autor: Muckátko :o*
Dnes nás čeká poslední výlet do Alindina deníku a asi to některými věcmi ještě dost zamíchá. Asi budete muset to napětí ještě vydržet. Užijte si díl. Muckátko
:o*
Nebylo překvapením, že se ke snídani jako poslední loudal zrovna Bill. Noc strávená čtením a poskytováním první pomoci si vybrala své, navíc když se k tomu ještě připojily dlouhé minuty, kdy se Bill převaloval v posteli a snažil se nad ránem usnout.
Povytáhl si nohavice od svých spacích kalhot, které si včera musel natáhnout, protože v boxerkách mu začínalo být v noci chladno. Prohrábl si své vrabčí hnízdo, které trčelo do všech stran a vypadalo podle Billa sexy nedbale, a vešel do kuchyně.
„Uhm. Ahoj,“ pozdravil.
„Tak ono už se nám to už vyspinkalo?“ zeptal se Gordon jízlivě, když se podíval do probouzející se tváře svého nevlastního syna. Bill protočil očima.
„Měl jsem těžkou noc a navíc, proč bych si nemohl přispat, když není kam spěchat?“ hájil se Bill.
„Možná k té ledové snídani,“ pohodil Gordon hlavou k hrníčku s ledovým čajem a studenými sýrovými tousty.
„Tu přežiju,“ zaculil se Bill vítězoslavně.
„Co se tu v noci dělo?“ připojila se do konverzace Simone a přešla ke stolu. Stála nad Billem jako bůh pomsty.
„Hm?“ pozvedl Bill pohled.
„Na stole leželo tohle,“ naznačila a přistrčila Billovi pod nos kousek papíru, na kterém stálo pár slov napsaných velmi rozklepaným rukopisem.
Odešel jsem k doktorovi.
Vrátím se k obědu.
„Hmmm,“ zamumlal Bill a odstrčil matce ruku, aby viděl do svého talíře.
„Víš o tom něco?“
„Jo. V noci jsem tu slyšel nějaký šramot, a když jsem sešel dolů, našel jsem Seta v koupelně s pořezanou dlaní, tak jsem mu to vyčistil a obvázal, ale asi mým zdravotnickým schopnostem nevěřil, a tak si došel k nějakému místnímu šamanovi,“ pokrčil ramenem.
„Bylo to vážné?“
„Bylo to škrábnutí. Sice trochu hlubší, ale na šití to nevypadalo. Co ten zájem?“ uvědomil si Bill najednou.
„Bála jsem se, že se ti něco stalo, protože jsem venku na dvorku našla pod truhlíkem kousek gázy a na ní byla krev.“
„Ta byla Setova. Mně nic není,“ ujistil ji.
„Co dělal Set v noci venku?“
„Mami, já nevím. Je to podivín. A podivín znamená dělat divný věci.“ Bill se zamračil.
„Asi… možná,“ připustila Simone. Bill upustil zbytek nedojedeného toustu a opřel se o židli.
„Okey, tak co se děje? Chováte se divně,“ obvinil rodiče.
„To nic… jen…“
„Mami!“ oslovil ji Bill důrazně, protože věděl, že se matka snaží vyhnout odpovědi.
„Zdálo… ráno se mi zdálo, že jsem slyšela nějaké zvuky ze západního křídla,“ pronesla opatrně, protože si nebyla jistá, jak na takovou zprávu bude její syn reagovat.
„Musely to být krysy nebo zatoulaná kočka, nic jiného,“ zamítl.
„Jak to můžeš vědět?“
„Protože… protože jsem Setovi ukradl klíč a byl jsem tam. Je to tam prázdné a opuštěné.“
„Bille!“
„Co?“
„Kdy jsi mu ten klíče vzal?“
„Když jste byli ve Freiburgu.“
„Dej mi ten klíč, když už ho máš, podíváme se tam všichni,“ rozhodl Gordon.
„Už ho nemám,“ zalhal Bill.
