autor: Izzap
Jako duha za deštivého dne
„Pane Kaulitzi, tyto šaty jsou směšné!“ vypískl Bill, když nakráčel doprostřed své ložnice, aby se předvedl Tomovi. Tom sjel svého kamaráda pohledem odshora dolů a hystericky se zařehtal. Vždycky ho zajímalo, proč jeho oblečení vypadá tak příšerně na komkoliv jiném než na něm. Ačkoliv musel přiznat, že Bill takhle vypadal příšerně roztomile.
Bill udělal s úsměvem na tváři otočku. Když rozpřáhl ruce, vypadal jako malé dítě, které se navleče do máminých věcí. Tomovo obrovské tričko pod zadek na něm viselo, stejně jako prádlo visí na šňůře venku na vzduchu. Plandavé kalhoty by mu určitě hned spadly ke kotníkům, kdyby Tom neomotal pásek kolem Billových boků.
Černovlásek se nepřestával točit a smát, zatímco v duchu přemítal, jak Tom žije a jestli každý člověk v Tomově společnosti nosí takovéhle příšerné oblečení, nebo to dělá jenom on, aby vyčníval. Po pár dalších otočkách spadl Bill na zem, úsměv stále zdobil jeho tvář, zatímco se snažil zabránit tomu, aby se mu tak strašně motala hlava. Zkoušel znovu zaostřit na svůj pokoj.
„Nosí každý takovéto oblečení?“ zeptal se a vzhlédl k Tomovi, jenž stál u okna s pažemi zkříženými na hrudi a usmíval se na chlapce oblečeného v jeho věcech.
„Co tím myslíš?“ zeptal se dredáč a naklonil hlavu na stranu.
„Tam, kde žijete, odkud pocházíte. Ať už je to kdekoliv, pane Záhadný, obléká se každý do takových… příšerných hadrů, nebo to děláte jenom vy?“ specifikoval otázku Bill a zatahal za tričko, které měl na sobě. Ty věci byly tak odlišné od jeho tradičních kalhot a košile. Nemohl si pomoct, připadal si jako v úplně jiném světě.
Tom se ušklíbl a pak odpověděl: „Ne každý, ale nejsem jediný.“
„Oh,“ reagoval Bill tiše. Podíval se do svého klína, kde si jeho ruce bezmyšlenkovitě pohrávaly s lemem trička, kroutily látku mezi prsty.
Uběhlo pár okamžiků, než se zeptal: „Rád vyčníváš?“
Tom pokrčil rameny. „Někdy,“ opáčil tiše.
Bill přikývl. Jeho vidění se rozostřilo, zatímco pocit výjimečnosti začal kolovat v jeho těle.
On vždycky tak nějak vyčuhoval z davu, bez ohledu na to, jak moc se ho on a jeho rodiče snažili připodobnit k ostatním klukům jeho věku. On vždy čněl jako duha za deštivého dne, kontrastující s obvyklým pozadím, jež tvořili všichni ostatní. Jeho vlasy byly dlouhé, ale to nebylo u chlapců zas tak neobvyklé, až na to, že ostatní je obvykle nosili stažené v culíku.
Jeho oděv byl stejný jako oblečení ostatních, čistý a slušný. Jeho rodina byla známá a peníze nebyly problém. Ale jeho pokožka byla až moc hebká a jeho tělo příliš ženské. A to byl jenom zevnějšek, který mohl každý vidět a znát. To, co bylo uvnitř, byl příběh sám o sobě.
Nikdo neměl ponětí o vnitřních rozdílech, o jeho myšlenkách, o pocitech, jež choval ke špatným lidem. Ale byly to právě tyto pocity, kvůli kterým se bude v téhle době navždy lišit od ostatních kluků svého věku, jelikož teď je přinejmenším nekonvenční chovat takové city k lidem stejného pohlaví.
Nikdy neslyšel o podobných situacích v reálném životě a zajímalo ho, jestli je první kluk, kterému se kdy líbil jiný chlapec. Ačkoliv – matně si vybavoval, že jednou slyšel řeči o tom, že se stalo něco podobného. Nicméně toho chlapce neviděl ani o něm neslyšel od té doby, co to vyšlo najevo. Myšlenka na to, že by se něco takového mohlo stát i Billovi, stačila na to, aby držel jazyk za zuby.
