Just admit it 5.

Ahoj, mám tu pro vás další díl Just admit it. Tentokrát jsem se zaměřila na písničku Great day. Doufám, že se vám bude líbit a prosím zanechte nějaký ten komentář. 🙂 Ráda bych ještě dodala, že vím, že jsou ty první díly takové natažené, pořád je jen Bill smutný a podobně, ale když se podíváte na banner, určitě si všimnete, že je Bill vysmátý a Tom se tváří jako kakabus. Dostaneme se k tomu. 😉 Jen jsem se chtěla hodně zaměřit na popis Billových pocitů, které se tak dlouho snažil ignorovat. Tak teď už přeji příjemné čtení. 🙂
Vaše Gabby

Nad zalidněným Los Angeles se mezi mraky lehce třpytilo slunce, avšak stále nebylo jisté, zdali nakonec vyhraje a prosvítí celé město nebo ne. Ulicemi se řinuly nové a nové davy lidí. Někteří mířili domů, jiní do práce, na schůzky a za jinými povinnostmi. Dalo by se říci, že pro většinu lidí, kteří byli zaslepeni stereotypem života, to byl jednoduše jen další z obyčejných, ničím zajímavých dnů. Proto se dvojčata Kaulitzova rozhodla si tento všední den nějak rozzářit. A nemohli přijít s ničím lepším, než k sobě pozvat i zbytek kapely Tokio Hotel, který se poslední týdny taktéž zdržoval ve městě andělů.

„A proč jste mi neudělali maso?“ Georg se s příborem v rukách smutně díval na to, co mu zrovna přistálo pod nosem. Dušená zelenina s brambory a nakládané plátky z červené řepy. Lehký oběd, který spolu dvojčata narychlo ukuchtila. Jim to chutnalo, vše bylo dobře ochuceno a se správnými přílohami šlo o opravdu vynikající oběd. „Gustave řekni něco.“ Stěžoval si basák dál. Dvojčata mezitím stála u kuchyňské linky a pozorovala svého kamaráda, který se nad jídlem ofrňoval. Tom byl v klidu, spíše až pobaven. Bylo mu předem jasné, že tohle by Georg jíst nechtěl, ale Bill stál u linky naštvaně jako zoufalá manželka.
„Jez a nežvaň,“ odpověděl Gustav a s chutí se pustil do jídla. „Nemusíš pořád jíst ty tvoje hamburgery.“ Georg si povzdechl a rýpnul se strachem v očích do kousku zeleniny.
„Fakt to musím jíst?“ Zakvílel, obrátil oči v sloup a málem se tragicky svezl pod stůl. Choval se jako malé dítě, které odmítalo jíst u prarodičů.
„Georgu!“ Bill už se div nerozbíhal, aby kamaráda praštil přes hlavu. Dřív by ho určitě zatahal za dlouhé, vyžehlené vlasy, ale teď už nějakou tu dobu nebylo za co tahat.
„Billi, no tak, kašli na to,“ Tom bratra lehce chytil za paži a jemu samotnému dal do rukou talíř s jídlem. Bill se na něj s úsměvem podíval. Podrážděnost z dalšího masožrouta jej okamžitě přešla. Tím jedním jediným gestem mu Tom připomněl, že ne každý může být vegetariánem. Oba si poté přisedli ke Géčkům ke stolu a dali se do jídla. A to nakonec i Georg.

*

„Und wenn ich nicht mehr kann, denk ich daran irgendwann laufen wir zusamm weil uns einfach nichts mehr halten kann,“ bytem dvojčat se rozléhaly tóny staré, ale velice úspěšné písně kapely Tokio Hotel. Všechny čtyři členy jako by ovívaly nádechy minulosti. „Durch den Monsun dann wird alles gut.“ Zpěvák kapely dozpíval a s úsměvem přejel pohledem své kolegy a kamarády v jednom. „Páni,“ vydechl nadšeně. „Tahle mi občas vážně chybí,“ dodal a napil se ze sklenky vody.
„Jo, i mně.“ Přitakal jeho bratr. „Však ji zase můžeme někdy zahrát.“ Géčka souhlasně přikyvovala.
„To určitě. Vsadím se, že i fanoušci by si ji zase rádi naživo poslechli.“ Konstatoval Gustav a zvedal se ze země, na které měl položenou jakousi provizorní dřevěnou sadu bedýnek, které měly sloužit jako bubny.

