autor: B-kay
Toma probralo z dřímot vzdálené zavrzání branky. Prudce otevřel oči, podíval se na hodinky a rozzářil se. Vystřelil z postele a běžel k oknu, zanechávajíc za sebou hromadu použitých kapesníčků a obalů od sladkostí. I přestože se opět šíleně rozkašlal, se nedokázal přestat usmívat a něžným pohledem sledoval právě příchozí osobu. Srdce mu tlouklo jako šílené a on nevěděl, jestli je to vysokou horečkou, nebo tím, že po několika hodinách opět viděl svého bratra.
Neměl rád, když byl jeden z nich nemocný. Znamenalo to, že bude muset zůstat v posteli, zatímco ten druhý půjde do školy. A škola znamenala pro oba několik hodin bez toho druhého, což bylo v jejich případě nemyslitelné. Bylo jim třináct, teprve nedávno se přestěhovali do většího domu, v němž měl každý svůj vlastní pokoj, a ještě pořád si nezvykli na tu nečekanou změnu. První týdny byly pro oba opravdu těžké. Bill chodil za Tomem téměř každou noc, a když náhodou nepřišel, šel Tom za ním. Nedokázali se přizpůsobit, nechápali, proč předtím mohli být pořád spolu; mít společný pokoj, dělit se o hračky, o oblečení a najednou byli rozděleni. Ještě nikdy předtím mezi ně nepostavili zeď a bylo opravdu těžké smířit se s tím, že je to přirozené. Rodiče jim říkali, že už jsou velcí a potřebují mít své soukromí, vyvíjet se vlastním směrem, ale Tom věděl, že se nechce vyvíjet bez Billa. Netoužil po soukromí. Chtěl být s ním. To bylo to jediné, po čem toužil.
Hravě si skousl ret, zatímco sledoval, jak Bill pomalu zavřel branku, přivítal se se Scottym a se skloněnou hlavou zamířil ke vchodovým dveřím. V té chvíli se Tom rozhodl. Překvapí ho. Vyběhl z pokoje a tiše, aby nevzbudil mámu spící po noční směně, vklouzl do bratrova pokoje, který byl hned vedle jeho, což byla veliká výhoda. V noci, když ani jeden z nich nemohl usnout, si posílali krátké vzkazy prostřednictvím klepání na zeď. Jedno zaklepání znamenalo – je mi smutno. Dvě zaklepání – mám tě rád a tři zaklepání – pojď ke mně. Čtyři zaklepání znamenala – potřebuju tě, ale tenhle signál z nějakého důvodu nikdy nepoužili.
Hlasitě si odkašlal a posadil se na kraj bratrovy postele. Prsty vyklepával do podlahy neznámou melodii, nedočkavě se vrtěl a nemohl se dočkat chvíle, kdy Bill vejde do dveří a usměje se na něj. Nastražil uši, a když zaslechl bratrovy blížící se kroky, rozzářil se ještě víc. Věděl, že jej kašel prozradí, ale nevadilo mu to. Po chvilce se dveře skutečně otevřely a Bill vešel dovnitř, po úsměvu však nebylo ani stopy. Tom zmateně svraštil obočí a čekal, kdy k němu Bill zvedne pohled; když to však konečně udělal, přál si, aby to mohl vrátit zpět. Billova tvář byla celá uplakaná, oči červené a plné slz. Za stisknutými rty potlačoval tiché vzlyky, ale příliš se mu to nedařilo. Svěsil ramena, odhodil tašku stranou a zavřel dveře. Vzápětí se svezl podél nich k podlaze, stočil se do klubíčka a malou rukou Tomovi naznačil, aby šel k němu.
Tom neváhal ani vteřinu. Dopadl na kolena vedle bratra, položil si jeho hlavu do klína a prohrábl mu jemné havraní vlasy. Nikdy nebyl příliš dobrý v utěšování lidí, ale když měl utěšit Billa, vše bylo ještě těžší. Nedokázal se dívat na jeho slzy, už jenom z pomyšlení na to, že trpí, mu pukalo srdce. Dal by cokoliv na světě, aby se Bill opět usmíval.
„Co se stalo?“ zeptal se tiše a láskyplně otřel Billovu mokrou líci.
Bill zavzlykal, omotal mu ruce kolem boků a silně se k němu přitiskl. „Už tam nikdy nechci jít,“ zalykal se pláčem.
