autor: BrokenMirror
Záblesky před tvýma očima
Bill se nemohl ani hnout; dveře za Klarou Starkovou se zavřely tak hlasitě, že málem nadskočil. Pomalu se zvedl ze židle, díval se do ledově modrých očí Klary. Cítil, jak mu srdce buší až v krku a jak se začíná třást. Takže takové to je, když se někdo bojí o život, pomyslel si a couvnul. Zajímavé. Ale probudilo se v něm i něco jiného než strach, a to slepá nenávist. Nenáviděl tuto ženu každou buňkou svého bytí, a tak se zasekl mezi strachem a nenávistí, byl tahán do obou směrů.
„Bille Kaulitzi,“ řekla Klara, její hlas mu způsobil husí kůži po celém těle. „Kdybych tě neznala, tak bych si myslela, že se mě snad opravdu bojíš.“
Bill nemohl najít slova. Ty oči. Vypadaly tolik jako její. Byly si tak podobné, i když jí už teď muselo táhnout na padesát a jeho to drtilo. Nebyla to ona, nikdy nebyla jako ona a nikdy nemohla být. Nikdo nemohl být.
Několikrát těžce mrkl.
„Ale já tě znám,“ pokračovala Klara, když jí nedal žádnou odpověď, její hlas se třásl smutkem nebo zlostí, mohlo to být oboje. Bill předpokládal, že oba dva měli v tu chvíli stejné emoce. „A vím, že to hraješ,“ řekla a pak se zastavila, jen se na něj několik vteřin dívala a její obličej se trochu zamračil, modré oči se jí začaly lesknout. „Proč tohle děláš?“ skoro žadonila. „Co z toho máš, nikdy ti nezmění rozsudek. Proč tohle musíš dělat, proč nás nemůžeš nechat být?“ Když stále nepromluvil, zavrtěla hlavou zjevně znepokojená nedostatkem odpovědí. „Je to jen další z tvých her, že ano? Nudíš se. Víš, že ti dochází čas a chceš udělat ještě alespoň jednu scénu. Že? Že?“ její hlas se při posledním slově zlomil, polkla vzlyk a Bill chtěl odpovědět, opravdu chtěl, ale jeho jazyk nefungoval. Nemohl nic říct. Otevřel pusu, aby vydal zvuk, ale nic nevyšlo. Neměl hlas, až moc se bál. Proč se bál? Nenáviděl ji. Tak dlouho snil, že se s ní setká v soukromí, aby jí mohl všechno říct, a teď byl zamrzlý. Nemohl nic říct. Nemohl nic říct, protože část jeho já, která se na tohle těšila, byla umlčena.
No tak, Bille, pomyslel si podrážděně. Vzmuž se.
Vzmuž se, Bille, řekl hlas v jeho hlavě, který zněl až podivně jako Jörgův a Bill zaťal pěsti. Vzmuž se, Bille.
„Ne,“ řekl nakonec, frustrovaný tím, jak pištivě zněl. Znovu to zkusil. „Ne, to není pravda.“ Lepší.
Klara založila ruce na hrudníku a zhluboka se nadechla nosem, trochu se jí chvěla čelist.
„Oh? Pouč mě tedy, prosím. Protože se zdá, že se tu jen bavíš. Zabils mojí holčičku a jsi prostě…“ tohle pro ni bylo až moc a hlas jí znovu přeskočil. Chvíli jí trvalo, než se sebrala, a když se tak stalo, zvedla k Billovi pohled. „Proč nás nutíš tím vším znovu procházet?“ zeptala se. „Naše životy se začaly vracet do normálu, ale pak se ty rozhodneš… proč to nemůžeš nechat jít?“
Nech to jít, pomyslel si Bill zahořkle. Snažil se to udělat už tak dlouho a nemohl, doslova se to vracelo a kousalo ho to do zadku. Snažil se to nechat jít špatným způsobem. A to proto tohle dělal, ale jak jí to mohl asi vysvětlit? Jak řekla, zabil její holčičku. Nic, co by řekl, by to neospravedlnilo.
