Me, Myself and Romeo 60.

„Klid, Tome.“ Petova dlaň spočívá na mém rameni, zatímco se na mě povzbudivě usmívá. Klid, klid. Jemu se to hezky povídá! Jak mám být asi klidný, když nevím, co mě za pár minut čeká. Ačkoli na druhou stranu, asi musí být taky nervózní. Čeká ho setkání s lidmi, které doteď znal jenom z vyprávění. Pokud jsem správně pochopil, Bill je nikdy neseznámil, přestože sám se s nimi stýkal, dá se říct, pravidelně. Čert ví proč. Jestli Pete nechtěl, nebo to bylo z bratrovy iniciativy, se asi jen tak nedozvím.

Právě Bill je další věc, co mě, velice mírně řečeno, děsí. Ač jsem věděl, že „staré časy“ znamenaly a zřejmě stále znamenají nás čtyři, vůbec jsem si nepřipouštěl, že by se tu mohl objevit. Došlo mi to teprve před pár minutami. Přesněji řečeno ve chvíli, kdy jsme vystoupili z auta. Na jednu stranu jsem opravdu rád, že tu se mnou Pete je, protože pochybuji, že mě Gustav bude chtít sprovodit ze světa hned před dvěma svědky. Jeho přítomnost mě tedy tak trochu uklidňuje a dodává malou dávku naděje, že bych z toho mohl vyváznout živ. Na druhou stranu by možná pro nás oba bylo lepší, kdyby zůstal doma. Obzvláště pak tehdy, naplní-li se moje můra a zjeví se tu dvojče. Živě si dovedu představit jeho reakci, kdyby spatřil svého ex, jak stojí vedle mě a čeká na naše přátele. Nevím, jak dalece jsou Gustav s Georgem obeznámeni s jejich vztahem, ale z toho, co by diva ztropila za scénu, by se nejen dovtípili toho, co bylo mezi nimi dvěma, ale i toho, co by se v zájmu široké veřejnosti neměl dozvědět nikdo.

Jak si tak v mysli vytvářím katastrofické scénáře a představuji si Billa rozhodujícího se, zda má prvně zabít mě, nebo Peta, zahlédnu na parkoviště vjíždět Georgovo auto. V ten moment se můj srdeční tep ještě o něco zrychlí, a když vůz zastaví a já spatřím vystupovat nejen našeho Hagena, jak mu stále přezdívám, ale i Gustava, instinktivně se přisunu více k Petovi. Tomu to samozřejmě neunikne, ale přejde to bez jediného komentáře, jen se lehce pousměje, čímž mi chce zřejmě naznačit, že to bude v pohodě.

Neunikne mi ani to, že si Géčka vymění tázavé pohledy, když zaregistrují nejen mou maličkost, ale i doprovod. Jaksi jsem jim pozapomněl sdělit, že nepřijdu sám. S největší pravděpodobností čekali po mém boku někoho jiného… S každým dalším krokem, kterým se přibližují k nám, jsem nervóznější a nespouštím oči z Gustava. Snažím se tak rozpoznat, jak je naladěn a odhadnout, co bych si mohl vyslechnout.

„Nazdar!“ Zahuláká Georg už zdálky, a zatímco Pete mu pozdrav opětuje, já se zmůžu jen na chabé zamávání. Oba se zastaví asi půl metru od nás, přičemž Gustav je mi o něco blíže než druhý bývalý kolega. Chvilku setrváváme v nesmírně trapném tichu, dokud je neprolomí právě bubeník.

„Co je, Tome?“ Plácne mě po zádech, až sebou trhnu a vyjeveně na něj zůstanu civět, čímž všem třem způsobím menší záchvat smíchu, který jen umocní jeho další poznámka o tom, že dřív jsem býval mnohem hovornější. No, on mi taky dřív nechtěl zpřerážet kosti… Vypadá to však, že se smiloval a dopřeje mi ještě pár minut na tomto světě. Jak velkorysé!

„Nepředstavíš nás?“ Vybídne mě Georg, který těká očima ze mě na Peta a zřejmě se snaží zjistit, koho jsem si to s sebou přivedl. Pohledem se omluvím svému doprovodu, do jaké trapné situace jsem ho dostal, ale nepatrné zavrtění hlavou z jeho strany beru, jako že si z toho nemám nic dělat.

