„Thomasi Haddene, můžeš mi vysvětlit, proč máš v ložnici takový nepořádek? To že se za čtyři dny stěhujeme, neznamená, že tady budeš mít takový binec. Ruce by ti od poskládání triček do skříně neupadly.“
„Ránečko.“ Uculila se.
Jakmile Tom odjel v Edově Range Roveru, Kevin za doprovodu skřípání pneumatik a vznášejícího se prachu přifrčel ve svém méně skvostném autě. Velice pojízdném autě.
BILL
Kýval jsem si řetízkem před očima. Ne moc blízko, protože kdybych se zhypnotizoval… byla by to prostě blbost. Hypnóza je vážná věc. Měla by se používat pouze z dostatečně dobrých důvodů. Třeba když chcete z někoho něco dostat bez jakékoliv lži. Nebo když se díváte dlouho na ‚Problem‘ od Ariany Grande, (to točící kolo, na kterém leží je vážně nechutně hypnozující) asi chtěli docílit toho, abychom si mysleli, že je Ariana sexy. Není. Když jsem ji viděl poprvé, řekl jsem si, že je roztomilá, a že by stála za hřích. Pak jsem si všiml toho, že je pěkná jen z profilu. Proto se nikdy neukazuje ve videích zepředu. Jaká ztráta iluzí. Okey, klid. Přemýšlej, Bille! Proč by ti někdo, jako je Tom, dával něco, jako je tohle? Andílka? A vůbec, proč by ti dával cokoliv? No? PROČ? Okey, jedno řešení by tu bylo. Tom nebyl vždy takový, jaký je teď, a jestliže mu na mně nezáleželo… nedal by mi to. To je blbost, takže mu na mně záleželo, páč dřív to bylo možné. Dřív byl hodnej kluk. Tss. Nemožné. Teda z poloviny. Mě má rád každý, až na paní McCloudovou a její kočky. Ještěže je to vzájemná averze! A to teda je! Fuj, ti její prašiví kocouři!
Nuže, pokud mu na mně záleželo, a proto mi dal tenhle řetízek, proč za mnou potom alespoň nepřišel, nebo nezamával přes sklo jako Hayley? Ještěže mi to tak ráda poví, jinak bych se z toho musel zbláznit. Ale stejně nechápu, proč si ten řetízek potom nechával, když mě teď nemůže snést. Ať si moc nefandí, ani já po jeho přítomnosti dvakrát netoužím. Ani jednou. Vůbec. Zadáčo bych to neriskoval, ale když mi za to Hayley vše vyklopí, ty prázdniny bych snad promrhat mohl. Pšššt! Ani slovíčko o ztrátě času, nebo se zcvoknu teď a tady. Musel jsem se ještě vysprchovat, nasnídat, obléct, zbudit Natha a zajít si na toaletu, na blázny tu nikdo nemá čas, náladu ani peníze.
Uprostřed veškerého chaosu a zmatku, kam se poděla moje druhá ponožka do páru, zacinkal zvonek. Ano, zacinkal, nezadrnkal. Podíval jsem se na Natha, čímž jsem mu to mozku vyslal telepatický signál ‚běž a otevři dveře‘. Telepatie zafungovala a Nath šel a dveře otevřel. Já, celý zaneprázdněný hledáním černé ponožky, jsem si uvědomil, že se mé vlasy pořád kroutí jako žížaly, takže mi došlo, že jsem si je nevyžehlil. Bože, jak jsem mohl zapomenout? A Hayley tu má být za… teď! Doufám, že se o hodinku zdrží v kalamitě nebo tak něco. Nazvedl jsem všechny polštáře ze sedačky, podíval jsem se do stolku, za televizi, do všech šuplíků v obýváku přítomných, než mi docvaklo, že vůbec nemusí být tam. Rozeběhnul jsem se do koupelny, poté do svého pokoje, vše jsem po sobě zanechával rozházené jako po útoku tornáda, ale ponožka nikde. Kam bych se schoval, kdybych byl ponožka? Někam do chládku, kde je tma, nikdo na mě nevidí. Přešel jsem ke skříni. No ovšem! Tady je, nezbednice jedna, vždyť já ji ani z té skříně nevytáhnul. Snad si stihnu vyžehlit vlasy. Nechtěl bych přijít na oběd s tak váženými lidmi jako pudl kudrnatý. Bože chraň!
„BILLE, MÁŠ TU NÁVŠTĚVU!“ zakřičel Nath z přízemí. Z podzemí! Na horory by se malé děti dívat neměly.
Povzdechl jsem si. Nejsem zvyklý být zticha, když mě někdo někam veze. Jenže s Tomem není žádná řeč.
