autor: Muckátko :o*
Díl, na který pravděpodobně všichni čekáte…
A nezapomeňte komentovat! 😉 Muckátko :o*
Žádný poklad se nekonal, ale konečně Bill pochopil, proč byl tento pokoj a mnoho menší než všechny ostatní. Za skříní byla ve zdi vybouraná díra. Nebyla nijak zapravená, takže po stranách i nahoře trčely do prostoru cihly a kusy kamenů. Bill překročil něco jako vysoký práh a levou nohou stanul na jednom ze dvou schodů, které vedly do další místnosti, jež byla položená o něco níže než všechny podlahy.
Neměl ani chviličku na to se pořádně rozkoukat a porozumět, proč byl tento pokoj ukryt a co v něm mohlo mít nějakou cenu, když z levé strany přišel vrzavý zvuk, jako když se člověk opře o stůl nebo židli, na které nikdo nesedí a ta se pak pod tíhou jeho těla posune po podlaze a zavrzá, a přesně taková scenérie se naskytla Billovi, když pootočil hlavu a podíval se do rohu.
O židli tam stál opřený mladý muž zhruba v jeho věku s vousy, hnědými vlasy v nedbalém culíku v domácím oblečení.
Jakmile tato informace dorazila do Billova mozku, kde byla vytvořena naprosto přirozená reakce, Bill vykřikl, uskočil o metr dozadu a podíval se po první věci, kterou by se mohl popřípadě bránit. Na zdi visely dvě pistole tvořící písmeno V. Sebral jednu a zamířil s ní na osobu před sebou, aniž by někdy předtím pistol držel v ruce.
„Kdo-kdo jste?“ zeptal se roztřeseně. Muž opírající se o židli se narovnal a povolil napnutý výraz v obličeji, jak se bál, co první z toho kluka vypadne.
Všiml si deníku v Billových prstech.
„Podle toho, co držíš v ruce a jestli jsi to četl, pak odpověď dávno znáš,“ odpověděl hlubokým hlasem, nezvyklý mluvit s jinou osobou. Bill se podíval na Alindin deník a zpět na neznámého před sebou.
„T-Tom? Tome?“ zkusil. Tom přikývl.
„Měl bys to odložit, než si ublížíš,“ doporučil mu a udělal krok vpřed.
„Stůj! Nepřibližuj se!“ varoval jej.
„Bille, ta pistole na té zdi visí už hodně dlouhou dobu, a navíc má zatavenou hlaveň. Ublížíš mi tím jen tak, když to po mně hodíš,“ naklonil hlavu, jako by mluvil s malým dítětem. Bill se podíval na zbraň, která nebyla schopná jej v případě nouze zachránit, a tudíž byla k ničemu.
„Odkud… Jak víš, jak se jmenuju?“
„To, že nevíte vy o mně, neznamená, že nevím já o vás.“
„Ale jak… jak to, že… vždyť… co tu…“
„Dělám?“ doplnil jej Tom. Bill pouze němě a především šokovaně přikývl. „Můžu?“ ukázal na malou knížečku v Billově levé dlani. Bill se podíval stejným směrem a nakonec ruku pozvedl a natáhl k Tomovi.
Tom knížku sevřel v ruce a usedajíc na malou pohovku, nalistoval poslední zápis, který rychle proletěl očima, aby zjistil, co tam stálo.
„Nedivím se, že jsi zmatený. Vidím, že podle tohohle jsem už přes devět let pryč,“ poznamenal a deník zavřel.
„Jak to, že nejsi vyděšený, že jsem tě tu našel? Co kdybych zavolal policii a všechno, o co jste se tady tolik let snažili, bych ve vteřině zničil?“
„Měl jsem strach,“ připustil „Než jsi promluvil a než jsem zahlédl ten deník,“ odložil Alindiny paměti na stolek před sebe.
„Co to s tím má společného?“
„To, že jsi ten deník našel a četl ho, znamená, že víš, co se děje. Předpokládal jsem, že nebudeš tak moc vyděšený, ale jestli se cítíš ve větším bezpečí, když na mě míříš pistolí, která nevystřelí, ani kdyby to bylo jedno z tvých tří přání u zlaté rybky, tak prosím,“ pronesl s mírnou ironií v hlase. Bill si uvědomil, že má paži pořád napřaženou.
