autor: mohanrocks
Jak mu bylo řečeno, Bill Tomovi několik dalších dní nezavolal ani nenapsal. Den boje se blížil a Tom byl tak zaneprázdněn, že stejně neměl moc času na povídání. Ale vymysleli si systém komunikace přes Gustava, ke zlosti jeho spolubydlícího. Tom psal Gustavovi, aby mu dal vědět, že je vše v pořádku, a Bill přes něj posílal svá vlastní slova. Kdyby to Bushido někdy kontroloval, bude si myslet, že Tom pouze mluvil s nějakým náhodným chlápkem, který byl hodně paličatý.
Bill seděl nervózně před svým počítačem a prsty klepal do písmenek na klávesnici, aniž by je skutečně zmáčknul. To, že Bushido věděl o jeho výzkumu, podněcovalo miliony obav v Billových myšlenkách. Jistě, věděl, že jeho tajemství je prozatím v bezpečí, ale nebylo to něco, co by bylo navždy zaručeno. S Bushidem bylo možné všechno, protože byl neuvěřitelně impulzivní a náladový.
Billovi se bolestivě sevřel žaludek a položil si hlavu na předloktí. Bude to muset Tomovi říct. Byl to jediný způsob, jak mohl zajistit, že mu to nebude okázale vmeteno do tváře. Ale ne dnes večer. Počká až po Tomově boji. Také proto, že Bill chtěl být ten, kdo se o něj po boji postará. Bez ohledu na tom, jestli vyhraje, což vyhraje, přesto bude stále zraněný a pokud by byl na Billa naštvaný, nenechal by ho u sebe.
Gustav se ukázal ve dveřích s nespokojeným výrazem v obličeji a s křupkou přilepenou na tváři, zatímco držel telefon. „Miláček chce, aby ses s ním setkal u něj, právě teď.“
Bill vstal a protáhl si ruce nad hlavou, překvapený tou zprávou. „Hmm. Dobře, děkuju. Řekneš mu, prosím, že tam za chvilku budu?“ Bill se rozešel ke koupelně a zastavil se před Gustavem, aby jej poplácal po paži. „Máš křupku na tváři, kámo.“
Gustav zamrkal a ohmatal si tvář, než křupku našel, ofoukal a vhodil do pusy s úsměvem. „Hej, díky! Hledal jsem ji.“
Bill na něj zíral, oněmělý úžasem, zatímco Gustav opustil místnost.
—
„Není to trochu riskantní?“ Bill byl zatažen do Tomova bytu za konec svého šátku, který měl omotaný kolem obličeje ve snaze být nenápadný.
„Bushido odešel ze skladiště s nějakou blonďatou bárbínou, takže bude nějakou dobu zaneprázdněný.“ Tom se unaveně usmál a pobaveně z Billa odmotával vrstvy jeho svrchního oblečení. „Jsi vycpaný jako marshmallow.“
„Je tam zima,“ vystrčil Bill svůj spodní ret a slabě zčervenal nad tím, jak na něj Tom zíral. „Co se děje?“ Bill si dlaněmi promnul své studené tváře a zmateně zamrkal.
„Nic, jen že…“ Tom natáhl ruku a přejel prstem po Billově čelisti. „Nejsem zvyklý tě vídat, aniž bys měl tvář celou namalovanou.“
„Už jsi mě takhle viděl mockrát…“ zamumlal Bill.
„Jo, ale obvykle těsně předtím, než jdeš spát, takže je tma a… Já nevím, obvykle nechodíš ven bez čehokoliv na obličeji,“ pokrčil Tom rameny.
„Já, ehm,“ Bill si nervózně olízl rty. „Nechtěl jsem při tvém boji vyčnívat nebo nějak upoutávat pozornost,“ řekl a přešlápl z nohy na nohu.
„Hej, vypadáš hezky… Opravdu hezky,“ Tom vytvořil sladký úsměv, paže pomalu omotal kolem Billova pasu a nosem se otřel o jeho tvář s hlubokým nádechem. „Taky hezky voníš.“
Bill omotal ruce kolem Tomova těla a zavřel oči. Nevadilo mu chodit ven bez make-upu, ale když na to někdo upozornil, nemohl si pomoct, ale cítil se nesebevědomě. Byl to takový druh jeho obrany, kterým mohl skrýt svou zranitelnost.
