autor: Muckátko :o*
Když celá rodina Trümperových přecházela přes dvorek za domem, Bill se ze široka usmál při pohledu na nádobí na stole.
„Tom už je po snídani,“ zkonstatoval a ukázal na špinavé nádobí. Rozhodl se nekomentovat matčin zkoumavý pohled a přešel přímo k tajnému vchodu do západního křídla a do Tomova úkrytu. Vztáhl dlaň sevřenou v pěst a chystal se zaklepat, aby na sebe upozornili, ale pak si vzpomněl, že by bylo možná dobré prodiskutovat ještě jednu věc.
„Co se děje?“ zeptal se Gordon, když jeho nevlastní syn stáhl ruku zpět a otočil se na rodiče.
„Já jen. Zkuste na něj nekoukat jako na nějaké exotické zvířátko nebo tak. Nevypadá ani zaostale ani šíleně,“ vysvětlil.
„Už to udělej,“ popohnala jej Simone a zhluboka se nadechla. Bill několikrát přikývl a zopakoval stejný pohyb, který předtím ukončil ještě dříve, než stihl splnit svůj záměr. Kloubky prstů hlasitě zaťukal na povrch vchodu a čekal. Po chvilce cvakla západka, jejíž zvuk už byl Billovi dobře známý. Dveře zavrzaly a otevřely se.
„Nečekal jsem tě tak…“ Zbytek věty se zadrhl v jeho hrdle, když se za Billovými zády objevily další dvě osoby.
„Brzy? Já vím, ale už jsem to nechtěl odkládat. Můžeme dál prosím?“ zeptal se opatrně a snažil se neznít moc vtíravě. Tomovy oči vypadaly neklidně. Usadilo se v nich něco zvláštního, co tam nebylo, ani když se Tom bavil s Billem.
„Já – ano,“ dostal ze sebe a ustoupil stranou. Bill oba rodiče upozornil na schody a zavřel za nimi dveře.
„Uhm takže, Tome, tohle je moje máma Simone a můj nevlastní táta Gordon, a tohle je Tom,“ představil je vzájemně, ale bylo vidět, že s celou situací byl v pohodě jen Bill.
„Moc rád vás oba poznávám,“ použil Tom jednu z naučených a tisíckrát vštípených frází, o kterých mluvila Alinda, když přišlo na téma seznamování a jednání s lidmi, kteří jsou starší než my a ke kterým máme zachovat úctu.
„Těší nás,“ kývl Gordon, protože on jediný se snažil jednat normálně. Pro Simone byl Tom prozatím to exotické zvířátko, o kterém Bill mluvil, než sem vstoupili. Nepříjemné ticho, které nastalo, Toma přinutilo vyslat žalostný a prosebný pohled k Billovi, aby svojí bezprostředností celou situaci zachránil.
„No, hádám, že asi všichni budeme potřebovat nějaký čas to vstřebat, ale pro teď, tati, můžeme Tomovi pomoct sbalit jeho věci a nastěhovat jej do pokoje vedle toho mého?“ upřel na Gordona své široké oči.
„S tím nebude problém,“ pokýval Gordon ledabyle hlavou.
„Já… já… půjdu tam trochu poklidit,“ vyhrkla Simone, která byla doteď naprosto zticha a do celé konverzace se vůbec nezapojovala. Spěchala z Tomova pokoje tak rychle, že na schodech málem zakopla a upadla na zem. Billovo srdce trochu pokleslo, když viděl chování své mámy, která byla očividně z celé věci nesvá. Nechtěl na sobě však dát nic znát, a proto když se otáčel zpět na Toma, usmíval se od ucha k uchu přesně tak, jak byl zvyklý.
„Můžu ti pomoct zabalit?“ nabídl se okamžitě.
„Ano. Já… stejně tu moc věcí nemám,“ podotkl Tom a začal na malý stolek před pohovku skládat vše, co si z pokoje chtěl odnést.
