S divoce tlukoucím srdcem stál před zavřenými dveřmi; smutným pohledem propaloval svou dlaň, která jako by přimrzla ke klice. Neschopen dalšího pohybu se sám sebe ptal, jak dlouho tohle všechno ještě vydrží. Jak dlouho se ještě bude noc co noc vkrádat do bratrova pokoje a jako zloděj brát všechno, co mu přijde pod ruce? Nejvzácnější poklady. Jeho vůni, zvuk jeho dýchání a výraz v obličeji během spánku. To vše se pro něj stalo jakousi drogou. Každou noc si sliboval, že je u něj naposled a každou další noc svůj slib porušil.
Zhluboka se nadechl, opatrně stiskl kliku a během několika sekund porušil další ze slibů. Nemohl si pomoct. Pokud by se na vlastní oči nepřesvědčil, že spí a že je v pořádku, pokud by si tajně nevychutnal těch pár minut v jeho blízkosti, on sám by zřejmě probděl celou noc.
Vešel dovnitř. Neslyšně. Skoro jako by tam byl od začátku.
Chvíli mu trvalo, než byl schopen donutit své zesláblé končetiny k pohybu. Odlepil se ode dveří a předtím, než vykročil směrem k posteli, pohledem rychle přelétl Billovu tvář. I přesto, že měl rozsvícenou stolní lampičku, měl zavřené oči a zdálo se, že opravdu tvrdě spí. Vlasy, v té době ještě pořád tmavé, i když o hodně kratší, měl rozprostřené po polštáři, několik nezbedných černých pramínků mu spadalo do tváře. Jednu ruku měl opřenou o zebří sešit, který měl položený na hrudníku, zatímco v té druhé svíral pero a modrou barvičku.
Tom rychle sklonil hlavu a pomalu se přibližoval k posteli. Měl pocit, že dělá něco zakázaného. Něco, při čem by neměl být spatřen, a přesto po ničem netoužil víc, než aby Bill otevřel oči a zjistil, že je u něj. Že za ním chodí každičký den už téměř rok. Že mu na něm i přesto všechno ještě pořád záleží a že to, co se stalo, bylo jen jakýmsi hloupým pokusem o záchranu. Bolelo to, šíleně to bolelo, ale raději přišel o lásku, než by jej měl ztratit jako bratra.
Jakmile kolenem narazil do pelesti postele, ještě jednou se roztřeseně nadechl a poté konečně zvedl hlavu a očima opět vyhledal bratrův obličej. Byl překrásný.
Ani po letech se mu na něm nepovedlo najít jedinou chybičku. Byl jedním slovem dokonalý. Tom nikdy neměl rád to slovo. Možná proto jej ani nepoužíval příliš často, ale ve spojení s Billem, mu na mysl nepřicházelo nic výstižnějšího. Pouto, které je pojilo i to, které je rozdělilo, bylo jeho spásou i prokletím. Bill byl jeho osudem. Pohrával si s ním. Bez nejmenšího tušení byl oporným pilířem Tomova života. Jeden z mála světlých bodů ve tmě, možná i jediný. Jediný opravdový. Zahrával si s jeho myslí. Každou noc se mu po špičkách vkrádal do snů. Otřásal Tomovým světem za pomoci jediného pohledu a Tom ten pocit miloval. Miloval ho, a zároveň v něm probouzel silnou úzkost, protože věděl, že s ní nikdy nic podobného nezažije.
Dlaní si rychle protřel obličej a pomalu se posadil na kraj postele, nespouštějíc přitom pohled z Billových stisknutých rtů. Vypadaly nádherně, v matném světle stolní lampy získaly medový nádech a vybízely Toma k tomu, aby se jich konečně dotknul. Aby si je podmanil a splnil jejich nejhříšnější touhy. Váhavě se kousl do rtu, a co nejopatrněji se přisunul blíž. Tlukot jeho srdce se ještě více znásobil, jakmile jej do nosu uhodila bratrova vůně. Na malou chvíli stiskl víčka a vychutnal si tu zvláštní směs, kterou nikdy neuměl identifikovat. Cítil tam všechno. Sladkost, sílu, přírodu, křehkost. Cítil v ní Billa. Ale když se na jednotlivé tóny zaměřil lépe, zjistil, že v nich nepoznává vůbec nic. Byly pro něj velkým tajemstvím. Jednou velkou neznámou. Stejně jako osoba, které patřily.
