The Christmas Cynic 12.

Když Bill dorazil ve čtyři odpoledne k Tomovu bytu, téměř na Štědrý večer, nadšený Sirius hyperaktivně proběhl kolem Toma, aby jej přivítal. „Dobře, ano, taky tě zbožňuju,“ řekl Bill psovi. Beznadějně se rozesmál, když Sirius balancoval na zadních nohách, ve snaze poslintat celý jeho perfektní make-up. „Ale jsem si jistý, že bys neměl být venku na chodbě.“ Popadnout Siriuse za obojek se zdálo nemožné, protože jej to přivedlo k dosahu jeho jazyka.

„Ty spratku! Ke mně,“ přikázal Tom zbytečně. Skočil střemhlav Siriusovým směrem přesně ve chvíli, kdy Sirius vyskočil a rozběhl se opačným směrem, zpátky do bytu.

Tom skončil rozpláclý na podlaze s žalostným zavrčením. Bill duchapřítomně dveře od bytu zavřel, aby Sirius nemohl opět uniknout, a teprve potom se začal pochechtávat. „Potřebuješ tam dole trochu pomoct?“ zeptal se plný nelítostného veselí.

„Možná.“ Tom jeho směrem našpulil rty. „Znáš se s nějakým psím trenérem, mistrem ve svém oboru?“

Bill natáhl ruku, aby Tomovi pomohl vstát. „Ne. Myslím, že i ten nejlepší by se vzdal po setkání tváří v tvář s tvou záškodnickou bestií.“

„Alespoň je přátelsky záškodnický,“ podotkl Tom. Jakmile se opět postavil na nohy, vrhl po Billovi obdivný pohled následovaný dalším, pomalejším. „A není divu. Dokonce i Sirius ví, že vypadáš úžasně.“

Po tomto komplimentu Bill hrdě zvedl hlavu a nestydatě ukazoval své značné ego. Ztratil spoustu času úvahami nad svým oblečením: černou tunikou, kterou měl stáhnutou z levého ramene a vystavoval tím velkou část svého štíhlého krku a jemných klíčních kostí. Těsné bílé džíny, které zdůrazňovaly jeho trestuhodně dlouhé nohy, boty na podpatku a černý pásek se stříbrnými hroty dokončovaly jeho oděv, spolu se stříbrným řetízkem od Toma a zcela nezbytným šátkem, peněženkou a kabátem. Vždy se velmi rád předváděl, a to zejména když to inspirovalo jeho přítele, aby se na něj díval tímto pohledem. Tom jazykem nepřítomně šťouchal do svého piercingu, zatímco jeho oči střídavě přejížděly přes Billovo nahé rameno a zpět k jeho pásku.

„Žádné spodní prádlo pod tím. Lemy by mohly prosvítat a ty víš, že by to vypadalo otřesně,“ poznamenal Bill ochotně, vystrčil jeden bok do strany a položil na něj svou ruku v té nejlepší modelingové póze. Protestoval proti pokrytectví a povrchnímu úsudku ve světě modelingu, ale to mu nebránilo v tom, aby se řídil každý rok podle Fashion Week, nemluvě o America´s Next Top Model.

„Dokážu si to představit,“ zamumlal Tom. Natáhl se pro Billův druhý bok a přitáhl si jej blíž. „Jak vůbec můžu jít na tu párty s vědomím, že tam budeš celou dobu vypadat takhle?“

Bill blýskl zdánlivě sladkým úsměvem do Tomova teplého pohledu. „To není můj problém, že?“

„Mohl by být, kdybych na tebe skočil před kamerou,“ vyhrožoval Tom.

„Ha. To bys neudělal,“ ušklíbl se Bill a vsunul ruku pod Tomův kabát, aby jej šťouchl do boku. Tom stěží potlačil mužné vyjeknutí a snažil se vyhnout Billově ruce. „Ach, ty jsi lechtivý?“ Zeptal se Bill s náhlým zájmem. Nasadil zlý úšklebek, když zahýbal prsty Tomovým směrem.