„Uhm… promiň,“ zamumlal a spustil ruku k tělu, pokládajíc zbraň na nízkou komodu.
„Co kdybychom začali znovu?“ vstal z pohovky a postavil se naproti Billovi. „Jsem Tom. Wiener, nebo Kaulitz. Vlastně ani nevím,“ pousmál se hořce a natáhl k Billovi pravačku. „Na příjmení nezáleží,“ prohodil závěrem.
„Bill,“ stiskl Bill nabízenou ruku. „Trümper,“ dodal nakonec pro úplnost i své příjmení, když už byli v tom oficiálním formálním představování. Krátce si rukama potřásli a pak se od sebe odtáhli.
Bill, cítíc se v menším ohrožení než před chvílí, se nesměle začal rozhlížet po prostoru. Našel tu všechno, co postrádal ve vedlejším pokoji. Byly tu knihy, Tomovo oblečení, pár hraček z dětství, ke kterým měl Tom nejspíš vztah, že si je nechal, nábytek a jen úzké podlouhlé okno téměř u stropu.
„Mám tolik otázek, že nevím, kterou začít,“ přiznal se Bill a dál zkoumal půdu.
„Tak než si to rozmyslíš, zeptám se já. Jak ses sem dostal?“
„No… uhm… ukradl jsem Setovi klíč od hlavních dveří,“ přiznal se Bill.
„Ale podívejme se! Zlodějíček,“ uchechtl se Tom.
„Jen jsem byl zvědavý!“ bránil se Bill. „On pořád opakoval to svoje ‚Do západního křídla nikdo nechodí, do západního křídla nikdo nechodí.‘ a čím častěji to zmiňoval, tím jsem byl zvědavější, proč nechce, abychom sem chodili. Myslel jsem, že tu třeba schovává nějaký poklad nebo něco a místo toho…,“ zastavil se a nechal zbytek věty vyznít do ztracena.
„Místo toho jsi tu našel jen mě. Promiň to zklamání.“
„Tak jsem to nemyslel,“ promluvil Bill provinile. „Víš, až mi dojde, co se tu stalo, budu za to nejspíš rád, protože když jsem dočetl ten deník, měl jsem pocit, jako bych tě dávno znal. Myslel jsem, že jsi už opravdu pryč, protože tím ten deník končil a proletělo mi hlavou, že bych tě možná i chtěl poznat, když jsi tu strávil takovou část svého života.“
„Vlastně to byl celý můj život a stále je,“ opravil jej Tom.
„Proč jsi zůstal? Jak to, že jsi neodjel?“
„Měl jsem odjet. Vše bylo domluvené a ta rodina byla ochotná mě přijmout, kdykoli budeme připraveni, ale teta Alinda si mě tu chtěla nechat tak dlouho, dokud bude živá. Chtěla si být jen jistá, že budu mít kam jít, až tu nebude, a když to ujištění dostala, pak už na ten můj odjezd tak nespěchala, takže jsem nikdy opravdu neodjel. Po její smrti se to všechno seběhlo strašně rychle. Právník tu byl téměř denně, pořád tu někdo zvonil a klepal, a když už to vypadalo, že bude pár dní od úředníků klid, nastěhovali jste se sem vy,“ povyprávěl Tom. Bill si bezmocně povzdychl a posadil se vedle Toma na úzkou pohovku.
„Tohle je tak pošahaný. Myslím tím tahle situace. Četl jsem kroniku a pak ten deník, takže znám všechny souvislosti, ale to, že jsi pořád tady, to celé dělá ještě šílenějším. Myslel jsem, že už jsi dávno pryč a vedeš normální život.“
„A místo toho pořád trčím tady a nechávám si nosit jídlo jako nějaký invalida,“ odfrkl si naštvaně.
„Nosit jídlo?“ povytáhl Bill obočí.
„No věř mi nebo ne, ale já tu a tam taky musím jíst, a jelikož nemůžu ven, musel mi Set nosit jídlo sem. Nebo jsi mě snad potkal u snídaně či u večeře?“ zeptal se rýpavě.
„Moc vtipný,“ zakoulel Bill očima. „Ale jak sem chodil, když jsem mu klíč sebral?“
„Nechával mi jídlo na stole na dvorku.“ Jen, co to Tom dopověděl, se Billovi rozsvítilo.
„Bože!“ zasmál se hlasitě.
