Me, Myself and Romeo 58.

Ač jsem nad ním měl už dávno zlomit hůl, dám mu ještě jednu šanci. Možná mi k tomu dopomohly i obavy, které si o něj dělám. Pokud ji využije a prokáže nějakou snahu zachránit to, co z nás zbylo, udělám to i já. Jestli ji však promarní jako ty předchozí, je konec.

U stolu se v následujících minutách rozhostí ticho, což jsem ostatně předpokládal, takže mě to nijak nepřekvapilo. Překvapený bych byl, kdyby se mi na mou otázku dostalo bezprostředně odpovědi. Billova ústa se sice několikrát otevřou, plné rty se pohnou, ale ani jediné slůvko k mým uším nedolehne. Místo toho na mě vytrvale upírá zrak. V jeho pohledu se zrcadlí naprosté zoufalství, které mě jen usvědčí v domněnce, že by dal všechno za to, abych promluvil a nenutil jej k tomu. Jeho mlčení mě každou další vteřinou víc ubíjí a pomalinku zabíjí naději, kterou chovám ve svém srdci. Chtít slyšet důvod, proč bych měl být pouze s ním, je dle mě nic v porovnání s tím, co jsem musel skousnout já. Udělal jsem pro něj víc než pro kohokoli jiného. Ničeho z toho nelituji. Ne, tenkrát jsem to tak cítil, vykonal jsem to pro něj, aby byl šťastný. Byl-li on, byl jsem i já.

Když Bill zjistí, že tudy cesta nevede a že ani křečovité svírání mé dlaně mě neobměkčí, na chvíli odvrátí pohled a zadívá se někam na zem vedle sebe. Zatímco zkoumá dlažbu, zaposlouchám se do hluku nesoucího se kavárnou. Útržky jednotlivých rozhovorů se mezi sebou mísí, takže je obtížné rozpoznat slova, natož zachytit celou větu. Odkašlání naproti mě přiměje opět se plně soustředit na osobu bratra, který si poposedne, zadívá se mi do očí a konečně ke mně promluví.

„Patříš ke mně.“ Vysloví větu, kterou jsem slyšet nechtěl. Bylo naivní očekávat, že od něj uslyším to, po čem toužím a co by mě jako jediné pravděpodobně dokázalo zlomit. Přesto jsem v koutku duše doufal, že možná… Marně.

„Všechno?“ Zeptám se a věnuji mu kyselý úsměv, aby mu došlo, že tímhle mě rozhodně nepřesvědčil. Bill hned nato nakrčí čelo a nechápavě zatřese hlavou, což bych si mohl slovy vyložit jako ‚Co bys ještě chtěl?‘. „Fajn.“ Pokrčím rameny a vyprostím ruku z jeho pevného sevření. Jakmile zaregistruje, že se chystám vstát a pravděpodobně i odejít, popadne mě za zápěstí tak silně, až syknu bolestí.

„Nemůžeš odejít.“ Pronese s naprosto vážnou tváří. Tatam je bezmoc z jeho očí, nyní v nich mohu spatřit něco, co neumím dost dobře pojmenovat, ale co mi v prvním momentě způsobí nepříjemné mrazení v zádech. Nechám to však plavat, jeho panovačnost mě totiž znovu rozčílí.
„Že nemůžu? Tak sleduj.“ Po pár marných pokusech se mi nakonec přece jen podaří osvobodit. Na stůl hodím peníze za kávu, co jsem nedopil, a zákusek, jehož jsem se ani nedotkl, a zamířím ke dveřím. Za sebou nechám stát Billa, který se zřejmě v důsledku šoku, jenž mu přivodila má opovážlivost, nezmůže na jediné slovo. Což není vůbec na škodu. Už takhle na mě několik zvědavců při odchodu zírá. Kdyby bratr ztropil hysterickou scénu, otáčela by se po nás celá kavárna.

Když se ocitnu venku, nahmatám v kapse okamžitě krabičku cigaret, abych se něčím uklidnil. Že já starej blbec za ním vůbec šel! Raději jsem měl zůstat sedět doma, ve výsledku by se nic nezměnilo. Snad jen to, že bych sám sebe ušetřil těch nervů. Po pár nadávkách a pokusech se mi podaří najít i zapalovač, kterým okamžitě škrtnu. Vyfukujíce namodralý dým, vykročím ulicí kupředu, aniž bych přemýšlel nad cílem své cesty. Však ono je to jedno, někam mě nohy zanesou. Hlavně ať je to daleko odsud. Daleko od Billa.

