autor: B-kay
Poslední okamžiky v LA, poslední výčitky, poslední chvíle nepochopení. Nepsalo se mi lehce, ale zároveň jsem spokojená a mám radost, protože vím, že další díly už budou o něčem úplně jiném. Jsem unavená a nevím, co víc k tomu dodat. Někdy je hodně těžké vyjádřit to, co cítíte, jen za pomoci slov. Snad jen jedno velké DĚKUJI. Vy víte ♥
Bill se zatajeným dechem dokončoval poslední úpravy na čokoládovém dortu. Kraje vyzdobil drobnými marcipánovými kvítky a střed dortu byl tvořen velikými šlehačkovými číslicemi 22. Když byl hotov, poodstoupil a nejistě si prohlížel svůj výtvor. Kuchyní se sice ještě pořád nesl jemný opar spáleniny, ale doufal, že mu Tom veškeré nedostatky odpustí. A na to, že to byl jeho první pekařský pokus, si nevedl zas tak špatně. Ještě jednou si pozorně prohlédl své dílo a poté jej se spokojeným úsměvem odložil do lednice. Unaveně si prohrábl havraní vlasy a přemýšlel nad tím, co ještě zapomněl. Koupil lahev kvalitního vína, nějaké slané pochoutky a cukrovinky pro případ, že byl jeho dort hotovou katastrofou.
Z legrace nafoukl několik barevných balónků a rozvěsil je po obýváku, v němž měla probíhat jejich soukromá oslava narozenin, protože přesně tak se domluvili. Žádná rodina, žádní přátelé; žádné bary ani opíjení se. Jen oni dva a pohodlí jejich domova. Chtěli alespoň jednou oslavit narozeniny tak, jako to dělávali kdysi. Dát si něco dobrého, dívat se na filmy nebo na rodinné fotografie, rozebírat nepodstatné věci a smát se každé maličkosti. Bill si byl jistý, že je čeká nádherný večer a nemohl se dočkat Tomova příchodu. Budou spolu. Přesně jako kdysi. Budou tam jeden pro druhého a Bill tak bude moct celý večer dýchat Tomovu kouzelnou vůni a sledovat jeho tvář.
Celý den se usmíval jako naprostý hlupáček, srdce mu tlouklo tak divoce, až měl strach, že jej uslyší někdo z týmu a budou po něm házet vševědoucí pohledy. Jediné, co kazilo idylku dokonalého dne, byla Tomova nálada. Od rána přišel Billovi smutný a zamlklý. Zdálo se, že jej něco trápí a čím smutněji se tvářil, tím větší touhu rozveselit jej Bill cítil. Byl schopen udělat pro něj všechno na světě a oslava narozenin mu přišla jako vhodný začátek.
Nesmělýma očima si prohlížel rozbombardovanou kuchyň a byl si jistý, že i on se nachází v podobném stavu. I přesto, že měl na sobě zástěru, byl celý od čokolády a několik pramenů vlasů, měl slepených šlehačkou. Nevadilo mu to. Věděl, že se Tom nevrátí domů dřív, než za dvě hodiny, a tak měl ještě dost času na to, aby si dal sprchu a udělal ze sebe člověka.
O to víc jej překvapil hrkot klíčů v zámku a následné bouchnutí dveří. Překvapeně pozdvihl obočí.
„Tomi?“ zakřičel, zatímco si zběsile drhnul ruce od nánosu horké čokolády. „Jsi tady brzy. Ještě nemám vše připravené,“ snažil se přehlušit proud tekoucí vody a vesele zapištěl, jakmile mu voda vystříkla do tváře.
„Bille,“ ozvalo se z předsíně stejně prázdným hlasem, jaký očekával.
Billův úsměv povyrostl. Nemohl se dočkat, až mu ukáže svůj dárek a překvapení, které si pro něj přichystal. Vidina toho, že bude strůjcem Tomovy dobré nálady, jej dělala ještě šťastnějším.
„Bille, pojď sem, prosím.“
„Tomi, vypadám příšerně a nechci, abys mě viděl v tomhle stavu. Ještě jsem se nestihnul ani převléct.“
„Bude to jenom chvilka.“
Něco v Tomově hlase jej přinutilo zastavit vodu a vydat se do předsíně. Zabolelo jej, když po jeho boku spatřil malou červenovlásku. Slíbili si, že budou sami, tak proč ji Tom přivedl?