„Jestli si myslíš, že se z toho dostaneš,“ řekla Klara. „Pleteš se. Budeš pykat za to, cos jí udělal.“
Bill se zachvěl. „Pykám,“ zašeptal, ale věděl, že mu nebude věřit.
Klara si hlasitě odfrkla. „Můžeš lhát a můžeš hrát, co chceš, ale nikdo ti to neuvěří. Na konci vyhraje spravedlnost, vždycky vyhraje.“
„Nelžu, já-„
„Oh, ne, samozřejmě že ne,“ řekla, z hlasu jí odkapával sarkasmus. „Protože ty jsi nikdy nelhal. Nikdy jsi nepodváděl. Nikdy jsi nechtěl nikomu ublížit.“ Znovu si odfrkla. „Bille Kaulitzi, ty jsi špatný člověk, ani se nesnaž dokázat opak,“ odsekla jedovatě skrze zaťaté zuby.
Bill těžce polkl. Kopala do jeho cvičných koleček, do jeho roztřesených berlí. Cítil, jak se něco uvnitř něj otevřelo, když slyšel tato slova.
Špatný člověk.
Špatný člověk.
Špatný.
Zvonilo mu v uších.
„Jestli jsi mou dceru někdy miloval,“ pokračovala, „Pak bys nikdy neudělal to, cos…“ zastavila a změnila kurz. „Chci tě zničit,“ zasyčela skrze čerstvé slzy. „Jsi stvůra a moc dobře to víš.“
Stvůra.
Ano.
Bylo to, jako by někdo přepnul vypínač. Líbezná mlha zahalila jeho mozek jako ochranná dečka a on zvedl hlavu, podíval se Klaře zpříma do očí. „Ano, jsem,“ řekl a najednou se jeho hlas vrátil.
Vždycky byl stvůra a vždycky bude. Proč s tím zase bojoval? Nemohl si vzpomenout. Stejně ten případ prohraje, zdálo se, že to každý kromě Toma vidí.
„Ano, jsem stvůra,“ zopakoval a udělal krok vpřed, trochu mezi nimi zmenšil mezeru. „A vy jste to věděla,“ pokračoval. „Nebyla tak vaše práce držet ji ode mě dál? To vám nevyšlo, co?“
Někde hluboko uvnitř ho něco prosilo, aby přestal, ale on nechtěl. Ne teď, chtěl to říct. Měl sny o tom, jak tyto věci říká, ale nikdy si nemyslel, že se sny někdy vyplní.
„Věděla jste, jaký jsem,“ pokračoval, mračil se. „Jaký byl můj otec. Protože to jste také věděla, že? Ano, věděla,“ sledoval, jak její obličej bledne, potvrzuje to, co on už dávno znal. „Celou tu dobu jste to věděla. Nejspíš vám to bylo zřejmé, že?“ chvěl se a nemohl zastavit. Věděl, že by tohle neměl říkat. Neměli spolu mluvit soukromě, nikdo spolu teď neměl být o samotě. Tichý hlas v jeho hlavě stále říkal: přestaň, přestaň, přestaň, ale on ho tvrdě odstrčil. „Nikdy jste to neřekla.“ Zhoršuješ to, přestaň. „Je to vaše vina,“ zasyčel. Mlč už, mlč. „Přestaň!“ rozkřikl se najednou nahlas, přitiskl si dlaně na spánky. Otočil se pryč od Klary. Třeštila mu hlava, vybuchovala, bzučelo mu v uších. Chtěl křičet, chtěl něco uhodit. Třásl se a snažil se kontrolovat své impulzy. Myslel, že už tohle skončilo, nebo ne?
Začínalo to v něm vřít, nemohl to zadržet. Ten pocit byl nebezpečně známý. Jeho pohled ztmavnul při okrajích, jeho rty se hrnuly přes zuby jako u šelmy.
„Jsi blázen,“ zašeptala Klara, slyšel, jak couvá ke dveřím, jediné, na co Bill mohl myslet, bylo – zastavit ji, zastavit ji od odchodu.
Snažil se nevypnout, snažil se udržet tu ráži, která se v něm budovala. Kdekoliv jindy, kdykoliv jindy a mohl by sám sebe nechat jít, a to ho děsilo. Byl stále schopný vraždy, protože na ni teď myslel.