Míjejíc lidi na chodníku, z nichž se po mně nejeden se zájmem otočí, nadávám sám sobě, jak jsem pitomý a nepoučitelný. Leckdo by se na mém místě dávno na Billa vykašlal a co dělám já? Znovu a znovu mu dávám další šanci a sám sobě nalhávám, že tentokrát je to opravdu naposledy. Už připadám směšný i sobě.

Zastavím se na přechodu a rozhlédnu se. Když už jednou nohou vkročím do vozovky, někdo mě prudce uchopí za loket a stáhne zpátky. V první chvíli se přirozeně leknu, co za šílence na mě sahá, avšak vzápětí zjistím, že to není nikdo jiný než můj mladší sourozenec, jemuž se podařilo dostihnout mě. Předpokládal jsem, že se urazil. Nenapadlo mě, že mě bude následovat. Spíše bych čekal, že odjede, nedá o sobě nějakou dobu vědět a při nejbližší vhodné příležitosti mi omlátí o hlavu, jak špatný bratr jsem, když o něj nejevím žádný zájem.

„Blázníš?“ Osopím se na něj a o krok ustoupím. Vyprostit se mu se mi nezadaří, protože jeho stisk je příliš silný.

„Jdeš za ním, že jo?“ Vyhrkne a sevření se stane ještě pevnějším než předtím. Ač mám chuť vpálit mu do tváře, že i kdybych šel, může mu to být jedno, protože všechny svoje šance promarnil, neudělám to. Pokusím se zachovat klid, přestože mi to činí opravdu velké potíže.

„Ne, jdu prostě pryč.“

„Proč?“ Položí mi v mých očích naprosto nesmyslnou otázku. Proč asi? Vždyť o tom sám před pár minutami rozhodl. Nemám důvod zůstávat.

„Ty se ptáš mě? Tuhle otázku bys měl klást spíš sám sobě!“ Zvýším na něj hlas tak, že se po nás právě procházející starší žena s bílým pudlem na vodítku ohlédne. Nemám chuť hrát tu divadlo pro pobavení kolemjdoucích, ale s Billem to jinak nejde. Chová se jak umíněný rozmazlený fracek.

„Musíš být se mnou. Se mnou.“ Křečovitě svírá mou paži, zatímco na mě hledí přes skla tmavých brýlí, čímž mi zabraňuje, abych se mu zpříma podíval do očí. Nevidím tedy, co se v nich právě zračí. Vztek? Zoufalství? Smutek? V mých, hádám, je hněv mísící se s bolestí, kterou mi v poslední době neustále způsobuje.

„Nejsem tvoje hračka, Bille. Ani tvoje, ani nikoho jiného. Zamysli se, sakra, nad sebou.“ Prsknu. Právě se mi pravděpodobně podařilo vystihnout to, jak se mnou zachází. Jako s hračkou. Omrzím ho, hodí mě do kouta. Pak však zjistí, že by mě mohl chtít někdo další, tak po mně sáhne. Když zájem okolí pomine, mrskne mě nazpět. Tohle ale nechci.

„Zůstaň se mnou.“ Zaskuhrá tak, že se mi až sevře žaludek. Nezasvěcený jedinec by jistě nabyl dojmu, že jsem bezcitná kreatura, jež si zahrává s jeho city, a jeho trápení jí činí nesmírné potěšení. Takhle nějak by to viděl, opak je ale pravdou. Ne já jemu, ale on mně ustavičně ubližuje. Rozhodně mi není dobře při pomyšlení, že by se soužil, a s vědomím, že důvodem toho jsem já sám, bych nedokázal žít. Jenže… Netuším, čemu mám věřit. Snad s každou vteřinou se to uvnitř mě mění. V jednu chvíli mám chuť poslat ho ke všem čertům, v druhou bych ho nejraději pevně sevřel v náručí. Nejinak je tomu právě teď. Billa jsem celý svůj život považoval za člověka, jemuž mohu bezmezně věřit, a byl jsem skálopevně přesvědčen, že by mě nikdy nezradil a vědomě mi nezpůsobil bolest. Nyní? Jsem nucen ptát se, ke komu z lidí ve svém okolí mohu mít naprostou důvěru, když ne k němu, mému druhému já.

