Be gentle when you’re killing me 32.

autor: Wind

Tom si zoufal. Čekal na pláži už několik hodin, ale Will se stále nevracel. Bylo jasné, že odešel sám, ale to mohl udělat třeba jen kvůli tomu, že měl žízeň a chtěl se napít, nebo dostal hlad, nebo prostě chtěl něco udělat… Will často vstával dřív než on. Toma děsila představa, že se mu někde něco stalo. Asi před hodinou ho hledal i v jejich jeskyni; když se do ní snažil dostat, musel se dvakrát vrátit pro vzduch a teprve napotřetí se mu povedlo proplavat až do jeskyně. Ale Will tam nebyl. Tom seděl na pláži omotaný dekou a v očích se mu hromadily slzy. Neměl ponětí, co by měl teď dělat. Podle Slunce odhadoval, že je tak asi deset… v tuhle dobu už Will vždycky byl tady a chystal jídlo nebo připravoval něco jiného, ale hlavně byl tady. Slzy se mu mlčky kutálely po tváři. Možná, že ode mě odešel, napadlo ho, ale hned to zase zavrhnul. Kdyby chtěl odejít, neplakal by včera kvůli tomu, že by odešel Tom. Tom cítil, že ho Will skutečně miloval. Teď víc než kdy dřív si chtěl nafackovat za to, co včera řekl.

Pak si na něco vzpomněl. Vyletěl na nohy a utíkal do pokoje k truhle s jejich věcmi.

„Já vůl!“ nadával, když přehazoval oblečení a něco hledal. „Mám to!“ zajásal a vytáhl malou lahvičku s červenou tekutinou. Tohle byla situace, kdy se mu hodilo, co mu řekl Rai. Jak přivolat merfolka. Neplánoval to sice použít, ale tohle byla krize. Skočil do loďky a vyplul kus od břehu. Hodil kotvu do vody a začal chytat. Musel chytit nějakou rybu, aby mu pomohla. Trvalo to sice celkem dlouho, ale nakonec měl štěstí a chytil většího sledě. „Doufám, že se to povede.“ Potřeboval rybu živou, díky ní se doručí vzkaz k Raiovi a on už bude vědět. „Proč jsou všechny jejich rituály takový… krvavý?“ Zauvažoval. Tekutina v lahvičce byla totiž Raiova krev. Bylo to trochu jak podmořské posílání SOS dopisů. Jedna krev značila adresáta a druhá odesilatele. Tom kápnul rybě do tlamy z lahvičky, a pak se říznul do prstu a trochu krve otřel o její lesklé šupiny. Chvíli počkal, a potom ji hodil do vody. Ryba chvíli plavala u hladiny, ale pak jako když do ní uhodí, mrskla sebou a byla pryč. Tom se mohl jen modlit, aby to zabralo, protože to byla jeho poslední naděje. Vrátil se na břeh a znovu se posadil na pláž. Znovu čekal. Vzpomínal, jak mu Rai řekl, že to může trvat i den, než zprávu dostane. A pak záleží na tom, jak bude daleko. Tom doufal, že to nebude moc dlouho trvat. Možná se mezitím Will vrátí a tohle všechno bylo zbytečné.

Ale nevrátil se. Byl večer a Tom musel rozdělat oheň, aby vůbec něco viděl. Seděl vedle něj zabalený do deky, hlavu opřenou o kolena. Byl tu sám. Úplně sám a popravdě… trochu se bál. Cítil se opuštěný a zoufalý. Celý den nejedl, jen se občas napil vody. Pořád sledoval pobřeží, jestli se někde neobjeví Will… a nebo Rai. Upřímně se děsil chvíle, kdy se nejstarší merfolk objeví a on mu bude muset vysvětlit, co se děje. Už viděl, jak ho Rai ve vzteku trhá na kousíčky, zuří a křičí, jak si to jako představuje, a že nikdy neměl Willa nechat v jeho péči… bolelo ho a děsilo jen na to myslet. A možná to co nevidět zažije. Rád by se mýlil, ale tohle byla přesně ta reakce, kterou mohl od Raie čekat. S Kaiem by tohle řešil raději, ale toho kontaktovat nemohl. Ale co… vydrží všechno, pokud to zachrání Willa, ať už je kdekoli. Znovu se zadíval na horizont v naději, že se tam mihne jeho láska. Ale opět nic. Čekal a zíral do tmy tak dlouho, že ani nevěděl, kdy usnul.

Probudilo ho celkem necitelné nakopnutí do nohy.