Už takhle vyčníval až až. Nebyl důvod přidávat další závaží na šikmou věž v Pise.
„Hej, Bille, jsi oukej?“ zeptal se Tom, zamířil k Billovi, klekl si k němu a zamával mu rukou před obličejem, čímž vytrhl mladého muže z přemítání. Bill lehce zavrtěl hlavou, aby odehnal všechny myšlenky, a usmál se na svého kamaráda.
„Ano, jsem v pořádku, pane Kaulitzi,“ odpověděl tiše a svou nejistotu zakryl úsměvem a zářivým pohledem.
Tom mohl říct, že je s tím mladým mužem něco v nepořádku, ale ignoroval to, jelikož to samé udělal i Bill. Černovlásek odehnal všechno problematické a postavil se. Jeho závrať už odezněla. Zamířil do prádelníku pro své normální oblečení. Přestože si připadal trochu nebezpečně, přiměl se k tomu, aby se převlékl tam, kde byl. Koneckonců – stejně to byl jeho pokoj. Stáhl si Tomovy věci z hubeného těla. Ucítil na kůži polibek jarního vzduchu. Nebyl schopný ignorovat pár oříškově hnědých očí, které ulpěly na jeho pokožce a sledovaly každý jeho pohyb jako kočka, jež chce ulovit myš. Pousmál se nad myšlenkou, že ho Tom pozoruje. Ale pocit štěstí zmizel, jakmile si uvědomil, že z toho nemůže nic být. Stejně pochyboval, že by jeho city mohl někdy opětovat někdo tak krásný jako Tom.
***
„Takže, pane Kaulitzi, čím se živíte?“ zeptal se Bill ležící v trávě, otočil hlavu na stranu a usmál se na dredatého chlapce, jenž seděl v tureckém sedu asi metr od něj. Bylo brzké sobotní odpoledne a Bill vzal Toma na louku nedaleko Trümperovic rezidence. Slunce bylo vysoko na obloze, jeho paprsky dopadaly na zem a prosvěcovaly den skrz mraky na obloze, jež občas světlo zastínily a zatemnily plochu pod sebou.
Tom mrknul dolů na mladého muže ležícího vedle něj a měkce se usmál. Během uplynulého plus mínus měsíce se naučil, že neusmívat se je s panem Billem Trümperem téměř nemožné.
Být s Billem a nesmát se bylo stejné jako nebavit se na karnevalu.
„No, já nemám práci, jestli máš na mysli tohle,“ odpověděl tiše dredáč a na chvilku zašilhal do slunce. Zajímalo ho, jestli je to to samé slunce, do kterého se dívá doma, 100 let v budoucnosti.
„Oh, takže chodíš do školy, nebo se učíš nějakému řemeslu?“ zeptal se Bill a také se zadíval na šednoucí oblohu. Nakrčil čelo smutkem z toho, že se slunce schovalo za zlověstný mrak.
Tom se pousmál nad druhou částí otázky. Připomněl si, že zatímco v jeho době nejsou učňovské obory moc populární, v Billově době je vyučení se běžné. „Jsem student,“ odpověděl, ačkoliv rozhodně nebyl milovník školy a všech těch hororů, které s ní přicházely.
„Já též,“ řekl s úsměvem Bill. Miloval, že byl jedním ze šťastlivců, již mohli navštěvovat školu. „Škola je tak fascinující, že?“ poznamenal horlivě.
Tom se zašklebil. „Ani ne.“
„Nerad se učíte, pane Kaulitzi?“ otázal se skepticky černovlásek.
„Učení není ten problém. Domácí úkoly ano,“ objasnil Tom.
„Domácí úkoly… těch moc nemáme.“
Tom se zachechtal a pobaveně zatřepal hlavou.
„Ne, to pravděpodobně nemáte. To je prostě nová forma mučení, které učitelé a profesoři uvalují na studenty v mojí škole.“
„Oh, chápu,“ reagoval Bill, i když ve skutečnosti mu to jasné nebylo. „Tvá škola zní strašlivě.“
„Taky je,“ opáčil se smíchem dredáč.
