Just admit it 2.

autor: Gabby

Tak je tu druhý díl povídky Just admit it. Jsem opravdu nadšená z odezvy, která byla pro 1. díl! Docela jste mi tím i nastavili laťku, tak se budu snažit, aby byla povídka dobrá a líbila se. 🙂
Vaše Gabby

Když Tom brzy ráno vstal, první, co by každé jinačí ráno udělal, bylo to, že by zavítal do kuchyně a udělal si šálek kávy. Avšak tentokrát to bylo jiné. Nejdříve ze všeho zamířil ke dveřím bratrova pokoje a nesměle zaklepal na dveře. Nic. Zkusil to tedy ještě jednou, opět bez odezvy. Povzdechl si tedy a i přestože věděl, že by měl bratra nechat spát, zvědavost z předešlé noci mu nedala, proto dveře Billova pokoje nakonec otevřel.

Okamžitě se před něj vyvalil cigaretový zápach a menší dým. Tom se zakuckal a rychle před sebou začal mávat dlaní. Chvíli mu trvalo, než se v zapáchající mlze rozkoukal. Billův pokoj vypadal jako po výbuchu. Po jeho, vždy tak uklizeném pokoji, ležely rozházené papíry, oblečení, knihy. V podstatě snad veškerý obsah, který jeho mladší bratr vlastnil. Jenže to nebylo to nejhorší. Na Billově psacím stole svítil jeho notebook, kolem něho bylo rozházeno několik dalších plechovek piva a nedopalky cigaret. Ale to pořád nebylo to úplně nejhorší…
„Bille?“ Tom svraštil obočí, sledujíce při tom svého bratra, který spal s otevřenou pusou rozvalený na své velké, černé, kožené židli na kolečkách. „Bože, proč piješ, když hned odpadneš?!“ Zamumlala si sám pro sebe a přešel ke svému bratrovi. „Billi? Pojď si lehnout do postele, pojď.“ Lehce do něj strknul a pozoroval, jak jeho mladší dvojče rozlepuje oční víčka. Nejdřív se mladší z bratrů zamračil, pravděpodobně jej udeřila bolest hlavy, a poté otevřel dokořán oči, když spatřil svoji polovičku.
„Tome?! Co tady děláš?!“ Bill prudce vyskočil na své dlouhé nohy, až se mu z toho zatočila hlava. „Mně je blbě.“ Prudce se chytil za hlavu a obličej zakabonil do neurčité grimasy. „Vypadni odsud, prosím tě,“ už strkal do Toma a tlačil ho ke dveřím. „Nikdo tě sem nezval.“ Zamumlal ještě, než mu stačil přibouchnout dveře před nosem.
„Aha… tak děkuju,“ Zamumlal si Tom pod svůj vous a vydal se do kuchyně pro ranní kávu

*

Asi po třech hodinách se konečně otevřely dveře do Billova pokoje, z nichž hned na to vyšel i samotný Bill. Vypadal již lépe než před tím, když ho Tom našel spícího v kožené židli. Zmizely kruhy pod očima, pobledlá kůže znovu chytila nějakou barvu, ale bylo očividné, že zpěvák nutně potřebuje sprchu.
Tom ho tiše sledoval ze sedačky, v klíně položený otevřený laptop a v ruce již dnešní druhé kafe. „Hmmm, cítíš se lépe?“ Zamumlal Tom, obočí zvědavě povytažené nahoru.
Bill však neodpověděl, jen sebevědomými kroky přešel k Tomovi a hbitě na konferenční stolek plácnul list popsaného papíru.
„Co to je?“ Tom na něj zmateně hleděl, pak na papír a pak znovu na svého bratra, který se však beze slova otočil a mířil ke koupelně. „Co to s ním zase je?“ Řekl už spíš jen sám pro sebe a vzal list papíru do ruky. Hned se dal do čtení a nadšení v něm stoupalo, když si uvědomil, že je to text písně. Písně! Po tak dlouhé době! Byly to vlastně roky, co Bill něco napsal. Jeho oči rychle přebíhaly po textu znovu a znovu a Tom nemohl dělat nic jiného, než být šťastný. Že by se konečně vrátila Billova inspirace? „Jak se jmenuje?“ Zahalekal na Billa, který právě vycházel ze sprchy jen s ručníkem omotaným kolem útlých boků.

