Blue Bird 4. (2/2)

Tom zkřivil obličej soustředěním a silně ryl pastelkou do kusu papíru, vybarvujíc malou plochu červenou barvou. Když byl hotov, odložil pastelku stranou, vzal do rukou své dílo a pozorně si jej prohlížel. Obrázek vypadal příšerně, ale byl si jistý, že pokud upraví několik menších nedostatků, nebude to zas až taková katastrofa. Otřel si špinavé, malé dlaně o čisté tričko a pokračoval v malování, dokud nebyl vyrušen hlasitým klepáním na provizorní dřevěné dveře.

„Kdo je to?“ zakřičel, rychle přiběhl ke dveřím a přitlačil je svou váhou dřív, než je mohla dotyčná osoba otevřít. Z druhé strany dveří cítil tlak a musel vynaložit opravdu velkou sílu, aby je udržel zavřené. Rozhodně větší, než jakou by potřeboval, aby zastavil drobného Billa.

Bill jejich starý, rozhekaný bunkr na ještě starší a ještě víc rozhekané lípě nazýval lipový domeček, ale Tomovi se to zdálo až příliš holčičí, a tak se celé týdny trápil s vymýšlením nové, lepší přezdívky. Možná něco jako vojenská základna, hrozivé doupě pirátů nebo tajemná pevnost, ale nic z toho se nehodilo k Billově éterické bytosti, proto se vzdal. Nakonec usoudil, že lipový domeček nebyl zas tak špatný nápad a začal tomu tak říkat taky.

„Co to tady prosím tě vyvádíš?“ zeptal se Andreas při pohledu na Toma, který se opět přemístil do svého uměleckého koutku, vzal do rukou zelenou pastelku a pustil se do vybarvování velké číslice v rohu výkresu. „Ty…-“ zasekl se. Nemohl tomu uvěřit. „Maluješ?“ zeptal se se smíchem.

„Má rád modrou barvu. A chtěl jsem to něčím ozvláštnit. Přidat něco legračního, abych jej rozesmál.“

Andreas se poškrábal na hlavě a přemýšlel. Na Tomově místě by zřejmě taky netušil, co za dárek vybrat. Bill uměl snad všechno. Byl hodně kreativní; krásně kreslil, psal, zpíval. Všude, kam přišel, působil jako hotové umělecké dílo. I Tom měl své světlé stránky. Začal se učit na kytaře, byl dobrý v různých sportech a nebyl tak stydlivý před holkami jako Bill, ale nic z toho nemohl použít k tomu, aby mu vymyslel hezký dárek. Bill to měl mnohem lehčí. Mohl mu něco nakreslit. Napsat mu básničku nebo krátký příběh. Rád vytvářel z plastelíny různé postavičky, vyráběl náramky z různých materiálů.

Andreas si povzdechl a rozhlédl se kolem sebe. Dokonce i jejich domek na stromě byl poznačen prací obou. Tom mu dal správnou podobu a pevnost a Bill z něj vykouzlil útulné místo jen za pomoci správných odstínů barev a několika doplňků. I oni dva se dokonale doplňovali. Nemyslel si, že by někdy mohli být jeden bez druhého.

„Mohl bys mu něco koupit. Například plyšáka nebo nějakou hezkou sošku.“

Snažil se mámě vysvětlit, že se jenom snažil chránit Billa, ale nepomohlo to. Na jednu stranu na něj byla pyšná; bylo od něj opravdu šlechetné postavit se bandě kluků, kteří se pustili do jeho mladšího bratra, ale na druhou stranu si nemyslela, že to musel hned řešit pěstmi. Chtěla poukázat na to, že vše se dá řešit i s chladnou hlavou, ale nechtěla pochopit, že pokud se jednalo o Billa, Tom neuměl přemýšlet chladnou hlavou. Když jej tehdy spatřil padat k zemi pod úderem neznámého tlusťocha, nemohl jednat jinak. Billovi nikdo nesměl ubližovat! Nikdo!

„Tak mu něco koupím já a můžeš říct, že je to od tebe.“

Tom rychle přikývl, otíraje se bradou o Billovo kostnaté rameno. „Já vím, ale můj dárek je tak trochu… hloupý a nechci, aby jej viděli ostatní.“

Bill natáhl ruku a rozsvítil stolní lampičku. Výraz jeho tvář byl nečekaně vážný, možná dokonce až smutný a Tom věděl, že ať už se dělo cokoliv, jistě za to mohl on. Vždy si to myslel, i když to nikdy nebyla pravda.

