autor: Izzap
„Oh, Wilhelme,“ řekla Billova matka sladkým hlasem, když vešla do chlapcovy ložnice. Spatřila svého syna, jak stojí u okna a používá sklo jako zrcadlo, aby si upravil límeček košile. Usmála se a podepřela si bradu dlaněmi s propletenými prsty, zatímco obdivovala synův vzhled. „Vypadáš dnes opravdu hezky, Wilhelme,“ pochválila ho a přešla k němu.
Bill zakoulel očima a zatvářil se znechuceně – tak, aby ho matka neviděla. Naposled zabojoval s límečkem.
„Matko, je tato večeře opravdu nutná?“ Uhladil límeček a otočil se, aby čelil matčinu účastnému pohledu.
„Samozřejmě, že ano,“ ujistila ho žena. „Neoženili bychom tě s úplnou cizinkou, Wilhelme, nebuď hloupý.“ Smetla neexistující smítko a poplácala svého syna po rameni, přičemž se mírně usmála.
Bill nad těmi slovy zatnul čelist. Takže očividně rodiče očekávají, že k tomu manželství dojde a že bude fungovat. Kdyby jim jenom mohl říct o Tomovi… Ačkoliv věděl, že s ním by pak rozhodně nežil šťastně až do smrti. Pravděpodobně by skončil v rakvi pár metrů pod zemí dřív, než potřeboval.
„Matko, co když to nebude fungovat?“
„Nemluv nesmysly, Wilhelme,“ pohrozila mu matka. „Jestliže budeš takto negativní, pak je velká šance, že by to tak mohlo skončit. A to nikdo z nás nechce, že?“ Sledovala Billa. Ten toporně zavrtěl hlavou, bál se udělat opak. „Samozřejmě, že ne. Chceme, aby to tentokrát fungovalo, že, Wilhelme?“ Bill kývl a držel jazyk za zuby. „Dobře, teď směle do toho. Chci, aby ses choval jako gentleman, tak, jak jsme tě vychovali, je to jasné, Wilhelme?“
Dívala se výhrůžně na chlapce před sebou, beze slov mu dávala najevo, že bude lepší, když půjde vše podle plánu.
„Ano, matko,“ odsouhlasil jí Bill tiše a pořádně se narovnal, zatímco cítil, jak mu matčin pohled propaluje do těla díry. Nechápejte to špatně. Bill miloval svou matku. Nebyla tak špatná, nebyla ďábel, jen zkrátka někdy dokázala být docela děsivá. Ale svého syna milovala, opravdu. Nechtěla se stát špatnou matkou, takže se snažila chránit Billa vším, co měla.
Chtěla, aby její syn vedl dobrý život a jediná cesta, kterou viděla, byla oženit se se schopnou mladou ženou.
„Dobře,“ prohlásila žena s upřímným úsměvem. Pohladila svého syna po tváři a mateřsky ho do ní štípla. „A nyní… Florence je milá dívka. Je ve tvém věku, opravdu krásná a z několika dalších důvodů je horkou kandidátkou pro manželství s tebou, Wilhelme.“
„Matko! Horkou kandidátkou? Vážně, matko, zníš, jako bych si kupoval koně,“ odpověděl Bill sarkastickým tónem, za který od matky vysloužil zlostný pohled.
Nicméně po chvilce se žena zachichotala a zavrtěla hlavou. „Wilhelme, prosím. Co se snažím říct, je, že je to okouzlující mladá dáma. A tvůj otec a já doufáme, že si vy dva budete rozumět. Ona je vážně rozkošná, skoro jako by byla ženský protějšek tebe.“
„Matko, prosím,“ reagoval Bill zahanbeně a trochu se začervenal.
Matka se měkce usmála. „Oh, dobře, není tak oslnivá jako ty.“
Bill se zasmál a nervózně si uhladil košili.
„Eleanor, Wilhelme, už jsou tady!“ ozval se hlas Billova otce od schodiště. Ten jim oznamoval, aby sešli dolů na večeři. Byl slyšet zvuk otevíraných a zavíraných dveří, který následovala směsice hlasů.
„Nuže, pojďme,“ řekla Billova matka a chytila svého syna za ruku, aby ho vyvedla z místnosti a zamířila s ním po schodech.