„Jasně,“ konečně se vzpamatuji z prvotního šoku a zmůžu se na slovo. Než se vrhnu na seznamovačku, odkašlu si. „Tohle je Hagen, sorry Georg a to,“ ukážu prstem na Juschtela, který se prakticky vůbec vzhledově nezměnil, snad jen o pár let zestárl, „to je Gustav.“

„A?“ Pobídne mě jmenovaný a já okamžitě spolknu štiplavou poznámku, kterou jsem měl na jazyku, a sice tu, že bych se k tomu dostal i bez něj. Zatím vypadá docela mile, takže ho nebudu zbytečně dráždit.

„Tohle je Pete,“ spočinu mu rukou na zádech, „můj…“ Okamžitě se však zarazím, protože nevím, jak jim ho představit. To jsem nemohl zůstat jen u jména? Teď na mě všichni zírají a čekají, co ze mě vypadne. Copak já vím, jak jej nazvat? Měl bych to vědět, ale mám ve svých citech zmatek. Kamarád, jako jsou pro mě oni dva, není, ale za partnera jej taky nepovažuji. Pete naštěstí zareaguje pohotově a vysvobodí mě z toho, do čeho jsem se sám dostal.

„Tomův kamarád.“ Objasní jim, kdo je, a s oběma si postupně potřese pravicí.

„Tak jdeme nebo co?“ Zavelí Georg a jako první vykročí kupředu, zatímco já zůstanu stát na místě, a přestože jsem chtěl otázku, která se mi dokola honí hlavou, spolknout, vyslovím ji nahlas.

„To jsme už všichni?“

„Ještě někoho čekáš?“ Gustav se na mě nechápavě zahledí přes skla brýlí a poté si vymění pohled s Georgem, kterému takřka ihned dojde, kam jsem svým dotazem mířil.

„Bill nepřijde.“ Hádám, že všichni slyšeli tu ránu, jak se mi ze srdce odvalil obrovský balvan. Žádné hysterické scény, žádné výčitky, žádné obviňování. Nic. Žádný Bill znamená žádné problémy a hlavně žádné další bolestivé rány pro mou osobu. „A upřímně za sebe říkám, že jsem tomu rád. Když jsem mu volal, pěkně mě sjel. ‚Ty ses zbláznil, nevím, kde mi hlava stojí, a ty mě otravuješ s takovou pitomostí!'“ odcituje mi slovo od slova, jak na návrh sejít se zareagoval pan návrhář a já se neubráním pohledu na Peta, v jehož výrazu dokážu hravě rozpoznat nejen to, jak je rád, že s námi nebude trávit odpoledne, ale i to, co si o jeho chování myslí. Vůbec ho to nepřekvapilo a vlastně ani mě.

„Jsme pro něj pitomost. Rozumíš tomu?“ Dožaduje se po mně vysvětlení Gustav. Co mu mám asi tak říct? Rád bych zmírnil bolest, kterou bratr způsobil svému kamarádovi, pokud jej za něj tedy ještě vůbec považuje? Mám mu kvůli tomu začít popisovat, jak zacházel se mnou? Mám zopakovat všechna slova, která vyřkl a která se mi zabodla do srdce jako šíp? Mám do detailu vylíčit všechny pocity, které jsem dík němu měl? Mám mu říct, že ani já, Billovo vlastní dvojče, pro něj nejsem nic víc než panák na hraní? Mně ublížil mnohem víc a to snad tím nejhorším možným způsobem.

„Jak jste se vůbec seznámili?“ Zaplaťpánbůh! Zdá se, že někomu z nás došlo, že Bill nebude zrovna nejvhodnějším tématem pro konverzaci. Kdybych byl zticha a nechal si svoje myšlenky pro sebe, byl by klid. Jenže to bych nebyl já! To si můžu říkat pořád dokola. Buď zticha, Tome, buď ticho, po ničem nepátrej a nic neřeš. Ale to ne, moje huba si prostě vždycky udělá, co chce a zeptá se. Naštěstí Georg jako první usoudil, že bude lepší, když se budeme bavit o něčem jiném, ale že nezvolil zrovna šťastně, se potvrdí o pár chvil na to.