Tentokrát však kromě nich ucítil i něco, co uměl identifikovat. Překvapeně zamrkal a naklonil se blíž k Billově tváři. Jeho dech byl zvláštně nasládlý a věděl, že pokud by jej v té chvíli políbil, možná by ještě cítil stopy alkoholu, který zřejmě předtím pil.
„Bille,“ vydechl a bříškem ukazováčku mu jemně poklepal po bradě. Musel se ujistit, že je opravdu v pořádku. Bill nereagoval a tak to Tom zkusil ještě jednou. Naklonil se nad něj a jemně jej pohladil po líci. Billova kůže pálila, ale jizvy po spálení zabolely hluboce v Tomově hrudníku. „Bille,“ šeptl a natáhl ruku, aby mu dal z tváře pryč několik zbloudilých černých pramínků.
Bill se zamlel, rozespale pootevřel jedno oko a i přesto, že nad sebou spatřil Tomův obličej, nijak nereagoval. Silně vydechl nosem a opět usínal. Jeho podnapilé mysli trvalo několik vteřin, než pochopila, co viděl a ani poté tomu nechtěl uvěřit. Prudce vyvalil oči, vymrštil se na lokty a ztuhl, jakmile se jejich nosy srazily a oni si byli náhle tak blízko jako snad nikdy předtím. Pomalu zamrkal, zmateně otevíral a zavíral pusu, neschopen slova. Všechno se s ním točilo. Okolí za Tomovým obličejem viděl rozmazaně, ale možná to bylo způsobené tím, že jej vůbec neregistroval, jelikož se zaměřil pouze na pár plných rtů, které svým horkým dechem zahřívaly ty jeho.
„Jsi v pořádku?“ dolehlo k němu jakoby z dálky. Na tváři ucítil opatrné pohlazení. Několikrát zamrkal. Tak moc si přál, aby Tomova hlava přestala poskakovat a on ji viděl jasně. Srdce mu tlouklo o závod a on se nezmohl na víc než na přihlouplý úsměv. Byl u něj. V tu chvíli patřil jen jemu. Jeho Tomi. Natáhl ruku. Chtěl mu vrátit pohlazení, ale jeho prsty zamířily nesprávným směrem a málem Tomovi vypíchnul oko.
„Hej, hej, pomalu,“ zaslechl jeho krásný smích a opilýma očima okouzleně sledoval, jak vzal jeho ruku do té své, pravděpodobně aby tím zabránil dalším pokusům o ublížení na zdraví.
„Ups,“ pípl omluvně a vykouzlil další přihlouplý úsměv.
Tom pobaveně zavrtěl hlavou a pomohl mu posadit se. Už by to déle nevydržel. Být mu tak blízko a nesmět se jej dotknout.
„Kolik jsi toho, proboha, vypil?“ zeptal se se smíchem a díval se, jak se jeho dvojče pohupuje do melodie, kterou neměl šanci zaslechnout, natož poznat.
„Všechen alkohol světa,“ odpověděl motajícím se hlasem a svou roztomilost podtrhl rozkošným chichotáním. „Ale je to… hezký pocit,“ dodal tiše.
„Proč?“ Tom se k němu přisunul blíž. Snažil se zachytit jeho pohled, ale Bill se jeho očím úmyslně vyhýbal.
„Protože tady se mnou není jen jeden Tom,“ vysvětloval Bill tiše, na rtech mu i nadále zůstával sladký úsměv. „Jsou tady dva. Dva Tomové.“
Tom překvapeně zamrkal a hravě jej dloubl do boku. „To bude asi tím, že teď vidíš všechno dvojmo. Ale neboj, vyspíš se a ráno bude zase všechno v pořádku. Ale nemůžu ti slíbit, že ti nebude špatně.“
Koutky Billových rtů poklesly, výraz jeho tváře se náhle zdál být vážný, a když mu do očí pomalu vystoupily slzy, Tom věděl, že je zle.
„Co se stalo?“ zeptal se jej tiše a třesoucí se dlaní jej chytil za tvář.
