Rough 21. (1/2)

Vzhledem k nové dohodě s Bushidem se Billovi zdálo být v současné době bezpečné vrátit se s Gustavem do jejich bytu a žít normální život. Potíž byla v tom, že Bill do svého starého života už tak úplně nezapadal. Byl jako mírně pokřivený klíč, který už nikdy nebude pasovat do svého zámku. Ale snažil se. Opravdu.

Prokousával se jedním úkolem za druhým, aby zaměstnal svou mysl analýzami a řešením problémů pro školu a vyhnul se přemýšlení o svých vlastních problémech. Když se na chvíli zastavil, aby se nadechnul, vše se na něj navalilo zpátky. Jakmile udělají tuhle poslední věc pro Bushida, Tom už s ním nechce mít nic společného.

Zavrtěl hlavou a zaťal zuby, psal téměř zuřivě ve snaze přehlušit své ječící myšlenky klikáním klávesnice. Normálně nerad pracoval při poslechu hudby, protože jej to rozptylovalo, ale teď bylo rozptýlení přesně to, co potřeboval. Nasadil si svá velká polstrovaná sluchátka a nastavil hlasitost na téměř nesnesitelnou úroveň.

„Tak,“ povzdechl si nahlas, když jeho myšlenky byly přehlušeny pomocí zvuků smyčců a trubek. Mohl se konečně uklidnit pro příval svých poznámek a začal účelně pracovat na svém úkolu.

O trochu později jej vyděsila ruka na jeho rameni, která jej donutila si strhnout sluchátka z hlavy. „Co to kurva?“ Zasténal a pohlédl na svého nakukujícího spolubydlícího.

„Jen mě napadlo, že bys možná mohl něco sníst… Je to už pár dní, myslím,“ Gustav stiskl rty.

„Jedl jsem včera večer,“ zachraptěl Bill.

„Měl jsi několik sušenek, to nestačí. Tady,“ Gustav k němu posunul talíř se sendvičem a jeho oblíbenými brambůrky.

Bill byl dojatý, ale nemohl snést ani situaci, ve které právě byl, natož k tomu ještě nějaký sendvič. Ale to Gustav nemusel vědět. „Děkuju…“ Zamumlal s lehkým úsměvem, který se ale neprojevil v jeho očích.

Gustav se na něj podíval ustaraně. „Nejsi to ty, abys byl takhle rozrušený kvůli chlapovi, Bille…“

Bill si promnul rty, než je sevřel do rovné linky. „Jsem naštvaný, protože to byla moje chyba, Gusi.“

„Tak proč se to nesnažíš napravit? Proč tady jen necháváš sám sebe skomírat před počítačem?“ Gustav zkřížil ruce na prsou.

„Zkoušel jsem to,“ trval na svém Bill. „Neodpověděl na mé zprávy ani volání, takže mu dávám prostor, což je zřejmě to, co chce.“

„Ale brzy ho uvidíš, že? Abyste pracovali na tom předstíraném boji nebo něco takového,“ Gustav se posadil na okraj Billovy postele.

„Je to opravdový boj, budeme se to jen snažit zkusit předstírat, abych mohl vyhrát bez toho, abychom se zranili, myslím,“ Bill nepatrně pokrčil rameny.

„Bille… Měl bys z toho mít větší radost. Budeš zatraceně volný z toho svinstva. Budeš moct zase žít svůj život beze strachu,“ povzbuzoval jej Gustav.

„Jo, a bez Toma…“ povzdechl si Bill posmutněle.

„Fajn, potřebuješ se přestat chovat jako nějaká ženská kvůli tomu všemu,“ řekl Gustav přísně. „Zastavil ses někdy a začal přemýšlet nad tím, jaké budou důsledky toho, když se o sebe nebudeš pořádně starat? Jestli má ten boj vypadat skutečně, nemůžeš vypadat slabě.“

Bill polkl a stiskl si kořen nosu, protože věděl, že jeho spolubydlící má pravdu. „Upřímně, prostě se kvůli tomu všemu cítím na hovno a nemůžu prostě pomoct tomu, jak se cítím.“

„Ano, můžeš. Nikdy předtím jsi sám sebe nelitoval, nikdy. Vždycky jsi bojoval za to, co bylo pro tebe důležité a ať se propadnu, jestli ztratíš svůj vzdorovitý postoj,“ promluvil Gustav vážně.