„Vstávej, trosečníku. Můžeš mi laskavě vysvětlit, co se děje?“ Ten podrážděný a znatelně nepřátelský tón nemohl patřit nikomu jinému než Raiovi. Tom se posadil a podíval se na něj.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tady.“ Postavil se a oklepal ze sebe písek. Slunce ještě ani pořádně nevyšlo, ale už začínalo pomalu vykukovat za obzorem. Rai šel rovnou k věci.

„Kde je Will.“

„Will je pryč. Když jsem se včera ráno vzbudil, nikde jsem ho nenašel. Prohledal jsem všechna místa, kam by mohl jít, ale nikde nebyl. Mám strach, že se mu něco stalo.“

„Tys mu něco udělal, že jo! Já tě-„

„Rai!“ Ozval se od moře varovný hlas. Tom se překvapeně podíval tím směrem. Na kameni na břehu seděl další merfolk. Když se Tom podíval líp, zjistil, že je to žena. Dlouhé bílé vlasy jí splývaly po ramenou a celkově působila velmi jemně a křehce.

„Omlouvám se, Miriam, ale-„

„Já vím… ale tím, že se vybiješ na něm, svému bratrovi nepomůžeš.“

„Máš pravdu.“ Rai poraženě svěsil ramena. Tom nestačil zírat. Kdo je ta Miriam? A jak to udělala, že ji Rai poslouchá? Rai na Toma hodil zlý pohled.

„Na co čumíš?“

„Eh, já… promiň, já jen…“

„To je v pořádku, Tome… Rai má sklony ke zbytečnému žárlení.“

„Ale já-„

„Raii, broučku, neměl bys tam nějaké oblečení?“

„Jistě, drahá, něco ti najdu.“

Tom nestačil zírat. Rai našel jedno velké bílé tričko a donesl ho Miriam. Když oschla, oblékla si ho. Bylo pro ni skoro jako šaty. Když se Tom na ni a na Raie díval, uvědomil si, jak je maličká. Nesahala Raiovi ani po ramena. Rai jí pomohl slézt z kamene a cestou k němu ji přidržoval. Když došli až k němu, pochopil. Její červené oči se upíraly kamsi do neznáma a Tomovi došlo proč. Byla slepá.

„Ahoj, Tome. Já jsem Miriam.“ Natáhla ruku a on ji jemně stiskl. Miriam se usmála.

„Máš hrubé ruce od práce… můžu?“ Tom nevěděl, co přesně myslí tím můžu, ale nechal ji. Miriam mu postupně jela dlaněmi nahoru po pažích.

„Máš silné ruce… dřív jsi pracoval na lodi, že? … a jsi docela hezký, jen… utrápený. Pověz, co se stalo.“

„Will zmizel. Nemůžu ho nikde najít.“ Tom se musel držet… zase ho přepadly myšlenky o tom, že se Willovi něco stalo, že je sám a opuštěný kdo ví kde… chtělo se mu křičet, utíkat a hledat, ale to by bylo k ničemu. Doufal, že mu Rai pomůže.

Rai usadil Miriam na deku vedle ohniště a obrátil se k Tomovi.

„Vezmeme to od začátku. Co se stalo před tím, než Will odešel?“

„No… večer před tím, než Will zmizel, jsme…“ Tom se trochu bál to říct. „Pohádali jsme se.“ Když viděl, že se Rai nadechuje, že začne křičet, rychle to dopověděl. „Ale hned jsme se usmířili. Vyříkali jsme si to a všechno bylo z pořádku.“ Miriam se na Raie usmála a Rai poraženě vydechl.

„Dobře… kvůli čemu jste se pohádali?“

„No… Will byl v poslední době hodně odtažitý. Nechápal jsem to, protože jsem mu nic neudělal. Choval se v podstatě normálně, smál se, pomáhal mi, ale posledních několik dnů na sebe moc nenechal sahat. A taky se necítil dobře. Jednou ráno měl vysokou horečku, ale ulevilo se mu, když se dostal do vody. Pak byl klid a najednou… byl pryč.“

„Takže říkáš, že byl odtažitý a měl horečku?“ zeptala se Miriam.

„Jo. Ale špatně mu bylo kvůli tomu, že byl pořád mimo vodu, je to merfolk, ne?“ Miriam se usmála.

„Víš, Tome… podle toho, co jsi nám tady řekl, to vypadá, jako…“
„Ne, to je blbost.“ Zastavil ji Rai.

„Proč myslíš?“ Miriam se tvářila, jako by neměla ponětí, proč je Rai jiného názoru.