„Můžeme na to použít nějakou tašku nebo něco?“ zeptal se Gordon.
„Nic tu nemám,“ pípl Tom.
„Tak já pro něco skočím. Hned jsem zpět,“ oznámil oběma mladíkům a stejně jako Simone zmizel jako pára nad hrncem.
Bill si mírně nešťastně povzdychl a otočil se na Toma.
„Přiznávám, že jsou z toho asi hodně zaskočení, ale věřím, že to bude dobré. Budou se chovat zase normálně, jen co to vstřebají. Slibuju,“ dušoval se.
„Cokoli říkáš,“ broukl Tom a mechanicky pracoval na vytahování věcí ze skříně a poliček. Bill zaznamenal změnu v Tomově chování. Nechal jej odložit kupku oblečení a v půli cesty od stolu ke skříni jej chytil za paži.
„Hey,“ zastavil jej naléhavým stiskem poměrně vypracovaného bicepsu. „Co je s tebou? Jsi v pořádku?“ Vráska starosti vyskočila na Billově čele, aby dala druhému najevo, že to myslí vážně. Tom zvedl bradu a zadíval se do Billova obličeje. Bill netvrdil, že měl perfektní zrak jako rys ostrovid, ale klidně by se hádal s třetí osobou do krve, že zahlédl v Tomově pohledu drobné slzy, které učinily jeho oči skelné.
„Tome,“ oslovil jej již s notnou dávkou obav ve svém hlasu a stiskl obě jeho paže.
„To nic,“ mávl rukou a snažil se ze sebe setřepat druhé ruce.
„Ne to není nic. Řekni to,“ vybízel jej. Tom se ošil.
„Tvoji rodiče jsou první dospělé osoby, které jsem poznal, a nepatří do tohoto domu,“ přiznal se. „Myslel jsem, že na to budu připravený, ale mýlil jsem se.“
„Promiň, že se chovali takhle a nejspíš ti to celé zkazili,“ stáhl Bill obličej do zmučeného výrazu a odolal nutkání Toma sevřít v náruči.
„Ne já to chápu. Je to pro všechny nové.“
„Bude to dobré, slibuju. Musíme tomu jen dát pár dní,“ chlácholil jej Bill.
„Nejspíš máš pravdu,“ uznal Tom a snažil se dát rychle dohromady, než se vrátí Billův otec. Netušil, co by si o něm myslel. Dospělý muž a chová se jako nějaká bábovka.
Dveře bouchly a dovnitř vešel Gordon.
„Kdyby to nestačilo, skočím ještě pro něco,“ vysvětlil, když položil velkou cestovní tašku na pohovku.
„Když tak to poodnášíme v rukách, kdyby toho nezbylo moc,“ prohodil Bill a přiložil ruku k dílu. Všechny věci, které Tom kupil na stolek, začal skládat do tašky a tiše si u toho pobrukoval, aby nebylo v pokoji moc velké ticho.
„Oh! Teď mě něco napadlo! Definitivně musíme proklouznout do Tomova nového pokoje jako myšky, protože pro Seta chystám svůj mástrštyk!“ zaculil se.
„Bille, opatrně. Nerad bych tu řešil ještě nějaké infarkty a podobně,“ upozornil jej Gordon.
„On totiž, Tome, ještě neví, že my víme, a aby věděl, že my víme, musí na to přijít nějakým velkolepým způsobem, kterým mu vrátím všechno, co zkoušel na mě. Já mu ukážu!“ zasmál se Bill. Tom se nemohl ubránit drobnému úsměvu. Ať už byla situace jakkoli napnutá, Billova ztřeštěnost ji velmi rychle zlepšovala. „Nejlepší by bylo, kdyby nás viděl, jak spolu všichni snídáme u stolu. To by ho definitivně kleplo. Úplně vidím ten jeho obličej! Nejspíš by se tvářil, jako by viděl ducha,“ řehtal se, až mu Tomovo poskládané oblečení padalo z rukou.