„Asi tady nemáš make-up nebo pudr, že?“ Povídám si tak jako tak jen sám se sebou, když si myslím, že si povídám s tímhle dredařem. Ne, nemá.
Do pěti minut jsem začal třepat nohou, jak to mám dlouho ve zvyku, když se nudím. Extrémně. Tom se za mnou ohlédl s pohledem ‚co to děláš?‘. Pouze jsem se usmál. Tom se otočil zpátky a zapnul rádio. Jak tak koukám, nemá rád, když někdo třepe nohou. Užíval jsem si Imagine Dragons, než mě zase něco zatahalo za vlasy. Prudce jsem se obrátil. Nic.
„Bože, právě mi něco olízlo krk! Přísahám, Tome! Měli bychom vystoupit!“ začal jsem si odepínat pás a byl jsem odhodlaný z tohohle pekla třeba vyskočit okýnkem, když to bude nutné. Tom mě stále slušně ignoroval. Tak jsem si musel poradit sám, skákat okýnkem bez padáku bych nezvládl, ale kleknul jsem si na sedadlo. Adrenalin mě dohnal k tomu, abych zjistil, co mě obtěžuje. Podíval jsem se do úložného prostoru, ale nikde ani stopy po vačicích. Zrakem jsem spočinul na tmavě hnědé dece v rohu. S očekáváním, co se bude dít, jsem ani nedýchal. Jakmile zpod přikrývky vykoukla malinká, rozkošňoučká hlavička bílo-hnědého sladičkého štěňátka, do vteřiny jsem se rozpouštěl a zažíval kolaps z nadměrné hladiny cukru v krvi. Božíčku svatý, co jsi na nebi! Nic, ale opravdu nic roztomilejšího jsem v životě neviděl. Lízání krku okamžitě odpuštěno!
Naprosto a beznadějně jsem se do Pumby, toť jméno pěti měsíčního buldočka, zamiloval! Bohužel nejsem jediný a Ed mi prý (podle Toma) Pumbu neprodá za nic a nikoho. Okey, nabízel jsem za něj Natha, mohl by ho třeba zapřáhnout za kočár nebo tak něco, když je ten farmář, ale Ed s lidmi a štěňaty neobchoduje. PRÝ. Za to kdybych chtěl koupit nebo prodat pozemek… můžu se na něj obrátit. PRÝ. Nechtěl by za Pumbu náš dům? Klidně budu bezdomovec. Šťastný bezdomovec s Pumbou. Už jsem se zmiňoval, že nic a nikdo není sladší než on? Ano? No tak to udělám asi ještě stokrát…
Netrvalo dlouho od doby, co Tom zaparkova,l a nahrnula se k autu Hayley.
Poslední, co jsem zaslechl ze světa plného svobody, byla Tomova otázka směřovaná Hayley: „Neříkalas náhodou, že je Kevinovo auto rozbité? Proč parkuje před domem?“ Pak si mě odchytil Edward Hadden. Ne Edward Cullen, co ten by dělal ve Phoenixu? Stihnul zatím pouze obdivovat mou tvář, ‚která je tak neskutečně, neuvěřitelně podobná té Tomově’… jak zajímavé. Lepší by bylo, kdyby ji obdivoval, protože je zkrátka tak krásná a úchvatná, ale na to už nikdo nepomyslí. Mít dvojníka je prokletí! Takže si pak vyslechnul i celý můj rodokmen a zjistil, že nikoho nezná, tudíž nejspíš nejsme s Tomem příbuzní. Na prodej Pumby jsem se pro jistotu neptal. Hayley je přesvědčivá. Překvapivě jsem také zjistil, že Hayleyno umění, co se týče vaření, podědila asi právě po Edovi, páč ten oběd, WHOA! Nathe? Takhle se vaří! Ne ty tvoje věčné těstoviny s brokolicí! Musel jsem si cestou na toaletu rozepnout pásek, no co? Nikdo to neviděl. Nikoho to nebolelo. A po zbytek Edovy společnosti se u stolu rozebíralo vše, na co jsme my tři jen pomysleli. A že toho bylo dost! Tom jako by s námi ani nebyl. Možná, že vážně myšlenkami bloudil úplně někde jinde. Kdoví? Naštěstí jsem po Edově odjezdu měl po boku útěchu, Hayley a Pumbu. Řeknu vám jedno, Tom do téhle úžasné, ukecané rodiny vůbec nepasuje. Když nás Ed opustil, páni po tom chlapovi se vám zdá, že je svět tak nudnej a tichej! Doufám, že mě adoptuje! A já pak podědím Pumbu. Chichichi! Někdy se mi v hlavě urodí tak skvělé plány!
