autor: B-kay
Andreas se pohodlně rozvalil na dřevěnou židli a pobaven chováním svého nejlepšího přítele, si vychutnával jeden z posledních teplých dní léta. Zhluboka vdechoval sladkou vůni Tomových lívanců a pomalu blížícího se podzimu a zvědavě se rozhlížel kolem sebe. Jeho světlé vlasy v paprscích odpoledního slunce doslova zářily. S hlubokým povzdechem natáhl své dlouhé nohy před sebe a podíval se na Toma, který právě nakládal čokoládové lívance na talíř a zdobil je šlehačkou. Pozorněji se zadíval do jeho tváře a všiml si, že se usmívá. Za drobným úsměvem však viděl mnohem víc, než mohl vidět kdokoliv jiný. Znal ho a věděl, co bylo zdrojem jeho úsměvu.
„Máte to tady hezké,“ prolomil ticho ve chvíli, kdy se Tom usadil naproti němu. Kvůli škole a rodinným problémům musel čekat téměř rok na to, aby je jel navštívit. Dvojčata jej sice prosila, aby dorazil dřív; peníze pro ně už delší dobu nebyly žádným problémem, a tak se ochotně nabídli, že by mu zaplatili letenky, ale on odmítl. Možná byl až příliš hrdý na to, aby přijal jejich milé gesto.
K uším mu dolehl Tomův hlas.
„To ano,“ promluvil s pusou plnou jídla a nadšeně se rozhlížel po kuchyni. „Je to hlavně Billova zásluha. Chtěl, abychom si to zařídili sami. A víš, jaký je, když si něco vezme do hlavy. Je téměř nemožné ho zastavit.“
Andreas sledoval jeho spokojený úsměv a z nějakého důvodu, nesdílel stejné pocity. Právě naopak. Cítil, jak mu v krku narůstá obří překážka a znemožňuje mu dýchat. „A kde vlastně je?“ zeptal se a snažil se, aby to vyslovil klidným hlasem.
Tom si ukousl veliký kus lívance a hlavou ukázal směrem k hornímu patru. „Ještě spí. Včera jsme to trošku přehnali s prací a šli jsme spát hrozně pozdě,“ zavrtěl hlavou a Andreas si všiml, jak ji plaše sklonil a sám pro sebe se jemně usmál. Zřejmě si vzpomněl na něco ze včerejšího večera. Mohl se jej zeptat, co je důvodem jeho radosti, ale nechtěl to vědět. Zatím.
„Nevěděli jsme, že přijedeš,“ Tom rychle polkl a napil se své kávy. „Kdybys nám dal vědět, byli bychom připravení. Vykašlali bychom se na práci a teď bych ti mohl nabídnout něco mnohem speciálnějšího než lívance.“ Věnoval mu lítostivý úsměv a prstem dloubl do talíře, kterého se Andreas zatím ani nedotkl.
„To je v pořádku, netrap se tím. Je to moje vina, měl jsem se ozvat.“ Pokusil se o úsměv a uždibl si kousek lívance. „Ale chtěl jsem vás překvapit,“ řekl předtím, než si jej vložil do úst a zapil kávou.
„To se ti povedlo!“ Tom vesele zakroutil hlavou a naklonil se k němu, aby jej přátelsky poplácal po zádech. „Bill se zblázní, až tě tady uvidí!“ Vstal a věnoval Andymu ještě jeden úsměv předtím, než se s tichým pobrukováním pustil do lívanců pro svého bratra.
Andreas se opřel bradou o stůl a silně stiskl víčka. Jeho dobrá nálada se vytrácela stejně rychle, jako projíždějící auta za okny. Bill se nezblázní. To on se zblázní, když spatří Billa. Kluka, který jej okouzlil už ve svých pěti letech. Jedinou osobu, po které toužil a nemohl ji mít. Z jednoho prostého důvodu.
Otevřel oči a zadíval se před sebe. Tom.
