Blue Bird 16. (1/2)

Bill i nadále seděl na Tomově klíně. Už to byla delší chvilka, co se jeho dech i srdce vrátily do své původní frekvence, ale on se odmítal pohnout. Se zavřenýma očima si vychutnával teplo sálající z Tomova objetí. Vnímal jeho vůni; horké výdechy, lechtající jej na zátylku, mu způsobovaly husí kůži a čím dál víc rozechvívaly každou buňku v jeho těle. Nemohl myslet. Nemohl mluvit. I samotné dýchání mu dělalo značné potíže. Přál si být střízlivý, přál si, aby se s ním pokoj nehoupal v pomalém tempu, ale ze všeho nejvíc si přál mít dostatek odvahy na to, aby otevřel oči. Aby uvěřil. Protože to, co se s ním dělo, to, co se dělo s oběma, jeho podnapilá mysl nebyla schopna pochopit.

Tomovi se ještě pořád nepodařilo zklidnit svůj dech. Bill cítil, jak se chvěje, jak mu rychle bije srdce a jak se sevření jeho boků mění každou vteřinou. Tomův stisk už nebyl tak pevný jako před chvíli, nyní měl ruce nehybně položené na Billových bocích, sotva se jich dotýkaje. Otevřenými dlaněmi prostřednictvím jemných pohlazení vnímal křivky Billova těla, víc si nedovolil.

Bill věděl, že by měl jít do svého pokoje, osprchovat se a převléknout do něčeho čistého. Vlhko v kalhotách začínalo být opravdu nepříjemné a byl si jistý, že Tom to vnímá stejně. Zhluboka se nadechl, pomalu zamrkal a pootevřel oko, ale okamžitě mu došlo, že to nebyl nejlepší nápad. Stihl zaregistrovat nejasný obrys Tomova ramene, tančící mu před očima, předtím, než ho opět zavřel a hlavu přitiskl pod Tomův krk. Špičkou nosu pohladil vystouplou klíční kost, poslepu k ní přiložil rty a ochutnal chvějící se kůži, ze které sálalo horko. Cítil, jak se pod jeho pootevřenými rty napnula a vzápětí rozechvěla ještě víc. Pousmál se, ale hned na to posmutněl. Věděl, že i kdyby jej líbal celé hodiny, nikdy nevymaže neviditelnou stopu jejích polibků, která se mu vpila do kůže a vysmívala se Billovým pokusům o nevinnou intimitu. Za zavřenýma očima viděl obrysy její tváře. Ukazovala na něj, vysmívala se, křičela. Já byla první!

Najednou pochopil, že se měl vyhýbat alkoholu, protože v něm probudil všechno to, na co se snažil ze všech sil zapomenout. Přinášel vzpomínky, vzpomínky v něm vzbuzovaly bolest a ta jej nutila myslet pouze na to, jak moc mu Tom ublížil. Bill ho miloval celý srdcem, byl ochoten vzdát se všeho na světě. I přestože byl hodně otevřeným člověkem, nevadilo by mu ukrývat se, pokud by v té skrýši byli spolu. Zahaleni rouškou tajemství, žijící jeden pro druhého přesně tak, jak si to kdysi vysnil.

Ale Tom nesdílel stejné sny. Odmítal bojovat a skrývat se. Raději si vybral jednodušší cestu. Řekl, že mu nikdy nechtěl ublížit, že jej chtěl pouze chránit. Copak si neuvědomil, že mu ublížil právě svým hloupým pokusem o ochranu? Před čím ho chtěl vlastně chránit? Před štěstím?

Pomalu zakroutil hlavou, stiskl rty do úzké štěrbinky a odtáhl se. Zády se opřel o Tomova kolena, dlaněmi se zapřel o jeho rozpálený hrudník a otevřel oči. Připadal si jako dítě, točící se na dětském kolotoči, dokonce i Tomův obličej jemně poskakoval ze strany na stranu v rytmu neexistující hudby. Měl zavřené oči, pootevřené rty a na nich náznak malého úsměvu. Byl nádherný. Bill natáhl chvějící se ruku a konečky prstů otřel o bratrovy krátké vousy. Cítil, jak mu do očí vystupují slzy. Tak zoufale si přál zapomenout. Vymazat ty dva roky, zapomenout na Riinu tvář, zapomenout na všechno, co mu kdy řekla. Na její pohledy, úsměvy, plány, ve kterých pro něj nebylo místo.