„Jak to?“
„Měl jsem strach, že na to přijde, tak jsem ho vrátil,“ pokračoval Bill ve lži. Z nějakého důvodu nechtěl, aby rodiče ten klíč dostali do rukou, ačkoli ležel u Billa v pokoji. Doteď se o západní křídlo nezajímali, a teď najednou se tam chtějí vydat? Bill z toho měl podivný pocit.
„Uhm co je dneska v plánu?“ zavedl řeč jinam.
„Odpoledne máme schůzku s místostarostou, jinak nic zvláštního.“
„Uhu a co bude k obědu?“ vyzvídal dál. Snažil se pokládat otázky z úplně jiného soudku, aby matku nenapadlo udržet v hlavě myšlenku, že by si klíč od Seta vyžádali.
„Ještě nejsi ani po snídani,“ připomněl mu Gordon
„Jen chci být informovaný.“
„Zapečené brambory,“ odpověděla Simone.
„Mňam!“ mlaskl Bill a dopil zbytek ledového čaje. Vstal od stolu a odklidil špinavé nádobí. „Půjdu k sobě,“ zmínil se a vypochodoval z kuchyně ven.
Zavřel se v pokoji, skočil na postel a labužnicky se zavrtěl. Jeho mysl na chvíli zkřížila myšlenka, že by si ještě na chvíli zdřímnul, ale jednak by byl po probuzení ještě unavenější a pak by večer zase nemohl usnout, protože by byl přespaný.
Zavrtal se do ještě vlažné matrace, přikryl se do pasu a natáhl se pro deník, který ráno vyndal zpoza skříně. Nalistoval příslušnou stránku a bez sebemenšího zaváhání, jestli se do čtení chce vůbec pouštět, se začetl do dalších zápisů.
6. září 2004
pondělí
Před pár dny Tom oslavil své patnácté narozeniny, ale stejně jako ty předešlé pro něj téměř nic neznamenaly. Rozbalil si dárky, prohlídl si je a slušně za ně poděkoval, ale žádné větší nadšení se bohužel nekonalo. Chápu to. Tom dospívá a trávit čas se třemi o tolik staršími lidmi, kteří na něj pohlíželi po většinu času spíše nevrle, nebylo lehké, protože nebyli ani jeho rodina a už vůbec ne jeho přátelé. A pak jsem tu také já. Jeho náhradní matka, která by mohla být spíše jeho babičkou.
Většinu času tráví v západním křídle a téměř nechodí do toho východního. Uzavřel se do sebe, s nikým nemluví, ale uvnitř něj to nejspíš vře.
Má rozum. Ne v tom vyspělém slova smyslu, protože je to přece jen ještě malý kluk, ale myslím, že je správný čas na to Tomovi říct pravdu. Myslím, že by zvládl sedět na jednom místě, soustředit se na jednu věc a vyslechnout mě, protože to je to, po čem celou dobu touží. Po pravdě a po vysvětlení.
16. září 2004
čtvrtek
Tom byl velice zaskočený a troufám si říct i naštvaný, když jsem jej vyrušila od něčeho, na čem pracuje v západním křídle už několik týdnů, a co prozatím zůstává všem ukryto. Na první pohled bylo vidět, jak nepohodlně se cítí, když se usadil v knihovně do křesla se mnou naproti němu. Nejspíš čekal další kázání, další plané řeči, obcházení pravdy, nemastné neslané odpovědi, nebo dokonce zaryté mlčení, když nápad na vyhýbavou odpověď nepřicházel.
Překvapení a nefalšovaný zájem dovědět se víc se pomalu rozprostíral po jeho obličeji, když jsem mu začala vyprávět o historii naší vesnice, o tom, jak přišel na svět, i to, co se stalo jeho pravé mamince a proč žije tak, jak žije.
V jeho tváři jsem nenašla souhlas, ale spíše pochopení. Vyzařoval z něj klid, že konečně ví vše, co potřebuje. Mlčel, ale záchvěvy jeho těla mluvily jasně. Snažila jsem se mu dát prostor, aby vše vstřebal a pokud by se chtěl na něco zeptat, mohl kdykoli přijít, protože teď už nemělo smysl zapírat nebo skrývat, ale Tomovo odhodlání skončit s celou věcí tady a teď nás donutily sedět v knihovně dlouhé hodiny a mluvit. Tak dlouho, jak dlouho jsme nemohli najít společnou řeč.
