autor: Izzap
„Vyprávěj mi o své rodině, Tomi,“ zašeptal Bill. Jeho hlas se klepal únavou. Zazíval a snažil se zakrýt si pusu rukou. Tom se usmál – ačkoliv neměl na výběr, vždycky se s Billem musel usmívat.
Dva chlapci odpočívali v Billově posteli, leželi každý na jedné straně tváří v tvář a s rukama pod hlavou a snažili se udržet oči otevřené. Bojovali proti poslednímu dni, jenž mohli strávit spolu, než Tomovi znovu začne škola.
Tom se sem vracel často, ačkoliv kvůli tomu musel lhát mámě a tvrdit jí, že pár nocí přespí u Georga. Samozřejmě nebyl vůbec poblíž Georga nebo jeho domu. Místo toho se schovával 100 let v minulosti a využíval pohostinství rodiny Trümperů. Bill s Tomem se stále víc sbližovali, zatímco spolu trávili dlouhé dny. Procházeli se po městě, užívali si společnost toho druhého a Bill ukázal Tomovi i všechny ty malé lesíky a pole, jež se nacházely nepříliš daleko od domu, lidé je nijak nevyužívali a byly tak perfektní pro tajné polibky.
„Co bys chtěl vědět?“ zeptal se Tom měkce. I v jeho chraptivém hlase byla znát únava. Natáhl se přes mezeru mezi nimi a pohladil Billa teplou dlaní po tváři.
„Hmm, máš nějaké sourozence, Tomi?“ upřesnil černovlásek. Proti jeho vůli se mu zavírala víčka.
Tom zadržel smích, nicméně ušklíbl se nad novou přezdívkou, kterou mu Bill rychle dal.
Zívl a odpověděl: „Mám malou sestřičku, ne o moc starší než James.“
„Hmm,“ reagoval Bill sotva slyšitelně. Jeho dech se prodloužil a hrudník se mu začal zvedat způsobem, jenž značil, že usnul.
Tom tiše vydechl. Nenáviděl, že už musí jít, ale ráno šel do školy a potřeboval si odpočinout ve své posteli. Nahnul se dopředu a umístil motýlí polibek na Billovy hebké rty. „Sladké sny,“ šeptl a začal vstávat z postele, přičemž se snažil, aby svého společníka nevzbudil.
Povedlo se. Vklouzl do svého normálního oblečení. Naposledy se podíval na spícího chlapce, usmál se a pomalu otevřel dveře ložnice.
Hala byla tmavá, ale Tom už si zvykl plížit se dlouhou chodbou uprostřed noci. Sešel dolů po schodišti a zamířil ven hlavními dveřmi. Byl tak soustředěný na to zůstat tiše, že si nevšiml chlapce s havraními vlasy, jenž se po špičkách plížil chodbou za ním a zvědavě ho sledoval, zatímco kroky jeho bosých chodidel tlumil luxusní koberec. Tom vyšel do tmy a rozběhl se po trávě. Zastavil se u známého místa v zemi. Chytil se držadla jako obvykle a věnoval poslední dlouhý pohled domu za sebou.
Během toho Bill pomalu kráčel po trávníku k Tomovi s hlavou nakloněnou na stranu. Zajímalo ho, co Tom dělá s tou věcí, kterou jeho otec, jak viděl, používá k vývodu vody ze země.
Dredáč, připravený na návrat domů, zahýbal držadlem, když zaslechl hlas.
„Tome, co to děláš-„
Otočil hlavu a spatřil Billa s vyvalenýma očima. Ale to už byl tažen do budoucnosti a před jeho zrakem doslova mizel obraz domu z počátku dvacátého století i s Billem. Rychle se přemístil ke zmírajícím keřům, otlučenému piknikovému stolu a mrtvou trávou pod nohama.
Všechno zapadlo na své místo, vítr se zklidnil a kolem se rozhostilo noční ticho. Tomova kukadla pomalu nabývala normálních rozměrů, zatímco chlapec klesl k zemi a opřel se o rouru.
„Kurva,“ zasyčel a složil hlavu do dlaní, aby zastavil slzy, které mu vytryskly z očí poté, co si představil Billa stojícího na pozemku v nočním úboru a majícího ve tváři výraz naprostého zděšení, když viděl Toma, jak… pravděpodobně zmizel. Tom předpokládal, že to vypadá, jako by prostě zmizel, ačkoliv to nevěděl jistě. Vždycky byl ten, jenž mizí. Možná se měnil v prach nebo tak něco, kdo ví.