Nad tím se Billovy rty proměnily do polo-úsměvu. „Měl bys být motivační řečník, víš to?“

„Jdi do prdele, já jsem teď vážný,“ rozzlobil se Gustav.

„Stejně tak já…“ Přikývl Bill, protáhl si krk ze strany na stranu a promnul si obličej. „Máš pravdu. To nejmenší, co můžu udělat, abych to Tomovi vynahradil, je postarat se o sebe a napomoct tomu, aby ten boj vypadal co nejpřesvědčivěji… Už je to dva týdny, takže jsem si jistý, že o něm brzy uslyším,“ doufal Bill.

„Vidíš? Jsem geniální. Chci říct, vždycky jsem to věděl, ale je hezké vidět, když si to pokaždé jednou za čas uvědomíš,“ ušklíbl se Gustav lehce a kývl směrem k talíři s jídlem. „Jez, než to sním já.“

—

Tom vypnul televizi a odkulhal se ke dveřím, odkud slyšel klepání. Téměř se opět cítil sám sebou, ale stále potřeboval trochu času, aby se dostal do top stavu. Podíval se do kukátka ve dveřích a potlačil zasténání, když spatřil Bushidovo husté, autoritativní obočí.

Byla v něm malá část, kterou odstrčil a zamkl hluboko v sobě, která doufala, že je to Bill. Ale větší část z něj byla ráda, že to tak není, protože si v sobě o tom všem ještě pořádně nesrovnal myšlenky a věděl, že by k němu byl chladný, kdyby se teď objevil.

„No tak, otevři, mám tady dobré léky na bolest,“ Bushido zvedl hnědý papírový sáček a zatřásl s ním. Tom obrátil oči v sloup a otevřel dveře, s pevným výrazem ve tváři.

„Ty víš, že takové sračky neberu.“

„Přestaň se snažit být takový hrdina, Srikere, už to nikomu neimponuje,“ strčil mu sáček do rukou a Tom kolem něj sevřel prsty.

„Co chceš?“ Tom se na něj podíval, zatímco se Bushido uvelebil na gauči.

„Chci mluvit obchodně, samozřejmě,“ opřel se a přehodil si nohu přes nohu.

Tom zavřel dveře a s těžkým povzdechem se o ně opřel. „Tak mluv a pak vypadni,“ hodil sáček na stůl.

„Ach, někdo je tady stále nedůtklivý!“ Bushido se uchechtl. „Dobře, dobře, chci vědět, jak se cítíš.“

„Proč?“ Tom se na něj podíval skepticky.

„Nemůže mi záležet na tom, jak se jeden z mých nejlepších chlapů cítí?“ Bushido předstíral, že je raněný a pak se ušklíbl, když se na něj Tom podíval nevěřícně. „Fajn, chci vědět, za jak dlouho můžeš bojovat.“

Tom nafoukl tváře a přikývl. „Samozřejmě, že je to to, co chceš vědět… Já nevím, kdybys mě tam hodil teď, tak by mi Priss nakopal zadek, aniž by se snažil. Nemyslím si, že by to byla dobrá show.“

„Pravda, pravda,“ souhlasil Bushido bez argumentování, protože pro něj byla show ta nejdůležitější část, kromě peněz. „No, můžu to ještě chvíli pozdržet. Potřebuješ, abych s tebou trénoval?“

Tom nakrčil nos. „Ne, díky, vlastně se mi chce při pohledu na tebe zvracet, takže bude nejlepší, když to co nejvíce omezím.“

„Potom dělám svou práci dobře, kreténe,“ Bushido přimhouřil oči. „Fajn, postarej se o sebe sám a Priss se postará o sebe taky. Bude to sakra o hodně zajímavější…“ vstal a přešel místnost, aby zůstal stát přímo před Tomem. „Víš… Stejně, jako bych byl rád, abych se Prisse zbavil a už nikdy nemusel vidět ten jeho chytrolínský obličej… taky bych moc rád viděl, jak mu nakopeš zadek. Neulehčuj mu to, Strikere, varuju tě.“

„Nemám to v úmyslu, Bu. Věř mi…“ Tom mluvil přesvědčivě a Bushido jeho slova akceptoval.

