autor: Izzap
Georgu, ty věříš na cestování časem, že jo?
Pan Trümper a pan Kaulitz dorazili na Pátou ulici v brzkém odpoledni. Slunce bylo stále vysoko na obloze, ale Tom neměl tušení, jak určit čas podle slunce. Aby zjistil, kolik je hodin, vždycky mu stačilo vytáhnout telefon a mrknout na displej.
Sakra, ani hodinky, které měl z nějakého neznámého důvodu v kapse, nefungovaly. Jako by ručičky prostě… zamrzly v čase.
„Tohle je Pátá ulice?“ zeptal se nevěřícně Tom a zíral na budovy před sebou, tedy na to, co z nich zbylo.
Bill znechuceně kývl. „Ano, bohužel. Diskutovalo se o tom, v co tuhle ulici změnit. Jsou nějaké spory ohledně toho, co by tu měli postavit v nadcházejících měsících.“
„Fascinující, opravdu,“ opáčil sarkasticky Tom a protočil panenky. Jdi do prdele s tou svou spisovnou angličtinou, chtělo se mu zakřičet. „Jsi si stoprocentně jistý, že je tohle Pátá ulice?“ zeptal se ještě jednou, jenom pro jistotu.
„Ano, pane Kaulitzi, jsem si jistý.“
„Mohl bys mi, kurva, přestat tak říkat?!“ zvolal Tom, načež se za nimi otočilo několik chodců.
„Promiňte, říkat vám jak, pane Kaulitzi?“ zeptal se Bill a snažil se ignorovat pohledy, jež na nich spočívaly. Oh, bože, copak si nevšiml, že už takhle se na nás dívá dost lidí kvůli těm jeho příšerným vlasům?
„TAKHLE! Bože můj, zníš jako nějakej starej učitel z roku 1900- Oh…“ zarazil se Tom. Uvědomil si, že jestli se úplně nezbláznil, opravdu se nacházeli na začátku dvacátého století. „Prostě… říkej mi Tome, prosím.“
Bill se napůl upřímně usmál. „Oh, proč jsi to neřekl hned?“
Tom neodpověděl, pouze pokračoval v zírání na prázdnou ulici před sebou, sledoval ji tak toužebně, jako by se, když se bude pořádně soustředit, jeho domov měl zázračně objevit přímo před ním.
Ale to se nestalo.
„Tome? Jsi v pořádku?“ zeptal se Bill, když si všiml smutného výrazu v chlapcově tváři.
Tom přerušil tok svých myšlenek a zaměřil pozornost na Billa. „Já… Nemyslím si, že teď můžu jít domů,“ odpověděl tiše.
„Oh…“ reagoval Bill. Nevěděl, proč se ten chlapec ještě nemůže vrátit domů. Ale zahnal svoje zmatení a skočil do svého módu ,vždy slušný´. „Chtěl bys zůstat u nás doma, dokud se nebudeš moci vrátit? Matka a otec jsou pryč, jeli navštívit pratetu Ednu,“ řekl povzbudivým hlasem a zazubil se.
Tom uviděl Billův upřímný úsměv a zkrátka nemohl jeho nabídku odmítnout. Co jiného vlastně můžu dělat? „Jenom pokud nebudu obtěžovat.“
„Oh, samozřejmě, že ne,“ odpověděl Bill a už se obracel zpět k domovu. Tom za ním pelášil, málem klopýtal, jeho nohy nebyly zvyklé na takovéhle nóbl boty. „Společnost je v našem domě vždy vítána,“ dokončil Bill veselým tónem, když ho Tom došel.
***
„Oh, James je doma!“ konstatoval Bill s nadšením, jakmile s Tomem prošli vchodovými dveřmi do obrovského domu po návratu ze své malé procházky po městě – z procházky, která zamotala Tomovi hlavu.
„Kdo?“ zeptal se tiše dredáč. Rozhlédl se kolem a neviděl žádnou změnu.
Oh, počkat, u dveří spočíval pár malých botiček.
„Jamesi!“ zavolal Bill do tichého domu, naprosto ignoroval Tomovu otázku.
Tom následoval svého společníka do něčeho, co vypadalo jako obývací pokoj z přelomu století, nebo salónek, nebo jak tomu v téhle době říkali. Zkrátka pokoj s lákavě vypadající pohovkou a pár křesly roztroušenými kolem, která vypadala… poněkud staře z Tomova pohledu.
Během minuty se ozvaly hlasité kroky po schodech a malý chlapec, ne víc než osmiletý, vběhl do pokoje a smykem zabrzdil přímo před Billem.