„No, to je sice moc hezký, ale co kdybychom zkusili i nějaké nové skladby?“ Ozval se Georg. „Zatím mi přijde, jako bychom se dostávali zpátky k Devilish nebo začátky s Tokio Hotel.“ Zabručel a napil se nealkoholického piva, které si s sebou dovezl. Nechtěl pít, jelikož řídil, ale stejně měl chuť na pivo a věděl, že nápoj bez alkoholu by u dvojčat určitě nenašel.
„Ale no tak, nebruč zas,“ napomenul ho Tom. „Však je dobrý si trochu zavzpomínat, ne?“ Tom odložil svoji akustickou kytaru opatrně vedle sebe na sedačku a sám se poté uvelebil do pohodlné pozice.
„Jasně, to určitě jo,“ uznal Georg. „Ale už asi hodinu hrajeme staré písničky, které jsou nám docela k ničemu, kluci,“ dodal a se starostlivým pohledem přejel všechny pohledem. „Pokud chceme zpátky na vrchol, tak se starými hity se nám to určitě nepovede.“ Pozoroval, jak se zbytek kapely zamyslel a postupně začali jeden po druhém přikyvovat.
„Má pravdu,“ Zamumlal Gustav. „Asi bychom si tu nostalgii měli trošku rozmyslet.“ Lehce se uchechtnul a znovu si sednul na zem. „Docela se teď fakt chováme jak tenkrát, když jsme ještě byli Devilish.“ Opět se ozval jeho zvláštní smích, nyní v něm však byla jakási dávka nervozity. V místnosti se rozhostilo ticho, ve kterém však bylo cítit, jak se nyní všichni zamysleli. „Jako bychom snad zapomněli, co umíme, co jsme dokázali. Nepřijde vám?“ Dodal nakonec.

„Sakra kluci, vždyť my jsme Tokio Hotel!“ Ozval se najednou Bill a prudce si před kamarády stoupnul. „Máte pravdu,“ otočil se na Géčka. „Nemůžeme tu jen tak sedět na zadku, musíme zpátky nahoru!“ Bill celý zářil. „Takže žádný, že budeme čumět u nás v obýváku! Jedeme do studia!“ Během několika sekund se všichni zvedli a s novou vervou v žilách nasedali do Billova auta a už mířili do nahrávacího studia, ve kterém již dělali několik demo nahrávek písní, které měli rozpracované.

*

Asi o půl hodiny později si už kluci ladili nástroje, nastavovali hudbu a Bill se samozřejmě musel postarat i o dobré osvětlení, které pro sebe potřeboval. Atmosféra, která na ně sálala z moderního studia, co měli pronajaté, je okamžitě probudila a nabudila k tvorbě nové hudby, kterou by mohli přiřadit k nějakému textu, jenž na ni ještě čekal. Všichni na něčem pracovali, jen Georg měl jiné priority. První, co udělal hned cestou do studia, bylo to, že si šel koupit jeden velký, nezdravý burger. Prý se z oběda, který dvojčata dělala, vůbec nenajedl. Všichni to přešli téměř bez povšimnutí a dále se věnovali práci.
O hodinu později už všichni seděli v nahrávací místnosti a nechávali na sebe dýchat známé prostředí, které tak zbožňovali.

„Come home, come home,“ Bill cítil, jak jím proplouvá ona známá energie. Konečně v ruce zase držel pravý mikrofon a zpíval. Nestačilo jen psát texty, potřeboval k tomu i praxi. Zase byl tím slavným zpěvákem, který dosáhl svého snu. A to stejné cítil i zbytek kapely. Znovu hráli, znovu byli jedním celkem, který tvořil Tokio Hotel. „It’s over, it’s over but I’ll always be invaded by you,“ Bill si opřel hlavu o mikrofon a na moment zavřel oči. Zničehonic se začal smát. Jednoduše to nemohl udržet. To štěstí a nadšení, které jím proplouvalo, se nedalo zastavit. Musel to nějak vypustit ven. „To je tak skvělý, kluci,“ Řekl nakonec a konečně se podíval na ostatní. Každému z nich na tváři pohrával stejný úsměv jako Billovi. „Už se nemůžu dočkat, až budeme zase vystupovat!“ Dodal a zasněně v mysli pátral po tom, jaké to je stát na podiu před tisíci fanoušky.

