autor: Muckátko :o*
Billovo naplánované strávení odpoledne v knihovně se nakonec nekonalo. Pomohl mámě s nádobím a úklidem kuchyně.
Gordon byl už dávno venku na lovu sekačky, zatímco Simone vzala do dlaně kytici lilií a přebytečnou vodu setřepala do dřezu, aby nepocourala chodbu. Opravdu nepotřebovala, aby na nějaké loužičce podjela Setovi noha a ještě se museli postarat o jeho ošetření nebo převoz k doktorovi.
Bill usoudil, že by bylo slušné jít k hrobu taky. Čtení může počkat. Měl ještě celou neděli a nechtěl celou knihu slupnout na jeden zátah. Raději vydrží napnutý do dalšího dne. Později se ale bude muset vrátit do knihovny a kroniku uklidit.
Vycházeli se Simone z kuchyně, když se na chodbě střetli se Setem, který naopak do kuchyně mířil.
„Ten tác jsem hledala,“ podotkla Simone, když viděla stříbrný tác v Setových rukách.
„Snídal jsem na čerstvém vzduchu,“ promluvil neochotně. Bill si prohlédl prázdný hrníček od čaje a talířek s malými drobky od pečiva. Set, zdá se, pro jednou mluvil pravdu.
„Oběd máte v troubě,“ upozornila jej Simone a beze slova zamířila ven s Billem v zádech, který se ještě na chvíli otočil, aby zjistil, že si jej Set měří stejným pohledem.
„Přijde mi, že ten chlap dělá všechno obráceně a nám na truc,“ odfrkl si Bill, když se přezouvali.
„Je to starší člověk a ti mívají své vrtochy,“ pokrčila Simone rameny.
Společně přešli celou zahradu, dokud nedošli k místu odpočinku Simoniny tety.
Pod starým dubem byla v jednom místě nakupená hlína do podlouhlé hromady, z níž se z jedné strany tyčil dřevěný opracovaný kříž, který nesel pouze Alindino jméno, datum narození a datum smrti vyřezané do povrchu dřeva a obarvené černou barvou, aby bylo dobře vidět.
„Nechala tady ty tři bydlet a oni jí sem nedali ani kytku ani svíčku,“ podotkl Bill.
„Díky té chvíli, kterou tu s námi strávili, se ani nedivím,“ řekla Simone a sehnula se, aby mohla kytku položit doprostřed hrobu na hrubou hlínu.
„Možná by bylo dobrý, kdyby se kolem toho hrobu udělal alespoň nějaký nízký ploteček, nebo kdyby se obložil kolem dokola kameny,“ naklonil Bill hlavu a promítal si v hlavě možnosti. Simone přikývla.
„Mohli bychom pak na něco přijít, ale teď bychom měli zmizet, než nám Gordon samou horlivostí poseče nohy,“ ušklíbla se Simone a společně s Billem se vydali stejnou cestou k dřevěné kůlničce, u které klečel Gordon a vrtal se v sekačce.
„Jak to jde?“
„Tu sekačku snad nikdo nikdy nečistil,“ hudroval Gordon, když se mu konečně podařilo vyčistit spodek sekačky a nože od zaschlé trávy. „Navíc, jak jsem se obával, je sekačka na elektřinu, takže budu potřebovat, aby mi jeden z vás pomáhal s kabelem. Nerad bych, aby se mi dostal pod ten krám a připravil mě o život.“
„Já ti klidně pomůžu,“ nabídl se Bill.
„Fajn, tak si vezmi támhle ten smotaný bílý kabel a běž ho zapojit támhle dozadu. Je tam natažená elektřina ze sklepa. Taková velká červená věc, do které to prostě píchneš,“ vysvětlil Gordon, ale spoléhal na inteligenci svého nevlastního syna, že to pochopí i bez jeho návodu. „Já tady zatím zkusím rozmotat tu druhou šňůru,“ vydechl Gordon a natáhl se pro klubko všemožně zamotané šňůry.
