autor: B-kay
Nejsem si jistá, jestli se v blízké době dostanu ke psaní, proto si dnešní díl užijte, jak jen to půjde. Doufám, že budete prožívat stejné mravenčení a radost jako já, když jsem ho psala :).
Přeji krásné počtení!
PS: po dohodě s B-kay dávám povídku prozatím do muzea, a uvidíme, jestli a kdy ji dopíše. Většina z vás chodila na její blog, tak víte, o co jde. J. :o)
Bill ležel rozvalený na zádech, vedle sebe cítil teplo vycházející z bratrova těla ležícího hned vedle něj. Tom se opíral o loket a skláněl se nad jeho tváří, věnujíc drobné polibky Billovu umělecky vykrojenému nosu. Nedokázal si dostatečně vychutnat pocit, že mu v tom nebránil obří piercing, který na Billovi nikdy neměl rád i přesto, že se opravdu snažil zvyknout si na něj. Billův tlumený smích a chvění jeho těla, propletené končetiny, divoce bijící srdce, hořící tváře. Všechno to bylo zase zpět. Jako by se vrátili do dětství nebo do období dospívání, kdy si začali uvědomovat jisté změny v pohledu na toho druhého. Změny, které v nich vyvolávaly pochybnosti, strach a nejistotu, ale které byly také důvodem, proč nikdy nepotřebovali nikoho třetího. Od začátku cítili, že je jejich vztah výjimečný; pouto, spojující jejich osoby, bylo mnohem silnější, než mělo být. Dokonce natolik silné, že se to už nedalo víc unést.
Tom přestal s líbáním Billova krku, zvedl hlavu a zahleděl se mu do očí. Bill, kterého Tomovy polibky příjemně šimraly, se konečně přestal chichotat, uvolnil se a otevřenou dlaní pohladil Toma po čelisti. Už se nesmál, ale něžný úsměv neopouštěl jeho rty. Chtěl mu toho v tu chvíli tolik říct. Chtěl to tak zoufale, že by mu v jediné minutě dokázal říct všechno, co mu nestihl říct během posledních měsíců. Nechyběl mu totiž jen jako milovaná osoba, ale zejména jako bratr. Jako dvojče, se kterým nikdy předtím neměli žádné problémy a on právě proto nebyl na tak dlouhé odcizení vůbec připravený. Během těch dvou let s ním odmítal jakkoliv komunikovat. Odmítal se dokonce zdržovat ve stejné místnosti a najednou naléhavě potřeboval, aby smetli všechnu to prázdnotu a bolest. Chtěl mu povědět o svých pocitech a starostech, chtěl mu říct všechno, co se předtím neodvážil. Možná by byl dokonce schopen složit mu poklonu za skvěle odvedenou práci na jejich nové koupelně, kterou před půl rokem odbyl několika prázdnými slovy.
„Na co myslíš?“ zeptal se Tom jemně, ukazováčkem přecházejíc po Billově obličeji.
Bill se zatajeným dechem chvíli neodpovídal. „Na to, že nesmím mít strach,“ odpověděl nakonec.
„A máš?“ Tom věděl, že se ptá úplně zbytečně. Jistěže měl strach, bylo to zcela přirozené. A nebyl jediný. Na tuhle chvíli čekali až příliš dlouho, možná už ani nedoufali, že by se to někdy mohlo stát a najednou to bylo tady. Opět je to zastihlo nepřipravené a opět to bylo tak silné, že jim to každou vteřinou vyráželo dech.
Bill plaše zakýval hlavou a opětoval Tomův jemný polibek.
„Co když si později uvědomíš, že to není to, v cos doufal. Co když budeš chtít založit rodinu, usadit se a vztah s bratrem ti najednou bude připadat zvrácený a odporný. Co když ti já budu připadat odporný?“
Tom pomalu zavrtěl hlavou, jeho rty zdobil pobavený úsměv.
