The Christmas Cynic 11.

Ve chvíli, kdy Bill druhý den přijel ke stanici, Tom už parkoval na ulici před garážemi WSYC. Opíral se o boční dveře svého SUV a narovnal se, když na něj Bill mávnul rukou. „Ahoj,“ řekl Bill neschopný ovládnout svůj úšklebek. Tom vypadal docela k sežrání se svými dlouhými končetinami, hezkou tváří a očima, které se rozsvítily v okamžiku, kdy se potkali s těmi jeho.

„Ahoj.“ Jakmile se Bill dostal dost blízko, Tom si jej přitáhl k polibku a zamumlal: „Včerejší večer byl úžasný.“

„Tohle si máš schovat na okamžik, kdy budeš mít po sexu,“ poukázal Bill. „Který ani jeden z nás neměl.“ Hravě se hašteřili během večeře: těstovin, které Bill nakonec dal dohromady, když se konečně přestali líně muchlovat na pohovce. Pak Tom strávil rozkošných dvacet minut snahou spřátelit se s Kazimírem, který nakonec ráčil vystrčit hlavu zpod postele a očichat jeho prsty. A poté se svalili zpět na pohovku, s proplétajícími se jazyky a toulajícíma se rukama, než se Tom neochotně zvedl k osamělé jízdě domů, aby mohl nakrmit a vyvenčit Siriuse. A také, podle Tomových vlastních slov, protože by Billa svlékl a znásilnil, kdyby spolu strávili dalších pět vteřin.

Bill nakrčil nos. On by neměl námitky. Ve skutečnosti by se Tom dočkal jeho nadšené spolupráce. Místo toho Bill strávil trochu ne-až-tak-kvalitního času spolu se svou pravou rukou a tepou sprchou.

„Netvař se takhle.“ Tom natáhl ruku a poklepal na Billův spodní ret špičkou prstu, který voněl mýdlem a borovicí. „Už jen dva dny do Vánoc.“

„A tys mě přiměl, abych se na ně poprvé těšil. Poprvé v životě.“ Bill cvakl zuby kolem Tomova prstu, který se ani neodtáhl. Podíval se Tomovi do očí a našel v nich jen náklonnost a důvěru. Koutek jeho úst se pohnul nahoru. „Nejsem si jistý, jestli bych měl milovat nebo opovrhovat-“ Odmlčel se uprostřed věty, když si uvědomil, co řekl. Jediné slovo, o kterém slíbil sám sobě, že nikdy nebude tak hloupý, aby jej znovu řekl. M-slovo, které nemá co dělat s ženským koncem homosexuálního spektra.

K jeho cti, Tom pochopil Billův výraz. „Kompromis? Spokojil bych se, kdybys mě toleroval,“ řekl mu s úsměvem.

„Hezký pokus, ale zlehčování situací ti nesluší,“ poznamenal Bill s povzdechem, jeho dech se ve studeném vzduchu zamlžil. Podíval se na tenkou vrstvu šedého, rozbředlého sněhu pod jejich nohama, viděl své vysoké boty a Tomovy tenisky s fialovými tkaničkami, které ladily k roláku, jenž mu vykukoval nad límcem kabátu. Trochu se nad tím pousmál, než mu vzhlédl zpátky do tváře. „Řekl jsem to, ano? Takže pokud mi ublížíš, přísahám, že si tě najdu a udělám ti to, co jsem udělal tomu poslednímu hajzlovi, který mi zlomil srdce.“

Čekal, že se Tom zeptá, jaký šeredný osud toho posledního chlápka potkal, Bill byl připravený odříkat seznam zábavných muk. Ale Tom zachytil jednu jeho ruku, propletl jejich prsty zabalené v rukavicích a řekl slavnostně: „Slibuju ti, že nikdy nezjistím, co jsi udělal.“

Bill na něj dlouhou chvíli zíral a poté jej volnou rukou plácl do paže. „No tak. Jdeme nahoru, než z tebe budu mít zubní kazy.“

Možná už na to bylo příliš pozdě.