Dívka stála na špičkách, šeptala něco Tomovi do ucha, ale ten jí příliš nevnímal. Zíral do země, kousal se do rtu a Bill při pohledu na něj věděl, že zlepšit jeho náladu bude mnohem těžší, než si původně myslel.
Uhladil si špinavou zástěru a odkašlal si, aby tím upozornil na svou přítomnost.
„Nevěděl jsem, že budeme mít hosta,“ promluvil klidným hlasem a pozorně si prohlédl Tomův doprovod. Díky jejím dlouhým, dokonale upraveným vlasům a bezchybnému make-upu si přišel jako šedá myška. A ještě k tomu i špinavá.
„Ahoj Bille, já jsem Ria,“ věnovala mu zářivý úsměv a natáhla k němu ruku. Bezprostředně, jako by byli dlouholetí přátelé.
„Ou, ahoj, těší mě,“ opětoval její úsměv, možná poněkud rozpačitě a krátce si s ní potřásl rukou. „Známe se?“ zeptal se a nenápadně si zastrčil pramen špinavých vlasů za ucho.
„Ještě jsme neměli tu čest, ale myslím, že to brzy napravíme,“ zašvitořila a hravě na Billa mrkla. Ten se zjevně nechytal, a proto dodala. „Teď, když se budeme stýkat častěji.“
Bill zmateně zamrkal, ale nepřestával se rozpačitě usmívat. „Častěji?“
„Bille.“ Do rozhovoru se konečně zapojil Tom.
Zvedl hlavu, očima se zabodl do těch Billových a Bill věděl, že ať už se chystal říct cokoliv, zničí jej to. Začínalo mu to docházet. Očima zběsile těkal z ní na Toma a zase zpět, a když se mu opět zadíval do očí, těmi svými jej úpěnlivě prosil. Jemně zavrtěl hlavou. Věděl, že mu Tom porozumí. Vždy si rozuměli a o to víc jej ničilo, když v Tomově pohledu spatřil nekonečnou lítost a bolest.
„Ria je moje přítelkyně,“ vyslovil tiše Tom a těmi pár slovy zabodl do Billova srdce tlustou, těžkou dýku.
„Přítelkyně?“ zeptal se, aniž by vnímal svůj roztřesený hlas. Soustředil se pouze na to, aby se zvládl udržet na nohou a zhluboka dýchat tak dlouho, dokud mu nezmizí z dohledu a on nebude moct propadnout naprostému zoufalství.
„Jsem jeho dívka,“ přikyvovala Ria horlivě a chytila Toma za ruku.
Bill nedokázal spustit ublížený pohled z jejího šťastného úsměvu. To on měl být na jejím místě. Usmívat se, zářit, pokukovat po Tomovi a doufat, že se společně vytratí někam, kde si budou nikým nerušeni vychutnávat blízkost toho druhého. Místo toho stál naproti nim, špinavý od hlavy až k patě, s pomalu krvácejícím srdcem. Cítil, jak mu opět divoce bije, nyní však ze zcela jiného důvodu. V krku cítil obří knedlík, třásl se a opravdu nevěděl, jak by měl reagovat. Úsměv se pro něj stal náhle pojmem, kterému vůbec nerozuměl.
„Aha,“ špitl a odvrátil pohled. Sklonil hlavu a se slzami v očích zíral na své ulepené ruce. Připadal si ztracený. Maličký a nepotřebný. Něco uvnitř něj se právě lámalo na kousky; něco zarytého hluboko v jeho srdci a šíleně to bolelo. Ještě nikdy předtím nic podobného necítil. Tom, kterého miloval celý život. Ten, který byl pro něj světlem i v těch nejtemnějších chvílích, mu způsobil bolest tak bezbřehou, že se sotva dokázal udržet na nohou.
„Rio, mohla bys na mě prosím počkat venku?“ slyšel Tomův hlas, ale neodvážil se k němu zvednout pohled. Když se za ní zavřely dveře a klepání jejích podpatků zesláblo, Bill konečně zvedl hlavu a podíval se na svého bratra.
„Bille, chci ti to jenom-„
„Vypadni,“ přerušil jej tichým zasyčením.
„Bille, prosím nech m-„
„Vypadni,“ řekl o něco hlasitěji. Nejraději by mu to zakřičel do tváře, ale neměl sílu.