Bill se srdečně na dítě usmál a pobaveně zavrtěl hlavou, přitáhl si chlapce do objetí a přitiskl si ho proti svému tělu.
„Jamesi, co ti matka a otec říkali o běhání po domě?“ zeptal se výhružným tónem, odtáhl se od mladšího chlapce a podíval se do jeho smějící se tváře.
James se zachichotal a odpověděl: „Oh, smůla, nejsou tady.“
Bill jemně cvrnkl dítě do nosu a oplatil mu úsměv.
James se vykroutil z Billova sevření a ožil, jakmile spatřil Toma stojícího o pár metrů dál, který přešlapoval z nohy na nohu a sledoval scénu před sebou s pocitem, že je páté kolo u vozu.
„Kdo jsi?“ zeptal se James horlivě, jeho dětský hlásek překypoval vzrušením a jeho oči lustrovaly staršího chlapce naproti.
„Uh, jsem Tom.“
James vzhlédl k Billovi a podezíravě zdvihl obočí. Bill se tiše zasmál a přešel k Tomovi.
„Jamesi, tohle je Tom, zůstane tu… dokud se nebude moct vrátit domů,“ dokončil rozpačitě, jelikož upřímně neznal odpověď.
„Jsi jeden z těch podomních prodejců, o kterých mluvila matka?“ zeptal se malý kluk a pohledl na Toma s vykulenýma očima.
„Jamesi!“
„Co?“
„Není to podomní prodejce,“ prohlásil Bill. Mrkl na Toma a najednou si uvědomil, že to vlastně neví jistě. „Nebo jsi?“ zeptal se opatrně, přičemž mu hleděl do očí.
Tom vyvalil oči a snažil se rozpomenout, co vůbec znamená podomní prodejce. Jistě to nebylo slovní spojení, které kdy ve svém životě použil.
„Ehm c-cože?“ zeptal se nevinně.
„Podomní… oh, nevadí, očividně nejsi. Stejně jsi na to moc mladý. Mimochodem, Tome, kolik je ti let?“
„17.“
„Wow, mně taky!“ zvolal černovlasý mladík, jeho hlas se drasticky změnil a on teď téměř pištěl nadšením. „Oh, a tady Jamesovi, mému bratrovi, je osm,“ pokračoval, stoupl si vedle malého chlapce a usmíval se.
„Vidím tu podobu,“ řekl Tom měkce.
„Takže… jestli nejsi podomní prodejce, co máš s těmi vlasy?“ zeptal se James, přiblížil se k Tomovi a vzhlédl k němu, načež se natáhl pro jeden z dredů.
Tom odstrčil chlapcovu ruku a podíval se na něj.
„Nedotýkej se mých vlasů,“ sdělil mu úsečně. „A říká se jim dredy. Nevím, proč se, vy lidi, chováte, jako kdybyste nic takovýho předtím neviděli.“
„Protože jsme to taky neviděli,“ opáčil James jednoduše. „Když pominu ty dobrodružné příběhy, kterých jsem pár přečetl. Tamti lesní muži měli vždycky takovéhle bláznivé účesy.“
Tom zakoulel očima a popuzeně odpověděl: „Nejsem lesní muž.“
Bláznivý malý dítě, pomyslel si s úšklebkem.
„Takže, Tome, jak dlouho budeš ve městě?“ zeptal se Bill a zamířil z obývacího pokoje do kuchyně. Tom a James ho následovali, jako když pejsci běhají za svými majiteli a žebrají o trochu pozornosti.
„Já… já nevím,“ odpověděl Tom.
Opravdu to nevěděl.
A fakt, že nevěděl, jak se vrátit domů, ho začínal děsit.
„Hmm, nuže, jsi tu vítán na tak dlouho, jak budeš chtít,“ řekl Bill s úsměvem.
***
Obloha tmavla, sluneční paprsky začínaly mizet za horizontem, jak se Země ukládala k spánku.
Tom zíral z okna pokoje pro hosty, sledoval, jak se na ztemnělém nebi objevuje měsíc, a objímal si kolena přitažená k hrudníku. Čichal zatuchlý pach pumpek, pravděpodobně podomácku vyrobených, pomyslel si, zatímco lehce zatahal za kousavou látku.
Tohle je, kurva, šílený, byla jediná myšlenka kroužící neustále jeho hlavou, když se rozhlížel kolem sebe, nicméně každá věc v místnosti si dovolovala s ním nesouhlasit.
Musel snít, nemohlo to být nic víc než nějaký příšerný zpackaný sen. Usnul zase při sledování Návratu do budoucnosti? Už se mu to stalo a je třeba říct, že měl díky tomu opravdu zajímavé sny.
