autor: B-kay
Začátek léta byl Tomovou nejneoblíbenější částí roku. Venku bylo vedro k zbláznění a místo toho, aby seděli někde u vody, trávili polovinu dne sezením ve škole a tu druhou učením se na závěrečné písemky. Na základce se to ještě dalo snést, s Billem si vždy uměli rozvrhnout čas tak, aby stíhali nejen učení, ale i příjemnější aktivity. Chodili se Scottym na dlouhé procházky, hráli si na zahradě, nebo zašli do nedaleké cukrárny na zmrzlinu. Někdy se jen tak rozvalili na zahradě a povídali si. Dokonce ani samotná Simone nedokázala pochopit, že si ještě pořád měli co říct i přesto, že spolu trávili celé dny. Tom to taky neuměl pochopit. Ani pro to pochopení nehledal. Prostě to tak bylo. Věděl, že ať už by byl na Billově místě kdokoliv, nedokázal by se natolik uvolnit, aby byl tak otevřený jako právě s ním. Věděl, že mu může říct cokoliv; dokonce i tu největší hloupost beze strachu, že by se mu bratr vysmál nebo si z něj dělal legraci. A věděl, že Bill to cítí stejně.
Někdy, když byli po škole příliš unavení, leželi na dece beze slova. Tvářemi naproti sobě, hleděli do očí toho druhého. Beze slov, bez pohybu, až dokud se jeden z nich nerozesmál. Většinou to byl Bill, a Tom se k němu pokaždé hned přidal. Měl neuvěřitelně nakažlivý smích. Čím starší ale byli, tím déle jim trvalo, než se jeden z nich rozesmál. A na konci devátého ročníku si hleděli do očí, aniž by to jednomu z nich přišlo legrační.
Oba cítili, že se něco změnilo. Oba začínali vnímat nové, zcela nepoznané pocity, které ještě neuměli pojmenovat, a Tom začínal mít strach. Nevěděl, jestli to bylo dobré nebo špatné a tahle nejistota jej trápila každým dnem víc a víc. Nechtěl udělat nic, čím by Billovi ublížil.
S přechodem na střední nastaly zásadní změny. Léto v prvním ročníku bylo naplněno nejen nekonečnými testy a zkoušením, ale i hloupými plaveckými kurzy, které Tom nesnášel. Plavat se naučil už jako malé dítě, takže se obklopen nezkušenými spolužáky nudil. Nuda by však nebyla tím nejhorším. Už při prvním výcviku věděl, že budou potíže. Jakmile se Bill poprvé před spolužáky svlékl do plavek a vystavil tak na obdiv své drobné neopálené tělo, spustila se taková vlna smíchu, až měl Tom chuť vzít ho za ruku, utéct pryč a vykašlat se na celé plavání. Z ostatních předmětů mu ale vycházely celkem slušné známky, a jelikož si nechtěl kazit průměr takovou hloupostí, rozhodl se to vydržet. Krom toho, Bill ještě pořád plavat neuměl, takže se mu ten výcvik mohl dost hodit. Chtěl to udělat kvůli němu. Ostatně tak jako všechno.
„Mrzí mě to,“ ozval se Bill během jednoho takového výcviku.
Právě byli rozloženi kolem školního bazénu. Měli se dát do dvojic a střídavě nacvičovat záchranu topícího se. Jeden z dvojice měl simulovat topení, ten druhý ho měl vytáhnout z bazénu a správně mu poskytnout první pomoc. Jakmile se dozvěděli, že pod první pomocí se v podstatě myslí dýchání z úst do úst, ve třídě to vzrušeně zašumělo. Toma tahle informace vůbec nezaujala a dál se soustředěně snažil poskytnout pomoc svému topícímu se bratrovi, který se jako jediný držel okraje bazénu, protože se jako jediný nenaučil plavat.
„Co tě mrzí?“ zeptal se tiše Tom, když jej bez větších obtíží vytáhl na kraj bazénu.
Sklonil se nad bratrovo ležící tělo a hleděl do jeho velikých nešťastných očí. Do tváře mu svítilo slunce a po těle mu naskakovala husí kůže, ale on se přesto soustředil pouze na Billovy fialové, chvějící se rty.
