autor: Janule
L.A. 3. ledna 10 hodin dopoledne
Bill na sebe zíral do zrcadla v koupelně. Nebylo to ani půl hodinky, co se s ním jeho bratr rozloučil. Ještě předtím ho ale donutil přísahat, že zůstane v posteli. Pak vzal Barona a malou Pretty se všemi jejími věcmi a odjel za svou přítelkyní. Billem lomcovala žárlivost, ale mlčel, nechtěl si vysloužit další vražedný pohled, jakým ho Tom počastoval včera, když se zmínil o jejich sexu. Bill měl pocit, že tyhle zmínky Toma přivádějí do nepříjemných rozpaků, po nichž přestane komunikovat, tak se rozhodl je prozatím na čas vynechat. Na Toma bude muset pomalu a promyšleně, přímá konfrontace evidentně nefunguje.
Když včera jedli objednanou pizzu, Tom byl nezvykle zamlklý a pak navrhl, že by se spolu mohli podívat na nějaký film. Bill odevzdaně souhlasil, ačkoliv ho znovu začínala bolet hlava, ale představa, že se vrátí zpátky do postele, kde se bude sám nudit, se mu ani trochu nelíbila. Následoval tedy Toma do suterénu, kde utrpěl další z mnoha šoků, které ho za poslední tři dny vysloveně pronásledovaly. Ocitl se totiž v malém domácím kině. Přes celou jednu stěnu místnosti byla obrovská obrazovka a proti ní velká kožená pohovka, na niž se dle Billova odhadu vsedě vešlo minimálně šest lidí. Kolem stěn byly police a skříňky naplněné stovkami, možná i tisícovkou originálních DVD a CD. Bill jen zíral v němé úctě na to bohatství a hned mu v hlavě naskakovala čísla, kolik něco takového muselo proboha stát.
Tom mezitím odněkud vykouzlil polštář a deku, kterou Billa po ulehnutí na sedačku pečlivě přikryl, a pak mu vrazil do ruky dvacetistránkový seznam filmů, ze kterého dal svému dvojčeti vybrat, co budou dnes sledovat. Někde kolem třetí strany to Bill vzdal, píchl prstem do náhodného místa a Tom přesně podle čísla našel ve skříňce jakýsi horror, v jehož první třetině už Bill dávno spokojeně spal zachumlaný do deky. Když ho pak Tom vzbudil, že je čas jít do postele, jen se unaveně vyšplhal do své ložnice, kde na předchozí spánek bez problémů navázal.
Teď tu byl sám v koupelně, nepoznával zafačovanou osobu před sebou v zrcadle a přemýšlel, o čem to Tom včera před večeří vlastně mluvil. Hotel v Tokiu. Nebo Tokio v hotelu? Ne, nějak jinak… už si to nepamatoval. Zvláštní název pro kapelu, v životě by ho nenapadlo ji takhle pojmenovat. Nedávalo to přece vůbec žádný smysl… nicméně Tom tvrdil, že právě díky kapele s tímhle divným jménem jsou v Los Angeles. Měl by asi zjistit, jak se něco takového mohlo stát. Přišlo mu to naprosto absurdní.
Zvedl ruku, aby si trochu urovnal obvaz na hlavě, který se mu v noci malinko posunul, a všiml si v zrcadle na předloktí velkého černého kříže. Tetování… no jo… o těch mu vlastně Tom v nemocnici říkal, že jich má spoustu. Viděl zatím jen ta na levé ruce, dál se nedostal. Opatrně si přetáhl přes hlavu triko, krční límec mu v tom značně překážel, a zůstal na sebe omráčeně civět. Měl sice zabandážovaná žebra, ale zpod bílých pruhů obinadla na něj vykukoval obrázek, z něhož viděl jen jakési červeno černé paprsky a malou černou pyramidu. Na rameni měl vytetovaný obrázek lidského srdce, a když se trochu pootočil, na paži spatřil prdelatou nahotinku v náručí dlouhovlasé mořské panny… nebo to byl panák? Těžko říct, do rozkroku té polorybě vidět nebylo. To všechno muselo pěkně bolet a taky stát fůru peněz, uvažoval. Nemohl se rozhodnout, jestli se mu to líbí nebo ne, ale vzhledem k tomu, že se s tím stejně nedalo nic dělat, to bylo jedno. Natáhl si triko zase zpátky, trochu se mu z toho všeho zatočila hlava. Chytil se umyvadla, než se jeho okolí zase ustálilo, a pak se radši opatrně vrátil do postele. Doktor měl pravdu, otřes mozku je vážně nepříjemná věc.
