autor: Janule
Loitsche 3. ledna
Když se do pátečního rána Bill vzbudil, tentokrát výjimečně ne kvůli kohoutovi, byl krásně vyspalý. Hlavou mu okamžitě proběhl včerejší večer a vykouzlil mu na tváři spokojený úsměv. Bylo to úžasné. Hned poté usnul, protože byl za celý den očekávání toho, co přijde, tak nervově vypjatý, že ho to úplně vyřídilo. Ale bylo to vážně famózní. Užil si to a podle všeho i Tom byl spokojený, což bylo to nejdůležitější.
Vyskočil z postele jako rybička, a když zjistil, že Tom přiložil do kotle, než odešel do práce, vysprchoval se v úžasně horké vodě. K snídani vyhrabal ve skříni starší ovesné vločky, smíchal je se skořicí, mlékem, rozinkami a křížalami, co jim vždycky sušila babička, a pak si na nich královsky pochutnal. Rozhodl se začít den něčím užitečným. Věděl, že Tom přijde z práce dřív, v pátek končili už ve dvě odpoledne, takže neměl moc času nazbyt. Potřeboval zjistit, co dělají všichni členové jejich týmu, a hlavně, jak se k nim může dostat. Věděl o sobě, že má nějaký druh charisma, vždycky mu to všichni říkali, ale tady zřejmě nefungovalo, nebo ho nepoužíval. Bylo na čase s tím začít.
Čas strávený na internetu letěl rychle, ani se neotočil a bylo půl druhé. Výsledky hledání prozatím nebyly špatné, ale samozřejmě, že ani u jednoho z jejich bývalých manažerů nenašel číslo mobilu. Pochopitelně s tím počítal, ale tak nějak mu začalo pomalu docházet, že jeho představy nebyly moc reálné. Copak může za nimi jít, a i kdyby je nakrásně našel, jim tvrdit, že má potenciál stát se slavným? Od kolika lidí to už asi za svůj život slyšeli? Nejspíš nebude první. Ale nechtěl to předem vzdávat, prozatím byl rád, že ti lidé alespoň existují.
Tom slíbil, že až přijde, pomůže mu s obědem, a pak měli jet na motorce do Magdeburku. Bill nevěděl proč přesně, ale nijak zvlášť se včera nevyptával, když se o tom bratr zmínil, bral to jako příjemné zpestření nudného pátečního odpoledne. Když se Tom konečně objevil ve dveřích, dozvěděl se Bill, že se výjimečně naobědvají ve městě, a šel se rychle obléct na cestu. Žalostný obsah jeho skříně už ho nijak nepřekvapil, vzal to nejlepší, co našel, a nakonec si řekl, že je občas fajn nestát půl hodiny v šatně plné značkových hadrů a nemoci se rozhodnout, jak to zkombinovat. I přes zaťaté zuby na sebe natáhl kožené kalhoty, jediné teplé, které našel, protože jeho kolena si ještě pamatovala, jaké to je, jet proti větru na motorce v tenkých džínách. Ještě než si oblékl péřovku a zimní boty, nadšeně v předsíni skočil na Toma a líbal ho, jako by ho dva týdny neviděl. Užíval si, že může a že je mu všechna ta nekonečná láska, kterou ke svému dvojčeti cítí, náležitě opětována. S úsměvem na tváři vyrazil za Tomem ze dveří, zatímco Scotty si zalezl do svého teplého pelechu.
Když už se blížili k Magdeburku, zastavil Tom na benzínce, za pár eur načepoval benzín, zaparkoval a k Billovu překvapení prohlásil, že už má hlad jako herec. Vydali se do nedalekého bistra. Ne, že by Bill očekával nějaké opulentní hody v luxusní restauraci, moc dobře věděl, že mají málo peněz, ale že si dají na stojáka buřta, to ho ani ve snu nenapadlo. Nakonec skončil místo buřta s bagetou, ze které vytáhl šunku a nacpal ji svému dvojčeti do pusy. Vzhledem k tomu, že se Tom zatím nijak neprojevil, co se týče svého budoucího vegetariánství, skvěla se před ním na talíři opečená klobása s hořčicí a chlebem. Bill sice udělal znechucený škleb, když si svou lahůdku bratr přinesl ke stolku, ale dál to nekomentoval. Nemělo cenu Toma lámat, pokud na něj nezabral film, nechá tomu čas. Možná, až se proslaví, v což Bill věřil celým svým srdcem, k tomu dojde sám.