„Marku, Eleanor, je skvělé vás opět vidět!“ prohlásil dost hlasitě muž s rozjařeným výrazem, roztáhl paže a usmál se na Billovy rodiče. Jeho manželka mu stála po boku a jejich děti byly stále schované za nimi. Všichni stáli v atriu u vchodových dveří. Žena byla malá a hubená oproti svému vysokému a statnému manželovi.
„Samozřejmě, je nám potěšením, Paule,“ opáčil Billův otec a potřásl muži rukou. Vřele i oslnivě se usmál.
Po přivítání se otec s upřímným úsměvem otočil na svého syna. „Wilhelme,“ vyslovil potěšeně a naznačil synovi, aby sešel ze schodů a připojil se k nim.
Bill mu vyhověl a zdolal posledních pár schodů. Zařadil se po otcově boku a narovnal se, čímž otce o pár centimetrů převýšil. Jeho otec lehce stiskl Billův loket, aby ho postrčil kupředu, pomalu ho vedl od schodů k muži, jehož jméno bylo očividně Paul, a k jeho manželce. Oba zastavili a Bill věnoval pozornost osobě stojící před nimi.
„A Wilhelme, toto je Florence,“ řekl Billův otec a pustil jeho paži, aby se chlapec mohl přivítat s mladou ženou.
Bill se zarazil a jeho oči spočinuly na stvoření před ním. Na stvoření? Ne, to nebylo správné slovo. Matka měla v jedné věci pravdu – dívka byla ženským ekvivalentem Billovy krásy a oslnivosti, za předpokladu, že je něco takového možné.
Bill na dívku zíral dle jeho mínění snad hodinu, ačkoliv v reálném čase to nebylo víc než několik sekund. Chlapec rychle přejel očima přes její postavu a snažil se být nenápadný. Ale bože, ona byla tak přitažlivá. Měla na sobě šaty, jež obepínaly její boky jako druhá kůže a na správných místech zdůraznily její křivky, i když bylo jasné, že má pod nimi korzet. Nebyla hubená jako tyčka, ale ani oplácaná jako švestka. Vypadala krásně. Měla hnědé vlasy zkroucené do roztomilých malých prstýnků, část vyčesanou nahoru, část ponechanou dole. Na tváři měla trošku růže, což dodávalo jejímu obličeji potřebnou vřelost, podtrhlo to její ohromnou eleganci.
Bill se najednou vrátil zpátky do reality a cítil na sobě pohledy všech přítomných, kteří čekali, až se pohne. Připadal si jako idiot. Vzal ruku Florence do svojí a lehce ji políbil na tenké prsty. Nic láskyplného, jen slušné gesto, které se hodí.
„Je skvělé, že vás konečně poznávám, slečno Schäferová,“ řekl Bill měkce a sladce se usmál. „Jak se vám daří?“
Florenciny tváře zčervenaly ještě víc, i přes vrstvu růže to bylo znát. Možná, že to je v první řadě důvod pro nanesení tenké vrstvy make-upu.
Dívka cudně sklopila hlavu, aby se pokusila skrýt rozpaky, a Bill pustil její ruku, nechal ji spadnout dolů k jejímu boku. „Dnes se mi daří dobře, pane Trümpere, děkuji,“ odpověděla Florence sladkým hřejivým hlasem.
Bill se vychovaně usmál a odvrátil od ní pohled. Pro jiného kluka by ta dívka byla terno a on by měl problémy odtrhnout od ní pohled. Ale tohle byl Bill. On nebyl jako ostatní kluci v jeho věku. Ano, Florence byla ohromná. A muži by byli šťastní, kdyby ji měli. Ale Bill, ten už někoho měl. A ten někdo nebyl jen tak někdo. Ten někdo byl lepší. Ten někdo byl Tom. Jeho Tomi.
Žaludek se mu sevřel myšlenkou na Toma. Bylo to špatné?
Dnes tu být a setkat se s dívkou, kterou by si měl vzít. Bylo to špatné?
Ne že by měl na výběr, ne že by záleželo na tom, jestli tu chce nebo nechce teď být, ale tak jako tak nemohl setřást ten pocit v břiše. Bylo to hlodání, jež mu říkalo, že zrazuje Toma. Ale tak to nebylo, že? Tak by to bylo v případě, že by se do té dívky zamiloval. A Bill věděl, že něco takového se nikdo nestane. Nemohlo se to stát, byl si tím jistý.
Samozřejmě, Florence byla okouzlující, ale Billovy motýlky v břiše k životu neprobrala. Ti poklidně odpočívali, naprosto imunní k jejím půvabům, jako by se Bill díval na nic víc než na tapetu.
