Just admit it 4.

Tak tentokrát se přiblížíme textu písničky Masquerade. Přeji příjemné čtení. 🙂

V podstatě byl v tuhle chvíli velice rád, že text nakonec zmačkal a zahodil. Vlastně ani netušil kam, ale to teď nehodlal řešit. Hlavní bylo, že tu věc nedopsal. Myslel si, že do ní vkládá své pocity na Tomovy nespokojené stavy, když s Riou býval, ale ani na chviličku ho nenapadlo, že to tak třeba Tom vůbec nevnímal. Možná s ní byl dokonce i nějaký ten moment šťastný, jen to prostě nevyšlo. Toť vše. Nebo ne? Možná. Možná… ne. Bill prostě jen chtěl být znovu s Tomem, ale věděl, že to nejde. Ne po tom, co Tomovi dal svůj slib a on zase jemu.

Bylo to stále velice ošemetné téma. To si uvědomoval velice dobře, i přesto, že už to byly čtyři roky od té doby, co to s Tomem ukončili, ale stačila jedna jediná vzpomínka na to, jak dlouho jim trvalo se dostat zpátky k bratrskému vztahu a Billovi bylo jasné, že by staré rány byly okamžitě znovu otevřeny. Přesně si vzpomínal, jaké měl tendence Toma každé ráno políbit, když vstal. Vybavoval si i následující pocity, když mu došlo, na čem se domluvili. Viděl i ty pohledy, které mu Tom dával. Byly plné omluv a smutku. Při té jedné jediné vzpomínce se mu hned vybavily i pocity úzkosti, které pociťoval každý večer, když usínal v jejich luxusním tour busu. Bylo to tenkrát před začátkem Humanoid tour. Věděl, že stačilo jen vylézt ze své provizorní postele a odhrnout zástěnu té vedlejší. Představy toho, jaké by to bylo opět ulehnout vedle rozehřátého těla svého milovaného bratra, byly vysilující. Často se snažil v takových situacích nějak rozveselit, proto nejčastěji vzpomínal na to, když jim bylo šestnáct a vždy se takhle tajně navštěvovali.

Bill si nad vzpomínkami povzdechnul a konečně se pořádně zahleděl kolem sebe. Už dávno nebyl ve čtvrti, kde bydleli, byť ani ne v části města. Řinul se po nějaké silnici, absolutně nevěděl, kam vede. Prostě jen jel dál a dál, jako by snad doufal, že odjede všem svým problémům a už ho nikdy nedostanou. Ale copak mohl ujíždět před svým vlastním dvojčetem?
Nedaleko před ním se začínal rýsovat menší billboard, jenže nedokázal přečíst, co se na něm píše. Čím víc se přibližoval, tím více se však zdálo, že se jedná o reklamu na nějaký motel. Několik metrů před ním zpomalil, aby si mohl přečíst, o co se tedy jedná. A měl pravdu. Opravdu se jednalo o ubytování, které bylo jen necelé dva kilometry před ním. Bylo jasné, že dnes večer se už domů nevrátí.

*

„Tome, běž! Musíme si zabrat ten pokoj s balkónem!“ Bill utíkal prostornou chodbou hotelu, ve kterém se právě ubytovávali. Dlouhé havraní vlasy za ním rozevlátě vlály. Běžel jako o život. „Nemůžeme to nechat Géčkám!“ Dodal ještě a snažil se předhonit Georga, který lokty zabraňoval komukoliv jej předhonit.
„Snažím se!“ Křikl zpět na bratra Tom, zatímco odstrčil Gustava do zdi. „Sejmi ho, Bille, sejmi ho! Ten pokoj musí být náš!“ Tom pořádně chytil batoh, který měl hozený jen přes jedno rameno a zrychlil. „Pojď, Billi!“ Rychle čapnul bratra za ruku a i s ním hbitě předběhli Georga, kterému Bill ještě stihnul vyškubnout klíče od pokoje 483. Společně poté rychle zmizeli v již zmiňovaném pokoji.

Bill svěsil hlavu a pravou rukou se zapřel o oprýskané dveře. Zhluboka se nadechnul a pokusil se zadržet slzy, které se draly na povrch. Pomalu poté vypouštěl vzduch přes své rty a doufal, že i s ním odejdou veškeré vzpomínky. Kéž by to tak šlo…
Posléze za sebou zavřel dveře a porozhlédl se po malém, spoře zařízeném pokoji. Byla tu jen jedna postel, noční stolek, který musel být pořádně starý, malá šatní skříň, stolek s podloženou nohou a jedna židle. Samozřejmě nechyběly dveře, které pravděpodobně vedly do koupelny. Popravdě to tak zlé nebylo, ale Bill na takové, pro ostatní možná i normální podmínky, nebyl zvyklý. Už několik let žil v luxusu, ale pro dnešek se rozhodl tohle neřešit. Možná dokonce i potřeboval změnu, nějaké dobrodružství, aby se odreagoval od svých zmatených myšlenek a znovu objevených citů. Vlastně spíš obnovených. Vždy tam byly, to bylo jasné, jen si toho nějakou dobu nevšímal a teď to byla jedna veliká bouře, kterou ještě stále nedokázal ovládat. Byl jí naprosto podvolený, proto taky způsobovala takové výkyvy jeho nálad.