„Vlastně,“ odmlčím se a mrknu na Peta, který se jen nadechne a přikývne, jakože souhlasí, abych řekl, díky komu se my dva známe. To jsme si moc nepomohli. Vlastně je to, jak se říká, z bláta do louže. „Přes Billa. Pete totiž…“ A teď co? ‚Milý Gustave a milý Georgu, Pete totiž spával s mým bratrem a já jsem ho ze začátku nesnášel, protože jsem do Billa zamilovaný a žárlil jsem. Z toho důvodu se ze mě taky mimochodem před pár lety stal notorik. Pete a brácha se pak k mé nesmírné radosti rozešli a v posteli jsem jej nahradil já. Jenže ani má osoba Billa dlouho nebavila, takže mi vyrval srdce z těla, pošlapal je a mezi námi je konec. A s Billovým ex, tady s Petem, spolu teď tak trochu randíme. Ale v podstatě jsme normální.‘. Kdybych tohle na ně vybalil, tak v lepším případě skončím tam, odkud jsem se před pár měsíci vyhrabal. Akorát bych tam nenastupoval jako alkoholik, ale jako blázen. Naprostý šílenec. Horší varianta, tedy jak se to vezme, by byl kriminál. A to jsem, pěkně prosím, vynechal tu část, kdy by o mně nabyli dojmu, že jsem schizofrenik, protože v jedné chvíli sám sobě tvrdím, že Billa nechci ani vidět, neuplyne však ani minuta a už fňukám a přeji si, aby tohle byl jen sen, ze kterého se probudím a u sebe budu mít spokojeně oddechujícího Billa s pažemi ovinutými kolem mého těla…

„Býval jsem tváří společnosti pana Kaulitze,“ promluví můj duchaplnější společník a maličko mě zarazí to formální oslovení. Naznačil tím, že nechce být více spojován s jeho osobou. „I po skončení smlouvy jsem s ním čas od času spolupracoval, pokud mě oslovil, takže jsme na sebe s Tomem párkrát narazili. Pak jsme se úplnou náhodou potkali na jedné after party, ale to už jsem pracoval pro někoho jiného.“ Pete si tak trochu poupraví verzi toho, jak nás osud svedl dohromady. Vynechá všechno, co by těm dvěma mohlo přivodit srdeční kolaps, a jak to odvykládá, nenápadně na mě mrkne. Kdybych neznal pravdu, tak bych mu to snad i sežral. Vypadal tak přesvědčivě a klidně. Jistě musel nesčetněkrát odpovídat na nepříjemné otázky, stejně jako my v době naší slávy, ale zatímco já už dávno vypadl ze cviku, Pete v tom umí chodit parádně. Vůbec se nenechal rozhodit.

„Takže ty jsi…?“

„Jsem,“ odsouhlasí Gustavovu nedořečenou otázku a pobaveně se zasměje nad Juschtelovým podiveným výrazem, když si uvědomí, kdo to vlastně před ním stojí. On totiž, pokud Pete zrovna nekráčí po přehlídkovém molu, nebo nehledí do objektivu fotoaparátu, nevypadá jako model nebo spíše to, co si někteří lidé pod pojmem model představují. Spíš působí jako mladý muž, co se o sebe stará nebo lépe řečeno, co o sebe velice dbá. Mně osobně se tenhle Pete líbí víc než ten, co se na mě občas dívá ze stránek časopisů. Já vím, okřiknu hlas ve své hlavě, který mi připomene, jak jsem mu říkával. Ken, partner dokonalé panenky Barbie. Jenže tenkrát a dnes je něco úplně jiného. V době, kdy tvořili s Billem pár, mi pil krev jen svou pouhou existencí. Nyní jsem však schopen vnímat jej a vidět tak víc. Tento Pete je mi zkrátka bližší, je jaksi lidštější.

„Říkal jsem si, že jsem tě už někde viděl.“ Konstatuje víceméně pro sebe Georg a nepřestává si můj doprovod zvědavě prohlížet.

