autor: Sapere Aude
Věřím ti
„Pojedeme znovu vlakem?“ zeptal se Bill vzrušeně, jakmile vystoupili z auta.
Tom zakroutil hlavou. „Ne, jen si něco potřebuju vyřídit.“
Billovy rty se zformovaly do tvaru ‚o‘ a následoval Toma na nádraží. Bylo už dost pozdě, takže se toho na nádraží příliš nedělo, atmosféra se dokonce zdála být poněkud děsivá. Bill popadl Toma za ruku a uklidnil se téměř okamžitě, jakmile ucítil, že Tom jeho stisk opětuje.
„Tady se posaď,“ řekl mu Tom, když došli k řadě laviček. „Musím si rychle zavolat,“ řekl Billovi, hledajíc v kapsách nějaké drobné. „Tady, kdybys měl žízeň,“ podal Billovi pětieurovou bankovku.
Bill zíral na peníze předtím, než si je bezpečně ukryl do kapsy. Nikdy neměl žádné peníze jen tak pro sebe; nikdo mu žádné nedal ani mu žádné nesvěřil. Ne že by vůbec nějaké peníze na klinice potřeboval.
„Kam jdeš?“ zeptal se Toma, trochu zmatený.
„Hned jsem tady, je to támhle za rohem,“ řekl mu Tom, ukazujíc po své pravici. „Měly by tam být telefonní automaty, potřebuju jen někomu zavolat a pak se… pak se vrátím,“ zachvěl se mu hlas. „Zůstaň tady,“ řekl.
Bill se usmál a přikývl. „Dobře, nikam neuteču,“ usmál se a Tom ucítil v očích pálení.
Bill svraštil čelo, jeho úsměv se pomalu vytrácel, jakmile si všiml Tomova vážného výrazu. „Jsi v pořádku?“ zeptal se znepokojeně.
Tom přikývl a silně polkl přes knedlík, který v krku cítil. „Jo,“ zachraptěl.
„Dobře,“ Bill se opět usmál. „Počkám na tebe.“
Tom si roztřeseně povzdechl a strnule přikyvujíc, pomalu ustupoval. „Sbohem,“ zašeptal téměř neslyšně předtím, než se otočil a rychlými kroky mizel za rohem.
*
„Zdravím,“ řekl Tom do telefonu, jakmile osoba na druhé straně přijala hovor. „Tady Tom Kaulitz.“
„Pamatuji si vás, pane Kaulitzi,“ suše odpověděl ženský hlas. „Jak vám mohu pomoct?“
„Já-“ Tom zaváhal a zhluboka se nadechl předtím, než pokračoval. „Pošlete někoho na nádraží,“ řekl jí. „Bill je tady.“
Zaslechl vzdech a poté nějaké divné šeptání.
„Takže to vy jste ho vzal! Vy jste ho unesl!“ obviňoval ho neklidný hlas.
„To ne,“ řekl Tom klidně. „On přišel za mnou.“
„Uvědomujete si vůbec, co jste udělal? Najali jsme si dokonce profesionální detektivy, aby nám ho pomohli najít!“
Tom si odfrkl. Profesionální? Měli vůbec tušení, kde byl Bill?
„Podívejte, byly by to zbytečně vyhozené peníze, pokud bych ho přivedl zpět sám, teď navrhuju, abyste pro něj někoho poslali.“ Chystal se zavěsit, když lékařka opět promluvila.
