autor: LadyKay
Naposledy potáhnu z cigarety, než ji típnu v popelníku, a zadívám se před sebe. Poslední dva dny jsem celé strávil na tomto místě, na které jsem dorazil hned ráno a opouštěl jsem je až v noci jako poslední. Vůbec mi nevadilo, že všichni odešli a já tu zůstal úplně sám. Vlastně ne tak docela sám, byl tu se mnou Absinth, ale ten stejně podřimoval u mých nohou, takže mě nijak nemohl rušit. Mohl jsem tedy sedět a v klidu rozjímat a hlavně vzpomínat na časy dávno minulé. Je to zvláštní. Někdy mám pocit, jako by to bylo včera, jindy mi to připadá jako věčnost od chvíle, kdy jsem vůbec poprvé jako malý kluk prošel dveřmi skutečného nahrávacího studia. I dnes ve mně pobyt v něm vyvolává pocity totožné s těmi, které se odehrávaly uvnitř malého Toma plného snů a velkých očekávání. S úsměvem vzpomínám, jak jsem se pokoušel být děsně nad věcí, a přitom se mi chtělo ječet radostí. Přál jsem si na všechno sáhnout, prohlédnout, zjistit, co k čemu přesně slouží.
Vybavuji si i to, jak jsme všichni do jednoho první týdny chtěli neustále pracovat na albu, protože jsme se nemohli dočkat dne, až vyjde a my je budeme držet v rukou. Ti, kteří nás tenkrát vzali pod svá křídla, si nás dobírali tím, že by je zajímalo, jak dlouho nám to nadšení vydrží. Upřímně? Nikdy nás neopustilo, i když jsem měl dny, kdy jsem chtěl kytarou praštit, všechny poslat k čertu, sebrat se a vypadnout, neboť mi lezli na nervy. Hlavně David a jeho ‚dobré, Tome, ale sjedeme to ještě jednou‘. Nesnášel jsem, jak mě upozorňoval i na ty nejmenší nedostatky, jak mi pořád radil, co udělat lépe. Kdyby jen věděl, kolikrát jsem jej za tu dobu proklínal a kolikrát jsem si říkal, jak ho nenávidím! Dnes jsem mu vděčný. Vím, že to s námi se všemi myslel dobře a chtěl nám pomoci. Proto vedl ty své chytré řeči, které dnes s odstupem času dokážu ocenit, přestože tenkrát jsem si přál, aby už jednou provždy sklapl.
Včera během nahrávání jedné písně, kterou jsem víceméně napsal sám a jsem za to na sebe fakt hrdý, jsem si uvědomil, že nejsem o moc lepší než Jost. Dokonce jsem se přistihl, že opakuji jeho slova. Že to postřehl i Pat, mi bylo jasné, když jsem se na něj podíval. Nebylo třeba, aby cokoli řekl, ty cukající koutky a pohled stačily.
Doufám jen, že mě děcka mezi sebou netitulují tak jako kdysi já jeho. Moc bych za to ale nedal. Určitě si na mě minimálně jednou zanadávali. Na druhou stranu mají ale kliku, že z bratrů Kaulitzových jsem já ten menší perfekcionista. Kdyby tu byl Bill, to by byla teprve vojna. Můj bratr je totiž rozený generál, ačkoli by to do něj ten, kdo jej nezná, nikdy neřekl. Když si jen vzpomenu, jak nás buzeroval. A to jsme byli jeho kolegové! Sotva jsme si chvilku sedli a o něčem se začali bavit, hned stál u nás a remcal, že takhle se nikam nedostaneme. Přestože sám na žádný nástroj pořádně neuměl, měl tendenci kecat nám do toho, jak hrajeme.
