autor: Izzap
Dávný příbuzný
„O-oženit?“ zopakoval Tom a pevněji Billa objal, svíral ho víc než kdy předtím. Bill v odpověď kývl a kousl se do rtu, aby zadržel slzy. Kdyby teď promluvil, rozbrečel by se a nebyl si jistý, jestli by byl schopný slzy někdy zastavit. „Oh, bože,“ zamumlal Tom a posunul Billa na svém klíně blíž, aby ho mohl držet ještě pevněji. Kolébal ho v náručí jako koťátko. „Ale vždyť je ti jenom sedmnáct.“
Bill znovu přikývl. „Já vím,“ podařilo se mu vypísknout, aniž by se rozplakal.
„Sedmnáct,“ zašeptal znovu dredáč. Snažil se představit sám sebe, jak je nucený do manželství v tomhle věku – a vůbec si to představit nedovedl. Byl příliš mladý na takovou zodpovědnost. Musel jít na vysokou a pak potkat toho správného člověka a potom… možná, jenom možná, by se s ním usadil. Usadil by se s tím jedním milovaným člověkem, jenž se narodil proto, aby s ním byl.
Zachvěl se a shlédl na Billa ve své náruči. Momentálně, kdyby se ho někdo zeptal, kdo je jeho pravá láska, aniž by o tom vteřinu přemýšlel, označil by Billa. Pravda, nikdy v předchozím životě nebyl s klukem, ale tak nějak cítil, že s Billem je všechno oukej.
Ale jestli byl Bill pro něj ten pravý, ten, který chodil po této Zemi, aby mohl být s Tomem, proč je k nim pak Bůh tak nesnesitelně krutý?
Dělí je celé století, není logický způsob, jak by mohli být spolu, aniž by překroutili historii.
„Nechci si ji vzít,“ zamumlal Bill do Tomovy hrudi.
Dredáč zatřepal hlavou, vyrušený Billovým hlasem. Byl tak ponořený do vlastních myšlenek, že neslyšel Billovo vyjádření. „Heh?“ ozval se a obrátil pozornost k chlapci, jehož objímal. Svoje myšlenky odehnal.
Bill se v Tomově náruči zkroutil, než zopakoval: „Řekl jsem, že si ji nechci vzít.“
„Víš, kdo to vůbec je?“ zeptal se tiše druhý chlapec, aniž by byl skutečně připravený slyšet odpověď.
Bill téměř neznatelně zavrtěl hlavou. „Jakási Florence. Neznám ji. Je pro mě cizincem, a přesto si matka a otec přejí, abych se s ní oženil.“ Hlas se mu zlomil a jeho tělo ovládl vzlyk. Slzy se mu vyřinuly z očí a Bill popadl Tomovo obří tričko a zavrtal obličej do bavlněné látky.
Tom sundal Billa ze svého klína a vmanévroval celé svoje tělo na postel. Opřel se o zeď na druhé straně postele a přitáhl si Billa tak blízko, jak bylo jen možné. Ukryl chlapce s havraními vlasy ve své náruči, která byla pro toho uplakaného kluka jako ochranný štít před zbytkem světa. Kdyby tak jeho náruč mohla sloužit jako bariéra proti minulosti.
„Nechci se s ní oženit, nechci, nechci,“ mumlal černovlásek nesouvisle mezi vzlyky. Jeho slzy se vpíjely do Tomova trička.
„Ššš, já vím, já vím, Bille,“ ujišťoval ho Tom a umisťoval měkké pusinky na Billova ramena a na temeno jeho hlavy, což byla jediná místa, na něž ze své pozice dosáhl. „Taky nechci, aby ses s ní oženil,“ zašeptal pečujícím tónem a objal Billa ještě pevněji.
Druhý chlapec mu objetí oplatil a snažil se uklidnit. Jeho vzlyky pomalu přešly pouze do trhavého dechu.
Když byl Bill dostatečně v pohodě, pomalu uvolnil sevření. To samé udělal Tom.
Bill se odtáhl, ale setrvával na Tomově klíně. Popotáhl a podíval se přímo do očí svého společníka. Dredatý chlapec ten pohled sotva ustál.