„Máte vůbec ponětí, jakou škodu jste mohl způsobit? Investovali jsme tolik času a úsilí do zlepšení Billova stavu, víte vůbec-„
„Ujišťuju vás, doktorko,“ přerušil ji Tom, „že je Bill v pořádku a co jsem si všiml, jeho stav se zlepšil, o hodně. Ale myslím, že mi neuvěříte, dokud to neuvidíte na vlastní oči. Nevím, co si myslíte, že jsem mu udělal; jediné, co jsem udělal, bylo to, že jsem se o něj staral od chvíle, co opustil vaši kliniku. Nikdy bych mu neublížil, můžu vás ujistit, že je spokojený a že si užil spoustu legrace-„
„Máte vůbec ponětí, jakou škodu jste mohl způsobit? Investovali jsme tolik času a úsilí do zlepšení Billova stavu, víte vůbec-„
„Ujišťuju vás, doktorko,“ přerušil ji Tom, „že je Bill v pořádku a co jsem si všiml, jeho stav se zlepšil, o hodně. Ale myslím, že mi neuvěříte, dokud to neuvidíte na vlastní oči. Nevím, co si myslíte, že jsem mu udělal; jediné, co jsem udělal, bylo to, že jsem se o něj staral od chvíle, co opustil vaši kliniku. Nikdy bych mu neublížil, můžu vás ujistit, že je spokojený a že si užil spoustu legrace-„
„Legrace?!“ lékařka Tomovi skočila do řeči. „Legrace? Spokojený? Bill je duševně nemocný, je ve vážném stavu – proboha, je to pořád ještě dítě! Venku je ztracený; nedokáže žít mimo těchhle zdí, alespoň zatím ne. Potřebuje své lékaře, musí být pod dohledem a brát své léky-„
„Potřebuje někoho, kdo by se o něj staral,“ přísně ji přerušil Tom, cítil, jak v něm narůstá hněv. Kdo je, že mu říká takové věci? Ona nebyla tím, kdo Billovi ukázal skutečný svět, to on. On je tím, kdo na něj dohlížel poslední tři dny, on je tím, kdo sledoval a napomáhal zlepšení Billova stavu, on pořád zůstával po Billově boku i poté, co Bill utekl. Ať už byla tahle kvalifikovaná lékařka lepší než Tom, nebo ne, neměla ani ponětí, neznala Billa tak, jako Tom.
Toma ze zamyšlení probral její neupřímný smích. „Oh a ten někdo jste vy?“ nadhodila uštěpačně.
Tom chtěl říct ano. Chtěl říct, že je přesně ten někdo a zavěsit, ale nemohl.
„Jen ho vyzvedněte,“ řekl tiše. „Najdete ho na lavičce před vchodem na nádraží. Buďte prosím rychlí,“ a s tím zavěsil.
*
Bill si povzdechl, svírajíc peníze ve své kapse. Nádraží bylo nyní opuštěné, přišlo mu, že je jediný, kdo na tom místě zůstal, ale věděl, že Tom je někde za rohem a že se brzy vrátí.
Alespoň doufal, že se brzy vrátí, protože ho jeho močový měchýř doslova týral a opravdu potřeboval jít na záchod. Nechtěl jít, až dokud se Tom nevrátí. Tom mu přeci řekl, aby nikam nešel, takže musel vydržet.
„Můžu ti pomoct?“
Hlas Billa překvapil a on zvedl hlavu s velikýma očima. Stál před ním starší muž v uniformě, zdálo se, že pracuje na noční směně na vlakovém nádraží.
„Ehm, já j-já potřebuju jít na záchod, ale čekám na Toma,“ odpověděl a přitiskl stehna k sobě.
Muž se napřímil a rozhlédl se kolem, prohlížel si prázdný prostor. „Jsi si jistý, že je tady?“ zeptal se.
Bill zcela jistě přikývl. „Ano, řekl, že se hned vrátí.“
Muž se ještě jednou rozhlédl kolem a pokrčil rameny. „No dobře, co kdybych tady zůstal sedět, zatímco si odskočíš na záchod? Když se vrátí, řeknu mu, kde jsi,“ navrhl muž, který stejně neměl na práci nic lepšího.
„Opravdu?“ Bill se usmál.
„Jistě, jen jdi, budu tady,“ řekl mu laskavě a posadil se na lavici.
„Děkuju!“ Bill vyskočil a utíkal k záchodům.
*
„Co to děláš?“
„Tohle jsou dívčí záchody.“
„Ani ty nejsi holka.“
Tom pevně sevřel volant, téměř se při té vzpomínce usmál. Tehdy ani netušil, jak to všechno dopadne, sakra, netušil dokonce ani to, že ještě někdy uvidí černovlasého teenagera se sebevražednými sklony.
„Co tady děláš?“
„Sledoval jsem tě.“
„Proč?“
„Protože chci být s tebou.“
Tom zavrtěl hlavou, jako by se tím pokoušel setřást i veškeré vzpomínky. Teď na to nemysli, pomyslel si, teď ne. Nemohl si pomoct, ale vzpomněl si na to, když Billa skoro přivezl zpátky na kliniku… skoro.