~*~

Bill vrazil do své kóje s Tomem v závěsu a odkašlal si. Andreasova hlava se vyděšeně zvedla a vzápětí ji následoval i zbytek těla. „Ehm, hej, ahoj! Jsi tu brzy…“

„Vždy dopředu testuješ mé křeslo?“ Zeptal se Bill mírně.

„Kontroluju zařízení, omlouvám se,“ odpověděl Andreas, zněl, jako by se jeho mysl toulala několik kilometrů od jeho a Billova rozhovoru. Jeho pohled byl upevněn na Tomovi a nejevil žádné známky pohybu. Bill protočil oči až ke stropu a zamával rukou v Andreasově zorném poli, čímž jej prudce navrátil zpět do reality, ve které již třicet vteřin zíral na Billova přítele. „Omlouvám se,“ opakoval rozpačitě.

Za normálních okolností by jej Bill dusil o něco déle, aby mohl přemýšlet, jestli bude Bill dost naštvaný na to, aby vymyslel nějakou nepříjemnou formu pomsty. Ale normálně se Bill v práci neukazoval s ohromně dokonalým mužem, který jej ve výtahu po cestě nahoru málem ulíbal do bezvědomí. V důsledku toho Billovo celé tělo předlo jako smečka spokojených koček. „Už to znovu nedělej,“ varoval jej Bill bez jakýchkoliv náznaků pozdějších důsledků v tónu jeho hlasu, než začal s představováním. „Tome, tohle je můj producent Andreas. Andy, ty víš, kdo to je, takže nebudu plýtvat dechem.“

Andreas napřáhl ruku. „Wow,“ poznamenal. „Mám pocit, jako bych se setkával s legendou.“

Tom se zasmál a stiskl jeho ruku. Bill to sledoval se zvednutým obočím, aby se ujistil, že potřesení rukou netrvalo déle, než bylo nezbytně nutné. „Jsem rád, že tě konečně poznávám, Andreasi. Jak jsem dosáhl legendárního statusu za dva týdny?“

„Mluvíš s člověkem, který si myslí, že je to zázrak, když automat vyplivne dvě čokoládové tyčinky namísto jedné,“ poznamenal Bill a otočil se, aby svou kabelku pověsil přes opěradlo křesla a Andreas musel přestat svírat Tomovu ruku, jako by Tom byl druhý přicházející Ježíš Kristus.

„Hej, musím respektovat člověka, který svedl Cynika,“ řekl Andreas. „Dokonce více než neočekávaný dvojitý Snickers.“

Bill přes rameno vrhl zlověstný pohled. Tom měl na tváři ten nejzářivější úsměv, jaký kdy svět viděl, zaměřený přímo na Billa. „Andreasi,“ řekl Bill ostře, když se trocha z jeho po-muchlovací dobré vůle vytratila. Samolibý Tom dokázal být roztomilý a zároveň k vzteku, a protože se Bill nedokázal rozhodnout, co z toho bylo významnější, obrátil svůj hněv namísto toho na Andrease. Koneckonců, Andreas vyprovokoval Tomovo sebeuspokojení. „Přines sem své křeslo.“

„Cože? Bille,“ protestoval Andreas.

„Tom si potřebuje někam sednout a ty jasně potřebuješ připomenout své místo v životě,“ informoval jej Bill. „Čímž mám na mysli, že se potřebuješ opět choulit hrůzou, když jen projdu kolem.“

V té chvíli na Billových zádech spočinula ruka a rty se mu otřely o ucho. „Choulit hrůzou? Opravdu?“ Zeptal se Tom.

„Stýská se mi po dnech, kdy pouze můj pohled mohl přimět i toho nejsilnějšího muže, aby si načůral do kalhot,“ odpověděl Bill a nasadil své nejlepší zamračení, aby si byl naprosto jistý, že se Andreas neopováží okomentovat Tomovu ukázku náklonnosti. Nebo ještě hůře, Billovo selhání, když za to Tomovi nevrazil loktem do žaludku. „Ničíš mou pověst.“

„Jen ti dávám novou. Lepší,“ opravil ho Tom.