„Bille?“ oslovil Billa Tom po pár minutách. Bill naklonil hlavu na stranu na znamení, že poslouchá. „Bille, musíš si ji vzít?“
Černovlásek se kousl do rtu a znovu popotáhl. „Pravděpodobně ano. Matka i otec jsou již unavení tím, že jsem odmítl předchozí čtyři nápadnice… Není pochyb, že do téhle mě budou nutit tak, jak jen budou moci.“
Tom kývl na srozuměnou, ačkoliv s tím nesouhlasil. Vsál si spodní ret do pusy, aby se vyvaroval toho promluvit nahlas o jednom bláznivém nápadu. Pokud by nedokázal udržet jazyk za zuby, klečel by před Billem na kolenou a žádal ho, aby s ním zůstal tady, v přítomnosti. Řekl by mu, aby tu žil navždy, aby unikl manželství, svým rodičům a zrádné minulosti, aby se vyhnul osudu a schoval se v budoucnosti, kde bude v bezpečí pod Tomovými ochrannými křídly.
Ale… ne.
Tenhle nápad by nefungoval, správně? Georg měl v jedné věci pravdu. Tom nemůže vyjebávat s časem. A to rozhodně znamenalo, že nemůže jen tak vytahovat náhodné lidi z minulosti.
Tom nemohl vytrhnout Billa z časové linky běžící před tou jeho. Jen Bůh ví, co by se pak stalo. Celý svět by se mohl změnit. Někdo jiný by mohl zemřít. Možná by byla přepsána celá historie. Vytáhnout jednoho člověka z minulosti by mohlo rozjet úplně jiný řetězec událostí, které by mohly vést k tomu, že by nějací lidé dokonce dneska nemuseli existovat.
A přemýšleje o té knize rodokmenů v jídelně a datu na náhrobním kameni, Tom věděl, že mezi dneškem a Billovým útěkem a zmizením je ještě celý rok. Pokud by si s tímhle datem zahrával, nebyl si jistý, jaké peklo by mohl rozpoutat.
Tom si Billa znovu přitáhl k sobě, svíral ho v medvědím objetí, tiskl si ho na tělo. „Nechci, aby sis ji vzal,“ zašeptal, jeho rty se téměř dotýkaly černovláskova ucha. „Miluju tě,“ řekl s vášní i bolestí v hlase.
Bill se trochu zahihňal, ačkoliv to vůbec nebylo vtipné. „Ale vás si vzít nemohu, pane Kaulitzi.“
Tom ztuhnul, jeho srdce zamrzlo a do břicha mu vystřelila bolest, jako by mu někdo přímo do žaludku zabodl nůž a v agónii s ním točil. „Já vím,“ hlesl slabě tónem bez emocí. Snažil se sám sebe přesvědčit, že si to vážně uvědomuje.
Bill se trochu víc zavrtal do jeho náruče a přetočil se, aby se mohl podívat na svého dredatého společníka.
„Také vás miluji, pane Kaulitzi,“ přislíbil chlapci, jenž ho objímal. Nikdy v životě se necítil tak bezpečně. A nikdy dřív mu osud nepřipadal zlomyslnější. Za to, že se cítil bezpečně v náruči člověka, s nímž nemohl nikdy jen tak být.
Tom sklonil hlavu, aby se na něj podíval. Jejich oči byly propojeny silou, která byla mimo jejich kontrolu.
Červeň automaticky zbarvila Billovy tváře, zatímco se chlapec na Toma usmál.
Tom se natáhl a jemně Billa políbil na rty. Vložil všechnu svou lásku do motýlího polibku.
Když se posadil zpátky, zastrčil zbloudilý pramen vlasů Billovi za ucho a měkce se usmál. Pak promluvil: „Pak si neber-„
„Tome!“ ozval se hlas za dveřmi jeho ložnice a hned na to se dveře otevřely – s bezvýznamným zaklepáním, které ani nečekalo na odpověď. Oba chlapci otočili hlavu a spatřili Tomovu sestru stojící u vchodu do pokoje. Ava měla mírně šokovaný výraz, který její rysy získaly, když dívka narazila na dva kluky, co se objímají. „Tome?“ řekla se zdviženým obočím.
Dredatý teenager se kousl do rtu a jeho tváře se zbarvily do šarlatova. Jeho paže kolem Billa šokem ztuhly. „Co chceš, Avo?“ zeptal se rádoby normálním hlasem, pokoušel se chovat, jako by tohle bylo pro něj naprosto běžné, jako by takhle intimně kluky svíral pořád. K smíchu! Vždycky byl jenom s holkama, dokonce jenom s pár holkama.
