autor: Muckátko :o*
Pokaždé, když se Bill vzdálil od svého pokoje, se ujišťoval, že opravdu zamkl.
Setovi nevěřil.
Věděl, že se bude snažit šťourat a za tu dobu, co jej znal, mu bylo jasné, že je schopný překročit i jeho soukromí, aby dostál své pravdě. Tušil, že jeho malou lež nespolkl úplně i s navijákem. Dokázal mu to vyčíst z tváře, když váhal, jestli odejít a tím riskovat, že před ním Bill deník schová tak, že už jej nenajde opravdu nikdy, což Bill koneckonců udělal tak jako tak. Ať už byly dveře zamknuté nebo nebyly.
Rozmýšlel se o místech, kam by mohl deník ukrýt. Žádnou uvolněnou parketu nenašel, trezor zabudovaný za obrazem také ne a nic lepšího než obvyklé skrýše, jako deník schovat v prádle, pod matraci a na podobná místa, nepřišel. Nakonec se rozhodl knihu nenápadně zamotat do těžkých závěsů na okně, které potom páskem svázal, aby držely na stranách a samy se nezatahovaly. Mašli na pravém závěsu, který byl zčásti skryt za pracovním stolem, utáhl mnohem více než tu na levé straně. I kdyby ale přece jen uzel povolil a kniha ze sevření vyklouzla, dopadla by na zem, kde by zůstala skryta lemem závěsu, který ležel až na podlaze.
K deníku se Bill ještě nedostal, protože se vždycky našlo něco, co muselo dostat přednost, přestože byl napnutý jako kšandy, co ten deník musí skrývat, když o něj Set tak usilovně bojoval. Skoro jako by z něj měl strach. Ke čtení se dostal až později odpoledne, kdy dostal od mámy propustku, že už nebude potřebovat s ničím pomoct.
Vklouzl do pokoje a zavřel za sebou. Zašklebil se, když jej do nosu udeřil podivný pach.
Když odsud ráno odcházel, nepamatoval si, že by něco cítil, ale nejspíš si na to jeho nos zvykl a teprve až po změně vzduchu si uvědomil, co celou noc dýchal. Otevřel proto okno, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch, kterého bylo kolem dosti, protože všudy přítomné rozlehlé lesy s výrobou kyslíku opravdu nezahálely.
S deníkem v levé ruce odsunul stranou přikrývku, posadil se na matraci a pohodlně se opřel o dřevěnou pelest postele, hromadíc za svá záda polštáře, aby jej nic netlačilo. Položil si deník na stehna a nejdřív nalistoval první popsanou stránku. Teprve pak knížečku zvedl a přitáhl si ji k obličeji, aby se mohl pohodlně začíst do obsahu.
Předchůdci tohoto deníku jsou významní pouze pro zaryté milovníky historie, kteří jednou budou chtít zkoumat zážitky starých lidí, kteří prožili něco, co pominulo dříve, než se oni narodili. Více než o historických faktech však pojednávají o mém životě a o všem, co jej kdy zkřížilo. Mnoho z nich se však zatoulalo, nebo posloužily jako krmení pro knižní moly.
První oficiální zápis do tohoto deníku začíná v měsíci září roku 1989.
3. září 1989
neděle
Kronika, která zaznamenává veškeré události, které se stanou na území vesnice Schalbach nebo jejím blízkém okolí, jsou zevrubné a psané tak, aby byly přístupné všem, kteří do ní budou chtít nahlédnout. Však veškeré informace, zatajená fakta a tajemství píši na tyto stránky, ke kterým se jen tak někdo nedostane, protože deník po každém zápisu pečlivě ukrývám. Skrýš mi poskytla tajná schránka v dřevěné skříni v hale.
Vím, že tu nebudu věčně. Tajemství, které ukrývám a které jsem se rozhodla vtisknout do slov, kterými zaplním tyto stránky, ví jen velmi málo lidí a v této nesnadné době to tak musí i zůstat. Pokud však deník najde někdo, komu do rukou nenáleží, mohu pouze doufat, že já již nebudu mezi živými, aby na mě nepadl žádný trest, a zároveň si moc přeji, aby byl deník objeven v okamžiku, kdy se svět změnil a ta změna dorazila i do naší vesnice. Měl by jej najít někdo, kdo to tajemství zvládne, a zároveň si bude vědět rady, jak s ním naložit.