„Hayley? Jsme sami.“
Lea, sedmiletá holčička, která se ocitla v nemocnici a začala vykládat, že je Tom můj dvojník. Myslela si, že jsme nějak spojení, nevysvětlitelně, alespoň mně to nikdo nevysvětlí. Zkrátka nakonec donutila Toma, aby za mnou chodil, protože věřila, že když se probudím, Hayley se uzdraví. Což zakládala na tom, že je Hayley Tomova sestra, sestra mého dvojníka, takže bychom měli být taky nějak „napojení“. Nakonec se o Lei dozvěděli, že trpěla nějakou chorobou a po uzdravení v nemocnici z popálenin, ke kterým přišla při požáru, jenž její maminka nepřežila, byla převezena na psychiatrickou léčebnu. Dost psycho. Takže nic, co prohlašovala, bychom neměli brát vážně, jenže také prý dokázala číst myšlenky, nebo to tak vypadalo, protože vždy věděla o všem a o všech dřív, než bylo možné, aby to zjistil kdokoliv. Třeba různé Tomovy myšlenkové pochody. Psycho. Nepotřebná složka. Přesunout do koše, prosím. Ano, hodný mozek.
Tom. Kde jen začít? Uff. Takže od samého začátku. Narodil se do bohaté rodinky právníkovi Stephanu Josephu Haddenovi a soudkyni Karen Haddenové. Před osmnácti lety, mimochodem. Od malička ke svému otci vzhlížel. Stal se jeho velkým vzorem, chtěl být jako on, až vyroste. Jak typické. Naopak jeho matka Karen nenacházela moc času, a pokud ano (Hayley smutně přiznala), že se věnovala víc jí než Tomovi. Prý proto, že Tom je nechtěné dítě. Karen nechtěla otěhotnět tak brzo, navíc kvůli těhotenství musela opustit vytouženou práci, kterou nakonec získala zpět, tak nevím, o co jí jde. Jediná Haddenová mě zklamala. Něco takového opravdu zamrzí. Miluju dětičky a tohle shledávám nesmírně smutné. Když dítě nedostává lásku matky, jakou by si zasloužilo. Každé dítě si zaslouží mít milující matku a Tom ji zřejmě nikdy neměl. Jak může být Karen taková? Měla by být přece ta spravedlivá, ne? Dnes už může každý soudit každého.
Jde o to, že Tom se narodil…, jak to jen říct? Zkrátka nikdy se nevyznal ve svých emocích, nikdy nepoznal, co cítí, možná to zavinila právě ta nedostatečná mateřská láska z Kareniny strany, nevím. Nikdo netuší. A jelikož své city nerozpoznával, tak je ani příliš nevyjadřoval. Když bylo Tomovi 12 a Hayley 10, jejich rodiče si začali míň a míň rozumět, hádali se, už dlouho si neměli dál co říct, ale nerozvedli se kvůli dětem. To je ta největší pitomost, jakou mohli udělat. Možná byli Tom a Hayley moc mladí, ale mladí neznamená blbí. S Nathem o tom víme své. Pak Hayley ve 12 zjistili leukémii. V Lednu 2010 ji hospitalizovali a čekali na dárce. Jen čekali, nemohli dělat absolutně nic jiného. Tomova sestra umírala a rodiče se jen hádali. Jeho rodina, to na čem mu tolik záleželo, se začala velmi rychle rozpadat a on se začal uzavírat. Asi pro to měl vždy tak trochu vlohy nebo jak to nazvat. „Vždy to bylo v něm a jen to čekalo na správnou chvíli, kdy to vyskočí ven a zničí ho to.“ Tak o tom Hayley mluvila. „Jeho nemoc byla jako rakovina. Nikdy se jí nezbavil. Jen čekala, aby ho mohla zlomit. Teď se jí to povedlo.“
V nemocnici mu pomohla moje společnost. Prý mu vyhovovalo, že jsem mlčel, co jiného bych v kómatu mohl dělat, že? Ale byl jsem s ním a on mohl být se mnou. Časem mě navštěvoval častěji a byl v rámci možností šťastnější, i když měl v plánu mě navštěvovat, jen aby mohl Hayley oznamovat, jestli se můj stav lepší a ta pak uznala, že má také naději a nevzdala se. Avšak jeho plány se změnily. Mohl se mi vyzpovídat a já nevedl blbé kecy jako jeho matka. Pardon, slečno Haddenová, to ta moje mysl si vše přeloží po svém. Samo sebou to takhle Hayley neřekla. Ale já jsem já. Tom konečně nebyl na vše sám. V Dubnu pro Hayley našli vhodného dárce a ona se uzdravila. Pak už za mnou taky pravidelně chodila a hodně si mě oblíbila. Ano, to řekla. No kdo by mě nemiloval? Tehdy jsem byl skoro tak sladkej jako Pumba. Protože si mě tak zamilovala, mrzelo ji, když se Tom rozhodl mě po probuzení už víc nenavštívit. Věděl, že si ho nebudu pamatovat, ty tři měsíce, co se mnou strávil… a já nebudu mít ani páru o tom, kdo je. Bolelo by to a on se toho chtěl vyvarovat.