Tom s kajícným výrazem přísahal, že teď už to vše chápe a že se nebude snažit o útěk. Ptal se, proč tohle celé neukončíme a on se nebude moct ukázat venku. Na to jsem měla jen tři odpovědi.
Strach.
Sobeckost.
Nedůvěra.
Bála jsem se, že by mě stihl trest za to, že jsem Toma ukrývala, ačkoli bylo jasné, že po něm pátrá policie a správné bylo přiznat se, že je dítě v mém domě. Já udělala opak a teď už je příliš pozdě přemýšlet, co by bylo, kdyby něco bylo jinak.
Tom neměl nic. Neměl skutečnou rodinu, neměl osobní doklady, pro svět neexistoval.
Co by se stalo, kdyby musel být převezen do nemocnice a tam by zjistili, že je to chlapec beze jména? Místní lékař si vždy zvládl poradit s tím, co znal a co uměl. Žádná vážná nemoc Toma díky bohu nikdy nepotkala a nikdy nemusel být převezen do nemocnice, takže tajemství zůstalo v bezpečí,
ale co by se stalo, kdyby někdo viděl Toma toulat se samotného po vesnici? Někdo, kdo byl dobrý pozorovatel a zachytil by Tomovy zděděné rysy po matce?
Příliš mnoho otázek, které neměly jednoduché řešení. Příliš mnoho překážek, na které já už nemám dost sil.
27. listopad 2004
sobota
Bylo poměrně pozdě večer, když jsem se uložila ke spánku. Toma jsem za celý den potkala jen u oběda a jinak byl stále schovaný. Našla jsem si před spaním ještě chvilku, abych zaznamenala předešlé události do deníku.
Cítím únavu.
Nejen na duši, ale i na těle.
Čím dál častěji se zdržuji ve své ložnici. Snažím se zůstat v pohybu, ale jsou dny, kdy zkrátka musím poprosit Elenor, aby mi jídlo na stříbrném tácu donesla do ložnice. Doktor říkal, že je to především následek starostí, počasí, ale i věku, který mě neúprosně dohání a ubírá sil.
Právě když jsem dokončila poslední větu zápisu z předešlého dne, ozvalo se tiché klepání. Byla jsem si téměř jistá, že je to Elenor. Přišla se mě jistě zeptat, zda mám vše u sebe a jestli něco nepotřebuji. Vždy pak s přáním klidné noci opustí pokoj, ale tentokrát se v pootevřených dveřích objevil někdo jiný.
Tom.
Ptal se, jestli může ještě dovnitř, nebo chci už odpočívat. Samozřejmě jsem jej pozvala dál. Na své tváři jsem rozprostřela úsměv, který měl skrýt starosti a únavu, abych jej neodradila. Viděla jsem jej v poslední době tak málo. V jednom domě a přece jsme na sebe nenarazili.
Už když přicházel pomalým krokem k mé posteli, aby se na krajíček matrace posadil, jsem věděla, že přichází s něčím, čím jsme si prošli už nespočetněkrát.
Opakoval má slova, prosby i své vlastní sliby, které mi dal, když se dozvěděl pravdu, ale nad vším tím viselo jedno velké ALE, které vyslovil záhy, když viděl, že nemám sílu jej přerušit a zamítnout to něco, aniž bych jej předem vyslechla.
Chtěl ven.
Žádné překvapení.
Venku byla tma, pokročilá večerní hodina a to bylo něco, co Tomovi posloužilo jako argument, proč svolit.
Nikdo ho neuvidí.
Nikdo v noci venku nechodí.
Bude v bezpečí.
Sliboval.
A já to dovolila.
5. leden 2005
středa
Týdny a týdny strachu, napětí a obav pomalu pomíjely. Tomovo noční toulání vesnicí se stalo tradicí a on téměř denně opouštěl dům, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a cítil se alespoň na několik hodin svobodný, než první paprsky ranního slunce ozáří špičku kostela, postupně zavítá do všech koutů vesnice a zažene Toma zpět do jeho úkrytu.