Ale nehledě na to, kolikrát se Tom štípl nebo profackoval, a nehledě na to, jak silně nebo jak nahlas, nic se nezměnilo.
Pokoj zůstal stejný.
Pohled mu oplácela stejná dřevěná postel s měkkou matrací a rustikální prošívanou dekou.
Stejná dřevěná židle spočívala v rohu.
Stejný tmavý dřevěný prádelník stál u zdi.
A jeho oblečení z jedenadvacátého století leželo na dece a téměř na něj posměšně pomrkávalo.
Jeho plandavé tričko a obrovské džíny…
Vypadaly na té staré dece tak nepatřičně.
Tom zatřepal hlavou, když si uvědomil, že okenní lavice, na které sedí, je sto let stará, ačkoliv právě teď neuplynulo víc než pár roků od její výroby.
Bylo to tak bláznivé.
„Kurevsky komplikovaný,“ zamumlal Tom, slezl z lavice, několika krátkými chvatnými kroky přiskočil k posteli a popadl své normální ošacení.
Převlékl se z šatů z roku 1900 do svých obvyklých v rekordním čase. Uhladil si tričko a shlédl dolů, úlevně vydechl. Nikdy předtím nebyl tak rád, že má zpět svoje vlastní oblečení.
Zkontroloval svůj mobil a další věci ve své kapse, otevřel dveře ložnice a vystrčil hlavu do černé chodby.
Byla prázdná.
Vykradl se z pokoje, po špičkách přeběhl po chodbě, dolů po schodech a ven z vchodových dveří.
Stál uprostřed pozemku, tam kde téměř před sedmi hodinami, a začal se rozhlížet kolem.
Někde tady musí být cesta ven, ponoukal sám sobě, snažil se vzpomenout si, jak se sem poprvé dostal.
A pak to spatřil.
Pár metrů od něj, s hladkým povrchem, jenž se skoro leskl v měsíčním světle, stála ta samá černá roura.
Tom si byl jistý, že to musí být nějaký druh studny, všiml si malého vodotrysku, který předtím ušel jeho pozornosti.
Aniž by o tom jedinou sekundu přemýšlel, přiběhl k rouře a na moment se na ni zadíval.
Dotkl se jí a zavřel oči.
Zase je otevřel.
Nic se nezměnilo.
„Sakra!“ zašeptal a pohlédl na stejný dům z počátku 20. století vedle sebe.
Zkusil to znovu, popadl držadlo, zavřel oči a dokonce zkusil zaklapat podpatky, jako by byl Dorothy z Čaroděje ze země Oz.
Otevřel oči.
A stále bylo všechno při starém.
„Kurva, ne, funguj, ty pojebaná kraksno!“ téměř zakřičel Tom na neživý objekt, nakopl ho špičkou boty a škubl držadlem vší silou.
Najednou se kolem něj přehnal silný vítr, narazil proti jeho tělu a zvedl mu dredy. Poté, co přestal vát, Tom zvedl hlavu a uvolnil sevření na držadle. Rozhlédl se.
Obrovské staré duby, umírající tráva, rozbitý piknikový stůl pár metrů od něj, a… a…
POULIČNÍ OSVĚTLENÍ!
„Panebože, jsem zpátky!“ zašeptal Tom do ticha, padl na zem a ucítil, jak se mu do očí tlačí slzy.
Podíval se na své oblečení a rukama po něm přejel, zmáčkl látku, aby se ujistil, že je reálné.
Jistě že bylo.
Něco mu zavibrovalo v kapse, až následkem toho nadskočil, z vibrací mu mravenčila celá noha.
Sáhl do své obří zadní kapsy, kam se vejde až polovina jeho paže, a vytáhl svůj milovaný mobil.
„Oh, můj bože, funguje,“ řekl udiveně, ohromený tím, že ho osvítil displej.
Otevřel mobil. Rozblikala se na něj ikonka obálky značící příchozí zprávu.
Nebo spíše 14 zmeškaných hovorů a 3 nové smsky.
Vydechl a telefon zavřel a vložil ho zpět do kapsy.
Bylo to až příliš mnoho na to, aby se s tím vypořádal právě teď.
Právě teď si totiž nepřál nic jiného, než jít domů.
Domů… usmál se nad tou myšlenkou a postavil se, oprášil a rozběhl se ven z parku, proběhl pár ulic a zastavil se na Páté.
Okamžik stál na rohu, pocítil silné déjá vu, když se rozhlédl kolem sebe, pamatoval si, jak stál přesně na tomhle místě před pár hodinami, než bylo všechno tak… jiné.