„Ne! Nevrátím se tam!“
„Tak tě budu muset přinutit.“
„Oběsím se.“
Tom málem vrazil do semaforu, jak se ta věta ozývala v jeho mysli. Trochu zpomalil, jeho srdce však tlouklo jako o život. Ne, ne, Bill by to neudělal, už ne. Tentokrát by si to rozmyslel, jeho stav se zlepšil, Tom si byl jistý, že se už nikdy víc nepokusí o takovou hloupost, nikdy.
Jakmile zastavil na červenou, zavřel oči, vzpomínajíc na to, jak ten den skončil.
„Tome?“
„Hm, co?“
„Co?“
„Řekls mé jméno.“
„Ano.“
„Proč?“
„Protože se mi líbí.“
Tom se usmál a kousl se do spodního rtu, snažíc se potlačit knedlík tvořící se v jeho krku. Bill ho měl rád od začátku; svěřil mu do rukou svůj život, ačkoliv se teprve potkali. Tom nikdy předtím nepotkal někoho takového, jako je Bill, nikdy.
„Tohle je jedna z nejkrásnějších věcí, jaké jsem kdy viděl.“
„Nejkrásnějších?“
„Za celý svůj život jsem toho moc neviděl a ještě méně hezkých věcí… většinu z nich jsem viděl od chvíle, co jsem s tebou.“
Tom šlápl na plyn, když se objevilo zelené světlo a usmál se při té vzpomínce. S Billem si užíval těch momentů, těch pokojných chvil, kdy nebylo potřeba mluvit, aby pochopili toho druhého, jednoduše to cítili jako tenkrát na pouti.
„Tome?“
„Hm? Co se děje?“
„Chci tančit.“
Usmál se, ale cítil, že ho v očích pálí slzy. Snažil se rychle mrkat a zbavit se jich, ale věděl, že to tentokrát nepomůže. Byla to jeho chyba; neměl se vrtat ve vzpomínkách, ne teď, v takové chvíli. Ale nemohl si pomoct; jeho mysl si dělala, co chtěla. Před očima měl všechny ty obrazy, vše, co společně zažili během posledních dnů a opravdu si přál, aby tomu tak nebylo. Přál si, aby si na nic z toho nepamatoval.
Ze zamyšlení jej probral zvuk sirén policejních aut a sledoval, jak pospíchají kolem něj a míří opačným směrem. Normální auto následováno sanitkou. Mířili k nádraží.
„Můžeš se mě dotknout… věřím ti.“
Tom naboural do sloupu a otočil auto, ani nepomyslel na provoz kolem sebe. Neohrabaně se zařadil do druhého pruhu vedoucího opačným směrem předtím, než se rozjel k vlakovému nádraží. Zabočil doprava, jel zkratkou a doufal, že tam dorazí dřív než lékaři.
*
Tom běžel, běžel tak rychle, jak jen mohl. V dálce slyšel policejní sirény a modlil se k Bohu, aby Billa včas našel. Jeho svět se téměř rozpadl, jakmile spatřil na lavičce, kde ho předtím nechal, místo Billa, jiného muže.
„Ty jsi Tom?“ zeptal se muž, sledujíc, jak k němu dredáč pospíchá. „Ten kluk šel na záchod, čekal na-„
Tom zbytek neposlouchal, neměl čas. Rozběhl se k záchodům, srdce mu v hrudi mocně bušilo, když zaslechl sirény přímo před budovou.
*
Bill vykřikl, když se kolem něj zezadu omotaly dvě paže. Byl připravený kopnout, odstrčit, udeřit kohokoliv, kdo se jej dotýkal, když najednou ucítil známou vůni.
„Tome?“ vypískl, panikařil při pomyšlení na to, že by to mohl být někdo jiný.
„Jsem tady, jsem tady,“ zafuněl Tom, ulevilo se mu, že Billa našel včas.
Bill se otočil v těsném objetí a zalapal po dechu, jakmile byly jeho rty okamžitě zajaty těmi Tomovými.
„Tome,“ vydechl proti dredáčově kůži, chvějíc se, když zuby stiskl jeho spodní ret.
„Rychle, musíme jít,“ řekl mu Tom a pevně sevřel Billovu ruku. „Musíme se odsud rychle dostat, hned.“
Bill byl zmatený, ale přesto dredáče následoval. Snažil se držet krok s Tomovým rychlým tempem.