Několikrát se zhluboka nadechl a přesvědčil sám sebe, že si Bill určitě bude myslet, že se mu to jenom zdálo. Postavil se a opustil park, mířil roztřeseným krokem domů – do jedenadvacátého století.
První den ve škole po týdenní přestávce je vždycky po studenty velmi vyčerpávající. Nezáleží na tom, jako moc jste během volna odpočívali, stejně jste v pondělí ráno mrtví a školní budova je jako dům plný zombies. A pro Toma to ráno nebylo jiné. Posouval se ze třídy do třídy v jakémsi oparu, během dne se často zasnil a zíral v různých místnostech z okna. Byl to jediný čas, kdy příroda vypadala opravdu zajímavě.
Při páté vyučovací hodině – hodině Světových kultur – seděl Tom za stolem, rukou si podpíral tvář, měl pootevřenou pusu a jeho oči sledovaly auta míhající se na hlavní ulici před školou. Jeho myšlenky byly na hony vzdálené od čehokoliv, co vykládal vyučující.
Hlasité troubení ho trochu vrátilo do reality. Sedl si vzpřímeně, zamrkal a zavřel ústa.
Mrknul ven a zjistil, že auto troubilo na křižovatce přímo u školy. Pohledem zachytil i příčinu několika opožděných zatroubení, která následovala. Cestu se pokoušel přejít mladý muž, ne starší než Tom, s havraními vlasy a oblečený do režné bílé košile a hnědých kalhot.
Popravdě řečeno vypadal úplně jako…
Tom vykulil oči a vystřelil ze svého místa. Jeho židle hlasitě bouchla o stůl. Upřely se na něj pohledy jeho učitele i vrstevníků, ale on si toho nevšiml. Aniž by něco řekl, popadl batoh a vyběhl ze třídy, nechávaje za sebou místnost plnou otázek.
Během několika vteřin Tom proběhl chodbou k východu ze školy a vyrazil na denní světlo navzdory dozoru. Rozhlédl se a ke svému zmatení zjistil, že doprava zase poklidně funguje. Ale nedaleko stál ten samý chlapec a točil se dokola jako ztracené štěňátko.
„Ztratil jste se, pane Trümpere?“ zvolal dredáč, aby ho slyšel ten dezorientovaný člověk.
Mladý muž se přestal otáčet a zaměřil svou pozornost na Toma. Po chvilce zmatení se mu na tváři rozlil úlevný úsměv.
„Tomi!“ křiknul a sprintoval přes školní trávník s obrovským úsměvem na rtech. Zdolal vzdálenost mezi ním a jemu známou tváří, omotal paže kolem Tomových zad a hlavu zabořil do jeho hrudníku, aby se schoval před krutým světem, jenž ho obklopoval.
Tom chytil Billa kolem pasu a automaticky si opřel hlavu o vrcholek té Billovy. Vtiskl na černovláskovo temeno jemnou pusu. Bill zvedl hlavu a tiše žádal o polibek, bez ohledu na to, kde se nacházeli. Byl vyděšený a uklidňující polibek mohl být ten správný lék na jeho pocuchané nervy.
Tom mu vyhověl. Nahnul se dopředu a měkce přitiskl své rty na Billovy, aby ho ujistil, že je všechno v pořádku. Když se odtáhl, Bill se mu opět stulil do náruče a pevně se k němu přitiskl.
„Bille… Co tu děláš?“ zeptal se nevěřícně dredáč po pár minutách. Bylo nemožné, aby mluvil s někým narozeným roku… 1890 v roce 2008. Nemožné.
„Kde to jsem?“ byla veškerá Billova reakce. Tom se lehce zasmál a přemýšlel o odpovědi, která by Billa totálně nevyděsila, ale nic ho nenapadlo. „Tomi, kde to jsem?“ zopakoval černovlásek a na jeho hlase bylo znát, že nemá daleko k pláči, jak se tam tak choulil v Tomově náruči a prosil o ochranu.
„Nevěřil bys mi,“ opáčil tiše dredáč.
„Momentálně jsem schopen věřit hodně věcem, pane Kaulitzi,“ prohlásil Bill, přičemž použil Tomovo příjmení, aby ukázal, že je to vážné.