„Ale měl bys vědět…“ zašeptal Tom proti jeho ušnímu lalůčku, „že bez něj vypadáš úplně stejně ohromně a lidé se na tebe budou stále dívat.“
Bill se zachvěl a svraštil rty proti Tomově tváři, v srdci cítil příjemné teplo. „Neměl bys mít dovoleno říkat věci, po kterých se cítím takhle.“
„Jak?“ Tom zvedl koutky úst nahoru a pohlédl Billovi do tváře.
„Tak, že mi asi srdce vyletí z hrudi anebo mě přinutí udělat něco hloupého,“ usmál se jemně Bill a opřel si čelo o Tomovo.
„Omlouvám se, budu se snažit být víc kretén, jaký jsem býval,“ Tom si odkašlal a vyzývavě zvedl obočí.
Bill si nedokázal pomoct, ale našpulil rty a stiskl Toma pevněji. „Ne, ne, já jen… Musím si prostě zvyknout, že se ke mně někdo chová takhle.“
„A já si musím zvyknout, že se k někomu chci chovat takhle. Tak úplně mi to nepřidává ´drsňácké´ body,“ zkroutil Tom rty.
„Ale pro mě jsi naprosto mužný,“ zazubil se Bill a Tom se uchechtl.
„Nic takového… Nemůžu se přestat soustředit,“ povzdechl si Tom pomalu.
„Tak proč jsi mě pozval? Ty víš, že málokdy dělám to, co se mi řekne,“ Bill si olízl rty a Tom neodolal a políbil je.
„Uklidňuješ mě, a to právě teď opravdu potřebuju,“ Tom Billa pomalu vedl k pohovce, kde se posadil a přitáhl si jej k sobě.
Bill se usadil po jeho boku a položil si hlavu na jeho silné rameno. „Hm, ty mě taky uklidňuješ,“ zamumlal a sledoval, jak Tom přejíždí prstem tetování na jeho předloktí.
„Co tohle znamená?“ Zašeptal Tom.
Uklidňující atmosféru nahradilo nepohodlí a Bill se kousl do spodního rtu, debatujíc sám se sebou, jestli má změnit téma, nebo ne. Pak si vzpomněl na rozhovor s Gustavem a uvědomil si, že tohle byla dobrá chvíle udělat první krok v komunikaci. „Nechal jsem si ho udělat, když mi bylo sedmnáct… Znamená to ´svoboda´ v němčině. Mám německé předky, takže…“ přikývl pomalu Bill.
„Znamená to pro tebe něco konkrétního?“ Tom přitiskl rty k vrcholu Billovy hlavy a pokračoval v cestě prstem přes černý inkoust.
„Hm…“ Bill se zhluboka nadechl. „Pořídil jsem si to, když jsem se odstěhoval z domu svých rodičů.“
„Bylo ti jen sedmnáct?“ Tom se odmlčel a chytil Billovu dlaň do své.
„Jo, věci byly… Komplikované,“ Bill s tím slovem zavřel oči.
„Tomu rozumím, definitivně…“ zamumlal Tom a Bill na něj pohlédl.
„Já vím, že ano… To je důvod, proč jsem v pohodě s tím, že ti to říkám,“ Billovi se podařilo lehce usmát, než pokračoval. „Mí rodiče… Nebylo s nimi úplně nejlehčí žít, zjednodušeně řečeno. Odstěhoval jsem se, protože, no, mě vykopli.“
„Proč?“ Tom nakrčil obočí a upřeně se na Billa zadíval.
„Řekl jsem jim, že jsem gay a oni se mnou už nechtěli mít nic společného,“ polkl Bill. Bez ohledu na to, kolik času od té doby uplynulo, stále ještě bolelo o tom mluvit.
Tom byl chvíli zticha, než Billa oběma rukama pevně objal. „To je mi moc líto… Kurva.“
Bill se nad tím stisknutím ostře nadechl, než se uvolnil a pevně zavřel oči. „To je v pořádku… Je mi bez nich mnohem lépe než s nimi, opravdu.“
„Měl jsi alespoň nějakou další rodinu, u které jsi mohl zůstat?“ Zeptal se Tom jemně.