Mladší z dvojčat po tom druhém vrhnul zlostným pohledem. Tom si toho nevšímal. Bill byl jako holka s předmenstruačním syndromem. „Run, run, run.“ Odpověděl Bill a poté zmizel ve svém pokoji. A Tom se jen usmíval. Opravdu měl radost, jelikož se občas až téměř obával, že je s Tokio Hotel konec. Znovu a znovu si text četl a teprve až po několika minutách ho napadlo, co se vlastně stalo, že se tohle Billovi podařilo?

Bill za sebou zabouchnul dveře, otevřel dokořán okno, jelikož jeho pokoj stále velice zapáchal a poté se posadil do své oblíbené, pohodlné židle. Okamžitě si skryl obličej do dlaní. Byl rád, že se zbavil té své pomyslné zábrany. Věděl, že nyní se inspirace jenom pohrne, avšak dal tak prostor i jiné věci, a sice tomu, že se již nemohl schovávat za lži a lhostejnost. Tom mu prostě neskutečně chyběl.

Tom se hnal chodbou jeho a bratrova společného bytu. Rychlými kroky přešel ke dveřím svého bratra a dvakrát ťuknul na dveře, nečekaje na jakoukoliv odpověď. „Billi, musím ti říct, co dneska udělal Georg- oh.“ Tom se zastavil v půli pohybu, když viděl, že je jeho bratr zkroušený na posteli. Svoji tvář okamžitě otočil na druhou stranu. „Bille?“ Zeptal se Tom hlasem plným strachu. „Co se děje?“ Několika bázlivými kroky přešel k bratrově posteli.
„Nech mě prosím…“ Zaštkal tiše Bill a Tomovi pomalu začínalo docházet, co se asi děje. Obával se, že tohle přijde. Přece jen to byl jen jeden měsíc, co ukončili jejich tajný vztah a pokoušeli se být opět jenom obyčejnými bratry. A Tom věděl, že je Bill citlivý…
„Billi…“ Zašeptal a přisedl si ke svému bratrovi a bez jakéhokoliv dalšího oznámení jej vtáhnul do své náruče. „Pověz mi, co tě trápí,“ Pevně bratra objal a hladil v již krátkých vlasech. Docela mu Billovy dlouhé vlasy chyběly.

Mladší z bratrů byl chvíli ticho, ale nakonec tiše zaštkal odpověď. „Ch-chybíš mi.“ Toma píchlo u srdce. „A nedá se to vydržet…“ Bill se třásl a tlačil se blíže k Tomovi. Potřeboval cítit jeho blízkost.
„I ty mi chybíš…“ Přiznal po chvíli Tom a otočil si Billa k sobě. Hřbetem ruky mu utřel mokré tváře a zadíval se mu do očí. Mučilo ho vidět takhle nejmilovanější osobu, kterou měl. Bratrova tvář byla zarudlá a pořád nakrčená pod náporem pláče. A Tom cítil, jak se mu nedostává kyslíku, a jak se svět kolem něj vypařuje do neznáma. Jediné, co viděl, byl Bill. Lehce svoji levou dlaň přemístil za Billův krk a tou druhou jej k sobě přitáhl za trup. Nepřemýšlel, dělal jen to, co mu našeptávalo vlastní srdce. Bezmyšlenkovitě se přisál na bratrovy rty a přesně v tu chvíli jej naplnilo známé potěšení.

Bill si povzdechnul. To bylo naposledy, co se s Tomem milovali. Hned poté se bratři domluvili, že se tohle již nesmí nikdy opakovat. Už to byly čtyři roky, ale Bill si stále dokázal dopodrobna vybavit, jaké jsou bratrovy doteky, jak chutnají jeho polibky a jaké to je, když je v jeho těle.
Po nějaké chvíli si Bill promnul oči, přisunul se blíž ke stolu a nahmatal náhodnou psací potřebu. Na čistý list papíru před sebou napsal vetší nápis ‚Invaded‘.