„Znáš to přísloví o kamenech a skleněných domech a tak dále*,“ odpověděl Tom a udělal stejné gesto směrem k Billovi. „Vsadím se, že ty sám jsi taky hodně lechtivý.“

„Jak bys to mohl vědět?“ Bill povýšeně vyklenul obočí a v duchu se proklínal. Jeden lehký dotek na žebrech jej dokázal přinutit chichotat se jako malá školačka.

„Kvalifikovaný odhad,“ řekl Tom a ušklíbl se. „Neboj se, můj Cyniku. Zkusím otestovat svou teorii pouze v případě, pokud se mě pokusíš opět šťouchnout.“

I přes silnou motivaci to Bill neudělal a místo toho se poklepal po bradě jedním nalakovaným nehtem. „Skoro by to stálo za to, pokud bys pokaždé vyjeknul,“ přemítal.

„Nevyjeknul jsem,“ protestoval Tom a začal se smát.

Bill na něj vrhnul skeptický pohled, jak se snažil skrýt úsměv, který se dostával přes jeho chladnou fasádu. „Opravdu. A jak bys to tedy nazval?“

„No… výkřik,“ snažil se Tom, ale odpovědí mu bylo pouze odfrknutí a zavrtění hlavou. „Skřek? Nespecifikované zvolání?“

„Jen to vzdej, Kaulitzi. Vyjekl jsi,“ řekl Bill pevně. Nedal Tomovi další šanci se dohadovat, namísto toho jej chytil za přední část jeho nadrozměrného šedého kabátu a přitáhl si ho do poklidného polibku.

Nadále se zdržovali na chodbě, zatímco si vyměňovali lehké polibky s náznaky jazyka. Bill ze sebe vydal jen ´Mm´ když jej Tom jemně přitiskl proti zdi. Zjistil, že je uvězněný mezi vybledlou malbou proti jeho zádům a Tomovým pevným tělem, které k tomu jeho perfektně pasovalo: ústa a hruď, boky a stehna. Bill zasténal a vysunul ruce nahoru, aby mohl mezi ně pevně zachytit Tomovu hlavu a udržet ji na místě, ne, že by snad Tom vypadal, že by potřeboval další povzbuzení.

Zatímco postupně roztával do spokojené louže, Billovy ruce začaly bloudit. Krátce přemýšlel, jaké oblečení si Tom asi zvolil, když v době, kdy se vynořil z bytu, měl již zapnutou bundu. Bill si všiml černých formálních kalhot, takže možná oblek, ačkoliv sezónní zelená čelenka, překrývající jeho cornrows, tomu moc neodpovídala. Zatraceně, ale Tom by mohl ohromit svou postavou v něčem pěkném od Armaniho nebo Hugo Bosse. Možná Zegna. Bill zadržel dech a zabořil prsty do látky Tomova kabátu.

„Nad čím přemýšlíš?“ Tom se odtáhl jen tak daleko, aby mohl tato slova zamumlat. Jeho dech vyslal mlžný opar na Billovy rty. Ty, které se staly tak absurdně citlivými v posledních několika dnech a ještě více, když se právě dlouhé minuty líbaly.

Bill vydal roztřesený povzdech, než si uvědomil, že Tom promluvil a pravděpodobně chtěl odpověď. Nakrčil nos nad Tomovým úsměvem. „O tom, že bych tě využil jako svou osobní převlékací figurínu, samozřejmě,“ informoval ho Bill s hlasem až příliš zastřeným. Olízl si rty, s potěšením, když Tomovy rty sledovaly ten pohyb s temným, hladovým pohledem. „Mohlo by to být docela perverzní… teď, když o tom tak přemýšlím…“ Bill předstíral zamyšlení.

V tom okamžiku vklouzl rukou pod Tomovu bundu a pořádně jej polechtal. Zvuk, který Tom vydal, nemohl být označen ničím jiným, než vyjeknutím, a ještě k tomu dost hlasitým. Bill se zachechtal, než se mu vytrhl a utíkal směrem k výtahu. „Ty víš, že na těch podpatcích nemůžeš utíkat!“ Zařval Tom těsně za ním.

