Blue Bird 15. (1/2)

Tom měl chuť hodit mu na hlavu polštář, aby už konečně zmlknul, ale ovládl se a místo toho se přisunul k bratrovi, který smutně hleděl do plamenů. Tom věděl až příliš dobře, proč se tak tváří. Jejich víkendový rituál pokaždé spočíval v tom, že se vždy sešli u Andrease, společně se podívali na nějaký horor a potom byli celou noc vzhůru, protože měli strach usnout. Povídali si, smáli se a vymýšleli ještě hrůzostrašnější scénáře.

Bill byl tím, kdo to chtěl pro jednou jinak. To on navrhl, aby protentokrát vynechali horor a konečně se podívali i na něco, kde na lidi neútočí bezhlavé příšery a nikomu z očí nevytéká krev. Nebylo to poprvé, co se dívali na Město Andělů, ale bylo to rozhodně poprvé, co u toho byl i Andreas. Tom věděl, jak moc má Bill ten film rád, a proto byl ochoten dívat se na něj tolikrát, kolik jen Bill bude chtít. Za jiných okolností nepatřil k jeho oblíbeným, ale vědomí, že tím dělá Billovi radost, jej okamžitě katapultovalo do skupiny těch nejlepších filmů, jaké kdy viděl. Bylo jim sice jenom dvanáct, ale Tom už měl za sebou několik opravdu kvalitních kousků, na které by se dokázal dívat pořád dokola. Město Andělů k nim patřilo jen díky Billovu rozzářenému výrazu v obličeji a kouzelnému úsměvu.

Tentokrát se však jeho bráška neusmíval. Dokonce se mu zdálo, že v koutcích jeho očí vidí drobné slzy. Byl nejvyšší čas, ponořit se do Andreasova monologu.

„Tys to vůbec nepochopil,“ povzdechl si Bill a odvrátil pohled.

„Ten anděl byl idiot. Skočit a ztratit tím svou nadlidskou sílu jen proto, aby zjistil, jak chutnají hrušky.“

Bill se přestal smát, zvedl hlavu a dlaní se podepřel o Tomův bok, aby lépe viděl na Andrease, který se na podlaze přehrabával ve své milované sbírce hororů.

„I ty si myslíš, že jsem hloupý a naivní?“

Tom rychle zavrtěl hlavou a vyděšeně sledoval osamělou slzu stékající po bratrově tváři. Bodlo jej u srdce. Natáhl ruku, aby ji prsty setřel, ale jakmile se konečky jeho prstů setkaly s Billovou tváří, úplně zapomněl na to, co chtěl vlastně udělat. Billova kůže pod jeho prsty byla vlhká a jemná, skoro jako kůže batolete. Nesměle po ní přejel prsty a rychle odtáhl ruku, jako by se spálil.

„Myslím, že ano,“ odpověděl bez váhání a v duchu se modlil, aby ty divné pocity konečně přestaly. „Pokud by byla na druhé straně osoba… na které by mi hodně záleželo, udělal bych to.“

Bill sklonil hlavu a zatahal za rukáv své červené kovbojské košile. Byla opravdu nezdařeným pokusem o změnu jeho původního stylu oblékání. Chtěl se oblékat víc jako jeho bratr. Chtěl, aby bylo jeho oblečení co možná nejvíc klučičí a co možná nejméně výstřední, ale červená košile s poníky na rukávech zřejmě nebyla nejlepší volbou. Ale Tomovi se líbila, a na ničem jiném mu nezáleželo.

Zavrtěl hlavou a raději konečně zformuloval svou otázku.

„Co kdybych byl na druhé straně já?“ zeptal se šeptem. Očima opět vyhledal bratrův pohled a cítil, jak mu hoří tváře. „Udělal bys to kvůli mně, Tomi?“

…

Bill se zasněným úsměvem pohladil límec sytě rudé košile; prsty přejel obrys výšivky poníka a drobného jezdce na jeho zádech a jeho úsměv ještě vzrostl. I po dvanácti letech, v něm vzpomínka na ten večer, vyvolávala pořád stejné pocity. Opět cítil, jak se údery jeho srdce najednou znásobily, a na několik vteřin se ocitnul v minulosti. Opět seděl na Andreasově gauči, hleděl bratrovi do očí a zoufal v touze porozumět tomu, co se mu snažily povědět a co před ním skrývaly. V ten den se do něj zamiloval. Přišel na to sice až o pár let později, ale byl si jistý, že to všechno začalo právě tím romantickým filmem a Tomovým nesmělým přiznáním. Pamatoval si přesně, jak ten večer pokračoval. Andreas pustil jeden ze svých nejoblíbenějších hororů, ale oni dění v televizi věnovali pozornost méně než pět minut. Sotva skončily úvodní titulky, společně se rozvalili na gauči a přitulili se k sobě tak, aby se tam vešli oba a aby se ani jeden nemusel přesunout vedle Andrease sedícího na podlaze hned u televize. Bill cítil, jak jej Tom jemně líbá do vlasů a proplétá je mezi prsty a on si mezitím hrál s tkaničkami od jeho svetru. Různě je proplétal a usmíval se na televizi před sebou, které nevěnoval ani nejmenší pozornost. Netrvalo dlouho a doprovázen Tomovými jemnými pohlazeními a tichým popřáním hezkých snů, usnul přímo v jeho náručí.

