autor: Muckátko :o*
Ahoj čtenáři,
jsem ráda, že jste si vzali má slova k srdci a komentářů přibylo, tak na to prosím myslete i nadále, abych vás nemusela pořád popohánět. 🙂 Užijte si další díl. Muckátko :o*
Simone se mračila do brzkého rána, když jí kvůli nedotaženým závěsům svítilo slunce přímo do očí. Zakryla si paží oči, doufajíc, že ještě na chvíli usne, ale když uvolnila svaly, ruka na její tváři ztěžkla a tlačila ji do nosu, takže se jí ve výsledku špatně dýchalo. Mohla se otočit na bok a spát dál, ale pozice na zádech byla naprosto ideální a pohodlná. Měla pocit, že kdyby se posunula byť jen o centimetr, aby unikla otravnému podzimnímu slunci, už by se do stejně dobré polohy neuložila.
„Už jsi taky vzhůru?“ zeptal se Gordon polohlasem. Simone na něj zamžourala. Vypadal, že už je vzhůru nějakou dobu.
„Bohužel,“ zamručela Simone a přece jen se otočila zády k oknu a čelem ke svému manželovi. „Bill spí?“ zeptala se. Gordon se nadzvedl na předloktí a podíval se za Simonino tělo.
„Nejspíš ano,“ položil se zpět.
„Tohle byla pěkně šílená noc. Mám pocit, jako bych nespala celé dny,“ postěžovala si.
„Já taky. Měli bychom zajít nakoupit, aby bylo co k snídani. Ta čarodějnice včera naznačovala, že je lednice už prázdná,“ vzpomněl si Gordon.
„Nezvládl bys to sám? Je to hloupé, ale nechci tady Billa nechávat samotného po tom, co zažil v noci,“ upřela ke Gordonovi oči.
„To je dobré. Zvládnu to sám. Co mám všechno koupit?“ zeptal se.
„Asi tak nějak všechno. Pečivo, sýry, nějaký salám, zeleninu, ovoce a maso. Kup toho hodně, protože nevím, jestli tu třeba přes sobotu a neděli nemají v tom obchodě zavřeno, tak abychom celý víkend nedrželi hladovku. Můžeš v kuchyni ještě zkontrolovat dózy s kávou, čajem, cukr, sůl, mouka a tak dále, ale kup jen to nejnutnější. V pondělí bychom mohli zajet na nějaký větší nákup do Freiburgu, protože po dnešním našem nájezdu budou mít co dělat, aby stihli doplnit zásoby.“
„Jo, taky mám pocit, že vykoupím celý krám,“ usmál se Gordon a začal se hrabat z postele.
„Vezmi si auto, ať ty tašky neneseš v rukách. Trvalo by ti to dvakrát déle. A nevíme, jestli třeba Set nesnídá v 8 hodin, když večeří v 7,“ ušklíbla se Simone, ale Set byl ten poslední, o koho by měla strach.
„Budu zpátky, co by dup,“ slíbil Gordon a plně oblečený odešel z pokoje. Simone si povzdychla a z postele také vylezla. Oblékla se, učesala a z pokoje odešla. Než se Gordon vrátí, mohla by alespoň nachystat nádobí k snídani.
Sundávala si z polic malé talířky, hrníčky a podšálky, když si vzpomněla ještě na jednu věc, kterou by Gordon mohl koupit. Vzala do ruky mobil a vytočila příslušné číslo.
„Ano?“ ozvalo se.
„Miláčku, myslíš, že bys mohl cestou koupit ještě nějakou kytku? Víš, napadlo mě, že by bylo slušné dát na hrob Alindy alespoň nějakou květinu,“ vysvětlila.
„Simone, to nevím. Pokud tu mají nějaké květinářství, tak se obávám, že tak brzy ještě nebude otevřené, ale podívám se. Ještě něco?“
„Ne ne. To je všechno.“
„Dobře, za chvíli jsem tam.“ Simone mlčky přikývla a hovor ukončila.
Sotva se otočila k lince, aby postavila vodu na čaj nebo kávu, se mobil rozezněl znovu. Myslela, že je to Gordon, ale volající ji překvapil.
„Dobré ráno, pane doktore,“ pozdravila slušně.
„Dobré ráno, paní Trümperová, nevzbudil jsem vás?“ ptal se.