Byl jejich nejlepším přítelem už od školky. Stál po jejich boku i ve chvílích, kdy se od nich ostatní odvraceli a oni pro něj dělali totéž. Až do chvíle, než za ním jednoho dne přišel uplakaný Bill a s vyděšeným výrazem ve tváři se mu po menším naléhání svěřil se svými city vůči bratrovi. Andreas myslel, že se už nic horšího stát nemůže, ale když se u něj asi dva dny na to zjevil Tom a řekl mu v podstatě to samé, zjistil, že může. Nedobrovolně se stal strážcem jejich tajemství. Spojkou té nejčistější lásky na světě. Zázraku, který toužil zničit, a zároveň se za své myšlenky nenáviděl.
„Haló!“
Andreas sebou trhl a málem sletěl ze židle, jakmile kousek od své tváře spatřil Tomovu poletující ruku.
„Myslel jsem, že spíš,“ ušklíbl se a opět se usadil naproti němu.
Talíř s Billovou snídaní položil vedle sebe a Andyho ta změna okamžitě praštila do očí. Na Billově snídani si dal opravdu záležet. Každý z lívanců měl svůj vlastní šlehačkový obličej. Jeden se usmíval, druhý vyplazoval jazyk a třetí byl utrápený. Kdyby si měl vybrat, on by byl tím třetím lívancem mezi zamilovanými dvojčaty.
„Chtěl bych se ti s něčím svěřit,“ zašeptal Tom a naklonil se blíž přesně, jako když byli děti a chystal se mu sdělit nějaké tajemství.
„Poslouchám.“ Andreas odložil nedojedenou snídani a pohodlně se opřel o opěradlo židle.
„Udělám to.“
„Uděláš co?“
„Řeknu mu to. Úplně všechno. To, jak moc mi na něm záleží a jak moc chci být s ním.“ Tomova tvář se najednou rozzářila a z Andreasova obličeje se naopak vytratila všechna barva. „Podívej, za týden slavíme narozeniny. Domluvili jsme se na soukromé oslavě. Jenom my dva a nikdo jiný. Vezmu ho do kina, někde se najíme a pak si s ním o tom promluvím.“
Andreas nic neříkal. Sklonil hlavu a prsty silně zaryl do dřevěné desky stolu. Cítil, jak se v něm vaří hněv. Bublá, překypuje přes okraj nádoby, v které se jej snažil léta udržet, a když k Tomovi opět zvedl hlavu, už se na něj nedíval očima přítele. Zuřil. Žárlil. Moc dobře věděl, že pokud Tom doopravdy uskuteční svůj plán a se vším se Billovi svěří, stane se z nich ten nejzamilovanější pár pod sluncem a on pak ztratí veškerou naději, že mezi ním a Billem někdy k něčemu dojde.
„Zjistil jsem, že mi vůbec nezáleží na tom, jestli se budeme celý život skrývat. Chci být s ním. Je nám spolu krásně a už jsem opravdu unavený z toho, jak to v sobě musím neustále dusit. Už jsou to čtyři roky, věřil bys tomu?“
Slyšel Tomův hlas, ale nedokázal porozumět jeho slovům. Díval se na jeho pohybující se rty a dokázal myslet jenom na to, jak budou za několik dní líbány těmi Billovými. To nemohl dopustit. Věděl, že svým chováním ohrozí Tomovu důvěru a jejich silné přátelství, ale v tu chvíli mu na ničem z toho nezáleželo.
„Zbláznil ses?!“ zasyčel na něj dřív, než se stihl zastavit a nevěřícně zakroutil hlavou.
Tom se zasekl, překvapeně zamrkal a vzápětí se na něj mile usmál v naději, že si z něj dělá legraci. Ze způsobu, jakým se na něj Andreas díval a výrazu jeho obličeje ale usoudil, že to myslí víc než vážně. Opět překvapeně zamrkal, tentokrát bez úsměvu.