Jiné jako 100 let staré, pomyslel si s odfrknutím, ušklíbl se a rozběhl se ulicí ke schodům u svého domu.
Zarazil se s rukou na klice, zhluboka se nadechl, než otevřel dveře a vešel do domu.
Úlevně vydechl, jakmile zaznamenal, že je všechno, jak má být, všechno je na svém místě, přesně tam, kde to bylo ráno.
Stejné obrázky na zdi, konferenční stolek, gauč, televize, digitální hodiny… Všechno, co je běžné vidět v domě z jedenadvacátého století.
„Tome?“
Tom se probral z nostalgického zírání na televizi a setkal se s ustaranou tváří své matky stojící na posledním schodu v růžovém županu a s rozcuchanými vlasy.
„Kde… kde jsi, do háje, byl?“ zeptala se starší žena a protřela si unavené oči, zatímco mířila do obývacího pokoje za svým synem.
„Uh… jen venku, však víš, nic zvláštního,“ odpověděl Tom nonšalantně s pokrčením ramen, jako by to udělal každý jiný večer.
„V tuhle hodinu?“ zeptala se matka a podívala se na hodiny.
Tom následoval její pohled, a když si přečetl, kolik je, spadla mu čelist.
5:19 ráno.
„Vyděsil jsi nás, zlatíčko,“ řekla máma a přitáhla si Toma do těsného objetí, málem ze svého syna vytlačila všechen vzduch.
Tom jí objetí chvíli oplácel, ale pak se odtáhl.
„Já… Omlouvám se. Musel jsem ztratit pojem o čase,“ odpověděl měkce a sklopil oči k zemi.
Jak se to stalo? Bylo jenom deset večer, když jsem opouštěl Billův dům, divil se v duchu. Počkat, co to, do háje, říkám? Vždyť to celé byl jenom nějaký… divný sen.
„Musel jsem usnout v parku nebo tak něco,“ zamumlal tiše, nepředpokládal, že by ho matka slyšela.
„V parku?“ zeptala se žena.
„Heh? Oh… jo, myslím. Je to… poslední místo, na kterém si pamatuju, že jsem byl,“ opáčil Tom tiše.
Jeho matka vydechla a pobaveně zavrtěla hlavou. „No, Georg asi dvacetkrát volal. Říkal něco o tom, že jste spolu měli jít do klubu nebo tak něco? Víš, že tohle neslyším ráda, je to tam pro moje děťátko příliš divoké.“
Tom protočil panenky a lehce se zasmál. „Mami, je mi sedmnáct, myslím, že zvládnu jít do klubu. Zvlášť do toho pro nezletilé.“
Jak sledoval matčin ustaraný výraz, nemohl si pomoct, pomyslel si: asi by ráda měla nějakýho slušnýho, inteligentního syna – jako je Bill.
Promnul si zamyšleně čelo.
Byl to jenom sen, jenom velký bláznivý sen!
Nebo to si Tom alespoň bude říkat.
„Víš, mami,“ řekl po zhruba minutě. „Jsem vážně unavený, tak si myslím, že bych měl prostě jít spát.“
„Oukej, srdíčko,“ odpověděla měkce matka, postavila se na špičky a věnovala svému synovi pusu na tvář. „Spi sladce.“
„Budu,“ řekl Tom a začal stoupat po schodech. Doufám, že budu, dodal tiše. Doufal, že až se vzbudí, zapomene, cokoliv se dnešního dne stalo, ať už to byl sen, nebo ne.
***
„Vole, vstávej!“
„Jdi do prdele,“ zamumlal Tom a přetáhl si přikrývku přes hlavu, jakmile sluneční světlo atakovalo jeho zřítelnice, aby ochránil své oči před vypálením.
„Tak to vůbec, kámo, totálně jsi mě v noci zazdil s tím AWOL. Takže mi něco dlužíš! Řekl jsi, že jsi pro to jít do toho klubu, a teď si musím na žhavý kočičky počkat.“
Tom zasténal, když ucítil, jak s ním kamarád třese, aby ho probudil.
Neskutečně naštvaný vytáhl ruku zpod přikrývky a ukázal na svého přítele prostředníček.
Třes ihned ustal.
„Kámo, Tome, tohle bolí, chlape. Už je víc jak jedna hodina odpoledne a tvoje máma mi řekla, abych tě tak jako tak vzbudil. Máš kocovinu?“ zeptal se tiše Georg a sledoval siluetu těla pod dekami.
