autor: B-kay
„Fajn, mluv, ale máš dvě minuty! Jsem totiž objednaná ke kadeřnici a na manikúru a nemíním to promeškat kvůli tvým výčitkám svědomí.“
Zněla naštvaně a Tom se jí v podstatě nedivil. Měla právo zlobit se. Nezachoval se k ní hezky. Právě naopak. Dalo by se říct, že ji svým způsobem využil i přesto, že to nemyslel vůbec špatně. Opravdu se upřímně snažil objevit v ní něco speciálního, něco, co by mu pomohlo zapomenout; ale to něco ani po dvou letech pořád nepřicházelo a on už dávno ztratil víru, že se toho někdy dočká.
Odkašlal si. „Nevolám ti kvůli tomu, abych se ti omluvil. Vlastně jsem chtěl mlu-„
K uším mu dolehl Riin šílený smích. „Tak ty se mi nechceš omlouvat,“ udělala dramatickou přestávku a opět se neupřímně zasmála. „To bys ale sakra měl! Nejdřív mě znemožníš přede všemi přáteli tím, že beze slova a normálního vysvětlení utečeš z chaty, a když se vrátím domů, unavená a špinavá, ty tady nejsi!“
Tom silně stiskl víčka a unaveně si povzdechl. Tohle bude nadlouho, pomyslel si a rozvalil se na záda, škrábajíc Caliho za uchem. Zíral do stropu a pomalu přestával vnímat Riino stěžování si. Nebyl na vině jenom on. To ona podstrčila Billovi drogu. Ublížila mu. Udělala to i přesto, že věděla, jak moc mu na něm záleží. Co čekala? Že bude s úsměvem přihlížet tomu, jak jej ten kluk osahává?
Obrátil se na bok a zadíval se směrem k oknu. Ještě pořád pršelo. Slyšel jemné bubnování dešťových kapek na okenním parapetu a vzpomněl si na bratra. Na jeho zmoklé vlasy, na déšť ulpělý na dlouhých řasách, na to, jak rozkošně působil, když se snažil uchránit si před ním svou zmrzlinu. Mohl se chovat jako dítě, mohl mít klidně i miliony chyb, ale pro Toma byl dokonalý.
„A nejvíc ze všeho mi leze na nervy, jak ho musíš všude tahat s sebou! Je jako tvůj přívěšek! Otravný přívěšek, kterého se nemůžeš nikdy zbavit.“
„Takhle o Billovi nemluv!“ zachraptěl a opět jí věnoval pozornost.
„Budu o něm mluvit, jak se mi zachce. Už mám toho totiž dost! Snažila jsem se to s ním vydržet, přehlížela jsem jeho vrtochy a věčně mrzutou náladu, dokonce jsem se s ním pokoušela konverzovat, ale co je moc, to je moc. Už mě to přestává bavit!“
„Rio, dost!“ zavrčel.
Opravdu se mu nelíbil směr, jakým se ubíral jejich rozhovor. Bolelo jej srdce, když musel poslouchat takové věci o člověku, pro kterého by byl schopen zemřít. Bill neměl žádné vrtochy. Nikdy předtím nebýval mrzutý a opravdu rád si povídal. S kýmkoli o čemkoli. Ale jeho nesmyslný vztah s Riou vše zničil. Bill nebyl na vině. To on byl vinen.
„Chtěl sis promluvit, tak mluvíme. Už tu otravnou překážku nesnesu ani o minutu déle! Proč jsem zrovna já musela potkat kluka, co má dvojče?! Představ si, že bys byl jedináček. Nebylo by to skvělé? Vše by bylo mnohem jednodušší.“
„Zbláznila ses?! Mluvíš o mém bratrovi! O lidské bytosti, ne o nepotřebném kusu nábytku pohozeném v rohu pokoje,“ zvýšil hlas a zhluboka se nadechl předtím, než to ze sebe konečně dostal. „Už ho víc nemusíš snášet. Nemusíš už dokonce snášet ani mě, protože je konec.“
V okamžiku kdy to vyslovil, cítil, jako by z něj něco opadlo. Něco hodně velkého, těžkého; něco, co mu nedovolovalo dýchat a nyní se cítil jako zvěř zbavující se svých okovů, jako ptáče opouštějící klec. Cítil svobodu. Cítil radost. Cítil neuvěřitelnou touhu rozběhnout se do jeho pokoje, sevřít jej v náručí a už nikdy ho nepustit. Ta představa byla nádherná.