„Tobě se ty fórky jednou šeredně vymstí, Bille!“ huboval Gordon.
„Tohle už je pomsta, ale moje pro Seta. Celou dobu se choval jako nějaký strážce pekelné brány. Konečně budu mít na vrch,“ zazpíval radostně a začal úhledně skládat oblečení, které svojí vinou a neopatrností upustil na zem. Na oblečení pak začal kupit všelijaké knihy, pár plyšáků a hraček, bloky a podobné věci.
„Bude to všechno?“
„Asi ano,“ odpověděl Tom ostýchavě muži, který se natáhl pro jeho tašku s věcmi.
„Kdyby sis na něco ještě vzpomněl, nebo tak, tak to přeneseme časem. Jsem si jistý, že to nikam neuteče,“ usmál se Bill. „Tak jo, Gordone, teď instrukce. Propašuješ tašku do Tomova pokoje a přijdeš nám říct, jestli je vzduch čistý, ok?“
„Ty mě jednou přivedeš do hrobu,“ protočil Gordon očima, ale svého nevlastního syna poslechl. Bill se na něj zazubil a se stejným nadšením se otočil na Toma.
„No tak! Nebuď smutný. Tohle je dobrá věc, a čím dřív se dostaneme přes tenhle divný začátek, tím rychleji bude všechno zase dobré,“ přesvědčoval svého nového kamaráda.
„Nezbývá mi nic jiného, než ti věřit.“
„No jo vlastně. Ty ani nemáš na vybranou.“
„Neříkej to takhle prosím. Nikdy jsem tu možnost neměl. Mít na vybranou. Nikdy jsem si nemohl vybrat, jestli chci zůstat, nebo ne,“ zaprosil.
„Takhle jsem to nemyslel. Byla to jen legrace,“ ospravedlňoval se.
„Já vím,“ kývl Tom.
„Tak pojďte vy dva!“ ozvalo se ze dveří vedoucích do domu. Tom chtěl udělat krok, ale Bill jej zastavil. Vysloužil si za to dost nechápavý pohled.
„Hlavně nezapomeň vykročit pravou nohou,“ mrkl na něj spiklenecky a zasmál se, když Tom zakoulel otráveně očima.
Na tyhle věci nikdy moc nevěřil, ale přesto to nenápadně udělal už jen proto, že mu to řekl Bill. Nejspíš to byla opět jedna z jeho legrácek, které nemyslel příliš vážně, ale Tom mu věřil. Jistým způsobem se na něj upnul, protože on byl první, kdo jej našel, byl věkově zhruba stejně starý a choval se k Tomovi naprosto normálně, čehož si Tom velmi vážil, takže to zatím vypadalo tak, že primárně bude záležet na tom, co si myslí, nebo udělá Bill. Rozhodně by pro něj větší autoritou měla být Simone s Gordonem, ale jak je může respektovat, když je nezná, jsou mu věkově velmi vzdálení a s mnoha dospělými se zrovna nesetkal. Nesetkal se sice ani se svými vrstevníky, ale Bill byl zkrátka jiný a Tom to vycítil, i když to neměl s čím srovnat.
Pokud se do teď nezbláznil z té samoty, bude se muset teď snažit nezbláznit ze společnosti, které se mu bezpochyby dostane, protože si nemyslel, že mu Bill dá chvilku klidu. Bude s ním co možná největší část dne, aby se Tom necítil osamělý a už nikdy nemusel zažít ten pocit, když může vnímat pouze sebe samého uprostřed 4 tichých zdí. Celá budoucnost byla zatím velmi nejasná a složitá a možná právě z toho důvodu se o ni prozatím nikdo nezajímal. Důležité bylo to, co bylo tady a teď, protože už jen to samo o sobě znamenalo obrovskou změnu v nejednom životě obyvatel domu.