„Will je… je to můj BRATR.“ Na slovo bratr dal Rai zvláštní důraz. Tom absolutně nechápal, o čem to ti dva mluví.

„Ano, je to tvůj bratr, ale jestli si dobře vzpomínám, nedávno se stala ta věc s jeho přeměnou… co když tohle k tomu patří? Třeba ho to změnilo dost zásadně… nikdo přece přesně neví, co se stane, když porušíš tabu. Krom zkrácení života.“

„Počkat… vy myslíte, že Will… že už umírá?“ Tomovi to nechtělo ani přelézt přes rty. Miriam se zvonivě zasmála.

„Ne… já jen chci říct, že je tu možnost, že-„

„Ale to není možný!“ Rozčílil se Rai.

„Nech mě to domluvit!“ Zaburácela najednou droboučká Miriam a Rai i Tom na ni zůstali vyjukaně zírat. Miriam se znovu usmála směrem k Tomovi. „Jen chci říct, že ty a Will možná máte potomka.“ Teď byl Tom úplně mimo. Rai se na Miriam otočil.

„Ale to není možný. Will je kluk.“

„Život mě naučil jedno. A to, že nic na světě není nemožné. Pamatuj si to, miláčku.“ Miriam se sladce usmála a letmo políbila Raie na čelist.

Tom si jich nevšímal. Měl teď hlavu zahlcenou otázkami, na které neměl odpověď. Ale na některé ji získat mohl.

„Počkat… jak jste k tomu závěru došli?“

„Já ne, to ona.“ Nafoukl se Rai a Miriam se opět jen usmála.

„Vysvětli mu to, Raii.“

„Ale proč já?“ Raiovi se očividně nechtělo, ale Miriam se k němu naklonila a znovu se usmála. Jenže tentokrát to vypadalo spíš výhružně než láskyplně.

„Lásko, ty mu to rád vysvětlíš, že ano.“

„Jistě, drahá.“ Když to Tom viděl, nešlo se neušklíbnout. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna z Raie bude podpantoflák. Ale líbil se mu styl, s jakým s ním Miriam mávala. Nicméně bylo znát, že i když ho má omotaného kolem svých drobných prstíků, má ho ráda.

Rai si povzdychl. Jít proti ženě vedle něj byl zbytečný a hlavně předem prohraný boj.

„Fajn… tak poslouchej. Když je pro naše ženy čas, tak se chovají trochu chladněji. Jsou odtažitější a už nás nenechají poblíž sebe. Normálně jim není zle, ale když jsou dlouho na suchu, tak jim stoupne horečka. Je to kvůli potomkům, protože ti vyžadují chlad a vodu. Když nejsou ve vodě, signalizují matce, že by to chtělo změnu prostředí tím, že jí způsobí horečku. Není to tak, že by to dělali schválně, je to spíš jako přirozená reakce a pud sebezáchovy. A když už je nejvyšší čas, tak se žena uchýlí do nějaké skrýše, aby tam mohla dát život další generaci.“

„Moment… takže mi chceš říct, že Will beze slova zmizel, aby mohl… to zní jako úplná blbost!“

„Jo, taky si to myslím, ale někdo je přesvědčený, že to tak je.“ Miriam plácla Raie po paži.

„Víš, Tome… Will ti nic neřekl, protože obvykle tohle prožíváme v době, kdy už jsou naši muži pryč. Ty předchozí znamení jsou spíš pro ně, aby věděli, že se mají klidit z cesty. Je jasné, žes nemohl tušit, co se děje… a Will taky ne, nikdy to nezažil a někdo…“ Štípla Raie do stehna.

„Au!“

„… mu ani neřekl, jak to v dospělosti chodí. Nemůžeš se divit, že byl zmatený. Včera nejspíš jednal podle toho, co mu radily instinkty. Poprvé je to normální. Obvykle na to ženu připraví její matka nebo to prostě instinktivně ví. Ale Will… no řekněme, že na tohle nebyl původně stavěný, takže to bylo něco úplně nového.“

Tom jen zíral. Stále tak trochu nechápal, co se tady děje.

„Dobře… tak kde teda Will je?“

„Hmm… pravděpodobně někde v nějaké jeskyni nebo ve skrýši mezi korálovými útesy někde na dně moře. A asi to bude na druhé straně ostrova, protože když jsme plavali sem, nikde jsem ho necítila.“ Tom jen nechápavě zvedl obočí, ale na nic se neptal. Informací na něj dnes bylo až příliš mnoho.

autor: Wind