autor: Viollett Shadow
Ahojky, dlouho jsem se neozvala, já vím. Chci to napravit, a tak jsem sepsala jednodílku. Má fantazie a touha po psaní mě donutila něco napsat. Jak sám název říká. Je to jedna píseň z nového alba. King Of Surbia. Ano, je to tak nějak podle té písně, nevím zda se to bude líbit nebo hodit k té písni, ale první po tom, co jsem si tu píseň přečetla v překladu, mě napadlo, že to nemuselo být přeci o dívce, ale o nich. (Na co by tam zpíval jinak o slávě.) A také mě ihned napadl tenhle příběh. No, o závěru bych řekl,a že jsem ho nejdřív nechtěla napsat, ale nechat spíše otevřený, ale zase nechci vás trápit. 🙂
Viollett Shadow
Křik! To bylo jediné, co šlo slyšet po celém moderním, ale skromném domě, postaveném v jedné z mnoha částí bohatších a slavnějších částí Los Angeles.
Jedna z hodně výhod žití v Los Angeles bylo, že jakýkoliv rámus, co se dělo v jakémkoliv domě, nepohnulo sousedy. Ovšemže slyšeli někdy křik, hudbu nahlas či jiné věci, ale nikdy to nebylo tak akutní, aby to přimělo sousedy zvednout se a jít si stěžovat.
To, co se momentálně dělo v domě, ve kterém žili Bill a Tom Kaulitzovi, nebylo ale na denním pořádku, natož dobré pro ně.
Bylo kolem jedenácté hodiny večer a v onom domě bylo křiku a rámusu, jako kdyby bylo pravé poledne.
„Jsi naprostý zmetek! Nechápu, jak jsi to mohl udělat! To bylo keců, ty bastarde!“ Křikl na své dvojče Bill a hodil po něm polštář, který zrovna ve vzteku měl po ruce. Trefil, ovšem jeho bratr ho rukou odhodil při obraně a shodil díky tomu moderní vázu, která měla svou ‚dražší‘ cenu.
„Já? A co jsem asi tak měl dělat? Já to udělal jenom proto, abys ty neprozradil, co se v tomhle domě děje!“ Okřikl ho Tom nazpět a založil si ruce na hrudi. „To ty ses hned musel aktivně cpát ke mně, když jsem s tou blondýnou jen mluvil! Sakra, Bille!“ Zakřičel už nahlas Tom a sklonil se, aby se vyhnul dalšímu polštáři.
„Co to, ty bastarde! Nesnáším tě! Prý jen mluvil? Jen s blondýnou, nevím který prase tu mlelo, že má větší kozy jak Ria a chtěl by je cumlat jako nemluvně!“ Zaječel nahlas. „Jsi naprosté prase! A nevěrník! A kurevník! A Hajzl! A… A… Jo! Jsi všechno, co jde!“ Zaječel Bill a dupl si na podlahu jednou nohou jako malé dítě. „Nesnáším tě! Naprosto!“
„A to vadí? Byl jsem opilý, tak co? Jsem sakra jenom člověk! Chlap! Už od dětství máme prostě touhu po prsou! To jenom tady zlatý Bill Kaulitz třpytka ne!“ Zavrčel nazpět Tom.
„Celých 25 let jsem ti věrný a jsem takový, abych se hlavně tobě líbil, abych byl dokonalým, jak ty chceš! A ty co? Odvděčíš se takhle!“ Zaječel Bill, byl naprosto rudý v obličeji, obě dvojčata si až říkala, jak to zvládne rozdýchat.
„A já snad ne? Dobře, ty holky, co jsem měl, no jooo, co nadělám, ale jsem ti věrný!“ Narovnal se Tom a podíval se na své dvojče, které až nebezpečně rychle přiběhlo k němu. Naděje, že ho teď v agónii vzteku políbí a vše se uklidní při divokém sexu, se rozplynula po té, co se Bill napřáhl a vrazil svému dvojčeti facku.