Tom si povzdychl a tiše zodpověděl jeho otázku. „No… Tohle je můj domov.“
Bill se odtáhl, podíval se mu do tváře a pak pohlédl na budovu za ním, očividně zneklidněný jeho slovy.
„Vy tu žijete?“ zeptal se zvědavě. Tom mrkl na školu a došlo mu, jak to Billovi vyznělo. Zachichotal se a záporně zavrtěl hlavou.
„Ne, tak jsem to nemyslel. Myslím tím… tohle je moje… doba,“ vysvětlil tiše a pohlédl Billovi do očí, jako by tím mohl pomoci černovláskově porozumění.
Bill zmateně nakrčil čelo a zeptal se: „Vaše doba? Co tím myslíte, pane Kaulizi? A co jsou všechny tyto… tyto, oh, já nevím, co jsou, ale přísahám, že se mě snažily zabít alespoň dvacetkrát od té doby, co jsem sem zavítal!“ Tom se ušklíbl, když sledoval svého společníka, jak plácá páté přes deváté a ukazuje na silnici na jedoucí auta – z jeho pohledu to byly spíše smrtelné pasti. „A nikdo mi nepomohl, ptal jsem se na cestu a tak podobně a všichni se na mě jen smáli, jako bych byl nějaký blázen, jenž přišel o rozum! Jsou všichni pěkně neslušní! A předtím když-„
„Bille,“ přerušil ho Tom.
„… když jsem se tu procházel, tento člověk zkrátka-„
„Bille!“
Černovlásek vydechl a přestal mluvit. Otočil hlavu zpátky z ulice na Toma.
„Copak?“
„Bille, potřebuju, abys mě poslouchal, oukej?“ Bill tiše kývl a nervozitou se kousl do rtu. „Teď to bude znít šíleně, ale potřebuju, abys mě prostě… vyslechl, dobře?“
Černovlásek opět tiše přikývl.
„Bille, tohle…“ Tom ukázal na svět kolem nich, pohyboval rukama, zatímco mluvil, ale stále měl paže omotané kolem Billova pasu. „Tohle všechno je… bože, jak bych to řekl? Jsi v jiné době, Bille. V jiném století.“
„V… v jiném s-století?“ zajíkl se druhý chlapec a nervózně zalapal po dechu.
Tom kývl. „Ano.“
„Ty máš na mysli, že j-já jsem…“ nedokončil Bill. Nevěřícně a zmateně se zamračil.
Dredáč se pousmál, pomyslel si, že ho přiměl mu věřit, i když jenom trochu.
„Ano, jsi v budoucnosti, Bille.“
Následovala pauza, možná pro dramatický efekt nebo možná měla pomoci porozumění, nicméně tak či onak Billova tvář bledla, zatímco chlapec vstřebával ta slova, a jak si tak všechno uvědomoval, byl čím dál bělejší.
„Jsi jeden z nich!“ zakřičel najednou a vymanil se z Tomova objetí.
„Hej, hej, hej, počkej, Bille, cože?“ zeptal se chvatně Tom a pocítil náhlou ztrátu, když se od něj Bill odtáhl a zíral na něj, jako by se zbláznil.
Ale pak… možná to tak opravdu bylo.
„Jste jeden z nich, jeden z těch tvůrců konspiračních teorií o cestování časem, že, pane Kaulitzi, že?“ otázal se černovlásek a stále si držel pár kroků odstup.
„Ne, Bille, musíš mi věřit, já nelžu!“ snažil se mu odpovědět Tom, ačkoliv pohled v Billových očích byl odmítavý.
Černovlásek zavrtěl hlavou a dál ustupoval dozadu, každým krokem se od Toma víc vzdaloval.
„Ne, opravdu nemůžete očekávat, že vám budu věřit, pane Kaulitzi.“
„Bille, prosím, já ti nelžu.“ Dredáč téměř škemral.
„Ne,“ opakoval paličatě Bill a dál vyděšeně třepal hlavou.
Pííííísk!
„Bille!“ zařval Tom. Strachy vyvalil oči a vrhnul se dopředu, překonal vzdálenost mezi ním a Billem a srazil druhého chlapce k zemi, jen kousíček od místa, kam Bill skepticky pořád ustupoval.
V tom svém couvání černovlásek slezl z chodníku a mířil do silnice, tam ho vedly jeho kroky.