„Do prdele!“ vykřikl Bill sotva vešel do Tomova pokoje. Za prvé se lekl sochy, kterou tam s Gordonem přestěhovali první noc z jeho vlastního pokoje a za druhé o ni zavadil tak nešikovně, že ji poslal čelem přímo proti podlaze. Tom byl naštěstí natolik pohotový, že sochu zachytil a zabránil tak, aby se roztříštila na milion kousků.
„Úplně jsem na toho krasavce zapomněl. Díky,“ poděkoval Tomovi za jeho reflex a podíval se po pokoji. Byl téměř na chlup stejný, jen se trochu víc blýskal po tom, co na něj zaútočila Simone s prachovkou. Okno bylo otevřené dokořán, aby se vyměnil těžký vzduch, který uvnitř panoval, takže se Bill trochu oklepal, když pocítil chlad.
„Tome, bude ti tu ta socha vadit, nebo ji přestěhujeme jinam?“ zajímal se Gordon, jestli ten antický ideál mužské krásy bude muset zase o dům – v jejich případě o pokoj dál.
„Ne, nebude,“ zavrtěl Tom hlavou.
„Nebude? Vždyť je děsivá. Nebude ti v noci připadat, že se na tebe někdo dívá?“
„Myslím, že ne,“ usmál se Tom vlídně.
„Vidíš, strašpytle?“ popíchl Gordon Billa.
„Hele! Bylo to tady první noc pěkně děsivý. Snažil jsem se jen vyeliminovat zbytečné strašidelné aspekty a nedělat si to ještě horší,“ bránil se.
„Cokoli, Bille, cokoli. Budeš ještě něco potřebovat, Tome?“
„Ne. Děkuji za pomoc,“ poděkoval Tom zdvořile a otevřel vypůjčenou sportovní tašku, aby z ní začal vytahovat své věci. Gordon tedy přikývl a s připomínkou, že kdyby něco potřeboval, se má klidně ozvat, z pokoje odešel. Bill za ním zavřel dveře, aby jejich hlasy nebyly tak slyšet na chodbě, kde by je mohl zaslechnout i Set, což bylo pro tuto chvíli velmi nežádoucí.
„On odsud neutíká. Já je občas taky potkám jen u jídla,“ hájil je Bill.
„Bille, prosím, nemusíš chování svých rodičů nijak vysvětlovat nebo hájit. Pořád lepší rozpačité chování, než kdyby na mě rovnou zavolali policii nebo tak.“
„To by nikdy neudělali. To bych jim v životě nedovolil,“ zamračil se Bill.
„Hey. To bylo jen hypoteticky. Nikoho z ničeho neobviňuju,“ uvedl Tom na pravou míru a zavřel skříň, kterou z větší části naplnil svým oblečením.
„Co je to za knihy?“ zeptal se Bill.
„Jen nějaké encyklopedie a naučné knihy, kterým vděčím za většinu věcí, které vím. Hodně mě toho naučily,“ pozvedl je mírně nahoru a postavil na jednu z volných polic. Hned vedle nich postavil všechny ostatní deníčky a bloky a prázdnou tašku položil na prádelník ke dveřím, aby ji později mohl vrátit Billovu otčímovi.
„A hračky?“
„Jo. Tyhle jsem měl jako malý nejraději a opravdu jsem se jich nechtěl zbavit. Vím, že je to směšné mít v tolika letech hračky, navíc když jsi kluk, ale pro mě hodně znamenají, takže je mi opravdu jedno, co si o tom kdo myslí. Ne že by někdo dostal šanci říct mi na to svůj názor, když jsem za ta léta mluvil všeho všudy jen s pěti lidmi a 4 z nich se nestarali.“
„Já na tom nic špatného nevidím. Taky mám z dětství několik plyšáků a knížky s pohádkami, které mi mamka četla před spaním. Je sice pravda, že je nemám vystavené v pokoji, ale mám je,“ svěřil se Bill.