„Nemá to cenu.“ Rezignovaně prohlásím a svá slova podpořím zavrtěním hlavou. Když jsme onehdy překročili hranici sourozenecké lásky a náš vztah tak nabral jiný směr, prožíval jsem štěstí a nenapadlo by mě, že dopadneme takhle. Zamilovaný člověk od svého protějšku nežádá příliš. Touží po lásce, porozumění, stálosti partnera, toleranci. Přeje si smát se s ním a snad i brečet, dožene-li jej něco k slzám. Usínat a probouzet se vedle něj. Sní o tom, že společně budou stárnout. Tyhle moje sny však byly pro Billa zřejmě málo. Nejhorší je, že ztrácíme i to málo, co nám zbývá, a já cítím zlost nejen na něj, ale hlavně na sebe, jelikož to nedovedu zastavit. Bezmoc. Naprostá bezmoc. Snad nejhorší pocit, jaký znám.

„Tome? Tome!“ Vyslovení mého jména mě přiměje přestat tupě zírat na všechna tlačítka přede mnou. Otočím se přes rameno, abych se podíval, kdo na mě mluví. Za zády mi postává Tara s ustaraným výrazem ve tváři. „Jsi v pohodě?“ Neodpustí si otázku a položí mi ruku na rameno.

„Jasně, že jsem. Jen jsem se zamyslel. Chtěla jsi něco?“ Z posledních sil jí věnuji úsměv, jímž se pokouším přesvědčit ji, že mi opravdu nic neschází, a zároveň zabránit dalším otázkám. Bez nějakého většího úspěchu samozřejmě.

„Poslední dobou se ti to stává často, že?“ Následuje rýpnutí do mojí osoby a mně okamžitě nedojde, co tím myslí.

„Jak to…“

„Jsi pořád zamyšlený a nevnímáš nás.“ V tom má holka pravdu. Když jsme se pokoušeli dát dohromady text k nové písničce, vůbec jsem neposlouchal, s čím jednotliví členové přicházeli. Postřehl jsem jen to, co přečetla ona, a to jen kvůli tomu, že byla první. Pak jsem vypnul a zahloubal se do svých myšlenek. Znovu a znovu jsem se vracel k rozhovoru mě a Billa v kavárně a rozpitvával každičkou větu, jež byla vyřčena.

„Možná jsem trošku unavený. Po víkendu budu ready.“ Mrknu na ni, jelikož si jsem moc dobře vědom toho, že to na ni zabírá. Nečekám na její reakci, vstanu a začnu si balit svoje věci. Je nejvyšší čas, abych odsud vypadl. Začíná se připozdívat a rád bych byl do setmění doma.

„Absi, vztyk. Jde se domů.“ Zavelím a pobaveně sleduji, jak se můj čtyřnohý spolubydlící neochotně zvedá z podlahy a vysílá ke mně vyčítavé pohledy, jelikož jsem si dovolil jej vzbudit. Líně dokráčí ke dveřím, u nichž se zastaví a zadívá se na mě tak, že mi netrvá dlouho, než se dovtípím, že bych si měl pohnout a nevykecávat se.

„On už tu nikdo není?“ Podivím se, když vyjdeme ven ze studia, a zjistím, že před ním nikdo nestojí.

„Kluci už odešli.“ Potvrdí mi Tara, která si dřepne k Absinthovi a začne ho drbat za ušima, zatímco lovím v kapse klíče. „Je hrozně hodný.“ Řekne zanedlouho s úsměvem na rtech.

„Kdo? Absinth?“ Neubráním se smíchu, otočím klíčem a svazek hodím zpět do kapsy. „To bys ho měla vidět, když má svůj den. Když jsem ho dostal, zlikvidoval mi několik párů bot.“ Připnu psa na vodítko a společně s Tarou vykročím kupředu. „Je to pěknej ďábel.“

„Od koho ho vlastně máš?“ Následuje zvědavý dotaz.

