Blue Bird 15. (2/2)

Andreas do sebe naštvaně kopnul dalšího panáka; bezbarvou tekutinu si chvilku přeléval v ústech, vychutnávajíc si její hořkou pachuť, než konečně polknul a hlasitě si povzdechl. Už od rána byla jeho nálada pod bodem mrazu, pochyboval o tom, že by se mohl cítit ještě hůř, ale při pohledu na desítky opilých lidí pobíhajících kolem něj mu pomalu docházelo, že se spletl. Už jenom z jejich nesourodých, rozmazaných tváří mu bylo na zvracení, a když se k tomu všemu přidala hlasitá hudba, křik a odporný smrad cigaret, začínalo to být nesnesitelné. Nebýt toho, že pozval téměř polovinu města, aby dvojčatům dokázal, jak moc je oblíbený, zrušil by oslavu a na celé narozeniny okamžitě zapomněl. Možná to tak raději udělat měl.

Otočil hlavu a pohledem rychle prolétl hromadu zpocených mumlajících obličejů. I když si s mámou příliš nerozuměl, byl v podstatě rád za to, že šla na noc k sousedce. Byl si jistý, že by jí pohled na dům plný nekontrolovaného chaosu přivodil okamžitou smrt. Nevěřil by, kolik lidí se dokáže vejít do jejich malého obýváku. Na gauči se tlačilo něco přes deset lidí, každý si mluvil sám pro sebe a vzájemně se překřikovali. Dalších sedm lidí sedělo na podlaze před televizí; postupně si podávali dálkové ovládání a smáli se tak hlasitě, až měl Andreas chuť vzít si špunty do uší a zastavit ty odporné zvuky. Na druhou stranu se k nim toužil přidat. Každý, kdo zrovna držel ovladač, se rozesmál na celé kolo, jako by to byla ta nejvtipnější věc na světě. Kdyby se k nim přidal a vzal ovladač do rukou, možná by se i on zasmál a smích v ten den opravdu zoufale potřeboval. Další byli roztroušení po celém pokoji v menších nebo větších skupinkách. Spoře oděné dívky házely hladové pohledy na každého, kdo kolem nich prošel. Dokonce i na chlapce, které by si za jiných okolností nikdy nevšimly.

Opět si povzdechl. Možná by se měl nechat sbalit jednou z nich. Mít sex a zapomenout. Ale to bylo nemožné. Moc dobře věděl, že by si vybral vysokou černovlásku. Žádnou jinou.

Třesoucí se rukou sevřel téměř prázdnou lahev vodky a opatrně si dolil. Poté potěžkal plnou sklenku v dlani a opět se chvíli soustředil na dění kolem něj. Vypadalo to, že se všichni baví, i když větší polovina hostů, už zřejmě nevnímala, co se vlastně děje.

Dostal několik dárků, z nichž měla většina hned na druhý den poputovat do odpadkového koše. Každý mu zdvořile potřásl rukou a několik lidí dokonce přidalo kratší blahopřání. Jinak dění v domě ničím nepřipomínalo narozeninovou oslavu. I když si to odmítal připustit, začínal přemýšlet nad tím, že udělal hloupost. Nechtěl mít u sebe nikoho z těch lidí. Dal by cokoliv za to, aby okamžitě vypadli. Chtěl jenom dvojčata. Byl si jistý, že obklopen Billovou krásou a Tomovým nakažlivým humorem by si to užil daleko více. Ale po tom, co se dočetl ráno na internetu, raději nechtěl vidět ani jednoho z nich. Ublížil by jim. Tím si byl jistý.

A přesto si nemohl pomoct a každých deset minut hlídal u okna, jestli je náhodou neuvidí přicházet.

…

Dvojčata vyšla ze dveří malé večerky přímo na liduprázdnou ulici. Bill si hladově rozbaloval čokoládovou tyčinku a Tom jej po očku sledoval, přičemž mu ze rtů neslézal uličnický úsměv. Bill po chvíli vzdal své snažení, zastrčil si malou čokoládku do kapsy a otočil se k bratrovi čelem. Jakmile si všiml jeho nezbedného úsměvu, musel se pousmát.