„Nesnáším tě! Nechci tě nikdy vidět! Vypadni navždy, hajzle! Kéž by ses nenarodil, nebo já nebyl tvůj bratr a dvojče!“
Po domě se rozlilo ticho po tom, co Tom spadl po facce na zem a vzal s sebou i stolek s druhou vázou, ve které byly umělé květiny.
Bill v šoku, co udělal, sledoval své dvojče, které se právě začalo zvedat po určitě stejném šoku. Bill si oběma dlaněmi zakryl pusu. Nevěděl, co dělat, omluvit se? Strachovat se, zda je v pořádku?
Tom se sebral ze země poměrně rychle, to, co ho utišilo a probralo ze vzteku, nebyla Billova facka, ale spíše to, co mu jeho bratr řekl. Hodněkrát říkal, jak ho nesnáší ve vzteku, i to, že ho nechce už nikdy vidět, dokonce i jeho slova, aby navždy vypadl, mu nevadila a nezranila jej tak, jako to poslední. ‚Kéž by ses nenarodil, nebo já nebyl tvůj bratr a dvojče!‘ Opět ta věta projela Tomovou myslí. Jeho bratr nikdy tohle neřekl. Nikdy. Přísahali si, že nikdy nic takového neřeknou, protože to jsou slova, co ani jeden nechce slyšet a vědí, že by to toho druhého položilo na kolena, ne-li zabilo v tu chvíli.
Bill chtěl něco říci, ale hlas mu selhal při prvním slově. Tom se dotknul rtu, ze kterého mu skáplo několik kapek z říznutí od vázy, která se při pádu rozbila a poranila jej. Nahnul se, aby se podíval na prsty, které mu dokazovaly, že se poranil.
Jedna kapka krve spadla na podlahu. Tom se bez slova sebral, prošel kolem Billa a vzal si svou peněženku, klíče od auta, mobil. Nezapomněl vzít bundu, protože ač v Los Angeles je přes den teplo, večery bývají chladnější, extra v období podzimu. Podíval se na Billa, který stál zády k němu stále ve stejné poloze.
„Slíbili jsme si, že si to nikdy neřekneme. Že je to jako vražda mezi námi, jako kdyby druhý v tu chvíli měl zemřít. Je konec. Právě jsi mě zabil.“ šeptl Tom do ticha a poté otevřel prudce dveře. Tak moc ani on sám nechtěl, sklo, které bylo ve dveřích, prasklo a vytvořilo tak pavučinu. Chladný vítr profoukl přes byt. Tom ihned ucítil vůni oceánu, který byl sice dál od nich, ale i přesto si až k nim našel cestu. Po nádechu Tom odešel do svého auta a odjel.
Bill se po tom, co uslyšel skřípání pneumatik, otočil ke dveřím, které nyní zdobily pavučiny.
„Nechoď…“ šeptl. „Potřebuju tě, tolik tě potřebuju.“ Šeptl, jeho slova byla vyřčena do ticha. Byla řečena zbytečně.
Ani po 2 měsících od hádky se dvojčata nesetkala, Tom se bavil s Gustavem, Georgem, a dalšími kamarády, jako by se nic nedělo, ale s Billem ne, ani s ním nepřišel do kontaktu. Nikdy nešel na párty, kde měl být Bill. Nechtěl ho vidět.
Vše, co měli, lásku, slávu, bolest, všechny pocity, které spolu sdíleli, teď museli prožívat každý sám.
Bill byl mezi kamarády přátelský a dělal, jako by se opravdu nic nestalo, ale jen co se dveře od jejich domu zavřely, Bill pocítil opět to, co cítil v tu chvíli, kdy Tom odešel.
Smutek, úzkost, deprese, vše ho ihned pojalo za své. Přišlo mu, jako by jejich dům, teď spíše Billův dům, vždy když Bill vejde, natáhl černé ruce a ty ho stáhly dovnitř a vtloukaly do něho smutek a deprese.