„Cože?“ ozvala se Ria nevěřícně po skutečně dlouhé chvíli ticha. Možná se její odmlka ani nedala nazvat chvílí, pouze jakousi potřebou nabrat sílu a bojovat ještě zuřivěji. „Ty se se mnou rozcházíš?“ pobaveně se zasmála.
„Ano, rozcházím!“ Tom by nikdy nevěřil, jak odhodlaně budou ta slova znít, když konečně opustí jeho ústa. „Oba dva víme, že náš vztah byl od začátku fraškou. Neklapalo nám to. Jenom jsme si něco nalhávali a-„
Ria zřejmě zapomněla na své zkrášlovací procedury a opět Toma přerušila. Potřebovala mít navrch.
„Ty se se mnou nemůžeš rozejít! Ne teď! Celé týdny čekám na to, až se konečně odstěhuje a teď, když už všechno vypadalo tak nadějně, řekneš, že je konec?!“ zaječela.
Tom věděl, že je její hysterie pouze předstíraná. Ani její slzy nebyly nikdy opravdové. Na rozdíl od Billových, ve kterých viděl veškerou bolest světa. Hodně ráda na sebe upozorňovala a podobné hysterické záchvaty využívala k tomu, aby dosáhla svého.
Posadil se a zahleděl se na Caliho, který zvědavě očichával kapsu jeho pyžamových kalhot, v níž měl několik čokoládových sušenek od Billa. A tehdy mu to došlo.
Sevřel mobil o něco pevněji. Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Tys to věděla.“ Neptal se. Pouze konstatoval zjevnou skutečnost.
„Co?“
„Všechno. Vědělas o jeho stěhování. O tom, že se chystá odejít. Že se celé týdny přehrabává v těch pitomých inzerátech. A nezkus to popřít!“
Slyšel, jak Ria na druhé straně hlasitě vydechla. Zřejmě znepokojená tím, že to věděl i on. „Jistěže jsem to věděla! Nemohla jsem se dočkat toho, až konečně vypadne a nechá nás na pokoji!“
Tom už to déle nedokázal poslouchat. Stálo ho opravdu hodně, aby jí zvládl relativně klidně poprosit, aby si vystěhovala své věci a odešla ještě dřív, než se vrátí. Stihl si vyslechnout ještě několik štiplavých nadávek na svou i Billovu adresu předtím, než ukončil hovor a odhodil mobil co nejdál od sebe. Třásl se, zhluboka dýchal nosem a snažil se uklidnit. Marně. Jeho srdce tlouklo jako splašené. Cítil neuvěřitelnou zlost a odpor. Nedokázal se soustředit na to, co dělá, ale věděl, že musí něco udělat.
Vstal, přiběhl ke dveřím a uvězněn ve svých myšlenkách opustil svůj pokoj a došel k vedlejším dveřím. Nenáviděl se za to, co všechno způsobil. Za to, co mu udělal. Pomalu je otevřel a vešel dovnitř. Když na posteli spatřil pod hromadou přikrývek spící klubíčko, všechno bylo najednou jiné.
Špatná nálada se rozplynula, jiskra štěstí vytlačila veškeré zlé myšlenky a nahradila je jedinou.
Jsem volný.
Tom se opatrně přisunul blíž a smutným pohledem sledoval bílou přikrývku, pod níž se ukrýval jeho bratr a odmítal vylézt ven. Nebylo by na tom nic neobvyklého; jako malé dítě to dělal téměř pořád. Když byl nervózní, když měl strach, když neměl na nikoho náladu nebo nechtěl, aby někdo viděl jeho slzy. Tom by dal v té chvíli cokoli za to, aby se Bill ukrýval z důvodu první ze tří možností, ale soudě podle pravidelného chvění přikrývky si byl jistý, že se jednalo právě o tu poslední.