Když byli oba se svým obědem hotovi, nasedli zpátky na motorku a pokračovali do Magdeburku.
„Kam jedeme?“ zakřičel Bill přes helmu do ucha Tomovi, když zastavili na první světelné křižovatce na červenou. Držel se ho kolem pasu jako klíště, ruce vražené v kapsách jeho bundy, byla mu příšerná zima.
„Do zkušebny,“ zařval zpátky Tom a vzhledem k zelené na semaforu se rozjel. Bill netušil, kde mají zkušebnu, ale brzy začal poznávat okolí Gustavova domu. Jejich bubeník bydlel hned vedle pohřebního ústavu, a protože nebožtíkům jeho mlácení do bubnů nikdy nevadilo, zjistil posléze Bill, že si udělali zkušebnu ze Schäferovic sklepa. Gustav se vyklonil z okna, když Tom dvakrát krátce zatroubil, hodil mu klíče od brány a zase zmizel. Tom zajel s motorkou na dvůr, odemkl dřevěné otřískané dveře a Bill jen užasle zíral, když vešli do místnosti zevnitř polepené papírovými kartony od vajíček. Bylo to tu rozhodně hezčí než tam, kde zkoušeli ještě jako Devilish. Vypadalo to pohodlně, a ani tu nebyl takový šílený bordel, na jaký byl zvyklý. Asi zestárli a zmoudřeli. Nebo jim tady Gustavova maminka uklízela, to byla další možnost.
Když chvilku pokecali s Gustavem, přišla řeč na večerní zkoušku kapely, měli se tu sejít v sedm jako vždycky. Billa polilo horko. Předtím ho vůbec nenapadlo, že se od něj vlastně očekává zpěv. Problém byl, že si vzpomněl, jakou hudbu Devils vlastně hrají. V duchu se plácl do čela a byl sám na sebe naštvaný, že na tak důležitou věc zapomněl. Hlavně, že hledal Josta a ostatní. I kdyby se s ním nakrásně sešel, neměl by mu co předvést. To, co Devils hrají, se nedalo nabízet nikomu, pokud chtěl, aby ho brali vážně.
„Je ti něco?“ všiml si Tom jeho náhlé zamlklosti, když se ho na něco zeptal a on nereagoval.
„Ne, nic, jen mě trochu bolí hlava,“ zalhal Bill, nemohl říct pravdu. Krom toho, mohl by ho Tom dnešní zkoušky ušetřit, když si bude myslet, že mu není dobře. Za pokus nic nedá.
„Aha,“ reagoval kývnutím Tom.
„Chceš prášek?“ pohotově nabídl Gustav, ale Bill zavrtěl hlavou.
„To je dobrý, snad to brzy přejde,“ zatvářil se jako mučedník. Věděl, že to na Toma zabírá ze všeho nejvíc.
„Zvládneš večer zkoušku?“ hned se jeho dvojče zajímalo, ale Bill jen pokrčil rameny.
„Nevím, nějak na mě padla únava,“ rozšiřoval dál svou záchrannou lež.
„Tak to dneska zrušíme,“ navrhl Gustav a Billovi spadl kámen ze srdce. „Brnknu Geovi, stejně o víkendu nemáme žádnej kšeft.“
„No…“ zaváhal Tom, ještě jednou mrkl na Billa, a když viděl jeho utrápený pohled, nakonec souhlasil. „Tak jo, zavoláme si, třeba se můžem vidět v neděli,“ uzavřel prozatím případ zkouška. Zpěvák byl zachráněn a do neděle se uvidí. Za vysvobození mohl poděkovat jejich starostlivému bubeníkovi.
„Kam teď?“ zeptal se, když nasedal za Toma na motorku.