„Že musíš být ve dvojici se mnou,“ pípl Bill smutně a ohlédl se, aby se ujistil, že si profesorka nevšimla toho, že nedělají to, co by měli. „Vím, že bys byl mnohem raději s nějakou holkou. A ony by byly mnohem raději s tebou. Viděl jsem, jak se tvářily, když jsi přistoupil ke mně.“
Tom nechtěl, aby si myslel, že je mu pro smích, ale nemohl si pomoct. Rty se mu zkroutily do úsměvu ještě dřív, než se stihl zarazit. Natáhl ruku a něžně prohrábl mokré prameny Billových černých vlasů.
„To vůbec není důležité. Je mi jedno, jak se tvářily. Chtěl jsem být s tebou. Vždy jsem ve dvojici s tebou.“
„Já vím,“ řekl Bill, drkotaje zuby, a jemně se pousmál. Vzápětí ale zvážněl. „A možná to je problém, proč ještě nemáš holku.“
Tom překvapeně zamrkal. Využil chvíle, kdy kolem nich procházela profesorka; sklopil zrak a několikrát jemně přitlačil dlaně na Billův bledý hrudník. Jakmile přistoupila k další dvojici, opět pohlédl bratrovi do očí.
Netušil, proč se mu ta slova vyslovovala tak těžce. „Ty chceš, abych měl holku?“
Bill rychle zavrtěl hlavou. Možná mnohem rychleji, než měl původně v úmyslu. Tom si všiml, jak mu jemně zrůžověly tváře. Přišlo mu to sladké.
„Slyšel jsem, jak si tě kluci kvůli tomu dobírají,“ šeptl Bill tiše, aby je nikdo třetí neslyšel. „Nechci, aby se ti kvůli mně smáli.“
„Není to kvůli tobě a ty to víš,“ řekl Tom a hravě jej pošimral na břiše. „Kdybych nějakou chtěl, tak si ji najdu. Já jen-“ na chvíli se zasekl, jeho oči, tak bezbranné vůči Billovu pohledu, se opět utápěly v hloubce těch nejkrásnějších očí na světě. „Nechci,“ dodal a plaše sklonil hlavu.
Bill se pod ním neklidně zavrtěl, ale opět se usmíval. Tom cítil, jak se otřásl, když vyslovil to poslední slovo. I jeho tělem projelo z neznámého důvodu příjemné chvění. Jeho srdce se roztlouklo o poznání rychleji.
Musel se uklidnit, a proto zvedl hlavu a rozhlédl se kolem. Ti spolužáci, kteří byli ve dvojici s nějakou dívkou, využili poskytování první pomoci k uspokojení svých choutek. Štípali holky do boků, sahali jim na prsa; většina dvojic si za zády profesorky dokonce místo dýchání z úst do úst, vyměňovala vášnivé polibky. Tom viděl jejich slastí přivřené oči, spojená ústa, ve kterých se něco pomalu pohybovalo, a jeho představivost okamžitě pracovala na plné obrátky. Začínalo mu být vedro a měl chuť opět skočit do bazénu. Vlastně neměl chuť, on to zoufale potřeboval!
Zakašlal a prudce sklonil hlavu k Billovi, který se díval stejným směrem. I on pozoroval spolužáky, i on vypadal stejně nervózně. Honí se mu v hlavě to samé? Myslí na to, na co já? Ptal se v duchu Tom, který měl ještě pořád před očima proplétající se jazyky spolužáků.
„Bille,“ šeptl, aby bratra neuvedl do rozpaků.
Bill sebou trhl a otočil se k němu tváří. Tom si byl jistý, že v jeho očích najde to, co hledal, ale mýlil se. Bill se před ním z jakéhosi důvodu uzavřel. Jeho pohled byl poprvé v životě nic neříkající a prázdný, jako by se před ním Bill zoufale snažil něco utajit. Jako by jej schválně nechtěl propustit za hradbu svých představ. Jako by se bál toho, co by Tom v jeho očích mohl spatřit.