„Nechci, aby ten druhý Tom zmizel,“ šeptl.
„Bille, není tady žádný druhý Tom. Jsem tady jenom já,“ věnoval mu smutný úsměv a palcem jej pohladil po líčku. „Zůstanu tady s tebou, až dokud nevystřízlivíš, ano?“
Ale Bill jej neposlouchal. Odtáhl se od něj a přimhouřil oči tak, aby na něj viděl co nejlépe.
„Nechci, aby ten druhý Tom odešel,“ řekl a Tom z jeho slov poznal, že se brzy rozpláče. Jak mu měl vysvětlit, že žádný druhý Tom neexistuje a že je to všechno pouze následkem opojení alkoholem?
„Bille,“ vydechl a opět se k němu přisunul. „Je to jenom tím, jak se ti točí hlava. Ale jsem tady s tebou. A nikam neodejdu, ano?“ Natáhl ruku a něžně jej cvrnkl do špičky nosu.
„Chci, aby byli dva Tomové,“ šeptl Bill a vzápětí mu ze rtů pronikl tlumený vzlyk. „Ty budeš s ní a ten druhý Tom zůstane se mnou. Ten opravdový. On mě neopustí tak jako ty. Neublíží mi.“
Tom myslel, že mu na místě pukne srdce. Vpíjel se do Billových očí; jejich nešťastný pohled mu způsoboval hotová muka. Nenáviděl se a nejraději by si nafackoval za každou slzu, kterou kvůli němu vyronil. Za každou ošklivou myšlenku. Za každý sebemenší náznak bolesti a prázdnoty. Chtěl vrátit čas. Chtěl tam být od začátku pro něj. Chtěl být odvážnějším a silnějším. Pro oba.
„Bille,“ nepoznával svůj hlas. Nejistý, roztřesený, nesoucí se těsně nad hranicí šepotu. „Podívej se na mě.“
Bill se unaveně chytil za hlavu a pomalu jí zavrtěl, polykajíc horké slzy. V té chvíli se z něj stal zmatený uzlíček nervů. Nevěděl, proč říká to, co říká. Netušil, proč pláče. Proč se neusmívá. Proč uprostřed hrudníku cítí bolest tak silnou, že mu nedovoluje dýchat. Myšlenky měl divoce zpřeházené a začínal se bát toho, co přijde. Sklonil hlavu, stočil se do klubíčka a rukama si objal kolena. Modlil se, aby ten strašný pocit přestal. Aby ta neznámá bolest ustoupila a nechala jej volně se nadechnout.
Tom se na něj nedokázal jenom tak dívat. Než si stačil uvědomit, co dělá, stahoval si Billa na klín a omotával kolem něj paže. Zoufale vdechoval jeho vůni a ještě zoufaleji si přál říct něco, čím by jej utěšil.
Sklonil se k jeho tváři.
„Miluju tě.“
Nezáleželo mu na tom, jestli ho plně vnímá. Důležitý byl pro něj ten pocit, který nastal, sotva ta slova vyslovil. „Miluju jenom tebe, slyšíš?“ zopakoval naléhavě a přitiskl mu rty na čelo. Začínalo se jej zmocňovat zoufalství. Najednou to bylo k nevydržení. „Miluju tě, miluju, miluju,“ sténal mu do vlasů. „Nesmíš na to zapomenout, Bille. Nikdy nebudu milovat nikoho jiného. Slib mi, že nezapomeneš.“
Bill se trhaně nadechl a hřbetem třesoucí se ruky si pomalu otřel uplakané tváře. Zvedl hlavu a zadíval se na Toma pohledem nešťastně zamilovaného člověka. Očima trpící osoby, utrpením, které bylo její největší štěstí.
„Konečně jsem tě našel,“ vydechl. „Ty jsi ten druhý Tom.“ Konečky prstů jemně otřel o Tomovo rostoucí strniště. Tentokrát se trefil, aniž by mu ublížil. „Ten opravdový,“ dodal šeptem.
