pokračování
***
Další den jsem zaklepal na dveře Tomovy ložnice.
„Dále,“ ozvalo. Už zase mě napadlo, jak moc jsem postrádal bratrův hlas. Vešel jsem do místnosti.
„Ahoj,“ pozdravil jsem nesměle. Tom seděl na zemi na koberci a v klíně měl kytaru.
„Ahoj,“ odpověděl mi a zahleděl se mi do očí.
„Ruším?“
„Jo, právě zachraňuju planetu,“ ušklíbl se. Pousmál jsem se.
„Pojď sem,“ vyzval mě a poklepal na místo vedle sebe. Poslechl jsem.
Chvíli jsem jen tak seděl a nevěděl, jak začít. „Moc se omlouvám,“ vypadlo ze mě nakonec.
Tom se ke mně otočil. „Já… to asi chápu…“
„Promiň za to, co jsem řekl o Rie,“ pokračoval jsem.
„Já se ne… no, dobře, trochu se zlobím. Ale hlavně se snažím ti porozumět. Co se týče Rii… Stalo se něco, o čem nevím? Řekli nebo udělali jste si někdy něco?“ sondoval.
Zavrtěl jsem hlavou. „Nic se mezi námi nikdy nestalo. Ona je… vlastně fajn a já si o ní ve skutečnosti nemyslím, že je…“
„Nána?“ dořekl za mě Tom.
„Jo,“ přikývl jsem. „Fakt promiň, nemyslel jsem to tak. Přehnal jsem to.“
„Oukej,“ zareagoval bratr. „Ty taky promiň za nějaký věci, který jsem ti řekl… A za to, že jsem… možná neukázal tolik pochopení, co se týče toho stěhování. Snažil jsem se to s tebou probrat, ale teď mi dochází, že je to tak velká věc, že… probrat to ničemu nepomůže. Jen chci, abys věděl, že pro mě to taky není lehký.“
„Ne?“
„Jasně že ne. Co sis myslel? Nechce se mi od tebe. Vždycky jsme byli spolu.“
„Tak proč se vůbec chceš stěhovat?“ skočil jsem mu do řeči.
Tom rozhodil rukama. „Protože… Je to prostě normální. Odstěhovat se od rodiny, založit… svou vlastní. Někdy… časem… Osamostatnit se…“
„Zdravím pana průměrňáka,“ ušklíbl jsem se. „Nenapadlo by mě, že zrovna ty mi budeš jednou vykládat něco o tom, co je normální.“
„Nech toho,“ prsknul brácha, ale pak se pousmál a plácnul mě přes koleno. „Prostě bych to rád zkusil.“
„S Riou,“ hlesnul jsem.
„S Riou,“ potvrdil Tom. „Mám ji rád, Bille. Je zkrátka fajn.“
„A já…“
„Na mým vztahu k tobě se vůbec nic nemění. Jsi nejdůležitější člověk v mým životě.“
„Tak se nestěhuj,“ vyhrkl jsem. Totálně dětinsky, samozřejmě.
Tom se jen tak nějak zvláštně usmál a pohladil mě po vlasech. Přivřel jsem oči. „Mám tě nejradši,“ řekl bratr a pak mě objal.
***
„Ještě jednu vodku s džusem, prosím,“ křiknul jsem na barmana. Ten kývl a sáhl po příslušných ingrediencích pro můj drink.
Dnes večer jsme vyrazili do víru velkoměsta. Já, Tom a pár našich přátel. Od rozhovoru s bratrem už uplynuly tři týdny. Od naší promluvy jsme pro změnu trávili naprosto veškerý čas spolu. Jako by se mi Tom snažil vynahradit to svoje stěhování. Někdy mi přišlo, že se snaží, abych ho začal mít plné zuby, protože mě nenechal chvíli v klidu. Ráno mi ťukal na dveře, když jsem ještě spal, a opouštěl mě v pozdních nočních hodinách. Párkrát jsme dokonce společně usnuli na gauči při sledování filmu, pak se dalo mluvit o tom, že jsme spolu byli doslova 24 hodin denně… Každopádně… Ne, nemohl jsem ho mít dost. Nikdy. Pokud Tom měl takový plán, neměl šanci uspět.
„Hej,“ ozvalo se vedle mě. Otočil jsem hlavu, abych zjistil, že vedle mě stojí Alex. Kývl jsem a usmál se. Převzal jsem od barmana sklenici s pitím a opřel se zády o pult.