Živě si vzpomínám, jak mu Georg jednou ve vzteku vrazil do ruky svou milovanou baskytaru se slovy, ať mu to teda předvede, když je tak chytrej a myslí si, že to dovede zahrát líp. Jasně že Bill nezačal hrát. Kdepak. Georgovi s klidem vrátil basovku a s úsměvem na rtech mu oznámil, že on má přece na práci mnohem důležitější věci, než ho učit na ni hrát. Po těch slovech se otočil na patě, vítězným krokem opustil místnost a milého Hagena tam nechal stát s pusou dokořán. Gustav občas z legrace říkal, že Bill je typ na zabití a v tom mu musím dát zapravdu. Jeden jako druhý jsme ho měli rádi, a protože byl nejmladší, cítili jsme, hlavně tedy já, potřebu jej chránit. Sem tam se ale naskytla chvíle, kdy bychom mu s chutí zakroutili krkem. Na rozdíl od nás by ho děcka nemohli poslat do prdele, podle mě by si to ani neriskli. Abych pravdu řekl, poslat Billa někam vyžaduje dost odvahy, protože sotva to vyslovíte, už toho litujete. Buď řve jak pominutý, dokud vás neuřve a vy hádku s ním nevzdáte, nebo se urazí a vy za ním pak chtě nechtě přilezete s prosíkem. Museli by být zticha a nadávat mimo.
„Rozjímáš?“ Nad hlavou se mi ozve Patův hlas, který se zřejmě rozhodl vyrazit se podívat, kam jsem se to zašil. Na položenou otázku odpovím jen kývnutím hlavy a dál pozoruji Absiho, jak se válí v trávě. Co mu vlastně chybí? Mám ho rád, ven ho vezmu, nažrat dostane, spát může, kdy se mu zlíbí. A jak vidím, ke štěstí mu stačí opravdu málo.
„Sere mě to,“ spíše šeptem přiznám to, co mě několikrát napadlo, ale nikdy jsem to před nikým nevyslovil nahlas. „Posral jsem to, Pate.“
„Tome…“
„Ne, je to moje vina.“ Umlčím jej a navážu s ním oční kontakt. Nechci, aby mě chlácholil, nebo mi tvrdil, že se to mohlo stát i tak. Uvnitř cítím, že kdybych nezačal s pitím, byli bychom pořád tady. Třeba bychom měli méně fanoušků, nehráli bychom před vyprodanými halami, ale stále bychom fungovali jako skupina a dělali to, co nás naplňovalo a dělalo radost nejen nám, ale věřím, že i druhým. Vlastně bych strašně rád slyšel, jak by zněly písně, které bychom složili dnes. Rád bych se zaposlouchal do textů, kterými by je Bill opatřil. Zajímalo by mě, jaké videoklipy bychom pro ně natočili. A zrovna tak bych si rád poslechl to, co na ně říkají fanoušci. Jenže to se bohužel nikdy nedozvím…
„Pohřbil jsem nejen svůj, ale i jejich sen. To mě na tom štve nejvíc.“ S těmito slovy vstanu, čímž automaticky přitáhnu Absiho pozornost, který mě zprvu jen vleže na břiše pozoruje, avšak během několika sekund se ke mně přiřítí, opře se mi předníma packama o břicho a dožaduje se toho, abych jej drbal za ušima. „A oni mi to odpustili. Všichni.“ Dojímá mě, že láska ke mně v nich byla silnější než vztek a zklamání. A třebaže to Gustavovi trvalo déle, i od něj jsem se dočkal odpuštění. Jsem mu za to nesmírně vděčný a šťastný, že mě nevyškrtl ze svého života, přestože mohl a já bych se mu nemohl divit. Neudělal to, což mi potvrdilo, že naše přátelství je opravdové a překoná všechno.
„Můj příběh muzikanta skončil, ale uvnitř čeká někdo, komu ten jeho teprve začíná.“ Mrknu na něj a přece jen se mi podaří usmát se. Čekám, až se ke mně připojí, abychom se vrátili k našim svěřencům. Sice už nemůžu vystupovat na prknech, která znamenají svět, ale mám to štěstí, že mohu někomu dalšímu pomoci na výsluní a proměnit tak jeho sen ve skutečnost.
„…dej to zpátky, Vinci.“ Uslyším Taru, když se blížíme ke dveřím místnosti, kde všichni sedí. „Tady mu to šíleně sekne! Že jo?“ Rozplývá se jediná dívka ve skupině pravděpodobně nad nějakým klukem a dožaduje se souhlasu od Tima, nejtiššího článku jejich bandy. Ten se zmůže jen na rozpačitý úsměv nebo pokus o něj a pokusí se vyvléct z jejího sevření.
„Komupak?“ Pat se zastaví na prahu a se smíchem pozoruje dívku nalepenou na bubeníkovi Vincentovi, který v ruce drží iPad a protáčí očima, kdykoli Tara vydechne nad krásou svého objevu. Jen co Patrick vysloví otázku, vytrhne svému kolegovi iPad z ruky a zamíří k nám.
