Něco cítit 15.

JEDINÉ OPRAVDOVÉ?

Lifehouse – Storm

Water’s getting harder to tread

With these waves crashing over my head

Je stále těžší šlapat vodu

S těmito vlnami, které se ženou přes mou hlavu

Bill se díval z okna na to, jak prší. Zvláštním způsobem ho to uklidňovalo. Už hodinu seděl za stolem, kousal propisku a snažil se slova a útržky vět, jež mu poletovaly hlavou, zachytit a poskládat do souvislého textu. Moc mu to nešlo, ale nechtěl se jen tak lehce vzdát. Chtěl být platným členem týmu.

Společně s Tomem byl uveden jako spoluautor u spousty jejich písní. Bill věděl, že si ho většina fanoušků představuje jako skvělého textaře a Toma zase vidí jako autora veškeré hudby. Pravda ovšem byla taková, že Billovo spisovatelství znamenalo, že upravil hotovému textu sem tam nějakou větu, aby mu šla dobře z pusy. Tomovo skladatelství na tom bylo o něco lépe. Dredatý kytarista měl na kontě dokonce jednu píseň, která kompletně vyšla z jeho hlavy… Ale jinak to také nebyla žádná sláva.

Bill si tolik přál něco napsat úplně sám. Ale jako by měl v hlavě prázdno. Připadal si jako blbec. Pak se otočil k posteli. V peřinách ležel zachumlaný jeho bratr a dopřával si odpolední spánek. V noci jsme toho moc nenaspali, usmál se v duchu černovlásek. Zavřel na chvíli oči a vybavoval si útržky z uplynulého večera. Mohl to všechno znovu cítit. Bylo neuvěřitelné, jak intenzivní jeho vzpomínky byly. Nikdy to s nikým nezažil. Dosud mu nikdo takhle neuvízl v paměti. Doteď to taky s nikým nebylo tak pěkné… Ano, Bill už zažil dobrý sex, ale tohle bylo něco jiného… Zřejmě všechno souviselo se vším.

V Billových vzpomínkách se Tomovy prsty znovu zabořily do jeho vlasů. Zatahaly za ně, ale jen tak lehce, vzrušivě. Pak jeho dlaně putovaly přes celé Billovo tělo, jako by si Tom chtěl každou křivku navždy zapamatovat. Pak se dredáč naklonil a… Panebože, ty jeho polibky, tolik mě rozpalujou, to ani není možný, aby mezi dvěma lidma byla taková vášeň.

Bill by svému dvojčeti dovolil všechno. Byl si tím jistý. Důvěřoval mu natolik, že by mu… co? Daroval sebe celého? Bože, uvažuju tu jako patnáctiletá zamilovaná nána, napomenul se v duchu. Jenže to bylo opravdu tak. S Tomem se veškerý patos měnil v realitu. V opravdovost. Svému bratrovi by Bill klidně daroval celé svoje tělo.

A ačkoliv o tom spolu zatím moc nemluvili a žádná slovní vyznání mezi nimi nezaznívala… Bill měl dojem, že co se týče jeho srdce, to Tom už pravděpodobně vlastní.

Zpěvák se usmál a sklonil hlavu zpět k papíru. Jeho ruka uchopila psací náčiní… a najednou se na papíře jakoby samy objevily čtyři krásné verše.

***

Černovlásek stál před šatní skříní. Měl otevřená obě její křídla a sjížděl pohledem hory oblečení. Vybíral si, v čem půjde na zkoušku kapely, na jejíž část by měli být přítomní dva novináři, kteří by pak měli napsat report z ochutnávky nového alba Tokio Hotel. Skříň byla obrovská, přesto téměř praskala ve švech. Bylo na první pohled jasné, co je jedním z Billových koníčků.