„Proč?“
„Bude vám dvaadvacet! Už nejste děti. Panebože, Tome! Je to tvůj… bratr,“ naklonil se blíž k Tomovi a snažil se mluvit tak tiše, jak jen to v té chvíli a situaci bylo možné. Nechtěl vzbudit Billa. „Bratr!“
„Vždy to byl můj bratr,“ řekl Tom tiše. „Předtím ti to nevadilo. Podporoval jsi nás.“
Ne, nikdy jsem vás nepodporoval, pomyslel si Andreas poněkud škodolibě, akorát jsem vám dal čas, který jste zbytečně promrhali. Připadal si jako schizofrenik. Na jednu stranu mu bylo Toma i líto, ale na druhou stranu mu pohled na to, jak jeho zář v očích pomalu pohasíná a začíná o svém rozhodnutí pochybovat, způsoboval až zvrácenou radost.
Tom byl zranitelný. Byl mnohem zranitelnější, než si sám dokázal připustit a Andreas až příliš dobře znal jeho slabé místo. Věděl, kam udeřit. Za ta léta je oba znal téměř dokonale. Věděl, kde to bude nejvíc bolet.
„Teď je to jiné. Jste dospělí a měli byste přemýšlet nad budoucností, nad kapelou a normálními problémy a zapomenout na to poblouznění.“
Tom odvrátil tvář a zadíval se do prázdna. Nemohl uvěřit tomu, co slyší. „Přemýšlím nad budoucností. A mojí budoucností je Bill. Trvá to až příliš dlouho na to, abych to mohl nazvat poblouzněním. Ty víš, co k němu cítím. Ty jediný to doopravdy víš.“
Andreas podezřívavě svraštil obočí a nemohl uvěřit tomu, jak lehce se vžil do role toho špatného. Držel nůž jenom maličký kousek od Tomova srdce. Stačilo zabodnout. „A jsi si jistý, že to cítí stejně?“
„Jak to myslíš?“
„Možná jste jednovaječná dvojčata, ale každý jste jiný. Bill je osobnost. Je živý, energický, všude kde se objeví, zazáří. Miluje změny, nerad zůstává stát na jednom místě. Stereotyp ho nebaví.“
„Znám svého bratra,“ ozval se Tom poněkud mrzutě. „Tohle všechno vím, pořád ale nerozumím tomu, co mi tím chceš naznačit.“
„Možná to bude znít krutě, ale nechci ti lhát. Jsem tvůj nejlepší přítel a jako jediný se na to dívám střízlivým pohledem.“ Ostrý nůž v jeho ruce se mírně zakymácel a zase se o kousek přiblížil ke svému cíli. „Ty nejsi jako on. On je něco jako světlo a ty jsi součástí stínů, které ho obklopují. I kdybyste to spolu zkusili, což je samo o sobě nepřípustné, časem bys ho přestal bavit. Začne se nudit a ty o něj přijdeš.“
Na to konečně zabodl ostrou čepel do Tomova hrudníku. Ta si prorazila cestu skrz kůži a svalstvo, a když nakonec zasáhla svůj cíl, roztrhla Tomovo srdce vejpůl.
Tom sklonil hlavu mezi svěšená ramena a zalapal po dechu. Věděl o tom, že není takový jako jeho bratr. Kouzlo jeho osobnosti nebylo tak výrazné jako Billovo, ale přesto si ještě nikdy nepřipadal tak méněcenný, jako když se na něj Andreas díval očima, které nepoznával. Pohledem, který mu byl naprosto cizí. Bolelo to. Opravdu to bolelo a nevěděl, co by měl udělat.
„Podívej,“ Andreas se najednou naklonil ještě blíž a přátelsky jej poplácal po rameni. Tom měl chuť odstrčit jeho ruku a opustit místnost. Jít za Billem a žít svůj život přesně tak, jak si ho ještě před chvílí naplánoval.
„Vykašli se na to. Zůstává ti ještě celý týden do narozenin a neměl bys ho promarnit. Užívej si života a bav se. Sbal nějakou holku a věř mi, že na Billa okamžitě zapomeneš.“
Tom odmítal zvednout hlavu. Smutně se kousal do rtu. „Asi máš pravdu,“ šeptl rezignovaně a donutil se podívat na světlovlasého chlapce.