Tom cítil, jak drobné tělo v jeho objetí ochablo a během deseti vteřin Bill spal. Neměl ani ponětí o Tomových slovech, a už vůbec ne o tom, co způsobila ta jeho. Zebří sešit sklouzl z jeho klína a otevřený na čerstvě popsané stránce přistál přímo před Tomovýma očima. Pohledem rychle prolétl obrázek. Modrý pták s rozprostřenými křídly; jedno měl zahnuté v nepřirozeném úhlu, Tom předpokládal, že bylo zlomené. Ronil slzy a uplakaný pohled upíral na slova vepsaná do zlomeného křídla. Byla ale tak drobná, že je Tom nedokázal přečíst.
Zhluboka nasál vůni končícího léta obohacenou jemnými tóny přicházejícího podzimu a rázně došel ke dveřím. Volnou dlaní silně zabouchal na dveře. Byl si jistý, že to je jediný způsob, jak dostat z Andrease pravdu. Jediný způsob jednání, které si doopravdy zasloužil. Ale když se ve dveřích zjevila usměvavá tvář, věděl, že to nebude tak lehké, jak předpokládal.
„Tome!“
Ze dveří vyšla drobná žena a se zářivým úsměvem si jej celého prohlédla předtím, než kolem něj omotala hubené paže a přitiskla jej k sobě tak silně, jak jen to její stav dovoloval.
„Tak ráda tě vidím! Vůbec jsem nevěděla, že jste zase doma. A kde je Bill?“ zeptala se slabým hlasem a Tom pocítil, jak v něm narůstá nepříjemná úzkost. Nechtěl ji litovat, nechtěl, aby na něm poznala, jak nesvůj se v její blízkosti cítil, ale pravdou bylo, že ji měl až příliš rád na to, aby to jen tak hodil za hlavu. Byla něco jako jejich druhá máma. Strávili v její přítomnosti velkou část dětství a oba na ty chvíle moc rádi vzpomínali. Bývala to živá, energická žena a i přesto, jak krutě si s ní život pohrával, pořád neztrácela svůj dobrosrdečný úsměv a drobnou jiskru v očích. Tentokrát byla ale o hodně menší než posledně.
„Taky vás rád vidím, Anno,“ řekl a silněji omotal prsty kolem krabičky, zatímco jí druhou rukou oplatil objetí. „Moc vám to sluší,“ usmál se na ni, když se odtáhl a jemně ji pohladil po prošedivělých vlasech.
„Jsi moc milý, Tome, ale bohužel, máme doma zrcadla,“ věnovala mu smutný úsměv a něžně jej pohladila po rameni. „Pojď dál, právě jsem dopekla bábovku. Pokud si dobře pamatuju, měli jste ji s Billem moc rádi.“
„Víc než to,“ řekl se smíchem, v předsíni si sundal boty a následoval ji do kuchyně.
Celým dolním patrem se nesla příjemná vanilková vůně přesně jako za starých časů. Nechtělo se mu věřit, jak dokázaly být věci stejné a zároveň tolik jiné. Procházel kolem známých pokojů, všímal si nábytku, který se ani za ta léta téměř vůbec nezměnil a nedokázal se zbavit pocitu, že po celý život byli i s Billem součástí obrovské lži.
„Posaď se,“ oslovila jej Anna milým tónem a ukázala na stůl u okna a prázdnou židli, na které jako malý většinou sedával. „Můžu ti k té bábovce udělat kávu nebo kakao.“
Ona nebyla součástí té lži. Ona byla
opravdová.
Tom došel ke stolu a krabičku s Billovým novým mazlíčkem položil doprostřed, aby ji měl pořád na očích a nezapomněl na něj. „Ne, děkuju, nedělejte si se mnou starosti.“
„Víš, že to dělám ráda,“ třesoucí se rukou mu ukrojila pořádný kus nádherně vonící bábovky, došla ke stolu a usadila se naproti němu. „Mrzí mě, že chodíte domů tak málo. Všechny sousedky vždycky závidí, když mě přijdete navštívit. Jste naše hvězdy a já jsem na vás neskutečně pyšná. Věděla jsem, že z vás něco bude.“
Tom se pousmál a poděkoval jí za bábovku. „Tady nejsme žádné hvězdy. Tady jsme doma. A já osobně se za žádnou hvězdu nepokládám.“
„Pořád stejně skromný,“ Anna pomalu zavrtěla hlavou. „Je hezké, že jezdíte domů za maminkou. Kdyby byl na vašem místě můj syn, dávno by na mě zapomněl. I teď na mě sotva promluví.“
Tom sklonil pohled a očima hypnotizoval talíř, který před něj položila. Najednou neměl vůbec chuť na sladké. Ve skutečnosti měl chuť nakopat Andreasův zadek a to tak silně, že by na to do smrti nezapomněl. Věděl, že s Annou nikdy neměli ideální vztah. Věděl i to, že se to během posledních dvou let, konkrétně od rozvodu s Andreasovým otcem, ještě zhoršilo, ale ani jedno z toho jej neomlouvalo za to, jak ošklivě se k ní choval.
