autor: Izzap
Teď to nemohu řešit, matko!
Matčina slova donutila Billa polknout. Jeho pohled se rozostřil, zatímco zíral do země a těkal očima. V krku se mu utvořil hlen a dral se ven. Bill byl chvilku tiše, v uších mu hučelo a jeho srdce bilo čím dál rychleji. Rozhlédl se po pokoji, hledal pomoc, nějakého zachránce života, ale nenašel nic. Jeho zrak spočinul na rodičích, konkrétně na matce a jejím širokém úsměvu. Žena netrpělivě hleděla na svého syna a čekala na reakci.
„Já… Omlouvám se, matko, co prosím?“ zeptal se chlapec vysokým hlasem a vykulenýma očima matce oplácel pohled.
Matčina tvář na okamžik povadla, ale pak se žena znovu přinutila k úsměvu. Poté odpověděla. „Wilhelme, je to opravdu milá dívka a její rodina má dobré jméno-„
„Máš na mysli, že je bohatá, matko, správně?“ přerušil ji Bill. Jeho tón se změnil během pár vteřin ze šokovaného v útočný.
„Wilhelme, nepřerušuj svou matku,“ ozval se otec, svým zvučným hlasem se vložil do konverzace a Bill okamžitě zavřel pusu.
Starší žena si povzdychla a v nelibosti nad synovou reakcí semkla rty. Tohle nebylo to, co očekávala. Očekávala, že Bill bude alespoň trochu vzrušený myšlenkou na potenciální manželku.
V pokoji se rozhostilo ticho. Každý člen rodiny se snažil potlačit nutkání křičet. Billova matka zhruba po minutě promluvila.
„Wilhelme?“ řekla, aby si získala chlapcovu plnou pozornost.
Bill zvedl hlavu a přerušil sledování podlahy. Podíval se na matku stojící u okna.
„Zítra večer spolu povečeříte. Její rodiče se k nám i s ní dostaví. Očekáváme od tebe, že se budeš chovat jako slušně vychovaný mladý muž, tak jak jsme tě to naučili. Rozumíš mi, Wilhelme?“
Bill tiše vydechl a znovu zaskřípal zuby nad použitím tohoto oslovení. Nenáviděl ho, bylo tak slušňácké.
„Jaké je její jméno?“ zeptal se téměř neslyšně.
„Hmm?“ reagovala matka, očividně otázce neporozuměla.
„Řekl jsem,“ pokračoval Bill už hlasitěji a zavřel oči a zatnul zuby, aby se ovládl a neukousl matce hlavu. „Jaké je její jméno?“
„Oh, její jméno.“ Žena se nad tou otázkou pousmála, brala ji jako dobré znamení. Pokud Bill chtěl znát dívčino jméno, pak musí mít alespoň nějaký zájem. Správně? „Její jméno,“ pokračovala s úsměvem, „je Florence Sch-„
„Florence?“ zvolal Bill a vystřelil ze židle.
Neznal ji, ale tak nějak si přál, aby ano, pak by to možná nebylo tak anonymní a divné. Momentálně bylo to jméno dost na to, aby mu vzalo veškerou chuť se s tou ubohou dívkou byť jen setkat.
Oba rodiče odvrátili zrak, trochu vyděšení Billovým výbuchem. Pak se na něj oba zahleděli s vyvalenýma očima.
Bill zlostně frustrovaně zavrčel. Zatnul pěsti. Srdce mu naráželo do hrudního koše.
„Tohle nepůjde!“ prohlásil a se sebelítostí si v hlavě představil Toma.
Tom…
Na jeho nervy mělo uklidňující účinek, když si Toma připomněl. To, jak díky jeho hlasu cítil chvění v páteři, a jeho úsměv… ten mu skoro rozpouštěl vnitřnosti. Vzpomínky na první polibek v té rozpadlé chatrči před měsícem naplnil jeho myšlenky. Zvuk dešťových kapek dopadajících na střechu, hrom znějící v dáli. Způsob, jak Tom stydlivě pustil jeho ruku. Jak se pak Bill cítil tak ztracený bez jeho doteku. Dech se mu zadrhl v krku, jakmile si připomněl Toma naklánějícího hlavu k té jeho. Jeho rty byly tak neuvěřitelně měkké, sladší než všechny cukrovinky, jež za celý svůj sedmnáctiletý život ochutnal.