„Tomi,“ šeptl tiše i přesto, že se v jejich blízkosti nenacházel nikdo, kdo by je mohl slyšet. „Když jsem říkal, že bychom mu měli k té věci ještě něco koupit, myslel jsem tím… nějakou lahev nebo… bonboniéru. Rozhodně jsem neměl na mysli balíček čipsů a dvě kinder vajíčka,“ řekl naoko vážným hlasem, ale Tom viděl, jak mu cukají koutky úst.

„Alkoholu je tam jistě dost,“ spustil Tom na svou obhajobu. „A schválně jsem vybral paprikové čipsy, protože ty má nejraději.“

Bill se rychle kousl do rtu a přistoupil o krok blíž. „A co ta kinder vajíčka?“ zeptal se a ukazováčkem dloubl do bílé igelitky v Tomově náručí. Opravdu se snažil působit klidně, aby si Tom nevšiml, jak moc by chtěl i on jedno takové.

„Podle mě je to skvělé. Čokoládu sní a uvnitř má další překvapení.“

„Co když tam bude naprostá hloupost?“ zeptal se Bill nesměle a prsty netrpělivě poklepal po Tomově ruce. „Možná… možná bychom to neměli riskovat. Můžeme si je nechat my. Jedno bude pro tebe a druhé pro mě. Ale pokud budeš mít skládačku, musíš si ho se mnou vyměnit! Víš, jak miluju skládačky.“ Začal poskakovat na místě jako malé dítě, natahujíc ruce po Andreasově balíčku.

„Ty se nikdy nezměníš,“ vydechl Tom, pobaveně kroutíc hlavou. Vzal Billovu zvědavou ruku do té své a odtáhl jej k nejbližší lampě. „Opravdu si myslíš,“ začal, když zastavili pod starým blikajícím sloupem, doslova na sobě cítil Billův nedočkavý pohled, „že bych koupil dvě pro něj a tobě ani jedno?“

Bill se rozzářil jako sluníčko. Tentokrát se vůbec nesnažil zakrýt radost. „Jedno je moje?“

Tom neodpověděl, s úsměvem se pustil do hledání a po chvilce mu do rozevřené dlaně vložil obě vajíčka.

„Můžu si vybrat?“ zeptal se pro jistotu, i když věděl, že nemusí. Tom se na něj díval přesně tím pohledem, kterým se mu vždy snažil naznačit, že by mu dovolil všechno na světě. A Bill ten pohled miloval.

Opatrně si přiložil vajíčka k uším každé z jedné strany a zahrkal. Nikdy mu to sice nepomohlo vybrat si správně, ale měl z toho lepší pocit. Nakonec se rozhodl pro vajíčko v levé ruce a druhé vrátil Tomovi.

„Bille, ale když tam nebude skládačka…,“ začal.

„Neboj, budu rád, ať už bude uvnitř cokoliv,“ znovu začal poskakovat na místě, rozbalujíc malé vejce. Čokoládu, sloužící na ochranu překvapení uvnitř, podal Tomovi a ustoupil stranou, aby lépe viděl.

Tom s úsměvem sledoval radost v bratrových očích a jeho nezaměnitelný úsměv. Miloval jeho dětské projevy. Díval se, jak Bill nadšeně stiskl víčka, zadržel dech, a když se mu konečně podařilo otevřít plastový obal, zvědavě nahlédl dovnitř.

Tom překvapeně zamrkal.

„Bille?“ Zdálo se mu to, nebo jeho bratr opravdu zvážněl.

„Není to skládačka, viď?“ Byl připraven rozběhnout se do obchodu a nakoupit tolik vajíček, dokud v jednom z nich neobjeví hračku, která by Billovi udělala radost.

Bill pomalu zavrtěl hlavou, a když k němu opět zvedl pohled, Tom mohl v jeho očích spatřit lesk slz.

„Je to něco mnohem lepšího,“ šeptl a opět sklouzl očima dolů, jako by nechtěl uvěřit tomu, co tam předtím viděl.

Tom sledoval jeho obličej a překvapeně vydechl, jakmile mu do dlaně vtlačil malou hračku. Sklonil hlavu a zadíval se na malé černobílé zvířátko. Z neznámých důvodů mu na zápěstích vystoupila husí kůže.