„Co je?“
„Tak teď už to dává všechno smysl. Ty cavyky, jaké s tím jídlem vždycky dělal, nebo když jsem ho načapal, jak si v kuchyni chystá podezřele velké svačiny. A on tu zatím krmil tebe,“ zavrtěl hlavou.
„Jo. Taky jsi mě posledně málem přistihl, jak si to jídlo vzadu na dvorku vyzvedávám.“
„Ta rána!“ vzpomněl si Bill.
„Vidíš ten výklenek? Dá se otevřít. Z venku to vypadá jako falešné okno a na zemi před ním stojí betonový květináč. Třískl jsem těmi dveřmi, když jsem tě viděl na dvorku, protože jsem nečekal, že tam budeš.“
„Tohle je tak směšný až smutný,“ zavrtěl Bill hlavou.
„Vítej v mém životě,“ spráskl Tom ruce a hned na to si začal hrát s náplastí, která se začínala pomalu odlepovat.
„Co se ti stalo?“ naklonil se k němu Bill.
„Pořezal jsem si předevčírem dlaň.“
„Byl jsi… v koupelně ve východním křídle!“
„A na dvorku mi upadl kus gázy, jenže jsem ho nestihl uklidit, protože jsem měl v patách tebe.“
„Já už se vůbec nedivím, že mě Set tak nenávidí. Vůbec jsem vám to celé neulehčoval.“
„Tak to můžu jenom potvrdit,“ pousmál se Tom. „Co ty a tvoje zranění po zápase s kobercem vedle v pokoji?“ Bill sebou trhl.
„Ty jsi mě slyšel?“
„Byl jsem hned za zdí. Vlastně za skříní. Slyšel jsem všechno. Dokonce i to, jak jsi velmi rychle ukončil svoji dobrodružnou výpravu, když mi spadla na zem knížka.“
„A já si myslel, že mi totálně hrabe!“
„A taky se omlouvám, že jsem tě tu první noc tak vyděsil,“ sypal si Tom popel na hlavu.
„Pane bože! To světýlko v zahradě!“
„To jsem byl já. Byla to první noc po dlouhé době, kdy jsem se odvážil ven a chtěl jsem vidět její hrob, protože rozloučit jsem se už nestihl.“
„Promiň,“ omluvil se Bill soucitně. Tom věděl, na co naráží, ale nechtěl to rozebírat.
„Co? Že jsi zaječel a upozornil tak na mě?“ dobíral si Billa.
„To s Alindou. Vlastně všechno.“
„Nech to být. Je to pryč a život jde dál.“
Mezi oběma se rozprostřelo nepříjemné ticho. Oba mladíci byli ztraceni ve svých myšlenkách a ani jeden z nich nevěděl, co by teď mělo padnout, aby to nebylo příliš divné.
„Kam vlastně zmizela Elenor a Birgit?“
„Naši je propustili, jestli se to tak dá říct. Původně měl odejít i Set, ale nakonec zůstal. Dost proti tomu bojovali. Dušovali se, že tu musí zůstat a nikdo nechápal, co to do nich vjelo. No teď už je mi to všechno jasné. Kdyby odešli, neměl by se o tebe kdo starat.“
„Nějak tak. Ne že by mi nějak chyběli, ale stejně. Birgit byla vždycky chladná a nepříjemná, Elenor zase moc emocionální a Set je prostě Set.“
„Jo, nesnáší mě. Musím si neustále hlídat záda,“ ušklíbl se Bill.
„Až zjistí, že už o mně víš, nejspíš s tím přestane. Myslím, že se tak chová jen proto, že má strach, abych nebyl prozrazen.“
„Ale musí mu být přece jasné, že tě tu nemůže schovávat na věky. Nikdo nemohl vědět, co se s tímhle domem stane.“
„To je pravda, ale nikdy nad tím nechtěl nikdo přemýšlet. Vlastně ani já ne. I když jsem jako malý chtěl utéct, zvykl jsem si tu, a když mi teta v patnácti řekla, že odjedu k cizím lidem, nechtěl jsem,“ svěřil se Tom.
„To je pochopitelné, je to tvůj domov. Sice trochu nestandardní, ale je,“ přikývl druhý z nich. „Co jsi tu vlastně celé dny dělal?“ zajímal se Bill. On by se unudil k smrti, být Tomem.