Ještě jednou se pousmál předtím, než ustoupil od skříně a zavřel dveře. Došel k posteli a po celou dobu přemýšlel nad tím, jestli bude někdy schopen zbavit se té košile. Možná byla otřesná a i na tu dobu dost nevkusná, ale symbolizovala pro něj až příliš. Stejně jako jeho nový opeřený přírůstek. Položil na postel vybrané kusy oblečení a s rozzářenou tváří zamířil k oknu, kde na malém stolku trůnila skutečně krásná ptačí klec. Působila přímo uměleckým dojmem a ani vzdáleně nepřipomínala ty, které byste našli na každém rohu. Bill si byl jistý, že si na ni Tom dal záležet a pokaždé mu nad tou myšlenkou, poskočilo srdce.

„Ahoj, Blue,“ zašeptal a klekl si na podlahu. „Jak se máš?“ zeptal se a bříšky prstů pohladil ptáče, vylezlé na jedné z mříží, po hlavičce.

Neubránil se pobavenému úsměvu, když se u něj okamžitě zjevil Pumba, vyskočil mu na klín a všemožně se snažil upoutat Billovu pozornost. Něžně jej kousal do prstů, poskakoval mu na břiše a tahal za lem jeho trička tak dlouho, dokud se mu nepodařilo roztrhnout jej. Bill by nestihl napočítat ani do deseti a už na rameni ucítil něco velkého a teplého. Cali se však uchýlil k poněkud méně drastickým způsobům, jak upozornit na svou přítomnost. Funěl Billovi do ucha a láskyplně jej olizoval na líci.

„Budu tě muset opustit, ale slibuju, že si to vynahradíme, až se tihle dva někam ztratí, hm?“ promluvil směrem k ptáčkovi, který seskočil na dno klece a ospale si protahoval křídla.

Billa bodlo u srdce a snažil se nemyslet na obraz ptáčete se zlomeným křídlem, který sám před pár měsíci namaloval a na který by nejraději zapomněl.

Rychle vstal a bez ohlížení, se vrátil zpět k posteli. Položil Pumbu vedle hromady oblečení a nevěřícně zasténal, jakmile Cali automaticky vyskočil za ním a nelítostně přisedl vše, co měl přichystané na Andreasovu oslavu.

„Děkuju,“ řekl se smíchem a vší silou se snažil zpod Caliho těžkého těla vydolovat tmavé kalhoty, kostkovanou košili a koženou bundu. Cali to zřejmě pochopil jako pozvání ke hře, vyskočil na nohy a začal splašeně pobíhat po pokoji, přičemž se mu podařilo Billa několikrát srazit z nohou. Ať už chtěl nebo ne, musel si přiznat, že mu tentokrát bude oblékání trvat mnohem déle, než předpokládal.

Právě ve chvíli, kdy si narychlo zapnul i nejvrchnější knoflík na košili, vešel do pokoje Tom s lišáckým úsměvem na rtech.

„Nemůžu se dočkat, až se podívá na náš dárek,“ řekl se smíchem a pomalu přistoupil blíž.

„To já taky ne, i když z toho mám trošku strach,“ usmál se Bill, aniž by zvedl pohled od neposlušného límce. Ve skutečnosti však oddaloval chvíli, kdy se mu bude muset podívat do očí. Už jen z vůně, která vstoupila do místnosti společně s ním, se mu kroutila hlava.

„Pomůžu ti?“ zaslechl nesmělou otázku.

„Ne ne, děkuju. Už to mám,“ řekl Bill a dopřál si ještě jeden hluboký nádech předtím, než zvedl hlavu a podíval se na bratra. Vzápětí zamrzl na místě. „Tvoje… t-tvoje vousy. Jsou pryč,“ šeptl a jako malé dítě nechápavě ukazoval na Tomův obličej.

Tom se sladce pousmál a zakroutil hlavou. „Nejsou, jen jsem je trošku zkrátil.“

„Konečně ti opět vidím bradu,“ vydechl Bill a vzápětí se toužil uhodit do tváře. Opravdu řekl takovou kravinu?