„Jak od koho?“

„Řekl jsi ‚Když jsem ho dostal.‘, tak se ptám od koho.“ Vysvětlí mi a vytrvale na mě hledí. Po delším zaváhání přece jen prozradím, kdo mě tímto stvořením obdaroval.

„Od bráchy, od Billa.“ Sotva to dopovím, vybaví se mi den, kdy s ním za mnou přišel, a posléze i to, jak se spolu nemohli vystát. Dvojče mu nadávalo do chlupaté koule a Absi mu taky neudělal nic dobrého. Tehdy jsem byl šťastný, že neumí pes mluvit, protože kdyby se hádali, asi bych skončil u cvokaře. Jejich nevraživost nakonec přešla ve spojenectví, což pro mě bylo snad ještě horší.

„Co Bill dělá?“ Přestože jsem se modlil, aby o něm nezačala mluvit, týká se její další otázka jeho osoby. Dalo se to čekat, a navíc, Tara je ženská, ty jsou od přírody nezdravě zvědavé a bylo by bláhové se domnívat, že ona bude nějakou výjimkou. „Vůbec o něm nemluvíš.“ Podotkne a zatváří se, jakože nerozumí tomu, proč se ani slůvkem nezmíním o vlastním dvojčeti.

„Navrhuje hábity. Nebo spíš, jak by řekl on, navrhuje exkluzivní modely, které nesmí chybět v žádném šatníku.“

„To vím. Viděla jsem záznamy z přehlídek a taky fotky v časopisech. Zajímá mě, co dělá jinak.“ Objasní mi, co svou otázkou myslela, a můj obličej se zakaboní. O jeho profesním životě bych snad ještě dovedl vykládat, o osobním se mi hovořit vůbec nechce. A obzvlášť ne po našem posledním rozhovoru, od nějž sice uplynul více než týden, ale mně je den ode dne mizerněji.

„Dlouho jsem se s ním neviděl.“ Zalžu a jedním dechem dodám, že je příliš zaměstnaný. Nebudu jí přece vykládat, jak šílené kousky poslední dobou provádí. Sice se nějaký čas známe, ale nemám k ní takovou důvěru, abych se jí mohl se vším svěřit. Abych byl upřímný, nenapadá mě vlastně nikdo, s kým bych mohl Billovo chování probírat. Snad Georg? Nebo Gustav? Vždycky jsem se domníval, že je mu brácha nejbližší. Sice do sebe občas ryli, párkrát se i ostře pohádali, ale Juschtel ho měl nejraději, přestože to nahlas nikdy nevyslovil. Obávám se však, že ani naše Géčka, která zažila s bráchou fakt hodně, by tohle nepochopila. Vždyť to ani nechápu já sám!

„Škoda. Zrovna dneska nás napadlo, že by bylo fajn, kdybys ho přivedl.“ Ze všech sil se snažím zamaskovat šok, který mi způsobila právě vyřčená slova. Oni jsou snad spolu domluvení, ne? Nejprve se vytasil on s tím, že by s nimi někam zašel. Teď s tím na mě vyrukuje Tara. Přivést Billa? A sem? Mezi ně? Nikdy! Za nic na světě. Jednak ho nechci po tom, co předvedl v kavárně, ani vidět a k tomu si nedovedu představit, jak by se choval, kdyby sem nakráčel. Dříve býval diplomat. I když mu někdo neseděl, zatnul zuby, nahodil okouzlující úsměv a nikdo by na něm nepoznal, jak neskutečně je mu druhá osoba proti srsti. Dnes? Sem tam se dokáže ovládnout, ale tyhle chvíle se stávají vzácností. Mnohem častěji – a mám podezření, že i mnohem raději – dává průchod svým náladám a dokáže se proměnit v šílenou hysterku. Sám jsem se mohl přesvědčit, že dopředu odhadnout, v jakém je rozpoložení, je vyloučeno.