„Musíš zavřít oči, abych mohl… abych ti mohl, však víš,“ rozpačitě se poškrábal ve vlasech, ze kterých vzápětí sklouzlo několik kapek vody, a všechny do jedné přistály na Billových chvějících se rtech. Bill poslechl. Zavřel oči, pootevřel rty, očekávajíc Tomův pokus o záchranu.
Tom ucítil napětí ve slabinách a propadl zoufalství. Věděl, že pokud hned něco neudělá, dopadne to velice špatně. A všechno se ještě zhoršilo, když se nad nimi zjevil stín profesorčina těla. Odmítal věnovat ještě jeden pohled jejímu obtloustlému tělu v plavkách, a proto odmítl zvednout hlavu, když na něj spustila lavinu výčitek týkajících se toho, že pokud by takovým tempem poskytoval pomoc skutečnému topícímu se, ten by dávno umřel. Chtěl to celé ještě zachránit a udělat na ni dobrý dojem, byl však až příliš nervózní na to, aby to mohlo vyjít. Zhluboka se nadechl a bezmyšlenkovitě přitiskl své pootevřené rty na ty Billovy.
Profesorka nakonec uznale přikývla a přistoupila k vedlejšímu páru. Jen oni dva však věděli, že pokud by se jednalo o skutečnou záchranu, neuspěl by. Jakmile se totiž jejich rty setkaly, úplně zapomněl na to, co by měl dělat a jediné, na co v tu chvíli dokázal myslet, byli jejich praštění spolužáci a to, co spolu potají dělali. Vytáhl svůj jazyk, pronikl jím do Billových úst dostatečně na to, aby mohl pohladit špičku toho Billova. Byla to vteřina, ale i za tu vteřinu zjistil vše, co potřeboval zjistit.
Později se mu omluvil a svalil to na nervozitu. Zdálo se, že mu bratr uvěřil, protože z toho nedělali žádnou vědu a všechno bylo tak jako dřív. Skoro všechno.
Tom se při té vzpomínce jemně pousmál a míchal svou speciální omáčku na těstoviny mnohem pomaleji než před chvílí. Zdálo se, že do vaření najednou vkládá až příliš něhy. Trhl sebou, ještě jednou obsah pánve pořádně promíchal a poté ji odstavil z plynu. Těstoviny měl už dávno hotové a na stole připravenou čerstvou kávu pro oba. Obrátil se a zády se opřel o kuchyňskou linku, zatímco se mu do mysli vkrádaly dojmy z toho dne. Veškerá zjištění a neuvěřitelné skutečnosti. Pocit, který okamžitě přebil všechny ostatní. Ten, jehož síla a nekonečnost jej donutila udělat i tu největší hloupost v životě. Vůbec netušil, proč si na to vzpomněl právě během přípravy své speciální snídaně, ale konec konců byl rád. Celou noc nemohl usnout a s očekáváním hleděl na své dveře v naději, že čím úpěnlivěji na ně bude zírat, tím rychleji přivolá Billa. Nepomohlo to. Bill se celou noc neukázal. Neuvěřil mu. A Tom se mu v podstatě ani nedivil. Být na jeho místě, nevěřil by už nikomu. Stalo se toho za krátkou dobu až příliš.
Bylo krátce po deváté, Simone s Gordonem už byli dávno v práci a Tom byl poprvé opravdu rád, že je dům až na psy zcela prázdný. Sklonil hlavu a nervózně si prohlédl své oblečení. Staré vytahané tepláky a dotrhané tílko. Právě ve chvíli, když si uvědomil, že vypadá jako poslední bezdomovec a chtěl se jít rychle převléknout, na schodech zaslechl tiché kroky. Byly až příliš pomalé, což bylo na Billa dost nezvyklé. Vždy se zjevil ve dveřích jako hurikán. Nyní se zdálo, že váhá. Jako by si něčím nebyl jistý. Že by se Tom spletl? Chystal se mu říct, že mu věří?
Nervózně se kousl do rtu a s divoce bušícím srdcem se obrátil ke své omáčce, právě když Bill vešel do kuchyně.
„Dobré ráno,“ řekl Tom tiše, aniž by zvedl pohled od červené masy rajčat.