„Ne… Řeči cestovaly rychle a pro všechny jsem se stal nežádoucím cizincem,“ řekl Bill roztřeseně. „Ale naštěstí jsem měl přátele, u kterých jsem mohl zůstat, než jsem mohl dokončit střední školu a pracovat, abych si našetřil peníze. Jakmile jsme si to mohli dovolit, našli jsme si s Gustavem vlastní místo.“
„Takže s tebou prošel spoustou věcí…“ Zašeptal Tom chápavě.
„Jo, zatím se mnou prošel vším,“ přikývl Bill a zvedl hlavu. Bylo to překvapivě dobré, říct někomu kousek pravdy.
„Teď si ho vážím ještě víc,“ zamrkal Tom tiše a prohlížel si Billovu tvář. „Takže už s nimi vůbec nemluvíš?“
„Ne,“ zavrtěl Bill rychle hlavou. „A ani nechci. Jsou jen výplody mé minulosti, to je vše. Neudělali ze mě to, čím jsem dnes, já jsem to udělal,“ řekl Bill sebevědomě.
„Kéž bych měl tvůj životní postoj… Mí rodiče mají hodně společného s tím, jaký jsem,“ přiznal Tom pomalu a Bill musel zadržet své obočí od zvednutí. Nechtěl Toma zastrašit, aby nepřestal mluvit.
Přejel rukou přes Tomovo stehno a tiše se zeptal: „Co tím myslíš?“
Když Tom pevně sevřel čelist a očima zabloudil k náhodnému místu na zdi, tak si Bill pomyslel, že ztratil svou příležitost. Ale pak… „Můj otec je zodpovědný za mé špatné stránky a moje matka za ty dobré.“
Bylo to poprvé, kdy se Tom zmínil o své matce a Bill chtěl zoufale slyšet víc, ale nechtěl na něj tlačit. Ne s tímhle. A tak zůstal tiše a jen držel Tomovy ruce, aby mu ukázal, že je tady s ním.
„Moje máma…“ povzdechl si Tom tiše. „Bože, byla to skvělá žena. Zůstávala se mnou dlouho vzhůru a nechala mě sledovat horory a jíst popcorn. Vždycky vyprávěla ty nejlepší příběhy, a když pršelo, tak zalezla do postele ke mně, protože věděla, že nenávidím hromy…“ zamumlal Tom s posmutnělým úsměvem a Bill jej poslouchal jako přikovaný. „Byla tady jen jedna věc, která ji držela od toho, aby byla ten nejúžasnější člověk na zemi…“ Tom zavřel oči.
Bill přejel svými rty přes jeho lícní kost a dlaní mu přejel po hrudi. „Nemusíš o tom mluvit, Tome.“
„Ne, to je v pořádku…“ Tom mu poslal napjatý úsměv. „Já… Já chci,“ vydechl a stiskl rty. „Moje máma byla závislá na heroinu…“
Billovi se zlomilo srdce, když sledoval, jak Tomova tvář povadla, koutky rtů se mu stočily dolů a pevně zavřel oči. „To stačí, nemusíš…“ Bill kolem něj pevně omotal paže a opřel si bradu o jeho rameno.
Tom proti němu hrubě zavrtěl hlavou. „Zvládnu to… Musím to zvládnout,“ řekl rezolutně a Bill se s ním nehádal. „Můj táta, on byl vždycky takový kreténský druh chlapa. Vždy mámu zmlátil, když se opil, což bylo často. Snažil jsem se ho zastavit a seřezal mě taky,“ vzdychl Tom.
Bill jej pohladil po zadní straně krku a čekal, až bude pokračovat. „Máma mi vždycky říkala, abych utekl, abych odešel a nikdy se neohlédl… Ale já jsem ji tam nemohl nechat, samotnou s ním,“ dostal ze sebe Tom.
„Samozřejmě, že jsi nemohl,“ odpověděl Bill tiše a jeho srdce bylo ještě víc trháno na kousky.
„Neměla peníze ani žádné jiné místo, kam by mohla jít, ale snažila se se mnou několikrát odejít. Ale Gordon nás vždy našel… To byly zasraně ty nehorší momenty mého života, Bille,“ Tomův hlas byl směsice vzteku a beznaděje a Bill jej chtěl zoufale poskládat dohromady. „Máma našla v heroinu svůj způsob, jak uniknout. V našem městě bylo snadné dostat se k drogám a já ani nechci přemýšlet o tom, co musela dělat, aby si ho mohla dovolit…“ přikrčil se Tom a jeho tělo se otřáslo. „Když mi bylo třináct, ona… vzala si příliš mnoho,“ Tom zavtěl hlavou a tvrdě se kousl do rtu.
