autor: Muckátko :o*
Sen, který se Tomovi to ráno zdál, končil stejně pozvolna, jako se on pomalu probouzel do nového dne. Zamrkal do světla, které pronikalo úzkým oknem do pokoje, a čekal, dokud se neprobudí i mozek, aby mohl začít normálně fungovat. Nevěděl sice, kolik je hodin, ale měl pocit, že se dnes probudil později, než se budil obvykle. Protáhl své ruce i nohy překvapený, že zůstal celou noc přikrytý jak Billovou dekou, tak i svojí peřinou.
Právě zmiňovaná Billova deka mu připomněla, že dnes nespal v posteli sám. Otočil obličej doprava a spočinul pohledem na druhém muži, který se ještě spokojeně oddával spánku.
Ležel na břiše, levou ruku položenou volně podél těla, zatímco ta pravá byla v lokti pokrčená a položená na polštáři. Obličej byl natočený Tomovým směrem a jeho levá tvář byla zabořená hluboko do bříška měkkého polštáře. Nevypadal, že by se měl v nejbližší době probudit, což Tom přisuzoval jejich včerejšímu ponocování. Pokud se ale Bill nechtěl dostat do nepříjemné situace, kdy bude muset vysvětlovat, co dělal tak brzy ráno venku, v případě, že už budou jeho rodiče vzhůru, měl by vstát a vykrást se odsud do svého pokoje, aby vypadalo všechno jako vždycky.
Z toho důvodu se Tom otočil na pravý bok, zapřel o předloktí pravé paže a naklonil se ke spícímu Billovi.
„Bille?“
Nic.
„Bille,“ zkusil znovu.
Nic.
„Bille, musíš vstát,“ zesílil hlas trošku.
Žádná odezva. Tom se uchechtl. Natáhl levou ruku a jemně položil dlaň na Billovo pravé rameno, opatrně přejíždějíc prsty z ramene na záda, aby přidal další podnět k probuzení, když pouhý hlas nezabral.
„Bille, no tak, musíš vstávat,“ přidal Tom na síle pohlazení a přejel po horní části Billových horkých zad.
„Mmmmm,“ zabručel Bill tlumeně do polštáře.
„No tak,“ nevzdával se Tom.
„Nechci,“ zavrčel Bill a otočil obličej od Toma pryč.
„Bille, musíš se zvednout a jít k sobě, než někdo pozná, že jsi nespal ve svém pokoji,“ promluvil Tom normálním hlasem a čekal, co bude. Tohle už Bill bohužel zaregistroval a unaveně otevřel oči. Zamrkal do ranního polosvětla a uvědomil si chlad, který najednou udeřil na jeho odkryté paže. Nespokojeně zakňučel zároveň i bolestí, protože měl pocit, že si vtlačil žebra na záda, jak dlouhou dobu spal na břiše. Zapřel se dlaněmi o matraci a mírně se na nich nadzvedl, aby horní polovinu těla odlepil od prostěradla.
„Uuuuuuch!“ nechal své paže záměrně podlomit a praštil sebou zpět na postel, boříc obličej do polštáře tak, že nemohl dýchat.
„Nejsi zrovna ranní ptáče, co?“ zasmál se Tom.
„Nejsem žádný ptáče. Nesnáším, když mě někdo budí,“ vysvětlil.
„Promiň, ale vážně se musíš vrátit. Nevím sice, kolik je hodin, ale vaši už by mohli být vzhůru, nehledě na to, že se sem brzy přikrade Set s mojí snídaní a hádám, že bys ho asi nechtěl potkat na dvorku,“ hádal.
„To fakt ne. Uf. U snídaně promluvím s našima, a když to dobře půjde, budeš moct obědvat s námi u stolu,“ přislíbil Bill a na matraci se posadil. Prohrábl prsty svoje rozčepýřené vlasy.
„Zkus to na ně jen tak nevybalit, dobře? Řekni jim to nějak postupně,“ naléhal Tom.
„Pokusím se. Uuuuaaaa,“ zíval Bill na plnou pusu a setřel si slzy, které mu přitom hrkly do očí.