S každým dalším Tomovým výletem jsem byla klidnější a klidnější, protože doteď se nic nestalo. Nikdy v noci nepotkal ani živáčka, nikdy se neobjevil nikdo u mého prahu, že Toma viděl z okna, jak se bezcílně potuluje kolem.
Myslela jsem, že tento malý ústupek nás s Tomem zase stmelí, že si opět budeme mít co říct, že přijde, aby mi povyprávěl o svém nočním dobrodružství, ale čím častěji chodit ven, tím více se mi vzdaloval.
On rychle dospíval a já rychle stárla.
Co si může mladý dospívající muž povídat se starou bábou, ačkoli jej vychovala?
Možná to byl jeden z důvodů, ale pak tu byla ta věc s nočními vycházkami, kdy se stával jedním ze stínů, aby dovolil svým plicím nabrat dostatečnou dávku čistého vzduchu, ze kterého Tom cítil svobodu a volnost. Nejspíš si uvědomoval, jaké by to bylo, kdyby nemusel trávit celé dny mezi čtyřmi zdmi.
Měla jsem za to, že se mi uleví, když bude Tom alespoň trochu spokojený, ale starosti se s každým dnem hrnuly ke mně jako lavina. Padaly na má ramena, tiskly můj krk a svíraly moji hruď.
Čas běží a já mu přestávám stačit.
Čtení dávalo Billovi s každým dalším zápisem čím dál víc zabrat. Některá slova byla skoro nečitelná, občas vynechaná písmenka, nebo naopak dvě stejná slova zopakovaná hned za sebou. Rychle si v hlavě spočítal, že v době zápisu, u kterého se zastavil, bylo Alindě už 83 let, což vysvětlovalo třas v její ruce i krátké písemné indispozice. Stále ale dokázal další text přelouskat.
19. červenec 2005
úterý
Můj rukopis začíná být roztřesený. Všímám si toho už posledních několik zápisů. Škrtám slova, zapomínám věty, nedokážu dokončit myšlenky tak, jak bych chtěla. Nad každým slovem přemýšlím dlouhé minuty, abych jej napsala správně a věty ještě dávaly smysl.
Včerejší den dal co proto nejen mně, ale i všem, kteří žili v tomto domě. Pamatuji si, že jsem vycházela ze své ložnice a pak jsem se probudila v posteli. Skláněl se nade mnou doktor a kontroloval tep na mém zápěstí.
Podle Birgit jsem upadla na tvrdou podlahu a uhodila se do hlavy. Podle slov doktora mi nic nebylo. Jen obyčejná boule, která se sice bude vzhledem k mému stáří hojit pomaleji, ale nic vážného mi nehrozí.
To vycházelo z jeho úst, ale oči říkaly něco úplně jiného.
Až po mém naléhání mi vysvětlil, že mi nedoporučuje, abych dělala věci stále jako předtím. Kladl mi na srdce, abych co nejvíce odpočívala a chodila na krátké procházky s doprovodem, aby mé kosti a svaly nezapomněly, jak pracovat.
Verdikt byl však jasný.
Přešla jsem do fáze života, kdy byť jen obyčejné nachlazení může být pro člověka mého věku smrtelné.
Teď už si nemohu být jistá jediným dnem, jedinou minutou ani vteřinou, že počkají na mé rozhodnutí. Dokud mi zbývala ještě špetka zdravého rozumu, musela jsem jednat.
Už nebyl čas něco odkládat.
30. říjen
neděle
Rok se překlenul tak rychle a byl tu další podzim. Klid na lůžku a ozdravné procházky v zahradě mi pomáhaly, ale přesto jsem doktora vídala u své postele častěji než kdy předtím. Rutinně mi zkontroloval tlak, poslechl srdce a plíce a odcházel, aby se za pár dní mohl zase vrátit. Můj stav se nezhoršil. Nemohu však říct, že se zlepšil, protože v 84 letech už žádné zlepšení nelze očekávat.
Před pár dny jsem obdržela odpověď na svůj dopis, který mi Elenor pomohla sepsat. Daleko odtud žije rodina, která se mi zavázala pomoct, když to budu potřebovat.