„Ne!“ Potvrdil Bill. „Neomlouvám se!“ Risknul pohled dozadu, Tom skočil a Bill vyjekl a svíjel se a chichotal bez jakékoliv důstojnosti, když jej Tom lechtal, až sotva popadal dech.

~*~

Visela nad nimi těžká, šedá obloha a sníh se během jízdy odrážel do stran. WSYC každý rok pronajímala halu spolu s pronájmem těch nejtalentovanějších cateringových společností, jaké si jen rozhlasová stanice mohla dovolit. Celá místnost byla ověšená velkým množstvím dekorací a pozlátek. Bill obvykle párty pozoroval s opovržením, ale vždy s přilepeným sladkým úsměvem pro fotografy, zatímco stíral všechny pokusy svých kolegů o malý rozhovor.

Ale letos se Bill cítil téměř – no – optimisticky. Rozhodně trochu samolibě, s ohledem na oznámení, které plánoval udělat.

„Kdyby se tě ptali, jestli opravdu patříme k sobě – a ano, budou se ptát,“ přerušil Bill sám sebe uprostřed rad pro Toma. „Ve skutečnosti, dav novinářů tě obklopí jako gang pětiletých děcek talíř s cukrovím, a přívrženci naší stanice budou možná dokonce ještě horší.“

„Velmi uklidňující,“ poznamenal Tom ze sedadla spolujezdce pronajatého Fordu. Jeho hlas obsahoval víc pobavení než obvykle.

„Nejsem placený za to, abych byl uklidňující. Každopádně, je to pravda,“ řekl Bill, což byl symbolický pokus o udržení věcného rozhovoru. Cynik, připomněl sám sobě. Museli se potýkat s problémy spojenými s prací a musel s nimi i jako s takovými zacházet. Alespoň by s nimi tak zacházel, kdyby mohl přestat házet postranní pohledy Tomovým směrem a kdyby dokázal z hlavy vymazat vzpomínku na jejich výtahovou lechtací chvilku.

Tomův úšklebek Billovi prozradil, že nebyl jediný, kdo vzpomínal na jejich hrátky. „Okay, okay.“ Bill protočil oči a obrátil pozornost zpět k silnici. Už se poučil, když naboural své Audi. „Soustřeď se,“ nařídil, nejen pro svůj vlastní prospěch, ale i pro Tomův. „Až do téhle chvíle ses mediím vyhnul a to jen proto, že jsem zničil Davidovy plány. Kdybychom pokračovali v tom televizním rande, můžeš se vsadit, že bychom byli zaplaveni rozhovory po zbytek sezóny.“

„Tak to jsem dvojnásob rád, že jsme to neudělali,“ odpověděl Tom. Koutkem oka Bill sledoval, jak si Tom poklepává na stehno do rytmu hudby z pravého reproduktoru. Znělo to jako ´Rockin´ Around the Christmas Tree´. Bill rozhodně odmítl naladit vánoční stanici, pokud jej Tom nenechá stáhnout to pouze na stranu spolujezdce a přenechá mu ovládání hlasitosti. Naštěstí oba věřili v ´Moje auto, moje pravidla´, i když jak Tom poukázal, Focus Billovi technicky nepatřil. Přesto Tomova ochota ke kompromisům Billa rozesmála. „Hej,“ ozval se Tom. „Říkal jsi, že se budou ptát, jestli jsme opravdu spolu…?“

„Oh, správně.“ Bill chvíli namáhal mozek, aby vylovil z paměti, co se chystal říct. „Budou se ptát a ty řekneš pravdu. Bude snazší udržet oba naše příběhy v téhle rovině. Také když se zeptají, jestli jsi byl vybrán pro show na WSYC, řekneš jim, že ano. Možná se taky zeptají, jak jsme skončili spolu a upřímně řečeno, na to jim můžeš říct, cokoliv kčertu chceš.“ Vrhl na Toma další pohled a zašklebil se. „Možná budeš chtít zbagatelizovat Davidovy zásahy, pokud chceš nastavit mír s Panem Namyšleným Nadřízeným Manažerem Stanice.“