„Pojďme, neměli bychom nechat večeři čekat,“ ozvala se chlapcova matka, čímž ho vytrhla z přemýšlení.
Večeře probíhala hladce. Všichni byli spolu a rodiče obstarávali většinu konverzace. Bylo to spíš přátelské setkání než cokoliv jiného, ačkoliv Bill věděl, co se od něj v následujících týdnech očekává. Usoudil, že je Florence šťastná, že se s ním setkala, takže na něm teď byla zodpovědnost toho posunout jejich vztah kupředu. Navzdory bolestivému pocitu rostoucímu v jeho srdci pokaždé, když pomyslel na budoucnost.
„Jste dnes opravdu okouzlující, slečno Schäferová,“ pronesl Bill, když se šel s Florence po večeři projít na verandu. Vlastně byli vyhnaní od stolu, aby spolu mohli ´strávit nějaký čas o samotě´, jak prohlásila Billova matka.
„Prosím, říkejte mi Florence, pane Trümpere,“ odpověděla dívka. „A děkuji vám, pane Tr-„
„Říkejte mi Bille,“ přerušil ji Bill. Nesnášel, když byl oslovován, jako by uzavíral nějaký obchod. Ačkoliv z nějakého důvodu, když mu příjmením říkal Tom, miloval to. V tom, jak to Tom říkal, bylo něco, co mu rozechvívalo celé tělo.
„Bille,“ opravila se Florence a lehce se začervenala. Temný stín však schoval její tvář a zakryl šarlatovou barvu. Florence naklonila hlavu na stranu.
Na několik minut oba ztichli, stáli na verandě pár metrů od sebe.
Oba se drželi zábradlí a dívali se do zahrady.
Nicméně Bill spíš obracel oči k nebi.
„Florence?“ ozval se po chvíli.
„Ano?“ odpověděla nervózně dívka a otočila hlavu na krásného muže vedle sebe. Nikdy dřív netušila, že by chlapec mohl být takhle krásný. Pohledný, to ano, Florence už viděla pár pohledných mladých mužů, ale krásný a půvabný? Bill byl první svého druhu, kterého spatřila.
Bill tiše vydechl a odvrátil zrak od noční oblohy. Také zahnal myšlenky na jedinou tvář, která zaplnila jeho mozek na posledních pár týdnů. „Florence, jsi obeznámena s důvodem, proč jsme dnes večer zde, správně?“ zeptal se tiše, snažil se ze všech sil neznít příliš hrubě. Konec konců ona byla milá.
Florence znovu naklonila hlavu na stranu a zrudla ještě víc. „Ano, jsem s tím obeznámena, Bille.“
„Hmm,“ zareagoval chlapec. Alespoň věděla, proč jsou tady. Někdy se stalo, že dívky neměly tušení. Pak to bylo jako mučení. Byly tak bezradné… „Ale jsme tak mladí,“ dodal šeptem.
„Má matka říká, že je to později než obvykle,“ opáčila tiše Florence a podívala se do zahrady. Ale souhlasila – byli mladí.
Bill se na ni podíval a všiml si výrazu v její tváři. Byl téměř totožný s tím jeho, který se snažil celý večer skrývat. „Nechceš tady být o nic víc než já, že?“ zeptal se jemně.
„Oh,“ ozvala se Florence trochu šokovaně. Rychle otočila hlavu zpět a setkala se s Billovým pohledem. „Nebuď hloupý, samozřejmě-„
„Florence, prosím, neříkej to, o čem si myslíš, že by potěšilo tvou matku,“ přerušil ji černovlásek. „Vidím to na tobě, Florence.“
„Vidíš?“ ujistila se tiše dívka a rychle uhnula pohledem, snažila se skrýt svou tvář. Její matka by ji zabila, kdyby Florencina tvář prozradila její nechuť k celému dnešnímu večeru. Opravdu – nechtěla tady být.
„Ano, vidím,“ řekl Bill. Stále Florence sledoval.
Dívka si těžce povzdychla. „Má matka říká, že by to tentokrát mělo fungovat,“ zamumlala si pod fousy, přičemž byl v jejím hlase znát vzdor. „Už je unavená z toho, jak jsem minulé nápadníky odmítla.“
„Naše matky jsou zřejmě dvojčata,“ prohlásil se zachichotáním Bill, šťastný z vědomí, že není jediný, kdo je do tohohle tlačený násilím. Ačkoliv teď měli v rukou velké dilema, že?