„A pak si ještě klidně dej dvacet,“ zasmál se Tom, když sledoval toho ospalce.
„Jestli ty myslíš minut, tak já myslím hodin,“ uchechtl se Bill. „Dík, že jsi mě tu nechal,“ poděkoval Bill a natáhl na sebe mikinu.
„Díky, že jsi mi dělal společnost,“ oplatil mu Tom.
„Tak já půjdu, ale vrátím se,“ ujistil ho.
„O tom nepochybuju.“
„Tak zatím a dobré ráno,“ popřál mu Bill a vydal se k východu.
„Dobré ráno,“ popřál mu Tom nazpět a sledoval, jak Bill zmizel na dvorku. Přehopkal ke dveřím a zmizel za nimi, zamykaje, jen co je dovřel. Zaskřípal zuby, když slyšel hluk v kuchyni. Rodiče už byli vzhůru. Bill se schoval za roh, rozcuchal si vlasy, jak nejvíc mohl, v dlaních zkroutil tričko, aby jej co nejvíce pomačkal a hraně zívaje, vešel do místnosti.
„Dobré ráno,“ popřál všem a z vysoka dopadl na židli ke stolu.
„Dobré ráno. Co že jsi tak brzy vzhůru?“ podivila se Simone. Bill si naštvaně odfrkl.
„Ještě bych spal, kdyby mě neprobudil…,“ uvědomil si, co málem vypustil z pusy a zděsil se. „Chlad. Kdyby mě neprobudil chlad. Začíná tu být v noci zima,“ zachraňoval situaci, jak jen mohl.
„Dneska už zatopíme, ať si tu ještě neuženeme nějakou chřipku,“ přislíbil Gordon.
„Paráda,“ poznamenal Bill a odolal si otřít úlevou čelo. „Uhm, máte dopoledne něco v plánu?“ zeptal se rovnou.
„Já potřebuji vyřídit nějaké věci do práce,“ promluvil Gordon za sebe.
„Já to stihla ještě včera večer, takže já zatím nic, proč se ptáš?“ Bill si poposedl.
„Potřeboval bych s vámi mluvit,“ pronesl vážně, i když s dávkou ostýchavosti. Simone zpozorněla, protože tenhle tón svého syna moc dobře znala. Gordon se uchechtl.
„Proč zníš jako holka, která se chystá poprosit svoji mámu, aby jí koupila první podprsenku?“ zasmál se Gordon. Bill do něj popuzeně šťouchl.
„Až ti povím, o co jde, budeš si přát, abych byl ta holka, co chce svoji první podprsenku,“ vrátil mu stejnou měrou. Gordon zvážněl.
„Teď už mě děsíš,“ řekl s kamennou tváří.
„Bille, co se stalo?“ nechala všeho Simone a postavila se k židli, na které její syn seděl. Naposled, když měl takový tón, byl na párty, při které někdo omylem zapálil dům, který vyhořel do základů a Bill měl strach, že se policie přijde vyptávat i k nim domů.
„Ne to, co si myslíš. Jen je to složité a bude to potřebovat hodně času a vašeho soustředění.“
„Ven s tím, Bille,“ pokynula mu.
„To nejde. Nemůžu to shrnout do dvou vět.“
„Provedl jsi něco?“ začal Simone se svými oblíbenými otázkami.
„Nic.“
„Stalo se něco, co by mohla být tvoje vina?“
„Ne, mami. Nemám s tím nic společného, ale až vám to řeknu, tak nejspíš mít budu a nejen já,“ naznačil Bill. Simone si zbědovaně sedla na židli.
„Pro jaký druh průšvihu je tohle krycí jméno? Protože tohle tady ještě nebylo.“
„Mami, prosím. Není to žádný průšvih, jen to možná něco trošku zkomplikuje, ale necháme to, až posnídáme dobře?“ navrhl Bill.
„Jak po mně můžeš chtít, abych se v klidu nasnídala, když vím, že se něco stalo,“ zněla Simone rozhořčeně.
