Just admit it 15. (konec)

autor: Gabby

Ty jo, tak je to tady. Konec! Ale šťastný konec! Musím vám k tomu něco napsat, jak se sluší a patří. 😀 Tahle povídka mě opravdu provázela od začátku až do konce. Musím přiznat, že vždy, když jsem například jela do školy, tak jsem přemýšlela, co bych tak mohla dát do dalšího dílu? Čím Tom překvapí tentokrát? Jak bude Bill psát další text? Jednoduše mi tahle povídka přirostla neskutečně k srdci a k jejímu vzniku mě vlastně dovedli kluci sami jejich nejnovějším albem. Když posloucháte písničky z toho CD, jen málo koho by nenapadlo, že se téměř v každé písničce objevuje twincest. Haha nebo snad ne? No, těžko říct, ale nám to určitě nikdo vysvětlovat nemusí. My to víme nejlépe. 😀
Dále bych vám chtěla moc poděkovat za vaše komentáře. Opravdu jsem na nich závislá a vždy oslavuju, když se nějaký objeví, hehe. Takže doufám, že se vám moje povídka Just admit it líbila a prozradím, že po Novém roce se ode mě dočkáte další, ale víc zatím neprozradím.
P.S.: Užijte si svátky! 🙂
Vaše Gabby

„Billi, pojď sem.“ Tom smyslně zavrněl a přitáhnul si svého bratra zpátky do náruče. „Ještě mi neutíkej.“ Zašeptal u jeho krku, který poté zasypal několika vroucnými polibky.
„Tome!“ Uculil se Bill a nechal se přimáčknout ke zdi. „Vždyť víš, že už musíme jít.“ Připomněl mu a lehce jej od sebe odstrčil, i když velice nerad.
„Však oni klidně ještě chvíli počkají.“ Nenechal se však tak jednoduše odbýt Tom a hned se k Billovi opět přiblížil a přisál se na jeho růžové rty.
Bill se usmál, polibek bratrovi oplatil, ale stejně jej od sebe poté musel znovu odstrčit. „Čekali pět let, blbečku.“ Bill se laškovně usmál a prošel kolem svého dvojčete, přičemž jej pohladil po rameni svojí dlaní.

Od oné noci u Gustava byla dvojčata naprosto nenasytná. Vše se konečně vrátilo do starých kolejí a oni se opět mohli oddávat své tajné lásce. Tedy téměř tajné. Gustav jim dodnes vyčítal to, že tenkrát dvě hodiny mrznul před vlastním bytem, ale přesto to celé nemyslel vážně. Byl šťastný, že se ti dva konečně mohli vyhnout hloupým výčitkám a hrám, aby si konečně uvědomili, že mají být spolu. A také, že konečně byli…
„Já vím, ale-“ Zkusil to ještě jednou Tom, ale byl umlčen.
„Ne, ne, žádné takové. Copak ti to jednou nestačilo?“ Bill kontroloval svůj vzhled v zrcadle v hotelové koupelně. Vypadal božsky.
„Ty víš, že ne.“ Tom ho zezadu chytil za pas a nasál jeho vůni. „Chci tě pořád.“ Tom slyšel bratrovo vzrušené zamručení, ale tušil, že znovu bude odmítnut. Přeci jen bylo 6. března, což také znamenalo první den velkolepého turné Feel it all. Celá kapela Tokio Hotel už od včerejšího večera pobývala v prestižním Londýnském hotelu a nemohla se dočkat dnešního večera. Ten úžasný pocit být znovu na pódiu před fanoušky byl téměř na dosah.