Mladík přešel ke stolku s židlí, na kterou se posadil a zahleděl se do prázdna, které bylo najednou tak hmatatelné. V tu chvíli mu hlavou proběhlo, co tady vlastně bude dělat? V malém pokoji, kde byl úplně sám. Úplně sám, v překladu bez Toma. Zčistajasna se objevil příšerný pocit odcizení. Tak hrozně moc byl zvyklý být téměř dvacet čtyři hodin denně s Tomem, že představa noci bez něj byla k neunesení.
Bill bezmyšlenkovitě sáhnul do kapsy a vytáhnul krabičku cigaret a jednu si zapálil. Neobtěžoval se ani tím, aby otevřel okno, a už vůbec ne tím, aby šel k větráku, jako to dělávali s Tomem, když byly mladší. Hodil si nohy na stůl, požitkářsky potáhl, zaklonil hlavu a pomalu nechával dým stoupat z úst.

Začínal si připadat hrozně ironicky. Myslel na to, jak k němu vlastně vzhlíží ostatní. Byl milován, to bylo jisté. Neřešil lidi, kteří pohrdali jím a jeho kapelou. Ti nebyli důležití. Myslel na své úžasné fanoušky, přátele a rodinu. Byl obklopen uznáním a obdivem. To si vždy přál a užíval si každou sekundu toho, když mu to ostatní dávali najevo. Uvědomoval si, že mu to občas, ba ne, vždycky, velice nadzvedává ego, ale to k němu prostě patřilo. Ale pomysleli někdy tihle úžasní lidé na to, jaké to je, když slavná hvězda, kterou na pódiu všichni milují, odejde do zákulisí do své prťavé místnůstky, na jejíchž dveřích je přišpendlené jejich jméno? Všechna ta energie, kterou mu dají, najednou zmizí během jedné jediné sekundy a opět se vyvalí všechny problémy, který dotyčný má. A s Billem to nebylo jinak. Před kamerou bezchybným hrdinou, ale za ní? Jen obyčejný smrtelník s problémy jako má každý jiný.
I když přece jen i jeho problémy musely být trošku speciální, ale o to víc komplikované.

Bill cítil, jak se mu uvnitř hlavy opět vytváří nový námět na další píseň. Bylo to na jednu stranu opravdu úžasné, jak mohl využívat vlastních situací pro tvorbu tak dlouho očekávaného alba. Na druhou stranu uvědomění si toho, že jeho život asi není zas tak skvělý, jak se zdál, už tak dobré zjištění nebylo. Avšak nehodlal to teď řešit. Porozhlédl se po pokoji, jestli uvidí nějaký sešit, papír, cokoliv, na co mohl psát, jenže se zdálo, že nic takového k dispozici není. Co teď? Pero u sebe měl. Už z dávných dob byl naučený u sebe nosit něco na psaní, jelikož na něj fanoušci skákali ze všech možných i nemožných světových stran. Nakonec mu nezbývalo nic jiného, než vytáhnout papírový kapesník, opatrně jej rozložit a začít psát.

To the people in the new world
haven’t you heard?
Everybody’s got a great life
we are living in the blur
In time we hide
in a masquerade of heroes
Scars in our faces are showing the traces
You don’t know what a life is until you die for it

„Ano?“ Promluvil nejistým hlasem. Nebyl si jistý, jestli zrovna teď chtěl s Tomem mluvit.
„Billi, kde jsi?“ Ozval se ustaraný hlas staršího dvojčete.
„Hmmm,“ Bill se porozhlédl po pokoji, jestli náhodou nenajde něco, co by mu řeklo, kde vlastně je. „Já ani nevím.“ Řekl nakonec. Holé zdi mu toho moc neřekly.
„Co?“ Nechápal Tom.
„No já vážně nevím,“ zopakoval Bill, zvednul se a došel do koupelny, aby mohl do záchodu spláchnout nedopalky.
„Ehm… no, ok, ale přijedeš domů?“ Vyzvídal dál Tom.
„Já… nevím…“ Bill se posadil vedle vany na ledové kachličky.
„Vrať se domů, chci ti něco ukázat.“ Tomův hlas zněl podezřele nadšeně, a jelikož je Bill neskutečně zvědavý, okamžitě v něm vzplanul nápad, že by se přeci jen vrátil domů. „Ano?“ Na chvíli bylo ticho. Billovi to v hlavě šrotovalo. Jistě, že se chtěl vrátit domů a spát ve své posteli, jako tomu bylo obyčejně, ale na druhou stranu možná potřeboval být chvíli sám. „No tak, bráško! Opravdu ti musím něco ukázat!“ Zkusil to znovu Tom. „Nebo víš co, poslouchej,“ Tom přiložil svůj mobil blíž ke svému laptopu a zmáčknu play. Do sluchátka telefonu se začaly linout tóny pro Billa neznámé písně. Bylo to energické, nové a naprosto ho to odrovnalo.