„Uvidíš,“ mrkl na něj dozadu bratr a zvednutím ruky se rozloučil s Gustavem, když okolo něj projížděli. Bill už se dál neptal a přitiskl se Tomovi na záda, aby se kryl před studeným větrem. Hlavu zvedl, až když zastavili a udiveně zíral na budovu městské nemocnice. Co tady proboha budou dělat?
„Někdo tu leží?“ zeptal se nejistě, když slezl z motorky a sundával si helmu. „Je něco s babičkou? Nebo s dědou?“ Vzpomněl si na jejich sto čtyřletého pradědečka Paula.
„Ne, nikdo tu neleží, neboj,“ hned ho ujistil Tom, když viděl v Billových očích strach. „Jen si jdeme něco ověřit,“ dodal.
„Ověřit?“ zopakoval po něm zkoprněle Bill, na víc se nezmohl. Tom už ale nic neříkal a rozešel se směrem k nemocnici. Po chvilce váhání se mladší dvojče vydalo za ním.
Bill to tady nikdy neměl rád. Všechno vypadalo pořád stejně nesympaticky, smrdělo to tu dezinfekcí, z čehož se mu zvedal žaludek. Šel sice za Tomem, ale nejradši by se otočil a utekl ven. Ani si nevšiml, kam přesně ho Tom vede, ale cestou pomalu ale jistě získával určité podezření, že jeho bratr právě teď dospěl k rozhodnutí ho nechat vyšetřit. V tu samou chvíli, kdy mu to došlo, se prudce zastavil. Tom šel chvilku dál, nemaje ponětí o jeho vzpouře, a otočil se až po chvíli, když si uvědomil, že za sebou neslyší kroky.
„Kam to jdeme?“ zeptal se malinko výhrůžně Bill. Měl obavy, že ho jeho dvojče svěří do rukou nějakého šílence s kladívkem a nechá ho tu napospas osudu. V nemocích obecně ho většinou napadaly podobné nesmysly, ale nemohl si pomoct. Strach byl větší než rozum.
„Bille,“ konejšivě k němu promluvil Tom, když se k němu pomalu vracel. Chytil své dvojče za ruku, jistíc si tak, že mu neuteče. „Neboj se, jen mám pocit, že by se měl někdo podívat na tvoje zranění,“ konečně přiznal barvu. „Musíš uznat, že to byla šlupka, a hlava je strašně citlivý místo… zvlášť spánek,“ snažil se, mluvil podobným tónem jako doktor, který vás uklidňuje, aby odpoutal vaši pozornost a vzápětí vám zcela necitelně vrazil do zadku bolestivou injekci. Aspoň tak to vnímal Bill.
„Nic mi není, Tome. K žádnýmu cvokařovi nejdu!“ skoro na bratra zakřičel, vytrhl se mu a rychlou chůzí si to namířil zpátky k výtahu, ze kterého před chvilkou vystoupili. Naneštěstí byl podle displeje někde v pátém patře, tudíž hrozilo, že ho Tom dožene a násilím odtáhne zpátky. Na to ovšem Bill nehodlal čekat, takže se rozeběhl tam, kde věděl, že jsou schody. Než ale stihl seběhnout jedno patro, cosi ho chytilo vzadu za bundu a zastavilo. Tom byl vždycky v běhání rychlejší.
„Pusť mě!“ zakňučel nešťastně Bill. „Nesnáším nemocnice a doktory, ty to víš!“ vyčítavě dodal směrem k Tomovi.
„Jo, vím, ale tohle je vážná věc, Bille,“ objal ho Tom a sevřel ho v náručí. „Sleduju tě od Silvestra a stalo se tolik zvláštních věcí, že už to nemůžu ignorovat.“
„Já tam nechci…“ nic jiného Billa nenapadlo. Co na to měl taky říct? Tom měl pravdu. Z jeho pohledu se děly divné věci, které neměly vysvětlení… ale mohl mu Bill říct pravdu? Jak by se Tom tvářil na to, kdyby mu řekl, že není jeho starý Bill, ale nějaký úplně cizí, který mu jeho bratra vlastně ukradl. I kdyby mu takový nesmysl uvěřil, jak by se na to tvářil? Miloval by ho i tak?