Teď dva chlapci leželi v bezpečí na trávníku na druhé straně úzké cesty – Tom na Billovi – a trhaně oddechovali.
„Bláznivý děcka, podívejte se, kudy, do háje, chodíte!“ zavolal řidič ze staženého okýnka v autě a vrhl na dva kluky na zemi znechucený pohled, než se rozjel pryč.
Bill nic neříkal, dokonce se na Toma ani nedíval. Pouze se vyhrabal zpod dredatého chlapce, posadil se a přitáhl si kolena k hrudníku.
„Po jedenadvacáté málem zabit,“ zamumlal si pod vousy.
Tom to chvíli nechápal, ale pak si připomněl, jak se Bill před chvílí motal po ulici. A nemohl si pomoct, rozesmál se.
„Pojď sem,“ řekl se zachichotáním, posadil se, posunul se ke svému společníkovi a omotal mu paže kolem ramen – navzdory jeho odporu.
Bill zůstal v jeho náruči strnulý, přičemž si neustále připomínal, aby se mu nepoddával, jelikož Tom musel být zkrátka šílený.
„Musíš dávat pozor, kam šlapeš,“ poradil mu dredáč a ignoroval fakt, že se Bill snaží vymanit z jeho objetí.
„Co jsou tyto… věci?“ zeptal se Bill, když vyhodnotil, že je v pořádku, když s tím pomatencem bude alespoň konverzovat.
Tom se zasmál a odtáhl se, aby se na něj mohl podívat.
„Těmhle, pane Trümpere, říkáme auta.“
„Auta?“
„Ano, auta,“ potvrdil Tom.
„A k čemu ta auta slouží?“ vyptával se zvědavě černovlásek a natočil hlavu tak, aby mohl sledovat, jak kolem nich doslova létají auta závratnou rychlostí.
„No, používáme je, abychom se dostali z místa na místo – místo toho, abychom museli pořád chodit,“ vysvětlil Tom a začal vytrhávat trsy trávy, jež byla kolem nich, vytahoval celé hrsti ze země.
„Oh…“ reagoval Bill a pokýval hlavou. „Jak legrační, nekazí to náhodou požitek z dlouhých procházek a podobně?“
Tom se zasmál. „Lidi pořád chodí, auta používáme na dlouhé vzdálenosti – jako z města do města nebo ze státu do státu.“
„Oh,“ řekl tiše Bill. Stále to úplně nechápal, ale byl ochotný to přijmout.
Na moment se mezi chlapci rozhostilo ticho, nicméně jedna otázka vytanula Billovi na mysli.
„Pane Kaulitzi?“
„Ano, Bille?“ reagoval dredáč, zvedl pohled od trávy a podíval se do tváře svému společníkovi.
„Jaký… jaký je rok?“ zeptal se Bill ztěžka. Stále tomu úplně nevěřil, ale po tom všem byl zkrátka trochu zvědavý.
„2008, můj příteli, 2008,“ odpověděl Tom se zahihňáním a pozoroval, jak Bill vykulil oči.
„2008!“ zvolal černovlásek.
„A ty říkáš, že nelžeš, Tomi?“
Tom se trochu uvolnil, když zaslechl, že ho Bill oslovil jménem místo příjmením.
„Jaké jiné vysvětlení máš, Bille?“
Druhý chlapec byl na moment zticha, přemýšlel nad tou otázkou a rozhlížel se kolem sebe, sledoval auta a budovy, všechno, co v jeho očích vypadalo tak cizí.
„Možná sním?“ zkusil odpovědět.
Dredáč se opět zasmál. „Nic proti, Bille, ale myslím si, že dokonce ani tvoje brilantní mysl by nedokázala vysnít takový svět.“
Bill pokrčil rameny. „Nikdy nevíš, Tomi.“
Tom se postavil, oprášil si kolena a zadek od trávy a natáhl ruku k Billovi.
„Pojď,“ řekl lákajícím hlasem.
Bill chvilku zíral na jeho ruku jako na určitý druh pozvánky do této bizarní země a pak ji pevně sevřel, žádaje o vedení a ochranu.
Tom ho vytáhl nahoru a postavil ho proti sobě.
„No, jako úplně první věc ti pojďme sehnat nějaké… vhodnější oblečení,“ prohlásil a rozešel se pryč.