„Uhm,“ začala sestra a vykulila oči, když si uvědomila způsob, jakým její bratr objímá kluka, se kterým se setkala před pouhými patnácti minutami. A podle zarudlých tváří obou chlapců poznala, že se tu dělo víc než jen objímání. Proběhla alespoň jedna pusa. „Uh, máma chtěla, uhm, abych ti přišla říct, že pizza je tady.“
„Oh, oukej.“
„Zůstane tvůj, uhm, k-kamarád na večeři?“ vykoktala Ava otázku. Ze všech sil se snažila té situaci nesmát. Její bratr s klukem, ten chlapák… To je bez pochyby ironické.
Tom mrkl dolů na chlapce ve své náruči. „No, zůstaneš na večeři?“
Bill se měkce usmál a odpověděl: „To by bylo milé.“
„Dobře,“ řekla Ava od dveří a skryla úšklebek. „No, dorazte rychle, než vystydne.“
„Oukej, budeme dole za pár minut,“ odpověděl Tom a díval se na dveře, dokud neslyšel, jak zavrzal spodní schod, což bylo znamení, že jeho sestra došla do přízemí domu.
Aniž by promluvil, Tom sesunul Billa ze svého klína a vstal z postele. Zamířil ke skříni. Vytáhl oblečení, které si Bill vzal na sebe při své první návštěvě v budoucnosti – tričko a džíny. Podal ho Billovi a pak s tichým kliknutím zavřel dveře ložnice.
„Tohle by sis měl obléct,“ řekl tiše. Černovlásek se usmál, kývl a postavil se. Rychle a tiše se převlékl a snažil se nehihňat Tomovým rozpakům. Jakmile byl hotový, oba kluci vyšli z pokoje a zamířili po schodech do kuchyně, odkud voněla feferonková pizza. A aniž by dvakrát přemýšleli o tom, kdo je tam čeká, vešli do místnosti.
„Oh… můj bože.“
Bill i Tom vzhlédli od krabice s pizzou, aby se setkali se Simoninýma vyvalenýma očima. Šokovaně zírala přímo na Billa, jako by viděla ducha. Což nebylo daleko od pravdy.
Simone se skácela na prázdnou židli a pokračovala v zírání na černovlasého chlapce, oči navrch hlavy. Nevidí před sebou náhodou bratra jejího dědečka? Není to ten samý kluk, na kterého se Tom ptal sotva před hodinou?
„Ty… ty jsi… ne, ty nemůžeš být on, ale vy-vypadáš,“ koktala Simone, přičemž sledovala chlapce s havraními vlasy, který nemohl být starší než její vlastní syn. „Ty v-vypadáš přesně jako on… Jak se jmenuješ?“
Bill polkl, než odpověděl. Uvědomil si, že ženin šok má co dočinění s nějakými časovými nesrovnalostmi. Nebyl si úplně jistý, o co jde, ale z výrazu její tváře a Tomových vykulených očí pochopil, že musí rychle přijít s nějakou historkou.
„Mami, uhm, tohle je můj kamarád Bill,“ promluvil spěšně Tom.
„Bill? Přesně jako…“ nedokončila žena. Aniž by řekla něco dalšího, postavila se a opustila místnost, aby se o pár vteřin později vrátila s už známou knihou rodokmenů v ruce.
Nevěřícně zatřepala hlavou, položila knihu na stůl a začala v ní listovat. Rychle našla správnou stránku, fotografii Billa a celé jeho rodiny. Podívala se na obrázek, pak na Billa a pak ještě jednou na obrázek.
„Mohl by mi tohle, prosím, prosím, někdo vysvětlit?“ zeptala se roztřeseně. Nebyla si jistá, co má očekávat.
Kluci ji obklopili a přes rameno se podívali na fotografii. Bill zalapal po dechu a ruka mu vylétla k ústům.
„To…“
Simone se ohlédla a nedůvěřivě na něj pohlédla.
Bill si odkryl pusu, oči se mu rozzářily a on se na ni sladce zadíval.
„Má matka mi vždy říkala, že jsem byl pojmenovaný po dávném příbuzném,“ řekl tiše nakřáplým hlasem.
„Dávném příbuzném?“ zeptala se Simone.