Bill celé dny proseděl u Toma v pokoji nebo v chodbě u dveří a čekal, kdy Tom vchodové dveře otevře a řekne, jak se mu stýskalo. Bez výsledku. Často přemýšlel a vracel se do vzpomínek, kde s Tomem byli a radovali se ze všeho. Na ty dny, kdy se spolu poprvé chytili za ruku, kdy Tom učil Billa, jak na správné polibky, jejich doteky, první milování, na všechno.
Někdy přemýšlel, co by se dělo, kdyby to neřekl. Představoval si jejich budoucnost, co si vždy spolu vymýšleli. Žil pouze ve svých myšlenkách, kde mohl být se svým bratrem.
Tom na svého bratra myslel také, ale nedokázal mu prostě odpustit to, co řekl. Hodněkrát se přistihl, jak sedí ve svém autě o ulici vedle, než je jejich dům, a přemlouvá se, aby tam jel.
A nyní? Byl tam opět, o ulici vedle a poťukával prsty do volantu a přemýšlel, zda tam jet. Přeci jen, schovávat se před ním navěky nemůže, a jeho srdce bylo tak roztrhané, že nemohl ani kousíček přilepit zpět, to dokáže pouze jeho bratr.
Z přemýšlení ho vytrhnul mobil, když mu zapípal a oznámil SMS. Tom nechápavě zamrkal a vzal mobil, jasně všem oznámil, že chce týden pro sebe.
Od Billa. Tom s polknutím odemknul mobil a rozklikl SMS. Nebyla to ani tak SMS jako MMS.
Byla tam fotka, lépe řečeno koláž, byly tam fotky, když byli malá batolata, když byli větší, pak začátek éry Devilish – Tokio Hotel, jejich soukromé fotky z turné, kde byli vždy oni dva spolu, a nakonec fotka, která byla pořízena den před jejich hádkou. Byli tam oni dva spolu na balkóně, Tom měl cigaretu v puse a Bill lízátko, spíše tyčku od lízátka, ale jeho tvář naznačovala a dokazovala, že na jednom konci stále byla sladká kulatá pochoutka.
Pod tím vším bylo napsané pouze jedno. „Tolik tě potřebuji.“ Tom cítil, jak se jeho ruce při tom, co viděl, klepou a slzy se derou ven. Odložil mobil do svého klína a rozjel se k jejich domu. Cítil, jak jeho srdce křachne, poslední kousíček jeho, ale i Billova srdce. To, co cítí jeden, cítí druhý. Nemohl jejich srdce nechat zničit. Ihned po tom, co prudce zaparkoval, vyběhl do domu, odemkl a rozrazil dveře. Našel své dvojče v tureckém sedu uprostřed chodby na koberci s očima uslzenýma a mobilem v ruce. Neváhal. Nemohl váhat. Rozeběhl se a dopadl vedle svého bratra tak, že ho stihl obejmout a přitisknout k sobě, jak jen nejvíce to jde.
„Řekni to.“ Šeptl Tom a objímal dál své dvojče. „Prosím.“ Zašeptal do ticha a pouhých vzlyků a popotahování obou.
„Tolik tě potřebuju.“ Zašeptal mu zpět Bill, objímajíc ho. „Mrzí mě, co jsem řekl. Umřel bych klidně pro tebe. Ale musím tě mít u sebe. Miluju tě.“ Špitnul a podíval se konečně po několika minutách držení se navzájem na svého staršího bratra.
„Já se taky omlouvám. Miluju tě a jsi pro mě vším. Jedna osoba. To jsme.“ Zašeptal zpět a poté svého mladšího bratra políbil na rty.