„Už jsme na hotelu.“ Gustav, opřený o recepci, rychle naťukal zprávu do svého telefonu a odeslal ji Billovi. Bylo už pozdě večer, ale přeci jen chtěl své kamarády obeznámit s tím, že už i oni dorazili na místo a možná se s nimi i na chvíli setkat.
„Super, ale uvidíme se zítra.“ Přišla téměř okamžitě odpověď a Gustav nepotřeboval nic jiného vědět. Byl mu jasný celý význam zprávy.
„Díky!“ Ozvalo se vedle něj nadšeným hlasem. Téměř už jen periferně stihnul zaznamenat, jak poblázněný Georg vytrhnul recepční klíček od pokoje z ruky a už utíkal chodbou pryč. „Tome, Bille, už jsem tady!“ Rozkřiknul se na celý hotel a hnal se jako splašený chodbou za svými kamarády. Jeho oči zářily jako dvě poskakující hvězdičky.
„Kam se tak ženeš?“ Zeptal se Gustav, který šel kousek za ním a nikam nespěchal. Dnes večer si chtěl jen lehnout, objednat si nějaké pivo a dívat se v klidu třeba na nějaký film. Rozhodně měl v plánu se na zítřejší koncert pořádně vyspat. Už teď byl trochu nervózní.
„Za dvojčaty! Slíbili mi, že si na xboxu zahrajeme tu novo hru!“ Zahalekal Georg, aniž by se na bubeníka ohlédl. Ten však musel okamžitě začít jednat, jelikož mu došlo, co má jeho opičí kamarád v plánu.
„No tak to prr, to počkej.“ Rychle Georga chytnul za batoh, který měl na zádech a přitáhnul ho zpátky k sobě. „Na to zapomeň. Určitě už oba dávno spí.“ Řekl první, co ho napadlo a snažil se kamaráda odtáhnout k jejich pokoji.
„Takhle brzo? Bill nikdy nechodí spát tak brzo.“ Nenechal se lehce obalamutit Georg.
„Ale víš, jak to má před koncerty. Potřebuje se uklidnit a uvolnit a to mu jde nejlépe s Tomem.“ Gustav se nad svými dvojsmysly lehce pousmál, ale hned se snažil z hlavy vymanit představu milujících se dvojčat.
„Ale Gusťo…“ Zkusil to ještě jednou Geo.
„Žádný ale. Dokonce mi psali zprávu, že už jdou spát.“ Leda spolu; pomyslel si Gustav, ale rychle si v mysli jednu švihnul, aby se probral. „Tak pojď. Půjdeme na pokoj.“

Dvojčata zrovna seděla v šatně v zákulisí a popíjela nějaký nealkoholický drink ze skleněné láhve. Byli nervózní již od brzkého rána, avšak teď už se to na nich začalo lehce podepisovat.
„Nechceš si jít ještě zapálit?“ Zeptal se Bill, když upil ze své láhve. Její etiketa byla napůl stržená.
„Myslím, že už bychom neměli. A ty víš, že teď to musí omezit kvůli hlasivkám.“ Snažil se mu domluvit Tom, i přesto, že teď měl na cigaretu docela chuť, ale chtěl držet basu se svým bratrem.
„Jo, to máš asi pravdu.“ Uznal nakonec zpěvák a podíval se ke dveřím. „Kde jsou vůbec Géčka? Myslel jsem, že to budeme my, kdo přijde pozdě.“ Bill se musel ušklíbnout, když si vzpomněl na dnešní vášnivé probuzení.
Tom lehce z jeho výrazu vyčetl, na co myslí a také se pousmál. „Třeba mají taky takové důležité věci na práci.“ Pomalu se přesunul na sedačce ke svému bratrovi a vtáhnul ho do objetí. „Ale určitě ne tak důležité jako my.“ Líbnul jemně Billa na čelo a poté se k němu přitulil.
„Hmm, to určitě ne.“ A zrovna, když se Bill k Tomovi natahoval, aby jej mohl políbit, se rozrazily dveře od šatny. Dvojčata od sebe během sekundy hbitě odskočila.