Tentokrát byl Tom tím, kdo se tomu druhému nedokázal podívat do očí. Postával naproti němu, ruce hluboce zabořené v kapsách, ve kterých jako by něco hledal. Po chvíli skutečně vytáhl malou bílou krabičku ovázanou fialovou mašlí a podal ji Billovi. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ vydechl. Zdálo se, že mu mluvení způsobuje bolest, ale Billovi jej vůbec nebylo líto. Tom neměl ani ponětí, co to znamená bolest. Netušil, jaké to je, když lidé doopravdy trpí.
Nedokázal se pohnout a převzít si dárek. Nedokázal dokonce ani promluvit. I něco tak přirozeného jako dýchání mu dělalo značné potíže. Nerozuměl tomu. Ničemu nerozuměl.
Když se jejich pohledy setkaly, věděli, že se na sebe už nikdy nebudou schopni dívat tak jako předtím. Billův pohled říkal jediné.
Jak jsi mohl?! Zničils mě. Copak to nevidíš? Pořád mě ničíš! Jaks mi to mohl udělat?! Proč? Copak nevidíš, že jsem do tebe blázen?! Víš to! Ty to víš a to je na tom to nejodpornější. Ubližuješ mi vědomě. Vědomě mě zabíjíš a ještě se mi při tom dokážeš dívat do očí?! Věřil jsem ti. Lháři!
Tom zpanikařil. Nevydržel to. Natlačil mu dárek do rozevřené dlaně a rozběhl se ke dveřím. Když se za ním tiše zavřely, Bill klesl na podlahu. Z celé síly odhodil Tomův blbý dárek a ukryl si tvář do dlaní. Modlil se, aby zapomněl. Aby se probudil a zjistil, že to byla pouze noční můra. Že nic z toho, co se právě dozvěděl, nebylo skutečné. Ale bolest získávala každou vteřinou jasnější obrysy, zuřivě si razila cestu k jeho srdci, a když nakonec naplno zasáhla svůj cíl, Bill se cítil naprosto rozpolcený. Zdrcený. Prázdný.
Tak moc ho chtěl nenávidět za to, co mu udělal. Opravdu to chtěl.
Bill zvedl hlavu a uslzeným pohledem se díval na obrysy postavy, která beze slov vklouzla do jeho pokoje a splynula s ostatními stíny.
„Myslel jsem, že spíš,“ promluvil tiše a přiblížil se. „Vzbudil jsem tě?“
Bill se pomalu posadil a natáhl se, aby rozsvítil stolní lampičku. Pokoj nečekaně zalilo matné, intimní světlo. Pohlédl na Toma, ale jen na chvíli. Když zavrtěl hlavou, opět odvrátil pohled a zadíval se na Pumbu, který se právě probouzel a roztomile si natahoval unavené končetiny. Věděl, že kdyby jej měl u sebe i tehdy, vše by bylo možná alespoň o něco snesitelnější. Ale neměl.
„Nerozmyslel sis to? Mohli bychom se spolu najíst.“
Bill z jeho slov poznal upřímný zájem a smutně se pousmál. „Opravdu nemám hlad, Tome,“ špitl. „Klepals. Myslel jsem, že máš něco na srdci.“
Tom se opět rozhýbal a přiblížil se. Měl něco na srdci. A bylo toho hodně. Dokonce možná až příliš, než byl schopen unést. Kdyby vše nebylo tak těžké a komplikované, kdyby se dokázal zachovat i jinak, než rozumně, mohlo být všechno úplně jinak. Oba mohli být někde jinde. Sdíleli by společný pokoj a právě by se váleli v posteli, zamotáni jeden do druhého, se zamilovanými úsměvy na rtech. Nebylo by nic, co by je dělilo od sebe. Tak rád by té představě uvěřil.
„Chtěl jsem si promluvit,“ řekl tak tiše, až téměř šeptal. „Můžu?“ zeptal se, a když k němu Bill zvedl hlavu, ukázal na volné místo vedle něj.
Bill beze slova přikývl. Posunul se ke kraji; Pumbu si složil do klína a láskyplně jej pohladil za ušima.
„Omlouvám se.“
Bill překvapeně zamrkal, ale nic neřekl.