„Hagene,“ záměrně ho oslovím přezdívkou, co tolik nesnášel, „nechceš nám snad začít tvrdit, že čteš módní magazíny? Nebo mi snad něco uniklo?“ Nakloním hlavu na stranu a čekám, až mě nějak utře, jak to dělával předtím. Docela mi to naše dávné požďuchování schází. Zrovna před pár dny jsem sentimentálně vzpomínal, jak jsme si jeden druhého ustavičně dobírali a snažili se ho co nejvíc cool způsobem usadit. Georg však zklame, dočkám se jen rádoby varovného pohledu a chabého „blbe“. Asi fakt stárne. I kdyby mi přísahal na nevím co, za nic na světě bych mu nezbaštil, pokud by se mi snažil namluvit, že se z módy stalo jeho hobby. To zrovna! Komukoli jinému bych po chvilce přesvědčování uvěřil spíš než jemu.

***

„Absi,“ pokusím se odstrčit psa, který si zřejmě usmyslel, že přes něj se do předsíně prostě nedostaneme. Lehl si mezi dveře a odmítá vstát. Asi má chudák strach, že mu zase vezmu roha a nechám ho tu samotného. Původně jsem při návratu čekal, že bude skákat radostí, štěkat a vrtět ocasem, ale to jsem se přepočítal. Můj pes je totiž unikát. Sice se přišel podívat, kdo že to k nám leze, ale jakmile mě spatřil, sebral se a zmizel. Záhy jsem ho našel nasoukaného pod kuchyňským stolem a nehlo to s ním ani tehdy, když jsem si klekl na zem a pokoušel se jej k sobě přivolat. Jo, náš host, ten na tom byl lépe. U něj Absi využil chvilkové nepozornosti a na uvítanou mu olízl celou tvář. Není divu, Pete ho tu nezamkl a nevyrazil do terénu bez něho.

„Trucuje, no.“ Blonďák si klekne vedle ležícího psa, skloní se k němu, a zatímco ho drbe za ušima, tlumeným hlasem k němu promlouvá. „Však už jdu a budeš mít pánečka jen a jen pro sebe.“ Podle Absiho reakce soudím, že mu jeho páneček může být ukradený. Provinil ses, Tome, a budeš pykat. Tak nějak jeho přístup chápu. A to se říká, že ‚jaký pán, takový pes‘, u nás to rozhodně neplatí. Aby tahle slova platila, musel by být Absinthův pán Bill. Nevím, jestli je vůbec možné, aby pes odkoukal něco od člověka, ale působí to na mě tak, že Absi se něčemu od mého bratra během té doby, co u nás pobýval, přiučil. Trucování a vyčítavé pohledy zvládají oba dva na výbornou.

„Ono ho to přejde,“ překročím psa a pobídnu Peta, aby udělal totéž, jinak se odsud nehneme.

„Ještě jednou dík, že jsi tam se mnou dneska šel. Vážím si toho.“ Když Peta pozoruji, jak se obouvá, asi po padesáté vyslovím slova díků, že se „obětoval“ a vyrazil se mnou na sraz s Géčky, který jsem si přes počáteční obavy fakt užil. Skoro ani nedokončím větu, když ke mně vzhlédne a zatváří se, jako že to nebyl žádný problém. Vím, že možná ne, ale přesto jsem vděčný, že tam byl. Jeho přítomnost mě uklidňovala, povzbuzoval mě byť jen pohledem, a hlavně mi pomáhal z nepříjemných situací, do kterých jsem se sám dostával. Jedním mě však naštval, a taky mu to hned řeknu, i když ne přímo: „Stejně to byla náhoda.“

„Co jako?“ Zeptá se, když se narovná a začne se prohlížet, aby zjistil případné nedostatky.

„Žes vyhrál. Měl jsem pomalejší motokáru, jinak bych vás všechny rozdrtil.“ Prohlásím sebevědomě a založím si ruce na prsou. Jasně, že bych je dal a s přehledem, ale ti tři mi nechali tu nejpomalejší káru, takže jsem skončil poslední. Hlavně Gustav si mě pak dobíral, protože před startem jsem se nechal slyšet, že o vítězi je předem jasno. Dal mi to vyžrat pořádně.

„Aha, jasně.“ Pete kývne hlavou a nakrčí čelo. „Až se vrátím, tak si rozdáme jen my dva a pak se uvidí, kdo s koho. Bereš?“ Natáhne ke mně ruku a čeká, až ji stisknu. Nenechám se dvakrát pobízet a jeho výzvu bez mrknutí oka přijmu. Musím si přece napravit reputaci!