„Jsme zpátky,“ ozval se za chvíli z přízemí Tomův hlas a během chvilky se do Billovy ložnice přiřítil Baron. Nadšeně mu olízal tvář, jako by ho dva dny neviděl, nechal se podrbat a pohladit, chvilku na Billa ještě dorážel, ale když přišel i druhý páníček, usoudil, že tady už mu pšenka nepokvete a zahrada pro něj bude lepší. Miloval zdejší pitomé ptáky, kteří mu kolikrát sedali skoro až na nos a po nichž s gustem chňapal a užíval si to celou svou loveckou duší.
„Ahoj,“ pozdravil Bill své dvojče. „Jsi tu brzy,“ konstatoval spokojeně, div se neusmíval jako sluníčko, znamenalo to totiž, že se s ním jeho Riuška nijak zvlášť nemazala. Netušil, jak daleko teď bydlí, ale přece jen, hodina je celkem krátká doba na cestu tam a zpět.
„Jo, holky někam spěchaly, jen jsem tam nechal Pretty a jel zpátky,“ informoval ho Tom, zatímco otvíral okno. „Venku je krásně.“ Bill na jeho klimatické zpravodajství nijak nereagoval, tak pokračoval. „Nebude ti Pretty chybět?“ otočil se od okna na svého bratra.
„Jsem zvyklý mít jen jednoho psa,“ pokrčil rameny Bill.
„No, vlastně budeš mít brzy svého,“ vzpomněl si na skutečnost, kterou jeho dvojče určitě zapomnělo. „Je to anglický buldoček, narodil se začátkem prosince a až ho odstaví od matky, pojedeme si pro něj. Někdy na konci ledna,“ usmíval se Tom, zatímco v telefonu lovil fotky čerstvě narozených štěňat, na něž se byli podívat v prosinci u Alexovy známé chovatelky. „Je to tenhle,“ ukázal prstem na hnědobílou kuličku v košíku. „Narodilo se jich celkem sedm, ale Pumba si tě okamžitě vybral, jakmile ses tam objevil.“ Přejížděl na další a další fotky jejich budoucího mazlíčka.
„Pumba?“ zdvihl udiveně jedno obočí Bill a lehce se usmál.
„Jo, postava ze Lvího krále. Tvůj pes, tvůj návrh,“ zašklebil se Tom.
„Jo, ale to bylo divoký prase, ne pes.“
„Pro tebe vždycky Pan prase,“ ušklíbl se Tom, když si vzpomněl na jednu z jeho hlášek, ten film viděli jako kluci snad stokrát. Bill u něj vždycky brečel a současně se přes slzy smál. V Tomovi ta vzpomínka vyvolala nával citů, o kterých neměl ani ponětí, že je v sobě ještě vůči Billovi po jeho neustálém odmítání dokáže najít. Tehdy cítil jako povinnost svého mladšího brášku chránit, bylo to zrovna v době, kdy se rodiče rozcházeli a oni museli poslouchat jejich neustálé hádky.
„Doufám, že to mrně nebude taky tak strašně prdět*,“ přerušil jeho vzpomínky Bill s úsměvem. „Baron mi to tady už včera předvedl.“
„No jo, Baron je čuně, občas, když mu dám maso, smrdí jako kafilérka,“ zazubil se Tom. „Holt vegetariána ze psa neuděláš.“
„Scottymu stačily vždycky granule, občas dostal kousek salámu, když zbylo, a sem tam si ulovil nějakou sousedovic slepici,“ uchechtl se Bill. „Stará Krausová se mohla zbláznit, jak ho honila s koštětem po zahradě, ale nedal se, vždycky zdrhal, až z něj peří lítalo.“
„Jo, to je fakt,“ usmál se zasněně Tom. Když byli malí, několikrát se to stalo a Krausovi si stěžovali rodičům, že kluci psa navádějí a posílají k nim na lov. Ačkoliv to dvojčata vehementně popírala, nebyli sousedi daleko od pravdy. Jenže Scottyho neučili, jak lovit slepice, nýbrž jak ulovit kohouta, který je o víkendech ráno budil, za což ho svorně nenáviděli. Scotty ovšem jejich záměr nikdy nepochopil. „Bohužel tam toho parchanta uřvanýho vždycky nechal,“ dodal Tom.