Byla úžasná. Obětavá, ochotná pomoci za každých okolností. Dělala pro svého syna i nemožné, a to i přesto, že ji sotva registroval a pokládal za důležitou součást svého života. Byla otrokem jeho hloupých vrtochů. Byla mu oporou, starala se o něj a teď, když poprvé potřebovala, aby se on postaral o ni, teď když ona měla potřebu se o někoho opřít, on tam pro ni nebyl.
„Jak se cítíte?“ zeptal se tiše.
„Já? Mám se skvěle,“ vykouzlila veselý úsměv, ale Tomovi stačil jediný pohled do jejích očí a viděl víc, než chtěl vidět. Bolest a strach. Neuvěřitelný strach.
„Co vaše srdíčko?“
„Tluče.“
Tom se smutně pousmál. To byla celá ona. Z ničeho si nedělala velkou hlavu, a pokud se jednalo o její zdraví, zajímalo ji to ještě méně. Měla vážně nemocné srdce a společně s jiným pacienty tvořila ocas nekonečně dlouhého seznamu čekatelů na transplantaci. Nemusel mít vystudovanou medicínu na to, aby věděl, že za těchhle podmínek neměla žádnou šanci.
„Anno,“ šeptl a chytil ji za ruce. „Naše nabídka pořád platí. Stačí jen říct a hned zítra vás mohou operovat ti nejlepší lékaři ve státech. Nemusí to být takhle. Prosím, rozmyslete si to.“
Většinou se mu to nelíbilo a opravdu to nedělal často, ale v podobných situacích bylo téměř nevyhnutné využít svého postu mediálně známé celebrity. A pokud by tím měl zachránit život té úžasné ženy, udělal by to rád.
„Nemám nad čím přemýšlet, Tome,“ zašeptala a věnovala mu drobný úsměv. „Nebylo by to správné. Co ti ostatní? Jsou stejně důležití. I oni mají své rodiny a přátele. Své životy, o které nechtějí přijít. Jistě jsou mezi nimi i děti. Podívej se na mě. Jsem smířená s tím, že tenhle boj prohraju. Nebudu přemýšlet. Já už nemám čas přemýšlet.“
Tom rychle zavrtěl hlavou.
„Jistěže máte. Bill by všechno zařídil. Znáte ho, ten když jednou spustí-„
„Je to od vás opravdu hezké, ale nechci vám přidělávat ještě další starosti. Krom toho, Andreas by se na mě zlobil, kdybych tu nabídku přijala.“
„To je mi jedno! Proboha, jste jeho máma! On sám měl za námi přijít už dávno a poprosit nás o pomoc.“
Drobná žena si těžce povzdechla a odvrátila hlavu a Tom by přísahal, že v jejích očích spatřil odlesk slz.
„V některých okamžicích nemůžete myslet jen na druhé. Musíte být trochu sobecká a bojovat o svůj život,“ promluvil k ní tiše a očima se snažil zachytit její pohled. Když se mu to nakonec podařilo, usmál se na ni a pohladil ji po řídkých vlasech. Bylo mu jí tak líto. „A já vím, že chcete žít, Anno.“
Žena několikrát rychle zamrkala a soustředila se pouze na své mělké dýchání. Když po chvíli opět promluvila, byl její hlas trochu jistější.
„Už o tom nemluvme,“ pokusila se o úsměv a uždibla si kousek bábovky. „Raději mi řekni, co tě k nám přivádí. Potřebuješ něco?“ Pomalu si jej vložila do úst a požitkářsky přivřela víčka.