Prvního září roku 1989 se Anabele Wienerové narodil syn. Situace, která panovala ve vesnici, byla pro ni jako pro samoživitelku s nemanželským dítětem neúnosná. Věděla, že jakmile se vesnice dozví, že porodila chlapce, okamžitě se objeví na černé listině. Lidé jí budou opovrhovat, odstrkovat, až ji nakonec psychickým nátlakem donutí vesnici opustit, na což ale Anabel neměla peníze. Neměla prostředky, aby sbalila sebe i své dítě a odjela pryč. Neměla kam. Ne jako ty ostatní rodiny, které se pro začátek mohly uchýlit u svých příbuzných, než si najdou jiné bydlení. Anabel neměla nikoho, kdo by jí pomohl.
Ačkoli byla velmi samotářská a ještě jako bezdětná se lidí spíše stranila, byly i doby, kdy se posadila na mši vedle mě a vyměnila si se mnou pár slov, což se v jisté míře mohlo považovat za začátek podivného přátelství a důvěry ke mně.
Dnes, 3. září, se domem rozezněl zvuk zvonku. Birgit, má pomocnice, se ujala úlohy majordoma a šla se podívat, kdo se dožaduje pozornosti. O to překvapenější byla, když před domem nenašla ani živáčka. Tedy – téměř. Na schodech přede dveřmi ležel světlý proutěný košík, ve kterém byla zmuchlaná bledě modrá dečka, a v ní se hýbalo malé novorozeně. Birgit jej vzala dovnitř a s rozpaky vetknutými v tváři pro mě přišla do pokoje, protože v košíku byla obálka, jež byla adresována přímo mně. Na slova, která jsem si v dopise přečetla, pravděpodobně nikdy nezapomenu.
Bill otočil stránku, když z deníku vyklouzl papír, který v něm byl založený. Odložil deník stranou a rozložil dopis, který byl na dvakrát složený, aby se vešel do malé obálky. Začetl se.
Alindo,
vím, že nemám nejmenší právo Tě o něco žádat či prosit, ale člověk ze zoufalosti udělá mnoho věcí, aby se zachránil. Porodila jsem syna. Chlapce. Někoho, kdo bude trnem v oku celé vesnici. Na koho se budou všichni dívat skrze prsty, dokud se jim nepodaří nás oba z vesnice vyhnat.
Nemám nikoho. Nikoho, na koho bych se mohla obrátit, kam bych se mohla uchýlit.
Snažně Tě prosím, ukryj mé jediné dítě, aby se alespoň jemu dostalo klidného dětství, aniž by musel projít vším, čím musely projít všechny rodiny, kterým se narodili chlapci. Nebude to lehké. Vím to. Ale nedokážu si představit, že bych pro svého syna našla lepší náhradní mámu, než jsi Ty. Jen o jedno Tě ještě požádám, i když už teď žádám přespříliš, pojmenuj jej Tom. Alespoň tohle jediné si přeji, aby dostal od své pravé mámy, když mu víc nabídnout nemohu.
Zachraň prosím mého syna!
A. W.
Bill vzhlédl od autentického dopisu s otevřenými ústy. Takže to dítě nezemřelo, jak se domnívala policie. Přežilo, jak tvrdili vesničané, když vyhořel ten archiv, ačkoli to bylo nesmyslné spojovat nehodu s jeho narozením. Dostal se sem do domu a Alinda jej měla vychovat.
S touhou po dalších informacích se ponořil do dalších stran.
5. září 1989
úterý
Zdánlivě utajené předání dítěte se však rozplynulo jako pára nad hrncem. Někdo z vesnice se o Anabelině porodu dozvěděl a rychle se to rozneslo po celé vesnici. Šířilo se to jako mor. Okamžitě se všichni začali zajímat, kam Anabel dítě ukryla, protože pokaždé, co vyšla z domu, s sebou svého syna neměla. Podezření přišlo okamžitě. Skrývá své dítě, protože jde o chlapce. S touto variantou se však mnozí nespokojili a šli dál. Obvinili Anabel, že své dítě zabila, aby se jej tiše zbavila, aby nemusela čelit opovržení a aby uchránila vesnici před dalším neštěstím.