„Jsem rád, že máme na věc stejný názor,“ ukončil Tom toto téma konverzace.
Bill přešel k posteli a bez dovolení se posadil na její okraj.
„Můžu se na něco zeptat?“ začal Bill opatrně.
„Můžeš,“ svolil druhý z dvojice.
„Proč jsi tu zůstal? Mohl jsi přeci odejít. Je ti teď… uhm… dvacet pět. V osmnácti ses klidně mohl sbalit a odejít, kam bys chtěl, tak proč jsi tu zůstával v takových podmínkách?“
Tom vypadal, že nad otázkou přemýšlí.
„Odpovím ti na otázku otázkou,“ začal. „Kam bys šel ty? Bez rodiny, příbuzných, přátel, bez peněz, bez oficiálního vzdělání a hlavně bez dokladů? Kde myslíš, že by tě přijali, když pro svět vlastně neexistuješ?“ zadíval se Tom do Billových očí.
„Oh!“ vydechl Bill, když mu najednou všechno docvaklo. Tom vlastně nemá nic. Vůbec nic. Dokonce ani vlastní střechu nad hlavou. Jediné, co mu patří, je hrstka oblečení, pár knížek a hraček. Bill pocítil lítost a velkou dávkou bezradnosti.
„Myslíš, že opravdu neexistují žádné tvé záznamy?“
„Moje jméno a datum narození bylo zaznamenáno v matrice, ale jak jistě víš, archiv krátce po mém narození vyhořel a tím mě vymazal ze světa.“
„Ale musí přeci existovat záznamy z nemocnice, kde tě tvoje máma porodila, nebo ne? Musí si tam vést nějakou databázi nebo nějaký přehled o narozených dětech,“ uvažoval Bill nahlas.
„To je sice možné, ale za prvé nevím, jestli moje máma rodila v nemocnici a pokud ano, nevím, v které, anebo u nějaké porodní báby, které si v tu dobu docela přišly na své. A i kdyby rodila v nemocnici, je možné, že tak staré záznamy už tam mít nebudou. Mohou je uchovávat pět, deset, možná patnáct let, ale dvacet pět? O tom bohužel pochybuji.“
„Ono to asi bude ještě hodně složité. To, že jsme tě našli, ještě z daleka není žádná výhra.“
„Chtěl jsem utéct. Tolikrát, ale pak jsem si uvědomil, jak by mi základní věci dělaly potíže, kdybych odešel, takže jsem pokaždé… prostě zůstal,“ pokrčil oběma rameny.
„Vždyť já ani nevím, jak se pro někoho takového, jako jsi ty, obstarávají doklady, když prakticky nikde není záznam, že by ses kdy narodil. Nevzali by tě nikde ani do práce, protože za prvé – znovu – nemáš doklady a za druhé nemáš vzdělání. Na to, abys začal chodit na základní školu, jsi taky už trošku starý. Tohle bude asi ještě zajímavé,“ přiznal Bill.
„Jedno ale vím jistě,“ přisedl si Tom k Billovi na postel.
„Nechci vám přidělávat starosti. Nemám s vámi nic společného a nechci, abych vám zkomplikoval životy nebo něco podobného.“
„Tome, takhle nad tím vůbec neuvažuj. Tohle celé není ani za mák tvoje chyba. Přesně jak jsi řekl. Neměl jsi na vybranou. Nemohl sis vybrat, komu, kdy, kde a jak se narodíš, takže se z ničeho neobviňuj. Všechno se dá nějak vyřešit a věř mi, že jakmile to naši všechno vstřebají, určitě najednou způsob, jak světu ukázat, o co celých 25 let přicházel,“ šťouchl Bill ramenem do toho Tomova, když se na matraci zakolíbal a zhoupl Tomovým směrem. Tom se děkovně usmál.