Přikrývky pomalu sklouzly dolů a objevil se Tomův obličej.
„Kéž by,“ kuňknul.
„Ty by sis přál mít kocovinu? Jak špatný to je??“
„Ohhh, ne takhle špatný,“ opáčil Tom se smíchem a nadzvedl se do sedu a opřel se o pelest.
„Jak to myslíš?“ zeptal se Georg, všiml si, že Toma něco trápí. „Co se děje, jsi nemocnej nebo tak něco?“
Tom se zachichotal a zavrtěl hlavou ze strany na stranu, přičemž mžoural na svého kamaráda.
„Myslím, že můžu bejt blázen, ale nemocnej? Ne. Jenom trochu šílenej,“ prohlásil Tom s humorem a na palci a ukazováčku ukázal, co myslel tím ´trochu´.
Georg se nepohodlně zasmál a shlédl na svého kamaráda.
„Jsi si… jistý, že nejsi opilej?“ zeptal se pro jistotu.
„Oh, jo. Jsem si jistý, že nejsem opilej. Přísahám. Nedotkl jsem se alkoholu, jak je týden dlouhej,“ opáčil s lehkou hrdostí Tom.
„Tak jsi sjetej?“ hádal Georg.
„Ne, ani sjetej. Nejsem pod vlivem ničeho ani opilej, nic takovýho,“ odpověděl zpěvavým hlasem Tom.
„Vole, jsi… v pohodě?“
„Jo, jo, v pohodě, v per-fekt-ní pohodě,“ opáčil Tom, zahihňal se a zvrátil hlavu dozadu, aby se podíval na strop. „Jenom pomalu přicházím o rozum.“
„Tome, co se… děje, kámo?“ zeptal se ustaraně Georg, začínal se o svého přítele trochu bát.
Tom natočil hlavu na stranu a zíral na Georga zpod ztěžklých víček.
Jeho rty se zkřivily do jemného úsměvu, když se Tom na kamaráda podíval.
„Georgu, ty věříš na cestování časem, že jo?“ zeptal se přímo, připravený povědět příteli jednu neuvěřitelnou historku.
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
Funguj, ty pojebaná kraksno! Dobrý… 😀
Super povídka, díky! Těším na další část
😀 Super, tak Tom je zase zpátky a myslí si, že se mu to všechno jen zdálo…no, možná o tom není až tak přesvědčený, každopádně Georg měl pravdu. Na mě Tom taky působil jako sjetý 😀
A Jamese mám v téhle povídce hrozně ráda!
Moc díky za překlad 🙂
Krásné a doufám že se Bill a Tom ještě potkaj dík za překlad.
James bol zlatý 😀
A Tom je nazad a myslí si, že sa mu to snívalo alebo teda, že prichádza o rozum! 😀 Ale inak sa Goeorgovi nečudujem, že si myslel, že je zhúlený 😀 fakt tak pôsobil 🙂
A k tomu, že je Tom späť vo svojom čase – no neviem, čakala som, že v minulosti pobudne dlhšie a nie, že sa tak rýchlo vráti späť. To ako teraz bude cestovať hore dolu? No neviem, ale som každopádne veľmi zvedavá na to, čo ho donúti opäť sa vrátiť do minulosti – alebo či to bude zase náhoda 😀
Ďakujem za preklad.
Já už jsem si jednu chvíli myslela, že ta roura zmizela a Tom bude nucen zůstat v tom ´divném´, starém městě! Když objevil tu rouru, ulevilo se mi, protože na jeho místě bych tam samozřejmě také nechtěla zůstat a rozhodně bych se chtěla vrátit zpět domů. Stejně mě tak napadá..jak to, že se tamta roura objevilatak najednou? Nebo tam byla vždycky, jen si jí Tom nikdy nevšiml? A bude tamuž pořád a nebo bude mizet a zase se objevovat? 😀 Strašně mě totiž zajímá, zda bude chodit Tom na výpravy za Billem a Jamesem a zda Tom někdy s sebou vezme i Georga a prostě jak bude tohle celé pokračovat! 🙂 Jsem strašně moc natěšená! 🙂
A Bill je stejně správný! 😀 Ta jeho slušnost a spisovná mluva se mi děsně líbí ikdyž chápu, že Toma to mohlo rozčilovat. 😀 Malý James byl skvělý! Prý že jsou Tomovy vlasy jako těch, co jsou lesní muži. 😀 😀 😀
Strašně moc se těším na pokračování a tisíceré díky za překlad! 🙂
Mischulka to všetko napísala za mňa:) A ja sa teším na Tomove návštevy za Billom:)Ďakujem za preklad.