Tom měl pravdu. Chtěla žít. Už jenom pro maličkosti, které dělaly život tak krásným. I kdyby se mělo jednat pouze o sladkost ulpělou v jejích ústech po ochutnání bábovky. Chtěla žít. Až zoufale věřila v to, že se jednoho dne probudí a zjistí, že jí v hrudníku tluče mocné a zdravé srdce. Na druhou stranu si ale nebyla jistá, jestli ještě vůbec má smysl žít. Pro koho?
„Vlastně jsem přišel za Andym.“ Tom si odkašlal a očima zůstal viset na Billově překvapení. Musela postřehnout změnu jeho hlasu. „Je doma?“ zeptal se a snažil se nemyslet na své podezření.
„Bohužel, odešel asi před hodinou. I s pár přáteli shánějí věci na tu zítřejší oslavu. Stalo se něco? Pokud je to důležité, můžu mu zavolat.“
„Ne, to není třeba,“ zavrtěl hlavou a opětoval pohled jejích smutných očí. „Zastavím se tu později.“
„Mohl bys vzít i Billa. Dlouho jsem ho neviděla,“ řekla a jemně se usmívajíc, si uždibla další kousek bábovky. Když si ho vložila do úst, koutky její rtů spokojeně vylétly nahoru.
„Necítil se příliš dobře, ale hned jak mu bude líp, určitě se na vás přijde podívat,“ Tom natáhl ruku a věnoval jí téměř neznatelné pohlazení.
Působila tak křehce a zranitelně až měl strach, že by jí mohl silnějším dotekem ublížit. Výrazné kruhy pod jejíma očima až nepříjemně kontrastovaly s láskyplným úsměvem na jejích rtech, ale přesto byl rád, že tam nějaký úsměv ještě vůbec byl.
„Doufám, že to není nic vážného.“
„Byl jenom…“ Nebyl si jistý tím, co odpovědět. Zdrcený, zlomený, osamělý, nešťastný. „Unavený.“ Na ramenou ucítil tíhu nových výčitek.
„Chudáček, zřejmě toho máte opravdu hodně. Vidíš, i beze mě toho máte akorát dost.“
Tom chtěl protestovat, ale Anna hravě zvedla ruce do vzduchu, čímž jej umlčela.
„A teď si raději dej z té bábovky, jinak ti ji celou sním,“ řekla se smíchem.
Bill seděl u psacího stolu a právě se skláněl nad hustě popsaným listem papíru, když mu na očích přistály dvě studené dlaně. Srdce se mu okamžitě roztlouklo jako splašené. Lekl se, ale ve chvíli, kdy ucítil známou vůni, byl schopen soustředit se pouze na jedinou věc. Na jeho blízkost. Hravě se kousl do rtu, když na uchu ucítil horké výdechy.
„Měl jsi ležet v posteli,“ řekl Tom se smíchem. Od první chvíle věděl, že to Bill nevydrží déle než dvě hodiny, které on strávil mimo dům.
„Pumba mě probudil a už jsem nemohl usnout. Jsem v tom nevinně,“ hájil se Bill a položil svoje dlaně na ty Tomovy. S potěšením vnímal, jak se roztřásly.
„Nevěřím ti,“ vydechl Tom a s úsměvem si klekl vedle něj. Pořád však svíral Billovy ruce v těch svých. Nechtěl jej pustit už ani na minutu. Měl strach z toho, co by se stalo, kdyby to náhodou udělal. „Copak to píšeš?“ zeptal se a očima zvědavě pokukoval po papíře, kterému se Bill předtím věnoval.
„Seznam,“ odpověděl Bill, pustil Tomovu ruku a přiblížil papír tak, aby na něj viděli oba. „Sepsal jsem všechna místa, která bychom měli navštívit a také činnosti, co musíme udělat.“
„Je toho hodně,“ Tom pobaveně kroutil hlavou a očima rychle prozkoumával jednotlivé body.
Opět mohl jen žasnout nad Billovými organizačními schopnostmi. Nevynechal snad jediné místo, které spolu jako děti navštívili a nezapomněl na jedinou z věcí, které spolu vyváděli. Simone jim to ulehčila tím, že ušetřila jejich
lipový domeček a tak nemuseli stavět nový. Bill ale na seznam připsal jeho renovaci a Tom mohl jen souhlasit. Při jednom z bodů se však zastavil a hlasitě se rozesmál.