„Nic moc. Občas jsem si četl, v noci se toulal venku, nebo vás tajně sledoval,“ pokrčil Tom rameny.
„Nemůžu pochopit, jak to, že mi to nedošlo. Byl jsem jak slepý. Vždyť to bylo tak očividné! Smálo se mi to do obličeje. Už tu první noc jsem věděl, že Set lže.“
„V čem?“
„Když jsem mluvil o tom světle, které jsem viděl v zahradě, snažil se nám Set namluvit, že to byl on, kdo tam byl, věděl jsem, že to nemohl být on, ale byl jsem v tu noc tak zatraceně vyděšený, že jsem si radši vsugeroval, že to byl on, protože jinak bych ještě tu noc balil kufry,“ odfrkl si Bill.
„Co sis myslel, že to bylo?“ usmál se Tom.
„Nevím. V tu chvíli jsem nemyslel. Jen jsem měl příšerný strach, protože co si budeme povídat, tenhle barák je děsivej sám o sobě. Kdybych dokázal uvažovat racionálně, nejspíš bych si myslel, že jsi zloděj nebo tak, ale levitující světýlko v noci na zahradě strašidelnýho domu? Asi si dokážeš představit, co se mi i v tomhle věku honilo hlavou a nebudu říkat nahlas, abych ti ty domněnky nepotvrdil. Popřu cokoli, co řekneš,“ upozornil jej Bill.
„Klid. Není to žádná ostuda. Kdybych tu nevyrostl, taky by mi to nahánělo strach. U tebe je to pochopitelné, když jsi žil v představě, že jste tu jen vy tři a Set.“
„Jsem tak rád, že jsi to byl jen ty. Všechny ty divné zvuky.“
„Jo, občas jsem byl fakt nemehlo, jak jsem se snažil být potichu. Taky jsem si to od Seta párkrát pěkně schytal. Nadával mi, že mu to vůbec neulehčuju,“ zakroutil hnědovlasý muž hlavou.
„Mám teď takovou chuť mu něco provést, když už všechno vím. Víš, jak vyšiloval kvůli tomu deníku? Myslel jsem, že mě kvůli němu zabije, když mě našel v hale, jak ho držím v ruce,“ sevřel v prstech knížku, která měla všechno na svědomí.
„To se ani nedivím. Než jste sem přijeli, snažili se prohledat každý kout domu, aby ho našli, protože ho teta schovala, ale už nikomu neřekla kam a jelikož všichni věděli, co v něm je, bylo jasné, že je nutné ho najít dřív, než ho najde někdo jiný.“ Bill přikyvoval ve znamení, že vše chápe a s deníkem si pohrával v dlaních.
„Všiml jsem si, že jí říkáš ‚teta‘. Nikdy jsi jí neříkal ‚mami‘?“
„Nikdy mě k tomu nevedla. Vždycky říkala teta Alinda. Později, až jsem trochu vyrostl, mi vysvětlila, že existuje taky máma, táta, babička a tak no a pak logicky přišlo vysvětlení, kde je moje máma.“
„A co tvůj táta?“
„Nevím. Teta ho neznala a máma to nikomu říct nestihla, kdo je můj otec,“ dloubl Tom do desky stolu.
„A kdyby se objevil, odešel bys s ním?“ Tom trhl rameny.
„Nevím. Byl by to naprosto cizí člověk. Dokonce i ty jsi mi teď bližší, než by byl on.“
„Jsem rád, že to tak vidíš.“
„Řekl jsi vašim o tom deníku?“
„Ne. Nevědí vůbec nic. Ani to, co jsem se dočetl v kronice. Sladká nevědomost,“ pověděl Bill.
„Kam vlastně všichni odešli?“ zajímal se Tom.
„Máma s tátou mají nějaké úřadování se zástupcem starosty a Set jel do nemocnice. Ráno byl u doktora kvůli té pořezané dlani, kterou jsem mu ošetřil tu noc, co ses zranil i ty, a ten mu nejspíš řekl, že má na programu další pravidelnou lékařskou prohlídku nebo tak.“
„Co se mu stalo?“ zamračil se Tom. „Když jsem utíkal z koupelny, aby mě tam nikdo nenašel, nic mu nebylo.“
„Měl úplně pořezanou dlaň od skleněné nádoby na mýdlo.“
„Ta nádoba je z poměrně tlustého skla. Tu by nerozbil jen tím, že by o ni zavadil, nebo ji víc stiskl v ruce,“ uvažoval Tom.