Bill neodpověděl, nebo odpověděl tak tiše, že jeho odpověď neslyšel. Snažil se věřit druhé z možností, protože pokud by s ním Bill opět nemluvil, pokud by se opět ocitli na začátku, nepřežil by to. Potřeboval ho. Potřeboval ho tak zoufale jako nikdy předtím. Možná to bylo tím, že to, co mezi nimi bylo teď, nebylo jako to předtím. Teď, když věděl, jak líbá, když poznal, jaké to je, když se mu chvěje v náručí a lapá po dechu, by se mu s tím vším loučilo mnohem hůř, než když si to všechno jenom představoval.
„Máš hlad?“
Opět žádná odpověď, ale Tom se nevzdával.
„Udělal jsem těstoviny, ty, které máš tak rád. Vím, že se jako snídaně příliš nehodí, ale chtěl jsem tě překvapit. Myslel jsem, že bychom se mohli najíst společně.“
„Tome-„
Tom si povzdechl, popadl vařečku a pustil se do zběsilého míchání. „Pokud sis to s tím úklidem Andreasova domu nerozmyslel, nebudu ti bránit. Jen se prosím najez, lékař říkal, že bys měl-„
„Tome, počkej.“
„Jíst, abys nabral sílu. Byl bych opravdu nerad, kdyby se ti znovu něco stalo.“
Tom nechtěl čekat. Chtěl mluvit. Poprvé v životě byl odhodlán mluvit tak dlouho, až dokud to Billa neunaví a nezačne ho poslouchat. Vzal pánev s omáčkou a chtěl ji položit na stůl, ale když se otočil, vrazil do bratra postávajícího za jeho zády. Vůbec si neuvědomoval, že stál celou dobu za ním. A okamžitě pochopil, proč se schovával. Dřív, než tomu stačil zabránit, mu pánev vyklouzla z ruky a s hlasitým šplouchnutím dopadla na podlahu. Tomovo dotrhané staré oblečení tak bylo ještě ke všemu špinavé a smrdělo po česneku, ale to bylo to poslední, na co dokázal pomyslet. Zamrzl na místě a zaraženě zíral do bratrovy tváře.
S pootevřenými ústy a vytřeštěnýma očima Billovi připomínal malé dítě, které si právě rozbalilo dárek, po kterém toužilo celé měsíce. Působil roztomile vyděšeně a plaše. Na Toma opravdu nezvyklé spojení. Bill si nebyl jistý tím, co se mu právě odehrává v hlavě, ale doufal, že se to brzy dozví.
Tom cítil, že se o něj pokoušejí mdloby. Srdce mu tlouklo stejně zoufale, jako když se před lety skláněl nad jeho mokrým třesoucím se tělem, ve snaze poskytnout mu první pomoc. Slyšel jeho ozvěnu, byl si jistý, že se mu něco snažilo říct, ale on nedokázal porozumět. V krku cítil obří knedlík a v očích překvapivě přítomnost slz. Pohled na Billa mu způsoboval šílenou bolest. Bolest, která byla ale tak zatraceně nádherná, že by se pro ni vyplatilo i umřít. Připadal si, jako by se tím vzpomínáním na dětství nějakým podivným způsobem přenesl do minulosti, protože Bill, který před pár hodinami opouštěl jeho pokoj a Bill, který stál naproti němu, nemohli být tou samou osobou.
Silně stiskl rty, natáhl ruku a konečky prstů přejel po Billově líci. Bill se nebránil. Plaše odvrátil tvář a nechal se pohladit. Hladká jemná kůže, kterou Tom pod prsty ucítil, v něm vyvolala další vlnu neopakovatelného chvění. Měl dojem, že na místě zkolabuje, když dlaní něžně zvedl jeho hlavu a pohledem utkvěl na jeho rtech. Opět k jeho tváři natáhl ruku a tentokrát mu prsty přejel po rtech. Chtělo se mu štěstím vzlétnout do oblak, jakmile neucítil žádný odporný kus kovu, který by tu nádheru kazil. A tentýž kov chyběl i na jiném místě. Tom ukazováčkem přejel dokonalou linii bratrova nosu a vzápětí opět přistál na rtech. Připadal si jako pitomec, ale díky domnění, že se jedná pouze o sen, i dále pokračoval ve svém objevování. Hrál si s ním. Dotýkal se jej jako své oblíbené hračky a Bill jej nechal. Užíval si veškerých doteků, každé drobné pohlazení bylo lékem pro jeho bolavou duši.