Bill donesl kabel až k té červené věci na rohu domu, jak mu poručil Gordon a zapojil ji do zásuvky. Narovnal se a udělal krok stranou, jak se mu trochu zamotala hlava. Za malým keříkem se mu naskytl i jiný pohled na dům. Tím, že se obě křídla domu sbíhala do písmene V, vytvořil se uprostřed prostor pro posezení, terasu a všemožné zahradní ozdoby a doplňky. Bill se malinko pousmál a vystoupal dva malé betonové schody a dostal se na zámkovou dlažbu. Vypadalo to tu moc pěkně. Za večera tu muselo být hezké posezení se všemi těmi lampami, okrasnými truhlíky a výhledem do zahrady.
Bill přešel až ke kovovému zahradnímu nábytku. Rozhlédl se kolem, ale nikdo jiný poblíž nebyl. Pohladil okraj bílého porcelánového talíře, na kterém byl přichystaný oběd. Posměšně se uchechtl. Set se zřejmě znovu rozhodl najíst se na čerstvém vzduchu. Bill by se nedivil, kdyby mu to pomáhalo na žaludeční vředy, které měl určitě díky té své zahořklosti a zapšklosti.
Zabraný do svých myšlenek neslyšel tiché otevírání dveří, které se však rychle zabouchly, když stůl nebyl opuštěný. Zbrklé třísknutí Billa vyděsilo. Rychle se otočil o 180°, ale nikoho neviděl. Přiskočil ke dveřím, které vedly zezadu do východního křídla, ale chodba za nimi zela prázdnotou. Sáhl i po klice ode dveří, které naopak vedly do západního křídla, ale stejně jako všechny dveře v tom křídle byly zamknuty. Jediné okno, které bylo otevřené, bylo to od Setova pokoje, ale na první pohled bylo něčím zajištěné, aby nepráskalo ve větru.
Bill se zamračil. Možná Set práskl dveřmi od své ložnice a díky otevřenému oknu to znělo, jako by to byly dveře dole od domu. Nejspíš se vracel ke svému obědu. Bill se rozhodl zmizet, než si bude Set myslet, že mu do jídla něco přisypal, což by možná nebylo na škodu. Hodně silné prášky na spaní v koňské dávce by jim třeba pomohly k tomu, aby jim dal ten otrava na pár dní pokoj.
„Bille, tak kde to vázne?“ uslyšel Bill volat Gordona.
„Už běžím!“ houkl zpět a popadl smotanou šňůru a nevlékl si ji na předloktí. S každým krokem blíž ke Gordonovi šňůru odmotával a pokládal na chodník.
Po zapojení a zapnutí sekačky se celým pozemkem rozezněl hluk, který musel být slyšet i ve vedlejších vesnicích.
„Je stará! Nemůžu za to,“ křikl Gordon na svoji manželku, která se na něj dívala stylem ‚Je tohle nutné? Nejde to ztišit?‘. Bill se uchechtl, chytil šňůru a pokynul Gordonovi, že může vyjet.
Po posečení poloviny zahrady Gordon sekačku vypnul, aby už po několikáté mohl vynést nasbíranou trávu v koši. Bill pustil drát na zem a bylo mu jedno, že se do bílé barvy zažere ta zelená z trávy.
„Možná jsem si měl vzít jiný boty,“ zamumlal, když si všiml, že jeho bílá podrážka u tenisek už není bílá. Sklonil se, aby zjistil, jestli tráva půjde dolů, když si pod sekačkou všiml nějaké věci. Popojel s ní stranou a z trávy zvedl asi 10 centimetrů velkou svíčku krémové barvy s ohořelým, začernalým a zkrouceným knotem. Díval se na ten předmět téměř bez mrknutí, dokud jej nevyrušil Gordon.