„Ahoj.“ Zamumlal Bill jakoby nic, když se zadíval na zbývající členy kapely Tokio Hotel.
„Čau.“ Pípnul Tom. V tu chvíli si přál, aby se propadl do země.
„Jak jste se vyspali?“ Snažil se hned navazovat konverzaci Bill a bázlivě se na Gustava s Georgem podíval. Napadlo ho, že je najednou atmosféra lehce napnutá, ale určitě nebylo možné, aby jim došlo, co se před chvílí dělo. Tedy Gustavovi už to mohlo být jedno, ale Georgovi ne. Ten přeci nic nevěděl. Ani nemohl. Jak by to přece zjistil?
A v ten moment Billa napadlo, že tohle muselo být snad poprvé, kdy je někdo málem nachytal. Nebo ne? Nevzpomínal si, že by je někdy někdo v minulosti viděl nebo jen přistihnul v podobné situaci.

„Zdár!“ Pozdravil nahlas Georg a rychle přispěchal k sedačce, na kterou se poté posadil. Přímo mezi dvojčata. Gustav mezitím stále stál u dveří. Zdál se být trošku rozpačitý.
„Už jste tady.“ Pípnul hloupě Tom.
„Jo, to jsme.“ Zasmál se Georg a rychle přehodil své dlouhé ruce kolem opěradla, tudíž i kolem ramen dvojčata. „A spalo se nám dobře. Skoro vůbec jsme vás neslyšeli.“ V tu chvíli se dvojčatům zastavila krev v žilách.
„Georgu!“ Okřiknul kamaráda Gustav.
„Co je?“ Zeptal se neomaleně Geo a Tom s Billem se na sebe podívali s hrůzou v očích.
„Gustave?“ Bill se zaraženě podíval na mladíka s brýlemi, který nasupeně postával opodál a zaraženě sledoval baskytaristu. „Co to má znamenat?“ Gustav jen naprázdno otevřel ústa a zakroutil hlavou.

„Tak pojď. Půjdeme na pokoj.“ Géčka se tedy vydali k jejich pokoji, který byl na stejném patře jako ten dvojčat. „Jsem docela unavenej.“ Prohodil jen tak mimo řeč Gustav, když od Georga vzal klíče a strkal je do zámku. „Asi půjdu hned spát.“ Mumlal si dál, přičemž ani nemohl zaznamenat zamračený výraz svého kamaráda.
„Hmmm.“ Zamručel Geo a hodil svůj batoh na postel. Gustav si mezitím z mini baru vytáhnul pivo a i s ním se natáhnul na svoji hotelovou postel. „Gustave.“ Začal znovu Georg.
„Co je, Geo? Jestli jde zas o ten blbej xbox, tak-„
„Ne, ne, o to nejde.“ Zastavil ho rychle Georg. „Chci se jen na něco zeptat.“ Upřesnil posléze.
„Aha.“ Gustav se uvelebil na posteli a zadíval se na kamaráda naproti. „O co jde?“ Georg se z ničeho nic zdál být nesvým. Naprosto zmizelo jeho vysmátí a typická poblázněnost.
„Jde o dvojčata.“ Odpověděl jednoduše, přičemž však nespouštěl pohled z Gustava, jehož stisk kolem studené láhve s pivem znatelně zpevněl, až mu zbělaly klouby.
„Co s nimi?“ Zeptal se Gustav. Snažil se znít moc nezaujatě Georgovou otázkou, ale tušil, že jeho hlas nebyl silný jako obvykle.