Bill přikývl. „Hmmm, po jakémsi strýci, neznám celou pokrevní linii, ale vždy mi říkala, že vypadám přesně jako on.“
Tom se usmál a podíval se na něj, vlna úlevy přeběhla přes jeho tvář, když slyšel, co říká.
Je dobrý herec, pomyslel si.
„Wow,“ reagovala tiše Simone a znovu se podívala do knihy před sebou. „Celá větev naší rodiny, o které ani nevíme.“ Tom zadržel smích nad matčiným údivem. Samozřejmě – nebyla to opravdu celá větev rodiny, o které nic neví. Byl to padělek. Jenom krycí historka, se kterou Bill překvapivě přišel.
„Mohl bych?“ zeptal se černovlásek a ukázal na otevřený pořadač. Simone kývla.
Bill se posadil a zadíval se na fotografii. Pamatoval si na to focení. Upřímně neproběhlo zase tak dávno. James si stěžoval, že si musí obléct ten tuhý škrábavý oblek, který mu matka speciálně vybrala, ale nakonec jí vyhověl. A i po tom, co focení skončilo, se všichni nedokázali přestat usmívat. Pak je strašně bolely tváře.
Bill se jemně pousmál a prsty přeběhl přes obrázek. Srdce se mu zachvělo při pomyšlení, že někdo si dal tu péči, aby uchoval fotografii i sto let v budoucnosti. Považoval ji za bezcenné rodinné foto, které bylo vyrobené pouze pro matčino potěšení, ne za součást rodinného dědictví.
Otočil list a spatřil několik dalších náhodných fotografií, především Jamese a nějaké ženy, kterou neznal. Na další stránce bylo hodně textu. Bill si přečetl spoustu jmen i s daty. Daty narození a… úmrtí.
Polkl a jeho zrak padl na vlastní jméno.
Wilhelm Trümper
N. 1. září 1890
Z. 4. března 1909
Z jeho tváře se vytratila veškerá barva a ruka se mu začala třást, mezi prsty se mu chvěla stránka knihy. Divný pocit naplnil jeho útroby. Cítil se, jako by mu bylo špatně od žaludku. Odér pro něj neznámého jídla rychle plnil pokoj a začal dráždit jeho čichové buňky. Billa lechtalo vzadu v krku, jako by měl zvracet.
Vyskočil ze židle, čímž si získal pozornost ostatních lidí v místnosti, otočil se na podpatku a sprintoval pryč, přičemž zapomněl i zamumlat něco na omluvu.
Vyběhl po schodech nahoru, tam, odkud jen před pár minutami přišel, a zamířil směrem, jaký si pamatoval ze své první návštěvy pár týdnů zpátky. Zahnul za roh a zmizel v koupelně. Opřel se o umyvadlo, sevřel svými dlouhými prsty jeho porcelánový okraj. Svíral ho, jako by mu měl zachránit život. Zhluboka dýchal, pokoušel se zadržet to, co se mu dralo ven ze žaludku.
„Bille!“ ozval se hlas, který zněl, jako by šeptem křičel někdo, kdo vstoupil do koupelny pár vteřin po něm.
Bill nezměnil pozici, ani si příliš neuvědomoval přítomnost dalšího člověka v místnosti.
Zaslechl, jak se s tichým cvaknutím zavřely dveře, a ucítil ruku opatrně se dotýkající jeho ramene uklidňujícím způsobem.
Se zavřenýma očima Bill nechal dotyčného za sebou, aby mu odsunul prsty od umyvadla a odvedl jeho tělo k záchodu. Pomalu, velmi pomalu, se sesunul na kolena a otevřel oči, aby spatřil porcelánovou mísu.
Jeho vnitřnosti udělaly kotrmelec a vlna myšlenek zaútočila na jeho hlavu.
Má s-smrt… datum mého úmrtí…. Já… Já zemřu…
„Příští rok,“ zamumlal si pod vousy, přemýšleje už nahlas. Závrať zaplavila jeho tělo. Bill se nahnul dopředu a vyhodil veškerý obsah svého žaludku do záchodu. Svíjel se v křeči. Omotal paže kolem mísy a dávil a dávil.
„Ššš, to je v pořádku,“ zašeptal Tom a chytil jednou rukou zezadu jeho vlasy a druhou rukou ho konejšivě hladil po zádech.
Bill zavrtěl hlavou a odplivl si. Pak si otřel ústa a posadil se.