Bill se usmál. „Loni se mu to povedlo,“ vyvedl bratra z omylu. „Ale kohout byl už starej, stejně si hned potom koupili novýho, nějak jsme tohle nedomysleli. Ten novej řve víc než starej.“
„Hm,“ zachmuřil se Tom, když se Bill zase dostal do svého fiktivního života v Německu. „Myslím, že je čas, aby ses začal seznamovat se svojí skutečnou minulostí,“ pronesl zcela vážně. „Pojď, něco ti ukážu,“ došel k Billovi, nabídl mu ruku, aby mu pomohl vstát, a zamířili společně ke dveřím. Musel už něco udělat, takhle to dál nešlo.
Když došli ke dveřím v suterénu, chvilku se zastavil, podíval se na Billa, pak dolů na jejich stále spojené ruce, jež Bill po celou cestu odmítal rozpojit, a pak teprve zmáčkl kliku. Rozsvítil a otočil se na své dvojče.
„Vítej ve světě Tokio Hotel.“
Bill váhavě vstoupil do místnosti. Chviličku mu trvalo, než pochopil, co vidí před sebou. Byli v perfektně vybaveném domácím nahrávacím studiu. Přejížděl pohledem přes několik počítačů, mixážní pult, snad patnáct kytar seřazených ve stojanech jako vojsko, klavír, a dokonce i bicí soupravu. Co ale upoutalo jeho pozornost nejvíc, byly zdi. Jedna vedle druhé na nich visely zlaté a platinové desky, zarámované diplomy, plakáty; na policích se třpytily sošky všech možných tvarů, barev a stupňů lesku a na každé z nich byl stejný nápis: Tokio Hotel. Bill zíral na všechnu tu lesklou krásu jako omámený.
„To všechno je…“
„… Naše. Jo,“ přikývl starší z bratrů. „To všechno jsme dostali jako Tokio Hotel,“ dodal a trochu se ušklíbl, když si vzpomněl, jak Bill zareagoval na jejich název. „Nejslavnější a nejprodávanější německá skupina posledního desetiletí, jak psali v tisku.“ Bill pomalu omráčeně přešel k první polici s oceněními a táhl Toma za sebou. „Tohle je naše první Comet za rok 2005, tohle Echo a MTV France 2006,“ odříkával Tom, jak je Bill míjel. „Tahle je z Echa 07, tohle MTV Europe 07, Comet 08, MTV 08, Comet 09, MTV 2009 – nejlepší skupina, to bylo fakt úžasný,“ usmíval se, když vzpomínal na okamžiky napětí a radosti, které tehdy zažívali. Celkem se mu po těch časech už začalo stýskat stejně jako Billovi. „Zbytek je někde v krabicích ve sklepě, všechno se to sem nevešlo.“
„To je úžasný,“ vydechl Bill, když se Tom na chvilku odmlčel. „Jak jste to dokázali?“
„Snad jak jsme to dokázali, ne?“ usmál se Tom na upřímně překvapeného bratra. Ačkoliv ho bratrova ztráta paměti děsila, tohle si víceméně užíval. Ještě nikdy se nikomu nechlubil tak rád jako teď Billovi. „Prostě jsme hráli všude, kde to šlo, pak jsi šel do StarSearch, tam si tě všiml Peter, přijel se na nás podívat, pozval nás do svýho studia v Lüneburgu, kde jsme nahráli s profíkama první desku, a pak jsme se ze dne na den proslavili. To je všechno,“ vzal to, jak nejstručněji mohl.
„Peter? Myslíš Hoffmanna?“ vykulil oči Bill.