Černovlásek pospíchal za ním, nechtěl zůstat moc pozadu.
„A co přesně je špatně s mými šaty, pane Kaulitzi?“
Tom se zastavil a otočil se na něj s přátelským úsměvem na tváři.
„Pane Trümpere, podívejte se na to takhle. Jestli je moje oblečení příšerné ve vaší době, to vaše je rozhodně příšerné dnes.“
Bill se na Toma ušklíbl a popuzeně otevřel pusu.
„To si vyprošuji, pane Kaulitzi!“
Tom se zasmál a vzal Billovu ruku do své. Odváděl ho po chodníku pryč od školy – a od aut.
„Tady, zkus si tohle,“ řekl Tom a podal džíny a o trochu menší tričko, než je jeho obvyklá velikost, chlapci, který chodil po jeho po pokoji s vyvalenýma zvědavýma očima, dotýkal se každé věci, jako by se nacházel na Měsíci a nemohl uvěřit, že není vyrobený ze sýru.
Bill přestal prsty hladit zavřený notebook a odvrátil se o něj k věcem v Tomových rukou – oči měl stále vykulené. Zíral na moment na tričko a džíny, než si je vzal. Držel je nahoře a porovnával je s Tomovým oblečením.Usmál se.
„Děkuji,“ řekl tiše, snažil se být slušný, ačkoliv se mu příčila představa, že se do takových věcí obléká.
Tom si všiml studu svého společníka, takže se odvrátil, aby se mohl v klidu převléct. Svou pozornost zaměřil na zírání do slunce za oknem. Naprosto ignoroval fakt, že totálně zazdil školu.
„Takže, jak jsi tady skončil?“ zeptal se, když si uvědomil, že o tomhle se Bill ještě nezmínil.
Černovlásek vydechl, zatímco si sundával košili a kalhoty a vyměnil je za rifle, jež byly docela pohodlné, a tričko, které díky bohu nebylo tak obří jako Tomovo.
„Nu, já… V podstatě jsem tě minulou noc sledoval,“ odpověděl upřímně Bill, zatímco bojoval se zipem riflí. Jak s ním jel nahoru, kalhoty se utahovaly kolem jeho boků.
Tom se otočil a spatřil ho, jak se snaží zapnout knoflík, přičemž urputně nakláněl hlavu na stranu, nebyl zvyklý na tvrdou džínovinu.
„Sledoval jsi mě?“ zeptal se dredáč a přešel ke svému společníkovi s havraními vlasy. Natáhl ruce a odstrčil Billovy dlaně, aby sám bez jakýchkoliv problémů prostrčil knoflík dírkou.
Bill k němu vzhlédl s vděčným úsměvem ve tváři. Lehce zrudnul rozpaky z toho, že mu nešlo něco, co pro Toma vypadalo tak jednoduše.
„Ano, sledoval jsem tě celou cestu přes náš pozemek minulou noc a poté jsi stál s rukou na té tyči, či co to bylo, a poté jsi…“ nedokončil. Díval se na Toma trochu vyděšeně při té vzpomínce.
„Jsem co?“
„Ty jsi… zmizel, Tomi. Myslel jsem, že sním, a běžel jsem tam, kde jsi byl, a začal jsem hýbat s držadlem, jako jsem to spatřil u tebe, a než jsem si uvědomil, co se děje, skončil jsem zde…“ vysvětlil černovlásek a vydechl a oči mu začaly vlhnout, zatímco vzpomínal na park s mrtvou trávou a na děsivý svět, jenž tu poznal.
Tom vztáhl ruku a lehce pohladil jeho tvář, kvůli čemuž Bill zrudnul.
„Hej, to je v pohodě, ty jsi… jsi teď v bezpečí, Bille,“ konejšil ho Tom. Dredáč si všiml, že se Billovy oči lesknou díky slunečnímu světlu, jež do místnosti vnikalo skrz okno.
Černovlásek jednou popotáhnul a zrušil vzdálenost mezi ním a Tomem. Přitiskl se s vervou k jeho tělu a svíral ho, jako by na tom závisel jeho život, přičemž se snažil zbavit všech hororových výjevů, kterých byl svědkem v tomhle podivném světě – auta, neslušní lidé… všechno bylo zkrátka tolik cizí.