„To je ta svíčka.“
„Jaká svíčka?“
„Ta svíčka, co vydávala světlo, které jsem tu v noci viděl,“ vysvětlil Bill. „Neměli bychom z ní nechat sejmout otisky prstů?“
„Za prvé víme, že tu byl Set, kterému ta svíčka pravděpodobně vypadla z lucerny, když pospíchal do domu, a za druhé by i tak bylo už na otisky pozdě, když jsi tu svíčku ochytal bez rukavic,“ pokrčil Gordon rameny. Bill na předmětu zůstal viset očima a nakonec jej strčil do kapsy. Nebyl si jistý, proč si tu svíčku chtěl nechat, ale udělal to.
Po rychlé večeři se Gordon se Simone unaveni celodenním pobytem na čerstvém vzduchu vydali na cestu do ložnice. Hodlali se osprchovat a zalézt si do postele, aby si mohli v teple a pohodlí přes Simonin pracovní laptop pustit nějaký film.
„Nejdeš do pokoje?“ podivila se Simone, když její syn zamířil do knihovny.
„Půjdu. Jen se vrátím do knihovny. Nechal jsem tam roztaženou knížku, tak ji chci uklidit,“ řekl popravdě.
„Dobře, tak dobrou noc.“
„Dobrou,“ odpověděl Bill a zavřel se v knihovně. Venku by bylo ještě poměrně dost světla, ale vysoké duby, které lemovaly téměř celou hranici pozemku, uzavíraly nebe a slunci dělaly těžším dostat své paprsky skrz. Bill rozsvítil velké světlo a zamračil se. Lustr byl sice velký a v pohodě osvětlil celou místnost, ale na čtení tohle světlo rozhodně nebylo. Došel ke stolu a začal hledat něco, čím by si stránky založil, aby je nemusel zítra složitě hledat. Otevřel první zásuvku a našel v ní počmárané stránky od modrého pera, na kterých byl původně nějaký text, ale autor si své myšlenky zřejmě rozmyslel a raději je přeškrtal.
Bill zavřel zásuvku a nahnul se ke knize. Hodlal papír vložit do kroniky, když si všiml, že zápis na straně je z roku 1989. Tak daleko se ještě nedostal. Zamračil se. Okno bylo zavřené, takže nebyla nejmenší možnost, že by stránky přetočil průvan.
Set.
Bill pěstí udeřil do desky stolu a posadil se na křeslo. Musel to být Set, protože oni tři byli celou dobu venku, a Set se na zahradě ani chvilku neukázal. Původně jej odsud chtěl vyhnat, takže si sem jistě přišel zkontrolovat, jestli nic nechybí a nemohl si odpustit šňupání, aby zjistil, do jakého čtení se Bill pustil.
Bill natáhl ruku, aby se vrátil o několik stránek zpět a mohl knihu založit, ale text jeho oči magicky přitahoval. Ani se nenadál a záložka ležela vedle knihy, stolní lampička zářila a Billovy oči létaly ze slova na slovo, z řádku na řádek.
31. prosinec 1988. Po každém dalším narozeném chlapci, kterému předcházelo narození většího počtu dívek, se vesnice obávala dalších katastrof. Po tom, co se místní shodli, že někdo do celé věci zasahuje shora, začali brát každé náhodné narození chlapce za zlé znamení, za poselství ďábla. Okolnosti, ať už náhodné, nebo osudem plánované, tyto zvěsti bohužel přiživovaly. S narozením těch několika málo chlapců do vesnice, se vždy spojuje nějaká negativní událost, která postihla vesnici. Už se nejednalo o žádná neštěstí jako to, které se stalo po narození dvojčat Meisových, ale stačilo málo, aby měli vesničané radost z toho, že měli pravdu. Že od začátku měli pravdu.
Scénář byl pokaždé stejný. Rodiny byly propírány celou vesnicí, pomlouvány a lidé si na ně ukazovali. Přestaly se z klidu v duši účastnit veškerých akcí, dokud nebyly nepřímo donuceny vesnici opustit.