autor: Viollett Shadow
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Krásna poviedka. Potešilo ma,že sa napokon uzmierili a ,že sa mu Bill aj napriek všetkému ako prvý ospravedlnil 🙂
Vždycky se snažím si ty příběhy z povídek představit ve skutečnosti a myslím, že se ti opravdu podařilo něco zvláštního. Bill s Tomem se nemohou navzájem urazit a přesto jsi našla slova, která utla veškeré nesmyslné nadávky a zasáhla tam, kde mezi normálními lidmi většinou zasáhnout už slova jako 'nenávidím tě, nebo nechci tě už nikdy vidět'. Jsem i moc ráda, že jsi tam ten konec napsala a nechala tam ty 2 měsíce, ačkoli dvojčata vždy říkají, že po půl hodině je u nich většinou zase všechno dobré. Tady bylo hezky ukázáno, jak moc bolestivá slova to byla, že se nejednalo jen tak o něco malicherného, ale něco, co toho druhého opravdu hluboce zasáhlo. Díky za tuhle jednodílku 🙂
Děkuju za úžasnou povídku. Ta hádka skončila opravdu bolestivě pro obě dvě strany a nedokázala jsem si představit, že by to neskončilo usmířením. Děkuju, že jsi je nenechala trápit a krásně je usmířila! 🙂
Tá hádka a tie Billove slová – fakt si našla niečo, čo dokáže veľmi ublížiť každému súrodencovi, ešte viac dvojčatám a v tomto prípade im úplne najviac.
Som rada za ten koniec, že sa nakoniec uzmierili a aj za tie dva mesiace ticha. Lebo aj keď sa trápili, tak takéto niečo sa nedá prejsť len tak.
Ďakujem za krásnu poviedku a ešte k tej piesni Invaded – tiež si už od začiatku (od prvého počutia) myslím, že je to skôr o nich. 🙂
Skvělá jednodílka. Jsem ráda, že se kluci usmířili. A jsem ráda, že se jako první omluvil Bill. I když Tom by to měl udělat taky, ale to, co řekl Bill, bylo horší.
Tu písničku jsem upřímně ještě neslyšela, ale vsadím se, že až to udělám, tak se mi díky tomuhle příběhu bude líbit mnohme víc 😀
Ty slova Toma museli hodně bolet ale dokázal to Billovi odpustit krásna povídka.
Jeee moc děkuju.. 🙂 Tyhle komentáře vždy potěší.. 🙂
Skvělá povídka.:) Moc se ti povedla. A je dobře, že jsi tam dala ten konec.:)
Tak veľmi trpím, keď sa v poviedkach hádajú… ja viem, že je to normálne, všetci sa hádame s milovanými osobami, ale keď je to tak smutné:( som rada že sa Tom vrátil, že mu Bill napísal…
Tiež ma v tom preklade zarazil ten ženský rod… už som posadnutá twc tak asi preto:) ale keď k Billovi sa ženská v žiadnom prípade nehodí.
No to bylo krasne. 🙂 ještě mi u toho hraje i ta písnička. Opravdu povedene a na ten text to sedi. Jinak sdílím tvůj názor. Většina jejich nových textů má takový twc podtext. 😀
po dlouhé době sem vlezu a vidím povídku od tebe, tak si říkám, že to bude opět skvost…a taky že jo <3 nádhera :') dojalo mě to a moc se mi to líbilo! děkuju za tuhle krásnou povídku !!
Wow, tak tohle bylo strašně nádherné a opravdu moc silné! Zasáhlo mě to společně s klukama a až do konce jsem skoro nedýchala. Bála jsem se, jak tohle dopadne, i když jsem si říkala, že se kluci usmířit prostě musí.
Billova slova byla opravdu tvrdá a přiznám se, že mě v tu chvíli píchlo u srdce. Nechci ani vědět, jak se přitom musel Tom cítit, protože jak je vidmo, opravdu moc jej to zasáhlo. Bill maličko přestřelil, ale rozhodně jej neodsuzuju, protože já sama občas v afektu říkám věci, které tak nemyslím a které ani říkat nechci. Bylo to opravdu bolestné, ale přišlo mi to opravdu skutečné a rozhodně bych neměla problém věřit tomu, že se něco podobného skutečně stalo.
Tahle povídka byla opravdu nádherná a já jsem skutečně ráda, že jsem si ji mohla přečíst. Moc děkuji!♥