„Takže… chce tvůj otec, abys kráčel v jeho stopách, co se týče kariéry?“ ptal se dál Bill a představil si, jak on bude následovat svého otce v obchodní sféře.
„Uh, ne,“ řekl Tom a sklonil hlavu.
„Ne? Myslel jsem, že všichni rodiče usilují o to, aby jejich synové následovali jejich příkladu v obch-„
„Můj táta už s námi nežije,“ přerušil ho Tom, utnul to, o čem věděl, že je jen jednou z Billových odboček.
Na Billově tváři se objevil zmatený výraz. „Co tím myslíte, pane Kaulitzi?“
Tom si povzdychl. Nesnášel mluvit o takových věcech, ale nechtěl se tomu tématu vyhýbat a vypadat jako zbabělec. „Mí rodiče jsou rozvedení, to je vše,“ odpověděl.
„Rozvedení? To znamená, když-„
„Když jsou rodiče podle práva odloučeni a už nejsou dál vázaní manželstvím. Jo. Tohle,“ řekl Tom.
„Oh,“ reagoval černovlásek, a jelikož zaslechl v Tomově hlase bolest, dodal: „To je mi líto.“
„Nemusí. Odešel už před lety,“ dokončil dredáč, podíval se na svého společníka a chtě nechtě se musel usmát.
Za několik minut obloha potemněla úplně. Mraky na obloze jako by přibyly na velikosti i množství.
„Neumím si představit, že bych vyrůstal bez otce,“ řekl Bill měkce, čímž přerušil ticho, jež na chlapce doléhalo.
Tom na to nic neřekl, protože neměl co dodat. Na paži ucítil stopy deště a vzhlédl k obloze, aby dostal zásah kapkou přímo do oka.
„Ah, kurva, ne,“ zamumlal si pod vousy, zatímco z nebe spadly další dešťové kapky – jako kdyby obloha brečela.
Bill vypískl jako holka a rychle vyskočil na nohy. Nesnášel, když mu deštěm nasáklo oblečení.
„Oh, nesnáším déšť!“ téměř zakřičel a mrkl na nebe, jako by jeho pohled mohl padající vodu zastavit. Navzdory Billovu pohledu začalo pršet ještě víc, déšť okamžitě pronikl do oblečení obou chlapců a zmáčel jim vlasy.
Když se rozhlížel po nějakém přístřešku, který by je schoval a ochránil před náhlým lijákem, zahlédl Tom něco v dáli. Popadl Billa za ruku a táhl ho s sebou. Byli jako dvě děti, jež se ženou loukou ruku v ruce.
„Pojď,“ řekl dredáč, dal se do běhu a přinutil Billa běžet s ním zplihlou trávou, zatímco déšť bičoval jejich těla.
„Pane Kaulitzi, kam mě to vedete?“ volal druhý chlapec za Tomem, který byl pár kroků před ním. Jeho hlas soutěžil s hlasitým hřměním.
„Uvidíš!“ odpověděl mu Tom a ohlédl se na Billa přes rameno. Usmál se a pokračoval v běhu po travnatém pozemku. Podíval se zpět před sebe a nespouštěl oči z toho místa v dáli.
Po tom, co vypadalo jako maratonský běh, dva chlapci dorazili k bílé dřevěné kůlně mezi stromy na kraji pozemku, zapomenuté zbytkem světa a ponechané tu pro chvíle, jako je tato.
Tom si dovolil jeden pohled na Billa a spatřil vděčný výraz v jeho tváři. Neváhal ani vteřinu, popošel dalších pár kroků a otevřel dveře, jež bolestně zasténaly, jako by je nikdo neotvíral už dobrých pár let. Kluci vrazili dovnitř, aby se dostali z deště, přičemž se stále drželi za ruce. Byli vděční za tuhle barabiznu, která nebyla dobrá k žádnému jinému účelu, ale pro ukrytí před špatným počasím byla perfektní. Oba chlapci ztěžka oddechovali. Rozhlíželi se kolem sebe. Všimli si několika kousků zahradního nářadí, jež tu bylo zapomenuto. Celá konstrukce kůlny byla vratká a ve střeše se nacházelo hodně děr, takže i uvnitř na Toma s Billem trochu pršelo. Poté, co chytil dech, se černovlásek podíval dolů a zaznamenal, že jeho dlaň je stále schovaná v té Tomově, jejich prsty byly propletené a Bill nemohl zabránit tomu, že mu zčervenaly tváře.