„Zase příliš mluvíš, Bille,“ šeptl a láskyplně jej dloubl do špičky nosu. „Ty můžeš chtít to samé. Co když si to rozmyslíš ty? Co když budu připadat odporný já tobě?“
Bill překvapeně vykulil oči a rychle zavrtěl hlavou. „To se nikdy nestane, Tome. Nikdy bys mi nemohl připadat odporný,“ vydechl a na potvrzení svých slov se vyzvedl na lokty a začal Toma pusinkovat po celém obličeji.
„Tak když se to nikdy nestane, proč o tom vůbec mluvíme?“ Tom si jej přitáhl blíž ke svému tělu, jednu ruku mu zabořil do vlasů, zatímco tou druhou jej pomalu hladil po bocích.
Billovi se díky tomu vynořila vzpomínka na jejich dětství. Pláč, Tomovo utěšování, pocit jeho hřejivých rukou na bocích a vůně mentolového krému. Pousmál se.
„Já jen… chci, abys byl šťastný,“ pípl s nosem zabořeným do jeho krku. Nikdy si nic jiného nepřál. Dokonce doufal, že se časem smíří i s jeho vztahem s Riou, pokud by byla jeho štěstím právě ona.
„Jsem šťastný, Bille. Dokonce až tak, že bych šel s tebou do té cukrárny a vydržel bych čekat i půl hodinu, až dokud by sis nevybral,“ řekl se smíchem a Bill se pod ním šťastně zavrtěl.
„A přečetl bys mi příchutě?“ nosem pohladil ten Tomův a teplo vyzařující z jeho očí mu bylo postačující odpovědí.
„Možná bych se znovu obarvil na zeleno,“ šeptl. „Ale prosím, neber to doslovně. Myslím, že mi to jednou stačilo.“
Bill se k němu silně přitiskl; ruce mu omotal kolem krku, nohou objal Tomovy boky, a když se schoulili do klubíčka, přepadla jej nostalgie. Na malou chvíli měl chuť vrátit se do dětství a prožít některé okamžiky ještě jednou. Nekonečné rozhovory, společné objevování svého skutečného já, běhání po zahradě se Scottym v patách, výlety k dědečkovi, tajné přesouvání se k tomu druhému do postele uprostřed noci. Bill se jako dítě hrozně bál bouřek. Naháněly mu hrůzu ale v Tomově náruči najednou nic nebylo tak zlé, jak se původně zdálo. Přestal se jich bát ve svých jedenácti letech a od té doby svůj strach předstíral jen pro ty okamžiky, které s ním mohl strávit. Nechával se objímat a hladit, poslouchal uklidňující slova a cítil se nádherně. Přesně v takových okamžicích pociťoval lítost vůči těm, kteří neměli tak skvělého bratra. Vůči všem, kteří se neměli kam schovat, kteří postrádali náruč stvořenou přesně podle rozměrů jejich těla. Většinou myslel na Andrease. A na to, že kdyby byl na jeho místě, byl by zřejmě pořádně mrzutý a nešťastný.
Udělal to všechno kvůli tomu? Záviděl jim jejich bezstarostnost a téměř ideální vztah? Chtěl jim ublížit jen proto, aby ulevil své bolesti a otupil osamělost, která jej svírala celá léta? Ať už to bylo jakkoliv, Bill se nedokázal přenést přes to, jak krutý způsob si pro úlevu své bolesti vybral.
„Ano,“ vydechl. „Jednou to stačilo.“
Nevěděl, jestli tím narážel na tu šílenost se změnou barvy vlasů nebo na odloučení, které se nyní, při pohledu do Tomových očí zdálo přímo nesnesitelným.
Tom se jemně usmál a prohrábl Billovy tmavé vlasy.