„Panebože,“ proniklo mu z úst ve chvíli, kdy se Billovi zahleděl do očí.
Myslel si, že je už nikdy neuvidí. Že se už nikdy nebude moct podívat do jejich opravdové hloubky. Byly stejné. Plaché, důvěřivé. Obklopením tmavými stíny získaly oříškový nádech. Tolik přitažlivé a podmanivé. Tak dokonalé. Opětovaly jeho pohled stejně oddaně jako před lety. Stejně dychtivě se známkou porozumění.
„Panebože,“ vydechl opět a dosáhl vrchol svého objevování tím, že zabořil prsty do Billových tmavých vlasů. Jak to říkávala Simone, když byli malí? Vlasy černé jako eben, pleť bílá jako sníh a rty rudé jako růže. Miloval všechny Billovy podoby. Za ta léta si zvykl, že mu žádná z nich nevydržela dlouho; některé mu slušely víc jiné méně, ale Tom, Tom je miloval všechny do jedné. Miloval ho jako dítě s divokým čírem, jako tajemného chlapce s dlouhou černou ofinou přes oko, i jako puberťáka experimentujícího s délkou svých tmavých vlasů a počtem tetování. Miloval dokonce i tu podobu, o které Bill doufal, že bude nenáviděna. Ale žádnou z nich nemiloval tak jako tu, kterou měl právě před očima.
Rychle zamrkal, aby tím potlačil nepříjemné vlhko v očích a díval se na své prsty pomalu mizící v záplavě tmavých vlasů, aby se vzápětí pomalu vynořily ven. Zalapal po dechu a otevřel ústa, připraven konečně promluvit. Vyhledal Billův pohled a Bill okamžitě věděl, že něco není v pořádku. Tom totiž najednou sklonil hlavu a z úst mu pronikl nevěřícný smích. Pomalu zavrtěl hlavou, odtáhl se od Billa a došel k oknu.
„Včera jsem to s tím pitím pořádně přehnal,“ řekl se smíchem, ve kterém Bill postrádal jakoukoliv známku radosti. Zněl spíš smutně.
„Nejsi opilý,“ promluvil tiše a odvážil se udělat krok vpřed, nervózně si pohrávajíc s rukávy úzké tmavé košile. „Včera jsem nemohl usnout. Celou noc jsem přemýšlel nad tím, cos mi řekl. A když mi to konečně všechno došlo, nedokázal jsem se na sebe víc dívat.“
Tom neodpověděl. Pokračoval ve strnulém zíraní z okna, výhledu za ním však nevěnoval ani minimální pozornost.
„Našel jsem v koupelně starou barvu a tak jsem-„
„Dost,“ zasténal Tom unaveně a rukama silně stiskl okraj okenního parapetu. „Už prosím dál nemluv.“
Bill chápavě kývl hlavou i přesto, že to Tom vidět nemohl a přiblížil se o další kousek. Když opět stál za Tomovými zády, na místě, kde se ukrýval celé své dětství, silně stiskl víčka a zoufale vdechoval známou vůni. Nevěděl, jestli to Tom cítí stejně, ale on už byl opět na pokraji svých sil. To spojení mezi nimi bylo tak silné, že jediný pohled, jediná stopa vůně, nepatrný dotek, rozhoupaly podlahu pod Billovýma nohama. Zvedl ruku a opatrně ji položil na Tomovo rameno. Konečky prstů jemně zakmital po nahé pokožce a cítil, jak se hřejivá kůže pod jeho prsty okamžitě napnula.
„Přestaň,“ vydechl Tom zoufale. „Jdi prosím ode mě. Copak chceš, abych se zbláznil?“
Tom roztřeseně dýchal nosem. Slova z jeho úst vycházela v podobě zoufalého sténání. Nedokázal v sobě najít ani tolik síly, aby normálně promluvil. Opět se proměnil v časovanou nálož. Tenhle výbuch však měl být definitivní.