„Ne, v pořádku, ale tak brzkým hovorem jste mě přesto překvapil,“ přiznala na rovinu.
„Ano, zjistil jsem, že nemám na dnes žádné klienty, proto jsem došel do kanceláře tak brzy a vyřídil vše potřebné, abych mohl odjet na prodloužený víkend mimo město. Připravil jsem dokumenty, o kterých jsem s vámi včera mluvil. Bohužel jsem si ale neuvědomil, že je zítra sobota. Mohl bych vás tedy očekávat v pondělí dopoledne ve své kanceláři kvůli podpisům prvních listin?“
„To nebude problém. Měli jsme v plánu jet na větší nákup, alespoň budeme mít o důvod víc jet.“
„Dobře. Adresa firmy stojí na vizitce, která byla přiložená v dokumentaci. Na recepci pak stačí říct mé jméno a recepční vás nasměruje do příslušného patra i čísla dveří.“
„Dobře. Budeme se těšit,“ pousmála se Simone.
„Já také. Rezervujte si na mě prosím raději více času, protože bude třeba všechny listy důkladně pročíst, abyste jim porozuměli a nevyskytly se žádné nesrovnalosti.“
„Budeme s tím počítat.“
„Výborně. Přeji vám hezký a klidný víkend.“
„I vám. Na shledanou,“ kývla Simone, a jakmile v mobilu luplo, zkontrolovala ukončení hovoru a mobil odložila.
Krátce na to bouchly domovní dveře a zazvonily klíče. Během vteřinky se v kuchyni objevil Gordon se čtyřmi taškami plnými různých potravin.
„Na tak malý obchod měli celkem výběr, ale zajímalo by mě, proč si tu nasadili takové vysokohorské přirážky. Tohle máslo normálně kupujeme o půl eura levnější,“ ukázal na plastovou vaničku.
„No jo. Na vesnici je vždycky všechno dražší,“ broukla Simone a začala z tašek vytahovat veškerý obsah.
„Květinářství jsem sice nepotkal, ale tady kousek v příkopě ve vysoké trávě rostlo tohle a vypadalo to hezky, tak jsem to utrhl,“ řekl a položil na stůl oranžové květiny.
„Divoké lilie,“ vydechla Simone překvapeně a vzala kytky do ruky. „Ty už jsem neviděla ani nepamatuji,“ usmála se. Hned se jala hledat nějakou vázu, aby jí neuvadly.
„Bill ještě spí?“ zeptal se Gordon a nahlížel do chodby.
„Asi. Dole se ještě neobjevil. Proč?“ nechápala Simone, když viděla, jak její muž sleduje dění na chodbě.
„Musím s tebou mluvit,“ řekl a dveře od kuchyně zavřel.
„Stalo se něco?“ znervózněla Simone.
„Nejsem si jistý. Včera večer, vlastně už dnes ráno… neřekl jsem ti všechno, protože bych dal ruku do ohně za to, že Bill ještě nespal a čekal, s čím přijdu.“
„Takže… jsi včera někoho viděl?“
„Neviděl, ale začínám se přiklánět k Billovu pocitu, že Set lhal. On v té zahradě být nemohl. Lucerny jsem sice opravdu našel, ale všechny byly studené, takže nebyly použité. Jeho oblečení u dveří bylo naprosto čisté a suché. Já když jsem se vrátil dovnitř, měl jsem boty úplně špinavé od bláta a trávy.“
„Co budeme dělat?“ zamračila se Simone.
„Rozhodně si s tím chlapem hodlám promluvit, protože mi není jasné, proč to svedl na sebe. Neměl důvod, leda by…“ Gordon byl přerušen zvukem otevírajících se dveří. Na prahu se objevil Set ve svém obvyklém oblečení.
„No, tak já přijdu později,“ odfrkl si a chtěl zmizet, ale Gordon byl rychlejší.
„Ne, jen pojďte dál a zavřete za sebou dveře prosím. Rád bych s vámi mluvil,“ otočil se Gordon a Simone se snažila předstírat, že v kuchyni vůbec není, protože Gordon když se namíchl, bylo lepší mu jít z cesty. „Posaďte se,“ ukázal na židli.
„Postojím,“ namítl Set.