„Jistěže mám!“ Hravě na něj mrkl a hladově se pustil do příjemně vonící snídaně.
Když po několikahodinovém letu konečně přistáli na letišti v Berlíně, stmívalo se. Už při přistávání jim bylo jasné, že počasí v Německu je na míle vzdálené od slunečného Los Angeles. Srpen v jejich rodné krajině byl jako obvykle doprovázen větrným počasím, deštěm a pochmurnou náladou ostatních cestujících. Těch si ale Tom příliš nevšímal. Od chvíle, kdy se letadlo po dlouhých hodinách konečně dotklo země, myslel pouze na to, jak se co nejrychleji dostat ven. Když se ocitli v letištní hale a zamířili k východům, najednou to bylo opět tady. Vrhl na Billa omluvný pohled, do rukou mu nacpal svá zavazadla a rychle si překryl pusu rukou, zatímco se dezorientovaně rozhlížel kolem sebe. Bill vyděšeně zíral na jeho zelený obličej a rukou rychle ukázal na šipku vedoucí k toaletám. Tom se okamžitě rozběhl tím směrem. Postřehl, že za ním Bill ještě něco křičí, ale okolní hluk pohltil vše, co se mu snažil říct.
Posledních pár metrů utíkal jako o život. Vletěl do pánských záchodů a ignorujíc překvapené pohledy ostatních, vletěl do jediné prázdné kabinky, kde se automaticky zřítil na podlahu a zvracel.
Nenáviděl letadla!
Žaludek měl jako na vodě, všechno se s ním kroutilo a on v sobě nedokázal udržet ani to minimum, co do sebe během letu dostal. Nemohl spát, nedokázal dělat nic kromě zuřivého svírání opěradla při jakémkoliv náznaku turbulence. A co bylo nejhorší; vůbec si nevychutnal okamžik, kdy mu na rameně přistála hlava spícího bratra a jeho světlé vlasy jej šimraly na tváři. Chtěl se soustředit na jeho vůni a blízkost, ale místo toho silně tiskl víčka a představoval si, že je někde úplně jinde. Bylo to mnohem snadnější, než připustit si, že jsou ve vzduchu a pád jejich letadla by byl hodně, hodně bolestivý. Chvilku se utěšoval tím, že by necítil žádnou bolest, protože smrt by přišla prakticky okamžitě, ale když se mu nevolností zkroutily vnitřnosti, pochopil, že si nevybral nejvhodnější způsob, jak ulevit své fobii.
Znechuceně si odplivl a natáhl ruku, aby mohl spláchnout. Poté unaveně stiskl víčka a hlavou se opřel o stěnu kabinky. Z dálky k němu doléhaly útržky rozhovorů lidí procházejících kolem, otrávené výkřiky dětí, vzdechy jejich rodičů, zachytil dokonce tichý smích u pisoárů a přemýšlel nad tím, jestli se náhodou nesmějí jemu. Nevěděl, jak dlouho tam jenom tak seděl a přál si, aby nevolnost konečně ustoupila a jeho podvědomí pochopilo, že už déle nejsou ve vzduchu. V jednu chvíli se rozhodl vstát, ale okamžitě pochopil, že na to ještě nebyl připravený. Ucítil známý tlak na žaludku a kyselou pachuť v ústech a než si to mohl uvědomit, znovu zvracel.
„Tome?“
Prudce otevřel oči a rychle zamrkal. Jeho tělo reagovalo zcela automaticky. Natáhl se po splachovači a poté si z kapsy vytáhl vlhčený ubrousek, který mu Bill předtím dal, a otřel si jím obličej. Tak moc si přál, aby mu na tváři ulpěly alespoň stopy heřmánkové vůně.
„Tome!“ Z bratrova hlasu vycítil obavy.
„Jsem tady,“ promluvil a sám se divil tomu, jak zesláble jeho hlas působil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Bill, prošel kolem opuštěných pisoárů a vydal se k jediné zavřené kabince. Opatrně si klekl, konečky prstů přiložil na vyleštěný povrch dveří a zlehka jimi zabubnoval.