„Tara se nám zamilovala.“ Neodpustí si Michael poznámku a napodobujíce Tařin hlas pronese: „Když on je tak úžasnej!“
„A to jsem si myslel, že miluješ tady našeho Toma.“ Přidá se Vinc, ukáže na mě a drcne do Mikea, který se chechtá jak blázen. A je to tady zase! Holt ses, Tome, radoval předčasně, když jsi věřil, že dneska se žádných narážek nedočkáte.
„Kreténi.“ Tara se na ně otočí a hádám, že ti dva mají kliku, že je nedokáže pohledem zabít. Jistě by to udělala. Všiml jsem si jejího zájmu o mně, ale předstírám, že o ničem nevím. Už takhle si ji její kamarádi a kolegové ustavičně dobírají. Momentálně ji však mnohem víc zajímá jiná osoba, jejíž identita je nám vzápětí odhalena.
„Billovi přece,“ přistrčí Patovi iPad před obličej a začne opěvovat osobu mého dvojčete. Přestože jsem chtěl zamířit ke klukům a sednout si za nimi, což by bylo ze všeho nejlepší, udělám pravý opak. Přes Patrickovo rameno se zadívám na nejnovější fotografii bratra a v tu ránu mě bodne u srdce.
„Kdy přijde?“ Vyrukuje na mě s otázkou Tara. Marně jsem doufal, že zapomněla. Pamatuje si moc dobře, co jsem jí slíbil, a chce znát odpověď.
„Ještě jsem s ním nemluvil,“ odvětím a natáhnu k ní ruku, „můžu?“ Jsem beznadějný případ. Sám sebe zcela vědomě a dobrovolně týrám. Měl bych prostě odvrátit zrak a ne se dožadovat, aby mi iPad půjčila.
„Je jich tam víc.“ Oznámí mi a předá mi Vincův iPad, bez kterého se ten kluk nikam nehne. Podle mě s ním snad i spí. Čekám, že se Tara vrátí na své místo, ale ne. Postaví se vedle mě a má v úmyslu kochat se se mnou. Od Tima se toho sice nedočkala, ale já jí musím dát zapravdu. Billovi to opravdu neuvěřitelně sluší, když tedy pomineme ten jeho ohoz. Ten je příšerný! Má na sobě oblek, který by ještě vypadal normálně nebýt té košile pod ním. Nečekal jsem, že se mu to povede. Ale právě se mu podařilo překonat tu odpornou košili, co na sebe tenkrát navlékl. Tamta totiž měla jen fiží pod krkem, tato má nejen to, ale i rukávy zakončené volány nebo co to je a ten vzor je naprosto otřesný! Vypadá jak z filmu pro pamětníky a ani tam jsem nic tak strašného neviděl. Jestli tohle je kousek z jeho připravované kolekce, tak se obávám, že bratříček zkrachuje. Normální jedinec by si to na sebe nikdy nevzal a jen naprostý magor by za tenhle hnus zaplatil ty prachy, co si Bill za své modely účtuje.
„Ježiš, to je zas ta baba,“ vyjeknu a leknutím sebou trhnu. Na další fotografii je Bill totiž zvěčněn s kámoškou Viv. Familiérně se k ní tiskne a dává světu na odiv svůj perfektní chrup. Ta ženská snad vypadá ještě hůř než v mých vzpomínkách, a mou domněnku, že je šílená, potvrdí skutečnost, že má na hlavě přidělané malé rohy.
„Vivienne Westwood. Neznáš ji nebo co?“ Tara si mě prohlédne od hlavy až k patě a moc bych za to nedal, že jsem v jejím hlase zaslechl opovržení. Hm, to u ní sakra rychle klesám! Od obdivných pohledů, letmých úsměvů a rádoby náhodných doteků jsem to dopracoval sem.
„Znám osobně. Bohužel,“ zamumlám a chci jí začít vyprávět o tom, jak mi Bill svou kámošku nadšeně představoval, ale najednou se zarazím. Místo toho se otočím na Taru, abych se jí zeptal: „Jak jsou ty fotky staré?“
„Jsou z páteční noci. Tu akci pořádala přímo ona a byla určena pro úzkou společnost lidí, co dělají v její branži. Westwoodová prý velmi pečlivě vybírala, koho pozve a koho ne. Ale to máš všechno v tom článku.“ Když dokončí větu, chce mi iPad vzít zřejmě za účelem, aby mi našla text, o kterém mluví.