„Mám to brát jako kompliment?“ zeptal se Tom, úsměv od ucha k uchu.

Měl rád chvíle, kdy se Bill cítil nesvůj. Tehdy býval nejroztomilejší. Nenacházející slov, naprosto bezradný, vyděšeně hledící všude možně, jen ne na něj.

Bill plaše zakýval hlavou. „Ano, j-já… vypadáš hezky. Opravdu.“ Nevypadal. Vypadal zatraceně dokonale.

„Děkuju,“ Tom se jemně pousmál a přistoupil blíž. Třesoucí se rukou pohladil Billa po tváři, prsty sklouzl dolů a zachytil límec Billovy košile, za který si jej přitáhl ještě blíž. „Ty vypadáš úchvatně,“ zašeptal mu do ucha, na které jej vzápětí jemně políbil.

Bill se rychle kousl do rtu a omámeně stiskl víčka. Měl pocit, že se o něj opět pokoušejí mdloby. Ta vůně, způsob, jakým s ním mluvil, rty otírající se o jeho tvář. To všechno mu najednou bylo povědomé. Vzpomněl si na jejich včerejší mazlení a i přestože už meškali víc jak půl hodiny, byl ochoten zapomenout na celou oslavu a dovolit Tomovi, aby si s ním dělal, co se mu zachce.

„Až na tu košili,“ pokračoval Tom tichým hlasem. Jeho rty se při každém slově otíraly o Billovu jemnou kůži na krku.

„Co je s ní?“ zaslechl nesmělou otázku.

„Máš ji nakřivo,“ špičkou nosu jej hravě dloubl do brady a postřehl, jak Bill prudce otevřel oči a věnoval mu vyděšený pohled, jakmile jeho ruce sklouzly ještě níž a pustily se do rozepínání malých knoflíků.

„J-já…,“ šeptl Bill. „Asi jsem nedával příliš pozor,“ snažil se až příliš intimní okamžik zamaskovat rozpačitým úsměvem. Jeho slova byla opatrná stejně jako škubnutí, kterými Tom rozepínal jednotlivé knoflíčky a tím postupně odhaloval Billův sněhový hrudník.

„Bille.“

Bill k němu zvedl pohled a všiml si obav v jeho očích. Byl si jistý, že souvisely s jeho vystouplými žebry, nebo až nezdravě plochým břichem, které si Tom prohlížel ustaraným pohledem. Nechtěl, aby si zase něco začal vyčítat, proto od něj rychle ustoupil, třesoucíma se rukama si zapnul košili a teprve poté, co se ujistil, že je každý knoflík na správném místě, opět přistoupil k Tomovi, který se skloněnou hlavou a rukama v kapsách působil jako malý kluk, litující něčeho ošklivého, co napáchal.

„Asi bychom už měli jít,“ vydechl a nejistě chytil Toma za tvář. „Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Tom překvapeně zamrkal a usmál se na něj. „To se ptáš ty mě?“ Bill jeho úsměv opětoval a dovolil, aby kolem něj Tom omotal své paže a sevřel jej v jemném objetí. „Nerozmyslíš si to? Lékař říkal, že bys měl odpočívat,“ sténal mu Tom do vlasů a nevědomky zesílil stisk kolem Billových boků. „Andreas to jistě pochopí.“

„Jsem v pohodě. Budu opatrný a po celou dobu se od tebe ani nehnu,“ slíbil, trochu se od něj odtáhl a zadíval se mu hluboko do očí. „Nemusíme tam být dlouho. Poblahopřejeme mu, dáme mu dárek, a když nás to tam nebude bavit, můžeme jít jinam,“ řekl a rty se mu zkroutily do drobného úsměvu. Nebyl si jistý, jestli bylo vhodné nazývat tu příšernou plyšovou věc dárkem, ale bohužel, neměli v záloze nic lepšího.

Cítil, jak se mu v hrudi roztančilo srdce. Naklonil tvář a špičkou nosu něžně pohladil ten Tomův.

„A kam by to bylo?“ zeptal se jej Tom tiše; jednou dlaní jej pomalu hladil po boku, zatímco tu druhou položil na Billův týl a přitáhl si jej ještě blíž.

„Nech se překvapit,“ šeptl Bill a na to konečně přitiskl své rty na bratrovy.

Stihli si však vyměnit pouze pár nevinných polibků, než se zezdola ozval křik Simone. Ta konečně zjistila, že Gordon nedodržuje její pravidla tak poctivě, jak se tváří a že využívá každou vhodnou příležitost k tomu, aby si dal něco hodně nezdravého, a v žádném případě ne zeleného.

autor: B-kay