„Chceš říct, že to rozbil schválně a pořezal se, aby zakryl fakt, že ve skutečnosti jsi zraněný byl ty?“ vykulil mladší z nich oči. „Nooo, tak on nebude jen blázen a podivín, on je k tomu všemu ještě magor s masochistickými sklony,“ zahalekal Bill.
„Uhm… co je masochista?“ zeptal se Tom opatrně. Nepamatoval si, že by se s takovým slovem setkal v některé z knížek. Bill nadzdvihl jedno obočí.
Dřív než vůbec stihl odpovědět a zkusit ignorovat fakt, že někde se Tomova izolovanost projevit musela, zaslechl tichý zvuk bouchnutí dveří.
„Do prdele!“ vylítl ze sedačky jako čertík z krabičky. „Někdo je doma, a jestli je to Set, jsem mrtvej,“ přihnal se Bill k otvoru ve zdi, přeběhl přes pokoj a dostal se až na chodbu k zamknutým dveřím, kde přitiskl ucho k desce, aby zaslechl nějaké zvuky.
„Tak co?“ zeptal se Tom šeptem za Billovými zády. Bill nadskočil leknutím.
„Kurva!“ zanadával, jak se mu zhoupl tlak. „Mohl jsem z tebe mít infarkt! Chodíš jak duch,“ obořil se na Toma šeptem. Neměl tušení, že jej hned následoval
„Bille, jsme doma!“ ozvalo se vzdáleně.
„Uf! To jsou naši,“ oddychl si Bill a otočil se na Toma. „Pojď, představím tě!“ řekl a začal hledat klíč. Hned jakmile jej nahmatal, jej strčil do zámku a chystal se odemknout, ale jeho dlaň překryla jiná, která rozhodně nepatřila jemu.
„Počkej, Bille,“ zastavil jej Tom.
„Na co?“ nechápal Bill.
„Já myslím, že bys na to měl rodiče nejdřív připravit.“
„Připravit?“ zopakoval Bill a sledoval, jak Tom jemně sundává jeho ruku z klíče a ten ze zámku vyndává ven.
„Připravit na to, že tu máte ještě jednoho obyvatele domu,“ vtiskl mu klíč do volné dlaně.
„Bude lepší, když ještě nějaký čas zůstanu tady, než jim to nějak vysvětlíš.“
„Děláš si ze mě srandu? Doufám, že si nemyslíš, že tě tu nechám trčet bez elektřiny a nějaké zábavy, teď když jsem tě odhalil.“ Tom se jemně a trochu dojatě pousmál.
„To je od tebe milé, ale vydržel jsem to tu do teď, tak to ještě pár dní vydržím.“
„A kdybychom počkali, až všichni usnou? Mohl by ses tajně proplížit do východního křídla a dostat vlastní normální pokoj,“ navrhoval Bill. Tom se zasmál.
„Nebudeme to komplikovat dobře? Pojď, pustím tě ven přes dvorek. Bylo by divný, kdyby ses objevil za zády rodičů, ačkoli jsi s nimi venku nebyl.“
Bill se nechal pošťouchnout zpět na cestu k Tomovu brlohu a už neprotestoval.
„Hey!“ zarazil se Bill najednou.
„Co?“
„Sahal jsi na můj laptop!“ uvědomil si.
„Uhm jo. Využil jsem chvíle tvé nepozornosti. Ne že bych vůbec neměl pojem o čase, ale když žiješ jeden den pořád dokola, tak se v těch datech později začneš trochu ztrácet. Chtěl jsem se jen ujistit, že mám stále správný den a datum.“
„Oh,“ vydechl Bill oduševněle.
„Tak jdi,“ odjistil Tom dveře zevnitř svého pokojíku a vypustil Billa ven.
„Slibuju, že s našima promluvím, hned jak bude příležitost,“ slíbil ještě.
„Kdykoli se na to budeš cítit. Ahoj a později dobrou noc,“ popřál mu Tom, a jakmile se obě Billovy nohy dotkly betonu na dvorku, mu lehce mávnul a dveře, které z venku opravdu vypadaly jako falešné okno, zavřel. Bill se dostal k zadním dveřím do domu a otevřel je. Ještě jednou se otočil a na okno, které vlastně nebylo oknem, se lehce usmál.