„Dobře,“ znovu otevřel dveře. „Věci jsou teď mimochodem mnohem jednodušší, když mu teď nelezeš do zadku. Vidím, že mám svého chlapa zpátky,“ poplácal Toma po paži a Tom se napjal.

„Hej… Můžu se tě na něco zeptat, aniž bys na mě začal být úplně psycho?“ Zeptal se Tom odvážně.

„Myslím, že to můžeš zkusit,“ odpověděl Bushido s pokrčením ramen.

„Opravdu máš dceru?“ Zeptal se Tom opatrně.

Bushido zaťal zuby a sroloval rty. „Mohl bych Prisse zabít, opravdu…“ povzdechl si dramaticky. „A tebe zabiju taky, pokud to někomu řekneš, myslím to vážně.“

Tom zvedl ruce. „Neřeknu ani hovno. Ty to víš. Jen nevím, proč jsi o tom lhal, když na to přišlo… tenkrát…“ dokončil slabě.

„Protože jsem byl nasraný a nechtěl jsem, aby to v první řadě vůbec někdo věděl,“ řekl Bushido pevně.

Bill o tom nelhal, a dokonce i když bylo příliš pozdě, Tomovi se nad tím uvědoměním sevřel žaludek. Rychle odtlačil myšlenky na Billa ze své mysli a nenuceně kývl, aby tím vypadal nedotčen. „Chápu, chlape. Nic neřeknu,“ snažil se Tom chovat cool. „Dám ti vědět, až se budu cítit připravený na boj, jo?“

Bushido mu poslal něco, co měl být tak nějak příjemný úsměv, ale vylezl z toho nafoukaný úšklebek, jako vždy. „Jo. Odpočiň si a vezmi si oxykodon, opravdu. Mohlo by ti to pomoct dostat se na chvíli z té tvé natvrdlé hlavy,“ řekl a šťouchl Toma do spánku.

„Hej, počkej…“ Tom pevně sevřel rty a na chvíli zaváhal. „Je to její dcera?“

Bushido zamrkal a zíral na Toma, opřel se ramenem o rám dveří a vyprodukoval lstivý úsměv. „Existuje spousta ´její´, které by to mohly být, Strikere. Takže nemám tušení, o kom to mluvíš.“

„Ale ano, máš,“ odpověděl Tom okamžitě vědoucím hlasem a Bushidův pohled se proměnil v zlostný.

„To není, kurva, tvoje věc. Proč se nesoustředíš na vyléčení svého slabého zadku místo toho, abys strkal nos tam, kam nemáš,“ Bushido se otočil a odcházel pryč, zatímco vystrčil svůj prostředníček přes rameno, jako gesto na rozloučenou.

Tom několikrát sevřel a rozevřel pěsti v okamžiku, kdy Bushido odešel a jeho oči se přesunuly k sáčku na stole. Došel k němu a chytil jej, vytáhl lahvičku pilulek a zamyšleně se na ni díval. Potřeboval únik, to byla pravda. Přešel ke dřezu, otevřel lahvičku a všechny prášky nasypal do dřezu, kde je spláchl vodou. I přes to, jak na dně se cítil, nikdy by se neobrátil ke drogám, ať už byly na předpis, nebo ne. Ne po tom, co zažil s matkou. To, že mu je Bushido přinesl jako dárek, svědčilo o faktu, že ho ten člověk vůbec neznal. Neznal jej ani v nejmenším, a přesto řídil jeho život.

V tu chvíli Tomovi Bill opravdu chyběl, ale nikdy by to nepřiznal, neměl to v povaze.

—

Když Bill o pár dní později dostal zprávu, zatímco byl zrovna ve třídě, jeho srdce vynechalo několik slabých, po sobě jdoucích úderů a způsobil trochu rozruch, když shodil ze stolu láhev s vodou.

