Autumn Leaves 1.

autor: Catherine

Ahoj, myslela jsem, že až dopíšu Side by side, tak to bude závěr mé ‚kariéry‘ na téhle stránce. Ovšem múza mi plán překazila a doslova mě oslintala nápadem. 😀
Doufám, že si povídku budete užívat aspoň částečně stejně jako já a budu ráda, pokud mi zanecháte nějaký komentář. 🙂

Vzduch byl studený, nepříjemný, pěkně rychle se dostával pod kabáty. Zkrátka v něm už byla cítit zima. Barevné listí zakrývalo trávu, která byla ještě před pár dny krásně zelená. Jakmile zafoukal vítr, listí se rozvířilo, aby dopadlo o kus dál. Z některých komínů vycházel kouř – lidé měli potřebu přitopit. Nebylo se čemu divit, každý listopad to bylo stejné. A pokud kdokoliv tvrdil, že je to rok od roku horší, tak se mýlil. Jen prostě zapomněl a zvykl si na teplé léto, to je celé.

Takové počasí si ani tak neužívali dospělí, kteří měli akorát tak další zbytečnou práci s venkovním úklidem, jako děti. Podzimní vítr byl úplně stvořený pro pouštění draků, hrátky s listím a tvoření zvířátek z přírodních surovin. Sice rodiče své děti oblékali do teplých bund a na hlavy jim dávali zimní čepice, ale to ničemu nebránilo. Děti si to dokázaly užít tak jako tak.

Bohužel, ne všechny děti mají takové štěstí, aby měly své milující rodiče, kteří s nimi na podzim chodí pouštět draka a starají se, aby se nenastydly. Pro takové nešťastníky byl dětský domov, kde byli tety a strýčkové, kteří se alespoň částečně snažili zaplnit díry v srdcích svých svěřenců. A také se jim to většinou dařilo. Téměř všichni, kteří dětský domov už dávno opustili, se stále vraceli popovídat si a svěřit se s tím, jak jim to jde v práci, s partnerem, případně se společným dítětem. Tety měli místo maminek a strýčky místo tatínků. Bylo to tak jednoduché.

„Strejdo Bille!“ zasmála se malá blonďatá holčička, která držela mezi prstíky velký barevný list a běžela za volaným. „Tady mám pro tebe dárek, líbí se ti?“ zastavila se před ním a podívala se mu do očí.

„Je nádherný, Lauro“ přikývl Bill a vzal si list do ruky. Hřejivě se na malou dívenku usmál a pohladil ji po tváři. Tak moc zbožňoval práci s dětmi. Naplňovalo ho to něčím zvláštním, nepopsatelným. Možná by to mohl přirovnat k právníkovi, který má radost, když vyhraje soudní proces. Tak moc šťastně se cítil.

„Jo, našla jsem ho jenom pro tebe, abys mě měl rád i doma, když odejdeš.“
„Lauro, já tě mám rád i doma,“ Bill si k holčičce klekl a vtiskl jí malou pusu na čelo na důkaz svých slov.

„Já vím, ale teta Amy říkala, že odejdeš a budeš chodit do školy. Já nechci, abys chodil do školy,“ Laura vzala mezi prsty dlouhý černý pramen vlasů a svého oblíbence za něj trochu zatahala. Bylo až neuvěřitelné, jak moc si ho dokázala za tak krátkou dobu oblíbit. Bill byl v dětském domově teprve druhý den, všechny děti zatím poznával, snažil se s nimi spřátelit, ale malá blondýnka byla jiná. Padla mu hned kolem krku a nechtěla ho pustit, dokud jí neslíbil, že si spolu budou hrát opravdu hodně dlouho.

„Teta má pravdu, ale…“ Bill zakroutil hlavou. Amy byla ještě moc malá na to, aby pochopila, že to tak musí být. Postavil se a vzal ji za ruku. Bude mnohem lepší, když si teď půjdou někam hrát, než aby jí vysvětloval, že tu bude jen na tři týdny kvůli splnění školní praxe a pak se maximálně staví na nějakou návštěvu.

„Ale co?“

„Chtěl jsem říct… Co kdybychom si s ostatníma zahráli na schovávanou, co ty na to?“

„Joo, schovávaná je nejlepší,“ zasmála se Laura a vyklouzla svou malou dlaní z té Billovy, aby šla seznámit ostatní děti s programem, který jim měl zpříjemnit odpoledne.