„Bille,“ řekl jemně, natáhl ruku a pomalu ji přiložil na jedno třesoucí se rameno. „Můžu jít k tobě?“ zeptal se tiše. Odpovědí mu bylo silnější zachvění přikrývky, jak Bill zavrtěl hlavou.
„Proč?“
„Protože chci být sám. Nechci, abys mě takhle viděl. Jsem jako malá holka. Pořád jenom brečím,“ zamumlal a hlasitě popotáhl nosem.
„Za chvilku se tam zadusíš. Prosím, vylez ven.“ Tom se smutně pousmál a pokusil se zatahat za cíp přikrývky, ale Bill ho pohotově zachytil a dál tlumil veškeré vzlyky ve svých dlaních.
Cítil se jako opilý. Nedokázal si srovnat myšlenky. Nedokázal porozumět tomu, co se mu Tom snažil říct. Bylo to tak nepravděpodobné. Tak nesmyslné. Ria byla součástí jejich životů víc jak dva roky. Jejich máma jim ještě před chvílí nenápadně plánovala svatbu a pomýšlela na vnoučata a Tom se u něj najednou zjeví uprostřed noci s tím, že je všechno jinak.
Bill nikdy nevěřil, že se něčeho takového dočká, ale lhal by, kdyby řekl, že po tom netoužil. Snil o tom od toho dne, co ji přivedl k nim domů. Od chvíle, co od svého bratra dostal ten nejošklivější dárek k narozeninám. Tehdy si myslel, že umírá. Ležel na podlaze, držel se za hrudník a brečel z plných plic. Bolelo jej celé tělo, ale nejintenzivnější bolest vycházela právě z jeho hrudníku. Ta, na kterou ještě nebyl vymyšlen žádný lék. Bylo to šílené. Myslel si, že je konec. Měl to být jejich konec.
A najednou byl Tom u něj a nabízel mu lék, po němž tak zoufale toužil celé měsíce a on nedokázal dělat nic jiného, než držet se za hrudník a opět brečet z plných plic. Ty dva roky z něj vysály veškerou sílu a energii a on měl tendenci rozbrečet se kvůli každé hlouposti.
„Bille, prosím,“ zkusil Tom ještě jednou, opět se natáhl po cípu přikrývky a překvapeně svraštil obočí, jakmile jej nyní bez protestů nadzvedl nahoru a přehodil přes Billovu hlavu. Poté se natáhl a rozsvítil stolní lampičku. Bill seděl v tureckém sedu se skloněnou hlavou a tváří ukrytou v dlaních. Jeho tělo se pořád otřásalo silnými vzlyky a Tom měl chuť zemřít. Již podruhé v životě jej vystavil situaci, na kterou nebyl připraven. Již podruhé v životě se musel dívat na naprostou bezmocnost v jeho tváři. „Nechtěl jsem tě rozplakat. Myslel jsem, že budeš rád, proto jsem ti to musel říct hned. Kdybych měl čekat až do rána, zřejmě bych se zbláznil.“
Bill popotáhl a pomalu spustil dlaně podél svého těla. „Ty bys nevydržel čekat do rána. A co já, Tome?“ Zvedl hlavu a uplakanýma očima se zabodnul do těch Tomových. „Co mám říct já, když jsem na tuhle chvíli musel čekat celé dva roky. Myslíš, že je to pro mě lehké? Že se ti po tom všem vrhnu do náruče a budu ti děkovat? Sotva tomu můžu uvěřit. Je to snad další z tvých her? Opět jsem ti jen pro smích?“
Tom překvapeně zamrkal. Nerozuměl, o jakých hrách to Bill mluví. „J-já vím, jak moc jsem ti ublížil. A vím i to, že bude pro tebe hodně těžké mi odpustit, ale prosím-„
„Nebude těžké ti odpustit. Jako bratrovi jsem ti odpustil už dávno,“ přerušil ho Bill chvějícím se hlasem. „Ale tys pro mě znamenal mnohem víc než to. Cítil jsem k tobě mnohem víc a očima toho člověka, ti nedokážu odpustit tak lehce. J-já ti věřil. Znamenals pro mě všechno a naivně jsem doufal, že i já pro tebe.“