Chci se sejít, prosím. Potřebujeme začít prodiskutovávat boj.

Bill se zhluboka nadechl a dával dohromady nenucenou dopověď. Dobře. Kdy a kde? Když psal svá slova, odolával nutkání dodat: Jsi v pořádku? Zatraceně mi chybíš. Ale byl toho schopný jen tak tak.

Vyzvednu tě mým autem. Nemůžeme se setkat nikde tady kolem. Vyzvednu tě před kavárnou na konci tvé ulice v 8 dnes večer.

Bill polkl. Nikdy předtím nebyl s Tomem v autě a myšlenka na to, že jsou spolu v tak těsném prostoru s tak silným napětím a sporem, se nezdála být jako ten nejlepší nápad. Ale udělá cokoliv, o co jej Tom požádá, protože mu to naprosto dlužil.

Budu tam, byla slova, která Bill vybral z tisíce dalších, jež se mu vyrojila v hlavě.

Tom neodpověděl a Bill ani neočekával, že by to udělal. Už ne.

—

„Hej!“ Georg na něj zamával od venkovního stolu před kavárnou a Natálie seděla naproti němu. Bill se napjal, přemýšlel, jak je možné, že se Georg objevuje vždy v tu nejhorší chvíli. Neohrabaně zamával nazpět a rozhlédl se kolem sebe.

„Ehm… Co tady děláte?“

Natálie se na něj podívala zmateně. „Psala jsem ti a ptala se tě, jestli by sis dal kafe. To není důvod, proč jsi tady?“

„Oh, pravděpodobně jsi psala na mé staré číslo,“ pokrčil Bill rameny a pohlédl tvrdě na Georga.

„Proč sis vlastně pořídil nový telefon?“ Zeptala se Natálie, když si zvedala cigaretu k ústům.

„Hele, chceš vidět, co Larry dokáže?“ Změnil Georg náhle téma hovoru a Bill mu nebyl nikdy více vděčný, že jej vidí vytáhnout Larryho z kapsy.

Natálie a Bill sledovali, jak Georg vytáhl malý pamlsek pro ještěrky a hodil jej do vzduchu. Larry se postavil na zadní nohy a vystřelil svůj jazyk, aby pamlsek chytil dřív, než spadne, a poté se vrátil do své líné polohy a žvýkal, zjevně spokojený sám se sebou.

Natálie zatleskala a Bill byl srovnatelně ohromený délkou Larryho jazyka a napadlo jej, že kdyby byl člověk, našel by přítelkyni opravdu snadno.

„Opravdu skvělá práce, prcku,“ řekl Bill rozpačitě, protože, no, mluvil s ještěrkou. Natálii zazvonil telefon a Bill využil té příležitosti, aby Georgovi zašeptal: „Mohl bys ji na minutku vzít dovnitř? Mám se tady setkat s Tomem a nechci, aby kladla otázky. Prosím…“

Georg svraštil obočí. „Ale já jsem myslel, že spolu vy dva nemluvíte…“

„Gus ti dodá podrobnější informace, omlouvám se, ale prosím… Budu naprosto v bezpečí, slibuju, ale prostě jí nechci všechno vysvětlovat. Víš, že je lepší, když nic neví.“

Georg si povzdechl a vzal Larryho, aby jej vrátil zpět do kapsy a s kývnutím vstal. „Nevím, jak s tou bezpečností, ale… Dobře, kámo. Napíšeš mi později, okay?“

„Napíšu, určitě. Děkuju, děkuju,“ rychle Georga objal a ten se uchechtl.

„Všechno dobré, vole. Stejně jsem tam odsud chtěl donut,“ zamumlal, než požádal Natálii, aby šla s ním, že jí koupí donut taky. Malé tajemství, které se Bill naučil díky několika dobrým kamarádkám, bylo, že holky milují donuty, bez ohledu na to, jak moc by se to mohly snažit popřít.

Bill byl vděčný za okamžik rozptýlení se svými přáteli, který mu uklidnil nervy, ale jakmile odešli dovnitř, objevil se Tom. Bill jeho auto nikdy neviděl, ale byl to bezpochyby on, protože mělo naprosto Tomův styl. Klasické, černé sportovní auto, které bylo trochu ošoupané a drsné v rozích, přesně jako Tom.