Zhluboka se nadechl, zapřel se rukou o Tomovo rameno, doufaje, že se mu podaří vstát. Už téměř stál, když Tom najednou otevřel oči, chvíli zmateně tápal ve tmě, než nad sebou spatřil bratrovo tělo hledající balanc.

„Kam jdeš?“ zeptal se, chytil Billa za zápěstí a opět si jej stáhl na klín. Ještě pořád se s ním točil celý svět při pomyšlení na to, co jen před malou chvílí udělali.

Bill sklonil hlavu. „Chtěl jsem jít do sprchy, převléknout se… však víš… A ty bys měl jít taky.“ Snažil se mluvit co možná nejsrozumitelněji.

Tom zvedl hlavu, a pokud se do té chvíle nacházel ve stavu příjemné euforie, okamžitě z ní byl vytržen Billovým pohledem. Uhýbal jeho očím, rychle mrkal, aby zahnal slzy a Tomovi při pohledu na něj pukalo srdce. Věděl, že musí co nejrychleji udělat cokoliv, aby jej rozveselil. Jednu ruku omotal kolem Billových boků, zatímco tou druhou zašmátral v kapse svých kalhot. Jakmile prsty nahmatal kousek alobalu, rozzářil se a urychleně vytáhl něco, co mělo zaručeně zlepšit Billovu náladu.

„Tady,“ vydechl a hrdě nastavil svou rozevřenou dlaň tak, aby na ni oba viděli.

Bill mu rychle pohlédl do tváře, než sklonil pohled a podíval se na překvapení v Tomově ruce.

„To je pro tebe,“ šeptl do ticha Tom a povzbudivě se na bratra usmál.

Bill pobaveně zakroutil hlavou, zvedl ruku a vzal si od Toma pozůstatky čokoládového Kinder vajíčka, které nestihl zdevastovat svými prudkými pohyby na bratrově klíně. Naštěstí žluté plastové vajíčko, ukrývající hračku, zůstalo nedotčené.

„Opravdu můžu?“ pípl.

Tom se naklonil dopředu a zachytil Billovy rty těmi svými, věnujíc jim láskyplný polibek. „Je tvoje,“ vydechl mu do úst a vzápětí se od něj odtáhl, aby se mu mohl podívat do očí. Nemýlil se. Billovy oči již déle nebyly zahaleny stínem. Opět v nich spatřil jiskřičku radosti.

Bill cítil, jak se pomalu uvolňuje, opět mohl klidně a zhluboka dýchat, aniž by při tom cítil tupou bolest na hrudi. Kousl se do rtu, ze zbytků alobalu a kousků čokolády vytáhl žluté pouzdro s hračkou, zavřel oči a jedním silným otočením, ho otevřel.

Zatajil dech a vzápětí nadšeně poskočil. „Skládačka!“

„Bille, počkej, počkej,“ ozval se Tom ve chvíli, kdy bratr slezl z jeho klína, překulil se vedle něj a na podlaze si rozložil jednotlivé části malého autíčka. Vzal do rukou největší díly, ale ať se snažil sebevíc, nemohl je spojit dohromady.

„Nepasují k sobě,“ stěžoval si nešťastně.

„Myslím, že bys to měl nechat na zítra. V tomhle stavu to asi těžko složíme,“ řekl Tom se smíchem, svalil se na podlahu vedle něj a něžným pohledem se díval na to, jak Bill pečlivě ukládá části zpátky do vajíčka a spokojeně se přitom usmívá.

„Děkuju,“ zašeptal, když byl hotov, převalil se na záda a zůstal nehybně ležet na podlaze, zatímco Tom se, opíraje o lokty, skláněl nad ním.