„Zebra,“ vydechl a podržel ji proti světlu. „Je… roztomilá,“ dodal a rozpačitě se poškrábal na bradě.

„Tomi, neříkej, že nevíš-,“ začal Bill a prolétl Tomův obličej něžným pohledem.

„Vlastně jsem se tě chtěl už dávno zeptat…,“ nervózně přešlápl z nohy na nohu a očima přitom střídavě sledoval zebru a Billův obličej. Bill se usmíval, oči mu zářily jako nejjasnější hvězdy. Zřejmě od Toma očekával, že řekne to, co chtěl slyšet, ale Tom netušil, co to mělo být.

„Tvůj zápisník, peněženka… teď ta hračka. Chtěl jsem se zeptat, proč právě zebra? Je pro tebe zřejmě důležitá a tak jsem chtěl vědět, co by měla symbolizovat.“

„Copak si na to nepamatuješ?“

„Já, ehm…,“ další rozpačité poškrábání na bradě. „Bille, víš, že jsem nikdy neměl paměť na tyhle věci. Hodně maličkostí mi uniká, a i když mě to opravdu mrzí, nevím, na co bych si měl vzpomenout. Kdybys mi poradil, možná by mě něco napadlo.“

Sklonil hlavu a okamžitě se zamyslel. Jeho mozek začal pracovat naplno. Snažil se rozvzpomenout na jakoukoliv zmínku o tom nešťastném zvířeti. Zebra. V mysli si pořád dokola opakoval různé tvary toho slova. Ale nedokázal najít nic, co by vyhovovalo. Nic, co by mu něco připomínalo. Se slovem zebra se v jeho hlavě nespojovalo nic. Za tím slovem viděl jen prázdnotu.

Bill se hravě kousl do rtu, vzal si od Toma malé umělohmotné zvířátko a ukryl si jej ve vrchní kapse košile. Poté silně nasál vzduch nosem a přistoupil blíž.

„Vzpomeneš si,“ šeptl. Očima ani na vteřinu neopustil ty Tomovy. „Já to vím,“ věnoval mu láskyplný úsměv předtím, než se rozhlédl kolem, a když se ujistil, že je nikdo nesleduje, naklonil hlavu a zachytil Tomovy rty těmi svými, věnujíc jim jemný polibek.

Tom roztřeseně vydechl nosem, omotal ruku kolem Billových boků a přitiskl jej na své tělo. Jediným pohybem jazyka rozevřel Billovy stisknuté rty a probojoval si cestu do jeho úst. Poslepu couvali pryč od lampy. Pryč od světla. Co nejdál od nechtěných svědků. Naplno se dokázali uvolnit, teprve když je pohltil stín bohaté koruny stromu. Zmizely vzdálené zvuky projíždějících aut, tiché ševelení větru i ozvěna rozhovorů z okolních domů. V tu chvíli tam byli jenom oni dva, jejich splašeně tlukoucí srdce a vášnivě se proplétající jazyky.

Bill se zády opřel o hrubý kmen, pokrčil nohu a nesměle zasténal do bratrových úst, jakmile si ji Tom omotal kolem boků a natiskl se svým tělem ještě blíž. Cítil, jak igelitka proklouzla mezi jejich těly a dopadla na zem. Bylo mu to jedno. Snažil se zapamatovat si každou vteřinu té chvíle. Každý polibek, každé zachvění, každý nepatrný zvuk, který Tomovi unikl z úst. Nezáleželo mu na tom, jestli se jednalo o hlubší nádech, vzdech nebo zasténání. Zbláznil se do všech těchto drobných projevů náklonnosti a všechny mu v uších zněly jako dokonalá symfonie. Zoufale vdechoval jeho vůni, přičemž jej čím dál víc tiskl na svůj hrudník. Prsty mu zapletl do vlasů a jemně jej škrábal vzadu na krku.

Líbal se s ním jako o život. I přesto, že měl tendenci lapat po dechu a usmívat se do polibků jako blázen, snažil se líbat Toma stejně dychtivým tempem, jakým on líbal jeho. Cítil se nádherně a právě z tohohle důvodu mu bylo do pláče.

Čekal na to až příliš dlouho. Přišlo to až příliš rychle. Bylo to až příliš krásné.