„K té noci. V té zahradě jste nebyl vy,“ řekl pevně.
„Už jsem říkal, že jsem…“
„Přestaňte lhát. Lucerny venku byly nedotčené a vaše oblečení a boty jako vytažené ze sušičky. Čisté a suché, takže se mi tady nesnažte věšet bulíky na nos. Mám toho akorát tak dost.“ Set si nepřístupně založil ruce na hrudi.
„Nevím, co ode mě chcete.“
„Pravdu! Já na duchy nevěřím, takže si myslím, že buď tady někomu poskytujete tajně nocleh, nebo jste domluvený s někým z vesnice, aby odsud odnesl co nejvíce věcí, než odsud odejdete.“
„A to je přesně to, proč jsem vám řekl, že jsem byl v zahradě já, protože mi bylo jasné, že na mě vyrukujete s tímhle!“
„Bohužel mi nedáváte jinou možnost myslet si něco jiného,“ naléhal Gordon. „Kdo byl v té zahradě?“ uhodil Gordon rovnou.
„Nevím.“
„Proč jsou okna v západním křídle zajištěná dřevěnými prkny?“
„Protože v některých z nich chybí výplně a jeden čas jsme tu měli problém s bezdomovci, kteří se dobývali dovnitř.“
„Chcete mi naznačit, že to byl nějaký pobuda, který tu chtěl přenocovat?“
„Už jsem řekl, že nevím. Než mě probudil ten řev, spal jsem.“
„Je tady nějaká možnost, aby se dostal na pozemek?“
„Na konci zahrady u dubů je malá díra v plotě. U příjezdové cesty lemuje hranici pozemku jen široký potok a les. Žádný plot, ale ani ten by nebyl žádnou překážkou. Je starý a zrezivělý.“
Gordon se narovnal a vydechl.
„Už žádné tajnosti a lži. Nikde není napsané, že tu musíte za každou cenu zůstávat,“ připomněl mu důrazně a odvrátil pohled. Set se v mžiku odpíchl od zdi a z místnosti zmizel.
„Nebylo to trochu tvrdé? Je to přeci jen starší člověk.“
„Je to starší člověk, ale nebude na to hřešit. Potřeboval stanovit nějaké hranice, ačkoli si nemyslím, že by si z toho něco vzal. Jestli bude dělat problémy, vyhodíme ho. Radši si zaplatíme regulérního majordoma a vyhazovače v jednom, než tu trpět tohohle,“ pohodil obličejem k pootevřeným dveřím.
„Asi máš pravdu,“ připustila Simone a byla ráda, že má Gordona po svém boku, protože se na něj mohla vždycky spolehnout. Navíc Gordon nedal na žádné falešné úsměvy ani slzy. Dokázal lidi prokouknout během chvíle a nedal se ničím obalamutit. Simone by k Setovi byla pořád slušná a uctivá vzhledem k tomu, že byl starší, dokud by to nakonec nebyla ona, kdo by musel dům opustit.
„Nikdo si tady na nás nebude vyskakovat,“ zabručel nevlídně a začal pomáhat Simone chystat snídani.
Vybaloval housky a mini bagetky z igelitových sáčků a skládal je na ošatku, když se ve dveřích objevil ospalý Bill.
„Ahoj,“ pípl a posadil se ke stolu.
„Dobré ráno, zlato. Dáš si čaj?“ zeptala se Simone.
„Dám,“ kývl jednoduše a natáhl se po mini bagetce, noži a taveném sýru. Během chvíle před ním přistál malovaný porcelánový hrníček s horkým obsahem. „Děkuju,“ mňoukl a zamíchal cukr, který byl usazený jistě až na dně.
„V pořádku?“ zajímal se Gordon, když si přisedl vedle Billa.
„Jo já… dobrý,“ přikývl a zakousl se do své snídaně. Simone se k nim po chvilce připojila. Pálila ji na jazyku stejná otázkou, na jakou se ptal Gordon, ale nějak vycítila, že se o té noci Bill nechce příliš bavit.
„Tak dobrou chuť,“ popřála Simone oběma a pustila se do snídaně.
„Na co jsou ty kytky?“ zeptal se Bill, když si všiml vázy s oranžovými liliemi.