Bill se na něj s úkosem podíval. „Rozumíš tomu, o čem je moje show? A že být bastard je prakticky moje živobytí?“

„A mařit tvé vlastnosti bastarda se stalo mým životním povoláním,“ pronesl Tom a vtiskl další polibek na Billův ušní lalůček. Hbitě uskočil z cesty, než jej Bill mohl plácnout. „Půjdu si odněkud sehnat další židli, nechci vystrnadit tvého talentovaného producenta.“

„Oooh, mám ho rád,“ vmísil se Andreas do rozhovoru. „Jen kvůli tomu mu dám své křeslo. Počkat.“ Došel ke dveřím a zastavil se, aby se na ně podíval. „On zůstává?“

„Bude dnešní speciální host, pokud ho nezavraždím před vysíláním,“ odpověděl Bill.

Andreas vítězně zvedl pěst. „Fantastické hodnocení!“ Zajásal. „Pokud něco může Davidovi zvednout náladu, tak tohle.“

Bill se zdržel toho, aby uvedl důvody Davidova zjevně nevrlého postoje, který nemohl být odstraněn Tomovým působením v show. „Přines nám nějaké Skittles, když už budeš venku!“ Zavolal za Andreasem a posadil se před mikrofon jako císař na svůj trůn.

„Prosím!“ Dodal Tom.

„Dáváš mu špatné představy,“ obvinil jej Bill a zkřížil ruce na prsou. „Každým dnem teď uspořádá převrat.“ Zaklonil hlavu a našel Toma za křeslem s pažemi na vrcholu opěradla jeho křesla. Vypadal pobaveně.

„Více much nalákáš na med, než na ocet,“ řekl Tom. „Nerozezní to ty správné zvony?“

„Stříbrné zvony, ve tvé přítomnosti,“ zabručel Bill a natáhl se, aby sevřel Tomovy ruce. Položil je na svá ramena a překryl svýma rukama. „A mimochodem, ta hypotéza byla prokázaná jako nepravdivá. Více much chytíš na ocet.“

„Ale pravděpodobně méně šťastných, spolupracujících producentů,“ upozornil jej Tom. Věnoval okouzlující úsměv Billovým přimhouřeným očím. „Maření. Pamatuješ?“

„Snažím se rozhodnout, jestli by mi Andreas pomohl schovat tělo, pokud bych tě zabil,“ řekl Bill.

„Možná, kdybys jednou za čas použil ´prosím´, mohl bys s ním počítat při napomáhání u všech tvých činů,“ navrhl Tom uličnicky.

Bill si nemohl pomoct a rozesmál se a zvedl jednu Tomovu dlaň, aby ji políbil. „Víš co? Tak dlouho, dokud budu mít své Skittles.“

~*~

„Dobrý den do centra města, předměstí a samozřejmě i těm z vás, kteří jsou uvězněni po celé délce Kennedyho dálnice. Tady je váš Vánoční Cynik na WSYC, Sick FM, se speciálním hostem pro dnešní show,“ řekl Bill svým posluchačům. „Plánuje naplnit vysílání dávkou sváteční dobré nálady, takže si nasaďte brnění, kolegové Grinchové, a věnujte teplé, příjemné přivítání panu Tomovi Kaulitzovi.“

Andreas byl více než ochoten ukrást další sluchátka pro Toma z jedné z ostatních kójí. Vyhrabat navíc mikrofon bylo problematičtější. Ten, který byl před Tomem, ležel pod Andreasovým stolem a vypadal jako relikvie z padesátých let. Ale evidentně fungoval. Bill si nemohl stěžovat. „Ahoj Chicago,“ pozdravil Tom své publikum. Bill se ohlédl se skrytým úsměvem, Tom byl těsně před vysíláním nervózní, ale teď nevypadal ani nezněl nervózně. „Doufám, že ti z vás, kteří oslavují, mají skvělé sváteční období.“