„No…“ Georg najednou vlastně nevěděl, co vůbec chce říct a vše mu začínalo připadat naprosto absurdní. „Nepřijdou ti dvojčata divný?“ Vyšlo z něj nakonec. V tu chvíli se chtěl plácnout do čela.
„Eh?“ Gustav na něj zaraženě civěl.
„Já vím, jsou divný pořád, ale myslím to jinak…“ Zkusil to tedy znovu Georg. „Už jsem se tě na to chtěl zeptat asi tisíckrát, ale nikdy jsem neměl odvahu. Bál jsem se, že by sis myslel, že jsem pošahanej. Prostě… nepřijde ti, že ty naše fanynky mají pravdu? Jako… že spolu fakt něco mají.“ Gustav se okamžitě zakuckal a vylil na sebe část piva.
„Jak tě tohle napadlo?“ Nyní to byl Georg, který se na kamaráda nechápavě díval. Jeho reakce ho docela zarazila. Čekal pravděpodobně smích, ale ne tohle.
„Pozoroval jsi je někdy? Je to tak očividný.“ Georg si nervózně žmoulal cíp své mikiny a téměř se až bál na Gustava podívat. Ten zatím prudce uvažoval. Jistě, že dvojčata pozoroval. Vždyť je před několika měsíci sám odhalil. Ale nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že nad něčím takovým mohl uvažovat i od pohledu zabedněný Georg. Tedy ne zabedněný, Gustav ho měl rád, jen byl občas docela pomalý. Co teď měl jen dělat? Říct mu pravdu? Ale vždyť přeci dvojčatům slíbil, že to nikomu neprozradí. Ale Georg byl člen kapely, byl jako rodina!

„Jo… pozoroval.“ Vykuňkal ze sebe nakonec Gustav.
„A?“ Georg začal naléhat a Gustav si zase jednou připadal jako v pasti.
„Co ti na to mám říct?“ Odpověděl tiše.
Zatím co Georg málem vykřiknul. „No to si děláš prdel. Ona je to jako pravda? Cože? Gustave, cože?“ Jako splašený se prudce zvednul a rychle přešel k balkónu, který otevřel a vyšel ven. Potřeboval na vzduch. Celé tohle neměla být pravda. Byť nad tím již několikrát přemýšlel, ale myslel si, že za všechno můžou jen média a řečičky, kterými se nechal zviklat. Potřeboval se jen ujistit o opaku. Ale tohle? Ona to byla opravdu pravda. „Děláš si prdel, že jo?“ Křiknul ještě jednou na kamaráda, který stále seděl na posteli s láhví piva v ruce. „Gustave, řekni mi, že to není pravda!“ Zamumlal ještě jednou Georg, tentokrát spíše k rušnému, nočnímu Londýnu.
„Je…“ Gustav došel na balkón, kde se opřel o zábradlí vedle Georga. „Ale jak jsi na to vůbec přišel?“ Tázal se zmateného kamaráda, který před sebe nepřirozeně třeštil oči.
„Víš, možná nebudu tak pitomej, jak si o mě všichni myslíte. Navíc… však se na ně podívej!“ Georg zněl lehce hystericky. Pravděpodobně byl ze zjištění stále lehce v šoku.
„Jo, no…“
„Ale počkej, ty to víš? Ty to víš! Gustave, ty to víš! Jak to, že to víš?!“ Georg začínal blednout a Gustav netušil, co dělat.
„Na, kuř.“ Nakonec vytáhnul krabičku cigaret a jednu Georgovi nabídnul. „Jo, vím to. Vím to už nějakou dobu a ty to teď víš taky, tak musíš přísahat, že to nikomu neřekneš, jasný?“ Díval se baskytaristovi zpříma do očí, ale ten se zdál být stále mimo. „Jasný?“ Lehce do něj dloubnul. Georg nakonec přikývnul.
„Ale… je to divný.“ Dodal nakonec přiškrceným hlasem.
„Jo, já vím, ale pořád je to Bill a Tom.“
Georg chvíli mlčel a nakonec přikývnul. „Jo, nikomu to neřeknu…“