Sedmnáct…
A oni očekávají, že si vezmu nějakou dívku, kterou sotva znám…
Tak rychle, jak Tom vstoupil do jeho podvědomí, dredatý chlapec zase zmizel. Místo něj zaplnilo Billovu mysl milion starostí. Stahovaly ho dolů jako těžítko. Stál před svými rodiči a s každou uplynulou vteřinou jeho stres rostl.
„Wilhelme?“ oslovila ho matka náhle a zvědavě na něj pohlédla. Nestávalo se často, aby na rodiče křičel. Vlastně nikdy. Vždycky se choval tak vychovaně. „Wilhelme, jsi-„
Bill se na matku na moment zadíval. Slzy v jeho očích ji umlčely. Pak se chlapec otočil na podpatku a spěchal pryč ze studovny, aniž by se ohlédl. Nabral rychlost, vyběhl z místnosti a zamířil ke vchodovým dveřím a snažil se ignorovat kroky znějící za ním.
„Wilhelme!“ ozval se matčin hlas, který ho pronásledoval chodbou jako stín, jenž ho odmítá opustit. „Wilhelme!“
„Matko, nech mě být, prosím!“ zavolal Bill přes rameno, když byl u hlavních dveří.
Chytil kouli pravou rukou a otočil s ní. Prsty ji svíral, jako by mu měla zachránit život, jak se snažil zbavit frustrace. Otevřel dveře a nechal je bouchnout o zeď. Vyběhl z domu, třemi kroky překonal verandu a zamířil na zahradu, přičemž se snažil neposlouchat matčin hlas.
„Wilhelme! Wilhelme, okamžitě se vrať!“ Její hlas by se dal přirovnat k píchání v boku. „Wilhelme!“ volala stále, přičemž spěchala chodbou k hlavnímu vchodu. Odtud sledovala, jak synova postava mizí v mlhavém světle soumraku. Jeho tmavé vlasy splynuly s tmavnoucí oblohou. Po celém pozemku létaly světlušky, které rozostřily ženino vidění. „Wilhelme, kam si, u všech čertů, myslíš, že jdeš?“ zavolala naštvaně.
„Teď to nemohu řešit, matko!“ ozval se nazpět Billův slábnoucí hlas, v němž zněla všechna bolest smíchaná se zoufalstvím a frustrací.
Žena v odpověď zavzdychala a potřásla hlavou.
Kdy se stal Bill tak neposlušným?
„Wilhelme!“ zkusila naposled. Její hlas se nesl nocí a rušil veselé světlušky.
Ale tentokrát jí bylo jedinou odpovědí ticho na prázdné zahradě.
„Vole, prostě klídek, dobře, chlape? Bude to v pohodě, ostatně jako všechno kolem tebe,“ řekl Georg s úšklebkem.
Tom se tak napůl usmál a opřel se o otevřené vchodové dveře, zatímco sledoval, jak jeho přítel zdolává schody na verandě. „Jo, fakt doufám, že máš tentokrát pravdu, Georgu,“ odpověděl tiše.
„Mám,“ opáčil Geo, zamával mu na rozloučenou a rozběhl se po trávníku na ulici směrem ke svému domu.
Tom se hořce zasmál a potřásl hlavou.
„Rozhodně doufám, že máš,“ zamumlal si pod fousy a zavřel s tichým kliknutím dveře. Ztěžka vydechl. Šel do kuchyně, kde byla jeho máma s hlavou a rukama ponořenýma v lednici. „Hej, mami, co bude k večeři?“ zeptal se Tom a usadil se na jednu z kuchyňských židlí. Z lednice se ozval povzdech a Simone, Tomova matka, se narovnala. Vložila si ruce v bok, otočila se na svého syna a mlaskla.