7. září 1989
čtvrtek
Dnešním dnem bylo zahájeno policejní vyšetřování tak, jak je popsané v kronice. Byli se ptát i tady. Pozvala jsem vyšetřovatele dovnitř a chovala se tak, jako bych neměla co skrývat. Vyptávali se, co vím o Anabel, jak dobře ji znám. Víc než pravdu jsem jim ani říct nemohla, protože těch pár slov, které jsme si spolu vyměnily při mších, se nedalo nazývat přátelstvím. Odešli bez žádné přínosné informace se skloněnou hlavou a prázdným výrazem.
Bylo mi jasné, že vyšetřování jen tak neskončí, dokud se policie nedopracuje k nějakému výsledku, proto bylo třeba učinit několik bezpečnostních opatření. Dnes to byla otázka pár sekund, než Birgit otevřela dveře návštěvě, já uslyšela krátké strohé představení kapitána a rychle dala povel Elenor, aby dítě i s košíkem ukryla v západním křídle. Nemohu dopustit, aby se podobná překvapení opakovala a štěstí nás po nějaké době zradilo.
Set dostal jasné povely. Bylo třeba dát do pořádku alespoň jeden jediný pokoj v západním křídle, který by později dítěti posloužil jako útočiště. Mohl bydlet v jednom z pokojů pro hosty v tom východním, ale kdyby snad došlo na domovní prohlídky, obávám se, že v ten okamžik by byl Tom nalezen během chvíle.
Po Setových opravách nábytku se pustila Birgit s Elenor do kompletního úklidu jedné místnosti. Záměrně ponechávaly všechny ostatní ložnice špinavé a neudržované. Bylo to nedůstojné, ale jiná možnost, kam chlapce ukrýt, nebyla.
14. září 1989
čtvrtek
Pátrání po údajně mrtvém dítěti bylo pro neúspěch ukončeno a zároveň měla být z vazby propuštěna Anabel, jejíž duševní stav se za dobu pobytu ve vyšetřovací vazbě rapidně zhoršil. Myslela jsem, že by po čase, mohla zmizet stejně jako její potomek. Mohla by se uprostřed noci dostat sem do domu a zůstat tak se svojí jedinou rodinou, kterou našla ve svém synovi.
Rozhodnutí soudu o jejím propuštění byla otázka několika dnů, však Anabel tak dlouho čekat nedovedla.
15. září 1989
pátek
Dnes v brzkých ranních hodinách našli Tomovu biologickou matku v její cele mrtvou. Nepříliš dokonale vytvořená smyčka z bílého prostěradla, jež byla omotána kolem jejího krku, se postarala o ztrátu dalšího občana této vesnice. Strážník, který měl v noci službu a byl povinen obcházet cely každou hodinu kvůli kontrole, byl vzat do vazby a bude podroben vyšetřování, ačkoli si nemyslím, že bude z něčeho obviněn. I kdyby dodržel své povinnosti, neštěstí by nezabránil. Než by se během další hodiny k Anabel do cely dostal, stihla by se oběsit hned několikrát.
Zbývá jen hádat, s jakým odůvodněním bude případ uzavřen.
Nebude možné pokračovat pro ztrátu jediného svědka?
Nebo přeci jen vinu svalí na Anabel, že neunesla tíhu svých hrůzných činů a raději spáchala sebevraždu?
Nebo to bude kvůli absenci mrtvoly jako důkazu, že chlapec opravdu zemřel násilnou smrtí?
Jedna z těchto verzí to bude jistě a já se modlím, aby jako důvod uvedli tu první variantu, která by nepošpinila Anabelinu pověst ani památku, když už není schopna bránit ji sama.
25. září 1989
pondělí
Další zápis přibývá až deset dní po tom posledním, jelikož je Tom neuvěřitelně živé miminko. Jeden malý človíček, a přesto dokáže beze zbytku zaměstnat 4 dospělé osoby. Myslím, že z něj jednou vyroste mladý muž, který bude vědět, co chce a tvrdě si za tím půjde. Stačí, když mu upadne dudlík z pusinky. Dokáže křičet a plakat tak dlouho, dokud si nezíská něčí pozornost a pomoc.