„Ne, ty tomu nerozumíš. Není to kvůli tomu, že bych na to zapomněl, nebo ti nechtěl nic dát. Chtěl jsem, opravdu moc, ale nešlo to. Nemůžu tou rukou příliš hýbat, takže jsem ti nemohl nic vyrobit. A do města jsem jít nemohl, protože mám domácí vězení,“ fňukl.

„Proč máš domácí vězení? Nic jsi neudělal,“ Tom nevěřícně vrtěl hlavou, nespouštějíc překvapený pohled z Billovy nešťastné tváře.

…

„Bille?“

Tom opatrně zaklepal na dveře bratrova pokoje, očekávajíc alespoň nějakou odpověď. Žádné se samozřejmě nedočkal. Ta přišla teprve poté, co zaklepal ještě jednou a zvolal jeho jméno o něco naléhavěji.

„Běž pryč!“ ozvalo se z pokoje tlumeným hlasem.

Tom zmateně zamrkal. Poslední dobou opravdu nerozuměl náhlým změnám Billových nálad. Ještě před obchodem bylo všechno v pořádku. Normálně spolu mluvili, nehádali se. Tom se začínal opravdu těšit na jejich společný večer. Žádná Ria. Opravdu to mohlo být tak krásné, jak to znělo? Žádná Ria. To se zřejmé nedozví, protože Billovi opět něco sedlo na nos. Během těch zbylých dvou hodin jízdy, které Tom prospal, se zřejmě stalo něco, čemu rozuměla pouze jediná osoba, a ta se hned po příjezdu zabarikádovala ve svém pokoji a odmítala vyjít ven. Dokonce k sobě nevzal ani Pumbu, což nikdy předtím neudělal.

Tom se sklonil, vzal netrpělivého pejska do náruče a nevědomky jím pohupoval ze strany na stranu, jako by držel malé dítě, zatímco zuřivě útočil na Billovy zamčené dveře.

„Neodejdu odtud, dokud mi nevysvětlíš, co se stalo!“ snažil se nekřičet, ale musel mluvit hlasitěji, aby jej Bill vůbec slyšel.

„Nic se nestalo! Chci být sám! Mohl bys mě prosím nechat na pokoji?“

Tom poraženě svěsil hlavu. „Fajn! Můžeš k sobě vzít alespoň Pumbu? Vypadá znepokojeně a chce jít za tebou.“ Pejsek na důkaz Tomova tvrzení nešťastně zavyl a tlapou začal rýt do měkkého dřeva.

Žádná odpověď; ale Tom slyšel, jak jeho bratr vstává z postele a pomalu kráčí ke dveřím. Když je po chvilce otevřel, Tom urychleně proklouzl dovnitř, přičemž jemně odstrčil Billa stranou a váhou svého těla dveře opět zavřel. Očekával spršku urážek nebo alespoň pokus o to, aby jej vyhodil z pokoje, ale Bill nic z toho neudělal.

Se skloněnou hlavou došel k Tomovi, vzal si od něj Pumbu a vrátil se na své původní místo. Zahrabal se do postele, samozřejmě k bratrovi otočen zády, a nereagoval na jeho pokusy o navázání konverzace. Vlastně se tvářil, že tam s ním Tom vůbec není. A Toma to bolelo. Opravdu jej to bolelo. Byl si jistý, že vykročili správným směrem. Že už bude všechno jen dobré a najednou byli opět na začátku.

„Bille,“ šeptl a konečně se odlepil ode dveří. Došel k posteli, posadil se na její kraj a zadíval se na utrápené klubíčko před sebou. „Řekneš mi, co se stalo?“ zeptal se a přitulil k sobě jeden z krémových polštářů. Jakmile jej do nosu udeřila Billova vůně, potlačil zasténání a soustředil se pouze na své divoce bušící srdce.

Bill nereagoval.

„Páni,“ vydechl, když se kolem sebe rozhlédl a všiml si výrazných změn. „Přestěhoval sis nábytek?“

„Před třemi měsíci,“ zněla Billova tlumená odpověď. „Nebyl jsi tady tři měsíce.“ Mluvil s tváří přitisknutou k polštáři, takže mu nebylo dokonale rozumět, ale dost nato, aby Toma zavalila vlna výčitek a nedovolovala mu nadechnout se.

„Bille, já-“ začal, ale netušil, jak by měl pokračovat. Na něco takového neexistovalo vysvětlení. Byl hloupý. To bylo jediné, čeho si byl vědom. Natáhl ruku. Možná by bylo hezké, kdyby jej pohladil, kdyby mu dal najevo, že mu na něm ještě pořád záleží. Ale Bill se najednou otočil, odstrčil Tomovu ruku a ukázal na dveře.