„Co je to?“ Zajímal se hned.
„Jestli se ti to líbí, tak to můžeme doladit a bude to hudba k tomu textu, který jsi napsal.“ Vysvětlil Tom. Stále se zdál být tak nadšený.
„Počkej, ale run, run, run má být pomalá a Invaded-„
„Ale ne, nemyslím tyhle dvě.“ Přerušil ho rychle Tom. „Mluvím o tom textu, který jsi pak zmačkal.“ Bill před sebe vytřeštil oči.
„Cože?“ Na nic nečekal, zvednul se z ledové podlahy a už mířil pryč z motelu. „Za chvíli jsem doma.“

*

„Tome?!“ Vchodové dveře se najednou prudce rozevřely a do bytu vlítnul zadýchaný Bill. „Cos to udělal?“ Hodil po svém dvojčeti ukřivděný pohled a okamžitě přiběhl k sedačce, na které seděl Tom. Ani se neobtěžoval sundat si svoje značkové boty.
„No konečně jsi tady,“ zazubil se na Billa a poplácal na volné místo vedle sebe. „Sedej, pustím ti to.“ Bill si povzdech. Už v telefonu zněl Tom tak nadšeně, a teď, když ho viděl, se Bill cítil příšerně, že jeho nadšení stále neopadá. Nevěděl, jak reagovat, jelikož nechtěl z těch několika nesmyslů, které načmáral na papír, dělat něco víc. A to hlavně ne píseň do nového alba! Popravdě byl ještě trochu z šoku z toho, že se Tom chytnul právě tohoto. „No tak,“ probral ho bratr a povzbudivě se na něj usmál. Billovi nezbývalo nic jiného, než se posadit.
„Tomi, ale já z toho nejsem moc nadšený,“ pípnul tichým hlasem a svěsil hlavu mezi ramena.
„Ale proč?“ Podivil se Tom, když myší přendával soubor do přehrávače. „Mně se to hrozně líbí, a navíc už se dostávám do stejného stavu jako ty, Billi! Už mi zase jde tvořit hudbu. Dneska jsem po sto letech vytáhnul kytaru, věřil bys tomu?“ Bill se zatvářil udiveně.
„Vážně?“ Vydal ze sebe se smíchem. „Jako vážně?“ Během sekundy ani nevěděl, že se cítil lehce zkroušeně. Pocit trapnosti a studu byl ten tam. „Tome to je úžasný!“ Bez meškání bratra vtáhnul do objetí. „Mám z toho takovou radost!“ Tom své mladší dvojče poplácal po zádech a poté se od něj odtáhnul.

„Tak už si to pojď poslechnout.“ Z tváře mu nemizel úsměv, který byl velice nakažlivý, tudíž se už usmíval i Bill. Najednou dokonce i chtěl slyšet Tomovu nahrávku. Najednou mu prostě bylo jedno, co psal… hlavně, když to bude úspěšné. Radost z toho, že se už i jeho bratr probouzí k životu umělce, na který na pár let zapomněli, byla neuvěřitelná.
„Jo jasně, pouštěj,“ přitakal okamžitě a už očekával přicházející tóny. „To je boží! Fakt boží!“ Bill si lehce pokyvoval hlavou do rytmu skladby, nespouštěje z bratra oči. „Fakt se mi to moc líbí!“ Dodal ještě těsně před koncem.
„To jsem moc rád.“
„Hele, já jsem vlastně dneska napsal další, chceš to vidět?“ Tom přikývnul a lehce zaraženě přijímal od Billa složený papírový kapesník. „No rozlož to,“ zasmál se, když Tom na kapesník stále jen tiše civěl. „Ale opatrně,“ upozornil ještě.
Tom se dal po chvíli do čtení a jeho nadšený úsměv se stále zvětšoval.
„Mám takové tušení, že náš návrat bude velkolepý, bráško.“

autor: Gabby