„Uhm… ano,“ ozvalo se zevnitř nejistě. „Jsem v pohodě, nic mi není.“
„Nechal jsem před letiště přistavit auto. Řidič mi pomohl naložit zavazadla. Myslel jsem, že to tak bude lepší, když je ti špatně.“
„A co psi?“ zachytil Tomovu tichou otázku.
„Hlídá je. Neboj se, jsou v pořádku. Pumba se ale málem zbláznil, když jsem je tam nechal. Bál jsem se, že se za mnou rozběhne.“ Slyšel, jak se Tom slabě uchechtl.
„Vůbec bych se tomu nedivil.“
„Pustíš mě k sobě?“ smutným pohledem sledoval červený proužek na zámku. „Přinesl jsem ti vodu a něco sladkého. Až to sníš, bude ti lépe.“
„Ne, Bille, prosím, vrať se do auta. Nechci, abys mě viděl v tomhle stavu. Dej mi ještě tak deset minut a já slibuju, že pak přijdu.“
Bill z jeho hlasu okamžitě poznal, že mu ještě pořád není dobře. „Jsi jako malý kluk. Otevři. Prosím,“ dodal.
Po chvilce svou snahu vzdal. Odložil lahev i s balíčkem sušenek stranou, vstal a došel k řadě vyleštěných umyvadel. Z kapsy vylovil kapesníček, navlhčil jej ledovou vodou a vydal se zpět ke kabince. Překvapeně zamrkal, jakmile zjistil, že jsou dveře otevřené. Díval se, jak se z nich vystrčila Tomova ruka, popadla lahev a vzápětí opět zmizela. Dveře ale zůstávaly i nadále otevřené. Přiblížil se a nesměle nahlédl dovnitř.
„Vypadáš příšerně,“ vydechl při pohledu na bratrovu bledou tvář a prohlížel si jej ustaraným pohledem.
„Děkuju,“ Tom se smutně pousmál a opět se napil.
„Víš, že jsem to tak nemyslel,“ zakroutil stydlivě hlavou a vzápětí sebou trhl.
Ode dveří k nim doléhaly blížící se hlasy několika mužů. Kousl se do rtu, vzal do rukou sušenky a doprovázen Tomovým překvapeným pohledem se přitiskl k němu, zavřel dveře kabinky a zamkl právě ve chvíli, kdy vrazili dovnitř. Chechtali se a dělali si legraci z dívky, která zřejmě předtím upoutala jejich pozornost, a poté obsadili tři vedlejší kabinky.
Tom reagoval zcela přirozeně. Natáhl ruku a nehledě na to, že Billovi nemohli nijak ublížit, si jej přitáhl k sobě a omotal mu ji kolem pasu.
Bill se k němu otočil tváří a věnoval mu něžný pohled předtím, než mu na čelo přitiskl ledový obklad. „Až odejdou, půjdeme, ano?“ šeptl mu do ucha a zachytil vůni heřmánku. Tom jemně kývl hlavou.
Víc nemluvili. Veškerá konverzace probíhala prostřednictvím hlubokého očního kontaktu.
Možná to byly minuty, ale jim to připadalo jako celá věčnost. V očích toho druhého si přečetli vše, co nebylo vyřčeno. Radost, zmatek i nekonečná úleva, která se dostavila poté, co včera ukončili svůj nevinný polibek. Nebyl ničím víc než dětskou pusou. Nevinnou, plachou, pouze o několik vteřin delší, než bylo pro dva bratry vhodné. Pro jiné nemusela znamenat nic. Ale pro ně… pro ně byla zázrakem. Když otevřeli oči a podívali se na sebe, věděli, že je něco jinak. Možná spatřili v očích toho druhého něco, co tam nikdy předtím nebylo. Neznámé stopy vedoucí k objevení pokladu, na kterém závisela jejich budoucnost.