„Ach můj bože…“ zamumlal Bill a stiskl Toma pevněji. „Chceš říct, že…?“
„Našel jsem ji ležet na podlaze v kuchyni…“ Tomův hlas byl sotva slyšitelný.
„Kurva, Tome…“ Bill byl na pokraji slz a zvedl hlavu, aby se Tomovi podíval do očí. „Je mi to líto… Tak moc líto.“
„Nemusí…“ Zamumlal Tom. „Byl jsem zdrcený, vyděšený a tak sám, ale… Ulevilo se mi za ní. Našla svůj jediný způsob, jak uniknout. Byla volná,“ Tom se smutně usmál a Billovi po tvářích stékaly slzy. „Mohl jsem se o sebe postarat, víš? Ale nemohl jsem chránit ji, tak jak potřebovala, i když jsem se tak zatraceně snažil,“ Tom sevřel rty a zadržoval přicházející emoce.
„Já… Miluju tě,“ zašeptal Bill a cítil, jako by jeho slova byla naprosto nedostatečná. Studoval lidi, kteří prošli traumatickými zkušenostmi, ale nikdy nikoho z nich neznal osobně. Jeho vlastní potíže se najednou zdály být tak jednoduché a neúměrně nafouknuté.
„Hej, taky tě miluju… prosím, neměj kvůli mně špatný pocit,“ zatřásl Tom pevně hlavou a zavrtěl se, zjevně nesvůj nad tou lítostí. Bill znal ten pocit až příliš dobře.
„Zkusil jsi někdy potom utéct?“ Zeptal se Bill tiše.
„Celou tu zatracenou dobu,“ povzdechl si Tom. „Ale nikdy jsem se nedostal moc daleko, než mě našel. Zkoušel jsem bydlet u kamaráda a on přišel a dotáhl můj zadek zpátky domů, abych pracoval v obchodě. Jediný důvod, proč jsem s ním zůstal tak dlouho, byl ten, že jsem si nemohl dovolit jít někam jinam a on mi pokaždé dost ublížil, když jsem se pokusil odejít…“
„Takže… Jak ses nakonec zapletl s Bushidem a jeho kluky?“ Bill se cítil špatně, že se ptá na tolik otázek, ale věděl, že teď je na to správná chvíle. Tom byl otevřený a v každém okamžiku se před ním mohl opět uzavřít.
Tom se poškrábal na zadní straně krku a pokrčil rameny. „Začal jsem chodit tajně na párty a snažil jsem se nějak uniknout z toho, jak mizerně jsem se cítil…“ přikývl Tom. „Jednou v noci jsem hrál poker se skupinkou kluků. A jeden z nich si myslel, že jsem podváděl a obral ho o balík peněz, a tak se na mě vrhnul. No, byl jsem zvyklý dostávat rány, takže jsem věděl, jak ho zablokovat a tak. Poté jsem ho praštil se vším hněvem a frustrací, co jsem v sobě držel, a tím jsem ho zneškodnil,“ Tom se trpce pousmál. „V každém případě, byl jsem jen hubený kluk, ale od začátku jsem měl silný úder. Další věc, kterou si pamatuju, je velký chlápek, Bushido,“ Tom kývl směrem k Billovi, „přišel ke mně, poplácal mě po zádech, jako bych udělal něco dobrého a nazval mě ´Striker´.“
Bill pozorně poslouchal, posmutnělý, ale přesto zaujatý tím, jak do sebe všechno zapadalo. „Takže takhle ses seznámil s Bushidem.“
„Ano… začali jsme mluvit a on mi řekl, že by chtěl vidět, co dalšího dokážu. Věděl jsem, že není dobrý člověk, protože jsem poznal některé z chlápků, kteří byli s ním, jako pravidelné návštěvníky místního vězení. Ale myslel jsem, že by mi mohl pomoct naučit se bojovat a já bych se mohl lépe ubránit svému otci,“ přikývl Tom a propletl si dohromady své prsty. „Takže jsem s ním začal trénovat a on mi řekl všechno o těchto bojích, jak na ně přijde tuna lidí a povzbuzuje tě… Ale nejpřitažlivější částí byly peníze. Kurva, nikdy předtím jsem nikoho neslyšel mluvit o takové spoustě peněz, Bille…“ Tom si promnul rty a polknul. „Uvědomil jsem si… Byl to jediný způsob, jak se dostat pryč. Pokud bych mohl bojovat pro Bushida, mohl jsem si našetřit peníze a vypadnout. Nepotřeboval jsem vzdělání ani pořádnou práci, stačily mi pouze mé naučené dovednosti, které jsem měl, spolu s motivací, dostat se už kurva pryč. Tak jsem to udělal. Strávil jsem pět let bojem a šetřením peněz… Potom jsem přišel sem. Konečně jsem odešel,“ Tom se s povzdechem opřel o pohovku.