Otoč se a uškrť ji. Bylo by to tak lehké. Tak lehké.
Ne, přestaň, pomyslel si, přitiskl si dlaně pevněji k hlavě. Nemohl, bohužel, očima těkal po místnosti a všude viděl věci, kterými by ji mohl zabít. Váza na stole. Sklenice vedle ní. Nůž na otvírání dopisů. Dokonce i záclona.
V panice zavřel oči, aby je neviděl, couvnul, bojoval se sebekontrolou. Neměli by si všimnout, že jsou pryč a začít ho hledat ve strachu, že utekl? Proč se Tom ještě nevrátil?
A pak, jednoduše, při myšlence na Toma to ostří zmizelo. Horké záblesky hořící zlosti povolily a na dlouho dobu tam jen stál, dýchal a uklidňoval se.
Může to udělat. Už to předtím zvládl, může to zvládnout znovu.
Když si byl jistý, že nezaútočí, otočil se a zvedl hlavu, podíval se zpříma na Klaru. Došlo mu, že teď bylo na ní, aby vypadala vystrašeně. Tohle mu chybělo, ta síla, užíval si ten pocit, kdy mu projížděla žílami.
„Tak proč jste nic neudělala?“ zeptal se zvědavě i s pohrdáním. „Počkat. Vy jste si nejspíš říkala, že se nic neděje, že? Nic se nedělo, dítě je v pořádku? Jen trochu posraný na mozku, ale v pořádku, že?“ zastavil, aby to, co řekl, došlo na své místo. „A teď jsou mí rodiče mrtví,“ pokračoval a nedokázal skrýt lehký třes v hlase. „A i vaše dcera a ten kluk, a my jsme tady. Víte, proč to tak je? Víte, proč tady jsme?“ řekl, jeho hlas s každým slovem nabíral na hlasitosti. „Jsme tady, protože jste vy nezavolala na sociálku.“
Klara vypadala šokovaně. Chvěl se jí ret a po tvářích jí tekly slzy. „Nemáš srdce,“ zašeptala. „Ani kousek srdce.“
Bill zavrtěl hlavou. „Ne, mám. Vy nemáte.“
„J-jak můžeš…?“
„Ne, jak jste vy mohla? Viděla jste, jak ji přede mnou mlátil, viděl jsem vás. Nebo si nevzpomínáte? Chcete, abych vám osvěžil paměť?“
Klara několikrát zamrkala. „Vzpomínám,“ řekla nakonec tiše a Bill se sarkasticky usmál.
„Dobré časy, hm? V ten den jsem trochu ztratil víru v lidskost. Ano.“
„T-ty vážně říkáš…?“
„Přesně to říkám.“
„Jsi nechutný,“ zašeptala Klara, ale Bill viděl, že to, co říkal, se jí dotýkalo.
„Jo,“ vydechl Bill a jeho pohled znovu zavadil o nožík. Byla škoda, že by to vedlo k takovému nepořádku.
Ne, opravil se a odtrhl pohled. Ani na to nemysli, nebudeš schopný podívat se Tomovi do tváře po těch myšlenkách, co jsi měl, co si o tobě pomyslí? Ale jeho oči k tomu stále odbočovaly a vzadu mysli si všiml, jak Klara jde pomalu ke dveřím, možná si toho také všimla. Byl až moc zachycený v možnostech toho, co by mohl udělat, že si ani skoro nevšiml, jak se rozrazily dveře.
Spousta hlasů křičela.
„Co to děláš?!“
„Co si myslíš, že děláš, šel ses projít?“
„Kde je policejní doprovod?“
„Proč spolu vy dva mluvíte?“
„Chlapi, spoutejte ho. Teď.“
V tu chvíli se v Billově hlavě přepnul jiný vypínač. Panika. K Billovi se blížili policisté a on si vzpomněl na ten den, kdy k němu šli. To, jak mu zkroutili ruce za zády, na zvuk želízek, když zacvakly, na zvuk sirén, na blikající modrá světla která pronikala do pokoje okny…
Svět úplně zčernal.