„Pravděpodobně nechám tebe, aby ses vypořádal s otázkou jménem Jost,“ odpověděl Tom. „Ale ty mi opravdu dáváš volnou ruku nad tím zbytkem? Možná jim vysvětlím, jak jsi mi omdlel v náruči jako hrdinka Harlequinek.“

Bill se zakuckal smíchy a málem minul další odbočku, i když by tuto cestu trefil pravděpodobně i ve spánku po všech těch jízdách v posledních několika letech. „Přidej mileneckou roztržku, víno v obličeji, plačtivé omluvy a muchlování se. Můžeš tam přihodit i koma. Všechny masy lidí ti okamžitě sežerou příběh, kde je koma.

„Dokázáno úspěchem seriálu General Hospital,“ souhlasil Tom. „A co tohle: nalákal jsem tě na tragický příběh mé Vánoce-milující matky v komatu a rozpálil jsem tvé srdce, když jsem tě zasypal anekdotami našich hořkosladkých svátků.“ Na chvíli se odmlčel, aby nechal Billa odfrknout. „Ale poté, ke tvému zmatení a vzteku, ses dozvěděl, že má matka je ve skutečnosti živá a zdravá někde v Elmhurstu. Nastal čas pro víno. Také červené. A mou zničenou Berkeley mikinu.“

„Roztomilé,“ schválil Bill. „Kromě toho-„

„-že bys na prvním místě nikdy nespolknul takový srdceryvný příběh,“ dokončil Tom za něj. „Ty víš, že se i v tomhle případě budu držet pravdy.“

„Ty vypadáš jako takový pravdomluvný typ… z větší části,“ řekl Bill se smysluplnou pauzou mezi slovy.

„Pořád je mi to líto, vždyť víš. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit,“ odpověděl Tom. Znělo to upřímně kajícně: jak námět pro román, pomyslel si Bill.

Bill sundal jednu ruku z volantu a netrpělivě s ní na Toma zamával. „Tohle nebyla pointa, vystup na minutu z módu nekonečných televizních seriálů. Jde mi o to, že vím, že jsi schopný natáhnout, nebo alespoň skrýt pravdu, takže v případě, že tě zatlačí do kouta, zachráníš si ten svůj krásný malý zadek. Udělej to uvěřitelné a ne snadno prokazatelné. Chápeš to?“

„Chápu,“ řekl Tom. Komfortní ticho trvalo několik vteřin a pak Tom opět promluvil: „Takže. Ty si myslíš, že můj zadek je krásný? Jak krásný? Na stupnici od jedné do deseti.“

„Možná devět celých pět,“ připustil Bill a kousal se do rtu, aby skryl zahihňání. „Uvidíme, co z tohohle udělají noviny.“

~*~

Jakmile byli v hale, nejprve navštívili šatnu. Bill zdvojnásobil svůj smích, když Tom sundal kabát ke zděšení všech přítomných. „Nemůžu uvěřit-“ Bill zalapal po dechu a zapřel se o stehna. Pokaždé, když vzhlédl zpět na Toma, mu ten pohled vyvolal novou vlnu hysterického smíchu. „Ty jsi opravdu-“ Opřel se o zeď, protože se přes smích nedokázal pořádně postavit.

„Dýchej,“ radil mu Tom se smíchem. „Půjčil jsem si to od své matky. Rukávy byly pro ni stejně trochu dlouhé.“

Billa bolel žaludek jedním z těch nejlepších způsobů, nakonec vydechl a zhroutil se do Tomova podpůrného objetí. „Budeš jí muset vyřídit mou poklonu. Ačkoliv, žádný sob, jak jsem si všiml,“ podotkl.