Chlapec se začal prohrabovat v kopci triček, několik kousků vytáhl a pak jeden po druhém přikládal ke svému tělu, přičemž se prohlížel ve velkém zrcadle… Všechno je tak strašně upnutý, povzdechl si sám pro sebe. Znechuceně trička odhodil a vrhnul se na kalhoty… Výsledek tohoto počínání byl stejný.

Ano, Bill miloval nakupování, problém byl ovšem ve věcech, které si poslední roky byl nucen kupovat. Celá ta záležitost s jeho image ho donutila kompletně vyměnit šatník a z normálních věcí přesedlat na… to, že nosím holčičí hadry. Bill přemýšlel, proč mu to poslední dobou vadí čím dál víc. Jako puberťákovi mu nevadilo, že není sám sebou. Možná tenkrát ani pořádně nevěděl, čím vlastně je. Byly důležitější věci – třeba šance na to živit se hudbou. Teď už ale Bill není žádný usmrkanec. A v tom byl asi ten problém.

Zpěvák se zásobami kalhot prohrabal až úplně dolů. Pokud si dobře pamatuju, měly by se tam schovávat nějaký starý. A opravdu tam byly. Bill vytáhl jedny světle modré rovné džíny. Usmál se a zkusil si je. Přestože byl teď hubenější než v roce, kdy si je kupoval, pořád mu obstojně seděly. Cítil se v nich fajn.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále,“ reagoval Bill, zatímco si natahoval širší černé tričko bez potisku, jež objevil úplně na dně skříně.

Do pokoje nakoukl Tom. „Už jsi hotovej? Musíme jít… Jé, co to máš na sobě?“

„Jo, už jdu. No… Jen jsem si tady něco zkoušel… Co tomu říkáš?“

„Chceš v tom jít na zkoušku?“ zeptal se dredáč.

„No… Možná. Proč? Vypadám v tom blbě?“ zamračil se Bill.

„Ne… Ty…“ odkašlal si Tom. „Sluší ti to.“ Ve skládání komplimentů nebyl moc dobrý, nikdy nevěděl, co přesně říct. Ale když něco pochválil, myslel to vážně. „Ale David tě zabije,“ zasmál se.

„A víš co? Koho to zajímá?“ vyplázl jazyk černovlásek a stáhnul si u zrcadla vlasy černou gumičkou do culíku.

„Koleduješ si,“ varoval ho bratr. „Nechceš si to rozmyslet?“

„Koleduju si o co? O výprask? Nejsem malej spratek,“ ohradil se Bill.

Tom se stáhl a omluvně zvedl ruce. „Už jsem málem zapomněl, jak jsi vypadal dřív,“ usmál se.

„Taky bych na to zapomněl.“

„Hele, nechceš k tomu půjčit boty? Mám jedny, co by se ti k těmhle věcem skvěle hodily,“ plácnul starší z bratrů, aniž by tušil, že se toho Bill chytne.

„Tak jo, přines mi je,“ ušklíbl se trochu vyzývavě černovlásek.

„Vážně?“ znejistěl Tom.

„Jo, vážně. Hele, můžu ti říct, že je mi momentálně docela jedno, co si bude myslet nějakej David.“

„Ty jsi fakt blázen,“ zavrtěl hlavou dredáč, ale každopádně se otočil a vydal se hledat tenisky, jež ke zbytku Billova outfitu dokonale padly.

***

„Jak to, prosím tě, vypadáš? Zapomněl jsi, že dneska přijede tisk???“ Tom tajně za dveřmi poslouchal Davidovu reakci na bratrovo vzezření. Věděl, že to takhle bude, bylo to jasné. Byl Bill naivní, nebo chtěl manažera naštvat? Hned po jejich příjezdu šlo mladší z dvojčat na kobereček a z Davidova výrazu se dalo vyčíst, že pochválené nebude.

„Normálně,“ zahučel Bill v odpověď.

„Normálně? Aha… Ty jsi přes noc ztratil paměť? Nepamatuješ si náhodou na to, že normalita je to poslední, co potřebujeme?“

„Já ji třeba potřebuju,“ zvýšil hlas zpěvák.