Veškerá roztomilost za týden pravděpodobně skončí, protože za sedm dní nastupuju do práce. Uzdravování Thomase Haddena započne. Všichni se tolik těšíme. Jééj. Vlastně zřejmě jen Hayley. Musím však uznat, že zpověď drobounké brunetky změnila můj pohled na záležitost zvanou Tom. Zažil si peklo. Dopověděla mi, jak se Tom opět uzavřel. Byl jsem jí za to vděčný. Na druhou stranu mi zatěžkala hlavu ještě víc, ale dobře mi tak, nabídla, že mi to řekne jindy, ale já musel mít vše na talíři hned!
autor: Sayurii
Juchuuu 😀 za dnešní den už dvě tvorby od tebe, má drahá 😀 a to je super.
Musím opakovat, že Bill je vůl a jeho myšlenkové pochody taky? :DDD ALE JE TO BLÁZEN A TY JÁ MILUJU. od minule jsem si to rozmyslela :\ – máš pravdu, Ariana sexy není ale musíš tam ještě dávat Iggy? :O to je děs 😀 ještě že to Tom hned vypnul 😀
nejprve jsem si myslela že to auto je Tomovo a tudíž i pudr…. a to už mi nesedělo 😀 takže děkuji že se Tom nepudruje 😀 já bych Toma taky asi brzo praštila :O jo já vím… má ty svoje psychické mouchy… ale já prostě nesnesu bručouny 🙁 snad mu Bill vymyje mozek a Tom se vzpamatuje 😀
jejeje… já vlastně vím jak to skončí 😀 ale když to čtu takhle naživo tak je to lepší a připadám si že nevím jak to skončí 😀 ale vím. a proto stojí za to si tuhle skvělou povídku přečíst 😀
děkuji za díl 😀
[1]: Tak teď si kopej hrob 😀 Ty nevíš jak to skončí… pšššt! :O :DD Psychické mouchy 😀 😀 Děkuju, Velvetičko brokoličko 😀
Billovy myšlenkové pochody mě stále dostávají! 😀 Občas mám trošku pocit, že je blázen, ale roztomilý a vtipný blázen! 🙂
Ta chvíle v autě, kdy Tom vezl Billa byla…jak to říct.. 😀 No, nemám ráda, když jedu s někým v autě a mlčí se. Takže Tomova nemluvnost mě dokázala pěkně vytočit. To je strašné, jak mě Tom dokáže vždycky něčím naštvat. Upřímně doufám, že bude Tom brzy lepší, protože být v kontaktu s takovým člověkem musí být značně vysilující.
Pumbaaaa! 🙂 Roztomilouš jeden, je trochu škoda, že sio něj Bill strejdovi nakonec neřekl! 😀 Pumba patří k Billovi a ne jinam! 😀
Moc děkuji za díl! A budu očekávat další! 🙂
Bill mě dostava při každé kapitole doufám že Tomovi pomůže.
Stretnutie s Pumbou bolo strašne rozkošné:) aspoň už Bill nemusel vnímať to divné ticho:) Bavila som sa na tom ako si Bill sadol dozadu a niekto mu chňapal po vlasoch a potom mu olizoval krk:DDD Tie jeho myšlienky… vlastne sú ako od Teba Sayurii:DDD
Som rada, že sme sa dozvedeli ako to bolo s Tomom. Verím, že ho Bill vylieči z tej jeho zranenej duše:) Vďaka za kapitolu.
No proste prípad Bill 😀 Pobavilo ma, ako si v aute s Tomom radšej sadol dozadu a potom ako vyšiloval, keď mu niečo ťahalo vlasy a olizovalo krk 😀 A to Pumba!! Už od začiatku som rozmýšľala nad tým, koho si myslela tým, že si ho tu proste musela vložiť – no a v aute už bolo všetko jasné 😀 Len škoda, že nakoniec nie je Billov, lebo oni patria k sebe 🙂
A konečne sme sa dozvedeli viac z Tomovho príbehu. Dúfam len, že sa Billovi podarí ho vyliečiť – ale tak to je Bill. A hlavne praštený Bill, takže ten zvládne všetko 😀
Ďakujem za časť.
Pumba byl úžasný, úplně Billa vidím, jak se s ním cicmá. Bohužel se ukázalo, že z Billovy strany se o lásce moc mluvit nedá, přece jenom jsem si myslela, že povídka bude trochu jiná, že Tomovi pomůže Billova láska. Tak snad ještě přijde…