„Za to před chvílí,“ dodal tiše. „Choval jsem se jako idiot. Neměl jsem žádné právo tak reagovat. Doufám, že jsem ti neublížil.“ Natáhl ruku a bříšky prstů něžně pohladil Billovo zápěstí.
„Nic se nestalo. Nemusíš se omlouvat,“ řekl Bill a rychle odstrčil Tomovy prsty. V místě střetu jejich kůže cítil silné mravenčení.
„Ale stalo. J-já… zachoval jsem se opravdu sobecky. Myslel jsem pouze na to, jak strašné by bylo, kdybys opravdu odešel, a přitom jsem úplně zapomněl na důvod, proč chceš odejít. Chtěl jsem tím jenom říct, že…“
Tom se rozpačitě rozhlédl kolem sebe, hledajíc vhodná slova. Najednou si všiml několika kufrů a tašek vedle Billovy postele a srdce mu poskočilo radostí. Takže si to přeci jen nerozmyslel.
Bill si prohrábl světlé vlasy a zhluboka se nadechl; jeho výdech byl však o poznání roztřesenější. Pokojem se již opět rozléhala vůně, kterou v něm necítil celé tři měsíce. Předtím mu chyběla, jeho poblázněné smysly po ní doslova prahly, ale nyní si nebyl jistý, jestli mu nebylo lépe předtím, když ji necítil. Bylo lehké nalhávat si, že zapomněl. Že k němu již dlouho necítí to, co kdysi. Že je naprosto vyléčen z toho šílenství. A pak stačilo chvilku setrvat v jeho blízkosti a všechno se vrátilo zpět; silnější než kdy předtím. Potřeboval jej dostat od sebe. Potřeboval být sám. Rychle.
„Už jsem ti řekl, že se mi nemusíš omlouvat. Za nic,“ řekl a netrpělivě hladil Pumbu po malých, chlupatých zádech. „Pokud to je vše, o čem jsi chtěl mluvit, měl bys jít spát. Zítra máme před sebou náročný den. Letadlo letí už v-„
„Chci ti to vysvětlit.“ Tom k němu zvedl smutný pohled. Viděl, jak je Bill nesvůj, jak těká pohledem po celém pokoji a úmyslně se vyhýbá jeho očím. Dokázal z těch jeho vyčíst hlubokou nedůvěru a strach. Mohl Bill spatřit v jeho očích upřímnou lítost nebo zoufalou prosbu o pochopení?
„Nic mi nevysvětluj, jen prosím jdi.“ Bill rychle zavrtěl hlavou, položil Pumbu vedle sebe a vstal. Aniž by pohlédl na svého bratra, došel ke dveřím a otevřel je. „Odejdi,“ zopakoval třesoucím se hlasem, ale Tom se ani nehnul.
„Tehdy jsi mě také nechtěl vyslechnout, ale nyní už neodejdu. Musím ti to říct. Už to déle nesnesu. Vím, že mě za to všechno zřejmě nenávidíš, ale prosím, skus mě pochopit.“
Bill nevěřícně zavrtěl hlavou. „Já ale nechci nic slyšet. Tohle je pro mě uzavřená kapitola. Zítra s tebou odjedu, ale dnes mě prosím nech na pokoji!“
Tom si dodal odvahy, zhluboka se nadechl a ignorujíc svého bratra, tiše promluvil. Už to v sobě dusil až příliš dlouho. Mnohem déle, než byl schopen unést a při pohledu na bratra věděl, že je také na dně. Své zoufalství pouze skrýval za maskou někoho, kdo je se vším smířen.
„Vím, že jsem ti ublížil,“ začal a pomalu vstal.
„Přestaň,“ sykl Bill. Netrpělivě poklepával nohou a vytrvale prstem ukazoval ven ze dveří v naději, že si to Tom ještě rozmyslí. Už se k tomu nechtěl vracet. Neměl sílu poslouchat důvody, pro které jej jeho bratr zradil. „Vypadni,“ šeptl stejně ublíženě jako tenkrát.
„Vím, jak moc jsi kvůli mně musel trpět.“ Jeho slova byla tichá a opatrná stejně jako kroky, kterými mířil k bratrovi. „A je mi to tak líto, Bille.“ Zastavil přesně naproti němu a díval se mu do očí, utápějících se v slzách.