„Bylo to hrozné…?“ Zeptal se Bill roztřeseně, ohromen vším, co mu Tom říkal.
„Bylo mi zatraceně mizerně,“ ušklíbl se Tom. „Jasně, dostával jsem zaplaceno, ale byl jsem v bojích pěkně zmlácený a k tomu jsem byl mlácený vlastním otcem. Mohl jsem se bránit, ale ještě dlouhou dobu byl stále silnější než já…“
„Jsi ten nejsilnější člověk, kterého znám, uvnitř i navenek. Myslím to, kurva, vážně,“ řekl Bill upřímně s uslzenýma očima.
„Jak už jsem řekl… kdo jsem, je produktem toho, čím jsem si prošel s mámou a otcem,“ Tom si s povzdechem promnul hruď.
„Takže… Bushido byl opravdu tvůj lístek odtamtud?“ Zeptal se Bill.
„Jo, byl. Já udělal všechnu práci, ale on byl důvod, proč jsem měl možnost odejít. Za to mu vděčím. Jen za tohle. Udělal můj život téměř stejně strašným, jako to udělal Gordon, ale aspoň teď můžu žít na vlastní pěst a mít svůj vlastní život, kromě bojů… Dokud budu dělat to, co Bushido chce, může mi poskytnout ochranu před Gordonem. Když něco poseru, tak můžu přijít o všechny peníze a musel bych se vrátit a žít s tím hajzlem.“
„Ale… Kdyby se tě Gordon pokusil znovu najít a vymlátit z tebe duši, tak bys ten boj vyhrál, Tome. Chci říct, bylo by to v sebeobraně, kdybys náhodou…“ přemýšlel Bill nahlas a při té myšlence pusu zase zavřel.
„Myslíš, že ho chci zabít?“ Tom zvedl obočí. „Přemýšlel jsem nad tím, jistě, ale kdybych ho zabil, vyvázl by z toho příliš jednoduše. Zaslouží si žít po zbytek života sám a mizerně. Plus… nemyslím si, že bych dokázal klesnout tak nízko. Nechci to mít v sobě,“ otřásl se Tom a unaveně zavřel oči.
„Je to v pořádku, pokud tě na chvíli obejmu?“ Zeptal se Bill smutně, čímž u Toma vyvolal úsměv.
„Je to víc než v pořádku… Pojď sem,“ Tom natáhl ruce a Bill do nich vklouzl. „Já… Nikdy jsem o těchhle sračkách s nikým nemluvil. Ne takhle. Jen jsem… Měl jsem prostě pocit, že ti můžu věřit. Já vím, že můžu, takže to ze mě prostě všechno vyšlo ven, aniž bych o tom přemýšlel.“
Bill uvnitř sebe pocítil obrovskou vlnu viny. Nebyl k Tomovi naprosto upřímný a Tom mu tady upřímně vylil své srdce. Dokonce i když to neplánoval, věděl, že Tomovi musí říct o své práci, a to teď. Bylo by kruté a špatné, kdyby to neudělal.
„Tome… Potřebuju ti-“ začal Bill a byl přerušen, když Tomovi zazvonil telefon. Tom jej rychle vytáhl z kapsy a přečetl si zprávu.
