Be gentle when you’re killing me 30.

autor: Wind

Když má člověk co na práci, čas letí jako splašený kůň. A když je do toho na vrcholu blaha a zamilovaný, je to ještě rychlejší. Tom neměl ponětí, kolik dnů už jsou s Willem na ostrově spolu sami. Odhadoval to na dva nebo tři týdny, ale nemohl to říct přesně. Nestěžoval si, miloval tu svobodu kdykoli ho obejmout, políbit, pomazlit se… o jiných věcech nemluvě. Práce na společném příbytku jim šla od ruky a než se nadál, už dokončovali úpravy trámů na střechu. Will mu podával jednotlivá prkna pomocí svých neviditelných a značně silnějších rukou až na střechu, zatímco on seděl na hlavním trámu a postupně stloukal střechu dohromady. Will zatím dole připravoval rákosovou trávu na došky. Kai jim před odchodem podrobně popsal, jak se taková střecha dělá. Tom se kolikrát až divil, kolik toho merfolk o lidech ví. A v souvislosti s tím mu přišlo zvláštní, že Will nevěděl skoro nic. Ale asi to mělo co dočinění s tím, že ani Kai ani Rai nechtěli, aby Will přišel s čímkoli lidským do kontaktu.

Tom slezl na zem a spokojeně se podíval na jejich společné dílo. Ode dneška už mohli spát vevnitř, aniž by jim při případném dešti lilo na hlavu. Will během posledních dnů dělal na vnitřním vybavení a Tom musel uznat, že je jeho malý merfolk opravdu šikovný. Spletl rákosové rohože na podlahu a vyrobil lůžko, dost velké a dost pevné na to, aby na něm mohli spát oba. A z kusu plachty, který našel, udělal i ochranu proti hmyzu kolem postele a do okna přidělal provizorní závěsy. Přikrývky jim odkudsi sehnal Kai.

Tom se posadil na špalek před domem a zadíval se na jejich dílo. Will šel nasbírat nějaké ovoce, a tak zůstal na chvíli sám. Samota v takových chvílích nebyla dobrá. V posledních dnech Tom víc než dřív vzpomínal na domov, který ztratil. Na Georga a Anett… přemýšlel, jestli už se vzali, jestli na něj někdy myslí… jak to dopadlo s jeho případem, kdy ho obvinili z mnohanásobné vraždy… vzpomínal na kapitána, na posádku rybářské lodi, na které pracoval… myslel na svůj byt, jak to tam vypadalo… a přemýšlel, co se s ním asi stalo. A co se stalo s jeho věcmi. S jeho milovanou kytarou… když nad tím teď tak přemýšlel, nehrál na ni už dlouho před tím incidentem. Co by teď dal za to, aby mohl slyšet její zvuk.

Zvedl se a šel dovnitř. Ve dveřích se zastavil. Jejich domek sestával z jedné větší místnůstky, ve které se nacházela postel, stolek s petrolejovou lampou a dvěma špalky místo židlí. V pravém koutě za postelí stála truhla s jejich osobními věcmi a nad ní byla polička s nádobím. V druhém rohu stála truhla se zásobami. Venku za domkem Tom udělal sprchu. Malý dřevěný přístavek s dřevěnou podlahou. Nad ním vedla dřevěná korýtka propojená s nádrží na vodu. Stačilo v kotlíku ohřát vodu, nalít ji do nádržky, vlézt si do sprchy a zatáhnout za provázek, který uvolnil klapku na zadržení vody. A pomocí korýtka tekla voda do sprchy vyrobené z proděravěného kokosu. Za tuhle práci byl na sebe Tom pyšný. Jen ho mrzelo, že se s ním nikdy nebude sprchovat Will. Nicméně vždy, když viděl, co vyrobil… nemohl to nesrovnávat s tím, co kdysi měl. Miloval Willa a byl by s ním kdekoli, ale chyběla mu civilizace. Ovšem v civilizaci byl hledaný za vraždu. Nakonec to tu není tak zlé. Zvyknu si, říkal si v duchu.

Když se Will vrátil se sítí plnou kokosů a jedním obřím plodem chlebovníku, Tom už přivazoval na střechu první došky. Byla to práce na hodně dlouho a jemu zabrala skoro celý den jen čtvrtina střechy. Will mezitím dělal jemnější práce a k večeru se pustil do přípravy večeře. Tom musel uznat, že jíst pořád ryby mu docela lezlo ušima, ale bylo to lepší než umírat hlady. Přes den rybí stravu prokládal ovocem. Už měl v plánu, že jakmile dokončí dům, půjdou s Willem na průzkum ostrova. Musí tu někde být nějaká zvířata. Tom sice trochu zápolil s faktem, že by je měl zabít, jako moderní člověk kupoval maso už zpracované, nemusel nikdy nic zabíjet a popravdě se mu do toho nechtělo, ale věděl, že v zájmu přežití to snad bude schopný udělat.