Bill už nemluvil. Silně dýchal nosem a pevně tiskl čelist. Tom věděl, že to přijde, a přesto se mu v tom nepokoušel zabránit. Pokojem se ozvalo hlasité plesknutí, když se Billova otevřená dlaň srazila s Tomovou tváří. Tom tiše zasténal a prsty se dotkl bolavé čelisti, zatímco se upřeně díval do bratrových vyděšených očí. Nic mu nevyčítal a ani jej nenapadlo, aby mu facku vrátil.
„Udělal jsem to z lásky ke svému dvojčeti. Abych tě chránil,“ promluvil nesměle. Při každém slovu cítil ostrou bolest, ale ta byla zároveň jakýmsi vykoupením. Cihlu po cihle boural zeď, kterou mezi ně vystavěl. Věděl, že ať už by Bill reagoval jakkoliv, po dlouhé době měl k němu blíž než kdy jindy.
„Chránil?“ zeptal se Bill roztřeseně a očima těkal ze své dlaně na Tomovu tvář a zase zpět. Nemohl uvěřit, že to skutečně udělal. Vůbec si neuvědomoval, co dělá. „Před čím?!“ Pořád mocně lapal po dechu a snažil se uklidnit. Cítil, jak mu po tváři stéká jedna slza za druhou. Zvláštní. Už jej to vůbec nepřekvapovalo. Za poslední měsíce se smál a radoval tak málo, že mu pláč přišel naprosto přirozený.
„Přede mnou,“ bylo Tomovou tichou odpovědí.
Bill zmateně zamrkal, zhluboka nasál nosem vzduch a odlepil se ode dveří. „Je toho na mě nějak moc,“ šeptl a zamířil k posteli. Posadil se na kraj, hlavu složil do dlaní a překvapeně vydechl, jakmile se Tom usadil na podlahu naproti němu a chytil jej za ruce.
„Bille,“ vyslovil jeho jméno se vší něhou, které byl schopen. „Chci, abys to slyšel. Když ti to neřeknu dnes, pak to už ze sebe nedostanu. Nikdy. A nic se nezmění.“
Bill jemně popotáhl a zvedl hlavu, právě když se Tom narovnal, takže si najednou hleděli do očí a dělilo je přitom méně než pět centimetrů.
„Co by se mělo změnit, Tome?“ zeptal se tiše a ze všech sil se pokoušel pravidelně dýchat. Jeho srdce již opět tlouklo jako o život. Měl chuť skočit mu kolem krku, polibky pokrývat celou jeho tvář a donekonečna se omlouvat za tu facku.
Tom rychle zamrkal a zaváhal.
Opět to bylo tady. Nikdy neuměl nazývat věci pravými jmény. Veškeré emoce, pocity, vzpomínky si kdysi přetransformoval do jakési mlhy, kterou odmítal definovat. Odmítal jí porozumět. Ne proto, že by to neuměl. Ale proto, že nechtěl. Ale pokud se mělo odjezdem do Německa skutečně něco změnit, pokud chtěl dokázat jediné osobě, kterou kdy miloval, že svého chování upřímně lituje, měl by začít hned.
„Už jako dítě jsi byl tím nejdůležitějším člověkem v mém životě,“ začal nesměle, ignorujíc Billovu otázku. Nedokázal mu odpovědět, protože ani sám neznal odpověď. „Byl jsi všechno, Bille. Doplnil si všechny mé chybějící části. Cítil jsem se s tebou tak nádherně jako s nikým jiným. Cítil jsem, pořád cítím… j-já… a když jsem později zjistil, že to cítíš stejně-“ začal nesrozumitelně koktat. „Já jen, vyděsilo mě to. Naše pocity nebyly v pořádku. Neměly být.“
Bill se smutně pousmál.
„Přesně tohle je hlavní rozdíl mezi tebou a mnou, Tome,“ unaveně si prohrábl vlasy a opět pohlédl do očí svého dvojčete. „Zatímco já jsem to vnímal jako něco krásného a vzácného, ve tvé mysli jsme se proměnili v odporná, zvrácená prasata.“
Tom vykulil oči. Billova slova v sobě ukrývala veliký kus pravdy, ale nikdy by Billa nepovažoval za odporné, zvrácené prase. Sám si tak ale kdysi skutečně připadal.
„Měl jsem prostě strach,“ pípl na svou obranu i přesto, že si ještě nikdy nepřipadal hloupěji.