„Kurva, musím jít,“ řekl a vzal Billovu bradu, aby ho políbil na rty. „Bushido chce, abych se s ním setkal, a pokud nepůjdu, tak mě přijde hledat,“ povzdechl si Tom smutně a zadíval se na Billa něžným pohledem. „Děkuju ti… Tak zatraceně moc za to, že jsi mě vyslechl a podělil ses se mnou o vlastní problémy. Já vím, že to pro tebe bylo těžké.“
„Já ti děkuju, že jsi se mnou o tomhle mluvil… Opravdu,“ Bill se přinutil k úsměvu a znovu políbil Tomovy rty. „Dneska večer tam budu, jen… Možná, že mě neuvidíš, ano? Ale přísahám, že tam budu.“
„Já vím, že budeš…“ Tom po něm blýskl širokým úsměvem. „Bože, cítím se mnohem lépe, když teď víš všechno. Je to, jako by ze mě spadlo obrovské závaží,“ vstal a zvedl svůj batoh ze stolu, zatímco jej Bill nesměle následoval.
„Hodně štěstí dnes v noci…“ zamumlal Bill a jemně políbil Tomovy tváře a rty.
„Ty jsi všechno štěstí, které potřebuju,“ zašeptal Tom proti jeho rtům a podal mu klíče. „Zamkni za sebou, až půjdeš, ano?“
„Okay, zamknu,“ Bill vyprodukoval další úsměv a sledoval, jak Tom odešel a zavřel za sebou dveře. „Kurva, kurva, kurva…“ Bill si dlaněmi zakryl obličej a zavrtěl hlavou.
Tom to potřeboval vědět, ale teď mu nemohl volat nebo psát, protože tam bude Bushido a to by vše zničilo.
„Řeknu mu to po boji,“ promluvil Bill nahlas s přikývnutím. „Pomůžu mu se o sebe postarat a všechno mu řeknu. Bude to fajn,“ snažil se ujistit sám sebe.
Cítil se jen tak smutný a naštvaný za to, co všechno Tom musel řešit. Tom byl bojovník v každém smyslu toho slova. Ale nesnažil se, aby to, čím si prošel Bill, znělo o hodně jednodušeji. Vyslechl jej a utěšil a Bill byl za to vděčný.
Nikdo by si neměl procházet tím, čím si prošel Tom, ale přesto, po tom všem, Tom měl stále v sobě naději. Když Bill viděl Tomovy oči, mohl v nich stále vidět světlo. Všechno, co Bill mohl udělat, bylo modlit se, aby to světlo neoslabil tím, že Tomovi ukáže, že není až tak důvěryhodný, jak si myslel.
—
„Wow,“ bylo všechno, co ze sebe Bill mohl dostat, když dorazil k zadní části masivního davu shromážděného uprostřed staré venkovní arény. Bylo zřejmé, že byla používána pro nějaký druh soutěží v jízdě na koni, protože se tam všude povalovaly zničené překážky a sudy. Jak tato místa nacházeli, to bylo pro Billa záhadou.
Měl na sobě sluneční brýle a kapuci, aby zakryl své vlasy. Jeho tvář zůstala bez make-upu a dokonce si vytáhl i svůj septum piercing, aby nebyl tak okamžitě rozpoznatelný, kdyby jej Bushido zahlédl. Bill pocítil úlevu, že je dav tak velký, protože mohl lépe zapadnut. I když byl vyšší než většina lidí.
„Ahoj, Bille,“ ozval se vedle něj nečekaně Georgův hlas.
Bill se zarazil a ztuhl. „Co to… Co tady děláš?“
„Slyšel jsem, že tady bude velký boj a chtěl jsem se na to podívat. Psal jsem ti, jestli bys to nechtěl vidět, kámo… To není důvod, proč jsi tady?“ Georg zvedl obočí a napil se z obrovské lahve, kterou měl v rukách.
„J-jo, samozřejmě, že to je důvod, proč jsem tady,“ pokrčil rameny Bill, přikývl a odkašlal si, neměl ponětí, o jaké zprávě to Georg mluví.
„Ale proč jsi oblečený jako bombový útočník?“ Uchechtl se Georg a zatahal za tkaničku Billovy mikiny.
„Jen jsem nechtěl vyčnívat, to je všechno,“ řekl Bill neurčitě a narovnal se.
„Já tě poznal z docela velké dálky, chlape,“ rozesmál se Georg.
„No…“ Bill si povzdechl, měl pocit selhání ze svého přestrojení a začal být vystresovaný. Nebylo pro Georga bezpečné, aby tu byl, kdyby Bushido Billa poznal, ale co mohl dělat? Budou muset zůstat co nejdál od akce, jak jen to bude možné.