„Vypadá to nádherně.“ Tváří se mu okamžitě rozlil roztomilý ruměnec. „Ty vypadáš… nádherně,“ pípl a sklonil hlavu. Byl si jistý, že se ta novinka rychle rozšíří do celého světa a vykouzlí na tváři úsměv nejedné skalní fanynce. I on se považoval za fanouška Billova starého vzhledu, pokud se tak vůbec mohl nazývat.
Bill se zachvěl vzrušením a měl chuť vyběhnout z postele a poskakovat po domě jako naprostý šílenec. Byl zvyklý na odvrácené strany lásky k Tomovi. Na prázdnotu, kterou mu přinášel pohled na Riin úsměv, na bolest, kterou mu způsobovalo pomyšlení na to, že spolu dělají vše, po čem on tak zoufale toužil a na úzkost, kterou byly doprovázeny předešlé pocity.
A když už se vzdal a vůbec nedoufal, že by mohlo dojít ke změně, byl na jejím místě on. Byl přesně tam, kdy si vždy přál být a bylo to mnohem krásnější, než když o tom snil.
„Udělal jsem to kvůli tobě,“ řekl chvějícím se hlasem.
Tom jej chytil za tvář a bezmocně ji přitiskl k té své, čelem se opíraje o to jeho. „Bože, Bille, kdybys jen věděl, co všechno teď cítím a neumím ti to říct.“
Bill těžce polkl a snažil se zhluboka nadechnout, pokud to v jeho pozici vůbec bylo možné.
„Opravdu jsi chtěl tehdy zůstat se mnou?“ zeptal se, i když odpověď dobře znal. Jen to potřeboval slyšet. Jen ještě jednou.
„Naše oslava měla dopadnout úplně jinak,“ vydechl mu Tom na rty a snažil se mu dívat do očí, i když to z té blízkosti nebylo snadné. „Měl jsem plány, těšil jsem se a pak-,“ zasekl se a odvrátil tvář.
Bill by v tu chvíli přísahal, že mu v očích na zlomek vteřiny spatřil odlesk slz. Zabolelo jej u srdce. Vědomí, že Tom musel trpět úplně stejně jako on, možná dokonce ještě víc, když se snažil předstírat lásku k člověku, ke kterému nic necítil, bylo opravdu skličující.
„Už o tom nemusíme mluvit.“ Bill k sobě natočil jeho tvář a láskyplně jej políbil. „Zapomeneme na to. Nejdůležitější je to, co máme teď.“
„A co přesně máme teď?“ zeptal se Tom tiše, jen aby se mohl dívat na Billovy sladké rozpaky. Nestávalo se totiž často, že by mu došla slova a nevěděl, co říct.
„J-já… já vlastně nevím,“ Bill zběsile trhl ramenem a poté se pokusil uklidnit. „Nevím, co je teď mezi námi, Tome, ale vím, že o to nechci přijít. Nechci, aby to skončilo. Moc bych si přál, aby tohle,“ opatrně rozhodil rukama. „Aby tohle bylo navždy.“
„Tohle je navždy. Vždy to tak bylo a nikdy se to nezmění. My dva ani nemůžeme být jiní. To, co k tobě cítím, je výsledkem všeho, co jsem cítil už od narození.“
Bill měl na jazyku otázku, a co
přesně ke mně cítíš? Opravdu se na to chtěl zeptat, možná ze stejného důvodu jako před chvílí Tom, jen pro to, aby ho dostal do stejné situace a díval se, jak pomalu červená a neumí ze sebe dostat normální větu. Ale na druhou stranu by jej jeho odpověď mohla zasáhnout natolik, že by to po tom všem nerozdýchal.
Místo toho se zeptal na něco úplně jiného. „Myslíš, že mu to budeš schopen někdy odpustit?“
Tom váhavě pokrčil rameno. „Necítím nenávist za to, že nás chtěl rozdělit,“ vydechl. „Ale za to, že jsem mu to dovolil.“
Bill se už nedokázal déle dívat na to, jak se trápí. Možná měl na tom všem i on svůj podíl viny. Uvěřil tomu všemu až příliš snadno. Nikdy se nezeptal na to, jestli má Riu skutečně rád, ani na to, jestli měl předtím vůbec rád jeho. Nikdy se nesnažil za vší tou lží odhalit ani kousek pravdy. Uvěřil Tomovým slovům, aniž by mu jedinkrát pohlédl do očí a přečetl si ji.