Rokem 1989 zavládl ve vesnici klid a pokoj. Odvážné rodiny, které se i přes předešlé zkušenosti s nevolí až téměř odporem chovaným k narozeným chlapcům rozhodly pro početí dítěte, si možná s úlevou vždy vydechly, když jim bylo po porodu oznámeno, že mají krásnou zdravou holčičku. Nezáleželo na tom, že si hluboko v srdci přály syna. Okolnosti a spokojený klidný život si žádal narození dcery.
Během měsíce dubna a května započaly stavby 3 rodinných domků kousek od bývalé mlékárny. Ve stejných měsících se do vesnice do již zbudovaných domů nastěhovaly dvě rodiny a tím se počet obyvatel v naší vesnici opět o něco málo zvýšil. Jediným stínem nad touto dobrou zprávou bylo, že obě rodiny byly velmi mladé a dalo se očekávat, že brzy zatouží po potomcích.
Červnový měsíc se do historie zapsal především vyloupením místní jednoty. Už začátkem měsíce si lidé všimli, že se po vesnici toulá nespočet cizích lidí a obhlíží místní příbytky. Vesnice byla zvyklá, že tu a tam se do vesnice dostali lidé bez domova a přespávali v opuštěných budovách. Lidem to samozřejmě vadilo, ale pokud v budovách přečkali zimu a znovu odešli, aniž by za sebou nechali zničené domy nebo okradené obyvatele, jejich přítomnost ignorovali.
V červenci roku 1989 byla dokončena stavba nového mostu, který nahradil ten původní. Z větší části bylo použito železo, které mělo v kombinaci s kamením zaručit větší odolnost a stabilitu. Pozornost byla také věnovaná okolí mostu, které i v suchých letních dnech hluboko pod povrchem zadržovalo vlhkost. Koryto potoka bylo vyhloubeno a zpevněno dřevem a velkými kameny. Kovová konstrukce byla zapuštěna do silnice, a proto i kdyby se přeci jen stalo, že přes veškerá preventivní opatření se půda začne znovu sesouvat, kovovou konstrukci bude jistit beton zalitý v silnici, která nebyla vydatnými dešti porušena.
Několikakilometrová objížďka byla tedy zrušena a jižní výjezd z vesnice byl znovu obnoven.
Září 1989 přineslo do vesnice znovu nepokoje a rozruch. Ženě, která ve vesnici žila sama a jejíž jméno sotva někdo znal, nebo se obtěžoval uchovat v paměti, se narodil syn. Stejně jako všech dětí, bylo i jeho jméno zaneseno do matriční knihy, ale kolonka ‚otec‘ zůstávala prázdná, což bylo trnem v oku všem zbožným obyvatelům. Nemanželské dítě a ještě k tomu chlapec.
Dítě však pár dní na to zmizelo a žena byla obviněna z jeho zabití, aby nemusela čelit pomluvám a pohoršeným pohledům kdykoli, kdy by se ukázala se synem venku. Ona neměla prostředky na to, aby sbalila své věci a šla hledat život někam jinam, kde by se na ni a na její dítě nedívali skrz prsty.
Následovaly dlouhé týdny vyšetřování a žena trávila čas ve vazbě. Byla podrobována výslechům policie, aby jim řekla, kde je dítě. Žena však mlčela jako hrob. Jen občas její spoluvězeňkyně po nocích slýchávaly tichý pláč z vedlejší cely a tiché šeptání slov, kterým nikdo nerozuměl.
Policie začala pracovat s verzí, že na základě labilního stavu ženy je možné, že je dítě dávno po smrti. Pročesali vesnici a okolní lesy a pole, ale dítě ani jeho mrtvé tělíčko nenašli.
I když mohla policie založit obvinění na tom jediném, co měli – na motivu, že žena usmrtila své dítě, aby mohla poklidně žít dál ve vesnici a nebyla tak vystavena opovržení a odsunutím na okraj společnosti – bez těla, svědků, ani přiznání ženy měla ruce svázané, protože i motiv, ke kterému se dopracovali na základě výpovědí obyvatel vesnice, by u soudu s největší pravděpodobností neuspěl. Vždyť kdo by věřil skupince starých pověrčivých lidí, kteří vesnici považují za nadpřirozenou, protože se v ní rodí jen dívky, a když se narodí chlapec, znamená to pohromu? Rozumný člověk a především rozvážný soudce by věc okamžitě smetl ze stolu pro nedostatek důkazů.