***
Ten zatracený automat na kávu sežral Tomovi peníze a nevracel a ani nedával kávu. Snažil se do ní praštit; dokonce do ní i kopnul, ale nic se nestalo.
„Krám jeden,“ zanadával a snažil se tam dát další peníze. Stalo se to samé; sebralo mu to peníze a žádnou kávu to nedalo. Podíval se na hodiny a znovu zanadával. Musel se vrátit; už byl pryč moc dlouho a zahrával si s osudem. Bill neměl být o samotě, neměl ani odejít ze soudní síně bez dozoru, a jestli si toho někdo všimne, tak-
Jeho myšlenky byly přerušeny čtyřmi policisty, kteří proběhli chodbou směrem k místnosti, kde Tom Billa zanechal. Tom vykulil oči. Oh kurva. Byl v prdeli. Oba dva byli. Měla to být jen krátká pauza na vzduchu a trochu ticha, nikdo si toho neměl všimnout!
To možná bylo trochu naivní. Lidé si toho měli všimnout, ať už ta pauza měla být jakkoliv krátká. Byl ohromený, když je pozoroval; upřímně nepomyslel na následky; jediné, na co myslel, bylo odtamtud Billa dostat. Jeho pocity otupovaly jeho úsudek, věděl to.
Chtěl tam jít a přiznat se, říct jim, že to byla jeho vina a že Billa odtamtud přinutil odejít, ale ztuhl, když se celou chodbou ozval hlasitý výkřik.
Běžel, aniž by si uvědomil, že brečí, srdce mu tlouklo až v krku. Slyšel tenhle křik už dřív a modlil se, aby nebylo až moc pozdě zastavit to, co se dělo.
Nerozuměl, co se mohlo stát. Nechal tam Billa naprosto v pořádku. Vystresovaného a roztřeseného, ale v pořádku.
Doběhl k místnosti a chtěl rozrazit dveře, když se otevřely samy a ven vyšla Klara Stark bílá v obličeji. Tom se zastavil v půli kroku a zíral na ni. Okamžitě pochopil, co se stalo, a věnoval jí ten nejošklivější pohled, který uměl, pak kolem ní prošel dovnitř. Ozval se další výkřik a on spatřil scénu před sebou. „Přestaňte!“ rozkřikl se okamžitě, bledl v obličeji. „Ježíši, pusťte ho, děláte to horší!“
Ale ani jeden ze tří mužů nepustil, všichni ho ignorovali a Tom šel dál do pokoje. „Hej!“ zavolal, když Bill znovu vykřikl, kroutili mu ruce za zády v takovém stylu, že to muselo opravdu bolet, křičeli na něj, aby přestal křičet. „Hej, to ho nezastaví, jsme naprosto-„
„Kdo jste?“ odsekl jeden z nich a stále bojoval s Billem. „Jsi tady jak dlouho, šest měsíců? Co si myslíš, že můžeš-„
„Studoval jsem psychologii,“ zalhal Tom. „Vím, co dělat. Jo? Jen jděte, myslím, že za to můžou ty uniformy.“
Všichni tři nakrčili obočí a dál se prali s Billovým tělem. Tom se na ně ustaraně díval, chtěl, aby ho pustili dřív, než to zajde až moc daleko. Jestli se Bill dostane v mysli až moc daleko, tak…
„Seš si jistý, že to zvládneš, chlapče?“ zeptal se jeden a kývl směrem k Billovi. „Je důvod, proč je, uh, známý.“
Tom polkl drzou odpověď a snažil se nevypadat jako někdo, kdo o psychologii neví vůbec nic. Možná věděli, že se znají, možná ne, ale bylo nejlepší neriskovat. „Zvládnu ho,“ řekl skrze zaťaté zuby. „Mohli byste odejít z místnosti?“
„To si nejsem jistý,“ řekl jeden, než křikl na Billa, ať se přestane bránit. „Neměl by ani být tady, kdo ho vůbec-„
„Já nevím,“ řekl Tom rychle, začínaly se mu potit ruce. „Ale opravdu, já tohle zvládnu. Já vím, uh, vím jak.“ V tu samou chvíli, co mluvil se strážníky, se snažil, aby se na něj Bill podíval, ale dlouhé vlasy mu visely přes oči, dokonale je schovávaly a on byl neschopný poslat mu jakoukoliv ‚zprávu‘, že to zvládne spravit.