Před pár dny musel Set zajet do města, aby nakoupil věci, které miminka potřebují. Nikdy jsem nedostala možnost být matkou, ale hádám, že péče o dítě patří mezi základní instinkty každé ženy, proto nebylo tak těžké uhádnout, co vše bude třeba nakoupit, aby malý Tom nestrádal. Pochopitelně nemohl Set nakoupit ve vesnici, kde se každý zná s každým. Jedna z prodavaček velmi šikovnými a mazanými otázkami dokáže z člověka vytáhnout vše, co potřebuje, a nevím, jak by Set vysvětlovat, proč kupuje dudlíky, dětskou stravu a další věci.
Po jeho návratu jsem začala věřit, že bude vše dobré a že vše zvládneme, protože teď už jsem měla po ruce věci, které mi s Tomem pomohou. Když mi jej Anabel nechal u dveří jen v košíku s dečkou, nemyslela jsem si, že to zvládnu, ale dnes vidím v dálce slunce symbolizující naději.
1. říjen 1989
neděle
Dnes má Tom jeden měsíc. Křik, pláč a dětské žvatlání naplňovalo každý kout domu, a i když vidím nepohodlí v Setových nebo Birgitiných očích, jsem za to ráda, protože i když je Toma plný dům, není v něm tak smutno a mrtvo. Jako by všechny staré věci získaly nový lesklý nátěr, obrazy dostaly zpět zářivé barvy a každou místností proudil čerstvý vzduch.
Nad dřevěnou postýlkou visí několik plyšových hraček ve tvaru hvězdiček nebo slunce a slzy dojetí se mi občas derou do očí, když vidím, jak se na ně Tom dívá, aniž by jim rozuměl, nebo po nich natahuje drobné ručičky, i když ve svých dlaních ještě nic dlouho neudrží.
Moc rád se chová. Vždycky položí hlavičku na mé rameno, strčí pěstičku do úst a těká očima kolem dokola po novém prostředí.
Možná není můj vlastní, ale díky němu se mi daří utišit mé mateřské pudy i v tak pokročilém věku.
Bill se usmál. Nikdy nebyl ten typ, který by se bůhvíjak rozněžňoval nad dětmi, ale to, jakým způsobem bylo vše popsáno v deníku, jej nutilo k úsměvu. Možná také proto, že tam byly samé hezké věci. Bylo sice zvláštní představovat si Alindu, jak se ve svých 67 letech stará o malé miminko, ale byl rád, že se Tom dostal do dobrých rukou a nezůstal někde napospas svému osudu.
Sklonil se ke stránkám, když se ozvalo klepání na dveře.
Zazmatkoval a rychle strčil deník pod polštář, o který se opíral a vrazil si do uší sluchátka od vypnutého I-Podu. Zašklebil se, když si sluchátka zatlačil do uší opačně a levé jej tlačilo v pravém uchu.
„Bille?“ nakoukl do pokoje Gordon.
„No?“ vyndal si Bill z uší sluchátka, i když v nich nic nehrálo a podíval se na nevlastního tátu.
„Máma dělá něco mezi pozdní svačinkou a brzkou večeří a chtěla, abych pro tebe došel.“
„Hned jsem tam. Díky,“ poděkoval a začal se hrabat z postele. Gordon pouze přikývl a k Billovu štěstí zavřel dveře a odešel. Bill potřeboval deník ukrýt a to by s Gordonem mezi futry asi nešlo udělat tajně.
Položil I-Pod na noční stolek a sáhl pod polštář, aby vylovil deník. Jako vždy přešel k závěsu, deník do něj zamotal a zavázal mašli.
Ujistil se, že jej nikdo tajně nepozoroval třeba ze zahrady a teprve potom opustil zamknutý pokoj, aby mohl rychle nakrmit jídlem svůj žaludek a pak začít krmit svoji zvědavost zápisy z deníku.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
***
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Juchuuu konecne Tom! Alespon zminka o nem 🙂 takze je to opravdu on, kdo se skryva v zapadnim kridle. Jen nechapu, ze dospely chlap uz nevzal nekam roha. Tak treba ma az prilis rad svuj dum. Nicmene mi je zahadou, ze Set a ty babizny nechteli aby denik nekdo nasel. Co chteji s Tomem udelat? Jsem tak natesena, doufam, ze se Bill stretne s Tomem brzy. Jinak Bill je uzasny, moc hezkou schovku vymyslel 😀
Pises opravdu skvele, Muckatko, clovek se zacte a pribeh vzdy konci driv, nez bych rada :))) dekuji za dalsi kapitolu 😉
Takže všechny mě teorie potvrzeny, jak jsem čekala. Ale mám úplně stejné otázky jako Lexi. Proč sakra Tom někam nezdrhne, je přece dospělý, ne? Kdyby se najednou objevil ve vesnici, tak by přece nikdo netušil, kdo ve skutečnosti je… A taky nechápu, co s ním Set jako zamýšlí, to ho tam chce držet věčně? A jak to chce provést, když se dům prodá?
