych měla něco dědit po někom, koho vůbec neznám a kdo je pro mě prakticky cizí,“ zasténala Simone nešťastně.
„Chápu vaše rozpaky, ale není třeba sem zatahovat nějaké morální zásady. Chápejte, pro mě jako pro právníka nemají tyhle věci v této záležitosti žádnou hodnotu. Nechci znít nelidsky, ale pro mě je směrodatné, aby byla pozůstalost vyřízena dle zákona a padla do rukou, do kterých podle našeho právního řádu patří. Jak s ní poté naložíte vy, už záleží na vás. Pak můžete s rodinou projednat, zda je morální a správné ponechat si majetek člověka, se kterým jste se nestýkala, nebo se jej nějakým jiným způsobem zříct.“
„Dobře, já, co se ode mě teď očekává?“ zeptala se Simone.
„Nejlepší by bylo, kdybyste si o tom v klidu promluvila s manželem, popřípadě se synem,“ kývl směrem k Billovi, který nenápadně špicloval uši, radujíc se, že bude jeho máma boháč. „Pak bych se s vámi domluvil na nějakém termínu, který by vyhovoval nám oběma, jelikož máte právo vidět, co vše do dědictví spadá.“
„A co do něj vlastně spadá?“ Simone si uvědomila, že doteď nepadlo ani slovo o tom, co jí má vlastně připadnout.
„Primárně je to účet v bance ve Freiburgu s finanční položkou v řádech desetitisíců, která by byla vyřízená pouhými pár podpisy a převedením částky na váš účet, a v druhé řadě se jedná o nemovitost a k ní přilehlé pozemky v katastrálním obvodě obce Schallbach číslo parcely 66,“ nahlížel Alfred do svých spisů a četl z nich ty nejdůležitější informace.
Simone pozorně poslouchala a lehce se ošívala, jak její mozek pracoval na plné obrátky, aby zvládla vstřebat velké kvantum informací. Byla nakonec ráda, že Bill zůstal, protože on si dovedl zapamatovat i tu největší hloupost na světě, takže si může být jistá, že když jí nějaká informace vypadne, až bude později referovat Gordonovi události dnešního dne, Bill ji spolehlivě zastoupí a doplní.
„Vím, že je toho na vás teď poměrně dost. Nechám vám tady veškeré informace o průběhu dědického řízení, protože s přijmutím dědictví pochopitelně souvisí i určité povinnosti, jako je dědická daň nebo daň z nemovitosti, která se samozřejmě vypočítává z hodnoty dané nemovitosti. Čím je odhad vyšší, tím stoupá i daň, ale to se vše dočtete v těchto dokumentech. Nechám vám tady svoji vizitku. Je na ní telefonní kontakt, fax a e-mailová adresa. Vše si dobře promyslete, a pak se mi ozvěte, kdy byste se na dům přijeli podívat. Je to bohužel až na jihu Německa ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, takže pokud nebude chtít využít letadlo, cesta autem bude dlouhá a náročná. Prosím vás ale, abyste toto téma příliš neodkládali a prodiskutovali ho co nejdříve. Dům i pozemek na vaše rozhodnutí samozřejmě počkají, ale vzhledem k pokročilému věku a častým zdravotním potížím, vaší tetě v domě pomáhali 2 pomocnice a jeden muž. Byli zvyklí pracovat pouze za stravu, ubytování a jen velmi malé výplaty. Pokud je nazveme zaměstnanci, tak ty bude potřeba vyřešit co nejdříve. Vím, že vám tu podávám velmi útržkovité informace, ale jak říkám, vše najdete v těchto deskách. Prostudujte si je a pak mi dejte vědět.“
„Promluvím o tom s manželem ještě dnes. Měl by se během dvou hodin vrátit,“ přikývla Simone a po vzoru právníka vstala. Sledovala, jak si zapíná koženou aktovku a odebírá se k východu.