„A teď už ho nemáš?“ zeptal se Bill šeptem a hřbetem dlaně si utíral uplakanou tvář.
Tak moc si přál, aby už odešel a nechal jej samotného. Nebyl zvyklý být v pozici toho odvážnějšího. Zejména když sám potřeboval ochranu a pochopení.
„Mám strach z toho, co by se mohlo stát,“ přiznal Tom roztřeseně. Nevěděl, jak jinak to říct. Zhluboka se nadechl a několikrát se slabě udeřil do hrudi. „Tady… jsem toho všeho až příliš plný. Cítím se jako sopka těsně před výbuchem. Mám v sobě horkou lávu a její touha dostat se ven je ze dne na den silnější. Celá léta jsem se to v sobě snažil udusit. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že jsem udělal správnou věc. Myslel jsem, že mi Ria pomůže zapomenout, ale…“ zastavil se a sledoval nádhernou hru světel v Billových očích. Vypadaly, jako by v nich plály drobné plamínky. Mohl je proměnit v oheň. Divoký a vášnivý. Měl v rukou takovou moc. „Chtěl jsem tě chránit. Nechtěl jsem ti ublížit. To, co cítím a mám v sobě, je až příliš intenzivní a silné. Víc, než jsem schopen unést. Tak dlouho jsem se tomu bránil a nyní to chce ven.“
Bill pomalu zavřel oči. Soustředil se pouze na svůj roztřesený dech, Tomovu vůni a ticho, které najednou nastalo. Snažil se utřídit si myšlenky. Pochopit, co se mu snažil říct. A i přesto, jak zmatený se cítil, si byl jistý tím, že nebyl jediným, kdo trpěl. Tom trpěl s ním. Možná jiným způsobem a méně bolestivě, ale trpěl. Při pomyšlení na to, že by byl s někým jenom ze zoufalství a ze strachu, a přitom miloval někoho úplně jiného, mu bylo smutno. Tom byl jako ptáče dobrovolně zamčené v kleci. A Bill měl v rukou klíč.
„Vím, že to nedává smysl, ale snažil jsem se tím jenom říct, že to… nebolelo jenom tebe. Ublížil jsem tím i sobě. Jsem zoufalý. Nechci tě ztratit, Bille a to mě dělá ještě zoufalejším, protože netuším, jak to zastavit,“ dostal ze sebe Tom a nevěřícně zavrtěl hlavou. Žasl nad svými řečnickými schopnostmi, které byly na úrovni pětiletého dítěte. Jeho poslední slova však byla pevná, rozhodná a způsobila, že se Billovi zkroutily vnitřnosti. „Rozejdu se s ní.“
„Tome,“ Bill rychle zavrtěl hlavou. Ještě pořád mu to všechno nedocházelo. „To nemusíš. Nechci, aby sis později ně-„
Bylo to rychlé, agresivní a neomalené. Dřív, než stačil postřehnout, co se děje, bylo po všem. Otevřel oči a zcela paralyzován zíral na Tomovy rty, které se ještě před chvílí srazily s těmi jeho. Přesně tak. Byla to spíš srážka než skutečný polibek. Jejich rty do sebe vůbec nezapadly; ani vzdáleně to nepřipomínalo polibek, který si Bill vysnil. Třesoucí se po celém těle si opatrně sáhl na špičku nosu, kterou při tom narazil do toho Tomova. Za jiných okolností by se zasmál. V životě nezažil horší polibek.
Ale pak mu to začalo pomalu docházet. Tom jej políbil. Políbil! Najednou mu do smíchu vůbec nebylo.
Překvapeně zamrkal a vyděšeně zíral do očí svého dvojčete, které mu vracely stejný pohled. V uších mu hučelo a všechno se najednou zdálo být zpomalené. Vůbec nepřemýšlel nad tím, co dělá. Zapomněl na vše, co bylo a co mělo přijít.
Váhavě se kousl do rtu a sklouzl z postele přímo na bratrův klín. Tom z něj nespouštěl oči, a když kolem boků ucítil váhavé sevření Billových šíleně dlouhých nohou, měl chuť křičet z plných plic. Místo toho plaše sklonil hlavu a omotal mu třesoucí se ruku kolem boků, zatímco jej tou druhou chytil za tvář a přiblížil ji k té své.