„Že já něco říkal! Měl jsem s tím počkat,“ naštval se Bill sám na sebe.
„No, já myslím, že zvládneme snídat i vyřešit to, co máš na srdci, tak spusť,“ vyzval jej Gordon a jal se dopřipravit jídlo, protože Simone vypadala naprosto ztracená ve svých obavách, do čeho se její syn zase namočil, i když to nebylo na denním pořádku, aby Bill něco vyváděl.
„Fajn, ale upozorněte mě, kdyby šel Set,“ přihodil Bill svoje podmínky a zhluboka se nadechl.
„Víte, jak jsem vám říkal, o té kronice, kterou jsem četl v knihovně?“ Simone přikývla.
„Byla tam popsaná taková dost zajímavá věc. V jednu dobu se tu rodily jen holky a žádní kluci, a když se náhodou po dlouhé době narodil kluk, tak se většinou něco shodou náhod stalo, jenže místí si z toho udělali konspirační teorii, že narození kluka je něco, co přichází vždycky jako nějaká pohroma. Byl tam popsaný mimo jiné jeden specifický případ, kdy se jedné ženě narodil nemanželský syn a ona měla takový strach, že ji budou lidi pomlouvat, že to dítě nechala zmizet. Byla obviněna z toho, že ze strachu, jak by se na ni ostatní dívali, svého syna zabila. Zavřeli ji do vězení, kde si ale po pár dnech vzala život. To dítě nikdy nenašli,“ zakončil Bill první část svého vyprávění. Simone trochu zezelenala.
„Bille, prosím, řekni mi, že jsi v zahradě nenašel zakopané kosti nebo tak něco,“ zkřivila Simone obličej.
„Ne, bože, to bych tu tak klidně asi neseděl. Jen jsem tím chtěl říct, že to byl nejspíš i jeden z důvodů, proč si mě ti tři první den našeho příjezdu tak divně prohlíželi. Nebyli tu na kluky zvyklí a nejspíš čekali, že se jim něco stane, ale ono toho bylo trochu víc,“ odmlčel se a tiše poděkoval za hrníček s čajem, který mu přistál před nosem.
„Jak jsme se nedávno koukali na ty filmy a já měl tu menší roztržku se Setem kvůli knížce, to bylo trochu jinak. V hale, když jsem se probíral těmi DVDčky, tak jsem náhodou otevřel nějakou tajnou schránku v jedné ze skříněk. Našel jsem tam ve skulině nějakou knížku zabalenou v novinách, jenže než jsem se stihl podívat, o co jde, tak přiletěl ten staroch a snažil se mi ji sebrat, protože asi věděl, co to je, a nechtěl, abych to měl. V salonu jsem to pak sehrál tak, že to byla ve skutečnosti tvoje knížka,“ podíval se na Simone, „ale tu pravou jsem hodil pod pohovku a zaměnil je. Večer jsem to pak u sebe otevřel a zjistil jsem, že je to deník tvé tety. Už jsem ho celý přečetl a je tam něco, co nenapsala do kroniky, protože měla strach, že by se k tomu dostal někdo nepovolaný. To dítě té ženy, která byla obviněná z jeho zabití, neumřelo. Schovala ho tady tvá teta, aby ho nepotkal stejný osud jako ostatní rodiny, které se musely kvůli svým synům nakonec odstěhovat, jak jimi opovrhovali.“
„Chceš říct, že Alinda tu schovávala něčí dítě?“
„Nelegálně schovávala, protože policie po něm pátrala a byla dokonce i tady v domě, ale Alinda i ti tři popřeli, že by o něčem věděli.“
„No bylo to sice nebezpečné, ale zase z její strany šlechetné,“ dovolil si Gordon říct svůj názor.
„Jo to jo.“
„A co z toho zavání průšvihem?“ zeptala se Simone napjatě.
„Nic. Říkal jsem, že to není žádný průšvih. Jen trošku malá komplikace, o které vím zatím jen já. No a taky Set vlastně,“ vzpomněl si.