„Jo, přesně toho,“ přikývl Tom.
„Sliboval mi, když jsem v osmifinále vypadl, že se na nás přijede podívat,“ potvrdil Bill, „ale nepřijel.“
„Ale ano, přijel,“ odporoval mu Tom. „Sice to dvakrát odložil, ale tak dlouho jsem tě nutil ho otravovat, až nakonec dorazil.“ Tom mezitím vymanil svou ruku z Billova sevření, sedl k počítači a něco soustředěně hledal. Po chvíli mu vítězně zasvítily oči a místností se rozezněly první tóny bicích a kytary. „Tohle je náš první hit,“ usmál se na Billa těsně předtím, než se studiem rozezněl jeho dětský hlas. „Bylo ti necelých čtrnáct, když jsi tohle nazpíval. Ještě před mutací.“
Bill pozorně poslouchal. Ten hlas znal. Takhle nějak zněl na jejich prvním a posledním cédéčku, které kdy natočili a samo nákladem vydali, když byli ještě Devilish, ale zvuk to mělo stokrát profesionálnější, než jaký tehdy dokázali docílit oni. Od té doby už nikdy nic nevydali. Ano, tohle byl určitě on, tím si byl jistý. Jak je tohle možné?
„Znáš tu písničku?“ zvedl se Tom a přišel zpět k Billovi, aby mu ukázal plakát z jejich úplných začátků.
„Ne,“ zavrtěl Bill hlavou, dál pozorně poslouchal a němě zíral na zeď s plakáty.
„Škoda,“ zněl zklamaně Tom. A byl zklamaný daleko víc, než v tu chvíli dával najevo. Doufal, že hudba Billa z jeho fiktivního života probere a vrátí zpátky, ale bylo jasné, že ani síla monzunu to nedokázala. Jestliže nepoznává jejich první hit, šance na to, že si vzpomene na něco dalšího, je minimální. „Tohle je naše první dvoustránka v Bravu,“ ukázal na zasklený a zarámovaný obraz na stěně. „Měli jsme to číslo ještě teplé z tiskárny, dřív než oficiálně vyšlo.“
Bill zíral sám sobě do očí, ačkoliv jedno bylo téměř celé překryté dlouhou černou ofinou. Všichni čtyři na zdi se usmívali, bylo na nich vidět, jak byli šťastní. Jak je možné, že si z toho vůbec nic nepamatuje? Proč se mu něco takového stalo? Tohle přece není možné. Bylo mu to tak líto. Nevěděl ani jak, do očí se mu začaly tlačit slzy. Všechny ty emoce, jež v něm tohle zjištění vzbudilo, se chtěly vyvalit slzami ven a on nevěděl, jak je zastavit. Přestal vnímat Toma, který se mezitím snažil mluvit, ukazoval na další plakáty, ale pro Billa to celé bylo jako pantomima, jako by náhle ztratil sluch. Ani písničku už neslyšel. Vždyť tohle bylo to, po čem tak strašně toužil. To, o čem celá léta snil, a teď zjišťuje, že to všechno zapomněl? To je stejné, jako by to nikdy ani neprožil. Nechápal to.
„Bille?“ Vrátil ho zpátky bratrův hlas. „Je ti něco? Ty brečíš?“ Ani si neuvědomoval, že se slzy mezitím kutálejí po jeho tvářích, a když Tom natáhl ruku, aby mu je setřel, vrhl se mu kolem krku, jako by ho starší dvojče mohlo zachránit z toho divného snu, který právě prožíval.