Tom sledoval mladého muže proti sobě a pak si uvědomil, že pořád něco svírá v ruce.
Také lehce zrudnul a rychle ucuknul paží, nechávaje Billovu ruku viset ve vzduchu. „Promiň,“ omluvil se.
Bill vzhlédl a očima se vpil do Tomových. V jeho tváři se objevil výraz nepopiratelné bolesti, zatímco stáhl svou ruku k tělu. Zvuk deště odrážejícího se od střechy plnil jejich uši a zamlžil jejich vlastní myšlenky. Dva mladí muži stáli tváří v tvář, jejich oči bloudily po rysech toho druhého a vstřebávaly záři kůže.
Jeho myšlenky přehlušil déšť. Veškerou logiku nechal v 21. století. Tom se nahnul dopředu a po centimetrech se přibližoval k Billovi. Každou milisekundu opatrně zkracoval vzdálenost mezi ním a těmi měkkými rty.
Vteřina údivu oba chlapce zarazila, takže na moment ztuhli. Ani jeden nevěděl, co dělat, dokud je bušící srdce v jejich hrudích nepřesvědčila, aby pokračovali.
Tom lehce pohnul rty a natočil hlavu do lepšího úlu. Ten polibek byl měkký a jemný, nebyl v něm velký tlak, přesto byl naplněný emocemi.
Po minutě se Bill odtáhl, ale vzápětí byl natlačený na stěnu kůlny.
„Pane Kaulitzi…“ Dýchal ztěžka, jeho nádechy i výdechy byly slyšet i přes déšť a hřmění.
Tom se lehce usmál a zdvihl pravý koutek úst v tom svém typickém úšklebku. Bez dalšího slova se znovu naklonil dopředu a přitiskl své rty na Billovy – tam, kam patřily. Nikdy předtím si při líbání nepřipadal tak správně. Nikdy předtím mu při líbání nevířilo hlavou tolik myšlenek a jeho tělo nenaplňovalo tolik pocitů.
Polibek byl tentokrát hlubší. Jejich rty se odloučily, jenom aby oba tiše prosili o víc.
Pevně se k sobě tiskli. Perfektně do sebe zapadali. Jejich ruce zběsile bloudily po těle toho druhého a přitahovaly si druhé tělo blíž a blíž, chtěly zrušit veškerý prostor mezi nimi, ale nezdálo se, že by mezi nimi nějaký ještě existoval.
Bill se znovu odtáhl. Nemohl uvěřit tomu, že tohle je skutečnost. Stáhl se dozadu, hleděl Tomovi přímo do očí a hledal jakékoliv známky toho, že je to jenom fantazie nebo přinejlepším sen.
Když nic nenašel, zeptal se tiše: „Sním, pane Kaulitzi?“
Tom se mírně zasmál a položil dlaň na Billovu tvář. Studoval jeho obličej, jako by ho viděl poprvé v životě. Vstřebával černovláskovy lehce pootevřené rty, omámený lesk v očích a dešťové kapky, jež mu ulpěly na čele a stékaly mu po nose. Samozřejmě – nemohl si pomoct, jeho rty se roztáhly do úsměvu. Zavrtěl hlavou a odpověděl: „Ne, pane Trümpere, nesníte.“
Než Bill stihl zareagovat, dokonce i než se stačil zaculit, jeho rty už byly znovu bombardovány Tomovými horlivými polibky.
Tom se mírně zasmál a položil dlaň na Billovu tvář. Studoval jeho obličej, jako by ho viděl poprvé v životě. Vstřebával černovláskovy lehce pootevřené rty, omámený lesk v očích a dešťové kapky, jež mu ulpěly na čele a stékaly mu po nose. Samozřejmě – nemohl si pomoct, jeho rty se roztáhly do úsměvu. Zavrtěl hlavou a odpověděl: „Ne, pane Trümpere, nesníte.“
Než Bill stihl zareagovat, dokonce i než se stačil zaculit, jeho rty už byly znovu bombardovány Tomovými horlivými polibky.