„Napadlo mě, že by bylo slušné položit na hrob Alindě alespoň květiny, když se chystám vzít si tenhle dům a prodat ho,“ pověděla Simone. Bill chápavě přikývl. Byl opravdu rád, že ten dům prodají a už s ním nebudou mít nic společného.
„Máte dnes něco v plánu?“ zajímal se Bill. Simone se ošila a polkla sousto.
„Obávám se, že tady jsou nám plány celkem k ničemu. Ve vesnici moc kulturního vyžití není a navíc je sobota, takže je všude zavřeno. Leda bychom po obědě vyrazili do města, ale tam musíme počítat, že strávíme nějakou dobu opět v autě, protože nejbližší velké město je Basilej,“ pamatovala si Simone z mapy.
„Upřímně jsem doufal, že si tenhle víkend od auta odpočinu. Řídil jsem celou cestu sem a navíc nás čeká v pondělí cesta do Freiburgu,“ podíval se Gordon na Billa opatrně a vážně doufal, že bude Bill natolik shovívavý, že cestu do města odmítne.
„Chtěl jsi dělat něco zvláštního?“ vyzvídala Simone.
„Ne. Jen jsem se ptal. Myslel jsem, že bych si mohl půjčit nějakou knížku z té velké knihovny a prostě si číst,“ pokrčil ramenem ledabyle.
„Uhm číst?“ zeptala se Simone nejistě.
„Jo. Otevřít knížku a dozvědět se, co je v ní napsané. Přestaňte se prosím tvářit, jako bych po té noci upadl do nějakého šoku a stával se ze mě marťan. Vím, že jsem se choval jako vystrašený malý děcko, který věří na bubáky, ale prostě jsem se lekl. První noc na novém místě, navíc v tak obrovském domě,“ utrhl se Bill na rodiče naštvaně.
„Bille, no tak! Nikdo ti nic nevyčítá. Je možná dobře, že jsi nás křikem probudil, protože kdyby to nebyl Set, ale někdo jiný, mohl nás přinejmenším vykrást.“
„Jen se o tom už nechci bavit ani na to myslet. Jsem v pohodě. Polštář i přikrývku jsem si odstěhoval zpátky k sobě,“ dodal pro úplnost a jedním douškem dopil teplý čaj.
Beze slova se s židlí odsunul od stolu a z kuchyně odešel. Zamířil do velké knihovny, kde za sebou zavřel dveře a vydechl. Mluvil pravdu. Nechtěl na to myslet. Chtěl si vsugerovat, že byl na zahradě opravdu Set, a umlčet tak zdravý rozum, který mu našeptával něco jiného. Byl přece dospělý! Navíc muž! A jako muž se v noci zrovna nezachoval. Hrdinou dne byl nakonec Gordon, který kvůli Billovu klidu musel tak brzy ráno ven, a zkontrolovat okolí, aby mohl Bill v klidu spát.
Hádal, že tahle noční příhoda jej bude pronásledovat ještě dlouho a i když věřil, že Simone ani Gordon nebudou ti, co si z něj budou utahovat, nějak tušil, že to v tu nejhorší chvíli vytáhne Set a použije proti Billovi, aby jej přinutil cítit se špatně, ale to Bill nehodlal dopustit. To se nesmělo stát. Tenhle víkend se z toho nočního šoku vyléčí a hned od pondělí se vydá na průzkum nejen domu, ale i okolí, aby měl přehled o všech místnostech uvnitř a zákoutích v zahradě. Měl za to, že když se seznámí s domem, pochopí jeho atmosféru a nějaké světýlko v zahradě uprostřed noci už jej nerozhodí. Navíc teď chápal, jak debilní nápady Set měl, takže až se bude v domě dít zase něco divného, automaticky k tomu přiřadí Seta a bude v klidu. Takový byl plán.
Bill pustil kliku, kterou doteď svíral, zatímco si v hlavě sumíroval myšlenky. Otočil se do místnosti a rozhlédl se po dřevěných policích napěchovaných knihami různých velikostí, barev, tloušťek i stáří. Nechtěl strávit celý den hledáním té správné knihy, která by jej zaujala, protože ani tak by za celý den nestihl projít všechny. Přešel do rohu k samostatné skříni, která byla jako jediná oddělená od ostatních a zavřená prosklenými dvířky. Natahoval se k úchytce, když se dveře od místnosti rozletěly. Bill sebou mírně škubl, když se dveře zastavily o zeď.