„A tady je zahrada. Teď na podzim sem s dětma chodíme jen na chvíli odpoledne, aby se trochu proběhly, ale léto tu trávíme celé,“ ukazovala starší vychovatelka ze schodů mladému páru. Očima hledala Billa, kterému svěřila všechny děti, aby je pohlídal, než přijde s rodiči, kteří mají zájem o adopci. Byla to téměř každodenní rutina, ovšem tak polovina zájemců se ozvala podruhé a sotva třetina pak ještě znovu. A i tak to bylo málo, protože ne všem adopce vyšla. Přesněji řečeno – ztratili zájem. Bohužel to tak chodilo. Vychovatelé na to byli zvyklí, ale pro děti to byla ohromná rána, protože když už se na někoho těšily a měly naději, že konečně najdou svojí milující rodinu, tak se ti lidé už neozvali.

„Je to opravdu pěkné,“ pokývala brunetka a stiskla svému partnerovi víc dlaň, kterou svíral tu její. „Ale už bych se ráda seznámila s dětmi, co ty, Tome?“ pohlédla na něj.

„Přesně tak, myslím si, že kvůli tomu tu jsme,“ pustil její ruku a pohladil ji po zádech.

„Dobře, v tom případě chvilku počkejte, naženu je dovnitř,“ Amy se trochu zasmála a mladý pár opustila.

„Lásko, já vážně doufám, že nám tohle vyjde a my budeme mít dítě, když nemůžeme mít vlastní. Bude to skvělý, že ano? Moc bych si přála holčičku, malou princeznu,“ švitořila brunetka. Tom jí všechno poslušně odkýval – ne že by nechtěl dítě. Chtěl a moc, ale když doktoři zjistili, že on vlastní děti bohužel nikdy mít nebude, adopci vnímal jako skvělou alternativu. Teď byl ale uchvácen jiným pohledem. Uprostřed zahrady stál s dětmi kolem sebe mladý černovlasý člověk. Na dálku nedokázal rozpoznat, zda je to dívka či chlapec, jedno ale jisté bylo. Nic podobného se mu snad nikdy nestalo. Přišlo mu, jako by se najednou zastavil čas a venku stál jen on a ta osoba. Rychle zakroutil hlavou. Potřeboval se probudit z transu.

„Tome, slyšel jsi, co jsem ti říkala?“ hlas ženy byl trochu vyčítavý.

„Och, ano, Ashley. Myslím si, že máš moc dobrý nápad,“ Tom na důkaz svých slov líbnul manželku do koutku úst, ta se ale jen zasmála.

„Neposlouchal jsi mě, viď? Mluvila jsem o tom, že bych chtěla holčičku. Kdybys mě vnímal, nemohl bys mi říct ‚myslím si, že máš moc dobrý nápad’. Kdyby tě někdo slyšel, okamžitě by naší žádost o adopci zmuchlal a zahodil.“

„Omlouvám se, hm? Vždyť jsme o tom už mluvili… Taky bych si přál holčičku.“

Amy stála proti Billovi a nesouhlasně kroutila hlavou, dívajíc se na pár, který stál u dveří. Tak, jak si myslela, že bude dobrý nápad nechat Billa s dětma chvíli samotného, tak rychle od názoru upustila. Bylo chvályhodné, že vymyslel hru, při které se děti zabaví, ale dost dobře věděl, že šla pro možné nové rodiče jednoho z dětí a tak bylo nemyslitelné, aby společnými silami naháněli děti po zahradě, aby se ukázaly.

„Bille, vždyť jsem ti to ještě opakovala. Měl jsi dohlídnout na to, aby se děti moc neumazaly. A ty je tady necháš běhat a schovávat se bůhvíkam.“
„Já se opravdu omlouvám, mrzí mě to. Netušil jsem, že si to tady projdete tak rychle. Už se to nestane, slibuju,“ vydechl Bill zkroušeně a podíval se na hrstku dětí, které stály kolem něj. „Pomůžete mi najít vaše kamarády? Musíme teď hledat všichni,“ usmál se na ně. Ať byl teď jakkoliv zdrbaný, k dětem chtěl být milý. Nic mu neudělaly, tak si ani nezasloužily, aby s nimi jednal jinak.

Všichni do jednoho samozřejmě souhlasili a rozběhli se s Billem po zahradě. Jen Amy stála a myslela si svoje. Otočila se na Toma s Ashley a trochu se pousmála, když se k nim vracela. Chtěla se omluvit za malé zdržení a nabídnout jim kávu, čaj nebo tak něco.

„Omlouvám se vám, trochu se zdržíme. Kolega se trochu zdržel, hrál s dětma hru, tak… Za chvilku přijdou. Můžeme jít zatím dovnitř?“ pohlédla na ně. Láska z nich přímo sálala, jak moc do sebe byli zamilovaní. Měla z toho radost. Takové páry viděla opravdu ráda, protože si byla jistá, že se o dítě dobře postarají. Ačkoliv ani jedno dítě nebylo její, všechny je jako vlastní milovala. Tím pádem si potřebovala být jistá, že se dostanou do dobrých rukou, někam, kde budou milováni.