Nebyl si jistý tím, co přesně mezi nimi bylo, ale nechtěl o to přijít. A jeho splašeně bijící srdce bylo zřejmě stejného názoru.

„Bille,“ Tom se od něj trochu odtáhl, ale pořád byl dost blízko, aby mu dýchal na rty a špičkou nosu hladil ten jeho. Připadal si jako pod vlivem nějakého kouzla. Nedokázal si srovnat myšlenky a jediné, po čem toužil, jediné, na co se dokázal soustředit, byly Billovy prokrvené rudé rty, ze kterých nedokázal spustit pohled. „Víš, že bych takhle dokázal zůstat celou noc.“

Bill omámeně zakýval hlavou a rychle Toma políbil. „Ale nemůžeme,“ dokončil za něj zesláblým hlasem.

„Nemůžeme,“ zopakoval Tom, čelem se opírajíc o to Billovo. Hleděli si zpříma do očí. Ze vzdálenosti méně než jednoho centimetru. Stačilo maličko a stali by se jedním člověkem. „Mohl by nás někdo vidět. A ještě ke všemu jdeme pozdě na oslavu.“

Bill opět přikývl. Byli si natolik blízko, že se při tom pohybu otíral o Tomovu tvář. Zalapal po dechu.

„Mohli bychom… mohli bychom to dokončit později,“ navrhl a nesměle sklopil pohled. Rukama sklouzl na Tomova ramena a zatahal za látku hrubého svetru.

Tom jej ještě jednou dlouze políbil. „Dokončíme to později,“ zasténal mu do úst a Bill se do polibku blaženě usmál.

Pokud předtím váhal, měl strach a chtěl jít na všechno pomalu, v té chvíli se Tomovi naplno otevřel. Přestal se bránit a dovolil, aby jej jeho vnitřní pocity naprosto pohltily. Dřímaly v nejhlubších zákoutích jeho duše až příliš dlouho. Bodaly, řezaly, způsobovaly bolest, kterou nebyl schopen unést. Nikdy by nevěřil, že mají dvě tváře. Že i ony mají svou krásnou sestru. A že ty, které jej předtím ničily, budou náhle tím jediným, co jej drželo při životě. Konečně je uměl pojmenovat. Jako střípky zrcadla, části skládačky, které konečně zapadly do sebe.

Díval se, jak se Tom sklání pro tašku s dárkem, a když k němu zvedl pohled, jemně se pousmál. Tom jeho úsměv oplatil, volnou ruku mu omotal kolem boků a s posledním políbením do vlasů, se vydali směrem k Andreasovu domu.

…

„Co se tady proboha stalo?“ zeptal se Bill, jakmile se ocitli uvnitř Andreasova domu.

Otevřela jim nějaká dívka, kterou nikdy předtím neviděli. Byla tak opilá, že se ledva držela na nohou, mžourala na ně skrz napůl přivřená víčka, jakmile si ale uvědomila, komu to vlastně otevřela, hystericky vykřikla a oba je strhla do silného objetí.

„To opravdu netuším,“ odpověděl Tom spíš pro sebe a třel si bolavé zápěstí.

„Bojím se jít dál,“ pípl Bill, ukryl se za bratrova záda a nevěřícně sledoval hromadu lidí devastující dům jejich přítele.

„Možná tomu nebudeš věřit, ale já taky,“ řekl Tom, překřikujíc hlasitou rockovou skladbu, která se vzápětí rozlehla celým domem a spustila vlnu souhlasných ovací. „Prosím, drž se u mě, ano? Nechci, aby tě tady ušlapali,“ pootočil hlavu, jeho pohled se setkal s bratrovým.

Bill se ustaraně kousl do rtu a váhavě přikývl.

„Možná bychom měli najít Andyho,“ zakřičel a vzápětí horlivě ukázal směrem ke kuchyni, kde právě zmizela vysoká světlovlasá postava.