Bill se do toho vložil: „A ti z vás, kteří se ještě nenašli prudce zvracející díky prosincofilii mého hosta. Řekni mi, Tome, jaký je to pocit, držet titul nejfanatičtějšího vánočního nadšence v oblasti Chicagoland?“

„Bohužel, myslím, že tento titul právem patří mé matce,“ odpověděl Tom s úsměvem. „Ona je první opravdový prosincofilik v Kaulitzově rodině. Já jen kráčím v jejích slavných stopách.“

„Tady to máte, posluchači,“ prohlásil Bill. „Pozitivní důkaz, že šílenství je dědičné. Všichni víte, že nemůžu vystát rádiové vzkazy, ale náhodou vím, že Tomova matka si ladí Cynikovu půlhodinu. Takže dobrý den, paní, slečno, vyberte si sama, Kaulitzová. Oceňuji vaši věrnost Cynikovi a musím vám buď poděkovat, nebo vás proklínat za to, že jste Toma přivedla k této show. Koneckonců, bez vašeho zásahu bych neměl ani společníka ani soupeře, ve skutečnosti ani vánoční stromek na stole a Vánoční hvězdu za oknem. Ano,“ přiznal se Bill, s vážným výrazem. „Musím se přiznat, že i já jsem spadl na temnou stranu působením řady malých a zákeřných činů.“

„Jak to tak dopadlo,“ vložil se do toho Tom, „my opravdu máme cukroví.“

„A zatraceně dobré, ještě k tomu,“ souhlasil Bill. „Ale neboj se, Chicago. Několik chutných kousků cukroví nestačí na to, aby mě přinutily k širšímu ocenění vánočních svátků a nesčetnému množství nepříjemností, předsudků a potíží s nimi spojených. A na jaké stížnosti se zaměříme dnes? V duchu amerického nestydatého svátečního kuplířství za účelem zvýšení zisku budeme diskutovat o dalším typu dárků, který je vázán na vánoční náladu.“

„Mluvím o sériových darech. Všichni víte, o čem mluvím. Jdete na kafe se svým nejlepším přítelem, bratrancem, tchýní, vzdáleným známým. Jen letmo se zmíníte o, řekněme,“ Bill mávl rukou. „Nechutně sladké figurce Precious Moment, které jste si všimli, když jste ten den nakupovali. Nebo ještě hůře, o té, která sedí na vašem stole. Kdo ví, proč ji máte? Možná jste ji našli v bazaru za deset centů? Možná jste ji sami měli v úmyslu darovat a zapomněli na ni? Nebo jste jen milovník psů a ta malá soška má v náručí to nejsladší štěně. Nezáleží na tom, jak se k vám tato položka dostala,“ prohlásil Bill pevně. „Ale osoba, se kterou se bavíte, zmíní synovce, který je sbírá. V ukázce neuvážené solidarity vyzvednete tu svou. Jistě, máte jednu zastrčenou ve svém pokoji. Tak roztomilou. Dokážete na sto procent pochopit posedlost člena rodiny přistavět k jejich domu nové křídlo, jen aby měl na ně místo. Tohle-“ Bill se odmlčel pro dramatický efekt, „-je obrovská chyba. Uvidíte, osoba, se kterou si vesele povídáte, může dobře předpokládat, že jen proto, že máte jednu z těchto položek – figurku Precious Moments, Coca-Cola suvenýr, Santa svíčku, vyberte si – že jste v obchodě pro další. Že ve skutečnosti hoříte touhou vlastnit každý podobný kousek, který byl kdy vyrobený.“