Ti tři se na sebe podívali a pak sebou Bill začal házet ještě víc, jeden z nich vydechl.
„Podíváme se, jestli je ten nový tak dobrý s magory, jak říká.“
Tom znovu zahnal nutkání jim dát pěstí.
Jeden z nich pustil Billa, aby mohl Tomovi podat pouta. „Nandej mu je,“ řekl a pak se začal smát, ti dva se k němu přidali. „Hodně štěstí. Zavolej, až to budeš chtít vzdát.“
Pak mu Billa prakticky strčili do náruče a se smíchem odešli z místnosti, skrze okýnko ve dveřích viděl, jak se postavili venku a hlídali.
Po tom, co si byl Tom jistý, že jsou dveře opravdu zavřené, otočil si Billa čelem. „Hej,“ řekl, „hej, podívej se na mě, je to v poř-„
Měl vědět, že je něco špatně, protože Bill byl jako hadrová panenka a byl zticha a Tom povolil stisk. Bill uviděl šanci a vykroutil se mu z náručí s hlasitým výkřikem a couval od něj pryč. Oči měl šílené a zaměřené na pouta v Tomových rukou.
„Podívej,“ řekl Tom, zvedl a odložil je na stůl. „Nespoutám tě, ano? Vidíš? Nic nedělám, ale ty se musíš uklidnit, nebo tě přijde uklidnit někdo jiný.“
Bill ztěžka dýchal, ramena i hrudník se mu zvedaly, prakticky na Toma vrčel. Mluvit na něj klidně nepomáhalo, když byl takový; nejspíš ani nerozumí, co mu říká.
Tom k němu přešel a Bill zacouval.
„Nech. Mě. Být.“ Zavrčel skrze zuby.
„Bille, znáš mě,“ řekl Tom. „No tak, tohle mi teď nedělej.“
Měl vědět, že to pro něj bude až moc. Měl to vědět a neměl ho nikdy nechávat o samotě. Ta zatracená ženská, co mu řekla? Co on řekl jí?
Bill stál připravený k útoku. Hlavu dolů, záda lehce nahrbená, zíral na něj pozorným pohledem a Tom věděl, že musí být rychlý. Musel se k němu dostat dřív, než to uvidí přicházet. Nechtěl ho držet, ale byl to jediný způsob, jak Billa uklidnit, když jste do něj nechtěli píchat drogy.
Bolelo ho to dělat, protože Bill křičel, jako by se ho Tom snažil zavraždit, vrhl se proti němu, otočil ho a jednou rukou ho chytil pod klíční kostí, zatímco se druhou snažil chytit mu zápěstí za zády. Bill s ním bojoval, házel sebou a kopal, Tom konečně chytil jeho ruce a přitlačil ho ke zdi tak silně, až Bill usykl bolestí.
„Uklidni se,“ říkal mu Tom do ucha. „Poslouchej mě. Uklidni se a já tě pustím.“
„Jdi do prdele,“ zasyčel Bill, tvrdě trhnul rameny a pak stejně tvrdě kousnul Toma do předloktí.
Tom automaticky stáhl ruku pryč, nadával a Bill vzal šanci a uskočil, co nejdál mohl. Tom měl dojem, že slyší smích z chodby, ale snažil se to ignorovat. Nechtěl vědět, jestli se koukají okénkem nebo ne.
Další věc, kterou Tom zaregistroval, byla sklenička letící kolem jeho hlavy. Vykulil oči. „Okay, tak tohle by stačilo,“ řekl. „Tohle musí přestat.“
Šel k Billovi, sebral ze stolu želízka, schoval je za zády, aby je Bill neviděl. Nechtěl, ale neměl na vybranou. Musel mu spoutat ruce a pak se uvidí, jestli ho uklidní mluvou.