Sedl si na chodidla a pohlédl na Toma. Z očí mu tekly slzy a on nesouhlasně vrtěl hlavou.
„Ne, není to v pořádku, jak to vůbec můžete říci, pane Kaulitzi, jak?“ zeptal se mezi těžkými nádechy a výdechy. Spodní ret se mu třásl. „Není to v pořádku a nebude to v pořádku, pane Kaulitzi.“
Tom sledoval Billa s mírně pootevřenou pusou. Nebyl si jistý, co by na to měl odpovědět.
Bill měl pravdu. Konec konců, kdo může říct, že všechno bude v pořádku?
Nikdo nemá žádnou záruku, nikdy.
Když dredáč nepřišel na nic, co by mohl říct, jen se natáhl a spláchl záchod, přičemž se snažil spláchnout i Billovy starosti. Nicméně – to nebylo tak snadné.
„Není to v pořádku, není,“ opakoval Bill šeptem. Přetočil se o opřel se zády o vanu. Přitáhl si kolena k hrudníku a pevně je objal, přičemž stále zíral na Toma. Spodní ret se mu znovu roztřásl a jeho oči znovu naplnily slzy. Nakřáplým hlasem řekl: „Tomi, já zemřu…“
Tom se zahleděl do dáli a snažil se v hlavě dát dohromady pár uklidňujících slov, ale na nic nepřišel. Co se dalo říct člověku, který právě viděl datum svojí smrti?
Ale pak si Tom vzpomněl, že Bill vlastně nemusel nutně zemřít. On zmizel, utekl pryč.
Kam, tím si nebyl jistý.
Snad na nějaké bezpečné místo.
Otevřel pusu, aby promluvil, ale než to stihl udělat, Bill se postavil a vyběhl z koupelny.
„Musím jít, Tomi,“ řekl rychle na cestě pryč, ani se neobtěžoval rozloučit. Sprintoval dolů po schodech a zamířil ke vchodovým dveřím.
„Bille, počkej!“ zavolal za ním Tom, ale to už slyšel, jak se dveře zavírají. „Kurva,“ zamumlal se vyškrábal se na nohy. Následoval Billovy stopy.
Dredatý chlapec běžel za tím s havraními vlasy až do parku, celou cestu volal jeho jméno, ale Bill se odmítal otočit a věnovat mu pozornost. Právě teď se chtěl jenom schoulit na posteli a schovat se před světem. Problém byl, že jeho postel byla 100 let v minulosti.
Tom si už už myslel, že Billa dostihl, ale doběhl na to známé místo v parku o pár vteřin později. Mohl jenom pozorovat, jak mu Bill mizí před očima.
„Bille!“ zavolal naposled slabým, bolestným hlasem.
Pospíchal k rouře a obtočil prsty kolem držadla. Byl připravený jím zalomcovat, když mu najednou něco došlo. Jestli před ním Bill takhle utekl, pak by pravděpodobně nechtěl, aby ho Tom následoval domů. Tom poraženě sklonil hlavu, pustil držadlo a zamířil zpět do vlastního domu.
***
Bill se objevil zpět na své zahradě, nyní ve tmě. Jediné světlo na celém pozemku byly tenké měsíční paprsky. Chlapec se zachvěl a vzhlédl k noční obloze. Zajímalo ho, jestli je to to samé nebe, které viděl 100 let v budoucnosti. Mění se obloha s časem?
Bill zatřepal hlavou a rozešel se k domu. Ale z nějakého důvodu se zarazil a podíval se dolů.
„Oh, jemináčku,“ zamudroval, jakmile zjistil, že má na sobě tričko a džíny, jež mu Tom dal. Zapomněl se převléct, než utekl.
Rozeběhl se k boční zdi domu a podíval se do oken, které vedly do potemnělé ložnice.
Zastavil se pod jedním a ze země sebral malý oblázek. Zhluboka se nadechl, rozpřáhl se a hodil. Kamínek s tichým ťuknutím zasáhl okno.
Po pár dalších pokusech se v ložnici rozsvítilo, v okně se objevil stín a pak se otevřelo.
James se vyklonil ven a rozespale si protíral oči. Shlédl k temné postavě na zahradě.
„Bille?“ ozval se unaveným hlasem.
„Jamesi, ano, to jsem já.“
„Bille, matka si o tebe dělá velké starosti. Kam jsi utekl? Hledali jsme tě celé hodiny!“ zašeptal James, nahnul se z okna a zamžoural na svého staršího bratra. Co to má na sobě?