Těsně před tím, než se rozhodlo o propuštění ženy z vězení, si žena ve své cele vzala života sama. Pro mnohé to znamenalo němé doznání, že svého syna opravdu zavraždila, ačkoli se jeho mrtvolka ani několik měsíců na to nenašla. Pomyšlení na roky a roky strávené za mřížemi možná nemohla unést, a proto si vzala život.
Pátrání bylo pozastaveno a nakonec začátkem listopadu roku 1989 úplně zastaveno.
Celá vesnice žila v domnění, že s úmrtím chlapce se nemusí obávat žádného neštěstí.
23. listopad 1989 byl ve znamení zmatku a pozdvižení. V ten den totiž kompletně vyhořel celý archiv se všemi záznamy, které se v něm nacházely.
Lidé byli zmatení. Proč se stalo tohle, když chlapec, který měl mít tohle na svědomí, byl mrtvý? Tohle se přeci nemělo vůbec stát.
První vysvětlení se dostavilo téměř okamžitě. Pokud vesnici potkalo neštěstí, bylo jasné, že ten chlapec žije a co hůř – musí se nacházet na území vesnice nebo v jejím bezprostředním okolí.
Ačkoli oficiální zpráva policie a hasičů zněla, že budova se vzňala kvůli nedopalku cigarety, kterou uvnitř kouřil archivář, vesničané stejně trvali na svém. Všichni věděli, že archivář porušuje pravidla a pravidelně si dopřává poobědovou cigaretu, ale v tu chvíli jako by byla tahle informace zasunuta do pozadí. Lidé na základě svojí vymyšlené teorie zburcovali policii, která na jejich popud musela znovu zahájit pátrání. Opět bezúspěšně. Obyvatelé protestovali proti zastavení pátrání, ale nic nezmohli. Každý normální člověk věděl, že i kdyby žena dítě někde odložila a nechala svému osudu, novorozenec by bez pomoci sám 3 měsíce nepřežil. Vesnice okamžitě argumentovala tím, že v tom případě má někdo chlapce doma. Všechny tyhle domněnky však nebyly podložené ničím, co by mělo pro úřady nějakou cenu, proto jediné, co mohla policie udělat, bylo, že zazvoní u každého domu zvlášť, aby se na dítě zeptala. Domovní prohlídku bez povolení nemohla vykonat, protože znovu – k povolení k domovní prohlídce musel být závažný důvod. Musel by být označen jeden konkrétní dům, jedna konkrétní osoba, ale obvinit celou vesnici bylo nemyslitelné a především směšné.
Kauza byla definitivně uzavřena jako nevyřešená a už se k ní nikdo nevracel.
Bill otočil list a zjišťoval, že s každým dalším zápisem je rukopis roztřesený a některá slova téměř nečitelná. Kronika pokračovala ještě do roku 2002, ale jak Bill rychlým přejížděním textu zjistil, už nešlo o nic zajímavého. Opravy silnic, dokončení staveb rodinných domů, noví obyvatelé, spolupráce s městem a podobné věci. Bill vydechl a vrátil záložku zpět do zásuvky, protože už nebyla potřeba. Považoval tuhle knihu za přečtenou, ačkoli většinu zápisů jen sporadicky přelétl očima. I tak měl rozhodně o čem přemýšlet. Zavřel kroniku a vrátil ji do vitríny. Zasunul za sebou křeslo a s podivením zjistil, že se venku plně setmělo. Zhasnul lampičku na stole a vydal se ke dveřím. Sotva vystrčil nos na chodbu, hned vběhl zpět do knihovny a zpoza dveří sledoval, jak se chodbou šine Set s tácem v rukách a míří chodbou k zadním dveřím.