Po jídle seděli jen tak u ohně. Will se zády opíral o Tomův hrudník a hrál si s jeho prsty na ruce. Tomovi to bylo docela příjemné, po celodenní práci ho ruce bolely a Willova masáž byla jak balzám.

„Jak to, že i po takový dřině máš tak jemný ruce?“

„Tak už to u merfolků je. Když se zraníme, tak stačí vlézt do vody. Neuzdraví nás to sice úplně, ale hodně nám to pomůže. Voda nám taky udržuje kůži jemnější. Taky nás to chrání před škodlivým slunečním zářením. Vlivem toho se taky moc neopálíme.“ Když se nad tím Tom zamyslel, uvědomil si, že opravdu všichni bratři, ačkoli tráví na slunci hodně času, jsou jen lehce opálení. On oproti nim už vypadal jak kominík. Ale ten kontrast jeho opálené kůže s Willovou bledou se mu vážně líbil.

Chvíli bylo ticho. Will si dál hrál s Tomovými prsty a Tom jen tak němě zíral do ohně.

„Ty, Tome… chtěl jsi někdy rodinu?“ Toma tahle otázka překvapila.

„Proč se ptáš?“

„Všichni chtějí rodinu. Je to přirozený, v zájmu zachování druhu.“

„No… jo, chtěl jsem rodinu.“

„Hmm…“ Tom čekal, že se Will zeptá, proč použil minulý čas, proč už teď rodinu nechce… ale pak mu došlo, nad čím mladý merfolk uvažuje.

„Wille… nemrzí mě, že jsem s tebou. My sice svoji rodinu založit nemůžeme, ale to neznamená, že tě mám kvůli tomu míň rád nebo že bych tě kvůli tomu opustil. Mezi lidma je normální adopce.“

„Co je to adopce?“

„No… když dva nemůžou mít děti, ale chtějí ho, tak si osvojí dítě, které nemá rodiče. Ať už proto, že třeba umřeli nebo proto, že je jejich vlastní rodiče nechtěli.“

Will se zvedl a rozhořčeně se zamračil.
„Jak můžou rodiče nechtít svoje vlastní děti?“

„No… třeba proto, že je nemůžou uživit. Nemusí to být proto, že by děti vyloženě nechtěli, ale třeba proto, že jsou chudý a nemůžou se o svoje děti postarat. Proto je pro jejich děti lepší, když je dají do náhradních rodin.“ Fakt, že hodně dětí končí v dětských domovech i z jiných důvodů, raději zamlčel, protože si uvědomil, že by to zrovna nezlepšilo merfolkův názor na lidstvo. A on se snažil, aby Will přestal lidi tolik nenávidět.

„Aha.“ Na chvíli bylo zase ticho.

„Já jsem nad tím nikdy neuvažoval, ale s tebou bych děti chtěl… mrzí mě, že to nejde.“

„To nevadí… třeba jednou adoptujem. Byl bys skvělá maminka, Wille.“ Tom se usmál a přitáhl si Willa blíž k sobě. Will se usmál.
„A chtěl bys holčičku nebo chlapečka?“

„Hmm… nad tím jsem moc nepřemýšlel. Ale asi oboje. Holku i kluka. Kluka bych učil hrát fotbal a rybařit… a u holek se říká, že jsou to prostě tatínkovy holčičky, jsou roztomilý, ale taky čertice… můj táta vždycky říkal, že je páreček nejlepší. S mámou měli jenom mě. Máma umřela, když mi bylo deset. A tátu před pěti lety skolila rakovina.“

Will nevěděl, co je rakovina, ale došlo mu, že to bude nějaká hodně zlá nemoc, když na to lidi umírají. Tom najednou vypadal tak ztraceně… Will si ho přitáhl k sobě a konejšivě s ním kolíbal. Nic neříkal, možná taky proto, že nevěděl co. Už před několika dny si všiml, že Tom často utíká v myšlenkách někam, kde to on nezná. Cítil z něj, že by se chtěl vrátit k lidem a popravdě ho to bolelo. Chtěl mu pomoct, ale neměl ponětí jak.

„Půjdeme si lehnout. Jsme oba už hodně unavení. Až se vyspíš, bude ti líp.“ Will se zvedl a natáhl k Tomovi ruku. Tom ji s úsměvem přijal. Ještě uhasili oheň, a pak šli spát. Dnešek byl pro ně oba dost náročný.

autor: Wind