Tom jej chytil za ruku a opatrně se přesouvali davem mumlajících lidí. Někteří si na ně nechápavě ukazovali, jiní, zejména dívky, se uculovaly a lacině je zvaly k sobě. Většina z nich měla rozmazaný makeup, nakřivo namalovanou rtěnku a vlasy jim postávaly na všechny strany. Tom opravdu nerozuměl tomu, co to mělo znamenat. Téměř nikoho z těch lidí neznal a i to málo, které znal, by na oslavu svých narozenin nikdy nepozval. Překvapeně zamrkal, jakmile v davu tváří spatřil i obličej jejich bývalého spolužáka Schummera, který si z Billa na základce udělal boxovací pytel, když měl lepší den, tak se mu jenom posmíval. Silněji sevřel Billovy studené prsty, překročil obsah něčího žaludku na podlaze a s výrazem naprostého zhnusení vstoupil do kuchyně, která byla až na jednoho člověka zázrakem prázdná.

„Andy,“ zvolal Bill poněkud váhavě, došel ke stolu a zlehka jej poklepal po rameni.

Andreas pomalu zvedl hlavu a zadíval se na Billa krví podlitýma očima. Pohledem rychle přeskočil na Toma, který se vzápětí zjevil vedle něj a vypustil ze sebe slabý výkřik nadšení.

„Moje hvězdy jsou tady,“ dostal ze sebe mumlajícím jazykem. „Moje hvězdičky,“ dlaní si vjel do vlasů a vesele si je rozcuchal.

„Všechno nejlepší,“ řekl Tom mírně odměřeně a podal mu tašku s dárkem. Nedokázal se přenést přes to, že byl možná právě on tím, kdo je rozdělil. A fakt, že se jej na to ani tentokrát nebude moct zeptat, to všechno ještě zhoršoval.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ přidal se Bill a s úsměvem jej poplácal po rameni.

Andreas nemotorně vstal, hodil tašku na stůl a zvědavě do ní nahlédl. Vzápětí zkřivil obličej.

„Co to je?“ zeptal se a očividně znechucen vytáhl ven velkého modrého plyšáka.

„To je… překvapení,“ Bill se rozpačitě poškrábal na bradě a Tom se musel opravdu silně kousnout do rtu, aby se nerozesmál. „Je to králík,“ dodal, protože si nebyl jistý tím, jestli Andreas dokázal rozeznat dlouhá ouška a legrační obličej.

„Skvělé,“ zapotácel se, ale Tom jej rychle chytil za zápěstí a pomohl mu znovu naleznout rovnováhu.

„Nelíbí se ti?“

„Bille,“ zafuněl. „Hoď jej na tamtu hromadu,“ mluvil pomalu, motal slova, některá dokonce opakoval dvakrát a dvojčata měla opravdu velký problém rozumět mu.

Bill se ohlédl a za zády spatřil hromadu různých věcí. Fotbalový míč, svíčky, polštáře, květiny a jiné věci, byly zřejmě narozeninovými dárky, které dostal od hostů ještě v čase, kdy byli všichni střízliví. Vzal králíka do náruče a chystal se jej odložit k ostatním dárkům, když si v rohu místnosti všiml další hromady věcí.

„Andy?“ ozval se tiše. „Jaký je rozdíl v těch hromadách?“

„Tamty věci,“ zasténal Andreas a skákaje na místě ukazoval do rohu místnosti. „Si nechám a tyhle,“ prstem ukázal na dárky u Billových nohou. „Půjdou hned zítra do smetí.“

Tom překvapeně zamrkal. „Chceš ho vyhodit?“ Nechápavě pozdvihl obočí a všiml si, jak si Bill plyšáka smutně prohlíží a přitiskl si jej ke své hrudi. Bylo mu jasné, že právě získal nového majitele.

„Jo chci, je odporný. Ale kašlete na dárky, radě-ji… raději mi řekněte, co máte nového?“ Andreas ustoupil stranou a dvojčata se posadila na prázdné židle.

„Nic moc,“ odpověděl Tom vyhýbavě a vytáhl z igelitky nedotknuté kinder vajíčko. Zastrčil si ho do kapsy a zahleděl se na Billa, který k sobě tulil velkého plyšáka jako tu nejmilovanější hračku.

„Všechno po starém,“ doplnil jej Bill a hravě zatahal za plyšové ouško.

„Tak já vám řeknu největší novinku,“ Andreas zvýšil hlas, roztáhl ruce a napodobil pohyb křídel. „Přišel ke mně ptáček a pošeptal mi, že už jsi zase volný,“ zamumlal a ukazováčkem mířil na Toma.