„Na rozdíl od všeobecného přesvědčení nevlastním žádný nevkusný vánoční svetr. Nemám nic proti nim, ale jdou těžko s něčím sladit.“

„To si dokážu představit,“ odpověděl Bill a opatrně hodil další pohled na Tomovo oblečení.

Namísto saka nebo košile měl Tom na sobě vlněnou zrůdnost, představující řadu lyžujících Santů proti zelenému a bílému pozadí. Tom udělal i přes to obdivuhodnou koordinační práci: sladil svetr s čelenkou, samozřejmě a – Bill pohlédl dolů. Ostře bílé tenisky byly zavázány červenými a zelenými tkaničkami.

Bill se musel opět smát a opřel se čelem o Tomovo borovicově vonící rameno. „Uvědomuješ si, že vypadáš jako Martha Stewart rozhlasového světa?“

„Hej,“ Tom ovinul paže kolem jeho pasu, teplé a bezpečné. „Neupletl jsem si to sám. Mám své limity.“

Blízko se oblevil blesk fotoaparátu a Bill okamžitě zvedl hlavu. „Listingu!“

Zaměřil se na Look, velké písmeno L a na všechno ostatní na reportérovi, který je vyfotil jednoduchým digitálním Canonem. Nebyla to žádná horní špička – Inside Chicago si nemohlo dovolit vyslat dalšího fotografa, který by se plahočil společně s Georgem na tyhle zábavné akce – ale svou práci to udělalo. „Nevšímejte si mě,“ řekl mu Georg s úsměvem. „Jen udržujte pozici šťastného párečku.“ Bill mu místo uznání poslal vztyčený prostředníček.

„Myslím, že bychom měli vyrazit, než vyšlou expedici, aby nás našla,“ poznamenal Tom. „Je mi líto, pane Listingu.“

„Chcete mi věnovat ještě pár exkluzivních záběrů?“ Zeptal se Georg a opět zvedal fotoaparát. „Ta první bude mít hodnotu nejméně několik set kopií nad obvyklý počet.“

„Měla by mít alespoň tisíc,“ odpověděl Bill.

Strávil netypickou minutu představování Toma s Georgem, se kterým se opět potká, když teď Tom vstupuje do branže. Potom Toma popadl za paži a zamířil se svým přítelem do hlavního sálu. Většina lidí stále ještě neobsadila svá místa a hemžili se kolem, aby navazovali rozhovory s vysílacími talenty, producenty a manažery.

Když si fotografové procházející mezi stoly všimli Billa s Tomem, vyslali jejich směrem tolik záblesků, že by to člověku mohlo způsobit vážné poškození sítnice. Bill nasadil svůj diva úsměv, když kráčeli k prvnímu z mnoha mužů a žen třímajících pera a zápisníky. Dneska přišel úsměv snadněji než kdy předtím, dokonce překročil hranici skutečného potěšení, když ztratil svou koncentraci. Vypadali spolu s Tomem úžasně a on to věděl. Oba byli vysocí a fotogeničtí bez ohledu na odporný svetr, a kontrastovali spolu tím nejlepším způsobem.

Spuštění tiskové konference je rozdělilo, jak Bill předpokládal. Vrhal pohledem Tomovým směrem tak často jako učitel, který dohlíží na oceněného žáka, a byl potěšen, že Tomův úsměv nemizí.

Reportéři tvořili shluk zástupců těch nejvýznamnějších novin. Bill se nejprve potýkal se ženou z Tribune: „Ano, chodíme spolu a ne, není to reklamní trik,“ informoval ji Bill. „Každý ví, že bych si raději nechal useknout pravou ruku, než se obrátil k reklamním trikům. Ne, že bych byl proti tomu, aby noví posluchači byli vtažení do naší slovní přestřelky, chápete.“ Nedokázal potlačit zasmání, které se rozšířilo davem jako nákaza.