„No, hádám, že pizza, pokud se necítíš na to zaběhnout do obchodu a pak uvařit pro všechny,“ odpověděla na otázku a usmála se.
„Ne, pizza je v pohodě,“ opáčil Tom.
„Dobře,“ řekla Simone, otočila se a zavřela dveře téměř prázdné ledničky. „Chce tu Georg zůstat?“
„Právě odešel.“
„Oh, oukej,“ reagovala máma, otevřela jednu ze skříněk a vytáhla obálku plnou kuponů. Začala se jimi probírat, aby našla ten do pizzerie, ale zarazila se, jakmile zaslechla povzdech svého syna. Otočila se na Toma sedícího u kuchyňského stolu se skloněnou hlavou. Vypadal, jako by prohrál boj se stresem celého světa. Ramena měl pokleslá a v očích naprosto ztracený pohled. „Zlatíčko, jsi v pořádku?“ zeptala se Simone mateřským tónem.
Tom ani nezvedl hlavu, když odpovídal. „Jo, jenom jsem unavenej,“ řekl s nepřítomným výrazem ve tváři a nevědomky přejížděl nehty po dřevěné desce stolu.
Simone zavrtěla hlavou a přešla k němu. Znala ho až příliš dobře, aby poznala, že tohle je něco víc než jenom únava.
„Bavil ses s Georgem?“
Tom pokrčil rameny.
„Doufala jsem, že jeho návštěva ti udělá dobře,“ řekla měkce Simone a postavila se vedle svého chlapce. Položila dlaň ze strany na Tomovu hlavu a jemně přejížděla přes spletené dredy. Tom v reakci na to klidně vydechl a opřel se o matčin bok. Zavřel oči a uvolnil tělo. „Jsi posledních pár dní tak vyčerpaný, dělá mi to starosti.“
Tom se pomalu nadechl, zatímco se matčina ruka pečlivě probírala jeho vlasy. Nechtěl mámě přidělávat starosti. Chtěl jí dát najevo, že je v pohodě. Ale nedokázal se přimět to říct.
„Víš, že mi můžeš všechno říct a já udělám všechno pro to, abych ti pomohla,“ řekla Simone. Doufala, že Tom protentokrát nebude uzavřený jako obvykle.
„Nic to není, vážně,“ zkusil chlapec.
Simone se zahihňala a ovinula kolem svého syna paže. Klekla si, aby ho mohla pořádně obejmout.
„Víš, že ti nevěřím, ale pokud na tom trváš,“ opáčila s úšklebkem – stejným, jako míval Tom.
Ten si znovu povzdechl a opřel se o mámu. Hlavu si položil na její rameno.
Oba byli chvilku zticha. Pak Tom pípnul: „Hej, mami?“
„Ano, srdíčko?“ reagovala máma a naposledy svého syna objala, než úplně uvolnila sevření.
„Máš tu velkou knížku s rodokmenem, co ti dala babička?“ zeptal se Tom a podíval se s nadějí v očích na matku.
Simone nakrčila zmateně čelo nad tou otázkou, ale pak přikývla.
„Ano, samozřejmě že mám. Myslím, že je pořád vyndaná v jídelně, tenhle týden ji Ava-„
Tom vběhl do jídelny, přičemž nechal svou zmatenou matku stát v kuchyni, zatímco sledovala, jak její syn prchnul do jiného pokoje. O pár sekund později se Tom vrátil, znovu se posadil a otevřel pořadač plný jmen, dat a rodinných stromů – historii svého rodu. Žvýkal si spodní ret a probíral se jednotlivými stránkami, rychle všechno pročítal, hledal jedno konkrétní jméno.
„Zlato… co to, proboha, děláš?“ zeptala se Simone, sedla si na židli vedle Toma a sledovala, jak rychle otáčí listy s historií své rodiny, kterou dala dohromady její matka. Tomova babička byla do historie blázen – úplný opak Simone, ačkoliv ta si musela přiznat, že některé vlastnosti po ní zdědila. Každopádně tuhle knihu rodokmenů schovávala a starala se o ni, místo aby ji vyhodila.