*

Bill si oblékal domácí, pohodlné šedé tepláky s obyčejným bílým tričkem. Nepřítomně u toho civěl před sebe a vzpomínal na svého bratra. Toho bratra, kterého měl před čtyřmi roky. Bylo to divné, jistěže to bylo divné a nenormální, ale Bill se těmto vzpomínkám přestal bránit. Po chvíli se vydal do obývacího pokoje za svým bratrem a menším plánem na večer. Nečekaně Toma našel na sedačce s notebookem, což ho dohnalo k přemýšlení nad tím, jestli už tam náhodou nepřirostl.
„Ehhh, Tomi?“
„No?“ Tom se na bratra usmál. Příjemně naladěný Bill byl lepší, než mrzutý Bill.
„Nezajedeme si koupit vodku… třeba?“ Bill se dětinsky pousmál a posadil se vedle svého staršího dvojčete. Nenápadně mu nakouknul do počítače a lehce protočil oči, když zjistil, že se dívá na další díl sitcomu.
„No klidně můžeme,“ odpověděl Tom. „Teda já můžu určitě,“ zasmál se, „ale nevím co ty. Včera jsi těch piv měl docela hodně,“ dodal a zaklapl počítač.
„Né, jsem v pohodě!“ Ujišťoval ho Bill.
„Okay, tak pro to zajedeme.“ Přitakal Tom. „S džusem?“

*

Bylo teprve kolem sedmé hodiny večerní, ale to dvojčatům vůbec nebránilo v tom, aby si nalévali již druhého panáka vodky s džusem. Seděli v obývacím pokoji na zemi na jejich huňatém koberci zabráni do zajímavé konverzace. Bill vypadal jako ráno, ve svém pohodlném domácím oblečení, zatímco Tom měl jako obvykle svoje velké džínové kalhoty a stanové tričko. Černé vlasy měl jen na půl svázané do uzlu.
„Mám z tebe opravdu radost, Bille,“ řekl zničehonic Tom, absolutně tak nenavazujíc na předešlé téma.
Bill povytáhl obočí. „Uhm, proč?“ Roztomile se usmál a napil se nápoje.
„Ten text. Je to vážně super.“ I Tom se usmál a na moment uvíznul v Billově pohledu. „Nechceš-“ Avšak Tom byl přerušen. Ozval se totiž zvonek.
„Jdu tam,“ Bill se bleskově zvednul a už mířil ke vchodovým dveřím. „Co tu děláte?“ Bill se usmíval od ucha k uchu, když pohlédnul na své dva kamarády. Gustav a Georg zpěváka objali a už si to mašírovali dovnitř. Každý v ruce držel láhev nějakého alkoholu.

„No to si děláte prdel,“ smál se už i Tom a zvedal se ze země. Dvojčata se s Géčky neviděla dobré dva měsíce! „To jste přijeli z Německa, vy dva holomci?!“ Oba nadšeně přikyvovali, když se vítali i s Tomem.
„A vidím, že jsme přijeli v pravou chvíli,“ rozchechtal se Georg, když si všimnul načaté láhve vodky.
O pár chvil později už čtyři mladí kamarádi seděli v kroužku na zemi a bavili se o všech věcech, které se za poslední dva měsíce udály. Hlavním tématem však byl nový text, který Bill včera napsal.