„Nemyslím si, že bych byl něco zvláštního,“ zapochyboval. Bill druhému muži vážně položil dlaň na rameno a podíval se na něj jako na slabomyslného.
„Tome, už jen to, že jsi tuhle naprostou izolaci přežil ve zdraví, je neuvěřitelný úspěch.“
„Když to říkáš…“
„To teda říkám a právě jsem vymyslel dokonalý plán, jak Setovi s veškerou grácií oznámíme, že už o tobě víme,“ zasmál se Bill ďábelsky a promnul si dlaně.
„Bůh nám pomáhej,“ zašeptal Tom tiše a s bázní očekával, co to neřízené a nevyzpytatelné stvoření vypustí v příští minutě z úst.
Nějak ale tušil, že se to nebude líbit ani jemu, ani Billovým rodičům a už vůbec ne Setovi.
Jediný, kdo z toho bude mít radost, bude Bill.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
To byl perfektní díl! Celou dobu jsem se u něj pochechtávala, ten Bill je tak úžasně střelený, já ho miluju! :DDD
Moc se mi líbilo, jak se Tom pro pomoc obracel právě k Billovi a jak ho bere jako někoho, ke komu může momentálně vzhlížet.
Naopak se mi vůbec nelíbilo to, že jim nechce přidělávat starosti, jako by se chystal co nejdříve někam vypadnout, naštěstí mu to Bill rychle všechno vyvrátil 🙂
Jen jsem přemýšlela nad tím, koho Tom myslel, když řekl, že v životě mluvil jen s 5 lidma a z toho 4 se o něj nezajímali… Tam asi Billa nepočítal ne? Protože Alinda se o něj určitě zajímala. Tak kdo je ten pátý?
Taky mě zajímá, jak tu Tomovu situaci vyřeší, ale to bude určitě ještě nějakou dobu trvat, takže momentálně mě úplně nejvíc zajímá to, co Bill vymyslel na Seta!!! 😀 A věřím tomu, že já se z toho budu mít taky radost, spolu s Billem! 😀
Moc díky za dlouhý díl a těším se na další!
Ajajaj .. Bill kuje pikle 😀 tohle bude ještě legrace :3 trochu mě mrzí jak Simon utekla ale Gordon je správnej 🙂 díky za další dílek :3
Bill je nerizena strela. Kazdy jeho krok a kazde jeho slovo. Clovek aby se pomalu bal, co udela v pristi minute 😀 ale je s nim sranda a hlavne je moc mily k Tomovi, za coz jsem mu opravdu vdecna. Tom je v silene situaci. Tes uz taky chapu, proc neutekl. Dava to az nehezky smysl. Chudak :/ bylo mi ho hrozne lito, jak tam napochodovala Simone a Gordon a on mohl jen koukat a citit se nejiste. Jesteze ma Billa 🙂 opravdu se moc tesim na jejich sblizovani, taky na to, co Bill vymyslel na Seta 😀
Dekuji za krasnou kapitolku ^^
[1]: Ti, kterým byl Tom vesměs jedno, byli Set, Elenor, Birgit a také tamní lékař, který samozřejmě o jejich tajemství věděl, jinak by Toma nemohl přijít ani ošetřit, ani zkontrolovat, jestli správně roste a správně se vyvíjí 🙂
Tohle je tak báječná povídka!!! Dýchá z ní tolik pohody. Věčně rošťácký Bill je prostě k sežrání! Jeho přechody od vážných témat k legráckám nemají obdoby. No a Tom, to je kapitola sama pro sebe. Vážně je obdivuhodné, jak v takové izolaci dokázal zůstat tak přátelský a nezatrpknout na svůj osud a celý svět! Oběma přeji, ať dokáží své osudy navázat na sebe. Moc díky za tento skvělý díl a už se nemůžu dočkat dalšího
Bill je taký roztomilý pojašený šéf celej rodiny. Strašne sa mi páči ako ich tam komanduje a oni si to ani nevšimnú:) Toma mi je ľúto. Je tak sám, musí sa cítiť príšerne bezradne a strateno. Ešteže má Billa, ktorý sa rozhodol, že mu viac nedovolí zamýšľať sa nad svetom a osudom, pretože mu nedá ani na minútu pokoj:) Veľmi pekne ďakujem za krásnu kapitolu.