Florence se lehce zasmála. „Nuže, Bille, ty zde nechceš být a já také ne, ale naše matky chtějí. Co nyní navrhuješ?“ Stočila pohled znovu na Billa a zlomyslně se ušklíbla.
„Nu,“ začal Bill tiše a po stopadesáté za ten večer mrkl na oblohu. O tolik raději by teď byl na jiném místě, kde by odpočíval v náruči jistého dredatého chlapce. Oh, jak se lišil ve srovnání s touto milou ženou stojící přímo vedle něj. Vyhledal Florencin pohled, než pokračoval. „Říkám, že bychom měli hrát jejich hru a uvidíme, kam to povede. Alespoň počkáme, než budeme oba připraveni na změnu. Jak ti to zní?“
Florence se sladce usmála, elegance vyzařovala z jejích rtů i zářících očí. „To zní jako dobrý plán, pane Trümpere.“
Oba zamířili zpět dovnitř. Bill se cítil ohledně celé věci o trochu líp a upřímně se usmíval. Bral to všechno jako malinké vítězství. Stále nesouhlasil s manželstvím, ale pro jednou mohl říct, že není zklamaný z dívky, kterou poznal. Nemohl si pomoct, zajímalo ho, proč se zrovna Florence, ze všech mladých dívek, nechce vdávat, ale usoudil, že na důvod přijde brzy.
Mezitím se rodina Schäferových přichystala k odchodu. Bill zamířil do jednoho z pokojů, aby jim přinesl kabáty a šály. Snažil se být tak slušný, jak jen bylo možné.
S věcmi v náručí se otočil k odchodu z malé místnosti a stanul tváří v tvář…
„Gustave!“ vypískl překvapeně. Rychle se usmál a přikázal svému tělu uvolnit se. Nebylo čeho se bát, byl to jenom Gustav, Florencin starší bratr. Upřímně řečeno ti dva nevypadali, že by byli příbuzní. Gustav byl menší než průměrný muž a trochu při těle – po otci, jak Bill mohl vidět. Měl krátké, pěkně načesané, blonďaté vlasy.
A pořád se tvářil zarputile.
Trochu umíněně, ale hlavně zarputile.
Ačkoliv možná to byl pouze výraz zamyšlení.
„Nemusel jsi sem chodit,“ informoval ho Bill přátelským tónem, vychovaně se usmál, ačkoliv si toho v neosvětleném pokoji nešlo všimnout. Bill mohl rozeznat pouze obrysy Gustavova obličeje díky světlu pronikajícímu sem z haly. „Nesu vám kabáty-“ pokračoval, ale byl přerušen.
V mžiku byl pevně namáčknutý na zeď za sebou. Dech se mu zadrhl v hrdle. Podíval se na Gustavovu paži napasovanou na jeho hrudníku, která ho tlačila ke stěně a zajišťovala, že Bill neuteče. Černovlásek zvedl oči a setkal se s Gustavovým výhrůžným pohledem. Tiše zalapal po dechu.
„Poslouchej mě, Bille. Bille,“ zasmál se Gustav. „Mohu ti říkat Bille?“ zeptal se se zlovolným úšklebkem. Bill v odpověď kývl, neschopný promluvit.
„Dobře, dobře,“ prohlásil Gustav. Zasmál se a uvolnil sevření pouze proto, aby vzápětí Billa zmáčkl ještě pevněji. „Nyní mě, Bille, poslouchej. Tohle není poprvé, kdy si touhle situací Florence prochází, a já vím, že u tebe je to stejné. V minulosti jí bylo ublíženo. A já, jako její starší bratr, nechci vidět, že je mojí sestře ublíženo znovu, slyšel jsi? Ublížíš jí, ublížíš mně, je to jasné?“
Bill polkl a přikývl.
„Dobře.“ Gustavův zlomyslný úšklebek se změnil v téměř vlídný úsměv. „Znám Florence a vím, že kdybys jí ublížil, nic by s tím neudělala. Pomalu by se vyléčila a přenesla se přes to. Ale já nejsem jako ona. Pokud jí ublížíš, nebudu váhat a okamžitě jednám, rozumíš mi, Bille?“
Bill zíral do blonďákových očí, mohl v nich vidět varovné plamínky. Ještě jednou polkl a kývl. „Rozumím,“ dostal ze sebe šeptem.