„To ne,“ zakňučím při pohledu na další z fotek. Nepotřebuji si nic číst, vím už dost. Když uvidím další osobu, kterou fotoaparát zachytil ve společnosti mého sourozence, zatmí se mi před očima. Nemůžu uvěřit tomu, nač se právě dívám. To přece nemůže být pravda! Dva okouzlující mladí muži, stojící těsně blízko sebe hledí do objektivu fotoaparátu. Když si navíc všimnu toho, že jej Bill dokonce drží kolem pasu, bodne mě u srdce. To jej proťal osten žárlivosti a otázkou je, na koho přesně v tento okamžik žárlím. Jestli na Billa, nebo spíš na Peta. Nechápu, jak to mohl udělat… Jak mi to mohl udělat?! Před Gustavem a Georgem se tvářil, že Billa vůbec nezná, se mnou o něm prakticky nemluví, a když už na něj přijde řeč, tak dělá, že je mu to neuvěřitelně proti srsti. A pak si s ním dá rande v Londýně a klidně se s ním nechá vyblejsknout na památku. Může si tu fotku nechat zarámovat anebo bych to mohl pro něj udělat já. Doufám, že si to v jeho přítomnosti aspoň pořádně užil! Bohužel musím dát zapravdu Billovi, ač opravdu nerad. Kdysi mi mezi řečí řekl, že modelky a modelové jsou pro svou kariéru leckdy ochotni udělat cokoli. Jak vidím, nelhal…
BILL
Neubráním se a musím sám sobě zatleskat. Tohle se mi opravdu povedlo a dopadlo to ještě lépe, než jsem očekával. Když hledím na fotografii, na které nás pohotový paparazzi zachytil, mám sám ze sebe radost, jak geniální jsem. Nikdo by nepoznal, že mezi námi panuje nevraživost. Ještě že jsem jej v poslední chvíli chytil kolem pasu. Sice mě to stálo krapet přemáhání, ale jen to snímku dodalo na věrohodnosti. A ten titulek pod ním to akorát vylepšil! ‚Copak se to tu děje? Slavný módní návrhář Bill Kaulitz přistižen ve společnosti modela a svého expřítele Peta Maciejewskiho. Že by opravdu stará láska nerezavěla?‘ Jak jindy bulvár nesnáším, tak dnes jim děkuji. Navíc se neomezili na pouhý popisek, rovnou nám věnovali i krátký článek, ve kterém nejen zrekapitulovali naši spolupráci a vztah, ale dedukují, jak to mezi sebou máme teď. Tohle až uvidí Tom, tak s milým Petem vyrazí dveře a já se hošánka jednou provždy zbavím. Fotky nás dvou pravděpodobně obletěly celý svět, noviny od sebe vzájemně přebírají „zaručené“ informace a vzhledem k tomu, že se tomu parchantovi poslední dobou hodně dařilo a moje jméno stále hodně znamená, budou nás skoro všichni řešit. K uším a hlavně k očím mého dvojčete se to dostane. Dříve nebo později.
„Tobě přeskočilo nebo co?“ Odstrčí mě od sebe Pete a hádám, že kdyby kolem nás nebylo tolik lidí, s chutí by mi jednu vrazil. Jenže si to nedovolí. Poškodil by tím nejen mě, ale i sám sebe.
„Vůbec ne. Naopak.“ Odvětím a zazubím se na něj. „Užitek z toho budeme mít oba.“
„Užitek?“ Vyjekne a vypadá, že to s ním každou chvíli sekne. No žádná škoda by ho nebyla a mně by tím jen prokázal službu a ušetřil práci. „Co to meleš? Jaký bych z toho asi já mohl mít prospěch?!“
„Reklama je reklama. Ještě dneska ty fotky jsou na netu, Petee.“ Oslovím jej zdrobnělinou a v duchu si představuji foto nás dvou na titulních stránkách bulvárních plátků. Krása!