„Opravdu chceš ještě jednou kempovat v lese? Myslím, že jednou to stačilo. Mohli bychom být doma na zahradě a hrát si na to, že jsme v lese.“
„Nebylo to tak zlé,“ ozval se Bill plaše a otočil se na židli tak, aby byl tváří k Tomovi.
„Mám ti připomenout, cos vyváděl?“ Tom jej pobaveně dloubl do boku.
„Asi raději ne,“ Bill ukryl tvář do dlaní, aby tím zamaskoval červeň, která se mu do ní vkrádala. Najednou si na něco vzpomněl. Spustil ruce a vymrštil se ze židle tak rychle, že chudák Tom neměl šanci zareagovat dostatečně rychle, na kolenou ztratil balanc a převrátil se.
„Omlouvám se,“ Bill k němu natáhl ruce a pomohl mu vstát. Neubránil se však tlumenému chichotání, které postupem času přerostlo ve smích. Tom se na něj naoko uraženě díval, ale ve skutečnosti by dal všechno na světě za to, aby ten smích mohl poslouchat celé hodiny.
„Jen jsem si vzpomněl na tvůj vzkaz. Koupil jsi Andymu ten dárek?“ ptal se Bill zvědavě a pomalu couval k posteli. Usadil se na jejím kraji a nespouštěl oči z Toma, který váhavě přikývl. Billovi to začínalo docházet. Stiskl víčka a nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Prosím, řekni, že jsi nekoupil toho zajíce,“ vydechl, ale usmíval se a Tom doufal, že je to dobré znamení.
„Jsem si jistý, že se mu bude líbit,“ ozval se nesměle a dřív, než stačil Bill jakkoliv reagovat, došel k němu a s nadšením malého dítěte jej chytil za ruce. „A mám něco i pro tebe.“
Bill překvapeně zamrkal a zvědavě se díval za Tomem, který se na chvíli vytratil z jeho pokoje, a když se vrátil zpět, nesl v rukou malou krabičku.
„Co to je?“ zeptal se Bill tiše. V břiše se mu usadil nádherný pocit už jen z toho důvodu, že mu Tom chtěl udělat radost a tak mu něco koupil. Na druhou stranu měl ale trošku strach, protože Tom nebyl ve vybírání dárků příliš spolehlivý a nikdy nevěděl, co od něj čekat.
„Podívej se sám,“ Tom se hravě kousl do rtu, podal bratrovi své překvapení a sledoval, jak roztomile zalapal po dechu, a vzápětí si překryl ústa dlaní. Dírky na krabici a chvění uvnitř mluvily za všechno.
„Tys mi koupil zvířátko?“ zeptal se Bill šeptem a nemohl se dočkat toho, až se podívá, co je uvnitř. „Je to ten králíček, nebo morče?“ ptal se, zatímco opatrně otevíral neočekávaný dárek.
Ve skutečnosti mu na tom ale vůbec nezáleželo. Věděl, že si jej zamiluje tak jako tak. Jakmile však konečně otevřel krabici a zjistil, co je uvnitř, bodlo jej u srdce.
Zvedl hlavu, a když se díval bratrovi do tváře, cítil, že se mu do očí derou slzy.
Tom se rozpačitě poškrábal ve vlasech. „Zapomněl jsem, co je to za druh, ale zdál se mi milý. A taky ta barva… myslel jsem, že by se ti mohl líbit.“
Bill nic neřekl, silně stiskl rty a překvapeně vydechl, jakmile ptáček vylezl z krabice a seskočil mu přímo do dlaně. Od takového zvířete by čekal, že okamžitě po otevření krabice vyletí, ale zdálo se, že ptáčkovi se nikam letět nechtělo. Zvědavě se rozhlížel po svém novém domově a Bill při pohledu na něj netušil, jak reagovat.
„Prodavač říkal, že je divný, protože odmítá létat, ale já… chtěl jsem ti udělat radost.“
Bill těžce polkl a láskyplně pohladil ptáčka po modrém křídlu.