Za druhé světové války jsem pomohla jejich dětem utéct z Německa, aby kvůli svému židovskému původu neskončily v koncentračním táboře. Když se po letech všichni zázrakem šťastně shledali živí a zdraví, přísahala matka dětí na svůj život, že najde způsob, jak mi můj skutek oplatit. A možná právě teď ta příležitost nastala.
Nemohu se radovat z chvíle, kdy se cítím dobře, a bláhově si namlouvat, že přesvědčím čas, aby mě tu ještě nechal.
Ne.
Moji duši pomalu obaluje klid, ale zároveň smutek a stesk.
Tato rodina poskytne Tomovi nový domov a snad bude silnější než já a najde způsob, jak jej vrátit zpět do života se vším všudy.
Rozhodnutí padlo.
Rodina jej přijme s otevřenou náručí jako svého, abych já mohla s klidem v duši odejít.
Zítra, za noci černé, Tom navždy opustí tento dům.
Dům, který se měl stát jeho domovem, avšak stal se jeho vězením.
Konec věty, konec zápisu, konec deníku.
Bill zběsile listoval knížečkou, ale zbylé strany byly čisté, bílé, nepopsané.
To přece…
Nedávalo to smysl.
Alinda zemřela až letos a byl rok 2014.
Kde jsou zápisy z těch zbylých devíti let, které ještě žila? Kde je zaznamenáno, jak proběhl Tomův odjezd, loučení a popsání jejího stesku i za tu cenu, že by to Bill obrečel?
Nikde ani zmínka. Ani písmenko, které by popisovalo dobu od posledního zápisu z října 2005 dosud.
Bill nechal deník klesnout dolů a pomalu se smiřujíc, že víc mu deník neprozradí, se zahleděl do zdi.
Ze zamlžené mysli mu pomalu začaly vyvstávat důvody, proč Alinda v psaní dál nepokračovala.
Možná ztratila chuť psát, když její jediná radost – Tom, byla pryč.
Možná byla tak nemocná, že už nebyla schopna udržet pero v ruce, proto deník po posledním zápise ukryla a tak ležel ve svém úkrytu, dokud jej nenašel Bill o devět let později. Vždyť i zápisy v kronice končily v roce 2004. Vše napovídalo, že její ruce byly již příliš slabé.
Bill se zadíval na knížečku a pohladil její povrch. Teď už bylo jedno, kdo deník najde, o Toma se postarala. Poslala jej někam, kde se o něj postarají, takže už nemusela mít strach, že se jednoho dne někdo objeví v jejích dveřích a bude se dožadovat nejen vysvětlení, ale i přiznání a spravedlnosti.
Z nějakého důvodu Bill chtěl zjistit, kam jej Alinda poslala. Po tolika zápisech, které byly jen a jen o něm, měl pocit, jako by jej znal odjakživa. Rád by jej poznal, nebo možná jen řekl ahoj.
Cokoliv.
I hloupá fotka by stačila, aby Bill věděl, jak Tom vypadal, ale v deníku nic vloženo nebylo.
Pokud neexistovala další tajná schránka s Tomovými fotkami, pak byl Tom pro Billa navždy ztracen.
V čase i prostoru.
***
v čase a prostoru míněno ve významu, že Tomův život poznal během pár dní, kdy o něm ve skutečnosti ještě neměl ani tušení, protože byli téměř stejně staří, a proto má pocit jako by byl Tom z jiné doby, a v prostoru míněno tak, že v dobu, kdy Bill dočetl zápisy o jeho životě v domě, už je Tom někde jinde. Ne že by se opravdu jednalo o nějaké cestování časem a prostorem 🙂 Jde jen o jakousi metaforu. M. :o*
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
No vida, další díleček do skládanky. Opravdu nás držíš pěkně napnuté. Jsem zvědavá jak Bill najde Toma. Mám pocit, že v příštím díle to asi ještě nebude, ale to mi nebrání těšit se na další.
Páni. Pěkně se to zamotává a já se moc těším na pokračování. :3 Ale mám takový pocit, že Tom je pořád v tom domě … Jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne :3 …Děkuju Muckátko za další díl :3 ♥
A zase další a další a další otázky…
Takže, Tom vůbec neodjel a nebo odjel a pak se dobrovolně vrátil? Že by mu najednou samota vyhovovala, když předtím tak moc chtěl ven?