„Tady být nemůžeš. Odejdi!“ poručil Set a ošklivě se na Billa podíval. Ve skutečnosti z něj nemluvila zlost, ale strach. V téhle místnosti ukončili hledání deníku příliš brzy, a ačkoli to byla jeho teorie, že tu deník schovaný být nemůže, když tu uviděl toho kluka skrz okno do zahrady, znejistěl. Ztracené nebo pečlivě schované věci se většinou ukážou tomu, kdo je neukryl a kdo ani nestojí o to je nalézt, protože o nich nemá nejmenší ponětí a tenhle… kluk byl zářným příkladem sladké nevědomosti a Set nemohl riskovat.
„Tak zaprvé – netykejte mi. Jsem dospělý stejně jako vy. Za druhé – naučte se klepat. Nevím, na co jste tady byli zvyklí vy, ale klepání se považuje za slušné chování. A za třetí mě přestaňte sledovat a poroučet mi, zvlášť když se pohybujete v domě, ve kterém vám nic nepatří. Zvykněte si konečně na fakt, že tu poroučí někdo jiný, a pokud mě odsud nevyžene máma, nevidím důvod, proč bych odsud měl odcházet.“
„Možná proto, že tu straší a v zahradě levitují světýlka,“ ušklíbl se Set posměšně. A bylo to tady. Přišlo to dřív, než si Bill myslel. Ostře se nadechl.
„Nenuťte mě být drzý a neuctivý vzhledem k vašemu věku. Odejděte odsud a nechte mě na pokoji,“ zvýšil Bill hlas, aby byl dostatečně důrazný.
Set se nadechl, aby mu prudkost vrátil stejnou měrou, ale včas se zastavil. Kdyby pokračoval a kluka odsud vystrnadil, běžel by rovnou k té ženské, všechno jí napráskal a Set by byl z domu vyhozen, jak mu vyhrožoval Gordon před snídaní. Měl by se naučit ovládat, protože každý čas, který tu smí strávit navíc, může využít k hledání toho ztraceného deníku, když už na to zůstal sám. Nemohl si dovolit nechat se odtud vyhodit. Nešlo jen o něj.
Set zvedl bojovně bradu, ale z místnosti vycouval a dveře zavřel o poznání klidněji. Bill vydechl a uvolnil svaly stažené napětím. Byl na sebe pyšný, že tuhle situaci zvládl, aniž by musel volat Gordona. Třeba mu ten chlap dá teď pokoj, když uvidí, že umí vystrčit růžky.
Otočil se zpět k vitríně a otevřel ji. Přejížděl očima po knihách, nakláněl hlavu, aby přečetl názvy, až se zastavil u jedné, která byla téměř stejně velká jako byla výška regálu. Neměla žádný popisek, proto ji Bill vytáhl, přestože nepatřila k těm nejtenčím. Podíval se na hrubou tmavě červenou vazbu a vitrínu zavřel, aby se dovnitř nedostával prach víc, než bylo nutné.
Posadil se k velkému dřevěnému stolu do vysokého ušatého křesla, jehož potah měl krémovou barvu a byl vyšitý drobnými růžovými kvítky. Položil knihu na desku a opatrně otevřel horní díl tvrdé vazby. Přetočil jeden volný tvrdší list, který bývá ve všech knihách vepředu jako první a nepotištěný, a do očí jej udeřil tmavě modrý až téměř černý nápis ručně psaný starým ozdobným písmem.
Kronika.
Co jiného lepšího by Billovi mohlo pomoct poznat tento dům a vesnici než kronika?
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Muckátko, miluju Tvoje začátky povídek! Ten pomalý, plynulý rozjezd, stejně pomalé a plynulé vyprávění.. mnohem raději se ponořím do děje takhle, než když si třeba hned ve druhém díle povídky Tom s Billem vrhnou do náručí! 😀 Jsem vážně zvědavá, co v kronice Bill objeví.. Díky a těším se na další díl 🙂
Skvela povidka, dil jsem si vazne uzila a trosku me prekvapilo ze prvni kniha a zrovna na ni narazi…pokud je to one a tesim se na to co je uvnitr.