„Není divný,“ vydechl. „Je překrásný.“
Tom vydechl úlevou a konečně přestal křečovitě postávat vedle postele. Rychle doběhl pro ostatní věci, a když se vrátil, klekl si před Billa a postavil vedle sebe klec, kterou pro jeho nového mazlíčka koupil.
Bill si s opeřencem ještě chvilku hrál, nechal jej, aby mu přeskakoval z jedné dlaně na druhou, mluvil na něj a vymyslel pro něj i jméno.
„Blue?“ zeptal se Tom, když za ptáčkem zavřel dvířka klece a ten se spokojeně pustil do jídla.
„Jo,“ Bill jej s úsměvem sledoval a přemýšlel nad tím, kam klec uloží. Chtěl jej mít někde hodně blízko sebe. Ten ptáček symbolizoval něco pro něj hodně důležitého. „Myslím, že je to dokonalé jméno.“
„Takže se ti líbí?“ Tom se posadil vedle něj a sledoval Billův profil tváře.
„Moc se mi líbí. Děkuju, Tome,“ otočil se k bratrovi tváří a věnoval mu něžný úsměv předtím, než se k němu nesměle naklonil a váhavě vsál jeho spodní ret mezi své.
Ještě pořád si nezvykl na ten pocit, že to může udělat, kdykoliv se mu zachce. Cítil, jak kolem něj Tom omotal paže a přitiskl jej na svůj hrudník. Bill do jeho úst tiše zasténal, hladil jeho jazyk tím svým a modlil se, aby měl kouzelnou moc a udělal ten okamžik nekonečným. Za stálého líbání pomalu klesal na záda a Toma táhl s sebou. Cítit na svém těle tíhu Tomova těla, vdechovat jeho vůni a přijímat jeho polibky bylo to nejkrásnější, co si v danou chvíli uměl představit.
Na vteřinu otevřel oči, setkal se s pohledem ptáčka, a to malé zvířátko jako by najednou rozumělo všemu, co se v něm odehrávalo.
Zavři oči jako já,
Objevíme spolu ráj.
A on je zavřel a naplno se oddal Tomovu laskání.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Tomove spomienky trhali srdce. Aj tá Billova radosť, že našiel svojho ozajstného Toma:( Bolo mi do plaču keď mu Tom hovoril tie krásne slová.
Andyho mamky mi je strašne ľúto. Snáď si dá povedať a tú operáciu im dovolí vybaviť.
Vtáčik pre Billa je prekrásny darček od Toma. Znovu musím napísať, že v Tvojom podaní B-kay sú tak krásne nežní, až sa pri čítaní zastavuje dych. Je to prekrásne:) Ďakujem♥
Ty vzpomínky jsou moc smutné ale doufám že už se jim nestane nic zlého.
Ty Tomovy vzpomínky! 🙁 Úplně se mi u toho chtělo plakat, připadalo mi to ohromně smutné. Oba se tak moc milovali, ale navzájem se trápili a nebyli spolu. 🙁
Trošku jsem doufala, že se Tom s Andreasem setká a vyříkají si to. Vážně jsem se na to moc těšila, protože jsem byla velice zvědavá na Andreasovu reakci a hlavně na všechny jeho výmluvy. Nakonec to nedopadlo, ale to nevadí. Pochybuju, že by to Tom jen tak vzdal. Věřím, že si všechny věci bude chtít s Andreasem vyříkat, takže se nakonec všechno dozvím.
Andyho maminka vypadá jako strašně úžasná, hodná a milá žena. Už jen proto je mi líto, jak ošklivě s ní Andreas zachází. Jak to tak vidím, tak Andreas nemá srdce, a jediné, co jej zajímá, je jeho vlastní blaho. Je to škoda, že tak úžasný člověk, jako je jeho matka, má takového syna. Doufám, že Tom s Billem nakonec Anně pomohou. 🙂
A mám ohromnou radost za Billa! Tenhle křehoučký, zranitelný Bill, je úžasný! ♥ Ty jej dokážeš vždycky báječně opsat. Miluju postavy Billa a Toma v Tvém podání, protože je to naprostá dokonalost! ♥ A dáreček v podobě malého, modrého ptáčka, byl báječný! ♥
Děkuji za díl, B-Kay! 🙂