„Do školy? Byli na tebe zlí?“ Tom jej nepřestával hladit ve vlasech, a když Bill přikývl, pocítil silný nával hněvu vůči všem, kteří mají se školou něco společného. Teprve po chvíli mu to došlo. Byl pátek. A v pátek měli dvě hodiny tělesné výchovy – Billova nejneoblíbenějšího předmětu. Sklonil hlavu a zadíval se na něj. Bill měl na sobě šedé tepláky a bílé tričko s nápisem Run Away, takže se vůbec nepřevlékal a utíkal domů rovnou ze šatny.
„Zase kvůli mně prohráli. Křičeli po mně a smáli se. Říkali, že bych si měl vzít příklad ze svého trička a utéct někam hodně daleko, kde prý nebudu nikomu otravovat život.“
Tom silně stiskl čelist a zatnul pěsti. Měl chuť rozběhnout se za spolužáky a ukázat jim, co to znamená, když někdo někomu otravuje život. Místo toho se však snažil uklidnit. Zhluboka se nadechl, pomohl Billovi vstát a společně se svalili na postel; tvářemi naproti sobě.
„Nesmíš si toho všímat, Bille. Jsou hloupí, nevidí, jak skvělý jsi.“ Hravě jej dloubl do špičky nosu.
„Schummer mi řekl, že jsem buzna,“ šeptl Bill a při vyslovení toho slova se mírně otřásl. „Co to znamená, Tomi?“ Upřel své veliké, smutné oči na svého bratra a Tom byl v tom okamžiku naprosto ztracený.
„Schummer je idiot,“ zasyčel a doufal, že se k tomu nebudou vracet.
To slovo už předtím slyšel, kluci ve třídě tak říkali jiným chlapcům, kteří působili možná trochu zženštile, ale to nebyl Billův případ a nechtěl jej tím trápit. Bill byl krásný. Možná se divně oblékal, ale jinak na něm nedokázal najít jedinou chybu.
„Prosím, co to znamená? Cítil jsem se hloupě, když po mně křičel něco, čemu jsem vůbec nerozuměl.“
Tom se trhaně nadechl a rozpačitě se poškrábal ve vlasech. „Bille, to je když… podívej. Buzna je… ošklivé pojmenování pro toho, kdo má mnohem raději chlapce než dívky.“
Bill přestal plakat. Vykulil oči a přitiskl si dlaň ke rtům. „Měl pravdu,“ pípl.
„Cože?“ Tom překvapeně pozdvihl obočí, očima ani na vteřinu neopouštěl ty Billovy.
„Jsem buzna.“ Z očí mu vyklouzly další slzy.
„Šmudlo, takhle nesmíš mluvit. Víš, že to není pravda,“ Tom jej chlácholivě pohladil po tváři a doufal, že se Bill brzy vzpamatuje a přestane o sobě tak ošklivě mluvit.
„Ale já mám mnohem raději chlapce než dívky. Tebe mám nejraději na světě, mnohem víc než kteroukoliv holku ze školy,“ zavzlykal a přisunul se blíž k Tomovi. Hlavu vložil do ohybu mezi jeho krkem a ramenem a zhluboka vdechoval vůni potu, sladkostí a mentolového krému, kterým mu máma natřela záda, aby se mu lépe dýchalo.
„To je v pořádku,“ Tom se pobaveně usmál a přitulil jej k sobě i přesto, že jim to máma zakázala. Nechtěl Billa nakazit, ale už to bylo až příliš dlouho, co jej naposledy objímal. „Tak je to správně. Já tě mám také nejradši na celém světě.“ Ukazováčkem mu poklepal po čele a cítil, jak se Bill roztomile zachichotal.
„Ale říkal jsi, že když mám raději chlapce… ty jsi kluk. Nebo se nepočítáš mezi kluky, když jsi můj bráška?“ Bill k němu zvedl pohled a Tom myslel, že jej samou roztomilostí sní.
„Raději už o tom nebudeme mluvit,“ hravě zavrtěl hlavou a políbil Billa do vlasů. „Ale chci, abys věděl, že nemají pravdu. Jsi milý, hodný a skvělý. Oni tě neznají tak jako já.“ Zavřel oči a vdechoval vůni Billových divokých vlásků.
„Tomi?“
„Hm?“
„Chci být jako ty. Chci být stejně šikovný. Hrát na kytaru a opravdu se nechci bát míče.“
Tom se usmál. „Jsi šikovný, akorát v jiných věcech. Copak si nepamatuješ na můj narozeninový dárek?“ Natáhl ruku a dloubl jej do břicha. Bill se zavrtěl a při vzpomínce na Tomův obrázek se ani on neubránil úsměvu.