Tom matce neodpověděl, vlastně otázku ani nevnímal. Pokračoval listováním, nezastavil se, dokud nenarazil na stránku s několika okopírovanými fotografiemi. Nade vší pochybnost se na něj z obrázků nepřirozeně usmívala jeho rodina z počátku dvacátého století. Lustroval fotografie a oči mu zvlhly, když jeho pohled padl na smějícího se chlapce s havraními vlasy ustrojeného v hezkém obleku určeném pro rodinné fotografie. Chlapec měl stejný úsměv – při němž odhaloval bělostné zuby – do kterého se Tom během uplynulých měsíců zamiloval.
„Tome, miláčku…“ oslovila ho Simone starostlivě. Pozorovala svého syna, jenž vypadal pohlcený fotografií svých vzdálených příbuzných.
Tom se na ni podíval a zíral na ni, jako by si až teď všiml její přítomnosti v místnosti. Kousl se do rtu a znovu obrátil pozornost ke stránce s okopírovanými fotografiemi před sebou. Chtěl odpovědi. Položil otevřenou knihu na stůl a posunul ji k matce.
Simone shlédla na stránku knihy, kterou před ni její syn položil, a měkce se usmála při pohledu na tvář svého, tenkrát mladého, dědečka Jamese. Vypadal tak jinak jako malý chlapec, ačkoliv jeho umíněný výraz se nezměnil. Simone si nemohla pomoct, trochu se zachichotala.
Tom poklepal ukazováčkem na fotografii, ukázal přímo na Billa.
„Co se mu stalo?“
Simone zatřepala hlavou, aby odehnala svoje myšlenky a mohla vnímat synovu otázku. Ačkoliv jí tak úplně nerozuměla. Mrkla na seznam jmen pod fotografií a přečetla si „Wilhelm“, napsané vedle toho dědečkova.
„Co tím myslíš, zlatíčko?“ zeptala se a zmateně se na Toma zahleděla.
Tom si povzdechl, očividně podrážděný matčinou neschopností chápat trajektorii jeho myšlenek.
„No, tak zaprvé, nikdy dřív jsi o něm nemluvila. Proč?“
Simone se ještě jednou podívala na obrázek.
„Je to tvůj pra pra strýček, bratr tvého pradědečka,“ vysvětlila.
Tom zakoulel očima. To už zjistil sám.
„Avin rodinný strom…“ řekl tiše, nechal větu nedokončenou.
„Co s ním?“ pídila se Simone a oplácela svému chlapci pohled.
„Bylo v něm, že Bill, teda Wilhelm, umřel, když mu bylo osmnáct. Jak? Mám na mysli, proč umřel tak mladý?“ zeptal se Tom s větší zvědavostí, než jakou u něj kdy jeho matka viděla. Zíral na ni, toužící po odpovědích.
„No…“ začala Simone. Dlouze se zadívala na fotografii a bezmyšlenkovitě přejela prstem po zvěčněných tvářích. „Babička a dědeček, moji prarodiče, o něm nikdy moc nemluvili. Vlastně se tomu snažili vyhnout, jak jen to bylo možné.“ Tom matku sledoval a tiše prosil o to, aby mu podala podrobnější vysvětlení. „Upřímně, ani se neví jistě, že zemřel v tomhle věku…“
Tom zamrkal a zmateně se zamračil.
„Co myslíš tím, že se to neví jistě?“
„Nikdy nenašli jeho tělo,“ odpověděla Simone, zvedla oči od fotografie a podívala se na svého syna, jenž jí doslova visel na rtech. „Utekl, když mu bylo osmnáct, a nikdo už ho nikdy neviděl.“
Tom chápavě přikývl a zůstal na moment tiše. Zkoušel se nad matčinými slovy zamyslet, ačkoliv hlavně se držel zpátky, aby mámu nezasypal dalšími dotazy, na něž by pravděpodobně neznala odpověď.