Chtěl ještě něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Naklonil hlavu a jemně Toma políbil na spodní ret. Jeho polibek byl téměř nepostřehnutelný, jako pohlazení pírka nebo dotek motýlích křídel, ale přesto Tom bezmocně stiskl víčka a vydal ze sebe tichý sten. Chytil Billa za krkem, přitiskl jej na své tělo a jazykem váhavě vklouzl do jeho pootevřených úst, kde se setkal s tím jeho. Dotkly se, propletly a pustily do zběsilého tance. Tom si Billa za stálého líbání převrátil na sebe, obě ruce mu vpletl do vlasů a soustředil se na něhu, kterou Bill vkládal do každého polibku. Na něhu, která mu byla do té chvíle odepřena a zcela neznámá.
Možná líbal své dvojče, možná to všechno prožíval s člověkem, na kterého se nikdy neměl podívat způsobem, jakým se na něj díval po většinu svého života, ale také to bylo poprvé, kdy cítil, že našel to, co hledal. Že je to konečně to, po čem tak zoufale prahl celá léta.
Vdechoval Billovu nezaměnitelnou vůni; v nose cítil jeho parfém, ale i sladké tóny vlastní vůně jeho pokožky. Vpíjel se do jeho úst, jako by to byl poslední den jejich života, poslední možnost, kdy může něco takého udělat a on ji odmítal promarnit. Bill se na něm jemně svíjel a nakláněl hlavu do úhlu, v němž mu líbání způsobovalo největší slast. Na Andrease a jeho zdevastovaný dům rázem zapomněli.
Oni na tuhle chvíli čekali celé dva roky, proč by on nemohl vydržet pár minut?
Andreas jediným šikovným skokem přeskočil vysoký plot a bez menšího zaváhání přistál na pozemku rodiny Kaulitzových. Žaludek se mu při tom pohybu nepříjemně zachvěl a na chvíli si skutečně nebyl jistý, jestli neskočí někam za strom a nebude pokračovat v tom, co doma nemohl zastavit téměř dvě hodiny. Poté, co jeho dům nesouměrným krokem opustil i poslední člen včerejší šílené jízdy, se jako na zavolání ukázala teta Pauline a po dlouhé přednášce o tom, jak by se měl chovat, když má v domě těžce nemocného člověka, si jeho mámu odvedla k sobě na venkov. Nevěděl, na jak dlouho a ani se neptal. To v tu chvíli nebylo důležité. Mnohem víc mu záleželo na informacích, které mu zakalovaly mozek a nedovolovaly myslet na nic jiného.
Zhluboka nasál teplý vzduch přicházejícího podzimu a zadíval se na dům před sebou. Záda mu zahřívalo slunce, slibující jeden z posledních letních dnů. Sledoval známou stavbu a očima automaticky vyhledal okna pokojů dvojčat. Tom měl otevřené okno, na malém balkónku se vyhřívalo Billovo štěně, jehož jméno mu úplně vyfučelo z hlavy. Bylo malé a rozkošné a právě si pochutnávalo na velké psí pochoutce. Pohled na štěně s tak velkou kostí byl legrační a Andreasovi se díky němu alespoň na chvíli zlepšila nálada. Pousmál se, ale hned na to zvážněl. Rysy jeho obličeje nečekaně ztvrdly. Nepřišel se sem rozplývat nad Billovým psem. Přišel konečně dokončit to, co před lety začal a nic na světě by mu v tom nemohlo zabránit.