Líbí se mi, že se to Bill všechno nechává pro sebe a chce to vykoumat všechno sám…
Úplně si dokážu představit, až Toma objeví, jak za ním bude tajně chodit a budou se sbližovat…no, ale to jsou jen moje dohady.
Každopádně se na další díl strašně těším!
Ovsem Tom podle vseho nikam neodcestoval… treba se bal opustit svoji nahradni maminku, vedel urcite, ze uz tu moc dloho nebude. Ja proste nechapu, proc Toma k te rodine neposlala uz jako dite aby mohl zit normalni zivot a drzela ho v dome. To mi hlava nebere… Tom bude asi trochu asocialni, nedovedu si predstavit cloveka, ktery v podstate nezna bezny zivot a neumi jednat s lidmi. Jak ja se tesim na setkani tech dvou, opravdu! O Tomovi vime spoustu veci, ale stale jsme ho nepotkali. Pripadam si jako Bill 🙂
Moc dekuji za kapitolu, napeti udrzujes uz tolik dilu a clovek stale nevi na cem je 😀
To som teda zvedavá kde sa Tom skrýva a prečo k tej rodine nešiel a prečo si Alinda nezapisovala ďalšie udalosti keď žila ešte 9 rokov. Dúfam, že sa Bill už rozhodne poriadne preskúmať západné krídlo. Od povaly až po PIVNICU:)
Ďakujem za kapitolu.
Páni! Vyrážíš mi dech každým dílem, Muckátko. Nemůžu pořádně popsat, jak moc mě takhle povídka vtáhla do děje a jak moc se těším na pokračování. Když tak čtu ty komentáře nad sebou, připomínáš mi knihu od Stephena Kinga, Misery. Šílená fanynka najde svého nejoblíbenějšího spisovatele po autonehodě, a místo aby zavolala pomoc ho uvězní u sebe doma, aby přepsal konec jejího oblíbeného románu a psal jeho pokračování.. nepřej si nás potkat, kvůli téhle povídce bychom byly schopné Tě taky takhle někde zavřít a donutit Tě psát několik dílů denně! 😀 😀
[6]: O knize jsem bohužel neslyšela, ale tou poznámkou o mém uvěznění jsi mě vskutku pobavila. 😀 😀 Budu si na vás dávat pozor. 😀
Ale děkuji všem za komentáře, moc mě vždy potěší 🙂 😉
[7]: Je to i zfilmované.. http://www.csfd.cz/film/7623-misery-nechce-zemrit/ 😀 Annie Wilkisová je noční můra každého spisovatele, dej si na nás pozor! 😀
No páni. Teraz si fakt vrhla na scénu ďalšie otázky. Stále verím, že v západnom krídle je Tom, ale teraz sa trošku pozmenili otázky o jeho pobyte 😀
Odišiel a vrátil sa? alebo vôbec neodišiel? prečo už potom Alinda nič nenapísala (aj keď tu mohol byť ten problém s rukami)?
Fakt som zvedavá, ako toto bude ďalej pokračovať a teším sa, až sa Bill konečne s tajomným obyvateľom stretne 🙂
Ďakujem za časť.