„Někteří tvrdí, že účast pana Kaulitze má otupit Cynikovo ostří,“ poznamenal další reportér. „Vaše názory?“

„Naopak,“ odvětil Bill, bez zaváhání. „S Tomovým vstupem mohu ještě více zostřit Cynikovy komentáře. Žádná diskuze není kompletní bez argumentování z opačné strany a Tom to poskytl s dovedností, která odpovídá mé vlastní. Nebo alespoň dost blízko,“ dodal.

„Váš vztah s panem Kaulitzem byl popsán jako vichřice vánoční romantiky,“ řekl jeden z méně významných reportérů. „Jak vážné byste řekl, že jsou věci mezi vámi dvěma?“

K tomuhle se Bill s Tomem v autě nedostali. Jeho vypočítavá mysl vytáhla ze svých hloubek několik možných odpovědí (´příliš brzy na odpověď´, ´to víme jen my a vy na to musíte přijít´), ale pak jeho pohled zamířil k místu, kde Tom vtipkoval s mužem od Heraldu. Jako na povel Tom zvedl hlavu a poslal Billovi láskyplný pohled. Možná dokonce i to M-slovo, jako by přímo vyzařovalo z jeho očí, přímo do Billova srdce. „Na stupnici od jedné do desíti?“ Zeptal se Bill a otočil se zpátky na reportéra. Usmál se. „Dávám tomu devět celých pět.“

~*~

Ve chvíli, kdy se někteří reportéři začali vzdalovat, aby odchytili manažera stanice, který přijel v doprovodu moderátorů a producentů, Andreas přiběhl, aby je obskakoval. Měl přesně ten vykulený pohled, který měl obvykle vyhrazený pro Billovy nejhorší nálady. „Ehm, Bille? David čeká-„

Může pokračovat v čekání, je mi to jedno, cool odpověď byla na špičce jeho jazyka. Bill ji smazal ze své mysli a trpělivě čekal na zbytek věty. Andreas se odmlčel, jako by čekal na Billovo přerušení, a poté pokračoval. „-s posádkou z kanálu osm,“ dokončil.

Billovy oči se rozzářily jako dítěti na vánoční ráno. Zvýšil svůj hlas přes zbývající dav, který kolem nich zůstal. „Omlouvám se, že musím přerušit tuto improvizovanou tiskovou konferenci, dámy, pánové a ostatní, ale Tom a já máme schůzku s osudem.“ Zvedl ruku, aby přerušil náhlé dotazy na poslední chvíli a dodal: „Sejdeme se opět po večeři. Pro tuto chvíli budeme možná chtít sledovat zvláštní oznámení dnešního večera.“

Tom se už začal prodírat směrem k Billovi, který natáhl ruku, aby jej přitáhl blíž. „Okay?“ Zeptal se Bill polohlasně.

„Teď už je to lepší,“ odpověděl Tom a přilepil se k Billovu boku, jak se proplétali mezi fotoaparáty a zápisníky. „Jsou vždycky takoví?“

„Varoval jsem tě. Jsou to žraloci, my jsme ta provokující homosexuální krev ve vodě,“ řekl Bill. Věnoval Tomovi posuzující pohled. „Ačkoliv myslím, že vyvracíš stereotypy spojené s dobrým smyslem pro módu.“

„Myslel jsem, že miluješ tenhle typ podvratné činnosti?“ Zeptal se Tom, zcela nevinně.

Bill přivřel oči. „Těžko si tady vytvoříš novou půdu, mistře. To, co děláš, už bylo dosaženo dříve řadou nadržených mužů v květinových košilích.“

„Jsem ochoten se vsadit, že žádný z nich ti nikdy nepřipadal tak atraktivní,“ opáčil Tom.

„Ne,“ musel souhlasit Bill. „A také jsem se nikdy do žádného z nich nezamiloval.“ Řekl bez mrknutí oka a naklonil se, aby dal Tomovi pusu na tvář. Tom vypadal na vteřinu pěkně otřeseně, otevřel ústa a opět je zavřel, když mu Bill šťouchl loktem do žeber.

David se k nim blížil se záměrně neutrálním výrazem ve tváři.