Pak dredáč pootevřel oči, jenom aby zjistil, že je to najednou on, kdo je přitlačený ke stěně. Jeho záda byla lisovaná do hnijícího dřeva, jak se k němu Bill celým tělem tisknul. Očividně nad ním převzal kontrolu – což bylo pro dredatého chlapce něco naprosto nového. To on byl vždycky ve vztahu dominantní.
Oba chlapci se v té samé chvíli odtáhli – horní polovinou těla, tou dolní zůstali přitisknutí. Tom měl paže omotané kolem Billova pasu, prsty spojené a dlaně spočívající na spodní části černovláskových zad. Bill svíral Tomovy bicepsy schované pod promočenými průhlednými rukávy z bílé látky. Jejich bílé košile byly úplně nasáklé deštěm, jemuž byli kluci vystaveni před pár minutami, mokrý materiál se jim lepil na těla a vypadalo to, jako by byli nazí.
Chlapci tak stáli několik minut, ochranitelsky objímali jeden druhého. Čela měli opřená o sebe a přerývaně dýchali, zatímco se snažili uklidnit zběsile bušící srdce. Prostor mezi nimi byl jako diamant – vzdálení hrudníky, ale dotýkající se boky a čely.
„Pane Kaulitzi…“ dostal ze sebe Bill ztěžka. To jméno vyslovil svými rty s takovou láskou.
Aby potěšil své poskakující srdce, se zazubením to zopakoval. „Pane Kaulitzi…“
Tom se zachichotal a trochu uvolnil sevření kolem Billova pasu, ovšem stále ho nepouštěl.
„Líbí se vám vyslovovat mé jméno, pane Trümpere?“ zeptal se s úšklebkem.
„Tak trochu, ano, pane Kaulitzi,“ odpověděl černovlásek a uhnul pohledem, protože už se zase červenal.
Opět se mezi nimi rozhostilo ticho. Déšť stále bubnoval na střechu a ozývaly se i malé kapky, jež stékaly po stranách kůlny a dopadaly na zem, kde tvořily čím dál větší kaluže.
„Pane Kaulitzi?“ vyslovil Bill ještě jednou, tentokrát zvedl hlas na znamení otázky.
Tom nakrčil čelo, naklonil hlavu na stranu a odpověděl: „Ano, Bille?“
Černovlásek se zhluboka nadechl, zavřel oči, aby nabral sílu, než otevřel ústa, aby se zeptal: „Vy… máte ve mně zalíbení, pane Kaulitzi?“
Tom se usmál, jeho zuby se blýskly v šeru kůlny. Nahnul se dopředu a přiblížil tvář k Billovu uchu. Otevřel ústa a zašeptal: „Jestli to znamená, že se mi líbíš, pak ano.“
Pan Trümper se nad těmi slovy usmál a přitáhl si Toma zpět, takže jeho tvář byla přímo proti té jeho, v klíčové pozici pro další polibek. Jejich rty se setkaly a oživily motýlky v jejich žaludcích, již začali vysílat lechtání do celého těla, a jejich srdce bila nebezpečně rychle.
Poté, co polibek ukončili, Bill, přemožený všemi pocity rezonujícími mu v těle, se o Toma opřel, omotal paže kolem jeho zad a věnoval mu pevné objetí, které volalo po ochraně a opětované lásce.
S Billovou hlavou spočívající na jeho hrudi zeslábla touha po dalším polibku. Tom pevněji sevřel černovláskův pas, jako by ho ujišťoval, že je tady. Lehce si opřel hlavu o tu Billovu a natočil ji do podivného úhlu, aby mohl umístit motýlí pusu na vrcholek té hlavy pod jeho bradou. Jeho rty se dotkly hebkých havraních vlasů.