„Bylo mi potěšením vás poznat a budu očekávat váš telefonát nebo e-mail. Hezký den a na shledanou,“ rozloučil se Alfred a nechal se vyprovodit z domu.
„Vám také. Na shledanou,“ přikývla Simone a zavřela dveře. Jako omámená došla do obýváku, kde měl do složky zabořený nos Bill a očima lítal z jednoho lejstra na druhé. Simone dopadla do měkkého čalounění a namáhavě zafuněla.
„Taky nám ten dům mohl vyfotit. Tady je jen papír s černobílými čtverečky a čísly a fixou je tady jeden ten čtvereček zarámovaný,“ odfrkl si Bill a podíval se na mámu, která mu vrátila pohled alá ‚Mám teď úplně jiné starosti.‘ „Jsi boháč, mami, a já jsem moc rád, že jsi moje máma,“ zavrkal Bill a v jeho hlase jasně zněla radost a očekávání, že z toho něco kápne i pro něj. Měl jasnou představu, jak s domem naložit. Stěhovat se rozhodně nechtěl. V jejich spolkové zemi mu to naprosto vyhovovalo, takže se bude bít za variantu, aby se dům prodal, a Simone aby zkasírovala peníze za prodej, ze kterých by část mohla připadnout Billovi, protože jeho máma přeci není žádný strýček Skrblík.
„To se ještě uvidí, Bille,“ upozornila jej Simone a promnula si čelo.
„Kdo je – teda byla vůbec tahle… Alinda Kaulitzová?“ podíval se do papírů, aby její jméno nespletl.
„To bych taky ráda věděla. Vím jen, že byla sestra tvojí babičky. Nikdy jsem ji neviděla. Babička o ní nikdy nemluvila, takže nevím, o nic víc než ty.“
„No, zrovna když jsme si začali myslet, že jsou všechna dramata za námi, se objeví tenhle ten Alfredo a vybalí na nás tohle. Sám si řekne o vodu a nakonec se jí ani nedotkne. Má štěstí, že byla jen z kohoutku,“ zasmál se Bill potutelně.
„Ty’s mu nalil vodu z kohoutku? V lednici je balená jemně perlivá,“ zděsila se Simone.
„Ups!“ usmál se Bill a pokrčil rameny.
„Tak to prosím tě zase odnes, ať se nám ty papíry ještě nepodaří polít,“ vydechla Simone a odtáhla roztažené listy do bezpečné vzdálenosti. Bill zamlel pusou a neochotně se zvedl, aby po hostovi uklidil.
Vyléval vodu do dřezu, když v zámku zarachotily klíče. Poskočil radostí, odložil sklenici na linku, aniž by se jí nějak dál zabýval, a vyběhl z kuchyně do chodby, kde ze sebe Gordon právě sundával bundu a odkládal tašky na botník.
„Čau Gordone! Z mámy je boháč. Udělal’s dobře, že sis ji nakonec vzal,“ zahvízdal Bill a hlasitě se zasmál.
„Co to zase plácáš, Bille?“ naklonil Gordon hlavu a podíval se na svého nevlastního syna.
„Dědila, nebo ještě pořád dědí,“ zařehtal se a nadskočil leknutím, když ho Simone okřikla.
„Bille! Co kdyby ses staral o své vlastní věci a zkusil se naučit podávat informace postupně a ne jen ty, které se tobě hodí do krámu,“ hubovala Simone, když za nimi došla do chodby.
„Okey, takže co se tu děje?“ prohlídl si Gordon oba dva a pověsil klíče od domu na věšáček.
„No… já jsem dědila, nebo vlastně… dědím,“ zopakovala to samé, za co Billovi vynadala, protože zjistila, že nemá tušení, jak to Gordonovi všechno v kostce oznámit. Bill protočil očima a odfrkl si.
„To ale znamená… kdo zemřel?“ zamračil se, protože pokud si dobře pamatoval, jeho žena už žádné přímé příbuzné neměla. Zatajila mu někoho?