Miloval Billa celý svůj život. Po tom všem měl na něj právo. Právo, které mu ani Tom nemohl odepřít. Ti dva spolu nekomunikovali přes dva roky, jejich odloučení nyní považoval až za směšně lehké. Měl plán, jehož dokonalost spočívala právě v jeho jednoduchosti. Jedinou nevýhodou byl čas. Nebyl si jistý, jak dlouho se dvojčata plánovala v Německu zdržet, proto prvním bodem na seznamu bylo právě zabezpečení si několika týdnů navíc.
Rozhlédl se a svižně vykročil k mohutné lípě. Lipový domeček. Oba na něj byli tak hrdí, když mu ho poprvé předvedli. Dokázal si přesně vybavit jejich rozzářené obličeje, spokojené úsměvy a pohledy typické pro konverzaci, které rozuměli jen oni. Billovi tehdy stály vlásky na všechny strany, poskakoval kolem Toma jako pejsek celý špinavý od barvy, zatímco si Tom utíral vlhké dlaně do špinavých tepláků a pozoroval bratra láskyplným pohledem. Andreas si byl jistý, že by jeho nepřítomnost vůbec nepostřehli. Už od narození měli oči jen pro toho druhého.
Rázně zavrtěl hlavou v naději, že tím zažene vzpomínky na dětství a špatný pocit z toho, co se jim chystal udělat. Došel ke stromu a rukama se zapřel do hrubého, věkem a počasím ošoupaného kmene. Poslední možnost
rozmyslet si to. Zhluboka se nadechl a pomalu začal šplhat po provizorním žebříku, který Tom kdysi vytvořil ze zbylých kusů dřeva, které jejich otec nestihnul hodit do krbu. Když byl dostatečně vysoko na to, aby mu pád ublížil, ale zároveň jej nijak vážně nezranil, jednou rukou se zapřel o kmen a tou druhou začal z celé síly lomcovat kouskem dřeva ze strany na stranu tak dlouho, dokud mu téměř nezůstalo v ruce. Škodolibě se pousmál a zcela spokojen svou prací bezpečně slezl dolů, odkud se ještě jednou zahleděl na žebřík. Vypadal neporušeně, už stačilo jen šlápnout na ten správný kus dřeva a vše vyjde tak, jak si to naplánoval. Opravdu si přál, aby z toho stromu sletěl Tom. Když se ale tak díval na své dílo a představoval si, co všechno se doopravdy mohlo stát, na několik vteřin pocítil tíhu výčitek tak bezbřehou, že se sotva dokázal nadechnout. V očích ucítil slzy, ale rozhodně to nebyly slzy lítosti, které by jej donutily všechno ještě jednou přehodnotit. Vřelo v něm zoufalství; byl žíznivý po droze, která mu neustále unikala mezi prsty. Už to trvalo až moc dlouho.
Otřel si z čela pot a odstávající prameny světlých vlasů si zastrčil za ucho. Obrátil se a na chvíli zůstal stát zcela oslepen sluncem, které mu bránilo ve výhledu. S těžkým povzdechem si dlaní zakryl tvář a vykročil směrem k plotu. Okamžitě však zamrzl na místě. Necelé tři metry od něj stál Tomův pes. Hlasitě vrčel, cenil zuby; probouzela se v něm taková zuřivost, až se mu u tlamy vytvářela pěna. Jeho nenávistný pohled byl ztělesněním všeho, co si o sobě Andreas myslel.
„Tomi,“ Bill přerušil polibek a podíval se směrem k balkónu. „Slyšels to?“
Tom popravdě neslyšel nic, protože byl plně soustředěn na dychtivé pohyby Billova jazyka uvnitř jeho úst. Jakmile mu však k uším dolehl hlasitý štěkot, zpozorněl. Podepřel se na rukou, balancuje nad bratrovým tělem a podíval se stejným směrem jako před chvílí Bill. Na čele mu vystoupila drobná vráska.