Kluci takhle stáli pár minut a spočívali si v náručí, chránili se před světem a především před časem. Dokud se objímali, byli chráněni před vlivem času. Nezáleželo na tom, v jaké době se nacházeli nebo kolik roků, desetiletí či dokonce století je dělilo. Pro teď – objímat se bylo všechno, co potřebovali, navzdory otázkám, které neměly odpověď.
Najednou se odněkud ozvala hlasitá píseň a někdo začal rapovat, vyplnilo to ticho v místnosti a způsobilo, že Bill odskočil snad míli od Tomovy náruče a vypískl tak, jak to obvykle dělával.
Tom udělal pár kroků a zvedl ze stolu mobil. Otevřel ho a zkontroloval displej.
„Haló?“ ozval se. „Oh, jo, ahoj, Georgu… Jsem doma… Jo, tak trochu jsem se vytratil a je tu někdo, o koho se musím postarat… Jo… Ne, to nemůžu, promiň,“ řekl do telefonu. Trochu všechny informace zaobalil.
Bill sledoval s neskrývanou zvědavostí předmět, který Tom držel u ucha a do něhož vedl konverzaci s někým, kdo… ani nebyl v místnosti. Zdvihl obočí a přešel blíž ke svému společníkovi. Vyvalil oči, zatímco Tom pokračoval v mluvení, ačkoliv jeho slova s Billem neměla co dělat. Černovlásek se přiblížil, zaměřil svou pozornost na tenký černý předmět v Tomově dlani, nahnul se dopředu a zvědavě na něj zíral.
Tom se otočil a málem do Billa vrazil, dostal se jenom na centimetry od jeho obličeje a vykulených očí.
Zasmál se, než znovu promluvil do telefonu.
„Heh, jo, no, musím letět, promluvíme si později… Mhmmm, jo, čau.“
Dredáč si odtáhl mobil od ucha a ukončil hovor. Zavřel přístroj a podržel ho v ruce, zatímco zaměřil pozornost na zmateného Billa. Snažil se nesmát, když sledoval naprosté nepochopení v chlapcově obličeji.
„Co… c-co je to, pane Kaulitzi?“ zeptal se černovlásek a shlédl na černý plastový aparát schovávající se v Tomově dlani.
Druhý chlapec se zachichotal, nejen nad tou otázkou, ale spíše díky Billovi, jenž používal svou slušnou mluvu, zatímco byl oblečený v ničem víc než v tričku a riflích, takže to působilo tolik nemístně.
„Tohle je mobil, nebo teda mobilní telefon,“ vysvětlil Tom a rozevřel dlaň, aby se Bill mohl podívat.
Bill natáhl ruku a ukazováčkem do přístroje ťuknul, jako by testoval vodu před tím, než do ní vleze. Jako by se bál, že by té věci mohly narůst zuby a ona by ho pokousala.
„A co je… mobil?“ zeptal se rozpačitě, cítil se trapně za to, že nezná odpověď.
„Používáš ho k tomu, abys mluvil s lidmi. Můžeš konverzovat s někým, kdo je od tebe daleko, všechno, co musíš, je zmáčknout pár kouzelných tlačítek, a spojíš se se svým kamarádem na druhém konci,“ vysvětlil dredáč a usmál se, zatímco pozoroval, jak Bill vzal mobil do rukou, pomalu ho otevřel a ještě víc vyvalil oči, když se obrazovka rozsvítila a přímo před jeho zraky se na ní objevil obrázek.
Nemohl bojovat se zazubením, které se mu objevilo na tváři, když pozoroval, jak se jeho společník dotýkal telefonu jako malé dítě, jež poprvé vidí oceán – absolutně fascinované, že má dosah takovouhle věc.
Bill vzhlédl s úsměvem od mobilu, vrátil ho Tomovi a rozhlédl se po ložnici. Otočil se jednou kolem dokola, aby mohl zachytit všechno ze svého nového okolí a tiše, téměř šeptem, řekl: „Pane Kaulitzi, všechno je tak… jiné.“
Tom se zahihňal, strčil si mobil do kapsy a podíval se přímo do Billových naivních očí.
A pak mu s naprosto vážnou tváří dychtivě odvětil: „A to jsi ani zdaleka neviděl všechno.“
autor: Izzap
překlad: Allka
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Tušila som to, keď sa Tom v noci snažil vytratiť od Billa, že za ním pôjde:) ale myslela som si, že sa pri Tomovi zjaví hneď. Mal šťastie, že sa potuloval pri škole. Bolo by hrozné, keby chudák zablúdil a stratil sa niekde sám. Asi by ho zavreli do ústavu.