„Slyšel jsem, že jeden z těch kluků je ten týpek, kterého jsme viděli tenkrát v té uličce,“ přikývl Georg se vzrušeným úsměvem. „Toho druhého by mělo být zatraceně těžké porazit. To je vše, co jsem slyšel! Je to celé strašně tajemné a tak.“
„S kým vůbec mluvíš, když tohle všechno víš, Geo?“ Bill mu věnoval postranní pohled.
„To víš, při svém koníčku se potkám se spoustou lidí,“ ušklíbl se Georg a Bill obrátil oči v sloup.
„To je pravda, stýkáš se docela s podivíny,“ Bill nervózně nakoukl nad davem a směřoval svůj pohled směrem do centra pro jakýkoliv náznak Toma.
„Vypadáš zatraceně napjatě. Nechceš si na chvilku podržet Larryho?“ Nabídl mu Georg lehce.
„Ty jsi opravdu přinesl ještěrku na pouliční boj?“ Bill vytřeštil oči a pootevřel rty.
Georg si podržel rozevřenou bundu a Larry vystrčil hlavu z náprsní kapsy. „Jo, můžu říct, že nasává tu atmosféru davu.“
Bill na to upřímně nedokázal nic odpovědět, zatímco zíral do Larryho očí a sledoval, jak vystrčil ven svůj malý jazyk. Pohlédl několikrát mezi Georgem a Larrym a nemohl si pomoct, ale viděl podobnost v jejich vzhledu a osobnosti. Oba byli docela malí a tak neuvěřitelně klidní. Přizpůsobili se jakémukoliv prostředí, ve kterém byli a Bill jim tak trochu záviděl.
„Oh, podívej!“ Georg ukázal dopředu a postavil se na špičky. „Myslím, že už je jeden vevnitř, ale… Kurva, já nevidím. Pojďme blíž.“
„Ne, ne,“ Bill rychle zavrtěl hlavou. „Ty můžeš, pokud chceš, ale já tak trochu chci zůstat tady vzadu.“
Georg se na něj podíval pobaveně a přivřel oči. „Bojíš se, nebo co?“
„Ehm… Jo,“ zalhal Bill, uvědomil si, že bude jednodušší, když bude vypadat hloupě, než aby vymýšlel další komplikovaný důvod.
„Oh… To je mi líto, kámo. Pokud ti to pomůže, já se opravdu bojím zmrzlinových vozíků,“ pokrčil lehce Georg rameny se smíchem.
„Počkej… Proč se…“
„Raději se neptej,“ pohlédl na něj Georg vážně a usrkl ze svého pití. „Půjdu se podívat blíž. Nech si zapnutý telefon, abychom se pak mohli sejít, kdybychom se navzájem ztratili, jo?“
„Jo, nechám,“ přikývl Bill souhlasně a cítil se trochu provinile, protože jeho plán byl dostat se od Georga co nejdál to bude možné, jakmile odejde. Bylo to tak pro oba bezpečnější.
Georg mu zamával a okamžitě narazil do velkého holohlavého muže a málem upadl. Bill už se chtěl jít ujistit, že bude v pořádku, ale najednou spolu ti dva začali mluvit, jako by byli staří známí. Ten člověk prostě dokázal vyjít s každým.
Čím dále se Bill dostával od Georga, tím větší cítil úlevu. Ale jen do té doby, než si vzpomněl na důvod, proč tam doopravdy je a všechny jeho nervy a bolesti žaludku se vrátily.
Dostal se na místo, kde mohl vidět prostor uprostřed davu, ale přitom byl natolik ukrytý, že nemohl být automaticky spatřen žádnýma zvědavýma očima. Opravdu, Tom už tam byl. Billovi se sevřelo srdce, když spatřil, jak se rozehřívá a vypadá tak drsně. To, že věděl, čím si Tom prošel, Billovi způsobovalo, že po něm toužil ještě více a chtěl ho chránit.