„Mně se líbil,“ na chvíli otevřel oči a zadíval se Tomovi do tváře. S láskou v očích sledoval spokojený výraz jeho tváře a hravý úsměv na rtech.
„Tomi?“
„Ano?“
„Slib mi, že ty mi nikdy neublížíš,“ šeptl. Prstem se dotkl koutku jeho úst.
„Slíbím, když mi na oplátku ty slíbíš, že mě nikdy neopustíš.“ Tomovo srdce opět tlouklo na poplach a bylo hezké zjistit, že Billovo tlouklo stejně rychle.
Bill se pousmál, natáhl se a políbil Toma na bradu. „Slibuju, Tome.“
„A já slibuju, že ti nikdy neublížím, šmudlo.“
Bill si otřel vlhkou tvář, zavřel oči a hlavou se opřel o Tomův hrudník. Když je o půl hodiny později objevila Simone spící v pevném objetí, nedokázala se na ně zlobit ani jedinou vteřinu. Dělali pouze to, co pro ně bylo přirozené. Nebýt spolu, nemluvit s tím druhým, nedotýkat se. To pro ně bylo nepřirozené. Když Bill pár hodin na to dostal horečku, neuměla si vzpomenout, kdy je nějaký dárek potěšil víc.
Posledních šest let pro ně bylo nepřirozených. Stalo se přesně to, čeho se tolik báli. Vyhýbali se jeden druhému, nemluvili spolu, nedotýkali se. Jako by se ocitli v kůži někoho úplně jiného. Jako by jejich minulost vůbec nepatřila k přítomnosti. Ale vše mohlo být jiné. Ještě pořád tady byla maličká naděje, že se něco změní a Bill se jí nehodlal vzdát.
S drobným úsměvem na rtech, si do kufru vložil poslední zbytky oblečení a po nekonečné době, měl chuť zpívat si. Ještě jednou si zkontroloval, jestli má všechno, co bude na příštích pár dnů potřebovat. Nebyl si jistý tím, jaké počasí je v Německu přivítá. V LA bylo po celý den hezky slunečno, k večeru se sice mírně zvedl vítr a ochladilo se, ale pořád to nebylo nic kritického. Zvedl hlavu a zadíval se z okna. Na nádherně černou oblohu vystoupily hvězdy a jejich drobné světlo narušilo nekonečnou temnotu. Přesně jako mohl jejich společný výlet narušit propast, která jim byla překážkou až příliš dlouho. Víc, než byli schopni unést.
Zavřel kufr a odložil jej vedle postele k ostatním věcem. Teď, když měl všechno sbalené a když je od odletu dělilo posledních pár hodin, konečně uvěřil tomu, že se to skutečně děje. Rychle se vysprchoval, hodil na sebe tepláky a staré bílé tričko a vyšel z pokoje. Už u schodů jej překvapila lahodná vůně, a když sešel dolů do kuchyně a spatřil Toma v legrační zástěře postávat u sporáku, cítil, jak se mu zrychlil tep. Zůstal stát na prahu dveří a chvíli jej pouze sledoval. Tom vypadal neuvěřitelně roztomile. Na bradě měl bílé šmouhy od mouky, ve vlasech něco, co mohlo být těstem na palačinky. Skláněl se nad bublající pánví, nad obočím mu vystoupila vráska soustředění, přesně ta, kterou na něm Bill tolik miloval. Měl ji tam pokaždé, když se snažil na něco přijít. Během hraní na kytaru, během tichých míst rozhovorů, když se ocitli tváří v tvář a ani jeden z nich nevěděl, co říct.
Ale nyní bylo vše jiné. Atmosféra se zdála být uvolněnější, vzduch byl dýchatelný a dokonce příjemně voněl. Tom měl na sobě tmavé kalhoty a volné černé tílko, které rafinovaně zakrývalo jen ty části Tomova hrudníku, které byly pro běžné nošení nezbytné. Při pohledu na jeho holou kůži se mu točila hlava.
„Myslel jsem, že se budeme dívat na filmy,“ promluvil, když už nedokázal déle postávat na místě a vstoupil do Tomova kulinářského teritoria.