„Bavíš se?“ zeptal se Alex.
„Jo, je to tu fajn,“ odpověděl jsem. „Jak ty?“
„Dobrá párty,“ opáčil můj kamarád.
Chvíli jsme oba pozorovali cvrkot na parketu. Vyhledal jsem očima Toma. Seděl v boxu s Maxem a o něčem s ním vášnivě debatoval. Znovu se mi zavrtala do mysli skutečnost, že to nebude tak dlouho trvat a svého bratra přestanu vídat každý den. Můj úsměv povadl. Povzdechl jsem si.
„Co je?“ drcnul do mě Alex.
„Ale nic,“ mávnul jsem rukou.
„Dobře jsem si všimnul, jak jsi protáhnul ten svůj ksichtík, tak nelži.“
„Já jen… To nic, nebudeme si kazit náladu.“
„Vyklop to,“ pobídl mě Alex.
„Myslím na to, jak mi bude chybět Tom,“ přiznal jsem.
„Á, no jo, to jeho stěhování,“ přikývl Alex. „No jo… Je to divný, že vy dva nebudete bydlet spolu.“
„To mi povídej,“ trhl jsem rameny. „Nicméně takovej je život.“
„No no, to jsou mi fráze,“ bavil se Lex.
„Chce se osamostatnit a usadit – dědek jeden.“ Ušklíbl jsem se a snažil se znít pohodově Přecejen… říkat Tomovi, jak mi přesně je, bylo něco jiného, než to vytrubovat do světa. Před ostatními jsem to koulel nějak tak, že se mi bude stýskat, ale je to… normální věc.
„Tak to je trapný,“ zasmál se můj přítel. „A co ty?“ zeptal se najednou.
„Co co já?“ zamrkal jsem.
„No… Kdy si ty někoho najdeš?“ upřesnil Alex.
Pousmál jsem se. „Nevím,“ řekl jsem po chvilce.
„Já vím, že nikdo nebude jako Tom, ale…“
„Cože?“ přerušil jsem Alexe. „Jak to myslíš?“
Nijak špatně,“ zavrtěl hlavou. „Jen… Tak, že dokud je ti Tom nablízku, nikoho jinýho nepotřebuješ.“
„Jako že jsem nějakej ubožák, co visí na vlastním bratrovi, kterej mu nahrazuje vztah?“ vyštěkl jsem.
„Hele, tak se hned nečerti. Já to nemyslím špatně. Prostě k sobě s Tomem máte tak blízko, že jste donedávna nemuseli mít nikoho dalšího mezi sebou. Nic ve zlým, vážně…“
„Aha,“ kývl jsem. Alex měl vlastně pravdu. Jenže… „Ovšem kdyby to tak vážně bylo, proč by pak Tom už několik let chodil s Riou?“
„Hmm,“ zahuhlal Alex a promnul si bradu. „Tom… to změnil Už to změnil. Otázkou je, kdy to změníš ty.“
Mávnul jsem rukou na znamení toho, že můj ctěný přítel, který si očividně v nedávné době udělal doktorát z psychologie, má přestat žvanit.
Lex pobaveně zavrtěl hlavou a oba jsme zamířili k boxu ke zbytku party. Ani za nic bych Alexovi nepřiznal, že na jeho slovech něco bylo.
***
Ležel jsem u bazénu a nastavoval tělo slunci. Byl jeden z těch líných dní, kdy jsem nehodlal dělat naprosto nic. Vnímal jsem svůj dech a snažil se vypnout myšlenky, které se chtěly opět točit kolem Tomova odchodu. Zatnul jsem zuby a se sebezapřením jsem je odehnal.
Měl jsem zavřené oči, takže jsem zjistil, že Tom vylezl z vody, a když mě ohodil sprškou ze svých vlasů, vypískl jsem jako holka a zakřičel cosi o hajzlících. Bratr se jen smál. Hmátl jsem po ručníku, otřel si vodu ze slunečních brýlí a podíval se na toho narušitele klidu.