No konečně se k tomu Bill postavil jako chlap! Pokud teda v noci opět nezmění názor 😀 Moooc se mi líbí jeho odhodlání prozkoumat dům a už se moc těším na to co, nebo koho, tam najde…
Hlavně opět po té Setově narážce, že nejde jen o něj…
A moc se mi líbilo, jak Bill Seta pěkně poslal do háje, však mu tam taky Set nemá co rozkazovat. Stejně nechápu, jak si to představuje. Ať už tam v domě schovává kohokoliv, tak se na to stejně přijde, protože dům není jeho a nezůstane tam věčně…
Já bych tak ráda znala všechna tajemství hned! Jsem strašně netrpělivý člověk! 😀
Doufám že je to co ty tři hledali.
Pani .. Ten Set mě tak vytáčí:D stejně mě zajíma, co bylo zač to světlo .. A hlavně se těším na to, co se Bill dočte.. Zbožňuju tě Muckátko :* díky za další super storku 😉 :3
Konečne sa Bill vzchopil! Potešilo, že sa tomu konečne postavil čelom a rozhodol sa preskúmať dom aj okolie! Len dúfam, že to aj dodrží a a zas nezmení názor 😀
Inak Set – no ten je fakt čoraz väčšia otrava. Som strašne zvedavá, prečo je to skrývanie toho niekoho ďalšieho 😀 v tom dome takým tajomstvom a čo je napísané v tom denníku – tu verím, že ho Bill nájde ako prvý 😀
A ešte sa mi strašne páčilo, ako dnes Bill Seta pekne odpálkoval. Presne, ako povedal, nemá si čo dovoľovať, on v tom dome nerozhoduje, tak nech si nevyskakuje! 😀
Ďakujem za časť a teším sa na pokračovanie.
Jsem moc ráda, že Bill Seta takhle setřel.. 😀 Dobře mu tak.. 😀 Jinak moc pěkný dílek, opět se četl úplně sám a já nedočkavě hltala očima.. 🙂 Doufám, že Bill už něco zjistí u kroniky a pak udělá nějaký průzkum.. Pořád si myslím, že v domě je Tom schovaný a nemůžu se dočkat, až se dozvím proč.. 🙂 Moc se těším na další díl.. 🙂
Pani, ten denik bude vazne hodne dulezity… Snad nebyla ta Alinda nejaka Cachticka pani 🙂 nicmene se mi opravdu libilo, jak Bill vyrazil Seta. Ma recht, ten starej otrapa mu nema co kecat do toho co dela a kam chodi. Ovsem Set asi duvod ma, ze. Gordonovi to taky pali, Setovi dal pekne najevo kdo je panem domu. Jsem tak hrozne zvedava, jestli ten zahadny obyvatel je Tom a pokud ano, proc je zavreny… s kazdym dilem jsem vic a vic zahloubana, ale jasnejsi mi neni nic 😀 opravdu dobra detektivka 🙂
Moc dekuji za dil 😉
Gordon je v téhle povídce úžasný! Moc se mi líbí, jak se o svou rodinu stará, opatruje je a snaží se. A i když není Bill jeho vlastní syn, tak se tak chová. Je to vážně krásné! 🙂
A jsem ráda, že se Bill z noční příhody tak oklepal. 🙂 Já bych pravděpodobně nemohla, protože neustále za vším něco hledám, takže bych se svými teoriemi tak vystrašila, že bych se klepala i ve dne! 😀 Ještě že Bill takový není! To, jak odpálkoval Seta bylo výborné a hlavně měl Bill pravdu. Setovi to tady nepatří, tak si nemá co vyskakovat.
A že by tahle kronika byl ten deník, který Set tak zoufale hledá? Už se strašně moc těším, co se z ní Bill dozví! A hlavně se těším na ty jeho průzkumné mise. Snad se konečně něco malinko o tomhle podivném místě dozvíme! 🙂
Moc děkuji za další skvělý díl! 🙂
Set bol riadne drzí, som rada, že sa mu Bill postavil. A páčilo sa mi aj to, že ho poslal do kelu tak pekne slušne:) Som zvedavá kedy sa už pôjde popozerať po dome a čo a koho tam najde:) Tá kronika asi nebude ten hľadaný denník… no uvidíme. Ďakujem za kapitolu:)