„Co to je?“ zeptal se Bill, jakmile zvenku zaslechl sirény. Tom neodpověděl.
Rychlými kroky opustili prostory toalet a Bill se podíval směrem k lavičkám, kde předtím seděl, kolem muže spatřil postávat skupinku lidí. Zalapal po dechu, poznávajíc dvě sestry, než ho Tom zatáhl za roh směrem k zadnímu východu, kde měl zaparkované auto.
„Tome, Tome, co se děje, proč jsou tady?“ Billův hlas byl plný obav a paniky, a kdyby se na něj Tom podíval, spatřil by slzy, které se mu začínaly tvořit v očích.
„Neboj se, nedovolím, aby tě odvedli,“ řekl mu Tom se stisknutím ruky a Bill mu důvěřoval. Došli k těžkým dveřím a Tom je se zatlačením otevřel, postrkujíc Billa ven.
Zamrzal na místě a Bill vykřikl.
*
Všechno se stalo tak rychle. Sotva se zorientovali, už byli odtaženi od sebe. Bill křičel tak jako nikdy předtím a tentokrát chtěl Tom křičet s ním.
Bojoval proti pažím, které jej odtahovaly; vůbec netušil, kolik jich bylo. Viděl Billa kopat nohama ve vzduchu, kroutil rukama v zoufalé snaze vysvobodit se ze sevření lékaře.
Bill volal jeho jméno. Křičel na něj, mrkal skrz slzy, které mu vytékaly z očí, ale Tom byl bezmocný proti silným pažím, které ho svíraly.
Lékař, držící Billa, bojoval s konstantním svíjením chlapce, proto mu další pomohl tím, že kolem Billa silně omotal ruce. Nyní křičel ještě hlasitěji, jeho dech se stával krátkým a rychlým, a Tom mohl vidět, že se u něj spustila hyperventilace.
„Nedotýkejte se ho!“ zařval chraplavě, uvolňujíc vztek, který v něm bublal. „Kurva, nedotýkejte se ho, vy bastardi!“
Tom nemohl uvěřit, že tohle jsou ti doktoři, kteří měli Billa znát lépe než on. Měli vědět, že se Billa nemohou dotýkat tímhle způsobem, měli to sakra vědět.
„Vypadněte od něj!“ vykřikl Tom z plných plic. „Jen to zhoršujete!“
Bojoval se sevřením paží, které ho odtahovaly, něco mu říkali, křičeli mu do uší. Všichni křičeli, každý kolem nich, ale jediné, co Tom slyšel, byl Billův hlas; nic jiného, jen Billův hlas.
Bojoval se sevřením paží, které ho odtahovaly, něco mu říkali, křičeli mu do uší. Všichni křičeli, každý kolem nich, ale jediné, co Tom slyšel, byl Billův hlas; nic jiného, jen Billův hlas.
„Tome!“ vykřikl chraptivě a Tom mohl slyšet, že pláče.
Nevěděl, co dělá, nevěděl kdo, ani kolik lidí se jej pokoušelo odtáhnout zpět, nebo co říkali. Věděl jen to, že se chce dostat k Billovi.
„Slezte, kurva, ze mě!“ zavrčel a předtím, než si to stačil uvědomit, dostal ránu pěstí.
Podlomila se mu kolena, když dostal další ránu, tentokrát do břicha, a poslední, na co si pamatoval předtím, než všechno kolem něj zčernalo, byly Billovy zoufalé výkřiky.
autor: Sapere Aude
překlad: B-kay
betaread: J. :o)
original
To je strašný, ale nedokážu to nečíst. Taky jsem nevydržela a našla si originál, jenže moje AJ nestojí za nic. Nicméně děkuju za překlad.
To je strašne smutné 🙁 chúďatko Bill. Bol tak roztomilý keď sa neopovážl ísť na záchod… tak som dúfala, že Tom ho stihne dostať preč. Toma chápem, že zavolal do liečebne, ale veľmi ma to mrzí:(
Ďakujem za preklad…
Bill bol zlatý, ako nešiel na záchod len preto, že čakal na Toma 🙂
To, že Tom zavolal do liečebne, ma mrzí, ale je to pochopiteľné. 🙁 Nakoniec síce zmenil názor a po Billa sa vrátil – to mi dalo malú nádej, že ho stihne odviesť, ale bohužiaľ nestalo sa.