Bill je blazinek ale správný kluk a Tomovi přejí aby se dokázal ze vším vypořádat.
Ten Bill mě bude asi po celou dobu povídky děsně rozesmívat! 😀 Zuzka to vystihla naprosto přesně, že Bill je takový generál rodiny, všechno řídí a oni si toho pomalu ani nevšimnou! 😀 Vážně, tohle na něj naprosto přesně sedí!! Ale samozřejmě myšleno jen v tom dobrém! 🙂 Bill je takové usměvavé zlatíčko se ztřeštěnými nápady, ale myslím si, že přesně někoho takového Tom k sobě potřebuje, aby alespoň na chvíli zapomněl na všechny ty trable okolo a zasmál se. Rozhodně jsem zvědavá, co si Bill na Seta vymyslel, protože dle jeho nadšení to bude fakt něco! 😀 Až mi začíná být Seta trošku líto. Za dobrotu na žebrotu! 😀 Chudák se snažil Toma uchránit od objevení a Bill se mu jde za to mstít! 😀 Ne, já chápu, že je to hlavně proto, jak ošklivě se občas Set choval a nemůžu se dočkat jeho reakce, až zjistí, že už všichni o Tomovi ví. Což mě přivádí i k tomu, že mě maličko mrzí, že krom Alindy se o Toma nikdo nestaral a všem byl jedno. Trošku jsem doufala, že když se jej snaží Set uchránit od objevení, tak že má Toma rád a vždycky se mu alespoň trochu věnoval, ale dle všeho to vypadá, že Set nedělal nic jiného, než to, co musel. Je to škoda. 🙁
Simonině reakci se až tak moc nedivím. Sama netuším, jak bych se chovala, i když já bych se snažila Tomovi udělat všechno jednodušší, ale ne každý snáší takové situace dobře. Naprosto chápu, že z toho byla v šoku ale až to vstřebá, věřím, že to bude lepší a nebude před Tomem takhle ´utíkat´. Gordon byl sice taky trošku v šoku, ale líbilo se mi, jak se i tak snažil pomoci a chovat se normálně. Gordon je prostě úžasný! 🙂 Moc jsem si jej oblíbila! 🙂
No a nejvíce se mi samozřejmě líbí vztah mezi klukama. ♥ Ačkoli je všehno teprve na začátku a kluci se znají opravdu jen krátce, jde vidět, že Billovi na Tomovi záleží a chce pro něj jen to nejlepší. A Tomovo pouto na Billa také nejde schovat, protože se mi líbí, jak se při Billovi usmívá a vždycky se alespoň trochu uvolní a cítí se pohodlněji. Myslím, že tohle je naprosto perfektní začátek něčeho opravdu velkého! 🙂
Mám tuhle povídku opravdu strašně moc ráda a budu se těšit na další díl! Za tenhle opět MOC děkuji! ♥♥
Simone ma trošku sklamala, že hneď tak utiekla, ale hádam sa s novou situáciou časom vyrovná.
Bill je prípad – tušila som, že on to Setovi ešte oplatí. Som strašne zvedavá, čo naňho vymyslel, len dúfam, že sa mu to nevypomstí.
A Tom… toho mi je trochu ľúto. Hlavne kvôli správaniu Simone, ako som už spomínala, ale tak našťastie tam má Billa (aj keď je otázka, či také treštidlo je nejaká výhra :D). Ale myslím, že s tým, aby sa dostal do normálneho života budú ešte asi problémy, keďže nemá žiadne doklady a v podstate neexistuje.