„Teď jste si právě nevědomky připravili půdu, aby se z této jinak rozumné lidské bytosti stal sériový dárce. Nezapomínejme, že někdy nejste ten, kdo inspiruje toto nutkání. Někdy je to rodič, sourozenec, spolupracovník, kdokoliv, snažící se pomoct. ´Možná jsem v její kanceláři jednou viděl hrnek s kačerem Donaldem´,“ řekl Bill falešně přemýšlivým tónem. „´Musí je sbírat´. A když jsou svátky na obzoru, dárce vydechne úlevou. Katherine miluje klasické Disney suvenýry, myslí si. Tato Mickey Mouse sklenička bude ta pravá věc. Jeden příjemce odškrtnut na duševním seznamu. A každý rok, přesně jako hodinky, se objeví další Disney položka, a opravdu nešťastný aspekt celého tohoto cyklu? Sériové darování se stane nakažlivé. Dárce předává nápady někomu dalšímu. Všichni po tom skočí jako hladový lev po poraněné gazele, a najednou pod stromečkem čekají dvě Troll doll panenky. Nakonec z nich máte plnou polici. Začnou přepadávat z nočního stolku. Přesunou se i do obývacího pokoje. Do zrcadlové skříně, kterou váš manžel tak dychtivě koupil, protože si myslel, že prostě milujete nový způsob, jak předvést svou ´sbírku´.“ Bill ve vzduchu naznačil uvozovky. „Celou tu dobu přemýšlíte, jak se mi tohle stalo? Dokonce ani nemám ráda Precious Moments.“

Bill zavrtěl hlavou, ale nikdo, kromě Toma a Andrease, to nemohl vidět. „V té chvíli už není úniku, a to zejména o Vánocích. Všimli jste si, vážení posluchači, toho počtu reklam v tomto období, které aktivně podporují sériové obdarovávání? Hallmark, například. Kupte si tuto ozdobu Frosty the Snowman pro své blízké, jen 17,99 dolarů, čtyři tisíce v sérii.´ Začněte s novou vánoční tradicí!´ hlásají. ´Darujte dárek, který budou navždy milovat´.“ Bill si odfrkl. „Budou to milovat, jistě. V každém případě budou věčně vystaveny. Ať už to vědí, nebo ne, tyto oběti sériového darování jsou chyceny v celoživotním utrpení, když zbytečně doufají se zaťatými zuby a trhají zlatý papír, jen aby dostali další zbytečnou památku.“

„Víš, Bille, já si nemyslím, že používáš férový pohled na tuto problematiku,“ promluvil Tom a poslal Billovi úsměv. „Samozřejmě, jako Vánoční Cynik jsi povinen poukázat na negativa, ale taky by ses na to mohl podívat z té světlé stránky.“

„To je tvoje specialita, pane Světlástránko, ne moje,“ poznamenal Bill a vyzývavě zvedl bradu. „Pěkně prosím, osviť nás.“

„V každém případě si myslím, že pokud jde o nechtěné opakované dary, nejlepší strategie je upřímnost. Omluvte mé použití této věty, ale v tomto případě má své opodstatnění,“ odpověděl Tom. „Posluchači, vy víte, jaká fuška vánoční nakupování může být.“ Andreas ochotně zahrál tradiční cynikovo zasténání a Bill potlačil smích, když si do pusy hodil zelený Skittle. Další červenou posunul po stole směrem k Tomovi, jakmile dokončí svůj protiargument. „Fronty táhnoucí se až za roh. Obchody, kde je hlava na hlavě spolu s netrpělivými prodavači. Cedule ´vyprodáno´, hodiny strávené na cestách, jen abyste našli ten perfektní dárek,“ pokračoval Tom, zatímco zvedl Skittle, zhltl jej a poslal Billovi mrknutí.