Bol taký zlatučký keď si obzeral mobil:)
Veľmi pekne ďakujem za skvelú kapitolu.
Tady v tom díle bych Billa nejraději pevně chytla a umačkala, jak je úžasně roztomilý! Naštěstí Tom to dostatečně zvládl i za mě 🙂
Moc díky za překlad a těším se na jejich další společné objevování Tomova světa 🙂
Dobře, takže teď budou v čase cestovat oba dva. Doufám, že Bill bude tak rozumný a o výletech do budoucnosti ve své době pomlčí, stejně jako Tom. Pořád přemýšlím, jak by se tohle mohlo zvrtnout, otože takové špacírování tam a zpátky v čase je přece strašne riskantní, ne ? Mohli by nějak nedopatřím změnit budoucnost nebo by se ten přístroj mohl pokazit a některý z kluků by uvízl ve špatné době… No uvidíme 🙂
Díky moc za kapitolu a těším se na další
přečetla jsem to jedním dechem ♥
Krásna kapitolka.
Pre Billa musel byť pekný šok, keď Tom tak zmizol. A od tej chvíle som vedela, teda mala pocit, že pôjde hneď za ním. Síce je trošku zaujímavé, že Toma sledoval uprostred noci v pyžame (alebo čo v tej dobe nosili) a v budúcnosti sa zjavil (teda Tomovi) až na druhý deň doobeda. Ako to, že sa túlal po meste a okolí ešte pochopím, ale kedy sa stihol prezliecť? Či to len mňa zaujalo, že pred tou školou mal zrazu košeľu a nohavice? 😀 😀
Inak som však veľmi rada, že sa potuloval práve pred školu a že ho tam Tom videl, inak by sa mu mohlo stať bohviečo.
A páčilo sa mi, ako Tomovi nechcel veriť, že je v budúcnosti a považoval ho za blázna 🙂 A keď si prezeral ten mobil – to bola strašne zlatá scéna, aký bol celý vyhúkaný z toho 😀
Ďakujem veľmi pekne za preklad.
Jééj, chudák Bill! Neumím si představit, jak moc zmateně a divně se musel cítit, když viděl Toma mizet v rouře, kterou jeho otec používá k vývodu vody. 😀 Přijde mi to sice strašně směšné, jen co si představím Billův výraz, ale na druhou stranu mi je Billa líto.
Nemluvě o tom, jak ztraceně se musel cítit v budoucnosti. Ani nevěděl kde je, co to okolo něj jezdí a k čemu to slouží. Jsem ráda, že celkem brzy jej objevil Tom, protože doopravdy ani nechci vědět, co by se mohlo Billovi přihodit. A líto mi jej je stále, protož fakt nevím, jak bych se cítila na jeho místě já. Pravděpodobně bych pořád nechtěla věřit, že jsem někde v budoucnosti, ačkoli by to na mě odevšad volalo, že tomu tak opravdu je. Bill nic nezná, nic nechápe a musí z toho být pěkně paf.
Ovšem co jsem tak přemýšlela, jak by se Bill mohl dozvědět o tom, že Tom pochází z jiné doby, tak mě tohle popravdě ani nenapadlo. Ale rozhodně je to asi nejlepší řešení. Trošku taková léčba šokem. I když i tak Bill nechtěl moc uvěřit, tak když do toho spadl rovnýma nohama, tak mu nakonec ani nic jiného, než uvěřit, nezbyde. Asi je to to nejlepší, co se mohlo stát, protože věřím, že kdyby Tom jen vysvětloval, Bill by si myslel, že se Tom zbláznil a do žádné roury by s ním možná ani nikdy nešel, aby uviděl na vlastní oči. Takhle ale možná uvěří o dost lépe. 🙂
Moooc se těšímna další díl! ♥ Pořád moc nevím, jak bude tohle pokračovat, protože vztah dvou lidí z jiných dob je značně obtížný. Navíc pořád vidím ty katastrofické scénáře. 😀 Nějak si zatím nedovedu představit, že by tohle mohlo mít i dobrý konec, ale rozhodně v něj pevně doufám! 🙂
Moc děkuji za překlad, Allko! ♥