„Hele, Bille, zapálil bych si… mám jít ven?“ Zeptal se Georg a vytahoval z kapsy krabičku cigaret.
„Klidně asi tady, my jsme tady včera taky kouřili.“ Odpověděl rychleji Tom a pohlédl na svého bratra, jestli souhlasí.
Bill přikývnul. „Jasně, jen prosím tě otevři okno aspoň,“ dodal a usmál se. „Jo hele, a když už stojíš, mohl by ses stavit ke mně do pokoje. Mám tam na stole taky krabičku.“ Georg protočil oči, nevnímaje Billův prosebný výraz a už se vydal k jeho pokoji.
„No hele, Bille, a co hudba k tomu? Už jste na tom nějak začali makat?“ Vyptával se Gustav. Samozřejmě si už i on vytahoval krabičku cigaret. Na umělce, kteří se věnovali hudbě, kouřili až moc. Uvědomovali si to, ale nikdo z nich to poněkud nechtěl řešit.
„Ještě vlastně ne.“ Přiznal Bill. „Myslím, že je ještě čas. Teprve se prokousávám přes texty.“ Gustav se okamžitě zatvářil zaraženě a povytáhnu levé obočí.
„Aha, skoro pět let, Bille,“ zasmál se lehce ironicky. „Už máme docela zpoždění, nemyslíš?“ Avšak než Bill mohl cokoliv namítat, veškerá pozornost, se přisunula na Georga, který se vracel z Billova pokoje.

„Hele, tohle je další text nebo co? To je jakože fakt super. Jsi neříkal, že ses zabouchnul.“ Georg se vracel zpátky ke kamarádům, pohled zabořený do totožného papíru, na němž byl text k písni Run, Run, Run, tento byl však popsán jinými slovy.
Bill na něj vykulil oči plné paniky. „Kdes to vzal?!“ Během sekundy byl na nohou a snažil se basákovi vyrvat list z rukou. Avšak i přesto, že byl Bill vyšší, se mu to nepodařilo.
„Ukaž, co je to?“ Zajímal se už i Tom a rychle přešel ke Georgovi, který mu vrazil papír do rukou. Tom se bez meškání dal do čtení.

Dead all the pain that we share,
dead all the glory we had,
it’s over, it’s over but
I’ll always be lost into days in the past
lost in the future we had
it’s over it’s over but
I’ll always be Invaded by you, invaded by you
Oh, you’re beautiful.
Don’t you go…
I need you so…

Všechna bolest, kterou jsme sdíleli, je mrtvá,
Všechna krása, kterou jsme měli, je mrtvá.

Je po všem, je konec, ale
já vždy budu ztracený v těch dnech v minulosti,
v té budoucnosti, kterou jsme měli.
Je po všem, je konec, ale
já tebou vždy budu zaplavený, tebou napadený.
Jsi nádherný,
neodcházej,

Protože tě tolik potřebuji.

Bill nehybně stál a pozoroval svého bratra, kterému kmitaly oči po jeho textu, který dnes ráno sesmolil. Nevěděl, co očekával, ale bál se nejhoršího.
„Já to chci taky vidět ale jako jo,“ Ozvalo se od Gustava, který byl dokonale ignorován.
Georg se tlemil jako malé dítě, Tom četl a Bill se bál. Se skousnutým spodním rtem pozoroval svého bratra. Jeho mimické svaly se pomalu uvolňovaly a starší z bratrů se nakonec podíval na toho mladšího.
„Je to vážně skvělý text,“ podotkl Tom. Jeho výraz byl neurčitý a Bill začínal cítit skutečnou paniku. Snad poprvé v životě nedokázal v Tomovi číst.
Gustav se zvedl ze země, vzal s sebou svoji sklenku s alkoholem, a přišel ke zbytku kapely. „Tak ukažte mi to.“ Jako dítě si stoupnul na špičky a četl text přes Tomovo rameno, zatímco se dvojčata stále utápěla v pohledu toho druhého.

„Bille, tak do koho ses zamiloval? Řekni nám její jméno,“ vyzvídal dál Georg. Bill po něm okamžitě šlehnul pohledem. „Nebo snad jeho?“ Dodal hloupě Geo.
A Bill najednou nevěděl, co dělat. Jistěže nemohl říct pravdu. Už jen proto, co si s Tomem slíbili. Jen bratři, prostě jen bratři!