„Nedokážu říct, jestli jsi v tomhle se mnou, nebo proti mně, ó pane optimistický,“ poznamenal Bill. „Ne že by mi vadilo, kdybys byl na mé straně.“

„Já se k tomu dostanu,“ ujistil jej Tom. „V každém případě, a to i pro ty z nás, kteří si sváteční období užívají, může být nakupování noční můrou. A pointa, ke které se snažím dostat, Chicago, je, že sériový dárce je ten, kdo statečně vzdoruje vánočním davům, aby získal cetku, o které si myslí, že se příjemci bude líbit. A ano, samozřejmě, že možná pociťuje úlevu, že má alespoň jednu sázku na jistotu. Kdo by nebyl v tomto hektickém období?“

„Takže všechno úsilí je vydáváno ze strany dárce. To je čas pro příjemce, aby zaujal své stanovisko,“ prohlásil Tom. „Vím, že je těžké si představit, jak oslovit tetičku Mildred a říct jí přímo, že už nemáte zájem o figurky tučňáků, ale je to jedna z vašich dvou možností. Můžete milostivě přijímat dary, ale nežádoucí, nebo můžete sebrat odvahu a přiznat se. Co nejhoršího se může stát? Ano, dárce by mohl být uražen, ale i to pravděpodobně zastaví příliv sběratelských předmětů. Nebo pokud budete mít štěstí, můžete v dalším roce skončit s dárkem, který opravdu chcete. V tomto bodě si myslím, že sériové dary mají takovou cenu, jaký je jejich opravdový smysl. Moje babička mi například dělala prošívané deky, jednu ročně,“ vysvětlil Tom. Bill se přistihl, jak naklonil hlavu na stranu a se zájmem poslouchal. „Vždy mají na sobě vyšité mé jméno a datum. Používala na ně látku z oblečení, ze kterého jsem už vyrostl, a poskládala z nich dohromady čtverce. Právě teď moje matka sešívá všechny tyto malé deky dohromady, do jedné velké deky, která je v podstatě mozaikou vzpomínek. Je to sériový dárek, bez kterého jsem mohl žít, kdybych se staral více o vláčky, než o tyto kousky nostalgie, ale teď jsem své babičce nesmírně vděčný za její úsilí.“

„V pořádku, Chicago,“ řekl Bill ironicky. „Já vím, že to chceš, tak si to poslechneme.“

Jako na zavolanou Andreas spustil jejich předem nahrané awww, které mělo vždy předtím pouze sarkastické využití.

Tom se zasmál. „Děkuji vám, děkuji vám. Pro další ilustraci mého názoru, bych rád předložil Cynikovi předmět doličný číslo dvě.“ Začal se prohrabovat kapsami ve svém kabátě.

Bill hladce navázal tam, kde Tom skončil. Za celou dobu neměli dokonce ani vteřinu ticha, a to i přes to, že ještě neměli moc času společného vysílání, aby sladili svůj rytmus. To na něj zapůsobilo, ale vnitřně. Nemělo smysl nafukovat Tomovo ego. „Oh-oh, co to tady máme?“ Zeptal se Bill. „Červený sametový balíček, sexy. Nejsem si jistý, jestli by se vešlo spodní prádlo do balíčku téhle velkosti…“

„Možná, že tanga?“ Odvážil se Tom a zvedl balíček nahoru.

„Vypadá to, že můj milý chlap má i svou nemravnou stránku,“ řekl Bill a tiše hvízdnul. „Ačkoliv, jestli se mi opovážil koupit tanga, bude mít v minutě i svou mrtvou stránku.“

„Možná jsem milý, ale nejsem tak statečný,“ slíbil mu Tom a podal mu balíček. „Chceš to otevřít tady, nebo necháš naše posluchače tápat?“

Bill již rozvázal hedvábnou mašli, která držela balíček zavřený. „Jako bych někdy mohl být tak krutý,“ odvětil přehnaně dramaticky a kdyby měl jednu ruku volnou, položil by si ji přitom na srdce. „A na Vánoce o nic méně. Oh, podívejte se na tohle-„

„Myslel jsem, že bychom si mohli udělat naši vlastní tradici,“ řekl Tom. Billovy oči pohlédly na Tomův úsměv, za kterým se skrýval mírný náznak nervozity, jako by si Tom myslel, že dárek možná bude příliš mnoho. „Viděl jsi přívěšek?“