„Nemáš za co,“ dloubl mu do špičky nosu očekávaje úsměv, ale Bill se opět tvářil poněkud vážně. „Co je prvním bodem na našem seznamu, hm? Mohli bychom se pustit do jeho plnění hned zítra, co ty na to?“

Tak moc si přál okamžitě vystřízlivět a přijít na důvod Billových změn nálad. V dané situaci mohl být jen rád, že jej ještě dokáže vnímat. Nerozuměl tomu. Nikdy by neřekl, že mu jednoho dne postačí k opití se jedna lahev vína, o kterou se ještě ke všemu podělil s Billem. Možná to způsobil dlouhodobý stres a hromada probdělých nocí. Ani jeden z nich na tom poslední dobou nebyl nejlépe a tak stačilo opravdu minimální množství alkoholu, a oba byli na pokraji svých sil.

Bill se vedle něj zamlel. Na čele mu vystoupila jemná vráska, jak silně přemýšlel.

Když odpovídal, nedíval se na Toma, ale na Caliho tlapu visící z postele. „Reonstruk-ce… rekons…,“ pobaveně zavrtěl hlavou. Něco takového se mu ještě nestalo.

„Rekonstrukce?“ pomohl mu Tom se smíchem a Bill o něco veseleji přikývl. Konečně mu opětoval pohled.

„Chtěl jsem předělat náš lipový domeček. Mohli bychom… mohli bychom koupit barvu, opravit střechu a možná tam později strávit i noc,“ šeptal. „Přesně jako když jsme byli děti.“ Do očí mu opět vystoupily slzy. Natáhl ruku a prsty pohladil Toma po líci.

„Uděláme to,“ Tom chytil jeho ruku do své a na každý prst mu vložil malou pusinku. „Udělám vše, co budeš chtít.“

„Nejdřív bychom měli ale zajít k Andreasovi a pomoct mu uklidit.“ Jazyk se mu začínal lepit na patro a jemu to z neznámých důvodů přišlo legrační.

„Bille-„

„Ne kvůli němu, ale kvůli Anně.“

„Bille, já ne-„

„Vím, že byl opilý a říkal ošklivé věci, ale jsem si jistý, že to tak nemyslel. Je to náš přítel. Má nás rád.“

Tom nevěřícně zakroutil hlavou a odfrkl si. Chtěl, aby Bill okamžitě přestal mluvit o tom člověku, protože se díky tomu měnil v časovanou bombu, které zůstávaly poslední vteřiny před výbuchem. Cítil, jak mu v hrudi mocně bije srdce. Tichý hlásek v jeho mysli mu našeptával, aby Billovi řekl pravdu. Aby obhájil své chování, očistil se v jeho očích, ale druhý hlas, ten dominantnější, na něj křičel, aby byl zticha. To, že poslechl, nebyla Andreasova chyba. Měl na výběr. A on si vybral.

„Nechci, abys tam chodil,“ vydechl nakonec. Téměř neslyšná slova vzbudila v Billovi překvapení.

„C-cože?“ Zamrkal, opřel se o lokty a natáhl hlavu tak, že si hleděli do očí, rozděleni pouhými milimetry. „Proč?“

„Prostě nechci. Nechci, abys za ním chodil. Aby ses s ním stýkal, abys s ním mluvil. Nechci… nechci o tebe znovu přijít.“ Tentokrát Tom uhýbal Billovu pohledu.

Billova alkoholem povzbuzená mysl se snažila zpracovat to, co se mu snažil říct, ale pořád tomu nerozuměl. Ano, Andreas se zachoval opravdu hnusně a neměl říkat to, co řekl, ale to snad ještě nebyl důvod k tomu, aby s ním přerušili veškerý kontakt. Možná nebyl vzorem všech ctností, ale kdo z nich byl? Každý měl své dobré i špatné stránky, každý měl v sobě něco, za co ho lidé mohli milovat, ale i nenávidět. A Andreas mu opravdu pomohl. Byl jeho oporou v době, kdy se mu zřítil celý svět. Byl s ním, poslouchal ho a snažil se udělat vše pro to, aby to co nejdříve překonal. Byl ramenem, na němž se mohl v případě nouze vyplakat, zpovědní vrbou, které mohl říct všechno beze strachu, že by to bylo později zneužito proti němu. Možná se mu nikdy nepodařilo nahradit Tomovo místo, ale díky němu necítil až takovou prázdnotu, jakou by možná cítil bez něj.