„To tě nemusí zajímat, ty opice!“ Vychrlil ze sebe zničehonic Bill. V mysli se kopal do zadku. To nemohl vymyslet něco lepšího? „Teda… uhm…“ Billovi v hlavě kolovalo milion padesát pět věcí, ale ani jedna v tu chvíli nedávala smysl. „Proč bych měl být hnedka zamilovaný? Vždyť já takové věci píšu pořád.“ Řekl nakonec tu jedinou věc, která podle něj byla alespoň trošku smysluplná.
„Hmmm…“ Georg zmlknul. Možná se přeci jen moc ukvapil.
Gustav mlčel a nevěřícně si Billa měřil.
A Tom? Tom na Billa stále civěl s lehce zamračenou tváří. „Jenže před tím jsi do někoho zamilovaný byl.“ Dodal poté jednoduše. Atmosféra v místnosti okamžitě zhoustla, ale jedině dvojčata věděla, o co jde. Jejich pohledy se opět setkaly a oba bojovali s tím, aby se dostali do hlavy toho druhého.

„O co tady jde?“ Prolomil zvláštní, napjatou situaci Gustav.
První se probral Tom. „Ale nic,“ prohodil bubeníkovým směrem.
„Jo, nic,“ Přidal se i Bill. „Myslím, že bychom se měli vrátit k pití,“ dodal rychle a vzal si text k sobě. „A doufám, že se vám to líbí… chci to zařadit na nové CD.“ Přidal text písně Invaded k textu Run, Run, Run a posadil se zpátky na zem na své místo.

*

Byla jedna hodina ráno, když se Bill plížil do svého pokoje. Byl značně opilý, ale to všichni. Gustav a Georg měli ustláno na gauči, kde již opilecky podřimovali. Bill doufal, že stihne odejít, než se jeho bratr vrátí z toalety. Zbytek večera byl lehce napjatý, ale snažil se to ignorovat, doufaje, že z této situace nějak vybruslil. Užuž za sebou zavíral dveře, když jej někdo zastavil. Tom pohotově strčil nohu mezi dveře, zabraňujíce tak Billovi zmizet ve svém pokoji.
„Musím s tebou mluvit.“ Bez jakéhokoliv zeptání zatlačil bratra do pokoje a poté i za sebou zavřel dveře. „Co to mělo být, Bille?“ Mladší z dvojčat bojácně polknul.
„Co myslíš?“
„Však moc dobře víš…“ Tom mluvil potichu, jako by se snad bál, že ho ožralá Géčka zaslechnou. „Bille, já myslel, že je tohle už dávno za námi.“ Tom se posadil na Billovu postel a v šeru vyhledal bratrovu postavu.
„Nechápu,“ bylo jediné, co Bill řekl, i přesto, že moc dobře věděl, kam tímhle Tom míří. Rychle v hlavě vymýšlel, jak nejlépe utéct.

„Jsi do mě stále zamilovaný?“ Zeptal se Tom přímo.
„Cože?“ Bill se nervózně zasmál. „Počkej, ty myslíš, že je ta píseň pro tebe?“ Jeho chechtání neustávalo. V průběhu vymýšlel, co dále říct. „Tome, opravdu?“ Smál se dál. Už nevěděl, jestli se směje této situaci, nebo jen své opilosti. „Jistě, že to není pro tebe. Tohle je dávno za námi, ne?“ Dodal ještě a posadil se vedle svého bratra.
„Dobře… to jsem rád,“ Tom si nebyl jistý Billovou odpovědí, ale zatím to bylo dostatečné.
„Jo…“ Bill si položil hlavu na Tomovo rameno a s bolavým srdcem dál mluvil. „Jistě… jistě, že není pro tebe. V mém životě jsou i jiní lidé než ty, bráško. Samozřejmě jsi ten nejdůležitější, ale ne v tomto smyslu.“ Bill nerad lhal, ale copak mohl jinak? Uvnitř něj se tvořila nepříjemná úzkost.
„Přesně tak, Billi.“ I Tom se o Billa opřel hlavou a jednou rukou jej objal. „Půjdeme spát, co říkáš?“ Bill se jen smutně pousmál a přitakal.
„Dobrou noc.“
„Dobrou.“

autor: Gabby