Tom rezignovaně přivřel víčka. Internet je magická věc. Věděl, že se ta novinka bude šířit rychle, ale netušil, že se k Andreasovým uším dostane až tak rychle. Chtěl si s ním předtím promluvit. Takhle se to všechno zbytečně zamotalo a zkomplikovalo.

„Nemyslel jsem, že tě to tak zajímá,“ odkašlal si a podíval se na Billa, který viditelně ztuhl.

„Možná bychom měli jít raději domů,“ pošeptal Tomovi do ucha, ale Andreas si jejich přiblížené tváře vysvětlil po svém.

„Šuká tě?“ zeptal se prudce s očima zabodnutýma do Billova obličeje.

Bill zalapal po dechu a nevěřícně zamrkal. „C-co prosím?“

„Tvůj Tomi,“ řekl posmívajícím se hlasem. „Šuká tě?“

Tom silně zaťal pěsti a prudce vstal, Bill jej v poslední chvíli stihl zachytit a stáhnout na židli.

„Omlouvám se.“ Andreas opět zavrávoral, ale tentokrát Tom neudělal nic pro to, aby mu zabránil v pádu. Jen tak tak se stihnul zachytit opěradla židle. „Omlouvám se… k tobě by si něco takového nedovolil. Ty jsi jeho… křehká květinka. Až budeš chtít pořádného chlapa, dej mi vědět.“

Tom tentokrát vyskočil ze židle dřív, než Bill stihl zareagovat. Přiběhl k Andreasovi, zchytil ho za límec trička a přitiskl na své tělo.

„Tohle si trochu přehnal,“ zasyčel mu do tváře.

Andreas se hlasitě rozesmál. „Ty mě chceš uhodit? Tak na to se podívám,“ přestal se smát. Zvážněl a vracel Tomovi stejně zuřivý pohled, jakým se on díval na něj.

„Tome, dost, prosím,“ Bill se dostal mezi ně a odtlačil Toma i s králíkem v náručí co nejdál od Andrease. „Je namol, nech ho být. Zítra si ani nebude pamatovat, že něco takového řekl.“

„Děkuju, Bille. Jsi můj zachránce,“ řekl Andreas se smíchem a stiskl Billovo rameno.

„Nedotýkej se mě,“ šeptl předtím, než se mu vyvlékl a společně s Tomem zamířili ke dveřím.

…

Tom seděl na podlaze, zády se opíral o postel a hleděl do okna. Každou chvíli proťal nebe silný blesk, bubnování dešťových kapek se zdálo pořád intenzivnější. Na jednu stranu měli štěstí, že odešli tak brzo. Kdyby se zdrželi, nevyhnuli by se dešti a poslední, co potřeboval, bylo to, aby Bill onemocněl.

Sklonil hlavu a zahleděl se na Pumbu, který mu spal na klíně a hned vedle něj spokojeně odfukoval Cali. Nevěděl, jestli si toho všiml i Bill, ale ti dva se do sebe zřejmě zamilovali. Pumba se Calimu věčně pletl pod nohama a ten z něj ani na vteřinu nespustil oči. Pokud jste si chtěli hrát s jedním, musel u toho být i ten druhý.

Pousmál se. Tak trochu mu to připomínalo vztah jeho a Billa. Opět zvedl oči k obloze a přemýšlel nad zebrou, která pohltila veškeré zklamání, které vůči Andreasovi cítil, a nedovolila mu myslet na nic jiného. Přemýšlel, hádal, vzpomínal. Pořád nic. Začínal být z toho zoufalý. Vůbec nepostřehl příchod další osoby, a když nad sebou spatřil Billovu postavu, vyděšeně nadskočil.

„Omlouvám se,“ usmál se na něj Bill a posadil se naproti němu. Na podlahu vedle sebe položil talíř s jídlem a lahev nějakého pití. „Nechtěl jsem tě polekat.“

„Jen jsem se zamyslel,“ Tom si unaveně protřel obličej.

Opatrně zvedl spícího Pumbu do náruče a položil jej na postel. Cali byl během pěti vteřin vedle něj. Obkroužil se kolem jeho maličkého těla a spokojeně zavřel oči.