Měl mu být za co vděčný. Nemohl být na něj naštvaný a vyhýbat se mu. Ne kvůli takové hlouposti.

„J-já… promiň, neměl jsem s tím začínat. Jsem opilý, říkám hlouposti,“ Tom se od něj odsunul a vrátil se do své původní polohy. Zády se opřel o postel, tentokrát však složil tvář do dlaní a těžce vydechl. Řekl toho až příliš. „Máš pravdu, měli bychom se jít umýt a spát.“

Bill se vyhoupl do sedu, klekl si naproti němu a s divoce bušícím srdcem jemně zahákl prsty za Tomova zápěstí a odtáhl mu je z obličeje. Tom silně dýchal nosem, ruce složené podél boků tiskl v pěst. Přál si, aby Bill odešel, a zároveň by nepřežil, kdyby tak opravdu udělal. Očima propaloval žluté plastové vajíčko, které Bill svíral v levé ruce, zatímco pravou si jeho tvář přibližoval k té své.

„Měl bys odejít,“ vydechl Tom, aniž by zvedal oči k Billově tváři. „Prosím jdi.“

„Půjdu.“ Na rtech cítil Billův horký dech. „Až když se na mě podíváš.“

Když konečně poslechl a opětoval Billův pohled, umožnil Billovi nahlédnout do svého nitra. Dovolil, aby si v jeho očích přečetl vše, co nemohlo být vysloveno, a Bill věděl, že i přesto, že byli oba opilí, strach a bolest zaryté v hloubce jeho očí byly krutě střízlivé. Díval se na něj stejným pohledem, jako když Bill přicházel ze školy s novým monoklem a ledva se držel na nohou, nebo když jej vytáhl z bazénu poté, co se v něm Bill málem utopil. Ten pohled viděl tolikrát, že by to nedokázal spočítat, pamatoval si pouze to, jak moc se cítil vždy vinen za smutek a strach, které v jeho očích spatřil, protože byl jejich příčinou.

„Co se to děje?“ zeptal se, jeho hlas se nesl na hranici šepotu.

„Nerozumím,“ odpověděl Tom vyhýbavě a chtěl opět odvrátit hlavu, ale Bill mu to nedovolil.

„Co se děje mezi tebou a Andym? Myslel jsem, že jste přátelé, že si rozumíte. A teď nechceš, abych se s ním bavil. Proč?“ Po kolenou se přisunul blíž. „Proč bys mě měl ztratit?“

„Protože už to jednou udělal,“ vydechl, a když Bill překvapeně spustil ruce dolů, využil toho okamžiku a sklonil hlavu. Nemohl se na něj dívat.

„Co udělal?“ zeptal se Bill slabým hláskem a naklonil se k Tomovi, aby zachytil jeho případnou odpověď.

Tom silně nasál vzduch nosem, nervózně se zavrtěl a zvedl oči k Billově tváři. Bill v nich spatřil touhu říct mu to, ale zároveň poznal i to, jak moc se snaží oddálit ten okamžik. Reagoval zcela přirozeně. Chytil Toma za ruku a věnoval mu drobný úsměv. „Vždy jsme si říkali všechno, nebo ne?“

Tom nepatrně kývl hlavou, přitáhl si Billovu ruku ke své tváři a láskyplně ji políbil. „Vzal mi tě,“ zasténal proti Billově kůži.

Bill rychle zamrkal a stiskl rty. „Vím, že by sis to tak možná přál, ale on to nebyl.“

„Vzal mi tě,“ zopakoval Tom nešťastně, jako by neslyšel Billova předchozí slova. „Rozdělil nás.“

Bill vytáhl ruku z Tomova sevření. Byl nejvyšší čas ukončit jejich malou oslavu ničeho a jít do svého pokoje.