Bill chtěl počkat, že se Set pro nic nevrátí, proto zůstal schovaný v knihovně. A dobře udělal, protože během chvíle se zadní dveře zavřely a Set se tou samou cestou vracel zpět do kuchyně. Bill zhasnul stropní světlo a tiše za sebou zavřel dveře.
Kočičími kroky přiskákal k pootevřeným dveřím od kuchyně a nakoukl dovnitř.
Set vytahoval z lednice různé potraviny a vypadalo to, že si chystá sendvič, podle másla, šunky a zeleniny, která ležela na pultu, zatímco Set hledal nože.
Bill se odklonil ode dveří a zapřemýšlel. Proč by si nesl přichystanou večeři na terasu za dům a pak se vracel ještě pro sendvič? Billovo nakrčené čelo povolilo, když přišel na možné vysvětlení. Třeba si odnesl večeři na ten svůj čerstvý vzduch a tenhle sendvič si chystal jako nějakou půlnoční svačinku. V tom případě by měl Bill říct mámě, že ten chlap jim vyjídá lednici víc, než je třeba. Bůhví, kolik jídla přes den z lednice ukradne. Ne že by měl hlad, ale aby Simone s Gordonem pořádně vyždímal i za cenu toho, že mu bude špatně z přejedení. Bill se rychle prosmýkl kolem kuchyně a rychlými kroky zmizel ve svém pokoji. Zavřel za sebou tiše dveře a zastrčil jazyk zpět do úst, jak si jím už nemusel pomáhat, aby byl tichý a opatrný.
Dopřál si uvolňující sprchu a po zatažení závěsů ve svém pokoji ulehl do postele. Věnoval závěsům nedůvěřivý pohled a pak se otočil zády k oknu. Spokojeně vydechl a povolil všechny svaly.
Tahle vesnice a lidé v ní byli vážně divní. Bill nebyl jeden z těch, co by se nechal strhnout názorem ostatních, ale možná na těch pověrách něco bylo. Rodily se tu jen holky, a když přišel na svět kluk, něco se vždycky semlelo. V tu chvíli se mu rozsvítilo v hlavě.
„Takže proto se na mě první den ti tři dívali tak divně!“ vydechl překvapeně do ticha pokoje a přetočil se na záda. Najednou mu to došlo. Nebyli tady na mladé chlapce nebo muže zvyklí, proto je tak zaskočilo, když si Simone s Gordonem místo dcery přivezli syna, a ačkoli se vesnice za těch několik let jistě posunula kupředu a vstoupila do nového století, někteří starousedlíci si zřejmě pamatovali staré časy a zvyky. Možná si ti tři mysleli, že s jeho přítomností v domě můžou taky očekávat nějakou katastrofu, která se snese na jejich hlavu. No jedna už se vlastně stala. Ty dvě ženy dostaly vyhazov, což byla katastrofa pro pracujícího člověka v novodobém podání. Teď už byl na řadě jen Set.
Bill se uchechtl nad svými myšlenkami, podíval se na displej svého mobilu, aby zjistil, kolik bylo už hodin a zavrtal se do polštáře.
„Devět hodin a já už ležím,“ odfrkl si pohoršeně.
Moment!
Bill se zamračil.
Devět hodin?
Nedušoval se náhodou Set, že večeří v sedm hodin?
Co dělal v devět v kuchyni?
Dvě půlnoční svačinky?
Bill si zlostně odfrkl.
Tak to už přehnal.
Vyjídat je nebude!
Zítra mu zamezí neomezený přístup k lednici.
Ale opravdu až zítra, protože Bill byl z celodenního běhání po zahradě za sekačkou unavený.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Ta vesnice je desiva… vsadim se, ze to ztracene miminko je ten tajemny obyvatel domu. Stara pani mela asi dobre srdce, nebo byla ta samotarka jeji dcera? Ci jina pribuzna, ktere neco dluzila? Zahada 🙂 kazdopadne od Billa bylo hezke, ze chtel stare Alinde vyzdobit hrob. Navic pak malem narazil na tajemneho obyvatele. A ta svicka se mu bude jiste hodit, lepsi spolehat na ni nez na elektriku. Opravdu jsem zvedava, co se jeste dovime a zda bude Bill ten, ktery najde ztraceny denik. Tam bude jiste vic o te zenske z vezeni i o jejim diteti.