„To je Cali. Něco ho muselo rozrušit,“ šeptl a rychle se zvedal na nohy. „Nebo někdo.„
„Myslíš, že se někdo dostal do domu?“ zeptal se Bill a snažil se nemyslet na šílené fanynky, se kterými se museli potýkat před pár lety. Pumba vzal svou kost, přeběhl kolem Toma a utíkal za Billem, který jej vzal do náruče a silně jej k sobě přitiskl.
„Cali!“ vykřikl Tom, nakláněje se přes okraj balkónu a vzápětí zůstal zaraženě hledět před sebe. Cali vyskakoval na kmen jejich lípy a snažil se zakousnout do kalhot osoby visící na jedné z hrubších větev.
„Vidíš něco?“ zaslechl za zády Billův hlas a vzápětí se bratr zjevil vedle něj a stejně jako Tom před chvílí i on se naklonil přes zábradlí a zvědavě hleděl do zahrady.
„Tomi… moje čočky,“ pípl nešťastně po chvíli zbytečného zkoumání větších a menších fleků. „Nic nevidím.“
„Je tam Andreas,“ řekl Tom, když se mu konečně vrátila řeč.
Ještě pořád totiž nemohl uvěřit tomu, co vidí. Andreas měl být doma; měl rozdýchávat pořádnou opici, starat se o lidi, kteří na tom včera byli špatně a o Annu, nebo uklízet dům, ale v žádném případě neměl být u nich doma a už vůbec ne na stromě. Podíval se na Billa a viděl, jak se jeho oči zahalily stínem. Jeho bledá pokožka působila ještě světleji, pokud to vůbec bylo možné. Bill sklonil hlavu a zalapal po dechu. Doufal, že se teď několik dní neuvidí, aby měl alespoň šanci vstřebat vše, co se dověděl. Nemohl se s ním setkat. Nechtěl.
„Co tady dělá?“ zeptal se roztřeseně. „Jak se sem vůbec dostal?“
„No, momentálně visí na stromě,“ odpověděl Tom; koutky úst mu cukaly a i přesto, že by se měl v takové chvíli tvářit vážně, nedokázal to a pobaveně se rozesmál.
Bill se silně kousl do rtu, ale nemohl si pomoct. Tomův smích byl neuvěřitelně nakažlivý. Sklonil hlavu, tváří se přitiskl proti Tomovu krku a tlumil své tiché chichotání v jeho horké pokožce. Tom kolem něj omotal paže a něžně jej políbil do vlasů.
„Asi bych mu měl jít pomoct,“ šeptl a očima vyhledal ty Billovy hned, jak k němu zvedl hlavu. „Chceš jít se mnou?“ zeptal se jemně, i když předem znal odpověď.
Bill zakroutil hlavou. „Zůstanu tady.“
„Dobře,“ Tom mu rukou hravě prohrábl vlasy a ukazováčkem jej dloubl do špičky nosu. „Rychle to vyřídím a pak se můžeme pustit do té rekonstrukce. Co ty na to?“
Billův obličej se jako mávnutím kouzelné hůlky rozzářil. Drobné plamínky byly zpět na svém místě a mísily se s ostrými slunečními paprsky, dělaje tak Billovy oči magicky dokonalými.
„Souhlasím.“ Bill se na něj plaše usmál a i přes nutkání odvrátit se a konečně dopřát svým plícím hluboký nádech, pořád opětovával bratrův pohled. Dychtivě mu dýchal na rty a třásl se v jeho náručí.
V očích obou se třpytilo hluboké vyznání, ale jen jeden z nich proměnil zdání ve skutečnost.
Tom se k němu prudce naklonil, podrobil si jeho rty láskyplným polibkem a předtím, než vyběhl z pokoje, mu do vlasů zasténal tiché
´Miluju tě´.