„Billi,“ přitiskl si Tom dvojče k sobě, jak nejtěsněji to šlo. „Miluju tě, a děsí mě, že se ti na tom pódiu něco vážného stalo. Pojď se mnou, zeptáme se doktora, jak je na tom tvoje hlava, chci mít jistotu,“ přemlouval ho dál a Bill začínal podléhat jeho láskyplnému tónu, s jakým ta starostlivá slova pronášel. „Nechci, abys mi… třeba umřel,“ použil Tom ten nejtěžší kalibr, ačkoliv se mu to slovo říkalo těžce. „Víš, že bych tady bez tebe nemohl žít, mám o tebe strach.“
„Tomi,“ kníkl Bill. Tohle byla paradoxně ta nejkrásnější slova, která kdy z Tomových úst slyšel, a zahrnoval do toho i Toma z L.A. „Taky tě moc miluju,“ zašeptal staršímu dvojčeti do ucha. Stáli v mezipatře, opírali se o zeď, kdokoliv mohl jít kolem, ale oběma to teď bylo jedno. V Magdeburku je znal málokdo, tady nehrozilo, že by je někdo odhalil. „Vím jistě, že se mi nic vážného nestalo,“ vzdychl Bill. „Je to jenom boule,“ snažil se, ale viděl Tomovi v očích, že mu to nestačí. „Dobře,“ malinko přikývl. „Půjdu tam, ale jenom kvůli tobě,“ rezignoval.
~*~
„Vidíš, říkal jsem ti to,“ vítězně prohlásil Bill, když opustili ordinaci. Fyziologický nález hlavy byl negativní, ale Tom byl stejně pořád v opozici. Nějak se mu nechtělo věřit, že je všechno v pořádku.
„Fyzicky možná, ale co jinak?“ zeptal se, když nastoupili do výtahu a mířili do přízemí.
„Jak to myslíš? Jako že jsem magor?“ urazil se téměř Bill, po vyšetření mu trochu narostl hřebínek.
„To jsi řekl ty,“ odsekl na to Tom, dveře výtahu se s cinknutím otevřely a oni se ocitli v přízemní hale. „Probereme to doma,“ ukončil Tom prozatím jejich debatu, teď museli nasednout na motorku a vyrazit na cestu. Byl sice rád, že fyzicky je Bill v pořádku, ale to mu opravdu nestačilo.
~*~
Cestou zpátky se stavili v supermarketu, a když procházeli kolem mrazáků, Tom si automaticky hodil do košíku mražené kuličky z mletého masa, které měli vždycky oba rádi. Bill jen pokrčil nos, ale nechtěl provokovat, radši nic neříkal. Do košíku přidal velké balení hranolek do trouby, protože si nemohl vzpomenout, že by někde v kuchyni spatřil friťák. Nenápadně pak vmanévroval Toma do oddělení ovoce a zeleniny, kde se mu i přes jeho lehký odpor podařilo do košíku přidat dva banány, pět jablek, dva pomeranče, papriku, balíček rajčat a v zimě ne zrovna nejlacinější květák. Sice nevěděl, jak ho uvařit, ale i kdyby ho měl schroupat syrový, prosadil si ho. Dál už mu Tom nic nedovolil s tím, že by to na motorce neuvezli.
~*~
„Dáš si hranolky?“ zeptal se Toma, když nákup doma vybalili. Studoval návod na pytlíku, zdálo se to celkem jednoduché. Pokud mu tedy Tom ukáže, jak se zapíná trouba.