Bill třesoucí se rukou utíral Tomův obličej a vdechoval jemnou květinovou vůni.
„Už je ti líp?“ zeptal se šeptem, jakmile muži opustili kabinky a zamířili k umyvadlům. Přiložil konečky prstů na místo, kam jej včera uhodil. Omlouvám se. Tolik se omlouvám.
Tom vzal jeho ruce do svých a věnoval mu drobný úsměv. „Je mi mnohem líp, děkuju.“
Bill plaše opětoval jeho úsměv, natáhl ruku a z igelitového sáčku vytáhl malou čokoládovou sušenku a přiložil ji k Tomovým ústům. Oba zapomněli na řidiče i netrpělivé pejsky. „Sněz alespoň jednu. Jsi hodně slabý, potřebuješ do sebe dostat trošku cukru.“
Tom se opět pousmál a poslušně snědl sušenku. Měl rád chvíle, kdy se o něj Bill staral. Bylo hezké vidět, že mu na něm i přesto, co mu udělal, ještě pořád záleží. Nezasloužil si to. Nezasloužil si, aby se k němu choval hezky a už vůbec si nezasloužil prožít včerejší večer. Ještě než se stihl ponořit do nostalgického vzpomínání, zastavil jej Billův hlas.
„Už odešli,“ řekl a pro jistotu vykoukl ze dveří. „Můžeme jít. Zvládneš to?“ opět se otočil na bratra.
„Zvládnu,“ zakýval hlavou a vstal; naneštěstí až příliš prudce a nebýt Billových hbitých rukou, zřejmě by skončil opět na podlaze. Zachytil se bratrových ramen a opět mu pohlédl do tváře.
„Omlouvám se,“ pípl, hledajíc ztracenou rovnováhu.
„Pomůžu ti, ano?“ Bill se sklonil pro vodu a sušenky, poté omotal ruku kolem Tomova pasu a společně zamířili k východu.
Cesta do Magdeburgu by za jiných okolností netrvala dlouho, ale přicházející bouře jim vše značně zkomplikovala. Na cestách se vytvářely zácpy, řidiči nespokojeně kroutili hlavami a otráveně mlátili do volantů a psi dvojčat se také rozhodli protestovat a nešťastně vili. Snažili se je utěšit psími pamlsky a později hračkou, ale když nic z toho nepomáhalo, vzdali svou snahu a soustředili se pouze na dění za okny.
Tom sledoval kapky deště stékající po okně a představoval si, jak asi Ria zareagovala na jeho stručný vzkaz. Nikdy nebyl dobrý ve vyjadřování toho, co měl na srdci, proto se pokusil napsat vše jasně a zřetelně. Omluvil se za své chování a poprosil ji, aby se mu těch pár dní vůbec neozývala a nechala ho, ať nad vším pořádně popřemýšlí. On už ale neměl nad čím přemýšlet.
Sklonil hlavu a zadíval se na Billovy vlasy trčící na všechny strany. Vypadalo to divoce a neupraveně, ale jemu se to moc líbilo. Působilo to roztomile. Hravě se kousl do rtu a jemně jej pošimral na břiše.
Bill zvedl hlavu z jeho ramene a otočil se k němu tváří.
„Věříš tomu, že jsme tady?“ zeptal se tiše, i když jim řidič nevěnoval ani minimální pozornost a otráveně přepínal hudební stanice na rádiu.
Bill se smutně pousmál a zavrtěl hlavou. „Jak dlouho tady zůstaneme?“
„Jak dlouho budeš chtít,“ usmál se Tom a chytil jej za tvář. Bylo nádherné zjistit, že se Bill jeho dotekům už víc nevyhýbal.
„Myslíš, že náš lipový domeček ještě stojí?“
„Doufám, že si to máma s Gordonem s tou terasou nakonec rozmysleli a nezničili ho.“
„Tome?“
„Ano?“
„Přinese mi zoubková víla ještě nějaké překvapení?“
Tom se díval na Billovy usmívající se rty a měl chuť celého jej zulíbat. „To ti nemůžu říct,“ začal důležitě. „Pak by to nebylo překvapení.“ Hravě jej cvrnkl do nosu.