Neměl absolutně ponětí, co se v tu chvíli honilo Billovi hlavou. Jen měl letmou myšlenku, proč tak vyjel, a přál si, aby sem někdo poslal Annu. Tom by na to nejspíš nemusel stačit. Jen proto, že ho jednou uklidnil, neznamenalo, že to dokáže udělat pokaždé. Bill už nebyl z Toma tak hotový, byl stále ve střehu a čekal, jestli Tom zase neodejde. Možná pro něj byl právě teď Tom nepřítel.
Šel k němu a Bill se nehýbal, zůstal stát tam, kde byl, díval se na něj skrz přimhouřené oči. Tom k němu už skoro došel, když Billovy oči ucukly tam, kde měl levou ruku za zády. Tom viděl, jak mu to v hlavě šrotuje, a pak si Bill všiml, že želízka na stole už neleží.
Se zavrčením zvedl ruce, aby Toma odstrčil, ale Tom mu ruce dokázal chytit dřív, než se on stihl k němu přiblížit. „Přestaň,“ nařídil mu, díval se mu do očí, a Bill se snažil získat své ruce zpátky. Bohužel byl oslabený tím, že pořádně nejedl už dlouhou dobu, a to mu vzalo i to málo svalů, co kdysi měl; neměl šanci vyhrát, pokud ho Tom nepustí úmyslně. „Podívej se na mě, přestaň. Podívej se na mě.„
Bill odmítal zvednout pohled a pokračoval v pokusu o osvobození se, začínal být ve svých pokusech víc a víc zoufalý. „Pusť mě,“ řekl a Tom věděl, co dělá. Jeho hlas se změnil na mňoukání, prosil ho, ale on věděl, že to je jen hra. Bill hrál zraněného, protože věděl, že ho to dostane.
Sakra, pomyslel si Tom. Doufal, že Bill neklesl tak hluboko, doufal, že není pozdě.
„Bille, tohle nejsi ty,“ zkusil a Bill hlasitě a frustrovaně vykřikl.
„Ano, jsem!“ křičel, zoufale trhal zápěstími, ale bez následků. „Proč to nevidíš?! Přestaň být tak zasraně naivní a pusť mě!“
Bylo spoustu způsobů, jak si vyložit to, co řekl a Tom polkl. „Nemůžu tě nechat jít,“ řekl tiše. „Nemůžu.“
Bill se na vteřinu zastavil a Tom si pomyslel, že se k němu možná konečně dostal, ale pak jeho rozkrokem projela šílená bolest, když se do něj zarazilo Billovo kostnaté koleno a on tak automaticky pustil Billova zápěstí a předklonil se.
„Kurva!“ nadával, natáhl ruku, aby chytil Billa zezadu za triko a přitáhl ho k sobě dřív, než se mu podaří utéct. „Tak tos přehnal,“ řekl, když se narovnal a přimáčkl si Billa na hrudník. „Jsi stále ještě vězeň a já jsem strážník,“ vrčel mu do ucha a snažil se potlačit nutkání schoulit se a umřít bolestí. „Je nelegální proti mně používat násilí.“
„A pro tebe je nelegální se mnou spát, ale to tě stejně nezastavilo, že?“
Tom zavřel oči, aby nabral na trpělivosti. Opravdu si Bill myslel, že dělá jen to? Chtěl něco říct, ale v tom se dveře do místnosti otevřely. Otočil hlavu.
„Oh díkybohu,“ řekl, když za sebou Anna zavřela dveře. „Možná tu potřebuju trochu pomoc.“
„Ne!“ rozkřikl se Bill a trhal rameny, ale nemohl se dostat z Tomova sevření, protože ten ho opravdu pevně držel u sebe. „Ne!“
Tom slyšel, jak Anna vydechla a znovu otočil hlavu. Měla v ruce jehlu a tázavě se na Toma podívala, jako by se ptala, jestli je to jediný způsob. Tom smutně přikývl.
Snažil se, nemyslel si, že stačí na něj jenom mluvit, a takhle by se tam už stejně vrátit nemohl. Budou muset pokračovat někdy jindy.