„Takže… Georg ví?“ Vykoktal ze sebe téměř bez dechu Tom a lehce se od kamaráda, který vedle něj stále seděl na sedačce, odtáhnul.
„To teda vím!“ Usmál se od ucha k uchu Georg. Vypadal téměř až pyšný na to, že už konečně i on ví tajemství dvojčat.
„Aha…“ Vydechla svorně dvojčata. Ani jeden z nich nevěděl, jak se ohledně toho cítit a popravdě byli zděšení. Čím více lidí o tom ví, tím je větší pravděpodobnost, že se to dostane na povrch.
Georg se podíval kolem sebe a viděl jen posmutnělé a ustarané výrazy. To přeci ale nechtěl! Dnes měli být všichni šťastní a nadšení z nadcházejícího koncertu. Takhle to být nemělo. Dokonce i Gustav se cítil provinile. Připadal si jako zrádce, který chtě, nechtě, prozradil to největší tajemství, které mu kdy bylo svěřeno. „Ale já nic nepovím.“ Prolomil nepříjemné ticho Georg a povzbudivě se zadíval na dvojčata. „Věřte mi. Aspoň v tomhle. Vím, že mě máte občas za blbce, ale tohle je přece něco jiného. Jsem váš kamarád… a kamarádi přeci umí držet tajemství, no ne?“ S nadějí v očích se zadíval na Gustava, ale ten měl oči sklopené k zemi. „Nikomu tohle nikdy nepovím. Moc dobře vím, co by to znamenalo. Je to vaše věc… je to sice docela ujetý… ty vole, je to hódně ujetý, ehm, chci říct, prostě si dělejte, co chcete, což jste dělali pokaždé. Vždycky jste byli jako jeden, ale jste dva, tak byste měli být spolu…“ Oba bratři se na Georga podívali s protaženými výrazy. Byli opravdu překvapeni tím, co právě řekl. I Gustav se divil.
„Wow.“ Žasnul Bill.
„Jo, to jsi vážně řekl ty?“ Přidal se i Tom.
„Jen to, prosím vás, nedělejte přede mnou…“ Dodal ještě Georg s naoko zhnuseným výrazem, ale hned na to se začal hlasitě smát. Ostatní se rychle přidali.

O několik desítek minut později už kapela stála na pódiu a bořila celý klub svými novými písněmi. Všemi proudila skvělá nálada a oživující energie. Bylo to jednoduše úžasné opět stát na pódiu před svými fanoušky.
Bill běhal po pódiu jako splašený. Chvíli zpíval u Georga, chvíli u Toma a poté už zase byl uprostřed a zplna hrdla zpíval u Gustavových bubnů. Naprosto si vše užíval, jak jen mohl.
„We are young with open eyes, blinded by the city light. Lose control to feel alive. Just another day in paradise.“ (Jsme mladí a máme otevřené oči, které jsou oslepovány světly z měst. Ztrácíme kontrolu, abychom se cítili naživu. Je to jen další den v ráji.) Celým klubem se rozezněly tóny písně Kings of suburbia, za nimiž okamžitě následovala nadšená salva fanoušků. „Diamond sky, diamond sky, you and I, you and I.“ (Diamantové nebe, jen ty a já.) Bill se v tu chvíli zadíval na bratra, který hrál na kytaru a jako vždy k ní byl skloněný, avšak na malý, téměř až prchavý moment se zadíval Billovým směrem a jemu bylo jasné, že se i Tomovi vybavilo dnešní vášnivé ráno.

Have you heard the silent scream (Slyšel jsi ten tichý výkřik?)
Boys and girls born to be free (Kluci i holky se narodili proto, aby byli volní)
Love is our gasoline (Láska je naším palivem)
Livin‘ on this endless dream (Žijeme v nekončícím snu)