Pořád tak moc tajemných otázek… A já se nemůžu dočkat, až na ně budu znát odpovědi!
Moc se těším na další díl!
Tiež mi vŕta v hlave prečo sa Tom stále skrýva. Ale keď je tak vychovaný a asi nevie o svete nič a ani nemá doklady, tak iné možnosti asi ani nemá. Som zvedavá kedy ho Bill objaví a aký bude Tom 🙂 Už sa na neho teším.
Ďakujem za kapitolu.
Jsem zvědava kdy se kluci potkají a co bude dál.
Tá skrýša v závese je veľmi dômyselná 🙂 Bill je pekne chytrý 😀
Konečne zmienka o Tomovi! Som skutočne rada, že sa aspoň takto už objavil na scéne a ako už písali dievčatá, tiež som zvedavá, prečo doteraz z toho domu neodišiel a nezačal žiť niekde inde… v tom ešte čosi bude 😀 a tiež ma zaujíma, čo s ním Set vlastne plánuje.
Inak sa však už veľmi teším, keď sa Bill s Tomom stretne. Ak sa dobre pamätám, tak v úvode k poviedke si písala niečo okolo 15. kapitoly 😀 Verím, že pre Billa bude pekný šok, keď sa dočíta, že Tom v dome stále žije 🙂
Ďakujem za časť.
Konečne! Už len aby sa stretli
Takže už si můžeme být jistí, že je v západním křídle Tom.. Stejně jako holky mě ale napadla otázka, proč tam Tom pořád zůstává.. Myslím, že to bude ještě hodně zamotané a že se máme na co těšit.. Jsem moc ráda, že už se nám poodhalilo něco z deníku a moc se mi líbí Billova skrýš, i kdyby přišel Set čmuchat do jeho pokoje, doufám, že deník by nenašel.. 😀 Nemůžu se dočkat jejich setkání.. 🙂 Moc se těším na další díl.. 🙂
Teda holka,klobouk důle.Fakt máš talent 🙂 jsem napjatá jak kšandy,už aby byl další dílek 🙂 jen tak dál 🙂
Takže nakonec všechno, co jsem si myslela, je pravdou! 🙂 Moc jsem tomu raději věřit ale nechtěla, protože u téhle povídky člověk nikdy neví, co čekat, takže jsem si říkala, že nás chceš jen nějak napálit a že to klidně může být všechno úplně jinak, než to vypadalo!
Musím říct, že zmínka o Tomovi mi udělala ohromnou radost! 🙂 Naprosto se přiznám, že mi už Tom začínal chybět, a teď, když už o něm alespoň víme, z toho mám ohromnou radost. Moc se mi líbily ty Alindiny zápisky v deníku ohledně Toma. Člověk má hnedka pocit, že je mu Tom bližší a to i přes to, že nám bylo dovoleno jej zatím poznat jen jako malé miminko a ještě k tomu jen skrz řádky v deníku.
Strašně moc se těším, až Bill Toma pozná. Nemám vůbec ponětí, jak to bude probíhat a hlavně si myslím, že si Bill zatím myslí, že už Tom v domě ani není. Nebo alespoň mě by to na jeho místě napadlo, protože Tom je už přece jen ´velký kluk´, takže by mě první napadlo, že už z domu dávno odešel. Jenže zase ta Setova tajemství a podivné chování…no, kdo ví, co si Bill myslí. Třeba se to v dalším díle dozvíme! 🙂 Každopádně věřím tomu, že to zajímavé bude ještě hooooodně!
A musím plně souhlasit se slovy Lexi. Píšeš tak báječně, že se člověk tak začte, že už je konec dílu. Báječná povídka, MOC za ni děkuji! ♥♥