„Stříbrný náhrdelník,“ řekl Bill a nechal na dlani ležet jediný přívěšek. Otočil jej a přečetl nahlas gravírování: „Vánoční Cynik, 2010. Dobře, dobře. Nikdy jsem si nepomyslel, že spatřím vkusný vánoční šperk, ale tenhle by do toho mohl pasovat.“ Elegantní stříbrný sob se třpytivým okem visel z jednoho ze tří propojených řetízků různých velikostí, přesně ten typ ozdoby, kterou by jakoby-rocková hvězda Bill mohl nosit. „Sobí přívěšek a prostor pro další, pokud to dobře chápu?“ Nadzvedl Tomovým směrem své propíchnuté obočí.

„Každý rok tak dlouho, dokud budeme spolu a ty jsi v éteru,“ potvrdil Tom, pousmál se a poškrábal se mezi copánky. „Vždy můžeš ten přívěšek sundat a nosit to jako obyčejný náhrdelník, samozřejmě, pokud nechceš obrátit vzhůru nohama svou reputaci. Nebo to po mně hodit, pokud bys to udělal raději. Jsem připravený.“

Bill náhle zamířil k přestávce, kterou do této chvíle odkládali. „To je váš Vánoční Cynik na WSYC, Sick FM, který vás zve, abyste si užili slova našich sponzorů, zatím co já si užiju příchuť rtů mého přítele.“

Potěšený úsměv, který se rozlil po celé Tomově tváři, stál za veškeré riziko Billovy reputace.

~*~

„Vyzvednu tě zítra ve čtyři. Užij si volno co nejlépe,“ řekl Bill Tomovi s malým úsměvem na rtech. „Ty taky, ten poslední bod,“ dodal pro Andrease. Všichni sjeli spolu výtahem dolů a teď Bill s Andreasem musel zamířit směrem ke garážím, zatímco Tom se musel jít ujistit, že mu ještě neprošel parkovací lístek.

„Ano, šéfe,“ souhlasil Andreas poslušně.

„Ano, šéfe,“ zopakoval Tom a zatahal Billa za náhrdelník, který si nasadil, aby získal poslední polibek.

„Oh, dobře, uvědomujete si, kdo tady velí,“ poznamenal Bill, tisknoucí se k Tomovu piercingu. „Už jsem si začínal dělat starosti.“

„Jak bych mohl zapomenout?“ Zeptal se Tom proti Billovým ústům. Jeho dech stále voněl po Skittles. Konečně, nebo příliš brzy se odtáhl a zvedl ruku, aby zasalutoval. „Čtyři hodiny, to nejlepší z Vánoc, chápu to,“ zvolal zpět, zatímco si Bill vsunul náhle chladnější ruce do kapes. Trochu tepla transferovaného z Tomova těla přímo do toho Billova v něm ještě přetrvávalo.

Bill sledoval Tomova vzdalující se záda, dokud Andreas nepromluvil. „No tak, mrzne,“ cvakal zuby.

„A obvykle to bývám já, kdo na to nadává,“ zavrtěl Bill hlavou a zamířil s Andreasem směrem ke garážím.

„Budeš nenávidět to, co teď uslyšíš, ale už nejsi tak jízlivý od té doby, co se objevil tvůj optimista,“ řekl Andreas a vrhl na něj rychlý, kradmý pohled. „Ne od toho dne, kdy se cokoliv stalo. Vyřešili jste to?“

„Co bys řekl?“ Zeptal se Bill suše. „Ano, vyřešili,“ jednou bude muset Andreasovi říct celý příběh. Právě teď se ale převody v jeho hlavě točily na plné obrátky, zaneprázdněné jinými věcmi. Jedna z jeho rukou si začala hrát s náhrdelníkem, který zahřál jeho srdce, když ne jeho tělo. „Mimochodem…“ řekl Bill zamyšleně. „Andy? Znáš nějaké klenotnictví, které by bylo otevřené večer před Štědrým dnem?“

autor: kishmet