„Ty ji potřebuješ?“ prsknul manažer. „Tak to mě ale, chlapečku, nezajímá. Mě nezajímá, co potřebuješ. Nikoho to nezajímá.“

„Jak to se mnou mluvíš?“ rozkřikl se Bill.

„Jak mluvíš ty se mnou? Ty jsi asi zapomněl, kdo já jsem, ne? Tak abych ti to připomněl: jsem tvůj manažer. Člověk, jehož radama se řídíš už nějakej ten pátek. A byly ty rady někdy špatný? Neprorazili jste snad díky nim? Díky mně?“

„Přestaň s těma kecama! Už mě fakt nebaví, jak mi furt omíláš to samý dokola! Já, prosim tě, dávno vim, že bez tebe bych umřel hlady,“ ironizoval Bill.

„Přestaň blbnout! Co to s tebou je? Proč nejsi ve svý kůži?“

„Teď jsem ve svý kůži!“ vyhrkl Bill. „Ty o mý kůži vůbec nic nevíš!“

„Máš pravdu,“ opáčil suše David. „Nevím. A ani mě to nezajímá. Okamžitě jeď zpátky domů, převleč se do něčeho reprezentativního, namaluj se a pak se vrať. Novináře trochu zdržím, vymyslím nějakou výmluvu. Takhle tě nikdo vidět nepotřebuje.“

Tom jen tak tak stačil uskočit od vchodu, aby ho David nepřeválcoval. Naštvaný manažer si ho zřejmě ani nevšiml, prošel kolem a zamířil dolů po schodech. Dredáč hlasitě vydechl a vydal se za svým bratrem. Ten se doslova třásl vzteky. Tom zavřel dveře, aby bratři získali soukromí.

„Já jsem ti to…“ začal, ale pak se hned zarazil, uvědomil si, že věta: já jsem ti to říkal, by asi nebyla nejvhodnější útěchou. „Ehm… Mrzí mě to.“

„Ať si nasere,“ zasyčel Bill a vrhnul se Tomovi kolem krku. „Prý že nikoho nezajímá, kdo jsem doopravdy. On mě vůbec nezná… Nikdo mě nezná.“ Najednou dredáč zaslechl v jeho hlase náznak pláče. Odtáhl ho od sebe a zadíval se mu do očí.

„Neplač,“ utěšoval ho. „David za to nestojí.“

„Já vím,“ opáčil černovlásek a otřel si oči. „Ani nevím, proč mě to tak vzalo. Přece nebudu bulet jak holka, ne?“ ušklíbl se.

„Přesně,“ oplatil mu úsměv Tom. „Nic si z toho nedělej. Pojedeme tedy domů, aby ses převlík?“

Bill chvíli mlčel. A pak najednou vyhrkl: „Ty mě znáš, viď, Tome?“

„Cože?“ zamrkal nechápavě starší z bratrů.

„Nic kolem nás není opravdový. Všechno je jenom šaráda… Ale s tebou ne, že? Ty jsi to jediný opravdový, co mám, Tome,“ vyznal se mu Bill a s těmito slovy se opět schoval do jeho náručí. Tom cítil, jak se bratr pomalu uklidňuje, jeho dech se zpomaluje a vztek i lítost ustupují. Po chvilce se Bill odtrhl, vtiskl Tomovi rychlý polibek na rty a zamířil k východu z místnosti.

Tom dal Billovi náskok a sám ještě moment zůstal stát na místě. Najednou mu připadalo, že má v krku knedlík a nějak hůř se mu dýchá. Jako by kolem jeho hrdla někdo pomalu stahoval smyčku. V jeho nitru se cosi sevřelo a v jeho myšlenkách se… jen tak z ničeho nic, z nějakého neznámého důvodu… objevil nenápadný stín pochybnosti.

autor: Allka