„Chtěl jsem ti jenom říct, že,“ šeptl Bill a naklonil hlavu tak, že se nosem otřel o Tomovo rameno. „Že ti věřím a že mě mrzí, že jsem o tobě včera zapochyboval.“
„Ty se mi nemáš za co omlouvat, Bille. Na tvém místě bych o sobě také pochyboval.“
Jen nezapomínej dýchat, opakoval si v mysli neustále a bezmocně upínal zrak k zarostenému pohoří v dálce.
„Chceš, abych odešel?“ zeptal se Bill nesměle a Tom věděl, že na jeho slovech závisí až příliš. Potřeboval být ale chvíli sám, přesně jako Bill v noci. Potřeboval si utřídit myšlenky ale ze všeho nejvíc uvěřit, že Bill stojící za jeho zády, neslyšně prosící o jeho blízkost, není pouze výplodem jeho fantazie.
Jemně kývl hlavou. „Chci,“ promluvil vzápětí a cítil, jak bratrovo teplo najednou zmizelo. Byl to strašlivý pocit.
„Dobře, tak já… půjdu mu pomoct s tím úklidem. Pokud bys cokoliv potřeboval, víš, kde mě najdeš,“ pokusil se o vyrovnaný tón a ve chvíli, kdy se k němu Tom konečně obrátil, mu věnoval drobný úsměv. Možná očekával jinou reakci a možná čekal právě takovou. Byl ze všeho tolik zmatený, že už ani sám nevěděl, co si má myslet. Nesměle odvrátil tvář a zamířil ke dveřím. Na prsou cítil něco hodně teplého a těžkého. Něco, co mu nedovolovalo zhluboka se nadechnout, aniž by necítil osten bolesti.
Co když už neměli šanci? Co když Andreas zničil vše krásné, co mohlo být a nyní se jen zbytečně snažili sloučit neslučitelné?
„Bille?“
Zastavil na prahu dveří a překvapeně zamrkal. „Ano?“ zeptal se, ale neotáčel se.
„Zůstaň,“ zaslechl za svými zády Tomův hlas.
Překvapeně zamrkal. „Cože?“ Jeho utrápené srdce udělalo několik kotrmelců.
„Zůstaň tu se mnou,“ prosil jej Tom. „Nepřežil bych, kdybys mi zase zmizel.“
Bill několikrát prudce zamrkal; v očích cítil slzy dojetí. Opravdu o jejich poutu před chvílí zapochyboval? Opravdu nazval jejich životy neslučitelnými? Duše, propletené od samotného narození a možná ještě dřív. Ty, z nichž zůstaly po vzájemném odloučení jen stíny; zbytky toho, čím kdysi bývaly. Zoufalé, prahnoucí po opětovném spojení. Ale tentokrát, tentokrát to mělo být navždy.
Jakmile se opět ocitli tvářemi naproti sobě, jednali bez sebemenšího zaváhání. Tom popadl Billa kolem boků a přitiskl jej na své tělo, zatímco mu Bill silně omotal ruce kolem krku a spojil jejich ústa v hladovém polibku. Časovaná nálož se konečně dočkala tolik odkládaného výbuchu. Líbali se jemně a líbali se hladově. Lapali po dechu, v dlaních naléhavě svírali tvář toho druhého. Tom se na chvíli odtáhl z blízkosti Billových úst a začal bezmocnými polibky pokrývat celou jeho tvář.
„
Tolik jsi mi chyběl,“ sténal mu do vlasů, jako dlouho ztracenému milenci a Bill okamžitě pochopil, co se mu tím snažil říct.
Zářivě se usmál proti Tomovým ústům, přestal oplácet jeho polibky a snažil se pouze vychutnat sílu toho okamžiku. Andreas nyní nebyl důležitý. Nic z toho, co se stalo, nebylo důležité. Jediné na čem záleželo, bylo štěstí, které během chvíle zaplavilo každou buňku jeho těla. Cítil se tak nádherně, že měl chuť vzlétnout. Vyskočit na pódium a vykřičet své štěstí do celého světa. Protože nyní byl konečně úplný.