„Víš, proč utekl?“ ozval se poté, co dle jeho názoru utekl dostatek času. Simone semkla rty, podívala se na fotografii a pak zavřela celou knihu. Zavrtěla hlavou.
„Ne, neznám celý příběh. To nejkonkrétnější, co mi kdy řekli, bylo, že se nestal ničím jiným než ostudou celé rodiny.“
„Oh,“ zareagoval Tom. Kousl se přemýšlivě do spodního rtu a nevědomky propletl prsty. „Takže on teda neumřel takhle mladý?“
Simone se lehce zasmála, pobaveně zavrtěla hlavou, postavila se a vrátila se k hledání kuponu.
„Co my víme,“ opáčila se smíchem. „Ale hádám, že to zůstane navždy tajemstvím.“
Tom se zahihňal. Snažil se znít v pohodě, ale bylo to dost obtížné, když se mu nechtělo nic jiného, než se vysmát času. Nicméně… pokud Bill neumřel takhle mladý, co se s ním tedy stalo? A co to má společného s tou ostudou celé rodiny?
Simone se mrkla přes rameno na svého momentálně se usmívajícího syna. Změna jeho nálady vykouzlila i jí samotné úsměv na tváři. Pak její pohled padl na pořadač plný rodinné minulosti, který stále ležel na stole, a její úsměv maličko povadl. „Tome?“ ozvala se.
„Jo, mami?“
Máma se otočila a opřela se o pult. Zmateně nakrčila čelo.
„Proč máš najedou ohledně rodokmenu tolik otázek? A proč ze všech lidí zrovna ohledně svého pra pra strýce?“ zeptala se a poněkud napjatě se usmála.
Tom trhl rameny a vstal ze židle.
„Nemám žádný opravdový důvod. Prostě jsem o tom tak přemýšlel,“ odpověděl přes rameno, zatímco mířil pryč z kuchyně ke schodům do svého pokoje, nechávaje v kuchyni svou matku a moře zmatení.
Ding-Dong!
Din-din-ding-din-din-dong!
Netrpělivé zvonění se rozléhalo domem Kaulitzových později večer, ne tak dlouho poté, co Tom opustil kuchyni a zavřel se do bezpečného nebe své ložnice, aby byl uchráněný od dalších otázek své zmatené matky.
„Už jdu!“
Din-din-ding-dong!
„Bože, už jdu, to snad hoří, nebo co?!“ pronesla podrážděně Ava, když došla ke vchodovým dveřím a otevřela je, naštvaná na toho neočekávaného hosta, který je tak neuvěřitelně netrpělivý. Zarazila se a trochu vykulila oči, když spatřila, kdo je ten návštěvník.
Přímo před ní stál vysoký chlapec s havraními vlasy, jenž vypadal, že by mohl být stejně starý jako její starší bratr.
Oukej, hlavně to byl roztomilý chlapec, jenž byl zhruba stejného věku jako její starší bratr.
Ava zrudla a usmála se.
„Uhm, ahoj,“ vykoktala nervózně, cítila se ještě mladší než ve skutečnosti.
Stál před ní s pažemi překříženými na prsou, sám sebe objímal a snažil se nebrečet. Když mu otevřel někdo jiný než jeho Tomi, pokusil se odehnat rozrušený výraz ze své tváře. Usmál se na mladou dívku.
„Oh, zdravím,“ řekl tiše. „Ty musíš být… Ava?“ zeptal se, nebyl si jistý, jestli řekl správně její jméno.
Ava ještě víc zrudla a jen silou vůle kývla.
„Uhm, jo, jak to víš?“
Mladý muž se zazubil.
„Tvůj bratr mi toho o tobě hodně vyprávěl,“ odpověděl. „Když už o něm mluvíme, nachází se zde právě teď?“
Ava se kousla do rtu a mrkla dovnitř, než přikývla.