„Jdi pryč,“ promluvil vysíleným hlasem.

„Neodejdu, dokud mi nevysvětlíš, co se stalo. Sám jsi řekl, že si říkáme všechno a já to chci slyšet.“

„Nepůjdu,“ vydechl najednou Bill, klekl si naproti Tomovi a zadíval se mu do očí s jakousi bojovností.

„Kam?“ zeptal se, překvapen změnou Billova chování.

„Na tvůj výlet za minulostí. Nepůjdu s tebou. Nechci jet. Vezmi Riu, já s tebou nikam nepůjdu!“

Tom překvapeně zamrkal. Bill se zřejmě rozhodl, že mu pořádně ublíží. Nebyl si jistý, co mu tentokrát udělal, ale trefil to správné místo. Jeho slova zasáhla svůj cíl a splnila přesně to, k čemu byla určena.

„Nerozumím ti, Bille,“ šeptl a odvrátil se. Nedokázal se na něj dívat. Byl nádherný. „Myslel jsem… m-myslel jsem, že chceš jít. Že se ti ten nápad líbí.“

„Líbil,“ připustil Bill tiše. „Ale pak jsem si vzpomněl, co nás přivedlo do téhle situace. Jsem už příliš unavený. Mám toho dost. Bylo by zbytečné někam chodit.“

„Zbytečné?“ Tom k němu opět zvedl pohled a nevěřícně si jej prohlížel. „Jak tohle můžeš říct?!“

Bill sklonil hlavu a ze všech sil se snažil neplakat. Jak mu to měl vysvětlit? Jak mu měl vysvětlit něco, co se vysvětlit nedá? Rychle zamrkal. Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy, ale odmítal si je připustit. Nechtěl mu opět ukázat svou slabost. Ale čím více s tím bojoval, tím hůře se cítil. Vnímal, jak se chvěje, jak přestává pomáhat i rychlé mrkání a o několik vteřin později cítil, jak mu po tváři stéká horká slza. A když zvedl hlavu a pohlédl Tomovi do očí, vyklouzla mu z oka další.

„Šel jsem do drogerie,“ začal chvějícím se hlasem. „Stál jsem u pokladny. Měl jsem to všechno v košíku, stačilo jen zaplatit a udělat to. V té chvíli jsem se cítil jako nejšťastnější člověk na světě. Věřil jsem, že to zvládneme… věřil jsem v nás.“

Tom zmateně zamrkal. Nechtěl jej přerušovat, ale musel se zeptat. „Co jsi chtěl udělat?“

„Obarvit si vlasy. Nalíčit se. Vrátit se k tobě jako starý Bill.“

Tom překvapeně pootevřel ústa. Čekal cokoliv, možná nějak podvědomě očekával i tuhle možnost, ale slyšet něco takového z Billových úst, mu přišlo opravdu nečekané. Netušil, jak reagovat a byl opravdu rád, když Bill pokračoval.

„A najednou se tam přiřítila červenovlasá dívka. Všechny předběhla se slovy, že opravdu pospíchá. Já si jí všiml, teprve když mě odstrčila stranou. Byla jí tolik podobná.“

Co se stalo pak, už nemusel vysvětlovat. Tom si to mohl přečíst v jeho očích jako v otevřené knize. Podíval se na svůj nákup a přišlo mu to jako naprostá šílenost, protože věděl, že ať už udělá cokoliv, nikdy nebude vítěz. Pokaždé prohraje. Tvrdě dopadne na dno a bude raději přihlížet štěstí jiných na úkor toho svého. Přesně tak, jako tomu bylo i doteď.

„Chtěl jsi vědět, co se stalo, teď už to víš. Prosím, odejdi.“ Hřbetem ruky si otřel uplakané oči, odvrátil pohled a zadíval se na Pumbu. Štěně sedělo vedle Toma a hledělo na Billa velikýma, smutnýma očima. Zřejmě dokonale vycítilo náladu svého páníčka.

„Koupil jsi něco z těch věcí?“

„Cože?“

„Myslím tím šminky, barvu na vlasy.“

Bill se na něj odmítal dívat, ale zavrtěl hlavou. „Ne.“

„To je dobře,“ dolehla mu k uším Tomova odpověď. Dobře? Chtěl to udělat jen kvůli němu a Tom o to vůbec nestál.