To není možné! 😀 Já čekala, že s poslední zápisem v Alindině deníku bude Billovi všechno jasné a ono zatím není ani nám nic jasné! 😀
No, nakonec může být všechno úplně jinak, ale myslím, že Tom pořád v domě je. Pochybuju, že by tam Set schovával někoho jiného! Ovšem to zase vyvolává další vlnu otázek a tentokrát naprosto jiných. Strašně moc mě zajímá, jestli Tom k té rodině vůbec odešel. Stát se mohlo cokoli a třeba Tom ani nikdy žádnou jinou rodinu nepoznal – buď si to rozmyslela rodina, Alinda a nebo třeba ani Tom sám nechtěl jinam. A nebo odešel pryč, ale brzy se vrátil. Strašně moc doufám, že se alespoň někdy odpovědi na své otázky dozvím, protože jsem z toho hrozně u vytržení! Pomalu a jistě začínám bláznit z toho, že stále NIC nevím! 😀 Ale jsem ráda alespoň za tu trošku, co jsme se prozatím dozvěděli. 🙂 Když jsem začínala číst tuhle povídku, tušila jsem, že bude jiná, než Tvé dosavadní povídky, ale že bude až takhle jiná a tak moc tajemná, to mě ani ve snu nenapadlo! 🙂
Zmínky o Tomově dospívání byly moc hezké, i když strašně smutné. Bylo mi líto, že musí chudák zůstávat doma po celé dny a nemá si pomalu ani s kým promluvit a hlavně nezná žádné vrstevníky, se kterými by mohl trávit čas. Neumím si představit, co mohl dělat celé dny. Já bych asi asi unudila k smrti! Je mi strašně líto, do čeho se musel Tom narodit, stačilo by, aby se narodil v jiném, normálním městě a mohlo být všechno naprosto jinak! Jsem tak strašně moc zvědavá, jaký je Tom člověk!
A tak mě tak napadá, že už je mi možná jasné, proč se musel Set sám pořezat a proč i kvůli tomu drobnějšímu poranění, které dle Billa nebylo až tak hrozné, aby se s tím musel k doktorovi, k tomu doktorovi nakonec šel. Tom se asi omylem dost poranil a nejspíš nějaké léky potřebuje a jak jinak to zařídit, když Tom nejspíš ještě pořád vlastně podle papírů ani neexistuje? Pokud se tohle opravdu stalo a Set tohle udělal jen kvůli Tomovi, tak jej budu mít hned o něco raději. Sice jej moc nemám ráda, protože je děsně nepříjemný a nesympatický a taky mě strašně vadí, že Toma prostě všem nepředstaví… 😀 ale zase na sruhou stranu jej trochu chápu a jsem mu vděčná, že si dokáže sám ublížit, když potřebuje pro Toma něco udělat. Jenže co když je to nakonec všechno jinak? 😀 Já si u téhle povídky prostě nejsem ničím jista! 😀
Prosíííím, ať jde Bill conejdřív znova prozkoumat celé západní křídlo a Toma najde! Strašně moc se na to už těším!
Moc děkuji za další báječný díl! ♥♥
Skvelý diel. Pekne sa to zamotalo, tak som zvedavá kedy a kde Bill nájde Toma
Tak musím říct, že tento díl mi zamotal hlavu víc než všechny předešlé díly dohromady.. Jsem moc ráda za tak dlouhé zápisy v deníku, díky kterým jsem Toma, stejně jako Bill, trochu poznala, ale co se s Tomem stalo?? Alindin poslední zápis říkal, že Tom měl odjet, ale odjel doopravdy? V deníku se pak devět let nic nepsalo.. Nemůžu se ubránit pocitu, že se něco pokazilo, Tom nikam neodjel a v domě pořád zůstává.. Zamotalo se to opravdu parádně, jsem strašně zvědavá na rozuzlení, hlavně na to, jak bude Bill pokračovat v pátrání po Tomovi, protože když dočetl deník, tak jsem opravdu zvědavá, kde chce teď začít.. Nádherný díl, těším se na další.. 🙂
Dočkám se toho kdy se setkají nevěřím že tak Tom není.
Až teprve dnes jsem se dokopala ke čtení téhle povídky. o.o A teď vlastně ani nevím, co napsat. 😀 Je to skvělá povídka – ostatně jako všechny od tebe. Bill je tady zase takové kvítko. 😀 Zajímalo by mě, jestli bude takový i Tom. A hlavně se těším na jejich setkání. 😀 Aaa, co když bude Tom vypadat jako Tom Hanks v Trosečníkovi? o.o Možná má taky za kamaráda kus balónu nebo tak.. 😀 Nemůžu se přestat smát z představy, že Bill zase šmejdí a narazí najednou na Toma povídajícího si s mičudou. 😀 Ale určitě to musí být lepší společník jak Set. 😀 Mám až moc bujnou fantazii.
Každopádně moc děkuju za kapitolu a celkově za celou povídku. ^^