Bill, zcela vyveden z míry, nevěřícně zíral na bratrova vzdalující se záda, a když mu zmizel z dohledu, položil Pumbu na podlahu, silně stiskl ruku v pěst a přitiskl si ji na hořící hrudník. Obklopen přízraky minulosti a neznámým fantomem, cítil tu samou bolest srdce, stejné chvění, téměř totožné nutkání k pláči. Tehdy se mu za jejich doprovodu lámalo srdce na miliony kousků, ale nyní, nyní to bylo jiné.
Ta tupá, palčivá bolest uprostřed hrudníku nebyla způsobena tříštícím se nitrem jeho osoby. Ne, právě naopak. Veškeré úlomky zapadly na své místo, vytvořily skládačku, která neměla být rozbita, dokud Tom zůstane u něj. Síla těch slov byla tak nesmírná, že zahladila veškeré jizvy. Nezůstalo nic.
Billovo srdce bylo připraveno hluboce milovat. On sám byl připraven konečně prožít svou velkou lásku.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
No, to jsem teda zvědavá, jak tohle bude Andreas Tomovi vysvětlovat. Ale je dobře, že se mu ta jeho další intrika nepodařila. Tedy aspoň doufám. Mám z Andrease strašně divný pocit. Je takový zhrzený, zahořklý a pomstychtivý. Bojím se, aby klukům nějak neublížil…Ale s dvojčátek mám strašnou radost 🙂
Díky moc za kapitolu
B-kay, DÍKY!!! Pevně věřím, že tato skvělá povídka, jednoho dne najde konec. Ona si ho totiž zaslouží! Je v ní tolik citů a lásky, že si prostě zaslouží být dokončená. Ještě jednou díky!!!!
Ačkoli je mi Andrease někde hluboko líto za to, jak těžké roky musel prožívat díky své neopětované lásce, tak mi jej zase až tak líto nikdy není, protože se mi nelíbí, jak zlý a pomstychtivý je. Jednou v životě jsem se setkala s podobným člověkem jako je tenhle Andreas a upřímně doufám, že tu osobu už nikdy neuvidím a víc s ní už nebudu mít nic společného, protože mít nablízku někoho takového je opravdu hrozné. Snažím se trochu pochopit, proč se stal Andreas takovýmhle, ale nemůžu na nic přijít. Zhrzená láska pro tohle není vůbec žádnou omlouvou. Kdyby byl co k čemu, tak se s dvojčaty raději už dávno přestane bavit, aby nemusel trpět ani on, ani oni. Je mi jej líto především proto, že s takovou nikdy nebude mít nikoho blízkého. Upřímně i doufám, že se mu tohle všechno vymstí a z toho stromu spadne on!
JInak co říct na Toma s Billem? ♥ Stále bych se jen dokola opakovala, protože ty chvilky jsou kouzelné! Líbilo se mi, jak si promluvili i o minulosti a no a Tomovo ´Miluji Tě´ ♥♥♥ Nemám slov, prostě. Jednoduše nádhera!
Moc děkuji za další povídku, B-Kay. Asi nikdy nepřestanu doufat, že se alespoň k dopsání téhle povídky vrátíš, protože by si to tahle povídka rozhodně zasloužila! 🙂 Moc ale díky za veškeré Tvoje povídky! ♥
neee to neee 🙁 na tenhle a každý další díl se těším jako na Vánoce! 🙁 ale tak snad to bude brzy, moc mě zajímá jak tohle bude Andreas vysvětlovat..ještě že Tom má tak šikovného pejska 😀 hodný kluk ^^ a žeby všechno bylo mezi těma dvěma dobré? <3 budu se moc těšit na další díl :3
Úžasná poviedka a hádam sa dočkáme aj pokračovania…Andreas je strašne zákerný a ja len pevne dúfam,že sa mu nepodarí znova naštrbiť vzťah dvojičiek
Verím, a dúfam, že táto nádherná poviedka nezostane nedokončená… Je taká krásna, že v každej kapitole brala dych. Budem čakať♥
Také doufám že se dočkám konce byla by to škoda ta povídka je nádherná.