„Matčina sestra, kterou jsem nikdy nepoznala.“
„Oh! Nepůjdeme do obýváku? Přece nebudeme řešit něco takového na chodbě,“ navrhl Gordon a v rychlosti si zul boty.
„Asi před půl hodinou tady zazvonil právník, aby mi oznámil, že zemřela a že jsem její jediná rodina, která má právo po ní dědit. Nechal tu hromadu papírů, ve kterých stojí všechny informace. Chce po nás, abychom se rozhodli, jestli to dědictví přijmeme, nebo ne. V každém případě nás žádá, abychom mu dali co nejdříve vědět, kdy se pojedeme podívat na dům a pozemek, který po ní zůstal,“ sdělila mu Simone.
„No s trochou černého humoru máš štěstí, že sis už jedním dědictvím prošla, když zemřeli tvoji rodiče. O to jednodušší bude vyřídit tohle, protože už víme, o co se jedná a jak to chodí.“
„To ano, ale tehdy jsme nemuseli cestovat přes celé Německo a řešit, co se zaměstnanci,“ projela si Simone vlasy prsty.
„Jestli někoho zajímá můj názor, tak já bych zaměstnance propustil, dědictví přijal a dům prodal,“ usmál se Bill, jak jednoduché to je. Simone se podívala na svého syna.
„Víš, že mě tenhle ten tvůj názor, na který se, podotýkám, zatím nikdo neptal, ani nepřekvapuje? I kdyby to nakonec dopadlo, tak jak říkáš. Nemysli si, že veškeré peníze z toho padnout na tvé potřeby. To rovnou pusť z hlavy,“ zamítla Simone a snažila se tak utnout veškeré synovy naděje, že bude moct s penězi jakkoli manipulovat.
„Bádensko-Württembersko?“ vykulil Gordon oči. Simone přikývla. „Autem může ta cesta trvat i, co já vím, 9 hodin?“
„Se zastávkami, abychom si odpočinuli, možná ještě víc,“ dodala Simone.
„To nemáme šanci za jeden den otočit,“ sumíroval si Gordon v hlavě.
„Budeme tam muset nejspíš pár dní zůstat, abychom se z té cesty vzpamatovali, vyřešili, co je třeba, protože ten právník je z Freiburgu a cesta sem je pro něj taky pořádně komplikovaná, a zase se připravili na cestu zpět,“ propočítávala Simone.
„Dobře. Hádám, že tuhle kauzu bude chtít mít rychle z krku. Zavolej mu, že se na ten dům přijedeme tak jako tak podívat a do té doby se rozmyslíš, jak s tím dědictvím naložíš,“ rozřešil Gordon celou situaci. Simone sáhla po svém telefonu.
„Bude chtít vědět konkrétní datum,“ upozornila jej Simone a natáhla se pro vizitku s číslem na právníka.
„Čtvrtek. To nebude na silnici takový zmatek, než kdybychom vyrazili v pátek před víkendem.“
„Tak tedy čtvrtek.“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Ohohoo, tak to jsem zvědavá..
No úplně vidím jak tam dojedou, Simone se bude líbit, ale mezitím Bill už bude počítat kolik by z toho šlo sebrat prašulí 😀
A nebo že by se mu zalíbil dům?
Tak v celém tomhle díle mě nejvíce bavil Bill 😀 Zajímalo by mě, kolik mu tady je, abych si ho dokázala lépe představit. Jinak zatím děj pokračuje tak, jak jsem předpokládala, takže se opravdu moc těším na to, jak to bude dál!
Sama netuším, jak bych takové dědictví řešila…navíc s těmi podivnými tajemstvími, o kterých oni zatím netuší!
