Two is better than one 17.

Omlouvám se, že posílám po tak dlouhé době. Odešla mi nabíječka od počítače, takže jsem se k povídce vůbec nedostala. Příště si budu ukládat asi na flešku, ať vás nenechávám tak dlouho čekat. K.

Bill tak měl čas znovu přemýšlet. Co kdyby se jejich rodiče nerozvedli? Zamiloval by se do něj? Nevěděl. Nevěděl nic. A co když mu Tom lže? Vlastně… proč by mu lhal? Neměl jediný důvod, přeci jej zachránil i před Alexem. Byl zmatený.

„Dáš mi ten dopis, prosím?“ Zeptal se Tom, když se posadil na místo řidiče a na přední sklo připevňoval GPS navigaci.
„Jo, jasně,“ začal se hrabat v tašce, ve které měl potřebné věci. Po chvíli jej našel a podal jej Tomovi.
„Děkuju,“ papír si převzal, rozložil a do malého přístroje začal zadávat potřebné údaje, aby se dostali na určené místo. Netrvalo to dlouho a byli připraveni.
„Tome?“ Začal jemně Bill.
„No?“ Pohodlně se usadil a zapnul si bezpečnostní pás.
„Mám strach,“ přiznal.
„Neboj,“ chytil černovláskovu ruku, kterou měl Bill položenou na noze. Chtěl mu dodat pocit jistoty. „Jedu přece s tebou, ne?“ usmál se.
„Jo,“ vydechl si úlevně. Už by vše mělo být v pořádku. Pokud se tedy nic nepokazí, ale doufal v to, že ne.

„Bille, jsme tady,“ vytáhl Tom klíč a stiskl jej v dlani. Rozhlédl se kolem sebe. Byla už tma, večer, ale to je neodradilo od toho vystoupit z auta a vydat se směrem k domu. Ulici osvětlovala pouliční světla, pod okny domu se nacházela lavička, všude spousty květin. Šlo poznat, že zde bydlí starší lidé.
Tom za nimi zamkl vůz, schoval klíč do kapsy od kalhot, aby jej neztratil a přešel k černovláskovi. „Neboj, to zvládneme,“ chytil ho za ruku, kterou pevně stiskl. Chtěl mu být oporou. „Pojď,“ udělal první krok k budově. Za ním další. A další.

Bill vztáhl ruku a jednou stiskl tlačítko, vedle kterého bylo napsáno „zvonek“. Cítil, jak mu srdce pulzuje. Byl nervózní a měl strach. ‚Ale prosím tě, z čeho máš strach? Prostě si ji vezmeš a jedete zpátky domů. Všechno bude v pohodě.‘ Uklidňoval sám sebe. ‚Ale co když mi ji nebude chtít dát? Co když-… Ne! Rin byla svěřena do péče tobě a tak to taky zůstane. Ona na ni nemá žádné právo.‘ Vedl v sobě monolog. Dříve, než mu na mysl stihly přijít další myšlenky, se dveře otevřely a v nich se objevila starší dáma v zástěře. Mezitím stihl Tom Billa pustit, jen jej lehce hladil po zádech tak, aby to nebylo vidět. Přeci jen by to nepůsobilo dobře.

„Oh Bille!“ Usmála se, jako by se nic nedělo. „Přijel ses na nás kouknout? Mohl jsi dát alespoň vědět, něco dobrého bych upekla. Oh, to je tvůj kamarád?“ Všimla si až teď osoby po černovláskově boku. „Pojďte dál,“ ustoupila o krok dozadu, aby mohli chlapci projít a zavřít za nimi dveře.

„Počkej… ten Tom?“ Bylo první, co jediná osoba ženského pohlaví v místnosti pověděla.
„Ano, TEN Tom, babi. Moje dvojče. Proč jste mi, sakra, lhali? Všichni!“ Chtěl vědět důvod toho, proč mu máma s tátou… celou rodinou, zamlčeli tento fakt.
„Bylo to pro tvé dobro,“
„Oh, aha. No nic, jdu si pro Rin a jedeme zpátky domů.“ Rychlým krokem se rozešel k pokoji, kde vždy přespávali, když byli u babičky na návštěvě.
„Počkej, Bille, to nemůžeš! Nezvládnete to!“ Snažila se ho zastavit, ale moc se jí to nedařilo.
„Jak nemůžu? Jak nezvládneme? Já mám tátu a bratra, babi!“ zastavil se a upřímně se podíval do očí osobě, která mu oponovala. „My to zvládneme.“ Pověděl pevným hlasem.