„Patrick se zmínil, že jste se nepohodli.“ No, nepohodlí bych to zrovna nenazýval, ale budiž. „Ale pro nás by to opravdu moc znamenalo, Tome.“

„No, jak jsem říkal, Bill má hodně práce. Přehlídky, interview, focení… U všeho musí být. A když nemá žádný program, tak sedí za stolem a čmárá po papíru. Nevím, jestli by si našel chvilku, aby…“

„Možná kdybys ho poprosil,“ přeruší mě Tara a připojí úsměv. Jsem si jist, že by se stačilo před Billem jen zmínit a on by dorazil. Netuším však, co by bylo tím hlavním důvodem. Kdyby to byl „starý“ Bill, domníval bych se, že je zkrátka zvědavý na kapelu, chce si poslechnout nějaké songy, aby viděl, jaký se v nich ukrývá potencionál. Pokud by jej opravdu zaujali, možná by se i nabídl coby producent alba. Kdo ví. Tenhle Bill sice v momentě, kdy jsem se zmínil o skupině, zpozorněl a tlačil na mě, abych mu je představil, ale nedokážu přesně říct, proč to chtěl. Čistě ze zvědavosti, nebo se za tím skrývalo něco jiného? ‚Bill nikdy nedělá nic jen tak.‘ Vzpomenu si na slova, která jsem si před nějakým časem vyslechl.

„Fajn,“ mrknu na ni. „Uvidíme, co se dá dělat. Ale nic ti neslibuji.“ Doufám, že jí tohle postačí a přestane mě s Billem otravovat. Je už předem jasné, že za ním nepoběžím a nebudu se jej doprošovat. Nemám totiž v plánu mu o tom vůbec říct. Kdyby se Tara náhodou zeptala, co brácha říkal, umlčím ji jednoduše tím, že nemá čas. Nechci ho ani tady, ani nikde jinde ve své blízkosti. Říká se přece ‚Co oko nevidí, to srdce nebolí.‘, ne?

BILL

„Kam ten svět spěje?“ Pohoršeně pohodím hlavou a nepřestávám zírat na fotografie asi sedmnáctiletého chlapce, který je, alespoň tedy podle obsahu článku, novým idolem náctiletých. To by mě zajímalo, co je na něm tak extra úžasného. Vypadá příšerně, a přesto jsou z něj holky u vytržení. Styl nic moc, spíš bych řekl, že nutně potřebuje sprchu, vlasy mu trčí na všechny světové strany a ještě ke všemu… „Kření se jak pitomeček.“ Vyslovím nahlas svoji myšlenku a raději časopis odložím stranou. Chápu, že každá generace má své idoly. Ikony, které pobláznily svět a nějak se zapsaly do paměti lidí. Kdysi dávno to byla Marilyn nebo Elvis, pak Beatles, Michael Jackson, Beckham, Madonna. Troufnu si jmenovat i nás, protože byly doby, kdy si kvůli nám fanynky div nervaly vlasy, ječely, brečely štěstím a o tom, že jsme ovlivňovali životy nejen našich vrstevníků, nemůže nikdo pochybovat. Do jisté doby jsem chápal i hysterii kolem toho slaďouše z Ameriky Justina. Ale tohle? Nikdy bych si nepomyslel, že se dostaneme do fáze, kdy holky bude přitahovat vzhled alá bezdomovec.

„Co jsem naposledy říkal o klepání?“ Obořím se na Marion, když vstoupí do místnosti, aniž bych ji k tomu předem vybídl. Hlavně, že jsem jí včera důrazně a několikrát vysvětloval, že ke mně vejde teprve tehdy, až ji sám vyzvu. Tvářila se, že pochopila. A co udělá dneska? Vleze sem… Co vleze, vlítne sem, jako by jí to tu patřilo, a když ji na to upozorním, tváří se dotčeně. Doufám, že mi nehodlá věšet bulíky na nos a tvrdit, že klepala a já ji neslyšel. Nejsem hluchý. Uši i oči mi slouží víc než dobře!

„Nesete mi aspoň ty fotky?“ Zavrčím, když přede mnou zůstává stát jako solný sloup a nemá se k tomu, že by mi sdělila, proč mě ruší. Že by se snad přišla optat na moje zdraví nebo co?