„Bille, no tak,“ šeptal mu do ucha konejšivě Tom, lehce ho hladil po třesoucích se zádech, překvapený náhlým bratrovým objetím, „to bude dobrý,“ zkoušel rozpačitě zastavit vzlykot, který se mezitím prodral hlasivkami jeho dvojčete. „Pojď, sedneme si,“ manévroval Billa na sedačku a až teď si teprve uvědomoval, jak velký šok to pro jeho bratra musel být. Měl poslechnout doktora a nechat to na později, ale i pro něj bylo těžké mluvit s někým, kdo vůbec netušil, kdo je. Kdo jsou oni dva, jaký je mezi nimi vztah, proč vlastně žijí v Americe… může vůbec někdo pochopit, jak těžké to pro něj bylo? Jako by najednou přišel o bratra a zčistajasna se místo něj objevil někdo, kdo se za něj jen vydával. A to, co tvrdil, bylo ještě víc šokující. Říkal věci, ze kterých se Tom červenal až na zadku, a pronášel je s takovou samozřejmostí… prý spolu mají vztah. Dokonce spolu měli v Billově vymyšleném životě sex. Jak by se na to asi tvářil psychiatr, kdyby se mu s něčím takovým svěřil? Měl by ho za blázna? Nebo Billa? Co s tím budou dělat? Vždyť tohle přece nemůže Bill nikomu cizímu říct… Byl by to průšvih. Mezinárodní ostuda.
Posadili se na sedačku a Bill se schoulil Tomovi do náruče. Seděl na jeho klíně, už tolik nevzlykal, ale chvěl se, jako by mu byla zima. Tom si sundal černou mikinu, a zabalil do ní své dvojče, jako by se tím snažil odčinit šok, který mu předčasným odhalením způsobil. Mimoděk hladil jeho záda celý nesvůj, že má své dvojče na klíně, a když k němu Bill zvedl velké uslzené oči, pohladil ho po oteklé tváři. Byl krásný i tak, pomyslel si Tom. Jeho velké oči plné slz zářily jako hvězdy. „Promiň,“ zašeptal Tom, trochu při tom chraptěl. „Měl jsem s tím počkat, až ti bude trochu líp,“ omlouval se těm velkým hnědým očím, ve kterých díky slzám viděl svůj vlastní odraz. „Nechtěl jsem…“ Další slova už nedořekl, ztratila se v Billových rtech. A on neuhnul. Neuhnul dokonce ani ve chvíli, kdy se Bill váhavě přitiskl víc, a dokonce ani tehdy, když ucítil Billovu ruku za svým krkem, jak si ho přitahuje, a špičku jeho jazyka, jak se nesměle dobývá dovnitř. Byl poražený. Nemohl se ani hnout. A vůbec netušil proč…
autor: Janule
betaread: Allka
A teď něco na rozptýlení, děti :o)
* Pumbovy prdy 🙂
Tak to bylo opravdu pěkné… L.A. Tom se mi zdál vždycky hrozně protivný ale dneska si trochu vylepšil reputaci 🙂 Jsem zvědavá, jak bude příště vyšilovat, že se nechal od Billa políbit 🙂 Nečekala jsem, že Bill zaboduje takhle brzo ale dneska zažil takový šok, že si to zaslouží. No, jsem zvědavá, co bude dál, jak to budou kluci zvládat…
Díky moc za kapitolu, už se moc těším na další
Krásný díl 🙂 Billa je mi ale vážně líto, snad se mu podaří získat si Tomovo srdce 🙂
Takové změny 🙂 Když Tom odjel za Riou, měla jsem z toho úplně stejné pocity jako Bill. Ale myslela jsem, že toho Bill využije a zkusí něco o sobě zjistit sám. Nepočítala jsem s tím, že se Tom vrátí tak brzy a pustí se do toho on. Ale ukázalo se, že to byla asi lepší varianta. Konečně jsem v něm taky poznávala Toma, do tohoto dílu mi připadal jako někdo cizí. Billa mi sice bylo líto,když se tak sesypal, ale Tom ho krásně utěšoval a Bill mu to ještě krásněji oplatil. I když trošku počítám s tím, že Tom jen upadl do šoku a až se z něj vzpamatuje, takza to líbání Billovi asi moc nepoděkuje. Ale i tak je to krok správným směrem! 🙂
Pořád mě moc zajímá, co byl ten zlomový okamžik, který obě tyhle reality rozdělil…
Moc díky za díl a těšim se do Loitsche 🙂
Já ve všem jako zlomový bod vidím potencionální nalezeni sešitu s Teslovými zápisky. Jestli k tomu nedojde, tak je možné, ze si Bill nechá časem vsugerovat alternativu, že tahle realita je ta jediná pravá a on je po pádu v hotelu jen totálně na bednu a svůj život s Tomem v Loitsche si jen vybásnil jeho chorý mozek. Podobně tak i Tom si jen těžko bude zdůvodňovat, že ten polibek byl košerový a tudíž normál, a to bez rozdílu, jak moc se mu líbil nebo ne. Kdyby ten deník spolu našli, tak by se Bill ujistil, ze není padlý na hlavu, a Tom by se zase musel zamyslet nad tím, že jeho protějšek v jiné realitě svého bratra beze studu s váhání dokáže milovat, a tudíž to je OK. To by byl asi pro Toma dost podstatný a důležitý průlom, hlavně po psychické stránce. No jsem moc zvědavá, jak to Janulko dále zaonačíš 🙂
Děkuji za krásný díl.