No, moc dekuji za dalsi napinavou kapitolu 🙂
To údajně mrtvé dítě musí být Tom! A schovávají ho v tom domě! A Bill na to přijde, zamilují se do sebe a já zas budu v sedmým nebi.. 😀 Skvělá povídka, miluju ji! 🙂
Tak moje teorie z minulého dílu se zatím zdárně potvrzuje. Taky si myslím, že to ztracené dítě by mohl být Tom, který se schovává v tom západním křídle. Ale zase nechápu, proč by se tam pořád schovával a někam neodjel, když je už dospělý…. Doufám, že nebude nějaký šílený…
Moc se těším na pokračování!
Také si myslím že se tam někdo schovává ale když je to kluk proč se o něj stará Set?
Presne ako Zuz, aj mne sa pomaly potvrdzuje jedna teória, ale Karin má dobrú pripomienku – že ak sa tak boja chlapcov ako detí, prečo ho tam schovávajú? Za tým ešte niečo bude 😀
A to, ako dnes takmer na tajného obyvateľa narazil.. blíži sa nám čas stretu, na čo sa neskutočne teším 😀 a tiež na ďalšiu časť a Billove opatrenia, aby zabránil Setovi vykrádať im chladničku! 😀
Ďakujem za časť.
Tak veľmi som chcela aby Bill šiel skontrolovať tú Setovu večeru von. Škoda, že nešiel, mohol vidieť Toma. Prekvapuje ma ale, že Toma kŕmi vonku, keď tam majú tých nových majiteľov. Som strašne zvedavá kedy sa stretnú a aký bude Tom… Ďakujem za kapitolu.
To je mi zase záhad! 😀 Nejhorší je, že se nám to pomaličku začíná osvětlovat, ale po Tvých úvodních slovech teď nevím, čemu věřit! Možná v téhle povídce hledám až moc těžkostí a nástrah, protože jáza vší hledám vždycky milion věcí, takže bych se ani nedivila.
Každopádně si začínám myslet, že ten někdo schovaný, bude opravdu Tom. Možná to bude ten chlapec, co se ztratil, ale těžko říct. Zase si říkám, že když mají všichni v téhle vesnici z chlapců takový strach, proč by se o něj Set tak staral a pak se divně koukal na Billa jen proto, že je kluk? Mám v tom maličko zmatek, ale věřím, že brzy se mi zase všechno osvětlí.
Každopádně tahle povídka je až šíleně tajemná! Ta kronika me celkem dostala, protože si pořád říkám, jak to, že se tam rodilo pořád jen tolik holčiček? Ne že bych věřila na nějaké povídačky, ale tohle je přinejmenším hodně zajímavé. Předpokládám, že tohle je prostě jen kronika a k pravému deníku, který Set tak hledá, se Bill asi ještě nedostal, že? Rozhodně doufám, že mu brzy padne pod ruku! 🙂
Jinak jsem stejně jako Zuzka čekala, že Bill půjde tu Setovu večeři omrknout hnedka! 😀 Škoda, že tak neudělal, protože tak mohl být hned celé té záhadě zase o něco blíže, ale tak ne že bych se mu divila. Já bych taky nešla a to proto, že bych se bála! 😀
Rozhodně moc děkuji za další napínavou a skvělou část! ♥
Jsem si téměř skoro jistá, že to jídlo si nedělal Set pro sebe, ale že jej nesl do západního křídla Tomovi.. Teda, opravdu doufám, že je tam Tom, nevím, nikdo jiný mě nenapadá.. 😀 Ale je samozřejmě možné, že se dočkáme od autorky ještě nějakého překvapeni, aby byl děj ještě napínavější.. 🙂 Úžasná povídka, moc se těším a netrpělivě vyhlížím další díl.. 🙂