Bill se zhluboka nadechl, než nasedl dovnitř a srdce se mu okamžitě roztlouklo, když na něj začala dorážet známá vůně a hmatatelné napětí mezi nimi. Bill se na Toma podíval a kousl se do rtu. Tom na něj vůbec nepohlédl a rozjel se kupředu.

Bill si odkašlal a zkřížil ruce na prsou, otřásl se nad chladem Tomova zevnějšku.

„Je ti zima?“ zeptal se Tom odměřeně, žíly na krku se mu zvýraznily.

Bill zavrtěl hlavou. „Ne, je mi fajn…“

Po hlasitém povzdechu Tom promluvil. „Podívej, tohle může být zatraceně nepříjemné, nebo se přes to můžeme přehoupnout a zaměřit se na společný cíl, jak přechytračit Bushida a dostat tě, kurva, pryč z toho všeho.“

„Já se snažím, Tome…“ odpověděl Bill pomalu a pohrával si se svými prsty, protože věděl, že dostat se pryč od toho všeho, znamenalo také dostat se pryč od Toma. „Je to jen tak trochu těžké.“

„Já to zatraceně vím, okay?“ Pro mě to taky není jednoduché…“ přiznal Tom. „Ale dnešní večer a pár dalších setkání budou o boji. To je všechno. Nechci mluvit o tom, co se stalo, nebo co se bude dít. Můžeš mi to slíbit? Protože jestli ne, tak na tohle zapomeň.“

Billovi se nepříjemně sevřela hruď. „Jo, slibuju. Nebudeme o tom mluvit. Budu se soustředit.“

„Díky, protože já jsem ochotný se chovat normálně, pokud budeš i ty. Nemáme čas na zlomená srdce a emocionální kecy,“ Tom řekl ta ostrá slova překvapivě jemným tónem a odbočil na neznámou silnici.

Bill zavřel oči a zhluboka se nadechl. Jestli se Tom chtěl chovat normálně, pak Bill udělá to nejlepší, co bude moct. „Kam mě to vezeš?“ Bill zvědavě koukal z okna.

Tom se zhluboka nedechl, než zareagoval. „Někam, kde se Bushido nikdy neukáže.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“ Bill zvedl obočí. „On je všude, kurva, přísahám.“

„Protože… naposledy, když tam byl, jeho největší nepřítel z něj vymlátil duši a on je až příliš velký zbabělec na to, aby se tam vrátil,“ odpověděl Tom stručně.

Bill překvapeně zamrkal nad tou nečekanou odpovědí a hledal v Tomově tváři více odpovědí. „Nemyslel jsem si, že by se Bushido někoho bál… Mohl bys mi říct víc?“

„Tohle je jediná výjimka…“ Tom si olízl rty a rozhodl se pokračovat jen proto, aby se nerozhostilo trapné ticho, které by nevyhnutelně vedlo k tomu, že by Bill začal víc mluvit přesně o tom, o co jej Tom žádal, aby nemluvil. „Bu s tímhle klukem, Bleakem, bývali dobří přátelé a do celé téhle bojové věci se dostali společně.“

Bill pozorně naslouchal, fascinován nikdy nekončící ságou o této konkrétní bojové části.

„Byli ze stejného týmu a byli jako bratři, vždycky si kryjící záda. Až do chvíle, kdy se oba zamilovali do stejné ženy, Melissy. Já neznám všechny špinavé detaily, jen to, co jsem viděl a o čem se kluci tu a tam zmínili. Bu o tom vůbec nechce mluvit,“ pokrčil rameny Tom.

Bill se uvolnil nad lehkostí Tomova hlasu a pro tuto chvíli to bylo zase tak, jako by mezi nimi bylo všechno v pořádku, i když věděl, že nebylo.