To video bylo uzasny!!! 😀 priznam se, ze tu pohadku jsem videla jen jako male decko a vuuubec si ji nepamatuji. Asi je cas se na ni podivat 😀
Opravdu mam rada tuhle povidku, naprosto se mi libi, jaci jsou oba Tomove i Billove. Veskera litost me uz presla, vylozene si to jejich vymeneni uzivam 😀 a ten dnesni sladky polibek? Bomba!!!
Ten stratený Bill sa mi strašne páči. Je taký milučký a prekvapený, a Tom mu nemôže odolať:) Som strašne rada, že sa o neho tak pekne stará. Bolo mi Billa tak ľúto keď ho Tom vzal do štúdia a ukazoval mu všetky tie veci po ktorých Bill tak veľmi túžil, ale nič z toho nezažil. Som strašne zvedavá ako sa toto dá do poriadku.
Koniec bol prekrásny. Ale mám strach, že Tom sa teraz bude snažiť príliš premýšľať alebo ešte horšie… Billovi sa vyhýbať.
Veľmi sa teším na maličkého Pumbu. Bill ho bude milovať:) To meno si to zlatíčko nezaslúžilo ale sedí mu:)
Veľmi pekne ďakujem za krásnu kapitolu.
Konec nemá chybu ale jsem zvědavá na další kapitolku.
Billa mi bolo opäť ľúto, ako išiel Tom ráno za Riou a potom pri tom šoku, keď mu Tom ukázal ich ocenenia. Zatiaľ si chudáčik fakt len myslí, že po tom páde sa mu to v hlave úplne pomotalo. Som vážne zvedavá, ako sa z tohto mieniš vymotať 😀
A záver bol nádherný. Bill bol tak rozkošne stratený v situácii okolo, až sa rozplakal a Tom mu neodolal. Bozk bol super, ale trochu sa bojím následnej Tomovej reakcie, lebo myslím, že teraz je skôr v šoku 😀
Ďakujem za časť.
Ach ano, ten polibek na konci… To bylo skvělý! ♥ A ani Tomovi to nevadilo, nádhera! 🙂 Strašně mě to potěšilo, znamená to, že se i v Tomim budou probouzet jiné než bratrské city? Ria ho pravděpodobně poslala k šípu, když se vrátil tak rychle, tak třeba bude zkoušet štěstí u svého dvojčete. 😀
Chudák Bill, byl úplně zmatený, když mu Tom ukazoval ceny. A ještě jak se s ním 'hádal', že Peter nikdy nepřijel, slaďouš. 😀 Tak ráda bych si přála, aby konečně Billovi všechno secvaklo a on si užíval realitu. Ale s tím, že se budou mít s Tomem moooc rádi! 🙂 Myslím si ale, že se to jen tak hned nestane. Minimálně ne do té doby, dokud si k sobě Toma pořádně nepřitáhne, že? 🙂 Mělo by to titž takovou svojí logiku. A taky by mě zajímalo, jestli se ak vypaří i Bill v německu. Protože mít dva životy jako jeden člověk je fakt, fakt moc děsivý! 😀 A jestli to tak opravdu může být i v realitě radši vědět nechci, protože jestli někde pobíhá po světě moje druhé já… Děkuju, ale nemusím vědět všechno. 😀
To jsem ale odbočila. Zbožňuju tuhle povídku a už se těším na příští týden. Vždycky si to tak rychle přečtu a pak celou dobu až do soboty brečím! 😀 😀
Děkuji moc za krásný díl. ♥ ♥ ♥
I mně bylo Billa opět líto! Já si od té lítosti asi nikdy nepomůžu, nejspíš to tak bude po celou dobu povídky. 😀
Prvně jsem byla děsna naštvaná a smutná, že jel Tom za Riou. 😀 Měla jsem strach, že tam s ní zůstane celý den a bude se udobřovat, ale ještě že byla Ria nejspíš naštvaná a tak Toma odbyla a on se tak mohl rychle vrátit za svým zraněným a pomateným dvojčátkem. 🙂