„Poštu.“ Objasní mi, co je důvodem její přepadovky a ustaraně si mě prohlédne. Poslední dobou to dělá pořád. Pořád mě zkoumá a pokládá mi přitroublé otázky. Není dne, kdy by se mě nezeptala, jak se cítím nebo jestli mi nemá změnit program. Kdyby mi bylo zle, tak tu asi nesedím. A kdybych chtěl udělat nějakou změnu ve svém programu, tak bych jí to snad řekl. „Fotografie jsem vám nechávala včera na stole.“

„Aha, a kde jsou teď?“ Natáhnu se po hromádce obálek, co přede mnou přistála, a Marion pobídnu pohybem ruky, aby mi ukázala, kde že se ony fotografie z promo shootingu, které jsem po ní včera chtěl, nachází. Okamžik očima prohlíží desku stolu, nakonec však vzhlédne ke mně a nadechne se k odpovědi. Nedám jí však příležitost, protože promluvím jako první. Ani bych se nedivil, kdyby mi začala tvrdit, že jsem je musel někam dát. „Samozřejmě, že je nemůžete najít. To byste je tu nejprve musela nechat.“ Zašklebím se na ni a přimhouřím oči. Nejenže je čím dál drzejší, ale den ode dne i neschopnější. Alespoň že telefon dokáže zvednout a i to, kde, kdy, proč a s kým mám být, si taky pamatuje docela dobře.

„Jsem si jistá, že jsem je tu…“

„Nebo jste si spíš myslela, že je tu necháváte, a přitom jste je někam založila. Asi jste přepracovaná. Nemám pravdu?“ Zahledím se na ni s hraným soucitem. Ještěže mám dnes relativně dobrou náladu, jinak by si to šeredně odskákala. Takhle z toho vyvázne jen s pokáráním a tím, že jí dám jasně najevo, jak jsem s ní nespokojen. „Než odsud odejdu, chci je mít v ruce. Osobně mi je donesete. Rozumíme si?“ Vyčkám, dokud nekývne, a propustím ji. Chvíli ještě pozoruji dveře, které za sebou přehnaně opatrně zavřela, a zavrtím hlavou. Zajímalo by mě, jestli se někdy dočkám dne, kdy budou všichni pracovat podle mých představ.

„To počká.“ Odhodím první obálku, hned po ní i další o poznání větší, ve které je jistojistě nějaký katalog. Když rozlepím následující, vytáhnu z ní pozvánku na nějakou akci, na kterou jsem zván, a pořadatelé budou prý nesmírně potěšeni, bude-li jim dopřáno strávit několik chvil v mé milé společnosti. Ještě si rozmyslím, jestli tam vůbec půjdu. Nejprve musím zjistit, jaký užitek by to mohlo přinést mé osobě. Odesílatelem dalšího je Karl, jenž mě rovněž zve na výstavu svých nových fotografií. Na zadní straně pozvánky je však jeho vlastní rukou napsán vzkaz, že by mu udělalo radost, kdybych se s ním podělil o svůj názor na sérii fotografií ještě předtím, než je bude moci spatřit široká veřejnost. No, sice se na něj pořád zlobím za toho Peta, ale kdo by řekl ‚ne‘ velkému Karlovi? Navíc, tato nabídka svědčí o tom, že nejsem jen tak někdo, ale že mé mínění má pro Lagerfelda určitou cenu. Toto zjištění vrátí úsměv na mé rty a navýsost spokojen s důležitostí své osoby roztrhnu poslední obálku, v níž se ukrývá pečlivě poskládaný list papíru.

„Tak už se netrap, ukřivdils mi, vím, že růže má trny, zakalí se voda,“ předčítám verše a s každým dalším řádkem se vrásky na mém čele prohlubují a vytrácí se i úsměv. „… hřeším i teď, když tvůj hřích omlouvám, víc odpouštím ti, než jsou tvoje viny, chci léčit tebe, nakazím se sám.“ Jak mě jindy můj ctitel dokázal svými řádky rozradostnit a pohladit po duši, tak se mu dnes povedl pravý opak. Vůbec se mi jím vybraný sonet nelíbí, ale vůbec ne. Absolutně nechápu, kam tím směřuje, co mi tím chce naznačit. Papír naštvaně poskládám a hodím do šuplíku, abych se na něj nemusel déle dívat. Jen mi pokazil relativně dobrou náladu…

autor: LadyKay