Zmizel v domě právě ve chvíli, kdy se na té samé chodbě objevila jeho máma.
„No kde jsi? Já tu volám jak na lesy, že už jsme zpět a žádná odpověď,“ rozhodila Simone rukama.
„Byl jsem se projít venku,“ zalhal Bill. „Jak to šlo?“
„Žádná zábava to rozhodně nebyla,“ ušklíbla se Simone a natáhl k synovi ruku.
„Tady máš něco na zub,“ podala Billovi extra velké balení gumových medvídků.
„XL balíček? To jsem byl tak hodný?“ zasmál se Bill.
„To je úplatek. Půjdeš s Gordonem nanosit dřevo z kůlny,“ ušklíbla se Simone a otočila se na patě. Bill hodil otrávený obličej a neochotně pajdal za matkou.
Jedno ale bylo jisté.
Rozhodně nebude sám, kdo si na medvídcích pochutná.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Konečně :3 vysněná odměna 🙂 Honem další dílek
Páni! Snad se mi ani nechce věřit, že jsme se DOČKALY (nebo -li? Čte tuhle úžasnou detektivní povídku i nějaký kluk? Ozvěte se ať se nemusím vyhýbat běžným pravopisným jevům! :D) a Bill Toma opravdu NAŠEL! 😀 Jsem nadšená a hrozně moc se těším, jak se Ti dva sblíží a budou žít jako rodina. Pokud se ovšem Muckátko nerozhodne jim to ještě nějak okořenit, že.. 😀 I když, popravdě, to setkání jsem si představovala úplně jinak. Nějak.. tajemnější, temnější, emocionálně vypjaté, láska na první pohled, zločin z vášně.. něco z toho a ono houby, Bill si nakráčí do Tomova bejváku, udělá ze sebe šaška se starou nefunkční pistolí, pokecají si jako staří známí, Bill dostane gumídky a nazdar. To není fér! 😀 😀 Dělám si samozřejmě legraci. Líbí se mi právě ta přirozenost a nenucenost, které provázejí tuhle povídku. 🙂 A byl to moc krásný díl. 🙂
OOOO bože konečně!!! Byla jsem naplá jak kšandy jak na sebe zareagují a nemůžu se dočkat co na to řeknou rodiče. Honem daaaal
Aaaa, konečně se setkali! Během celého dílu jsem se nemohla přestat usmívat. Nečekala jsem, že se bude Tom chovat tak přátelsky, ale nevadí mi to (jak by taky mohlo :D). Těším se, až Bill poví rodičům o Tomovi. A taky by mě zajímalo, jak na to budou reagovat. 😀
Jééééé! Konečně shledání s Tomem! ♥
Mám z toho takovou radost! 🙂 Nemůžu ani uvěřit, že po všem tom napětí a nevědomosti jsme konečně Toma všichni poznali a konečně o něm něco víme. Už jsem v to snad ani nedoufala! A přece jen jsem se nepletla, že Tom se v domě opravdu schovává. I když jsem o tom byla přesvědčená, stejně ve mně pořád hlodal červíček, kdy jsem si říkala, že nás třeba jen mateš a odvádíš od něčeho jiného a já pak budu hledět, co se z toho vyvrbilo, takže jsem byla raději dopředu připravená na všechno! 😀
A jejich shledání se mi tak líbilo! 🙂 Nejvíc jsem se smála Billovi s puškou v ruce. 😀 Bylo to fakt komické, jak to tak držel a Tom mu sdělil, že má stejně zatavenou hlaveň, takže by se s ní nijak neubránil. 😀 😀 Ne že bych Billovu potřebu chránit se, nechápala, ale prostě ta představa je směšná! 😀 Vlastně celkově jejich shledání dopadlo strašně hezky. Maličko jsem se jej obávala, protože jsem netušila, jaký bude Tom, takže tohle mohlo mít daleko jiné scénáře a jsem ráda, že si kluci tak padli do noty. Samozřejmě že to bylo všechno zatím takové poznávací, kdy Tom mluvil o jeho životě v domě, ale mě se to líbilo. Navíc konečně vím, jak to bylo s Tomovým odjezdem pryč a i co celou dobu dělal. I když nevím vše podrobně, tak s tím co vím, si vystačím! 🙂 Musím se přiznat, že jsem si asi Tomův život v domě představavala trochu hororově, ačkoli jsem i díky deníku věděla, že Tom se přes den mohl pohybovat normálně po domě, takže kdyby nebylo toho, že neměl kamarády a nesměl za bílého dne ven, tak měl v celku normální život. Já jsem si asi představovala, že byl pořád jen zavřený ve své pokoji a nemohl dělat pomalu nic jiného než ležet v posteli. 😀 To mám ze všech těch strašidelných knih a filmů. 😀 Tom mě tedy vskutku překvapil a to rozhodně mile. Měla jsem v hlavě vymyšleno několik scénnářů, jaký Tom bude – od těch nejhorších až přesně po něco takového, co jsi napsala a jsem rozhodně ráda, že Tom není žádný bručoun ani agresor či že by byl totálně mimo díky tomu, že ve svém životě moc lidí nepoznal. Jasně, že některé věci nezná a nechápe, ale jinak mi zatím přijde jako normální kluk, jen s tím rozdílem, že měl těžký život a nemohl vyjít ven, jinak by se stalo něco hrozného.