„Myslel jsem, že si dáme ty kuličky,“ reagoval Tom, „ale zapomněl jsem, že milostpánovi už nechutnaj,“ dodal trochu podrážděně. Billovo náhlé vegetariánství ho nepřestávalo udivovat a zároveň i trochu popuzovat. „Jak je možný, žes ještě nedávno do sebe futroval guláš, až se ti dělaly boule za ušima, a najednou to nechceš jíst?“ zeptal se, zatímco vyndal z mrazáku krabičku s mraženými kuličkami, vytáhl hrnec, ve kterém je obvykle vařili, a pustil se do práce. Když Bill mlčel, přidal další otázku, která ho pálila. „A jak to, že jsi najednou ze dne na den zapomněl vařit? A taky topit v kotli?“ zvedl oči k Billovi, který se snažil tvářit, jako když tam není. „Taky mi není jasný, proč ses mě včera ptal, jestli ses předtím holil nebo ne,“ přidával Tom další přesně mířené střely. „Můžeš mi to nějak rozumně vysvětlit?“
Bill dál zíral na pytel hranolek, aby se nemusel podívat Tomovi do očí. Ani si neuvědomoval, že za tu krátkou dobu dal svému dvojčeti do ruky tolik munice, kterou ho bude schopen zahnat do kouta. Jenže to bylo moc těžké, když neznal jejich společnou minulost. Teď ale musel reagovat. Jinak ho Tom popadne a odveze k psychiatrovi, to mu bylo víc než jasné.
„Já…“ začal pomalu, rozmýšlel každé slovo, které řekne. „Já jsem asi tím úrazem trochu…“
„Cos trochu?“ povzbudil ho Tom, když dál nepokračoval. Nechal hrnec s kuličkami svému osudu a popošel k Billovi. Vzal mu z rukou studené hranolky, odložil je na linku a schoval zkřehlé ruce svého dvojčete do svých. „Neboj se, Billi,“ usmál se na něj, aby ho povzbudil. Bylo jasné, že se mu Bill snaží říct něco důležitého.
„Asi jsem trochu to… no… ztratil paměť,“ dořekl Bill. A bylo to venku. V podstatě zas tak moc nelhal. Sice paměť neztratil, protože ji nikdy neměl, ale pro Toma to mohlo být logické vysvětlení jeho změny.
„Cože?“ vykulil oči Tom. Tohle opravdu nečekal. „To jako úplně?“ nevěřil svým uším Tom.
„No… asi ne úplně,“ vysvětloval Bill. „Nemůžu si vzpomenout jen na něco. Třeba na to vaření, nebo na texty…“ téměř šeptem dodal něco, o čem věděl, že Toma nepotěší.
„Texty? To jako myslíš texty našich písniček?“
„Jo,“ přikývl nešťastně Bill. „A taky melodie,“ dodal s ještě větší obavou, ale tohle byla příležitost, jak Toma uvést do obrazu. Potřeboval nějaký čas, aby se jejich hudbu naučil, a sám to nemohl zvládnout, to si uvědomoval moc dobře. Tom úplně zkoprněl.
„To nemyslíš vážně,“ téměř vykřikl Tom. „A kdys mi to jako chtěl říct, proboha?“
„Já… jsem se bál, že se budeš zlobit,“ přiznal Bill se sklopenýma očima.
„Ježišikriste…“ vzdychl si nahlas Tom. „Ty troubo, jak dlouho už to máš? Od Silvestra?“
„Jo,“ potvrdil Bill a do očí mu vyhrkly slzy.
„Pojď sem, ty trdlo,“ vtáhl si ho Tom do náruče, „a nebul, nějak to vyřešíme.“
autor: Janule
betaread: Allka
Heh, Tom je tak nadherne mily a uzasny a vubec vsechno :)))) Bill se opravdu choval divne, ne, ze by mohl deoat neco jjneho. Ale jak vidno, Tom je sice opravar, ale ne jitrnice. Navsteva u doktora dobra, takove sceny obvykle delaji mala decka xD Bill je desna herecka. A vazne se tesim na to, jak bude zpivat nejaky brutalni rock xD chichi.