Tom se sám pro sebe usmál, potlačil touhu opět jej sevřít v náručí a dál se věnoval sýrové omáčce na těstoviny. „Myslel jsem, že by se k filmu hodilo něco menšího na zub,“ pokrčil ramenem.
Bill se zasmál. „Něco menšího? Tohle je něco menšího?“ Popošel blíž a ukázal na sporák se třemi pánvemi a jedním bublajícím hrncem.
„Nemohl jsem se rozhodnout, jestli udělám něco sladkého nebo slaného, a tak jsem si řekl, proč neudělat obojí?“ Když se obrátil na bratra a zadíval se mu do očí, zvážněl. „Poslední dobou jsi hodně zhubnul. Potřebuješ se pořádně najíst.“
Bill věděl, proč se na něj tak dívá. Důvodem jeho nechuti k jídlu byl právě on a jeho přítelkyně a naneštěstí si to také uvědomoval. Proto nevěděl, co mu má ještě říct. Jestli vůbec bylo potřeba něco říkat. Dával si to za vinu. Ublížil mu. Porušil slib, který neměl být nikdy porušen. Na něco takového neexistovala dostatečná omluva. A oba to věděli.
„Jsem v pořádku,“ zalhal. Nebyl. Nic nebylo v pořádku. Oblečení na něm viselo, jeho váha se pomalu přibližovala k váze zpřed pár let, kdy jej všichni podezřívali z anorexie. Nemohl za to. Věděl, že musí být silný, že to časem jistě přebolí, ale rána byla až příliš čerstvá. Jizvy až příliš bolestivé. Necítil hlad, necítil nic, protože bolest vyplnila veškerý prostor jeho nitra. Nechtěl jíst. Chtěl jenom zapomenout.
„Je to jenom pár kilo. O nic nejde, opravdu,“ pokrčil rameny a usadil se na nejbližší židli.
Z Tomova pohledu se mu točila hlava. V jeho očích najednou spatřil všechno. Všechno se vrátilo. Vzpomínka na den, kdy mu ji představil. Bolest, která mu nedovolovala spát, na kterou nebyl připraven, bez možnosti podání spolehlivého léku. Slzy, pláč, beznaděj. Bylo to skutečné. Mnohem skutečnější než vidina toho, že se něco změní.
Hlasitě vydechl, opřel se lokty o kolena a složil hlavu do dlaní. Opět mu bylo do pláče. Opět nad ním vítězilo zoufalství. Chtěl vrátit čas. Nyní by jej nenechal odejít. Sám by to udělal. Políbil by jej a udělal by to tak, jak po tom toužil už celá léta. Hladově, zoufale; v hloubce jeho úst by utopil veškerou bolest a trápení. Už by mu na ničem nezáleželo. Bylo by mu jedno, jestli to, co dělá, je správné nebo ne. Nedovolil by, aby Ria vstoupila do jejich životů.
Trhl sebou, jakmile na prstech ucítil váhavé pohlazení a vzápětí ucítil, jak Tomovy dlaně pomalu odsouvají ty jeho a vystavují tím jeho tvář světlu v podobě Tomova pohledu. On se na něj dívat nechtěl. Nemohl.
„Podívej se na mě.“ K uším mu dolehla tichá prosba.
Neudělal to. I nadále smutně zíral na lem Tomovy zástěry a přál si, aby se vrátil ke sporáku a nevšímal si jej.
„Prosím,“ Tom se k němu po kolenou přisunul blíž a vzal jeho tvář do dlaní.
„Slíbil jsi to,“ prodralo se z Billových stisknutých rtů dřív, než se stihl zastavit. „Slíbil jsi, že mi nikdy neublížíš. Věřil jsem ti, Tome.“
„Bille, j-já-„
Nechtěl o tom mluvit, ale už byl ze všeho unavený. „A pak říkáš, že ji nemiluješ. Tak mi vysvětli, proč jsi mi to udělal?“ zeptal se třesoucím se hlasem. „Opravdu mě tolik nenávidíš? Chtěl jsi mi jenom ublížit? O to ti šlo? Zkoušet, kolik jsem toho schopen vydržet?“
„Bille, prosím.“
„Lhal jsi mi. Sprostě jsi mi lhal!“
S Tomem se točil celý svět. Klečel na kolenou, poslouchal Billovy oprávněné výčitky a chtěl se propadnout do země. Měl pravdu. Ve všem, co řekl. Porušil slib, lhal mu. Ublížil mu. Mnohem víc než rány a urážky spolužáků. Mnohem víc než bolestivé pády. Nikdy o tom spolu nemluvili a bál se dne, kdy k tomu dojde. Kdy Bill bude žádat vysvětlení po tom, co se málem stalo v té prokleté telefonní budce. A Tom pro něj žádné vysvětlení neměl. Vztah s Riou byl pouze následkem dlouho potlačovaného zoufalství. Chybou, která se nikdy neměla stát.