„Ty jsi cvok, Bille.“ Zavrtí hlavou. „Nejprve mě odkopneš, uděláš ze mě psychopata. Teď se tu po mně sápeš a čekáš, že ti někdo uvěří, že…“
„Nesápal jsem se,“ vyvedu jej z omylu. „Jen jsem tě objal kolem pasu a věř mi, že nic příjemného to pro mě nebylo.“ Pokud se domnívá, že bych si s ním něco začal, je vedle. Hnusí se mi a nejraději bych ho sprovodil z tohohle světa, ale neměl jsem na vybranou. Pokud chci dosáhnout svého, tak musím něco obětovat.
„Zato mně se to hrozně líbilo!“ Prskne a vzhledem k tomu, že zvýšil hlas více, než zamýšlel, se rozhlédne, jestli nás někdo neposlouchá. Má štěstí, všichni se věnují svému a my dva je pro tuto chvíli nezajímáme.
„Tím jsem si jist.“ Řeknu s naprosto vážnou tváří. Kdyby mu to vadilo, nějak nenápadně by mou dlaň setřásl. Neudělal to, stál a pózoval pro objektiv. „A víš, komu se to bude líbit ještě víc?“ Má ústa se roztáhnou do vítězného úsměvu a soudě dle jeho šokovaného výrazu, mu netrvalo tak dlouho, než se dovtípil, kam jsem svým dotazem směřoval. Všechno tohle divadlo jsem hrál kvůli jedinému člověku. Tomovi. Nesnesu vědomí, že je Pete někde v jeho blízkosti, že s ním mluví, dotýká se jej a… Na to radši nechci ani myslet.
„Tom byl, je a bude vždycky jenom můj.“ Popadnu jej za paži a pevně ji stisknu. „Nikdy, rozumíš, nikdy nebude patřit nikomu jinému. Ani smrt nás nerozdělí. Ani ona nemá tu moc.“ S každým dalším slovem mu zarývám nehty víc do paže, a přestože jej to jistě bolí, nehne ani brvou. Doufám, že mu konečně dojde, aby se mezi nás nepletl. Mohl by si to šeredně odskákat. S Tomem jsme společně přišli na tento svět a je nám předurčeno trávit chvíle na něm společně, dokud nepřijde náš čas. Společně na tomto světě, společně i na onom. Tak to má být, tak a ne jinak.
„Co uděláš, když tě neposlechnu? Znovu mě pomluvíš, nebo mě rovnou zabiješ?“ Vysmívá se mi. Má tu drzost se mi smát přímo do obličeje. Uvidíme, kdo se bude smát naposledy. Něco mi říká, že on to rozhodně nebude.
„Nehraj si se mnou.“ Zacloumám jím. Než povolím stisk, rozhodnu se jej ještě jednou varovat. Vůbec neví, koho má proti sobě a jak tvrdě dokážu hrát. Raději by se mi měl klidit z očí a dalšího střetu se vyvarovat, jinak budu muset přistoupit k něčemu drsnějšímu. „A teď vypadni.“
„Taky že jdu. Nehodlám ztrácet svůj čas s tebou.“ S výrazem největšího opovržení si mě prohlédne od hlavy až k patě. Než mi konečně zmizí z očí, upozorní mě, že Tom není hloupý a umí si na všechno udělat vlastní názor. Toho mě mohl ušetřit. Sám nejlépe vím, jaký můj bratr je, ale na rozdíl od něj vím, jak se na něj musí. Pete na mě ještě pár vteřin zírá, a když se jeho ústa naposledy otevřou, nezazní z nich nějaká „lichotka“, jak jsem očekával, jen mě na něco s prstem namířeným k mým nohám upozorní: „Jo a něco ti asi vypadlo z kapsy.“
autor: LadyKay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
No táááák, to jako vážně? 😀 Jemu něco vypadne z kapsy a ty to takhle utneš? 😀 Tohle není fér!
Doufám, že Tom bude chytrý a dojde mu, že je to další Billova past. >.<
Teda Bill je fakt magor jsem zvědava co na to Tom.
Bill je riadna potvora ale vymyslel to dobre. Ak aj Tom na Peta nebude žiarliť, určite mu bude vadiť, že je s Billom 🙂 a tak či tak sa s ním konečne rozíde. Tom patrí k Billovi to je jasné a Pet nech ide predvádzať na mólo.