„Takže, měli jsme tuhle velkou starou stodolu, kde Bu na začátku trénoval a kde jsme se připravovali na naše boje. Bu a Bleak to připravili, jak nejlépe uměli, zařídili elektřinu a podobně a bylo to tak trochu naše útočiště. Víš, takové docela posrané,“ Tom obrátil oči v sloup a Bill se ironicky usmál. „Každopádně, z nějakého důvodu, který jsem nikdy nepochopil, si Melissa vybrala Bu před Bleakem. Což Bleak nenechal jen tak, okay? Takže se jednoho dne ukázal ve stodole, zatímco jsem já a Leech trénovali s Bushidem a prostě po něm tvrdě šel. Bleak je velký chlap. Ten typ člověka, kterého bys nikdy nechtěl mít proti sobě. Bu se bránil, samozřejmě, ale bylo to brutální…“

Bill si přikryl rukou ústa, ohromený tím, co by mělo být spíše fiktivní příběh, protože to bylo příliš tragické, než aby to bylo skutečné. „Ale… co to skončilo?“

Tom si žvýkal svůj spodní ret. „Leech a já jsme do toho vstoupili, protože to bylo to, co se od nás očekávalo. V té době Bu vlastnil naše zadky ještě víc než dnes… Pokud si to dokážeš představit. Byli jsme prostě ještě děti a chtěli jsme jeho uznání.“

„Jo, já tomu rozumím…“ zamumlal Bill a nepřítomně si stahoval a opět nasazoval svůj prsten na prst.

„Podařilo se nám jej přeprat, ale Bu byl skoro mrtvý, opravdu jsem si myslel, že to nezvládne,“ vysvětlil Tom s úšklebkem.

„Proč jste ho prostě nenechali umřít?“ Zeptal se Bill chladně.

„Protože, Bille, v té době jsem stále ještě žil se svým otcem a hledal jsem způsob, jak se tam odsud dostat… Bushido byl moje šance a já jsem pracoval příliš tvrdě na to, abych to pak vzdal,“ zamumlal Tom a Bill chápavě přikývl.

„Co se stalo s Bleakem? Chci říct… jak víš, že stále nečíhá kolem a nepoužívá tu stodolu?“ Zeptal se Bill trochu nesměle, neschopný popřít svůj strach z člověka, který jako jediný mohl vyděsit Bushida.

„No, Bleak skončil ve vězení kvůli drogám a… Už jsem sem jel dřív, abych se ujistil, že je to místo bezpečné. Je už dávno opuštěné, protože jsme se všichni přestěhovali do města,“ přikývl Tom s povzdechem. „Každopádně je to jediné místo, o kterém vím, že tam Bu nebo kluci nebudou slídit. Můžeme tam mluvit otevřeně.“

„Jo… Díky za to. Už je mi tak trochu špatně z toho, jak mi Bushido každou vteřinu vyskakuje za zadkem,“ zamumlal Bill a díval se z okna, zatímco Tom zastavil před stodolou. „Není to pro tebe těžké, být tady zpátky? Myslím tím… Hádám, že to není tak daleko od tvého…“ Bill se odmlčel, litoval svých slov.

„Můj otec nikdy nevěděl, kde tohle místo je,“ vyplnil Tom ticho a zavrtěl hlavou. „Nebojím se,“ zaparkoval auto a vytáhl zezadu svou tašku, ze které vylovil baterku a počkal, až se k němu Bill připojí, než ji rozsvítil. Posvítil na velkou hnědou stavbu a povzdechl si. „Domov, sladký domov.“

Bill polkl a zachvěl se při pohledu na hrozivě vypadající budovu. Nebylo na ní nic sladkého. „Říkal jsi, že jsou uvnitř světla, že?“ Zeptal se nervózně a vysloužil si tím od Toma uchechtnutí, které poslalo zachvění do Billovy páteře.

„Ano, jsou tam světla. Knox je opravdu dobrý s elektrickými rozvody, takže byl schopný nás připojit k elektrické síti, aniž bychom za to museli platit. Neptej se mě jak,“ pokrčil rameny Tom a otevřel velké, rezavé dveře po odemknutí klíčem. Natáhl se a stiskl vypínač, čímž odhalil velkou místnost s různými židlemi a náhodnými objekty roztroušenými kolem.