Část, kdy se Bill dozvídal o jejich úspěších s Tokio Hotel, byly dost bolestné. Neumím si představit, jak mizerně se musel Bill cítit, že si něco takhle důležitého a vysněného nepamatuje. Já kdybych se jednou probudila s tím, že sny, ve které jsem vždycky doufala, jsou pravdou, ale já si nic z toho nepamatuju, tak bych z toho byla vylekaná a smutná, že jsem byla ochuzena o spoustu let. Navíc si neumím představit, jak zmateně se Bill musí cítit, když si pamatuje naprosto něco jiného, než mu říká Tom. Vím,že i pro Toma musí být tohle všechno těžké, ale nemyslím si, že je to pro něj tak hrozné, jako pro Billa.
A ten konec dílu! 🙂 Jsem ráda, že se Bill odhodlal a Toma políbil! Sice si myslím, že až se Tom vzpamatuje, bude naštvaný a mrzutý, ale i tak je dobrý začátek to, že se Tom hned neodtáhl a že si všiml, jak krásný je jeho bráška i přes všechny ty obvazy. Navíc konečně! jsem se dočkala chápavého a milujícího Toma. Konečně mi nepřipadá tak děsně nabručený a nesympatický. Konečně ukázal své city. Rozhodně se těšímdál na to, jak tohle bude pokračovat!
Moc děkuji za další díl! 🙂
tak to bylo dojímací. těžko si představit Billovy pocity, když před sebou viděl vše, o čem kdy snil a přesto to už nemůže znovu získat. šílený. nedivím se, že ho to semlelo. ovšem daleko víc mě překvapilo, když Toma políbil. z Billovy strany to bylo určitě nevědomky, přirozená reakce, jenže si tím ten boj o Tomovo srdce daleko víc komplikuje. Tom to nakonec všechno bude dělat jen ze soucitu. budu Billovi držet palce, aby se mu podařilo z moderního Toma vykříst pár starých pocitů. 🙂
Uzasne 😀 Proste uzasne, tak prve se rozbrecim a pak rozpustim nad polibkem a po tom vsem sem jeste strcis Pumbovy prdy :DDDD
Billa je mi porad lito 🙁 a ted nove i Toma. 😀 a to to mela byt komedie 😀 Coz je 😀 Tejden bez sexu…., ale stejne jsem se rozbulela. Chudatka 🙁 Stejn3uz jsem o tom nekolikrat premyslela…. Co se asi stane, jestli Bill najde ten denik. Ted se polibili a Tom… Hihi ten se nijak zvlast nebrqnil 😀 Ja to vubec necekala! :O a o to tobylo krasnejsi :3 Pápá Riusko 😀 😛 Tak ze by si Bill nechal tohodle Toma? Ja vim jq vim! Myslim moc dopredu, ake jinak to nejde 😀 Navic jdyz vubec nemam ani tusaka, jak se tohle muze vyklubat 😀 Takze mi to vrta hlavou dny i noci, ocividne, je pulnoc….
Kazdopadne…. PUMBIIIII :333 <3 A jeste uplne malickatej :3 no me klepne. Premlouvala jsem mamku, at si poridime buldocka a ona mi koupila plysaka…. o.O :O Jak… Plysove. A zakerne. Takze kdyz bude Pumba ve vsech povidkach na blogu. Take mozna prejde chut 😀 .. nein.
Moc dekuju za dil, je dokonalej <3
Jojojojojojo! Ten konec uaaa. Nemuzu se dockat pokracovani. (Ale musim pockat do zitra, ted uz je poude).
Uzasnej emotivni dil, a z toho konce jsem stale paf.