A tak Tom jednou rukou Billa pustit a natáhl se za sebe pro jehlu.
„Já to zvládnu,“ řekla Anna tiše, ale Tom zavrtěl hlavou. Udělá to on; Billovi tak bude líp.
Anna mu podala malou jehlu a Tom vydechl. V ruce mu připadala jako kámen.
„Kam?“ naznačil Anně, která ukázala na biceps.
Tom těžce polkl a držel Billa, co nejpevněji to šlo, protože se snažil stále osvobodit, snažil se ho kopnout, Tom mu do ucha pošeptal. „Je mi to tak líto,“ a pak mu zatlačil jehlu do kůže.
Bill mu ochabl v náručí dřív, než ji z něj stihl vůbec vytáhnout.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Už nemám vôbec žiadnu naivnú nádej, že to môže skončiť dobre. Stále som dúfala, že sa stal nejaký omyl, že to nebol Bill, ale tie jeho myšlienky o tom ako chce zabiť tú ženskú… Mám strach z toho, že budem veľmi nešťastná nech sa to skončí akokoľvek. Je mi Billa neskutočne ľúto, ale teraz som sa ho naozaj bála. Tom ho tam v žiadnom prípade nemal nechať samého, mali ho strážiť, veď vo väzení ho zamkýnajú ako Hanibala a na súde mu umožnia stretnutie s matkou obete???
Je to dosť divné a príšerne ma to štve.
Ďakujem za kapitolu a bojím sa na ďalšiu:)
Ja som vedela, že to nedopadne dobre. Neznášam tú ženskú! Totálne všetko pokazila!
Tom ho tam nemal nechávať samotného, takto sa tam len objavila Karinina matka, čosi Billovi nakecala a Bill to proste nezvládol. Teraz sa už na súd nebude môcť vrátiť a mám taký zlý pocit, že sa tým pokazí aj jeho celková šanca o zvrátenie rozsudku. 🙁
Ďakujem za kapitolu a som zvedavá, ako to celé dopadne.
Že tahle povídka dobře neskonči vím ale při každé kapitole věřím že snad jo.
Je to celé tak smutné a beznadějné. Je mi Billa strašně moc líto a zároveň jsem se ho dneska taky trošku bála.
Tom ho tam opravdu neměl nechávat samotného 🙁
Moc děkuju za překlad!
sem ráda, že jěště někdo vůbec poslocuhá Tokio Hotel, a píše na ně povídky. je zvláštní na co všechno se dá prostě psát. Krásná povídka.
Ja verim, ze to dopadne dobre, Tom to tak prece nenecha, ale dnesni polovina dilu me teda hodne nastvala.! Ta blbka! Husa jedna! Co dela Billovi:( Bill je nemocny, bohuzel je to tak a ona mu ublizuje! Videla, co delal Billuv otec a nic s timneudelala? :ao nechci byt vulgarni, ale je p*** a muze za to sama! Teda ne… za vse ne, ale proc s tim neco neudelala? :O bylo ji to jedno! Zruda je ona a ne Bill. Kdyz premyslel, ze ji zabije, rekla jsem si, ze ho nikdy nebudou moct puatit na svobodu, Tom ho nedokaze zmenit. Nemuze ho 24 hodin denne hlidat. Kdyz si policajti prisli pro Billa mela jsem chut brecet, vrazdit a nevim co vsechno. To maji byt policajti?! Nemaji pochopeni, nic.! Tom dostal do rozkroku! A Bill dal najevo, ze Tomovi slo jen o sex? :O ach jo, Billy 🙁 takze soud nebude. Jeste ne. :/
Dekuju za preklad!
Tak to bolo poriadne desivé,ale aspoň som sa dozvedela niečo nové z tohto smutného príbehu a zdá sa že všetko je inak,ale ako?
Prečo ho Tom nechal samého 🙁 a tá žena hneď využila situáciu, ako vedela, že Bill je tam sám ? Ja tak trpím keď má Bill tieto jeho záchvaty, ako sa musí cítiť Tom :'( Pojednávanie sa zrejme odročilo, že… ja umieram zvedavosťou aký bude verdikt ♥