„Jistěže znamenal, Bille. Pořád znamenáš. Neumíš si ani představit, jak šílené to bez tebe bylo,“ vydechl a bezmocně zchytil Billovu tvář do dlaní, čímž jej donutil opětovat jeho pohled. „Copak to nevidíš? Nevidíš, co se mnou děláš? Udělal jsem to kvůli tobě. Všechno, co jsem kdy udělal, jsem udělal jenom pro tebe. Možná se ne vždy jednalo o správná rozhodnutí, ale nikdy jsem ti nechtěl ublížit.“
Bill se snažil zhluboka dýchat a nepodlehnout panice. Tom byl tak blízko, že stačilo maličko natáhnout krk, zachytit jeho rty těmi svými a prostřednictvím zoufalých polibků vyjádřit vše, co nedokázal říct. Omámeně mu hleděl do očí. Tom sjel jednou rukou až k jeho bokům a přitiskl si jej na svůj hrudník. Jejich nosy se srazily, končetiny zapletly; Bill opět přestával dýchat. Čelem se opřel o to Tomovo a tiše zakňučel, jakmile mu začal třesoucími se prsty utírat uplakané tváře. Chtěl ho zastavit. Chtěl ho poprosit, aby odešel, ale pokaždé když otevřel ústa, zůstal němě zírat do hlubin Tomových očí.
„Už tě nikdy nechci vidět plakat,“ zaslechl až příliš blízko svým ústům. „Ne kvůli mně.“
„Mám strach,“ přiznal Bill tiše, z očí mu opět sklouzlo několik slz. Nemluvili spolu jako dva bratři. Jejich zoufalé hlasy, třesoucí se těla, omámené pohledy, vše tolik typické pro dva milence. „Tak moc se bojím uvěřit ti. Tohle všechno je až příliš krásné. Představa, že bys byl zase volný… že to skončilo… Nemůžu, Tome. Já už nechci trpět.“
„Bille,“ Tom jej špičkou nosu dloubl do brady, na kterou vzápětí vtiskl jemný polibek. Billova kůže chutnala slaně po slzách „Vím, že mi nevěříš. Vím, že máš strach a že je to pro tebe těžké, ale já žádám pouze o druhou šanci.“
Bill stiskl ruku v pěst a přiložil si ji k hrudníku v místě, kde hluboko pod kůží bilo jeho srdce. Sloužila mu jako ochránce a Bill měl pocit, že pokud ji dá pryč, opět jej otevře, vpustí Toma dovnitř a zapomene na vše, co se mu snažil Andreas vštěpit. Z toho večera si toho možná příliš nepamatoval, ale pořád mu v uších zněla ozvěna jeho slov.
Byla to pro něj jen hra. Nic to neznamenalo. Jen si hrál.
Bill pomalu zavrtěl hlavou a začal se od Toma odtahovat, ale v té chvíli se Tom přitiskl na jeho rty a zoufale jej políbil.
„Vím, že to můžu napravit. Vše může být jiné. Udělám tě šťastným, Bille. Tohle může být naposled, co kvůli mně pláčeš,“ sténal proti jeho ústům a každé slovo zpečetil krátkým polibkem. „Řekni ano. Prosím, řekni to.“
Palcem jej pohladil po spodním rtu, který vzápětí vsál do pusy a jemně po něm přejížděl těmi svými. Pořád si nedovoloval zajít dál. Byl naprosto zoufalý. Billova rozpolcenost byla do očí bijící a věděl, že pokud něco neudělá, ztratí jej. Mohl by mu říct, že jej do toho nepřímo navedl Andreas, ale na druhou stranu to jistě myslel dobře a nechtěl jim ublížit. Od toho dne se však na něj díval poněkud jiným pohledem a nerozuměl tomu, proč. Neměl z něj dobrý pocit. Měl dokonce strach z představy, že by se měl přiblížit k Billovi a to bylo v jejich případě doslova nemyslitelné.
Bill zalapal po dechu a zaklonil hlavu. Omámeně stiskl víčka, pootevřel rty a proměnil se v panenku, se kterou si Tom mohl dělat, co se mu zachtělo. Jeho rozcuchané vlasy šimraly Toma na tváři, když se nad ním skláněl a polibky pokrýval jeho čelist. Chytil Billovu sevřenou pěst, rty přitiskl k jeho uchu. Bylo to, jako by v ruce svíral jeho srdce.