Čas ubíhal. Nic nebylo řečeno a neozývaly se žádné zvuky kromě dešťových kapek venku. Jejich zvuk se víc a víc vzdaloval, jak déšť slábnul, a sluneční paprsky začaly prosvítat v mezerách mezi dřevěnými plaňkami kůlny, dopadaly na oba chlapce a zlatem ozařovaly jejich náklonnost.
Tom se podíval na světlo, jež se objevilo na podlaze kůlny, a pohnul se.
Bill ho na protest dál pevně držel, věděl, že jakmile vyjdou ven, přiblíží se k návratu domů.
V ten moment, kdy se ocitnou ve venkovním světě, se přiblíží odloučení. Bill se přimknul ještě víc, pohřbil svou tvář v Tomově hrudníku a ignoroval vlhkou látku, která se mu nepříjemně lepila na obličej. Věděl, že jakmile se rozloučí, Tom se vrátí domů a Bill ho neuvidí celý další týden.
„Budeš celý příští týden pryč?“ zeptal se tiše, zněl jako dítě se zlomeným srdcem.
Tom si nemohl pomoct, na to konto pevně sevřel svého společníka v náručí. On si také nepřál odejít tak brzy, ale nemohl v minulosti zůstat navždy. Měl doma svůj život, rodinu, kamarády, školu…
„Ne,“ odpověděl měkce. „Vlastně to nebude celý týden. Vrátím se dřív, než by sis myslel.“
„Vážně? Co ta náhlá změna?“ vyzvídal černovlásek.
„Ve škole máme jarní prázdniny,“ opáčil Tom šťastně, připomněl si ten požehnaný týden, který si v kalendáři označil velkými červenými X.
„Jarní prázdniny? Na co? Na výsadbu a podobně? Žijete na farmě, pane Kaulitzi?“ ptal se Bill zvědavě a stále se odmítal od Toma odtáhnout ze strachu z toho, co bude, až se jeho den vrátí do normálu.
„Ne, ne, nic takovýho. Prostě máme týden volna na odpočívání a k náboženským účelům a tak. Nežiju na farmě,“ osvětlil mu dredáč a zašklebil se, když si představil sám sebe, jak v montérkách přehazuje vidlemi slámu.
„Hmm,“ reagoval Bill, neměl, co víc by k tomu řekl.
V tichu, které následovalo, zavřel oči a naslouchal, jak mu pod uchem buší Tomovo srdce. Usmál se. Po chvilce poslouchání monotónních úderů srdce se tiše zeptal: „Mohl bych někdy navštívit váš domov, pane Kaulitzi?“
Tom zamyšleně vydechl, snažil se představit si Billa, jak vkročí do jeho domu. A pak na něj začala působit realita té myšlenky.
„Nevím,“ odpověděl pochybovačně. Byl by nadšený, kdyby s ním Bill mohl jít domů, ale bylo to… 100 let v budoucnosti. „Možná,“ dodal.
Bill se usmál a zkoušel si představit, jak vypadá Tomova rodina. Zajímalo ho, jestli se jeho rodiče a sourozenci oblékají stejně jako Tom, nebo jestli jsou jako ostatní normální členové společnosti a oblékají se a chovají tak, aby na ostatní zapůsobili.
Dredáč se opět pokusil dostat jejich těla od stěny kůlny a tentokrát se nesetkal s odporem. Ještě jednou políbil Billa na vrcholek hlavy, než sundal ruce z jeho pasu a místo toho vzal do své Billovu ruku.
„Pojď,“ pobídl černovláska měkce a kopl špičkou boty do dveří kůlny, aby se otevřely. „Máma chce, abych byl doma před večeří,“ dodal, zatímco kluci vyšli na denní světlo. Slunce je oslepilo, když nahlédli do vnějšího světa, jenž byl po bouřce zalitý sluncem, jako by byl obnovený pouhým slunečním svitem.
Kráčeli zpět po louce ruku v ruce. Jejich oblečení začalo na oslepujícím slunci schnout a jejich srdce bušila pod náporem myšlenky, co vzejde z jejich nově objeveného vztahu.