Rozhodně jsem ráda, že teď Tom poznal Billa a doufám, že se z nich stanou parádní kamarádi a časem i něco více! 😛 Věřím, že Tom bude rád, že si má konečně s kým popovídat a také věřím, že Bill bude s Tomem trávit všechen čas, co bude moci. Nemůžu se dočkat toho, jak se začnou více poznávat! 🙂
A jednoznačně jsem také zvědavá na chvíli, kdy Bill řekne rodičům o Tomovi a poví jim celý jeho příběh. Nemám tušení, jak budou reagovat, ale Simone i Gordon vypadají jako fajn lidi, tak by to nemuselo být hrozné. Snad. 🙂 Dokonce i Seta mám teď raději, protože se mi potvrdilo, že ta jeho nevraživost a podivínství bylo jen kvůli krytí Toma. Věřím, že ani on to neměl jednoduché, když musel být neustále ve stresu z toho, že Toma někdo objeví a měl strach, co by se v takovém případě stalo.
Strašně moc děkuji za tenhle díl! ♥ Těšila jsem se na tuhle chvíli jako malá a konečně jsem se jí také dočkala! ♥ S napětím budu očekávat pokračování, protože se moc těším, až se kluci zase setkají! 🙂
Jo jo jo jo joooo! Ani nevíš jakou jsi mi udělala radost že se konečně objevil…. děkuju moc 🙂
Hurááá! Už po tom tvém úvodu mi bylo jasné co přijde a těšila jsem se na to jak malé dítě!
Když Bill poprvé spatřil Toma, byla jsem ve stejném šoku jako on a nemohla jsem číst dál Jen jsem si celou tu situaci přehrávala v hlavě a četla ten jeden odstavec pořád dokola…
Potom jsem se samozřejmě musela Billovi strašně smát, tomu jeho útoku s tou nefunkční pistolí 😀
A nevím jak Bill, ale já Toma už teď miluju! Je skvělý! Bála jsem se, aby nebyl nějak vyšinutý z té samoty, nebo tak něco, ale je úžasný. Navíc, s tím jeho současným vzhledem si ho dokážu přesně představit a ta role mu prostě sedí. Určitě musí být nadšený, že si má s kým popovídat a navíc s někým ve svém věku…
Já rozhodně doufám, že Bill s tím svěřováním se rodičům nebude moc spěchat a nechá si Toma zatím jako tajemství, aby se mohli v klidu poznávat a sbližovat… Třeba hned spolu s těma gumovýma medvídkama! Já se tak těším na další díl! 😀
Jej a já si říkala, co tam zase nenajde 😀 a díky bohu … Konečně Tom :3 seš Best muckatko :*
To bolo strašne krásne stretnutie:) Tom bol veľmi milý a Bill tak isto. Už sa teším ako mu bude vysvetľovať význam slov ktoré nepozná. Dúfam, že si ho Billovi rodičia nechajú u seba a nepošlä ho niekam preč. Veľmi sa mi páčilo ako ho Bill chcel okamžite dostať preč aby nebol bez elektiny a aby tam už nebol sám:) Som zvedavá kedy rodičom povie o Tomovi a čo na to povedia. Tak veľmi sa teším, že už konečne Bill Toma objavil:) Ďakujem za kapitolu a na pokračovanie sa budem tešiť oveľa viac ako doteraz.