„Už mu nikdy neublížím, Bille,“ šeptl. „Přísahám.“
Ukradl si ještě jeden polibek předtím, než vstal a nechal Billa samotného. Byl si jistý, že má o čem přemýšlet. Oba měli.
Bill sledoval jeho vzdalující se záda, a když se za ním zavřely dveře, opatrně se dotkl svých pootevřených rtů. Tehdy jej to zasáhlo jako blesk z jasného nebe. Pohled se rozzářil, tělo se roztřáslo a rty se zkroutily do zářivého úsměvu. Po tváři mu neustále stékaly slzy a dopadaly na polštář v rytmu bubnování deště, ale nyní to byl zcela jiný druh slz, než na jaké byl zvyklý.
Už mu nikdy neublížím, Bille, přísahám…
„Věřím ti,“ šeptl zesláble a očima hypnotizoval zavřené dveře. „Věřím ti… lásko moje,“ dodal tichounce a zamotal se do přikrývky. Bylo to váhavé a opatrné. Ta slova v té chvíli patřila jen jemu. Rezonovala mu myslí až příliš dlouho. Toužila být vyslovena.
Bill miloval spánek, a i když věděl, že se mu tentokrát nepodaří usnout, netrápil se tím. Díval se ven z okna, na bouřku a stromy houpající se v poryvech větru a i přesto, že na ně díky chybějícím čočkám neviděl ostře, měl dojem, že se i ony usmívají.
Bill, ukrývající se pod přikrývkou už téměř nemohl dýchat, ale pořád vytrvale odmítal opustit svůj úkryt. „Vypadám jako strašidlo,“ zamumlal nešťastně a s hrůzou se zadíval na fialové prameny svých vlasů. Nyní už věděl, že se nevyplatí experimentovat s hromadou krepového papíru podivné barvy a už vůbec ne, pokud jste dítě a v podstatě netušíte, co máte dělat. Opět se rozvzlykal.
Tom nedokázal poslouchat jeho pláč. Fakt, že se jeho malý bráška trápí, mu lámal srdce na malinkaté kousíčky. Ale jedině on je zase dokázal slepit dohromady.
„Prosím, vylez. Uvidíš, stojí to za to. Už nejsi jediné strašidlo v tomhle domě.“
Bill poodhrnul přikrývku. Nakonec si to ale rozmyslel. „Ne, zůstanu tady,“ špitl.
„Ty mi snad nevěříš?“ Tom malým palcem dloubl do vypouklé přikrývky. „No tak, podívej se.“
Bill si rychle utřel uplakanou tvář a zvědavě vykoukl ze svého úkrytu. Jakmile spatřil svého bratra, nejdřív zděšeně vykulil oči a poté se rozesmál. Tom vypadal možná ještě hůř než on. Jeho delší vlasy měly ošklivě zelený odstín, a když se k tomu přidal legrační obličej, který vystřihl hned, jak se na něj Bill podíval, připomínal svým zjevem vodníka nebo žábu.
„Cos to provedl?“ zeptal se se smíchem, opustil svůj úkryt a doplazil se k Tomovi, který svůj vzhled doplnil sytě zeleným tričkem. Natáhl ruku a opatrně se dotkl zeleného pramenu vlasů.
„Nechtěl jsem, aby ses trápil,“ přiznal Tom tiše, potěšen Billovým rozzářeným úsměvem.
„Tos udělal jen kvůli mně?“ pípl a prsty sklouzl na bratrovu tvář. Jemně jej pohladil po líci. „Tomi,“ vydechl, neschopen slova.
„To byla maličkost,“ usmál se na něj Tom a pošimral jej na břiše. „Už tě nikdy nechci vidět plakat,“ řekl naoko výhružně a poté Billa povalil do peřin a začal jej šimrat po celém těle. Ten se pod ním chudáček svíjel, pištěl, snažil se uniknout dobře mířeným dotekům a Tom se musel smát všem těm krkolomným pokusům.