„Co vy dva jste spolu ušili?“
„Nic. Jen jsem se mu trochu přimotal do plánů.“
„Bille, už to neprotahuj, co z toho by nás mělo znepokojovat?“ snažila se z něj Simone vypáčit přímou odpověď.
„Z toho, co jsem řekl nic, spíš z toho, co řeknu teď,“ podotkl.
„Bille, kruci!“ poposedl si Gordon nervózně.
„V tom deníku – posledním zápise, stálo, že Alinda byla v závěru svého života často nemocná a slabá a už nedokázala to dítě ukočírovat, takže se rozhodla, že ho tajně přesune jinam, aby mohla být klidná, že o něj bude postaráno. Takže ten kluk měl v roce 2005 opustit tenhle dům a odstěhovat se jinam.“
„Měl?“ postřehl Gordon dost podstatné slovo z celého vyprávění. Bill si povzdychl.
„Lhal jsem o tom klíčku k západnímu křídlu. Nevrátil jsem ho Setovi. Mám ho pořád u sebe. Včera odpoledne, když jste odešli, jsem tam šel, abych zjistil, co ten kluk byl zač, jestli tam po něm třeba něco nezůstalo, protože jsem byl zvědavý a tak, no a v posledním pokoji v západním křídle jsem za skříní našel díru ve zdi, která vedla do místnosti, o které nejspíš nevěděl ani právník. Vešel jsem dovnitř, abych se podíval, co se tam ukrývá, ale nebylo to ani tak ‚co‘ jako spíše ‚kdo‘,“ pověděl opatrně.
„Nechápu,“ zavrtěla Simone hlavou.
„Tom – ten chlapec, který se tu schovával, nikdy z domu neodešel. Pořád tu je,“ vysvětlil. Simone se zamračila.
„Jestli je tohle nějaká narážka pro skrytou kameru, jako že tu jeho duch zůstal a bloudí tu v noci po chodbách, tak je to hodně špatný vtip, Bille!“ Bill zamrkal. Takovou reakci úplně nečekal.
„Co? Nemluvím o žádném duchovi! Mluvím o živém člověku z masa a kostí! Mluvím o dospělém mladém muži, který se schovává v západním křídle a čeká, dokud vám o něm neřeknu, aby mohl dostat normální pokoj a žít jako člověk a ne jako nějaký prašivý pes, který je vyhnaný do místnosti, kde ani nefunguje elektřina a kam mu ten starý blázen tajně nosí jídlo, aby neumřel hlady. To proto Set krade tolik jídla, nosí to na tácku bůhvíkam a chová se tak divně. Proto nesmíme do západního křídla. Abychom na Toma nepřišli. A to světlo první noc byl taky Tom. Šel se podívat na hrob Alindy, se kterou se nestihl rozloučit a tak chtěl vědět, kde je pochovaná. Je skutečný!“ naléhal už poměrně hlasitě a doufal, že jeho výlev není slyšet až ven.
Gordon i Simone konsternovaně zírali na svého syna a snažili se pochopit všechno, co jim tu teď právě řekl, ale ať se snažili, jak chtěli, jejich mozek to zkrátka nestíhal přijímat, natož pochopit.
„Bille, tohle… vážně mluvíš pravdu?“ promluvil Gordon.
„Přísahám! Mám hodně bujnou fantazii, ale tohle bych nestihl vymyslet přes noc,“ ušklíbl se.
Napjatá atmosféra a nepříjemné ticho bylo přerušeno čtvrtým netajným obyvatelem domu, který vstoupil do kuchyně. Simone, jakmile Seta zaznamenala, reagovala naprosto přirozeně.
„Proč jste nám…“
„Ne, mami,“ zastavil ji Bill rychle. „On neví, že my víme,“ zašeptal velmi tiše tak, že Simone musela spíše odezírat ze rtů, než napínat uši. Ztichla a odvrátila tvář ke své snídani.