Bill si povzdechl. „Řeknu ti o tom později, Jamesi, teď potřebuji, abys mi udělal laskavost. Mohl bys mi přinést z mého pokoje něco na převlečení?“
„Ano, co to máš na sobě?“ pídil se zvědavě mladší chlapec.
„Jamesi,“ oslovil ho Bill se zatnutými zuby. „Prosím, jen-„
„Dobře, dobře. Budu hned zpět,“ řekl James a zmizel v domě. Vrátil se během několika sekund a hodil Billovi noční úbor. Otočil se, zatímco Bill zmizel ve stínu. Pak mohl slyšet šustění látky.
Bill se rychle převlékl a Tomovy věci schoval v křoví. „Děkuji, Jamesi,“ zavolal na svého bratra a spěchal k hlavnímu vchodu. Tiše otočil koulí a vklouzl do domu. Cestou se schovával ve stínech, myslel jen na to, jak se těší, až dojde nahoru a zachumlá se do přikrývek.
Údy měl ztěžklé, jako by za sebou vláčel sedmitunový balvan.
S bolestným zjištěním, jež učinil u Toma, se cítil, jako by byl v děsivé noční můře a nemohl se probudit. Tiše vydechl a chytil se zábradlí, zatímco stoupal po schodech. Byl připravený usnout a snad se vyspat ze všeho, co se dnes stalo – rodiči a jejich směšným přáním ho oženit počínaje.
A co čert nechtěl…
„Wilhelme?“ zazněl matčin hlas z jiného pokoje, lehce ustaraný a také rozzlobený. Bill zamrzl v půli pohybu.
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Chudák Bill…Tohle bylo trochu moc brutální, vidět datum vlastní smrti ve 100 let starém rodinném albu…A na krku svatba a naštvaná máma za zády. Ten kluk má vážně smůlu…
Popravdě řečeno si vůbec neumím představit, co teď budou Tom s Billem dělat. Asi začnou plánovat Billův přesun do budoucnosti, ne?
Díky za kapitolu
Falt jsem nečekala, že Bill zjistí to o sve smrti tak brzy. Chudák, musel byt polosileny strachy. Doufala jsem, ze ho Tom dohoni, ale bohužel. Jsem vazne zvedava, co rekne Billova matka a jaky trest mu da. Předpokládám, že to bude asi dost drsny. Mno uvidime. Kazdopadne je sladke, jak si vyznávají lásku 🙂 a Ava je taky dobra, byla taktni a nezacala se rehtat 😀
Moc děkuji za překlad ^^
Ava a James jsou moje oblíbené postavy. Dokonalí mladší sourozenci. Ti dva by spolu určitě taky rozuměli 😀
Sama nevím, co bych teď dělala na Billově místě. Tohle byl pro něj teda extra náročný den 🙁 Je mi ho moc moc líto…
Jsem moc zvědava jak to nakonec skonči.
Škoda, že Bill utiekol, a Tom mu nestihol povedať, že možno nezomrel… mohli sa porozprávať a možno by im došlo, že mohol zmiznúť v budúcnosti? Dúfam, že je to tak… ak nie, tak potom si neviem predstaviť ako by mohli byť spolu.
Som strašne zvedavá ako to dopadne:) Ďakujem za kapitolu.
Oooh, tak já jsem tedy vůbec nečekala, že by se mohl Bill někdy dozvědět datum svého úmrtí! Muselo to být tak těžké něco takového vidět! Neumím si sebe představit v Billově situaci, protože já bych po takovém objevení už asi nikdy nevylezla z domu, aby se mi náhodou někde něco nestalo! Je to fakt kruté něco takového vidět a anise Billovi nedivím, že utekl a chtěl být sám. Až se mu to trochu rozleží v hlavě, pravděpodobně za Tomem dojde a moc doufám, že spolu začnou spřádat plány na to, jak by mohl Bill zůstat s Tomem v budoucnosti a prostě se nevrátit. Ovšem i to by bylo pro Billa strašně těžké. Vždyť má ve svém století rodinu, kterou miluje a opustit je jen kvůli Tomovi? Uff, já fakt nevím, jak tohle dopadne, ale určitě to nebude lehké ať to dopadne jak chce.
Strašně moc děkuji za překlad! 🙂