Dekuji za dalsi krasnou kapitolu 🙂
Diky za kapitolu 🙂
Hm, hezky to Bill vymyslel. Teď by toho mohl využít a nenápadně klukům na zkoušce vnutit nějaké své texty…
V nemocnici pěkně hysterčil, ale chápu ho, když věděl, že mu opravdu nic není. Aby ho tam ale teď Tom netáhl znova, když si myslí, že ztratil paměť…
Jinak opravdu nevím, co jiného bych na Billově místě dělala. Kromě toho, že bych se začala učit vařit 😀
Jo a Tom s tím vegetariánstvím…já věděla, že to s ním tak jednoduché nebude 😀
Litují jednoho i druhého Billa jsem zvědava jak tohle skončí.
Tom je tak krásne milý, že som z neho úúúplne paf. K Billovi sa správa strašne pekne 🙂 Ale aj Bill sa zmenil. Páči sa mi ako toleruje Tomove stravovacie návyky:) Možno by teraz mohol vytiahnuť svoje nové texty, tie si pamätá:) horšie to má Bill v LA, ten si pamätá len tie staré Devilish songy 🙂 Nedokážem si vôbec predstaviť ako sa toto dá vyriešiť. Veľmi pekne ďakujem za super kapitolu ♥
Strašně moc se mi líbí, jak se Tom umí hezky chovat! 🙂 Ono se to vážně vůbec nedá srovnat s tím egoistickým a chladným Tomem z LA.
Byla jsem velice zvědavá, jakým způsobem Bill Tomovi vysvětlí, co se s ním děje a myslím, že asi udělal nejlíp, jak mohl. Jen doufat, že jej i teď Tom nepotáhne někam k doktorovi. 😀 Protože fakt nevím, co by tam zjistili. 😀 Snad si Bill s Tomovou pomocí vytvoří novou paměť a hlavně především doufám, že se Billovi povede dostat zase na vrchol a bude tak moci dělat to, co jej baví a to hudbu! 🙂
Moc děkujiza krásný díl! 🙂
Tento Tom je tak úžasný! Správa sa k Billovi veľmi krásne. 🙂
Návšteva nemocnice – no Bill robil peknú scénu 😀 Nakoniec mu však doktor samozrejme nič nezistil a on si musel nájsť nejakú výhovorku svojho divného správania. A že si ju teda dobrú vymyslel – strata pamäti na niektoré úkony a hlavne, že zabudol ich texty 😀 No som zvedavá, ako to budú ďalej riešiť 😀
Ďakujem za časť.
ty jo, přidávám se k holkám, taky jsem z Toma úplně odvařená. 🙂 kde se takovej kluk vůbec vzal? ta jeho nesobeckost a obětavost a důvěra je ohromující. má doslova pro svého bratra srdce na dlani. 🙂 myslím, že mu časem Bill poví i celou pravdu a že spolu vybudují život, který si zaslouží.
hlavně si nepřeju, aby se Bill vracel do LA…
Jee, Tom je fakt slaďouš! 🙂 Je na Billa neuvěřitelně hodný a milý, se vším mu pomáhá a tak všechno. Až jsem si občas říkala, že se prostě něco musí stát, že není možné, aby to bylo celé tak idylické! 🙂 Jsem zvědavá, jak se to tady bude vyvíjet dál, protože nějak si to úplně nedokážu představit.
Pro Billa muselo být fakt hrozné, když přijeli ke Gustavovi a přiznal si, že si prostě nic nepamatuje. A jsem ráda, jak se Gusťa zachoval, když Bill řekl, že mu je špatně.
Situace v nemocnici mě celkem rozesmála, tvrdohlavej Bill je super! 😀 Úplně jsem si představovala, jak se tam přetahují a tak.
Doufám, že Tom Billovi se vším ochotně pomůže. Což asi ano, ale pak přijde nějakej moc špatnej zlom, kterého se celkem bojím.
Moc děkuji za díl a těším se na další! 🙂
Dobre to Bill vysvetlil. 😀 tak ted uz to snad bude jenom lepsi, kdyz Tom vi alespon neco a nebude tak prekvapenej a vykolejenej ze co Bill udela jinak.
A smala sem se jak to Ton vzal na "obed" :DD to tam nemaji nejakou levnwjsi dobrou restauraci v tom Magdeburgu ?? No doufam ue se Billovi podari je proslavit a nebudou muset zit takhle skromne.