A tí doktori? To čo bolo za správanie? Ako podotkol Tom, keby o Billovi niečo vedeli, tak by sa ho tak nedotýkali a nespôsobili mu záchvat. A na konci to zmlátenie Toma? To asi ako dovolili? Na to právo nemajú!!!
Ďakujem za preklad a som zvedavá na pokračovanie.
Fnuk, chudacek Bill… takhle mu ublizovat 🙁 opravdu nechapu postup tech takzvanych zdravotniku. Mrchy hnusny. Tom udelal chybu, ale jsem neskutecne stastna, ze se otocil a pro Billa dojel. Myslim, ze kdyby Billa nasli samotneho, bylo by to snad jeste horsi. Ach jo, jak tohle dopadne… :-\ snad se Bill vazne nepokusi znovu zabit… snad si pro nej Tom dojde.
Moc dekuji za krasny preklad.
To bylo tak strašně smutné 🙁 Hlavně to jak Tom odjížděl a zároveň u toho vzpomínal 🙁
Jsem ráda, že se nakonec vrátil. I když se mu už Billa odvést nepodařilo.
A ti doktoři….no, škoda slov 🙁
Moc díky za překlad!
Brečím a doufám že se Tom dostane opět k Billovi.
Tohle néééé! 🙁 🙁 🙁
Přiznám se, že takový průběh jsem nečekala a strašně jsem doufala, že se nic takového nestane!
Ve chvíli, kdy dal Tom Billovi peníze a řekl mu, ať na něj čeká, že si musí zavolat a sám pro sebe si řekl ´sbohem´, jsem věděla, že je špatně. Najednou se mě zmocnil strašný pocit, že Tom do léčebny skutečně zavolá a on to doopravdy udělal! 🙁 Ne že bych jej nechápala, chápu jej, protože Bill na skutečný život opravdu není připravený, ale tak moc jsem si Billa zamilovala, že jsem nedokázala snést, že by ti dva měli být od sebe, protože vím, jak moc bude Bill trpět. V tu chvíli, kdy jej Tom na dobro opustil a nasedl do auta, jsem se opravdu rozbrečela, protože mi to přišlo líto. Bill tam chudinka sedí a čeká, ani na záchod nejde, protože nechce Toma zklamat a Tom mu zatím ujede pryč a nechá jej na pospas všemu. Nemluvě o tom, že jak Tom začal vzpomínat, byla jsem úplně vyřízená! 🙁 Najednou jsem si uvědomila, kolik toho spolu za tak krátkou dobu prožili, jaké pokroky Bill udělal a jak moc se stal závislým na Tomovi. Když se Tom pak otočil a uháněl zpět na nádraží, držela jsem mu palce, ať to stihne včas. Přála jsem si, aby spolu utekli někam pryč, do ciziny, kde je nikdo nebude znát a začnou tam oba dva od znova. A oni je chytili. 🙁
Nemá cenu ani popisovat, jak jsem se na závěr dílu cítila, protože Billův jekot a vzlyky doopravdy ve své hlavě slyším. Šíleně moc se bojím dalších dílů. Pokud Tom nebude moci Billa alespoň navštěvovat, bude na tom Bill ještě hůře, než jej Tom poznal. 🙁 Začínám se modlit za nějaký zázrak, protože tohle musí nakonec dopadnout šťastně!
Strašně moc Ti děkuji za překlad! ♥♥
Takto som si to predošlej kapitole vôbec nepredstavovala už to vyzeralo na šťastný koniec a zrazu Tom spanikáril:-(
nezávidím mu tie výčitky svedomia ktoré určite bude mať,ale stále verím že Billa odtiaľ dostane,držím mu palce aby to zvládol,pretože si myslím že Bill už bez Toma nedokáže byť a mohol by si niečo urobiť:-(
Já mám strach. Strach, jak se tohle bude vyvíjet dál. Doufám ale ve šťastný konec.
Modlila jsem se, aby si to rozmyslel. Přijde mi strašně dojemné, jak mu Bill důvěřuje, i po tom, co ho chtěl Tom několikrát dostat zpátky do ústavu. Přijde mi to hrozně smutné, ale krásné. Tak jako celý tenhle příběh.
Moc děkuju za překlad 🙂 Vím, že se pomaličku blížíme ke konci, ale naštěstí ještě ne úplně.