„T-ty mi nevěříš?“

„Měl jsi pravdu. Jsi opilý, nevíš, co říkáš.“

S vypětím veškerých sil se mu podařilo postavit se na nohy, neměl jich však tolik, aby jimi odehnal přicházející pláč.

Proč to Tom dělal? Proč si vymýšlel lži, když dobře věděl, jak to bylo? Opravdu to chtěl teď všechno hodit na jejich nejlepšího přítele? Na člověka, kterému Bill v té době jako jedinému důvěřoval? Chtěl se mu snad vysmívat, že byl naivní a věřil nesprávné osobě?

Ano, byl naivní, věřil nesprávnému člověku, ale Andreas to nebyl.

„Bille, počkej!“

Tom jej na poslední chvíli doběhl u dveří, a i přesto, že se Bill bránil a odmítal se nechat vtáhnout do jeho náruče, nepřestával jej k sobě tisknout a tak mezi sebou měli menší souboj. Stisk ani jednoho však nebyl natolik silný, aby tomu druhému ublížili.

Cali rozespale otevřel oči, a když nad sebou spatřil své páníčky v tak nezvyklé pozici, nebyl si jistý, jestli má spustit štěkot, nebo hravě vrtět ocasem. Pumba to vyřešil po svém. Převalil se na druhý bok, hlavou se zavrtal do Caliho břicha a víc jim nevěnoval pozornost.

„Prosím, pusť mě,“ šeptal Bill a pořád se snažil vytrhnout se z Tomova sevření. „Točí se mi hlava, chci jít spát.“

„Bille, musíš mě vyslechnout. Andreas-„

„Ne! Tohle nebudu poslouchat. Andreas nic neudělal! Nikdy nás nerozdělil! Všechno to byla jen tvoje chyba! Tys přivedl Riu! Přivedls ji v den našich narozenin! Tys to všechno zničil! Tohle jsi chtěl slyšet?! Proč mě nutíš nad tím pořád přemýšlet?! Snažím se zapomenout. Dal jsem ti druhou šanci, tak proč mi tohle ksakru děláš?!“ vzlykl.

Vší silou sebou trhl a konečně se osvobodil z Tomova objetí. Nečekal na odpověď; aniž by mu věnoval jediný pohled, nejistou chůzí zamířil ke dveřím.

„Řekl, že si se mnou užiješ a pak mě odkopneš,“ ozvalo se za Billovými zády smutným hlasem a Bill zamrzl s rukou na klice. Pootočil hlavu a podíval se na Toma stojícího u okna. Díval se do zahrady, zaujat stromy, houpajícími se v divokých poryvech větru a hustého deště. „Řekl, že tě přestanu bavit. Že jsem nudný a nikdy se ti nevyrovnám. Že tě ztratím nejenom jako partnera, ale i jako bratra. Protože ty jsi hvězda, jsi speciální, zatímco já…,“ odmlčel se a očima zabloudil ke spícím pejskům. Byl ochoten dívat se kamkoliv, jen aby nemusel hledět do očí svého dvojčete. „Já nejsem nic.“

„Co to říkáš?“ zeptal se Bill bez dechu. Najednou bylo obtížné mluvit, protože skrz obří knedlík v krku se sotva dokázal nadechnout, natož něco víc.

Tom se unaveně poškrábal ve vlasech, zastrčil ruce do kapes a pomalu obešel postel. Došel k bratrovi, ale zastavil se v dostatečné blízkosti na to, aby měli každý svůj vlastní prostor.

„Vyděsilo mě to. Ta představa… byla šílená,“ nevěřícně zakroutil hlavou a přivřel víčka bolestí. Vzápětí oči otevřel a zahleděl se do těch Billových. „Tak jsem ho poslechl.“

Bill zmateně zamrkal. Ničemu nerozuměl. A při pohledu na Toma si nebyl jistý, jestli chce znát pokračování.

autor: B-kay