„Hm, jo, myslím, že je nahoře. Počkat, kdo přesně jsi?“ zeptala se a prohlédla si návštěvníka odshora dolů. Zadržela smích nad staromódním oblečením.
„Oh, já jsem Bill, Tomův…“ nedořekl Bill. „Přítel,“ dokončil po chvilce, když vyhodnotil, že bude lepší neuvádět jejich vztah na pravou míru.
„Oh, oukej,“ prohlásila Ava a uhnula na stranu, aby Billovi umožnila vstup do domu Kaulitzových. „Měl by být ve svém pokoji,“ dodala a zavřela za chlapcem dveře. Poté zamířila do jiné místnosti.
„Děkuji,“ zavolal za ní černovlásek a sledoval, jak odchází, než se vydal po schodech. Jednou popotáhl a když si představil Tomovo objetí, vyběhl nahoru tak rychle, jak to bylo možné. Vzpomněl si, že Tomův pokoj je ten napravo.
Ani se neobtěžoval klepáním, rozrazil dveře do ložnice a popošel pár kroků, aby se mohl otočit a zavřít za sebou. Dveře se tiše zaklaply a Bill se obrátil směrem do místnosti.
Tom seděl na posteli s kytarou na klíně a vybrnkával melodii písně, jež byla Billovi naprosto neznámá.
Dredáč vzhlédl ke dveřím očekávaje, že uvidí mámu nebo Avu, která přišla, aby ho otravovala. Když spatřil Billa, jediného člověka, u něhož by nikdy nečekal, že se zjeví v jeho pokoji, vyvalil oči.
„B-Bille?“ vykoktal, aby se ujistil, že to není jenom nějaký přelud.
„Tomi…“ vzlykl tiše Bill. Hlas se mu zlomil a z očí mu začaly téct slzy, frustrace a stres konečně zvítězily. Slzy mu stékaly po tvářích a po bradě a dopadaly na zem.
„Oh, můj bože, Bille,“ řekl Tom, shodil kytaru z klína a nechal ji na matraci. Zvedl se ze svého místa a několika skoky byl u dveří u Billa. Okamžitě omotal paže kolem jeho třesoucího se těla. Billovy vzlyky trochu utichly, když se Tom černovláska dotkl. Bill se o něj opřel a uvolnil se. Slzy mu dál tekly jako proud řeky, jež prorazila hráz. Bill zabořil hlavu hluboko do ohbí Tomova krku.
„Tomi,“ zašeptal mezi vzlyky, jež tlumilo Tomovo rameno.
„Ššš, Bille, zlato, všechno je v pořádku,“ zamumlal Tom do Billových vlasů. Snažil se
černovláska utěšit svým objetím.
Bill mu v náručí ztuhnul.
„Neříkej mi zlato,“ zamudroval do Tomova krku.
Dredáč se zachichotal a hladil ho krouživými pohyby po zádech, zatímco pobaveně vrtěl
hlavou. Samozřejmě, pravděpodobně tohle oslovení vůbec nezná, pomyslel si, zase zapomněl, že jsou každý jiná generace.
„Omlouvám se,“ zašeptal Billovi do vlasů a snažil se nesmát, zatímco jeho společník dál
popotahoval.
„Tomi!“ vydechl Bill a ještě víc Toma sevřel. Téměř nehty prosekl Tomovo bavlněné tričko a
poškrábal ho na ramenou. Tom si povzdychl a dovedl ho k posteli, přičemž cestou ho stále objímal. Posadil se a stáhl si Billa do klína. Ten se přitulil k jeho hrudi a dál si vyplakával oči s hlavou bezpečně schovanou pod Tomovou bradou. Dredáč si ho pevně tiskl k tělu, kolébal ho jako miminko a tiskl uklidňující pusinky na temeno jeho hlavy. Bořil nos do jeho kadeří a dýchal ve stejném rytmu.
„Ššš, Bille… co je špatně, co se stalo?“ zeptal se tiše, jakmile si všiml, že se Bill trochu uklidnil – jeho vzlyky se staly méně intenzivními a umíraly utlumené Tomovým tělem. Černovlásek popotáhnul a otřel si tvář. Kvůli slzám pořád viděl rozmazaně a oči měl oteklé. Snažil se promluvit normálním hlasem.