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Trochu se bojím co by se dělo v Billově době, kdyby se někdo dozvěděl o něm a Tomovi ? Ta zmínka o klukovi, který zmizel. Možná by pak útěk do budoucnosti byl pro Billa jediná možnost…
Moc díky za kapitolu
Bolo to strašne krásne:) som zvedavá kedy Tom vezme Billa domov na návštevu:)
Mám strach z toho ako si nedávajú pozor. Nemali by sa na verejnosti držať za ruky:( dúfam, že to nebude kruté keď sa to Billovi rodičia dozvedia…
Ďakujem veľmi pekne za kapitolu:)
Jé, moje oblíbená kapitola. Mohla bych ji číst pořád a pořád dokola! 🙂 Ty začátky sbližování jsou na tom všem vždycky to nejlepší! 🙂
Díky za překlad!
Krásna kapitola.
Strašne ma baví sledovať ten rozdiel medzi tými dobami.. hlavne, keď sa Bill spýta nejakú otázku s kontextom, ktorý sa hodí pre jeho dobu, avšak v súčasnosti to je úplne o niečom inom 😀
Bozkávanie v kôlni sa mi veľmi páčilo, ale tiež sa trochu bojím toho, čo by sa stalo, ak by ich ktosi odhalil – teda to držanie za ruky napríklad.
A Bill v budúcnosti? No chudáčik, ten by mal z toho sveta iný šok 😀 ale zábavné by bolo, keby si rýchlo zvykol a stal sa z neho taký Bill, akého poznáme my (teda taký, aký bol reálne v minulosti :D).
Ďakujem za preklad.
Jééé, představa Billa v Tomově obrovském oblečení je dokonale roztomilá! Moc jsem si užívala ty řádky, kde se Bill radoval a točil se dokola, jak zábavné pro něj bylo, mít něco takového na sobě. Musela jsem se přitom strašně usmívat! 🙂
Celkově byl tenhle díl strašně krásný a optimistický! Přesně takovéhle díly mám nejraději – kde se nikdo netrápí a kluci si jen užívají svojí přitomnosti. 🙂 Strašně moc se mi líbí, že se Bill nachází v téhle době. Tahle léta jsem chtěla vždycky zažít a kdybych mohla cestovat do minulosti já, pravděpodobně bych se koukla někam sem. Moc se mi líbí ty Billovy způsoby, jak je neustále zdvořilý a jak Tomovi vyká. Všechno je to krásně umírněné, ne jako v dnešní době.
A oni se kluci políbili! Přiznám se, že jsem to v brzké době rozhodně nečekala, ale o to více jsem překvapenější a šťastnější! Jsem za ně neuvěřitelně moc ráda! I když je chudáky asi taky ještě čeká trápení. Nevím, zda je tohle Tomovo skákání v čase dobré, trochu se bojím, co by se mu mohlo stát. Nemluvě o tom, že už vidím nějaký katastrofický konec, kde po velké a vášnivé lásce nezbyde nic než jen trápení, protože Tomova roura jednou zmizí a on se tak už nikdy k Billovi nevrátí a oba budou utrápení až do konce životů. 🙁 A takovýchto katastrofických scénářů mám vymyšleno už spousty. 😀 Ve všem tady vidím jen nástrahy a opravdu se bojím dalšího pokračování, ale zároveň se na něj neuvěřitelně moc těším!
Nevím, jestli má cenu tady vypisovat věci, kterých se strašně bojím, protože je jich opravdu spousty – například se bojím toho, co se stane, když se kluci nebudou na veřejnosti hlídat a někdo je uvidí. Dobré by to rozhodně nebylo a taky se bojím reakce Billových rodičů. Navíc bych si přála, aby se Bill koukl k Tomovi domů, do jeho století, jenže nevím, zda je to možné. Buď by si Bill myslel, že se Tom zbláznil a nějakou budoucnost by mu nevěřil a v případě, že by se tam s ním šel podívat, by asi chudák nestačil valit oči.
Noo, rozhodně se nechám vývojem povídky překvapit a už se moc těším na další díly! ♥
Obrovské díky za překlad, Allko! ♥
Tohle byla tak nádherná kapitola 🥰 Scéna v kůlně byla absolutně dechberoucí. Taky mám nejradši tyhle začátky, kdy se nějakou dobu brání té náklonnosti a pak podlehnou v prvním polibku. Dokonalost ❤️