autor: mohanrocks
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Wow. Tohle byl jeden z nejsilnějších dílů, a to si nedokážu ani představit, co přijde dál. Jsem napjatá k prasknutí! Naprosto skvělý překlad, tak skvělý, že nemám sebemenší chuť si přečíst originál. 😀 Díky, Zuzu. 🙂
Tom je opravdu neuvěřitelně silný člověk…to, čím si musel projít je strašné a já konečně chápu, proč se mi na začátku zdál jako takový morous. Teď jenom doufám, že ten boj, který ho čeká, nebude tak zlý, jak si myslím…A proč mám sakra pocit, že přítomnost Georga s Larrym na boji bude znamenat nějakej problém ? A to ani nechci myslet na to, jak se po dnešku bude Tom tvářit na to, že mu Bill neříká to, co by mèl…
Děkuji za překlad, nemůžu se dočkat dalšího dílu…
Hm, nevím proč, ale něco mi říká, že Bushido mu všechno o Billově výzkumu řekne ještě před bojem, aby byl víc naštvanej. -.-''
Uff, tak na konci jsem se fakt začala bát. Je to jen povídka a já mám o Toma strašný strach! No je to možné? 😀 Nejhorší je, že nemám vůbec tušení, jak tenhle boj dopadne. Ne že bych Tomovi nevěřila, ale myslím si, že tenhle boj bude dost krutý a těsný. Třeba se pletu, ale mám z toho fakt divné pocity. Trošku se bojím, zda Tomovo svěřování se, mu jen neubralo síly. Budu doufat, že ne a hlavně mu budu držet palce. Vlastně ani nechci vědět, co by dělal Bushido, kdyby Tom nevyhrál. Bylo by to poprvé, co by Tom byl poražen a prostě nevím, co by na to Bushido. Ten chlap je tak děsivý, že si myslím, že se chopen všeho.
Ovšem dnešní díl byl moc krásný. Sice byl smutný a řekla bych, že i trošku náročný, ale krásný. Líbí se mi, jak se kluci sobě navzájem otevřeli a tím si tak dokázali, jak moc si důvěřují. A především jsem byla strašně zvědavá na celý Tomův příběh. Samozřejmě představu jsem měla, ale po pravdě je tohle o něco horší, než jsem si původně myslela. Je mi moc líto, čím vším si musel projít, stejně tak i Bill, ale jsem ráda, že se alespoň mají navzájem a můžou si důvěřovat.
Což mě ovšem přivádí k myšlence toho, že se i trošku bojím, až Tom zjistí o Billově výzkumu. Samozřejmě si pořád stojím za tím, že z mého pohled nejde zas až o tak velkou věc, ale Tom může být třeba stejného názoru jako Bushido, takže se trochu bojím, aby nebyl Tom uražený a naštvaný. No, prostě si hold budu muset počkat, co mi přinese další část povídky. 🙂
Mockrát děkuji za překlad! 🙂
Aj ja si myslím, že Tom sa o Billovom výskume dozvie skôr, ako mu to stihne povedať Bill:( dúfam, že sa nebude hnevať príliš dlho. Je mi ho ľúto, že musel prežiť také veci a o jedinom človeku ktorému veril sa dozvie, že nebol celkom úprimný. A mám strach aj z toho, že ho Bushido uvidí alebo už uvidel a vie, že je tam:(
Ďakujem za krásnu kapitolu.
To bylo krásné a moc smutné s čím se Tom svěřil Billovi jen mám obavy že Bill nestihne Tomovi nic říct že to Bushito udělá dřív.
Cicham cicham velky pruser a velkou hadku. Bill mu to nestacil rict a vsadim se, ze to praskne. Bud Bu objevi Billa a praskne to Tomovi nebo nevim, ale bojim se toho. Tom je ted dost citove zranitelny… ach jo, to je situace. Kazdopadne to, cim si prosel je masakr. Zasranej Gordon. Mel by mu nekdo nakopat prdel abyse uz nezvednul. A Billovo rodice? Jak si vubec muzou rikat mama a tata? No nakrknul me tenhle dil… ale ted fandeme Tomovi! Do toho!!!
Toma teda fakt obdivujem za to, čo všetko dokázal v živote vytrpieť! Síce ho aspoň mama mal rada, ale nakoniec si aj tak zvolila "útek". A Gordon – tak k nemu sa už nedá ani vyjadrovať!
A Bill to tiež nemal ľahké – ešteže mal takého kamaráta, ako je Gustav, ktorý mu pomohol.
A Geo s tým jeho Larrym sú tiež pekný prípad 😀
No ale teraz som napätá, ako dopadne Tomov boj a potom to Billovo priznanie – či sa mu stihne priznať on alebo mu to povie Bushido a hlavne som zvedavá na Tomovu reakciu. Aj keď s bojím, že z toho bude pekná hádka.
Ďakujem za preklad.