Bill se při pohledu na ně neubránil něžnému úsměvu. Připomínali mu jeho a Toma. Bylo to opravdu roztomilé.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, když Tom sklonil hlavu a těžce vydechl. „Nepřišel jsi na večeři. Gordon se rozplakal, když před něj máma jako trest položila talíř s podivnou hnědou kaší. Bylo to legrační. Jsem si jistý, že by ti to vylepšilo náladu.“

„Jsem v pořádku, jen jsem neměl hlad. Ale jsem rád, že ji vylepšili tobě,“ zadíval se na Billa a jemně jej pohladil po tváři.

Bill se přisunul blíž, vzal Tomovy ruce do těch svých a snažil se zklidnit tlukot svého srdce, když se mu díval do očí. „Přinesl jsem ti něco k jídlu a vzal jsem i lahev červeného. Myslel jsem, že bychom si mohli udělat vlastní oslavu. Jen ty a já.“

Tom se usmál. „To vůbec není špatný nápad.“

O hodinu později byl talíř s večeří dávno prázdný a Bill posledním douškem vyprázdnil i lahev vína. Věděl, že si po celou dobu povídali, ale najednou bylo těžké vzpomenout si, o čem vlastně mluvili. Tomův pokoj se příjemně pohupoval, bubnování deště za okny neustávalo a ani se nezdálo, že by mělo v blízké době přestat pršet.

Tlumené světlo malé stolní lampy vrhalo na jejich tváře stíny různých tvarů. Bill natáhl ruku a konečky prstů neobratně obkresloval jejich obrysy na Tomově tváři. Ten se tiše chichotal, zřejmě jej to šimralo, ale Bill nedokázal přestat. Byl zcela fascinován tím, že se jej může dotýkat. Že pro tu chvíli patří jen a jen jemu. Nikomu jinému.

Usadil se mu na klíně a uvěznil Toma v sevření svých dlouhých nohou. Jen matně vnímal, jak Tomův úsměv pomalu opouští jeho rty, jak je otevírá a hladově se natahuje po těch jeho. A pak se najednou líbali. Klubíčko spletených těl dvou zoufale milujících se bytostí.

Tom lapal po dechu, sténal do Billových horkých úst a začínal mít strach, že je to všechno pouze výplodem jeho bujaré fantazie. Opravdu byl s ním? Opravdu se toho dočkal?

Billův jazyk chutnal sladce a každý polibek byl hotovým mistrovským dílem. Hladověl po bližším kontaktu. Po intimnějším spojení a ve chvíli, kde se o něj Bill začal jemně třít, věděl, že není sám.

„Bille,“ zuby stiskl jeho spodní ret a zhluboka se nadechl. „Měli bychom přestat,“ mumlal omámen tíhou Billova těla, nesměle přirážejícího proti tomu jeho.

„Já vím,“ dostalo se mu téměř neslyšné odpovědi. Tření mezi jejich těly začínalo být bolestivě těsné.

„Tak přestaňme,“ vydechl Tom, natáhl ruce a za zadek si Billa přitiskl co nejvíce na svůj klín. Cítil se opilý a věděl, že to není pouze vínem.

Billovi se zadrhl dech. I přes hrubou látku kalhot cítil Tomovo tvrdé mužství. Naklonil se dopředu a zatlačil svou erekcí přímo na to citlivé místo. Tom hodil hlavou dozadu, z úst mu pronikl zoufalý, léta zadržovaný vzdech. Silně tlačil Billa na své tělo, hladově přirážejíc proti jeho bokům.

Bill mu dýchal na rty, kousal je, tahal za ně. Tváří se otíral o tu jeho, pánev jej od soustavného přirážení začínala bolet, ale on nemínil přestat. Byl si jistý, že nebude trvat dlouho a bude po všem. Vrchol byl až příliš blízko na to, aby to zastavil.

A nemýlil se. Stačila ještě dvě silná zhoupnutí na bratrově klíně a svět kolem něj byl náhle bohatší o miliony zářících hvězd. Lapajíc po dechu, schoval tvář do ohybu mezi Tomovým krkem a ramenem a třásl se po celém těle. Vnímal, jak Tom zrychleně dýchá a pohled na jeho tvář v momentě, kdy vyvrcholil, byl snad tím nejkrásnějším, co kdy viděl.

autor: B-kay