Se zavřenýma očima si vychutnával Tomovy polibky a snažil se zachytit vše, co se mu jimi snažil povědět. Směs slibů, prosíků a vyznání.
Odpusť mi to. Chyběl jsi mi. Děkuju za to, že tě mám. Už nás nikdy nic nerozdělí. Miluju tě. Tolik tě miluju.
Nahoře v Billově pokoji, ptáče po dlouhých hodinách nesměle vystrčilo hlavu zpod křídla a rozhlédlo se kolem sebe. Několika drobnými skoky opustilo stín dna klece, vyskočilo na nejspodnější mříž a pustilo se do šplhání nahoru. Jakmile se dopracovalo až ke dvířkům, pustilo se do zoufalého ďobání. V hrudi cítilo zvláštní pocit a v předtím nepoužitých křídlech neznámé chvění. Jako by se jen tehdy dozvědělo o jejich existenci a způsobu použití.
Potřebovalo se dostat ven. Potřebovalo vzlétnout.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Jako vždycky nádhera…Jsem tak ráda, že jsou kluci zase spolu…Bill si vyndal piercingy a obarvil si vlasy, to by mohlo napadnout i toho reálného… 🙂 Ne vážně, moc krásný dílek, děkuju za něj. Jen nechápu, proč chtěl Bill po tom všem ještě jít za Andreasem? Doufám, že už se s ním nesetká, bála bych se, aby mu něco neprovedl…
Doufám že už se nic nestane moc hezký píšeš o jejích pocitech.
Je sice hloupé opakovat to pořád dokola, ale já stejně zase musím napsat, že vzpomínky na minulost byly dokonalé! ♥ Nemůžu se jich nabažit, tyhle mladé dvojčata prostě zbožňuju! Jsou ještě tak sladce nevinní a ještě k tomu to bylo v době, kdy nebyla žádná Ria a kdy nezačaly Andreasovy plány nabírat takového spádu jako potom. Líbí se mi ty jejich pocity, kdy byli nervózní z toho, jak silné pocity k sobě chovají, ale jak správné se jim zároveň zdály a jak moc si sebe navzájem užívali. Nemám na to slov, opravdu. ♥♥
Oh, a Bill se tedy nakonec vážně obarvil? Páni, ani jsem to nečekala. Nejvíc mě upřímně potěšilo to, že se zbavil těch piercingů, to jsem si si úplně jásala a říkala jsem si, jak by bylo krásné, kdyby to napadlo i toho reálného Billa! Tomova reakce na Billovu změnu byla hezká, jak se chudák bál, že jenom sní. 🙂 No a závěr dílu netřeba komentovat. Jsem ráda, že Bill neodešel za Andreasem, ale zůstal s Tomem. Nádhera! ♥
Moc děkuji, B-Kay! ♥
musím se přiznat..dneska sem dohnala všechny díly od prvního…a musím říct..že snad žádná povídka nikde na netu na mě nezanechala víc, než tahle..kolikrát se v nějaké z výpovědí vidím…vidím odrazy i z mého života!
Píšeš tak nádherně, popisy pocitů a čisté, oddané lásky jsou..tak moc silné, že místy se mi chtělo brečet..několikrát se to ani nedalo udržet..
Jinak..představa jak se Bill oholí a sundá tu bižuterii je taky moc příjemná 🙂 kéžby to udělal i tak ^^ občas mi chybí staré časy stejně jako to vyjádřil Tom :')
když to vlastně tak nějak shrnu..povídka je skvělá, tvůj styl psaní se ani nedá popsat slovy <3 je to nádhera každým slovem větší! těším se na další pokračování a doufám, že dílů ještě bude dost! A i když bude konec vsadím se…že tohle se mi zapíše na seznam povídek, co si přečtu znovu a znovu <3 jinými slovy moc děkuju za tenhle skvost <3
Iveth to napísala krásne, táto poviedka je skvost. A mám z nej samé nádherné pocity. Ešte aj ten smútok od Teba si vychutnávam, pretože vieš city napísať tak, že cítiť z nich tú obrovskú silu.
Vtáčik vzlietne:) asi naozaj iba cítil, že je jeho pán smutný a prežíval to s ním:)