Bill je spravny potrhlo 😀 ma jasno co se vsim delat, ale.nedivim se mu. Taky bych klidne prijala dedictvi po komkoliv pokud by bylo takove jake ceka Simone. Jsem zvedava, co se stane s temi zamestnanci a tim 'neznamym ctvrtym jedlikem' 🙂 ale tesim se, az pojedou omrknout dum. Myslim, ze by nam to mohlo dat par dalsich indicii k rozlusteni 🙂
Moc dekuji za dil 😉
No doufám že ten dům neprodaj a zvědava jak to bude dál.
Som zvedavá prečo a či, si to s tým predajom rozmyslia. Bill tam myslím zostane, nie? a kde je Tom? Už sa teším na tú ich návštevu:)
ďakujem za preklad.
[5]: ospravedlňujem sa, viem, že to nie je preklad. Len tu mám chaos a neviem čo píšem. Najradšej by som poslala všetkých spať:)
A tak máme na scéne Billa. A že to bol teda nástup 😀 Bill je pekný prípad 😀
Som zvedavá, čo s tým domom nakoniec urobia. Či ho predajú alebo nie. 🙂
Ďakujem za časť.
Bill se hned na úvod krásně vybarvil, koukám 😀 Přišlo by mi to dost necitlivé, přece jen mluvíme o něčí smrti – ale omlouvá ho zaprvé že svoji pratetu vůbec neznal a zadruhé že je to prostě Bill, náš střeštěný milý Bill 😀
Jak správně počítali, bude třeba tam strávit pár dní, aby to všechno vyřešili. Zajímalo by mě, jestli je rovnou stráví vonom domě. Asi pro ně bude šok, až uvidí, co za sídlo to je, protože mě připadá, že si představují nějaký rozkošný rodinný domeček 😀
Jsem napjatá jak kšandy. Ne, ještě víc jak kšandy! Moc díky za díl :DD
Jůů, už jsem se těšila, až budu moci konečně v téhle povídce přivítat alespoň Billa! A ono to bylo hnedka v tomhle díle! 🙂 Mám opravdu radost! Hned je tahle povídka taková veselejší. Z toho Alindina domu mám totiž celkem husí kůži, protože je tam spousty tajemství a celé to bylo zatím takové ponuré.
Bill mi samozřejmě hnedka padnul do noty, ovšem nebylo to žádné překvapení, protože v Tvém podaní mi vždycky kluci moc sednou! 🙂 Rozhodně jsem zvědavá, kolik je Billovi let, protože to jsem se zatím nedozvěděla, ale věřím, že v dalších dílech a o něm budu vědět více. Musela jsem se smát tomu, jak hnedka kalkuloval, jak bude jeho mamka bohatá, a že by i jemu z toho mohlo něco kápnout! 😀 Ovšem ne že bych se mu divila. Tím, že tetu ani neznal a ani nevěděl, že někdo takový existuje, je jasné, že k zemřelé nemá žádné vztahy. Já být na jeho místě, a kdyby moje mamka dědila, tak jsem asi stejně nadšená! 😀 Pro Simone to musel být pořádný šok, obzvláště proto, že nečekala, že by po tetě, kterou ani neznala, mohla dědit. Chápu, že byla ze začátku zmatená a bylo jí možná i hloupé dědit po někom, koho ani nezná.
Celkově mám z tohoto dílu strašně pozitivní pocity! Rodina Kaulitzů se mi zatím velice pozdává, především tenhle rozjařený Bill a já jsem rozhodně zvědavá, jak to nakonec dopadne s tím domem. Moc se těším, až se na něj přijednou podívat, protože jsem opravdu zvědavá, co na to řeknou a za si jej nakonec nechají. Opravdu se moc těším na to, co nás čeká!
Moc děkuji za další krásný díl! 🙂
Mno, tak som sa sekla, nie je to Bill… Stále ešte teda ostáva Tom. A vzhľadom na tempo príbehu je to aj dosť možné. Ale… fakt až v pätnástom? Mno tak to sa ešte načakáme… Ale teda priznám sa, e než som sa dostala k napísaniu tohto komentáru, stihla som prečítať už aj sedmičku a je to stále lepšie a lepšie, :-p