„To je v pořádku, je pěkné, že tuhle práci dělají i muži. Děti tak nepřijdou ani o ženský, ale ani o mužský vzor,“ pokývala hlavou Ashley. „Klidně se můžeme jít posadit dovnitř, je celkem zima,“ odpověděla na dotaz.

„Tak pojďte za mnou, dáte si kávu, čaj…?“ Amy šla dovnitř první, ale pořád měla otočenou hlavu na ty dva, když s nimi komunikovala. Zaprvé, kdyby se na ně nedívala, tak by ji neslyšeli. A zadruhé… Bylo to opravdu neslušné. A chtěla udělat dobrý dojem.

„Já si dám kávu, děkuju.“

„Já taky, děkuju,“ víc Tom opět neříkal. Černovlasou osobu nazvala jejich průvodkyně kolegou. Tím pádem musel být muž. Tomovi se ale nechtělo zdát, že by ho tak moc uchvátil někdo stejného pohlaví. Nedokázal si to nijak vysvětlit, vždyť měl přeci krásnou manželku, skvělou práci a obrovský dům. Také měl rozjednanou adopci a tím pádem měl dítě skoro doma. Co víc si mohl přát? Zakazoval si takhle bláznit, bylo to opravdu nefér. Uklidňoval se tím, že až černovláska uvidí zblízka, tak bude vypadat opravdu mužně a on se ze svého snění probudí, protože muži ho nikdy nepřitahovali. Ani trochu, přišlo mu uhozené, že by s nějakým měl něco hlubšího. Na to byl až moc heterosexuální.

*

Malá Laura se pořád motala kolem Billa. Držela ho za ruku, nechtěla jít k cizím lidem blíž, ačkoliv ji všichni pobízeli. Měla svého vychovatele, o kterého nechtěla nikdy přijít. Sice záviděla všem kamarádkám, které odešly pryč, snila, že ona taky jednou odejde s náhradní maminkou a tatínkem. Ale teď nechtěla zradit svého velkého kamaráda.

Na druhé straně seděli Ashley s Tomem. Laura se Ashley moc líbila. Byla přesně podle jejích představ. Malá holčička s dlouhými blonďatými vlasy a roztomilou tvářičkou. Vypadala jako andílek. Zamilovala se do ní hned, jak ji viděla. O to víc ji mrzelo, když si s ní nechtěla hrát s panenkou, dokonce jí ani nechtěla říct své jméno – to za ni musel udělat černovlasý vychovatel.

„Lauro, nemusíš se bát, nikdo ti tady neublíží,“ pokusil se ji Bill znovu pobídnout – marně. Schovala se za jeho dlouhé nohy.

„Ne. Já si chci hrát jenom s tebou, strejdo Bille,“ řekla skoro plačtivě. Opravdu tomu tak bylo. Nechtěla si hrát s nikým jiným, dokonce ani s jinými dětmi. Když Bill včera večer odešel domů, strašně dlouho plakala. Uklidnila se, až když usnula. A ráno, jakmile otevřela oči, hned si přišoupla k oknu stoličku a vyhlížela svého nového kamaráda.

„Lauro,“ černovlásek se k ní otočil a kleknul si na kolena. „Zkus to, ano? Uvidíš, že to bude moc fajn. Slibuju ti to,“ zašeptal a vtiskl jí malou pusu do vlasů. Malá holčička se na něj podívala.

„Opravdu?“
„Opravdu, princezno,“ pokýval Bill na důkaz svých slov hlavou a postavil se. Spokojeně se usmál, když šla Laura váhavě k možným budoucím rodičům. Chovali se k sobě strašně moc hezky, bylo jasné, že o dítě mají opravdu zájem. Už tady byli dvě hodiny a s dětmi si hráli a povídali. Na dětech bylo vidět, že jsou rádi, že se jim věnuje i někdo jiný než jen vychovatelé.

Celou tu dobu tady ale byla ještě jedna věc. Nešlo si nevšimnout, jak Tom Billa propaluje pohledem. Snažil se být nenápadný, bavil se se svojí manželkou a dětmi, to ano. Ale nemohl si odpustit krátké, hluboké pohledy, kterých si černovlásek všímal. Nedokázal si vysvětlit, proč na něj pořád tak kouká. Má snad někde něco? Snad stokrát si upravil vlasy, ale bezvýsledně. Tom na něj pořád zíral. Kolikrát chtěl vykřiknout, proč na něj tak čumí, ale vždycky vzal rychle zpátečku. Nebylo by to vůbec vhodné. Třeba se na mě ani nedívá, jen já si to nějak špatně vysvětluju – říkal si v duchu. Ale to bylo nemožné, nebyl přeci hloupý a poznal, když si ho někdo prohlížel.

autor: Catherine