„Tak,“ začnu a zahledím se do jeho zelených očí. Jak já nesnáším loučení. Nikdy mi to moc nešlo a nevěděl jsem, co dané osobě říct, aby správně pochopila, jak se budu cítit, když tu nebude. Nejinak je tomu i nyní. Nakonec se rozhodnu celou situaci alespoň maličko odlehčit. „Chovej se tam slušně. Nedělej nic, co bych nedělal já…“ Při těchto slovech Pete pobaveně zvedne obočí a maličko se usměje, což mi dodá odvahu pokračovat a dokončit, co mu chci říct především.

„Dávej na sebe pozor a…“ Okamžik zaváhám, ale nakonec si jej přece jen přitáhnu k sobě, abych jej mohl pevně obejmout. Ve chvíli, kdy jej sevřu v náručí, ucítím, jak mě jeho ruce pohladí po zádech. Zatímco nasávám jeho vůni, přemýšlím, jak zformulovat další větu, kterou nakonec řeknu tak, jak to cítím. „Budeš mi chybět.“

„Ty mně víc, Tomi.“ Přestože mu nevidím do obličeje, řekl bych, že mu mnou vyřčená slova vykouzlila úsměv na rtech. Ačkoli přesně nedokážu pojmenovat, kým pro mě Pete je, jsem si jist, že ho mám rád. Ne tak, jak by si přál. Toho prostě zatím nejsem schopen, ale určité city k jeho osobě chovám. Když se ode mě odtáhne, dělí nás jen nepatrná mezera, naše oči na sebe hledí a já dokážu v jeho pohledu vyčíst, po čem teď touží, ale nejde to. Nedokážu to. Něco uvnitř mě mi brání v tom jej políbit, proto kontakt na kratičký okamžik přeruším, udělám krok vzad, a když na něj znovu pohlédnu, věnuji mu alespoň úsměv. Dnes ode mne víc čekat nemůže.

BILL

„Sakra,“ procedím skrze zuby, když přehlédnu poslední schod a tak tak udržím rovnováhu. Ještě se tady zabiju! To je poslední, co by scházelo. Šílená cesta sem, neochotný personál na hotelu a řidič, co mě sem vezl, byl neskutečně vlezlý. Místnost už je zaplněna lidmi a nikdo si mě moc nevšímá, což je taky dobře. Aspoň neviděli moje antré a taky můžu v klidu zjistit, kdo tu je a kdo měl smůlu a nedostal se mezi elitu. Jako první si všimnu drbny Beatrice. Ta aby někde nechyběla! Baba zvědavá. Hádám, že se na mě co nevidět pověsí a bude se ze mě snažit vytáhnout, co je u mě nového. Když se podívá mým směrem, přestanu se šklebit a zvednu ruku, abych jí aspoň zamával. K mé radosti mi toto gesto pouze opětuje a vrátí se zpět k hovoru s fotografem Pierrem, čímž mi dovolí pokračovat dál ve zkoumání hostů.

„Tak jsi tu nebo nejsi?“ Zašeptám a očima hledám v davu osobu, kvůli níž jsem tady především. Přece tu nebudu jen tak stát, popíjet šampaňské, tlachat o ničem nebo naslouchat konverzacím ostatních. To zrovna! Když už jsem tady, tak z toho chci vytěžit maximum. A to taky udělám! Jenže to bych prvně musel dotyčného najít. Jestli tu není a já se takovou dálku táhl zbytečně, tak se asi zblázním. Několikrát se otočím kolem dokola, oplatím úsměv těm, kteří mi jej na dálku věnovali, a dál hledám.

„Tady tě mám,“ srdce mi poskočí radostí, když mé pátrání dospěje ke zdárnému konci. Já to věděl! Přece jen ta cesta stála za to. Teď se jen držet plánu, nenechat se nijak rozhodit a možná co nevidět budu slavit velký triumf. Se sebevědomým výrazem a vítězným úsměvem vykročím směrem k osobě, jež je prozatím ke mně otočená zády a nemá ponětí, že co nevidět opět staneme jeden druhému tváří v tvář…

autor: LadyKay