Bill se spokojeně zavrtěl a opět se hlavou opřel o Tomovo rameno. Po zbytek cesty už zůstali tiše. Tom opět hleděl na opršené sklo a přemýšlel.
On je něco jako světlo a ty jsi součástí stínů, které ho obklopují. I kdybyste to spolu zkusili, což je samo o sobě nepřípustné, časem bys ho přestal bavit. Začne se nudit a ty o něj přijdeš.
Proč Billovy oči říkaly něco úplně jiného?
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Je mi tak príšerne ľúto, že Tom uveril Andreasovi. Ale chápem, že bol vystrašený, zamilovaný a neistý:(
Hlavné je ale, že sú spolu a snažia sa opraviť všetko čo sa pokazilo.
Keď sa Bill staral na letisku o Toma, bolo mi do plaču, ale nie smutného ale toho pekného, dojímavého. Zbožňujem to ako sa majú radi, nech sa stalo hocičo… a milujem aj túto poviedku♥
Andreas je ale zmetek doufám že se mu to vrátí.
So cuteee :3 sem zvědavá, jak se bude Andreas tvářit až zjistí, že jsou spolu :3 B-kay ty nikdy nezklameš .. Perfektní 😉 :3
Tak tohle jsem opravdu necekala. Okey, kdo by se nezamiloval do Billa? 😀 Do kluka, ktery svym vzhledem nici heterosexualitu milionum muzu 😀 A homosexualitu tisicu zen 😀 Takze Andreas proste jako mnozi podlehl. Hodne me prekvapilo, ze se mu dvojcata sverila. Ani jedno z nich ale nevi, ze se oba dva sverili. A Andreas toho samo sebou vyuzil. Za veskere jejich trapeni muze vlastne on! To si myslel, ze si Tom najde holku (coz nasel) a on bude mit Billa? :O Proc mu to Tom veril? Vzdyt ON je Billovo dvojce. Zna ho lepe, nez sam sebe. Miluje ho vic nez sam sebe (to uz je co rict:D) tak proc se nechal tak snadno zblbnout? Mnam. Livance ♥ uplne jsem videla Toma se jimi cpat! 😀 :3 Rozkosny:3 No ale ten Andreas. 🙁 to bylo teda prekvapeni.
Chudak Tom 😀 Ano, uz jsem slysela o jeho averzi k letadlum, ale az tak zle jsem to necekala 🙁 proc nejeli autem? :O nebo lodi nebo cimkoliv jinym? 😀 No jeste, ze ma Tom Billa! ♥ co by bez nej delal? Dostal susenku, vodu a Billovu hermankovou vuni. Po nicem jinem uz nelze touzit 😀 Ja myslela, ze se 'vcera' polibili a ne pusinkovali 😀 No to je tak nunate :3 nevinna pusinka! :3 ano! Jejich laska je zazrak! Je to ta nejcistci laska ve vesmiru! :3 ♥ B-Kay ty to vzdy podas tak, ze je to tak sladke a proste nejde se do toho nevzit! Me to vzdy vcucne do deje! 😀 :3 Dokonalost! A ta otazka, jestli dostane neco od zoubkove vily :3 Mel by! 😀 Tome? Postarej se o to! Jsi prece jeho asistent 😀
Lipovy domecek musi stat! Na ten se budu tesit nejvic! 😀 :3 okouzlil me 😀 ♥ jako vsechno na modrem.ptackovi! :3
Mam tuseni, ze Ria bude delat problemy 🙁 nevim proc 🙁 asi uz jsem tak vyhukana z Andyho, ze mi vsichni okolo dvojcat prijdou jako nepratele! 🙁 Kdyz Andy dostal svuj zlomyslnej zachvat, pripadal mi jako naprosty silenec! Doufam, ze jim da pokoj! 🙁
Konec pesimizmu! 😀 Nejsem Ghoticka 😀 Ne, ze by ghoticky byly vsechny pesimistky, to netvrdim!