Sjel jsem ho pohledem od hlavy až k patě. Zrovna se osušil. Protáhl se a pak sáhl po tělovém mléku s UV faktorem. Trpěl utkvělou představou, že se s jeho kůží stane něco hrozného, když se okamžitě po koupání celý nenakrémuje. Přišlo mi to roztomilé. Tom si vymáčkl dostatečné množství mléka do dlaně a pak si začal přejíždět rukama po vypracovaném hrudníku. Z nějakého zvláštního důvodu jsem na něj musel zírat. Připadal jsem si na chvilku tak nějak speciální. Protože ho můžu pozorovat při takových intimních činnostech. Nebo protože o Tomovi vím všechno – že má panickou hrůzu z vysušené kůže, že má nadevšechno rád vegetariánské lasagne nebo že, ačkoliv by to nikdy nepřiznal, se mu líbí pár písniček Justina Biebera. Pak jsem si ale vzpomněl na Riu… A došlo mi, že už asi dávno nejsem jedinej.
„Copak je?“ zeptal se Tom.
„Ale nic, jen… Vypadáš jako naolejovanej kulturista pár vteřin před soutěží,“ plácl jsem, abych zahrál to svoje zírání do autu.
Tom se zahihňal a položil se na lehátko. Po chvilce se na mě otočil. „Ty tvoje fóry mi budou chybět,“ zašeptal.
Zavzdychal jsem a polknul, abych odehnal protivné štípání v krku. „Ty mi budeš chybět celej,“ hlesnul jsem a natáhl ruku, abych se mohl dotknout konečků Tomových prstů.
***
Převaloval jsem se na posteli. Nemohl jsem zabrat, ač jsem se snažil ze všech sil. Podíval jsem se na budík na nočním stolku. Bylo půl páté ráno. Zavrčel jsem a přetočil se na záda.
Zítra přijede stěhovák pro první část Tomových věcí. A během pár dní bude můj bratr prostě pryč. Všechno zařizování šlo neuvěřitelně rychle… Můj bráška, moje všechno… Nebude tu…
Myslel jsem, že mám představu o tom, jak mě bude jeho ztráta bolet, ale teď jsem zjišťoval, že jsem vůbec netušil… Bolelo to víc, než když mi Tom řekl o stěhování, i víc, než když mi ukázal nový byt a pohádali jsme se. Teď mi to rvalo srdce na kusy a obracelo mi to vnitřnosti.
Začal jsem si plně uvědomovat, jak moc jsem na bratrovi závislý. Jsem vážně ubožák, co visí na bratrovi, Alex měl pravdu, ačkoliv to přímo takhle neřekl.
Alex… Pitomej Alex. I kvůli němu jsem nemohl usnout. Kvůli němu jsem začal přemýšlet o věcech, které jsem si dřív vůbec nebral do hlavy. Tak třeba to, že nikoho nemám. A nikdy jsem pořádně neměl. Ale proč? Proč? Protože jsem… fakt nikdy nikoho nepotřeboval. Protože… jsem měl Toma. Nebylo třeba poznávat někoho novýho, kdo by se musel o mně všechno naučit a zvykat si na moje chyby, když jsem měl někoho, kdo o mně všechno odjakživa věděl a moje chyby měl snad i rád. Proč si procházet složitostmi, když jsem měl někoho, s kým to bylo jednoduché? Proč jsem měl dělat kompromisy, když tu byl někdo, kdo mě měl rád bezpodmínečně?
Vyvalil jsem oči a s hrůzou si něco uvědomil. Vždycky jsem věděl, že můj vztah s Tomem je speciální. Nebyli jsme jako normální bratři a snad ani jako úplně běžná dvojčata… Ale nikdy jsem se na to nedíval tak, že by Tom byl ten důvod, proč jsem si nikdy nikoho nenašel. Nenahlížel jsem na to v tomhle světle. Ovšem teď mi to najednou bylo docela jasné. Vždyť to bylo jednoduché. Nikoho jsem si nikdy nehledal, protože jsem měl Toma. A Tom… byl nejlepší. Byl ve všem nejlepší. A nikdo se mu nemohl vyrovnat. Ani dřív, ani teď… A ani nikdy v budoucnosti… Navzájem jsme si byli tím nejlepším partnerem.
Jenže… Tom to změnil. Už to změnil… Popotáhl jsem a setřel osamělou slzu.
***
Vzbudil jsem se jen díky Pumbovi, který kňoural a dožadoval se vyvenčení. Rychle jsem vstal, oblékl si tepláky a tričko a vyrazil z pokoje, abych mohl svému miláčkovi otevřít vchodové dveře. Pumba vyrazil ven a za okamžik zmizel za rohem. Vzápětí jsem ucítil šťouchnutí do nohy. To byl Tomův kluk.