Set se zamračil, ale pokračoval ve své cestě. Něco bylo jinak a on to mohl vycítit na sto metrů, ale nebyl si jistý, co to bylo. Z výrazů těch třech u stolu se ale obával, že to nešlo o nic dobrého. Připravil snídani pro Toma s tím, že se pro svou vrátí, až tu nikdo nebude. Teď nemohl odnést na tácu dvě porce, aniž by k němu nepřilétla nějaká všetečná otázka. Jakmile měl vše potřebné na tácu, zmizel z kuchyně beze slova jako duch. Bill počkal, až přestane slyšet jeho kroky a naklonil se k rodičům přes stůl.
„On ještě vůbec neví, že o Tomovi víme,“ vysvětlil rychle.
„Co když bude nebezpečný?“ strachovala se Simone.
„Až se to dozví?“
„Ne Set! Ten kluk,“ uvedla na pravou míru.
„Není nebezpečný, kdyby byl, už tady nesedím. Byl jsem s ním včera celé odpoledne, než jste se vrátili a celou… no… celou noc,“ dodal už s menším odhodláním.
„Jak prosím?! Ty jsi byl…?“
„Ne! Ne takhle. Nemohl jsem usnout, když jsem věděl, že je tam sám, tak jsem se sebral a šel za ním. Bylo mi ho líto, když tam nemá světlo, netopí se tam a tak.“
„Proboha, co budeme dělat?“ zeptala se Simone zbědovaně.
Zdědit dům je jedna věc, ale zdědit člověka? To bylo šílené.
„Jen ho prosím nechte přijít sem. Dáme mu vlastní pokoj, kde bude v teple, bude moct jíst s námi u stolu a já mu půjčím laptop.“
„Škemráš, jako by sis domů chtěl přinést opuštěné štěně,“ poznamenal Gordon.
„No, ale nejsem zas až tak daleko od pravdy. Opuštěný je,“ dušoval se Bill. Ani jeden z nich netušili, kde se v Billovi vzaly tyhle filantropické sklony.
„Dobře, já… pojďme nejdřív za ním a pak se uvidí,“ svolila Simone.
Bill s širokým úsměvem vyskočil od stolu a šel zkontrolovat situaci na dvorku, jestli budou moct nepozorovaně proklouznout k Tomovi.
Dnešní noc už Tom stráví v teple a v pořádném pokoji hned po tom, co se civilizovaně navečeří.
Tím si byl Bill jistý.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Jsem tak ráda, že skutečnost o Tomovi vzali Simone s Gordonem tak v klidu! Určitě si Toma zamilují stejně jako Bill (vím, že ho má a bude mít rád, vím to! :D) Moc se těším na jejich společné soužití 🙂 Díky za další skvělý díl! 🙂
To bylo tak roztomilé, když Tom Billa budil! 🙂
Sice jsem chtěla, aby Tom zůstal ještě chvilku Billovím tajemstvím, ale je pravda, že v normálním pokoji s teplem a elektřinou mu bude určitě lépe.
Jsem ráda, že to Simone s Gordonem vzali zatím docela v klidu. I když ve mě trošku hrklo, když Simone začala s tím, že by Tom mohl být nebezpečný. Hned mě napadlo, jestli se Bill přizná, že u něj přespal, a taky, že jo 😀
Opravdu doufám, že to takhle v klidu budou brát i nadále, když už toho Toma 'zdědili' a nebudou ho chtít poslat bůhví kam…
Opět se nemůžu dočkat dalšího dílu! 🙂
Ten koniec znie tak zvláštne, akoby sa malo niečo stať… A ja si aj myslím, že nech si to Bill predstavuje akokoľvek ružovo, pre Toma nebude také jednoduché vzdať sa starého života. Bude to preňho ešte ťažké. Teším sa, až si o tom prečítam, :-
Bill mě baví v každém díle. On je takové ztřeštěné telátko, v dobrém! 😀 Moc se mi líbilo, jak ho Tom jemně budil. Sladké 🙂 Vlastně celý tenhle díl jsem se usmívala jako blázen. Nejvíc u toho Gordonova "Škemráš, jako by sis domů chtěl přinést opuštěné štěně,", to bylo nejlepší 😀 tomu jistě podlehnou a Toma si vezmou nahoru. Aspoň v to doufám, protože si to Tom zaslouží a bude se moct lépe sbližovat s Billem 🙂
Děkuji za hezký dílek 🙂
Budíček bol strašne krásny:) Páči sa mi, že Bill všetko rodičom porozprával vrátane toho spania u Toma. Verím, že sa o opustené šteniatko radi a s láskou postarajú:) Teším sa na to ako sa zoznámia.