„Bille. Chtějí stručný lidský zajímavý kousek Cynika a rádi by zapojili i Toma, jestli je to možné.“

Od jejich telefonní konfrontace spolu Bill s Davidem neprohodili ani slovo. Bill se upřeně zadíval na manažera. Poté se podíval na Toma, který nadzvedl obočí. „To bude fajn,“ řekl Bill a vrátil svou pozornost k Davidovi. Jeho pohled cestoval dolů k jeho červené kravatě vyšívané zlatým cesmínovým vzorem. „Pěkná kravata, mimochodem.“

Manažer se zdál být na chvíli zaražen, když se snažil rozhodnout, jestli mu Bill věnoval skutečný kompliment, nebo skrytou urážku. „Děkuju ti,“ vydal ze sebe nakonec. „Myslím.“

„To nestojí za řeč.“ Bill ledabyle mávl rukou. „Jo a zahrň do rozpočtu další z těch křesel, ano? Andy si nezaslouží mít to své každý den zabaveno.“

Davidovy oči se rozšířily, ale Bill už kolem něj prošel. Reportérka kanálu osm stála strategicky před vesele vyzdobeným bufetovým stolem se svým mikrofonem a ohraně žvanila o Cynikovi a letošním neočekávaném speciálním hostu v pořadu. Bill klidně stál a poslouchal a nechal Toma, aby mu omotal paži kolem boků. Několik fotografů, kteří se kolem potulovali, dávalo svým přístrojům opravdu zabrat. „Zvládl jsi to dobře,“ zamumlal Tom.

„Líbilo se mi sledovat, jak se kroutil,“ odpověděl Bill.

„Hmm. Nemůžu uvěřit, že očekával, že se budeš chovat jako kompletní blbec,“ řekl Tom.

„Nebyl tak úplně od věci. Už ses se mnou setkal?“ Zeptal se Bill.

Tom mu několikrát přes bok přejel dlaní, která tam tak přesně pasovala, jako by byli stvořeni jeden pro druhého. „Setkal. Jsi bastard, ale sladký.“

„Jestli to řekneš během našeho televizního debutu, budeš mít vážné problémy,“ varoval ho Bill. „Ach, producent v pohotovosti.“ Poznal to vystresované chování z vlastní zkušenosti s Andreasem. Žena svírala psací podložku jako záchranné lano a roztržitě na ni poklepávala, zatímco k nim spěchala.

„Bill Trümper a Tom Kaulitz?“ Nečekala na odpověď. „Jsem Natálie Franz, producent kanálu osm.“

„Těší mě.“ Bill zdvořile kývl hlavou.

„Jak dlouhý je segment?“ Zeptal se Tom dřív, než se k tomu dostal Bill. Ten na něj vrhl obdivný pohled. Tom se ve vysílání definitivně vyznal.

„Dvě minuty,“ odpověděla Natálie rychle. „Vypustili jsme kousek o Armádě Spásy, takže máme nějaký čas na doplnění.“ Poprvé si je pořádně prohlédla. „Díky bohu, že máte oba ten správný vizuální vzhled. Nějaké věci, které chcete vyzvednout, nebo naopak se jim vyhnout?“

„Vlastně, chtěl bych udělat oznámení týkající se Tomovy kariéry ve WSYC,“ řekl Bill. „Je to problém?“

„Pokud to není vyhazov, tak je to skvělé. Kolem svátků hledáme pozitivní zprávy,“ řekla Natálie. Bill ji ujistil, že jeho úmysly se točí spíše kolem Tomova zaměstnání, než kolem vyhazovu, než zase musela spěchat pryč. Zajala je dvojice asistentek. Jedna Tomovi pudrovala nos, zatímco druhá obdivovala Billovu odbornou kosmetickou aplikaci. Bill měl sotva čas se začít naparovat, než byli bleskurychle odvoláni před kameru a dostali pár posledních pokynů od Natálie. „Dívejte se na mě, ne do objektivu,“ přikázal jim. „Pokud mluvíte jeden ke druhému, dívejte se na sebe. Jess už udělala intro, takže můžete jít na to.“

Bill zvedl do výšky jeden prst, jedna minuta, zatímco se prohrabával svou taškou. Svůj nákup z předešlého večera schoval do postranní kapsy a s lehkostí jej nyní sevřel v dlani. Pak kývl na Natálii. Začala odpočítávat od pěti, když Tom hodil po Billově dlani zvědavý pohled, než pohlédl zpět. „Cynikovo tajemné oznámení bylo už obsaženo v intru, vezměte to odtamtud,“ zvolala Natálie.