Aww, konečně konečně!!! Díl, na který jsem tolik čekala..! A dokonalý, jak jsem si ho představovala..! Naprosto skvěle popsané první setkání kluků, i jejich první povídání.. Okořeněné vtipem, jak je u tebe krásným zvykem, Muckátko.. 🙂 Bill mířící na Toma pistolí a Tomova slova o třech přáních zlaté rybky mě opravdu pobavily.. 😀 Jsem strašně zvědavá, jak to teď bude dál, jak Bill vše vysvětlí rodičům a hlavně jsem zvědavá na reakci Seta, i když zrovna jeho reakce se i trochu bojím.. 😀 A úplně nejvíc se těším, jak se Bill a Tom dají dohromady.. 🙂 A na závěr mě moc pobavila hláška Simone, že Bill dostal gumídky za pomoc při nošení dřeva.. 😀 Moc moc moc děkuji za tento díl, Muckátko, myslím, že nejen mě jsi jím udělala radost.. 🙂 A moc se těším na další díly.. 🙂
Kluci si rozuměj a to je fajn jsem zvědava na reakci rodičů.
Hurá, konečně jsem se dočkala! Oba kluci jsou tak bezva. V Billovi jsem se nezklamala, prostě bezva uličník a Tom je úžasný v tom, že i když byl skoro pořád sám, nezahořkl. Klube se z něho bezva parťák. Díky za tento hřejivý díl a těším se na další.
Tooooooooom ^_^ prave jsem se rozpustila blahem 😀 ale ze jsi nas nechala cekat dlouho! Aspon jsem si spravila naladu po tech dvou dnesnich zkouskach.
Tom vypada tak uzasne sympaticky, takovy sladky medvidek k pomilovani, nezkuseny, nezasveceny do neplech. Jooo to se bude darebovi Billovi asi libit, ucit ho blbosti a nova slova do slovniku 😀 myslim, ze sprosta slova se nauci velice rychle xD
Ohledne toho Seta, vedeli jsme, ze je to magor, ale mam dojem, ze to obcas fakt prehani. Snad se ho kluci zbavi, podle vseho ho ani Tom zrovna nemiluje. A jsem silene zvedava, co Billovi rodice povi na jeho noveho kamarada. Och, snad to kamaradstvi rychle poroste do dalsich levelu, protoze na to se asi vsichni tesime 😀
Nakonec k Billovi. Ten jeho obranny postoj se zatavenou pistoli me dostal. Pochybuji, ze by dokazal vystrelit i kdyby to slo. Ani tu spoust by nenasel 😀 a jsem opravdu rada, ze nezacal s policii, jak se Tom bal a hlavne, ze byl tak mily 🙂 docela ke prekvapilo, ze chtel hned seznamovat rodice a noveho kamarada, to jeste bude neco. No a ti medvidci? Nemuzu se dockat, az je spolu budou bastit :))))
Moooc a moc dekuji za dalsi kapitolku tehle skvele povidky!
Konečne sa stretli 🙂
Nechám sa prekvapiť ako Bill oznámi rodičom, že v dome je ďalší, 5 obyvateľ 🙂
Dúfam, že Billovi rodičia bez problémov príjmu Toma a potom sa môže vzťah chlapcov ďalej vyvíjať 🙂
Juhuuu, konečne sa stretli! 😀 A že to bolo fakt krásne stretnutie.
Ako Bill vyvádzal s tou zbraňou a Tomovo ľahko ironické upozornenie o zatavenej hlavni 😀 Strašne sa mi páčilo, že aj keď bol Bill očividne v šoku, tak bol v rozhovore úplne spontánny.
Som zvedavá, kedy o tom povie rodičom a ako budú tí na to reagovať 🙂 A teším sa na to zdieľanie gumimackov 😀
Ďakujem za super kapitolku.
Jéé! Jsem fakt ráda, že už ho Bill našel. Nevím jestli bych další napětí vydržela:D Povídku jsem začala číst později, takže není nouze o další díly a už se těším až si přečtu další! 🙂
18 dílů jsem se klepala strachy! Ale aspoň že ho konečně našel. Jdu pokračovat ve čtení. Snad už mě to teď nebude tolik děsit. 😀
Jo a jsem fakt ráda že Tom není magor. Že ho ta izolace od světa moc neovlivnila.