Tom se ušklíbnul lehce samolibým úsměvem a sklonil se zpátky ke kytaře a Bill mezitím odskákal zpátky ke Georgovi, který je pozoroval s lehce semknutými rty. Pořád nevěděl, jak na ně dva teď má reagovat a jak zjišťoval, veliké problémy mu to bude dělat hlavně na pódiu, když teď věděl, co všechny ty pohledy vlastně znamenají. S obavami v očích se ohlédnul ke Gustavovi, ale ten byl velice zabraný do mlácení do bubnů, tudíž mu nijak nepomohl. Nezbývalo mu tudíž nic jiného, než aby se i on vrátil ke hraní.
„We are the kings and queens of suburbia, somewhere in time we don’t know where we are.“ (Jsme králové a královny předměstí, někde v čase a netušíme, kde jsme teď.) Bill přejel celé publikum rozjasněným pohledem a málem nedokázal udržet všechen ten adrenalin, který mu proplouval v žilách. Byli zpátky, byli na vrcholu, opět u toho, co vždycky chtěli. Zhluboka se nadechnul a s výdechem se vydal opět ke svému bratrovi, kterého pozoroval s úsměvem na tváři. Nemohl ani vyjádřit, jak moc Toma miloval. Byl pro něj důležitý ve všech směrech. Bez něj by tohle nikdy nedokázal. Byl jeho lepší polovinou a teď jim už nemohlo nic bránit. Teď už byli neohrožení a Bill to věděl.
Join me under diamond skies (Přidej se ke mně pod diamantovým nebem)
Everything will be alright (a všechno bude v pořádku)

„Bille, počkej na mě! Kam tak běžíš?“ Když dnes mladá dvojčata došla domů, ten mladší jen hodil svoji tašku do kouta na chodbě a znovu vyběhnul ven do podzimního odpoledne. „Bille!“ Starší z dvojčat, Tom, který měl své dlouhé vlasy čerstvě spletené do dredů, se za ním okamžitě rozběhnul. Nevěděl, co se stalo, ale tušil, že se Billovi zase někdo vysmíval. Bohužel to bylo téměř na denním programu a Tom věděl, jak se tím cítí Bill ublížený, byť věděl, že je jeho bratr silný, občas se zdálo, že i on na tohle nestačí. Proto se vždy snažil být po jeho boku.
„Kam to běžíte? Pojďte se alespoň naobědvat!“ Simone vykoukla ze dveří na své dva syny, kteří utíkali ulicí pryč. Jak se zdálo, tak k nedalekému sídlišti. Občas si s nimi nevěděla rady, i když byli hodní, ale měli určité problémy, které nechtěli řešit s nikým jiným, než mezi sebou.
„My hned přijdeme, mami.“ Houknul na ni spěšně Tom.

Bill běžel dál, dokud nedorazil do středu sídliště, kde mezi panelovými domy byl jeden starý, oprýskaný pingpongový stůl. Sednul si na něj a přitáhnul si nohy k tělu.
Tom k němu během několik vteřin udýchaně doběhnul. „Co se zas stalo?“ Zeptal se rovnou. Věděl, že to muselo být něco zlého, jelikož sem Bill chodil buď trucovat, anebo se vychladit z toho, že ho někdo ve škole opět naštval a dělal si z něho srandu.
„Nic…“ Odpověděl nabroušeně a lehce se od bratra odvrátil.
„Ale no tak, Bille. Vždyť mi to nakonec stejně řekneš.“ Tom se vyhoupnul na pingpongový stůl vedle svého mladšího dvojčete a zpříma se na něj zadíval. „Ublížil ti někdo?“ Zeptal se, když si vzpomněl na to, jak si na Billa kdysi dovoloval jeden buran z vyššího ročníku.
„Ne, to ne.“ Zazněla jednoduchá odpověď.
„Ale kdyby jo, tak bych se o to postaral, jasný?“ Ujišťoval jo pohotově ten starší. Nedovedl si představit, že by někdo ublížil jeho milovanému dvojčeti. Bill pro něj byl nejen bratrem, ale i nejlepším přítelem. Postavil by se za něj v jakékoliv situaci.
„Já vím, díky, Tomi…“ Bill se konečně trochu uklidnil, odtáhnul si nohy od těla a podíval se na svého bratra. „Jen si ze mě zas utahovali.“ Vyšel nakonec s pravdou ven.
„Proč?“ Zajímal se Tom.
„Kvůli té práci, co jsme měli psát. Víš která, ne? Ta, co bychom chtěli dělat do budoucna.“ Vysvětloval spěšně Bill a přisunul se k bratrovi ještě o něco blíž.
„A co se jim jako nezdálo? Vždyť jsi vždycky dobře psal. A dostal jsi z toho plný počet bodů, ne?“ Tom začínal být naštvaný. Nesnášel, jak musel mít jiné hodiny než Bill, tudíž s ním nemohl být celou dobu ve škole a bylo jasné, že když s ním zrovna není, tak si na něj ti pitomci dovolí úplně všechno.