Takze… drzim vsechny palce klukum, aby jim vydrzela konecne ta stastna nalada! ♥ a uz se tesim na back in childhood time! :3 :3 ♥ to bude urzite extra porce cukru! :3
moc dekuju za dil B-Kay! :3 🙂 jeste ze tu meli dvojcatka svou chvilku (i kdyz na zachode) to simrani na brisku v aute bylo nunu! :3 a zminka o Pumbovi me vzdy rozňuňá! ♥ takze zkratka jeste ze tu byly sladke prvky jinak bych asi mevim co! 😀 ten Andy me vazne zklamal 🙁 a nastval! Takove veci se nedelaji! Vzdyt to co rekl je blbost! Ze jo? 🙁 Bill Toma miluje 7 let! No vlastne od narozeni! Takze smula Andy, takova laska nejde rozestvat! 😛
taky by me zajimalo, co Tom napsal Rie. Tady mi ji je docela lito 🙁 v jinych povidkach je takova mrska, ale tady proste miluje Toma anemuze za nic 🙁 SNAD! No kdovi! 😀 Kdovi kdo v tom vsem ma namocene prstiky!
Ten Andreas je ale potvora! Strašně mě naštval, že něco takového udělal! Po celou dobu věděl, že kluci své city opětují a jako správný kamarád měl udělat něco, aby je dal dohromady hned – vždyť i on vidí, jak šťastní by spolu byli! Chápu, že je Andreas zamilovaný do Billa a strašně doufá, že by třeba jednoho dne mohli skončit spolu, ale ten, co miluje přeci chce, aby objekt jeho lásky byl šťastný ať je s kýmkoli, ne? Nebo to mám jen já takové zastaralé názory? Je mi to líto tak moc! Andreas si hraje na jejich přítele, ale přitom jim tímhle vším ublížil daleko více, než si myslí.
To, že Tom Andreasovi uvěřil je mi sice líto, ale nedivím se mu. Andyho slova byla tvrdá. Věřím, že kdyby nebyl Bill jeho dvojče, pravděpodobně by to Tom zkusil, ale takhle si Tom vybral snažší a horší cestu – raději být s Billem pořád i když jen jako bratr, než aby se jednou rozešli ve špatném a on tak o něj přišel. Paradoxně o Billa přišel i takhle, ale to nemohl vědět. Trhá mi srdce to, že se ti dva tak milují, ale štěstí a osud jim zatím nepřál.
Nejsem si jistá, zda někdy tohle Andreasovi odpustím. Možná, že až spolu dvojčata budou šťastná, pak to dokážu, ale teď mě to akorát štve, protože vím, jak moc se Bill natrápil. 🙁
Ale konečně jsou už kluci v Německu! ♥ Věřím, že tahle návštěva změní naprosto všechno a strašně moc se na to těším! Už teď jde vidět ta změna mezi kluky. Moc se mi líbilo, jak se Bill strachoval a staral se o Toma, kterému bylo špatně. Takové chvilky mě jednoduše rozněžňují! ♥
Moc děkuji za další báječný díl, B-Kay! ♥♥♥
Ouč. Když jsem četla ten flashback, tak hned jak jsem dočetla do té části, kdy se Tom zmiňuje o oslavě, bylo mi jasné, že se to bude vztahovat k TOMU dni, kdy přivedl riu. A najednou mi i bylo jasné, že v tom bude mít prsty Andy. A nemýlila jsem se.
Je mi ho vlastně líto. Je nešťastně zamilovaný, a ví, že nemá šanci. Naprosto mu rozumím, když využívá nastalé situace, aby ty dva od sebe odehnal… prostě chce Billa pro sebe.
To pochopitelně neznamená, že mu to schvaluju, ale stejně ho pořád nedokážu vnímat úplně negativně. A hlavní je, že dvojčata si stejně našla cestu zpátky k sobě 🙂
B-kay, jsi skvělá autorka. Děkuju za to, že mám možnost něco takového číst 🙂