Ucítil, jak se postel prohnula a Tom najednou klečel u něj; koleny se opíral o ta jeho a v třesoucích se dlaních nesměle svíral jeho tvář. Bill nevědomky přivřel víčka. Nemohl reagovat jinak. Bylo to až příliš silné. Věděl, že jej měl poslat pryč, dokud byl ještě čas. Mohl to zastavit. Až příliš dobře věděl, jak na něj působí Tomova blízkost. Že jej mění v někoho úplně jiného. Zlehka položil své dlaně na Tomovy; měl chuť pootočit hlavu a naléhavými polibky pokrývat každý milimetr kůže, na který by dosáhl.

„Nechci, aby ses jakkoliv měnil,“ zaslechl Tomův tichý hlas, nesoucí se nad hranicí šepotu. Už celá léta k němu nehovořil z takové blízkosti.

„Proč?“ zeptal se, aniž by otevíral oči a soustředil se na teplo proudící z Tomových dlaní. Cítil, jak se s ním všechno točí, jak mu splašeně tluče srdce. Všechna ta bolest mu najednou přišla nádherná.

„Protože tohle jsi ty. A jsi krásný takový, jaký jsi. Nechci, abys dělal něco, čím si nejsi jistý. Ano?“

Bill cítil Tomův horký dech na své tváři a celá ta situace mu přišla zvláštně povědomá.

„Já už si nejsem jistý ničím. Už ani nevím, kdo jsem. Neumíš si ani představit, jak moc jsi mi ublížil,“ sténal, zatímco se Tom nosem otíral o jeho lícní kost.

Od jejich nenaplněného polibku uběhlo už šest let a první čtyři roky Bill strávil neustálým doufáním. Čekal a zoufale se modlil k tomu, aby dostal ještě jednu šanci. Aby to Tom chtěl ještě zkusit. Jenomže místo toho se jednoho dne zjevil na prahu jejich dveří s červenovlasou dívkou a zasadil Billovu ránu, kterou nebyl schopen rozdýchat. Nikdo mu nikdy tak moc neublížil. Ale nebyl také nikdo jiný, kdo by jeho srdce zhojil jediným pohledem.

„Já vím, Bille.“ Tom také zavřel oči a špičkou nosu pohladil ten Billův. „Já vím a omlouvám se. Vím, že to už nemůžu vzít zpět, ale upřímně mě to mrzí.“

Nedokázal se dostatečně vžít do Billovy kůže, až dokud jej nespatřil v objetí toho fousáče. Tehdy na něj dopadla tíha uplynulých let stejně silně jako nesmyslnost jeho vztahu s Riou.

„Miluješ ji?“ zněla Billova nesmělá otázka.

Tom jej chytil za týl a přitáhl jeho tvář k té své. Lapal po dechu a ze všech sil se snažil nepodlehnout jeho kouzlu. „Ne,“ odpověděl téměř okamžitě. „Ty víš, že ne,“ zasténal mu do ucha. Bylo až příliš pozdě. Už dávno mu podlehl. Byl jako omámený a jediné, na co se dokázal soustředit, byla Billova blízkost a vůně, ze které začínal šílet. Vnímal, jak mu položil ruce na ramena a on ty své téměř okamžitě spustil podél jeho boků a uvěznil jej v pevném objetí. I kdyby se tomu chtěli vyhnout, nešlo to. Zůstalo jim až příliš málo prostoru. Tvářemi natisknutí k sobě, plaše se objímající, lapající po dechu.

Zoufající po tom druhém.

„Pojeď se mnou, Bille,“ zavzdychal a spodním rtem se neopatrně otřel o Billův vrchní. „Musíme odtud odjet. Tohle město nás zničilo. Prosím, dej mi ještě poslední šanci.“ Zopakoval ten pohyb ještě jednou.

Bill měl pocit, že se roztříští na miliony kousků jako křehká váza z porcelánu. Blízkost toho druhého působila na oba jako lehčí forma hypnózy. Byli by schopni v té chvíli slíbit všechno na světě. Otevřel oči a s překvapením zjistil, že se na něj Tom také dívá.

„Kdy odjíždíme?“ zeptal se slabým hláskem.

Tom se sladce pousmál a opět se tváří opřel o tu jeho. „Můžeme vyrazit hned ráno, pokud budeš chtít.“ Nemělo smysl čekat, dokud se Ria nevrátí.

Bill se také pousmál, omotal Tomovi ruce kolem krku a silně se k němu přitiskl. Tom kolem něj okamžitě omotal ruce, vysadil si jej na klín a byl odhodlaný držet jej ve svém náručí, až dokud nevyjde slunce.