Chtěl být klidný a vyřešit to s čistou hlavou, ale nedokázal to. Nebyl jediným, kdo lhal. Jediným, kdo
porušil slib.
„Tys mi také lhal a dobře to víš, Bille!“ zasyčel a opravdu se ze všech sil bránil pohledu na rukáv bílého trička, které mu sklouzlo z ramene a odhalilo tím kus bledé kůže. Znal to tričko. Až příliš dobře.
„O čem to mluvíš?“ Bill překvapeně zamrkal a díval se, jak Tom vstává a míří ke sporáku. Odstavil z ohně veškeré pánve, poté se obrátil opět k Billovi a ten na místě ztuhl, když jej nečekaně popadl za zápěstí a táhl do schodů. Nemotorně za ním klopýtal, a když zjistil, že jej táhne do svého pokoje, pokoušel se protestovat. Slíbil si, že nikdy nevstoupí někam, kde měl s Riou sex.
Ale Tom si jeho protestů vůbec nevšímal. Silně mu svíral zápěstí a pustil jej teprve, když se sklonil ke své tašce vedle postele a začal se v ní přehrabávat. Bill jej bázlivě sledoval, zatímco si mnul bolavé zápěstí. Když spatřil předmět, který Tom po chvíli vylovil z hromady oblečení, zbledl. Pootevřel ústa připraven okamžitě reagovat, ale zjistil, že nedokáže promluvit. V krku měl obří knedlík, a proto tam jen stál a bezmocně zíral na plátek novin, ve kterém se ukrýval inzerát nabízející dům, který si vybral. Daleko od všeho, co mu způsobovalo bolest. Daleko od Toma.
„J-já-„
„Ty co, Bille? Hlavně neříkej nic o tom, že jsi čekal na vhodnou chvíli nebo jsi nevěděl, jak mi to říct. A už vůbec neříkej to, že jsi mi nechtěl ublížit. Kdys mi to chtěl říct? Měl jsi to vůbec v plánu?!“ Tom po něm zlostně hodil noviny a odvrátil se.
Bill nervózně přšlápl z nohy na nohu a sklonil hlavu.
„Už jsem z toho byl unavený. Až příliš to bolelo,“ pípl tiše. Nechtěl se omlouvat. Neměl omluvu. A nebylo nic, co by mu v tu chvíli chtěl ještě říct. Sehnul se a vzal si své noviny. „Děkuji za jídlo, ale nemám hlad,“ šeptl a došel ke dveřím.
„Uděláš to?“ Dolehl k němu Tomův hlas. Zněl zoufale. Vyděšeně. Bál se odpovědi.
Bill se ohlédl a podíval se mu přímo do očí.
„Odstěhuješ se?“ Jeho oči se však ptaly na něco jiného. Opustíš mě?
Několikrát se zhluboka nadechl ale věděl, že je to zbytečné. Ani on sám neznal odpověď. Bez dalších řečí, rychle opustil Tomův pokoj a zavřel se ve svém hned vedle.
O dvě hodiny později, když se místo pokoušení o spánek smutně díval na své sbalené věci v podobě tmavých stínů vedle postele, jej z nekonečného oceánu myšlenek probralo slabé klepání na zeď. Prudce se vymrštil do sedu, přičemž nešikovně svalil Pumbu ze svého břicha, ale v tu chvíli mu na ničem nezáleželo. Nic nebylo důležitější než zeď dělící jejich pokoje přesně tak, jako když byli malí a osoba za ní. S divoce bušícím srdcem počítal údery. Zalapal po dechu.
Čtyři.
Potřebuju tě.
Na druhé straně jejich imaginární propasti Tom opřený o zeď unaveně zavrtěl hlavou. Bylo to zbytečné. Bill už jistě spal, nebo se na něj zlobil a rozhodl se jej ignorovat. Tom by se na jeho místě choval stejně. Svlékl ze sebe veškeré oblečení a pouze ve spodním prádle vklouzl pod peřinu a zavřel oči. Chtěl, aby už bylo ráno. Chtěl být na letišti, na cestě do Německa, daleko od neblahých stínů slunečného LA. Silně stiskl víčka, doufaje, že se mu podaří brzo usnout. Vzápětí je prudce otevřel.