„Pojďme teď zkusit tu, co jsi mi včera posílal.“ Ze zamyšlení ho probral basák kapely. „Ta se mi docela líbila a ještě jsme ji společně nezkoušeli. Invaded hrajeme furt dokola, Bille.“ Georg se zasmál svým typickým, přiblblým smíchem, že měl Bill zase jednou chuť ho skopnout ze židle. Tentokrát to však mělo i jiný důvod, než jen Georgovu natvrdlost. Bill Invaded prostě zbožňoval, ale také ho jaksi basák tímto shodil do lehce ponuré nálady. Celý den byl Bill spokojený a nemusel řešit svůj malý problém, který mu teď však byl připomenut.
Bill poslední dobou hodně přemýšlel a to většinou v noci, když usínal a nebyl s Tomem. Většinu času teď právě trávili jen spolu, čímž také byly poměrně dobře uspokojovány Billovi potřeby. To však ale neznamenalo, že byly uspokojeny úplně. Určitě ne tak, jak by chtěl. A proto si uvědomoval, že by s tím měl něco dělat. Jenže co? Nechtěl porušit slib, který si s Tomem dali, proto občas přemýšlel nad takovými věcmi, jako co kdyby si znovu postavil tu svoji pomyslnou hráz, za kterou by pohřbil veškeré své city vůči bratrovi. Bylo by to vůbec ještě možné? Dokázal by to? Ne, jistěže ne. Jeho city byly pravdivé a o to víc ho to děsilo.

„Kterou myslíš?“ Zeptal se otráveně.
„Co já vím, nebyl u toho napsaný název.“ Odpověděl zpětně. Všechny písně ještě byly neoficiální, tudíž také jen demo verze.
„Asi má namysli Great day, řekl bych.“ Pomohl bratrovi Tom. Okamžitě vycítil jeho změnu nálady, což však bylo u Billa docela typické, ale teď mu nedocházelo, co se stalo.
„Jo, aha…“ Přikývl Bill. „No jasně, můžeme.“ Billovo přitakání bylo následováno zvláštní povzdechnutím, které si nedokázal nikdo vysvětlit, a to ani Tom. „Můžeme to zkusit s akustikou?“ Hodil psí oči po Tomovi, jako by ho snad žádal o něco velkého.
„Uhm, no jasně,“ Tom odložil zpátky svoji elektrickou kytaru a vzal do ruky akustickou.
„Super,“ Billův hlas byl najednou bez energie, která tam ještě před chvílí byla. Takový přešlý, suchý a on věděl, že po něm opět napřahuje pařáty krutá realita.

„Tak tři, čtyři…“ Zamumlal Georg, který si samozřejmě ničeho nevšimnul a začal hrát.
„Yeah my heart is open and my eyes are swollen, it’s way too hard to see,“ (Ano, mé srdce je otevřené a oči oteklé. Jen stěží něco vidím.) Billův hlas se rozezněl studiem. Lehce obepnul dlaně kolem mikrofonu a smutnýma očima se díval do neznáma. Plně se soustředil na zpěv a snažil se v hlavě zahnat vzpomínku na den, kdy tuto píseň napsal. „And my head is in clouds but your voice is too loud, only cigarrettes to breathe.“ (Myslí jsem zase v oblacích, ale tvůj hlas je příliš hlasitý. Už dýchám jen cigarety…) Vnímal, jak Tom jemně brnká prsty na akustickou kytaru. Periferně viděl, jak je jeho hlava klasicky skloněná nad hudebním nástrojem a lehce se pohybuje do rytmu. Pokoušel se vnuknout si, že se na bratra nesmí podívat, ale sebevíc se snažil, tím více se zvětšovala chuť se na něj otočit. „The sun will follow our way. Can you feel it?“ (Slunce nás bude následovat po naší cestě. Cítíš to?)

A stejně se za několik sekund Bill na Tom zahleděl. Sledoval jeho mužné ruce, jak se pohybují po kytaře. Vlastně jimi byl naprosto hypnotizovaný. Sledoval je a vzpomínal, jak Tomovy dlaně klouzaly po jeho těle. Ach, ty jeho ruce, pomyslel si Bill. Poté se zaměřil na Tomovy havraní vlasy, které byly částečně svázané do uzlu, ale některé přední prameny nezbedně vypadávaly. Billovi se takhle Tom líbil, obzvláště když nosil vlasy plně rozpuštěné. Bylo to takové nevídané a nezvyklé a Billovi to vlastně přišlo hrozně sexy. „And my shadows disappear, gone forever. We don’t belong to anyone, all we are has come undone.“ (A mé stíny zmizely, jsou navždy pryč. Nikomu nepatříme, ale to, čím jsme, už k ničemu není.) Bill téměř zpomaleně pozoroval, jak se jeden pramen černých vlasů uvolňuje a padá Tomovi do tváře. Ten se jím vůbec nezaobíral, nechal ho lehce ho šimrat na tváři. Byl plně soustředěný do hraní na kytaru. Tedy alespoň to si myslel Bill, než Tom zvedl svůj pohled a podíval se přímo na svého bratra a lehce se pousmál. Bylo to jen na malou chvíli, jen na pár sekund, poté se opět díval dolů na struny, ale tento prchavý okamžik Billa zahřál u srdce, ale také to přineslo nedávnou vzpomínku.