Billova rozhovoru s rodiči jsem se teda docela bála, ale vzali to moc dobře, o hodně líp než jsem čekala.. Teď jen doufám, aby stejně dobře dopadlo i jejich setkání s Tomem.. Snad na ně udělá Tom stejně dobrý dojem jako na Billa.. 😀 Z čeho mám ale strach, tak je Setova reakce, obávám se, že ten nebude tak v klidu, až zjistí, že o Tomovi už ti tři ví.. A samozřejmě se nabízí i další otázky, jako třeba, co se s Tomem stane.. jestli Simone a Gordon opravdu dům prodají nebo se rozhodnou si jej ponechat.. No, bude toho ještě hodně a já už se teď moc těším nejen na další díl, ale i na ty následující.. 🙂 A moc děkuji za dnešní díl.. 🙂
Tomovo ranní probouzení Billa bylo roztomilé! ♥ Prostě takový krásný začátek dílu! 🙂
Tak, a Billovi rodiče už ví pravdu o Tomovi. Bill mě strašně moc těší, že se hnedka chopil iniciaivy a hnedka to šel řešit s rodiči, aby už Tom nemusel být déle sám, v zimě a bez elektřiny. Celkem Billa obdivuju, s jakým klidem všechno rodičům vyprávěl, já bych se asi strašně bála, jak budou reagovat a možná bych to odhalení pravdy na chvíli odložila, protože bych asi potřebovala čas na to, abych to vůbec zpracovala všechno já. Ale jednoznačně jsem ráda, že je v tomhle Bill jiný, protože Tom si nezaslouží být sám déle, než je nutné. Teď už jen doufat, že seznámení s Tomem dopadne stejně dobře, jako to zatím Billovi rodiče dobře vzali. 😉 Jsem mco zvědavá, jak bude povídka dál pokračovat a jak to nakonec dopadne s Tomem. 🙂 A hlavně jak mu půjde se adaptovat na ´normální život´, kdy se už snad nebude muset schovávat. Ze začátku to rpo něj asi bude trošku šok, mít okolo sebe ´tolik´ lidí, kteří od něj určitě budou chtít všechno slyšet, ale věřím, že se Tom brzy aklimatizuje a postupně si k sobě začnou kluci hledat bližší cestičku. 🙂
Tenhle díl byl neuvěřitelně vtipný! 😀 Bylo v něm spousta hlášek, u kterých jsem se fakt nahlas musela smát a já Ti rozhodně děkuji za zpříjemnění večera! 🙂 Těším se na pokračování! ♥
Já tuhle povídku prostě zbožňuji. Bill je tady tak krásně roztomilý, vážně, ty jeho průpovídky mě ženou koutky směrem vzhůru. Vlastně i Billovi rodiče jsou úžasní. Z celé rodiny vyzařuje láska a pochopení, proto doufám, že si Toma oblíbí, a až ho lépe poznají, tak i zamilují. Tom totiž potřebuje veliký kopec lásky!!!
Docela to vzali klidně jen doufám že Set nic zlého neudělá doufám že jej přijmou a Tom bude žít normální život.
Bill bol zlatý, ako sa mu nechcelo vstávať. Sa mu nečudujem, že sa mu nechcelo, keď nie je ranné vtáča – aj keď mne by sa skôr viac nechcelo odísť od Toma 😀
Milujem Gordonove hlášky! 😀 V tejto poviedke je Gordon super pohoďák a to sa mi strašne páči.
A záver a reakcia rodičov… Gordon to vzal celkom dobre a Simone – no síce jej obavy chápem, ale dúfam, že to nejako neovplyvní jej správanie k Tomovi.