Proto se babi rozhodla pro jinou strategii. „Rin zůstane tady.“ Řekla přísným tónem, jako vždy, když ji všichni museli poslechnout.
„Ne babi. Tentokrát ne. Jsem dospělý, už tě nebudu poslouchat. Už nejsem to dítě. Ublížili jste mi. Rin jde se mnou a skončil jsem.“ Otočil se k ní zády a vydal se směrem, kterým měl namířeno už předtím. Tom jistěže za ním. Ten neměl potřebu nic říkat. Poznal tu osobu, která ublížila jeho bratrovi, lásce. Neměl jí co říct. Možná by měl, ale nechal to být. Nechtěl se hádat.

„Rin!“ vykřikl Bill s úsměvem na tváři, když otevřel dveře do pokoje a spatřil svou sestru si hrát na zemi s panenkou, kterou dostala na Vánoce od černovláska. ‚Oh jo, Vánoce…‘ Pomyslel si. ‚Měl bych už začít pomalu nakupovat,‘
„Billy!“ usmála se malá blondýnka, postavila se na nohy a utíkala obejmout svého staršího brášku. „Bylo mi smutno,“ zamračila se.
„Já vím, zlatíčko. Už pojedeme domů, nedovolím, aby mi tě ještě někdo někdy vzal. Promiň,“ držel ji nejpevněji, jak jen mohl. Po tvářích mu začaly stékat slzy. Slzy radosti, že je v pořádku a že už ji bude mít u sebe. Rychle je setřel, nemohl si dovolit rozmazat si make-up, který si nanesl v autě, aby nikdo nic nepoznal.
„Babička říkala, že pojedu na prázdniny,“ mumlala do černovláskovy mikiny.
„A líbily se ti prázdniny?“ Promluvil konečně Tom po dlouhé době. Musel odvést její pozornost jinam, aby nepoznala, že je něco špatně. Věděl, že malé děti se nemají strašit, zatěžovat věcmi dospělých.

„Kamaráde Tome!“ usmála se šťastně, pustila se Billa a utíkala za dredem, kterého taktéž objala.
„No ahoj! Vůbec sis mě nevšimla!“ urazil se naoko Tom. „Koukej, tvůj bráška ti teď sbalí všechny věci a my mu pomůžeme, ať je to rychleji, jo? Tammy na tebe čeká a nemůže se tě dočkat. A potom nám budeš všechno po cestě vyprávět, co jste tady s babičkou dělaly, dobře?“ cvrknul ji do nosu a koukl na černovláska. Ten na něj hodil vděčný pohled a dal se do balení věcí. Ve skříni byl Rinnin kufr a tak tam naházel všechny její věci, které našel. Za pět minut bylo hotovo. Moc tu toho neměla.

Uložil věci do kufru auta a posadil se na místo spolujezdce a zadával adresu do GPS navigace. Tom mezitím připínal Rin do autosedačky. Jakmile si byl jist, že se jí nic stát nemůže, usedl na místo řidiče. Řídit ho bavilo a neměl s tím nejmenší problém. Uvědomil si, že vlastně pokaždé řídí Billovo auto on. Nevadilo mu to. Byl rád, že mu i tak důvěřuje.

„Zvládl jsi to perfektně,“ pohladil dred osobu sedící vedle sebe po hřbetu ruky.
„Mám z toho špatný pocit.“ Pověděl upřímně.
„Já vím, ale zaslouží si to za to, co provedla.“
„Hm,“ přikývl. „Pojeďme už pryč, prosím,“ zažadonil. Během deseti sekund bylo jeho přání splněno. A konečně si vezl Rin domů.

autor: Kiki