„Moji rodiče,“ zamumlal. Jeho hlas byl naplněný nechutí a po tvářích mu steklo pár dalších slz.
S Billovou hlavou stále spočívající na jeho hrudi se Tom zeptal: „Co s nimi?“
„Oni… oni…“ začal druhý chlapec, ale přerušilo ho další popotáhnutí. Snažil se zadržet nové slzy.
„Oni co?“ postrkoval ho Tom a byl čím dál znepokojenější, hlavou mu proletěla stovka různých scénářů, přičemž všechny zahrnovaly hroznou nehodu s krví a vnitřnostmi. Ale Bill pronesl něco, co Toma vůbec nenapadlo.
„Chtějí mě oženit,“ řekl tiše. V jeho hlase bylo patrné napětí a ztracenost. Frustrovaně zavřel oči a znovu se zabořil do Tomova hrudníku, kde hledal únik.
autor: Izzap
překlad: Allka
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Takže Bill prostě zmizel a jeho tělo nikdy nenašli? OK, takže teđ už jsem klidná, tím pádem neumřel, jenom se "přestěhoval" do Tomovi doby…
Chudák, jeho rodiče jsou vážně zlatíčka, vsadím se, že "ostudou rodiny" se stal, když zjistili, že miluje Toma…
Díky za kapitolu
Mně je Billa tak líto! 🙁 Strašně špatně nesu, když někdo pláče a teď když jsem četla, jak Bill utekl za Tomem, protože si potřeboval vylít srdíčko a na chvilku se cítit v bezpečí a být s milovaným člověkem, tak mě to rvalo na kusy. Je mi tak líto, že se trápí! 🙁 Vážně doufám, že k žádné svatbě nedojde, ale jelikož Tomova maminka říkala něco o nějaké ostudě, tak předpokládám, že ke svatbě možná nedošlo a že byla řeč možná o jeho sexualitě?
Trochu mě potěšilo, když Simone vyprávěla Tomovi o Billovi a zmínila se, že prostě zmizel. Prostě budu doufat, že to bude tak, že zmizel v budoucnosti. A nebo s Tomem v Billově času utekli někam daleko. Prostě hlavně že budou kluci spolu! Ovšem přiznám se, že zmínka o tom, že je Bill vlastně Tomův pra pra strýc je strašně komická! 😀 Když jsem se dozvěděla, že budou nějací hodně vzdálení příbuzní, tak mi to až tak nepřišlo, ale teď, když už je to pojmenované, tak jsem si nemohla pomoct. 😀
Strašně moc děkuji za tenhle krásný, smutný díl! 🙂
Tohle je moc smutný díl, bylo mi celou dobu Billa strašně líto 🙁 Ale jsem moc ráda, že má Toma, za kterým se mohl jít vyplakat!
To, že je Bill Tomův pra pra strýc je sice vtipné, ale pro twincestní fanynky je to prakticky nic 😀
Moc díky za překlad!
Chudinka Bill. Tak mlady a jeste mu chtej dat za zenu nejakou ochechuli. Doufam, ze Tomovo zjisteni znamena, ze rekl rodicum o tom, ze je gay a pak utekl s Tomem do budoucnosti a zustal s nim. Bylo mi ho dneska tak lito, neumim si predstavit, ze bych si mela vzit nekoho jen kvuli penezum. Jeste toho, koho vyberou ostatni. Tesim se na dalsi dil!
Moc dekuji za preklad ^^
Tak že Bill nemusí byt mrtví ale neoženil se snad se dovím kam zmizel.
Dúfala som, že to tak bude:) som rada, že Bill rodičom utiekol a že neumrel ale sa stratil:) to dáva veľkú nádej, že len zostal v budúcnosti:) Bol taký zlatučký ako fňukal Tomovi do trička:) Ďakujem za kapitolu.