Pozoroval Billův přibližující se obličej. Chtěl si zapamatovat každičkou vteřinku z té chvíle. Z jeho vůně se mu točila hlava. Byl mu tak blízko, že mohl spočítat každou řasu lemující jeho krásné oči. Cítil, jak se chvěje, Jak zmateně krčí obočí a pořád nevychází z údivu kvůli tomu, co se právě dělo. Bříšky prstů jej pohladil po líci a vzápětí jimi přejel obrys Billových pootevřených rtů.
Tentokrát to bylo jiné. Pomalé, plaché a zranitelné.
V třesoucích se rukou svírali tvář toho druhého, zatímco se jejich rty přitiskly ke svému protějšku. Dopadly na místo, kam odjakživa patřily. Splynuly s těmi, pro které byly stvořeny. Dokonale.
Ptáčku hledající skrýš,
na co myslíš, o čem sníš?
Bill se v duchu zachvěl.
Sním o tom, aby to byla pravda. Prosím, ať je to pravda.
autor: B-kaybetaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Tenhle díl byl tak neuvěřitelně bolestivý! A to už od samého začátku. Když Bill připravoval dort, tak jsem se strašně usmívala, že to bude zase jedna z nádherných chvil při odkrývání minulosti, kdy mi budou lítat motýlci v břiše z toho, jak neuvěřitelně rozkošné to bude. A přitom se mi svíralo srdce šílenou bolestí. Už když Tom přivedl Riu, tak jsem věděla, že bude zle. Možná teď dokážu více pochopit, proč to Tom udělal, ale i tak mu neopustím tu bolest, kterou donutil Billa zažívat. Nechápu, jak si mohl domů přivést někoho jiného, když věděl, jak moc jej Bill miluje. Moment, kdy vytáhl dárek pro Billa, by byl až komický, kdyby mě nezabolel ještě více. Nejprve řekne Billovi takovouhle novinu a pak se mu opovažuje dávat dárek? Přiznám se, že na mě to bylo moc a já být na Billově místě, nejspíš tím šlahnu přímo po Tomovi a že bych se sakra snažila, aby jej bolelo alespoň tohle.
Vlastně i část z přítomosti byla strašně bolavá a chtělo se mi ze všeho plakat. Ale zase na stranu druhou mě těší to, že to Tom konečně vyslovil, že konečně řekl Billovi proč to udělal a že jen zbaběle neutekl, když jej Bill odháněl. Těší mě vědomí toho, že jej to mrzí a že to bolí i jeho samotného. Netěší mě to proto, že bych Tomovi bolest přála za to, co s jejich vztahem provedl, ale těší mě to proto, že tím alespoň vím, že po celou dobu Billa doopravdy miluje. Nechci Toma nijak ospravedlňovat, protože mě mrzí všechno, co udělal, ale asi už chápu, že jen zvolil špatnou cestu k tomu, aby Billa ochránil. Snad si ale uvědomil to, jak špatně udělal a chce to změnit.
Ten závěrečný polibek byl nepopsatelně nádherný! Sevřelo se mi při něm srdce, protože jsem s něčí takovým už ani v brzké době nepočítala. Snad se už opravdu konečně blýská na lepší časy, a ne že bude Bill díky tomuhle polibku ještě více na dně.
Moc děkuji za další díl, B-Kay! ♥♥♥♥
Tak ten konec jsem hltala téměř bez dechu. <3 Skvělá práce 🙂
Doufám že se to mezi nimi urovna.
Okey, tak a bulim :'( 😀 ♥ zno… je moc pozde a muj koment by nedsval smysl, takze moc dekuju za dil a jeste se tu ukazu! 🙂
Aj pri tejto kapitole som si pustila The Jezabels – Psychotherapy, a teraz mi krásne smutno-pekne.
Ach jo :'( chudacek Bill. Proc to ten Tom proboha udelal? 🙁 :O Takovou bolest musel snaset tak dlouho :/ A Riu tahal vlastne za nos, ne ze by mi to prilis vadilo, ale vlastne taky mi ji bude lito az se s ni Tom rozejde, coz udela, ze jo? :O o.O kdyz ted bude vsem smutnym dnum konec :3 A je to pravda, ze jo? 😀 ♥ Nebo se to Billovi zdalo? :O Nein, to snad ne 🙂 Tak od ted bude vse, tak jak ma byt! :3
Dekuju za dil.