Tři slabá klepání narušila jinak mučivé ticho pokoje.
Pojď ke mně.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Tak strašne rada by som Tomovi odpustila to ako veľmi Billovi ublížil:( ja len strašne dúfam, že budem schopná jeho dôvody pochopiť a prestanem sa kvôli tomu tak strašne smutne hnevať:( Tom ma naštval tým protiargumentom, ktorým na Billa zaútočil, veď čo mal chúďatko urobiť, keď sa Tom nemienil tej ženskej vzdať?…
Spomienky na detstvo sú prekrásne, a o to viac bolí Tomova zrada:( ale Tom má plusové body za to, že sa odvážil použiť prvý krát znamenie 🙂
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu. Aj túto poviedku od Teba milujem ♥♥♥
Chce se mi brečet moc je mi líto Billa.
Je mi tak lito, jak trpi a pritom by jen stacilo Riu zabit… ehm… teda rozejit se s ni! :O Ja se spletlq! :O Ale kdyz mluvila o Billove odstehovani ve stylu uz-aby-to-bylo, tak jsem na ni dostala vstek! Opravdy by vse vyresilo, kdyby se s ni rozesel, vzdyt ji ani nemiluje! Vsechna ta bolest obou je zbytecna! Kdyby ji miloval, bylo by to pochopitelne. :/ Byla jsem stastna, kdyz Bill zasel do drogerie a myslela jsem si, ze si obarvi vlasy, oholi se a bude to opet Billy a pak zase ta Ria a jeji dvojnice!! UZ JSEM SE LEKLA, ZE TO BYLA VAZNE RIA A SLA SI PRO TEHOTENSKY TEST! :O :/ to bych asi nedala a Bill uz vubec ne. Pribehy z minulosti kluku jsou desne sladke! :3 lipovy domecek a tukani ♥ co takhle pet tukani – miluju te? ♥ 😀 :3 ten konec je uplne rozkosny! Prehrava se mi to pred ocima! :3 samotna dvojcatka tukajici do zdi, aby toho druheho privolali tak, jako kdyz byli malinci:3 Tomuv napad je dobry, vratit se do detstvi, ale tehdy zadna Ria neexistovala, takze by ji meli vysplouchnout na Mars! Normalne proti ni nic nemam, ale tady je vazne mrcha! Alespon si diky droze a Alexovi omotanem kolem Billa Tom uvedomil, jak ublizuje braskovi! A RIA AT NENOSI BILLOVI VECI! Jeste se so ni Tom zamiluje :'(
Dekuju za dil a tesim se az dvojcatka vyresi svuj otravny problem jmenem Ria.!
♥ krasny pribeh a az nebude smutny bude jeste krasnejsi! ♥
B-Kay, co mi to děláš? Na konci dílu jsem měla slzy v očích jako hrachy a když Bill vyťukal jejich znamení ´Pojď ke mně´, hnedka mi z očí zklouly. Kdyby tenhle díl pokračoval ještě dál, pravděpodobně bych brečela jako malá holka. Strašně moc jsem si tuhle povídku oblíbila a zamilova si ji. Mám neskutečně moc ráda všechny Tvé povídky, ale tahle je mi úplně nejbližší, ačkoli sama nevím, čím to je.
Je mi strašně líto, jak moc smutný byl tohle díl, ale pořád se uklidňuju tím, že brzy bude líp. Věřím, že se brzy všechno napraví a kluci budou zase spolu. Vzpomínky na minulost jsou neuvěřitelně nádherné a já Ti strašně moc děkuji za každou takovou zmínku. ♥ Ale o to víc mě pak bolí, že se kluci tak odcizili. Jsem na Toma naštvaná, že tohle dopustil. Tak moc Billa miluje a tak moc mu ubližuje! Moc doufám, že se někdy dozvím jeho důvody, protože je mi opravdu líto, jak tohle skončilo. Nechci, aby se Bill trápil, a že se trápí příliš moc!
Závěr povídky mi ale ukazuje, že už by hnedka v dalším díle mohlo být líp a že se konečně pohnou ledy. Závěr byl opravdu krásný, po celém smutném dílu. Moc děkuji za další díl, B-Kay! ♥♥♥
Tak tohle bylo něco nepopsatelného! 🙂 Miluju to :3 <3