Gustav se zasmál a uvolnil sevření, nechal toho nebohého chlapce s havraními vlasy šokem zkolabovat na zeď. Rozhodl se ukončit to v dobrém. Gustav se upřímně zaculil a natáhl ruce, aby uhladil záhyby na Billově košili. Přejel po nich dlaněmi a také upravil límeček, takže během okamžiku Bill zase vypadal jako ze škatulky.
„Dobře, dobře,“ pronesl a zatahal za černovláskovu košili, aby ji správně napjal. „A nyní… Bille, nezapomeň na náš malý rozhovor, dobře?“ poznamenal s tajnůstkářským zazubením a odkráčel z místnosti, aniž by si počkal na odpověď.
Bill znovu nalezl schopnost dýchat a potřásl hlavou, zatímco sledoval Gustava vycházejícího z pokoje. Kdyby Bill znal filmy z budoucnosti, pak by si teď připadal jako po rozmluvě s Kmotrem. Ale jelikož pocházel z počátku dvacátého století, jenom stál na místě jako přikovaný a vyděšenější než za celý dosavadní sedmnáctiletý život.
Polkl a snažil se v mysli přežvýkat rozhovor s Gustavem, zatímco vyšel z pokoje. Nepřál si nic jiného, než právě teď spočinout v Tomově náruči.
autor: Izzap
překlad: Allka
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 17
No bezva, Gustav tam ještě chyběl… Jako by už Bill neměl dost jiných problémů… Aspoň že se s Florence shodli na tom, že o tu svatbu ani jeden z nich nestojí. Spolu snad získájí nějaký čas, aby Bill přišel na to správné řešení… 🙂
Díky za překlad
Heh, Gustav v minulosti… no pani. Kazdopadne me tesi, ze Florence neni nadsena. Jen si rikam, ze jestli se do Billa omylem zamiluje, bude to prusvih. Snad ne, snad ma rozum 😀 a je na muznejsi samecky xD
Dekuji za preklad ^^
Ti rodiče v minulosti bývali fakt děsní… To je fakt vůbec nezajímalo, jak se cítí jejich děti? Je fakt,že by se takoví našli i v dnešní době… Ach jo, alespoň že Bill s Florence maji prozatím jasno!
A ten Gustav, ten tam fakt chyběl… 😀
Díky za překlad! 🙂
Uff, chviličku mě přepadala panika, že by se Florence mohla Billovi zalíbit. 😀 Když na ní z prvu tak koukal a obdivoval ji, tak jsem se fakt bála, že se v Billovi objevila nějaká neznámá touha po slečnách! 😀 Naštěstí jej brzy na to napadaly myšlenky na Toma, takže jsem se uklidnila a pak jsem si jen užívala to, že Bill na Toma myslel po celý večer. 🙂 Ačkoliv je mi opravdu líto, že je Billdo něčeho takového nucený a prostě nemůže zůstat s Tomem hned. 🙁 Úplně špatně se mi čte to, jak se oba dva trápí a nemůžou s tím nic udělat, nemám to ráda. 🙁
Jediné, co mě tak těší je to, že ani Florence se zatím moc nechce vdávat, i když je fakt, že se začínám bát, že dříve nebo později Billovu kouzlu podlehne a co pak? Gustav pak bude chtít ublížit Billovi a budu prostě jen doufat, že se mu to nepovede. Ach jo, fakt doufám, že tohle neskončí nějak katastrofálně, ale že se Bill ztratí tím, že bude s Tomem!
Po pravdě mi Tom v tomhle díle chyběl. 😀 Byla bych nejraději, kdyby byli kluci už jen pořád spolu, Bill na nic nečekal a změnil minulost tím, že uteče za Tomem do budoucnosti hned! 😀 No, na tohle všechno si budu muset pravděpodobně ještě chvíííli počkat. 🙂
Moc děkuji za překlad! 🙂
Ještě že se Bill z Florence dohodli a jsem zvědava co tím Gustav myslel.
Až ma zamrazilo keď Bill hodnotil krásu svojej snúbenky. Ale on len hodnotil estetickú stránku našťastie:) a som rada, že u Florence je to podobné. Gustav ju ochraňuje, ale kľudne dovolí rodičom aby ju ponúkali ako kobylu:/ Teším sa už na kapitolu keď bude Bill zase s Tomim:)
Ďakujem za preklad:)