„Všichni jste asi uhodli, že toto speciální oznámení má něco společného s Tomem,“ řekl Bill jasně, takže oba mikrofony a novináři za nimi měli být schopni rozumět každému slovu. „WSYC mu nabídla místo moderátora v nové show, ale já bych mu chtěl nabídnout jinou pozici.“

Zatím to byl Tom, kdo obdarovával Billa všemi těmi svými neuvěřitelnými svátečními dary, od Vánoční hvězdy, přes cukroví, miniaturní stromeček až k náhrdelníku, který Bill nosil. Ale teď Bill, muž, který nikdy nekoupil ani nepředal vánoční dárek, si pohrával s černou krabičkou z klenotnictví.

„No, nejdřív musím poděkovat svému producentovi, který mi poradil místo, kde bych tohle mohl najít,“ řekl Bill. Hledal za kamerou a spatřil Andrease, ušklíbl se, když spatřil jeho šokovaný výraz. Bill se podíval zpátky na Toma, který se usmíval, jako by celou dobu věděl, že tahle Billova stránka v něm někde je. Možná měl pravdu, ten domýšlivý bastard.

Billův úšklebek se proměnil na laskavější úsměv bez ohledu na to, jak moc se snažil udržet svůj dřívější vzhled, nebo alespoň svou chladnost. „Většina Chicagolandu ví, že Cynik odmítá něco koupit ve vánoční vlně konzumu, ale protentokrát jsem nechal své vlastní standardy stranou.“ Slavnostně otevřel krabičku Tomovým směrem. „Prosím, pane Neodolatelný.“

Tom přijal krabičku s udiveným úsměvem. Zvedl napůl zlatý a napůl stříbrný prsten a nahlas přečetl vyrytá slova. „Cynik a Optimista, 2010.“

„Tady střihneme detailní záběr na prsten,“ řekla Natálie. „Ještě minuta. Pokračujte, pane Trümpere.“

„Je to pozvánka na spolu-moderátorství mé show se mnou, po celý rok, počínaje dnešním vysíláním.“ V Billově žaludku vzlétlo neočekávané hejno motýlů. Už předpokládal, že Tom přišel na jeho plány a mohl mít námitky ještě před párty. „A sériový dar,“ pokračoval Bill, aby zakryl své nervy. „Takže pokud se ti to nelíbí, je to příliš špatné.“

„Tady další střih. ´A jaká bude odpověď pana Kaulitze na tuto nabídku?´“ Přidala Natálie.

Tom vyhledal Billův pohled svýma karamelově hnědýma očima, které Billa zahřály od hlavy až k patě.

„Miluju to,“ řekl Tom a Bill slyšel Miluju tě. „Moje odpověď je z celého srdce ano, Bille Trümpere.“

Poslední věc, kterou Bill slyšel od osmičlenné posádky kanálu osm bylo pochybné: „Myslíte si, že místní televize je připravená na tohle?“ promluvil jeden z asistentů.

„Nemůžu uvěřit, že líbám před kamerou muže v Santově svetru,“ zamumlal Bill. „Na tohle není připravená žádná televize.“ Tom se rozesmál a přitáhl si jej blíž k sobě, zatímco Bill uvolnil Tomovu čelenku, a když vklouzl rukama do Tomových cornrows, svět kolem nich se rozplynul.

*Jestliže žijete ve skleněném domě, neházejte z dlouhé chvíle kamením.

autor: kishmet