Naslouchal Billovu smíchu, rukama mu pulzoval život toho drobného tělíčka a on si nedokázal představit nic krásnějšího. Slzy byly pryč, nahradil je smích. Vše bylo v pořádku.
P.S Nebyla jsem si jistá jménem Tomova pejska. U jedné fotky jsem nedávno spatřila označení Cali, možná to ani nebylo myšleno jako jeho jméno, ale v téhle povídce to bude Cali. Nebudeme to zbytečně komplikovat 🙂
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Chudák Bill, proč se musí pořád tolik trápit ? Ale teď už je všechno na nejlepší cestě, zdá se. Už by si kluci zasloužili happyend.
Moc pěkná část, díky
A mas to ty harpije skareda! Takova hysterka. Zaslouzila by si facana, ja bych se toho milerada ujala 😀 Nein, at si uz dela co chce, ted uz je konec a ona si muze treba vycpat zadek jako Nicki Minaj.
Proc je tahle povidka tak smutna? :'( vzdycky me to uplne roztriska :'( Clovek pak nevi, jestli ma brecet ze smutku nebo z dojeti 😀 Vazne 😀 A pak ten konec. :3 Fialova a zelena hlavinka 😀 :3 Lipovy domecek chybi 🙁 😀
Ted uz staci pomstit se Andreasovi a vse by melo byt dobre 🙂 A Bille… ted uz se nemusis schovavat! :3 Tak se ohol :'( :DD
Moc dekuju za dil :3 a tesim se na dalsi!
Z Rii sa vykľula poriadna mrcha. Možno si mala uvedomiť čo a komu rozpráva, musela po dvoch rokoch s Tomom vedieť, že jeho brat ne nedotknuteľný. Som rada, že ju Tom vypakoval zo svojho života:)
Zase mi je neskutočne smutno nad tým ako sa chúďatko Billí trápi, ale už sa snáď veci dali do pohybu tým naozaj správnym smerom a Tom už svoj sľub neporuší.
Tie spomienky sú zase tak úžasné:D fialový a zelený museli vyzerať skvelo:D
Veľmi pekne ďakujem♥
Je fajn že se zbavili Rii ale nevěřím že to bude jen pohoda.
Další kousek vzpomínek! ♥ Tyhle chvilky jsou pro mě opravdu neuvěřitelně vzácné a nádherné! Umíš jejich vztah popsat tak křehce, láskyplně a hřejivě, že se mi derou slzy pokaždé do očí. Tak moc lásky vidím v každém slovíčku! Navíc tenhle malý Tom, který chce Billa potěšit za každou cenu, je báječný! Ne že by teď Tom neměl Billa rád, ale když byl s Riou, tak Billovi nedávaly tyhle krásné znamení lásky, kdy si Tom jen kvůli Billovi dá vlasy na zeleno, aby se Bill necítil tak špatně. Strašně moc děkuji, že tady tyhle střípky minulosti dáváš, jsem za ně neuvěřitelně vděčná! ♥
A nevím, zda má cenu vůbec Riu komentovat. Je to pěkná potvora a celou dobu jsem věděla, že si Toma nezaslouží! Jsem ráda, že se Tom opravdu odhodlal a ukončil to s ní. Věci, které Tomovi říkala o Billovi byly opravdu ošklivé a já nedokážu pochopit, jak si něco takového mohla vůbec dovolit. Když byla s Tomem tak dlouhou dobu, měla si zvyknout a všimnout si, jak moc Tomovi záleží na jeho dvojčeti a jak jej celou dobu opatruje. Kdyby Toma milovala, dokázala by to akceptovat a nic z toho by mu nevyčítala. Nemám ji ráda a prostě jsem ráda, že Tom už udělal tlustou čáru za touhle minulostí.
Billovo trápení je mi stále strašně líto a když tady dneska plakal, bylo mi do breku s ním. Hrozně nerada jej vidím smutného, protože ty dokážeš Billa opsat tak úžasným způsobem, že mám pokaždé chuť jej před vším zlým ochránit.
Tvoje povídky mi vždycky krásným způsobem trhají srdce a dávají jej zase dohromady a já Ti chci moc poděkovat za tuhle úžasnou povídku! ♥♥♥
Nemůžu se dočkat dalšího dílu! ♥