„Jo, to jo, ale ten blbeček Carl Fritz, víš kterej, ne? Ten vysokej, co má všude beďary.“ Tom zhnuseně přikývnul a Bill mohl pokračovat. „Tak on mi vzal sešit a začal to číst před celou třídou. Psal jsem tam o Devilish, však víš… a o nás a Géčkách, že jednou budeme slavní. No… a všichni se mi samozřejmě začali hrozně smát. Proč prostě… ach jo, Tome.“ Bill si povzdechnul a znovu se k Tomovi o něco přiblížil. Ten ho nakonec vtáhnul do své náruče.
„Kašli na ně, Bille. Jsou to idioti!“ Lehce bratra hladil ve vlasech a měl vztek kvůli všem těm, kteří neustále Billovi podkopávali nohy. Zdál se pro ně být snadným terčem, ale věděl, že Bill se jen tak nedá. Když se pro něco rozhodnul, vždy si za tím šel, hlava nehlava! „Však ty jim ještě jednou ukážeš, až budeš stát na pódiu před tisíci lidmi, Bille!“ Snažil se ho nějak povzbudit, jelikož zaslechnul, jak jeho dvojče lehce popotahuje. „Jasný? Ty se přece jen tak nedáš, ne?“ Bill se na něj podíval s uslzenýma očima a lehce přikývnul. „Přestaň bulet, Bille!“ Tom se zasmál. „Co je ti vůbec po nějakých křupanech z vesnice?! Ty jsi Bill Kaulitz! Ty budeš někdo, bráško!“ Tom netušil, jestli chce bratra jen utěšit, nebo říkal pravdu, které sám věřil. Jediné, po čem v tu chvíli toužil, bylo to, aby se znovu usmíval. To pro něj bylo to nejdůležitější. „Okay, Bille?“

„Okay…“ Bill si malou ručkou otřel slzy z očí a napřímil se. „Ale ne jen já, i ty, Tomi! Bez tebe já nic nezvládnu.“ Tom Billa dloubnul do žeber a poté mu pomohl si stoupnout. Oba teď stáli na pingpongovém stole a rozhlíželi se kolem sebe.
„Jsi silnější, než si myslíš, Billi, ale ano, společně to dokážeme.“ Poté se na Billa usmál a nepouštěl jeho ruku z té svojí. Z ničeho nic se Bill začal culit, až se Tom tvářil nechápavě. „Co je?“ Zeptal se.
„WIR SIND DIE KÖNIGE DER VORSTADT!!!“ (My jsme králové předměstí!) Bill se rozkřičel z plna hrdla na celé sídliště, ale muselo ho jít slyšet i do dalších částí města. Nadšeně se podíval na bratra, který se začal okamžitě smát.
„Wir sind die Könige der Vorstadt!“ Křikl poté i Tom a Bill se k němu okamžitě přidal.
Poté se opět svalili do sedu a nepřestávali se smát.
„Ale Bille… fakt si myslíš, že Devilish je dobrý nápad pro kapelu? Je to takový moc temný.“ Řekl po chvíli Tom, když se bratři konečně uklidnili.
„Jo, proč ne?“ Nechápal Bill. Cítil se lehce ublíženě, jelikož tento název měl velice rád.
„Je to prostě divný.“ Zasmál se Tom. On s tímto jménem moc spokojený nebyl, ale Billovi ho jednoduše odkýval.
„Hmm… a co třeba Tokio Hotel?“

KONEC

autor: Gabby