„Billi, já si na chvíli odskočím do města, nevadí, když ten dnešní večer zrušíme?“ Bill právě pročítal texty, které před několika dny s pomocí svého bratra sepsal, a zkoušel si představit, jakou hudbu by k nim asi mohli vytvořit. Věděl, že tohle asi bude muset nechat na Tomovi. Jeho parketa byly spíše texty.
„Počkej, co?“ Bill se se zdvihnutým obočím zadíval na Toma. „Vždyť jsme měli už plány, ne? A kam vůbec jedeš?“ Odložil papíry stranou a napřímil se. Tohle už znal. Tom byl roztěkaný jako už několikrát. Co to jen mohlo být?
„Jen něco ve městě, budu zpátky, ale asi to nebudu stíhat,“ odpověděl stroze Tom a těkal očima po místnosti. V rukou si nervózně přendával klíče.
„Za kým jedeš?“ Zeptal se Bill podezřívavě, jako by mu to snad začínalo pomalu docházet.
Tom si povzdechnul. „Za tou zrzkou z minula…“ Bill v tu chvíli málem spadnul ze sedačky.
„Cože? Počkej, cože?“ Vydral ze sebe zaraženě. „To snad nemyslíš vážně!“ Prudce vstal, až se malý Pumba vzbudil z hlubokého spánku a překvapeně se na svého páníčka zahleděl. Jenže Tom neodpovídal. Jen tam tak stál a vlastně ani nevěděl, co teď dělat. „To si děláš prdel, Tome,“ vyjel po něm nečekaně Bill a nakvašeně kolem sebe rozhodil rukama.

Shoot a rocket to the sky
think of us and let it fly
Come and let go
Don’t remember all the days that
were meant to last forever
Don’t remember all that counts now
ahead of us forever

Bill si pravou rukou protřel oči a poté několikrát rychle zamrkal. Tíživá úzkost v jeho hrudi mu zabraňovala se pořádně soustředit na zpěv. „The sun will follow our way. Can you fe-,“ (Slunce nás bude následovat po naší cestě. Cítíš-…) Zničehonic prudce mikrofon vrátil do nástavce a na sekundu pevně zavřel oči. Snažil se nadechnout, vzpamatovat se, a hlavně se nějak uklidnit. Nepotřeboval, aby se ho všichni vyptávali na to, co se děje. Hlavou mu běhala jen jedna, jediná myšlenka. Co to vůbec bylo tenkrát před několika lety mezi ním a jeho bratrem? Vnímal to snad jinak než Tom? On od té doby snad ani nepomyslel na někoho jiného, zatímco Tom spával skoro každý den s jinou holkou. To přeci nebylo normální. Takhle se nechová člověk, který je zamilovaný… nebo ano?
„Já… já si jdu zakouřit.“ Prohodil mimoděk posléze a bez dalšího slova se zvednul a odcházel ze studia pryč, nechávaje tak zbytek kapely naprosto zmateným.

Jeho proud myšlenek se znovu spustil, jen co se za ním zavřely dveře. Opřel se ozeď, vytáhnul si krabičku cigaret a jednu si zapálil. Uvažoval a vzpomínal. Byla pravda, že Tom měl jako první zkušenost s opačným pohlavím. I se zdálo, že měl potřebu mít častý kontakt se ženami, ale Billovi stále nedávalo smysl, proč to tak vlastně je i teď. Avšak na druhou stranu si vlastně Tom mohl dělat, co chtěl, nezávisle na Billovi. Už mezi nimi nic nebylo, mohl tudíž dělat, co chtěl. Tak by se to rozhodně dalo pochopit, jenže to byl právě ten problém. Bill to chápat nechtěl. Nemohl. Nešlo to. Prostě ne.
Ale co mohl dělat? Chtěl, aby byl Tom šťastný. To si přál z celé hloubky svého srdce, a to i přesto, že byl sám egoista a chtěl to nejlepší i pro sebe. Tom byl přednější. Ten jediný, na kterého by Bill nikdy nedal dopustit. A pokud je Tom šťastný takhle, tak je to přeci v pořádku…

It’s a great day to say goodbye
It’s ok ‚cause I’ll be alright