„Á, chlapče, ahoj,“ zašvitořil jsem a sehnul jsem se, abych mohl ohaře podrbat za uchem. Pes slastně zachrochtal a olízl mi ruku. Uvědomil jsem si, že s Tomem zmizí z domu i on a sevřelo se mi srdce. „Bude se mi stýskat,“ zašeptal jsem. Chvilku se mi zdálo, že mi ohař rozumí, tak zvláštně se na mě podíval. Ale pak zavrtěl ocasem a odběhl, takže jsem usoudil, že si z našeho odloučení těžkou hlavu nedělá.
Protáhl jsem se a vydal se do kuchyně pro snídani. Vzal jsem si z košíku s ovocem banán a opřel jsem se o barový pult.
„Dobré ráno,“ ozvalo se za mnou. Ohlédl jsem se a usmál se.
„Ahoj, brácho.“
„Ty si vyspáváš a já už dvě hodiny makám,“ rýplo si moje dvojče.
„Co děláš?“ zeptal jsem se, ale vzápětí mi to došlo.
„Balím poslední drobnosti,“ potvrdil mi Tom mou domněnku.
Kývl jsem a zakousl se do ovoce, abych nemusel reagovat. Otočil jsem hlavu zpátky. Tom došel až ke mně a opřel se zády o pult z druhé strany, nicméně přímo u mě, takže jsme se dotýkali rameny. Mírně jsem zaklonil hlavu a setkal se s jeho týlem.
Ani jeden z nás nic neříkal. Ticho rušilo jenom moje žvýkání. Když jsem dojedl, položil jsem šlupku na desku s tím, že ji vyhodím později. Nechtělo se mi teď chodit do koše.
Posunul jsem hlavu doleva a zvrátil ji dozadu, takže jsem si ji vlastně položil na Tomovo rameno. Bratr se svezl po pultu trochu níž a natočil se, aby na mě viděl. Klouzal jsem očima po jeho obličeji. Vtiskával jsem si do paměti každý detail té krásné tváře, jako by dnešek byla poslední šance ji vidět, ačkoliv jsem věděl, že uvažuju iracionálně. Bezchybná pleť, hnědé oči vždy plné laskavosti, husté obočí, růžová ústa, několikadenní strniště… Všichni nesnášeli Tomovo plnovousaté období, Ria ho prosila o změnu málem na kolenou, ale byl jsem to nakonec já, kdo ho přemluvil, aby se oholil…
Bratr přivřel oči a vydechl. Ucítil jsem na tváři závan horkého vzduchu. Cosi se mi zkroutilo v žaludku. Nevědomky jsem zatnul ruce v pěst.
„Nestěhuj se,“ šeptnul jsem najednou bez přemýšlení.
Tom zamrkal a hořce se pousmál. „Musím,“ odpověděl.
Naznačil jsem zavrtění hlavou. „Proč musíš?“
„Všechno už je připravený. Už je to rozhodnutý.“
„Můžeš to změnit. Můžeš cokoliv, když budeš chtít.“
Bratr na to nic neřekl. Jen si trochu odkašlal. Olízl si rty. Možná se mi to jenom zdálo, ale připadalo mi, že atmosféra mezi námi se začíná měnit… A možná jsem si to jenom představoval, ale snad se Tomova ústa o pár milimetrů přiblížila k těm mým…
„Nemůžu,“ odvětil najednou tiše a pomalu se celý odtáhl. Otočil jsem se za ním a sledoval, jak obchází pult a přibližuje se ke mně. „Nemůžu,“ zopakoval, když stanul přímo proti mně.
Moje srdce mírně zrychlilo tempo. „Je nám přece spolu dobře, tak dobře, ne? Proč to chceš opouštět?“ zeptal jsem se po chvilce a cítil slzy, jež mě začaly štípat v očích.
Tomův výraz najednou ztvrdl. „Prostě chci žít normálně,“ trhl rameny.
„A my teď jako nežijeme normálně?“ vybouchnul jsem.
„Ani ne,“ odpověděl Tom také zvýšeným hlasem. „Prostě nemůžeme až do konce života bejt jenom spolu. A takhle žít.“
„Ale vždyť to, co spolu máme, je tak hezký!“
„Hezký… hezký… viděl jsi někdy jiný sourozence, co to mají spolu stejně?“
„Jiný sourozenci nejsme my dva!“
„Tak vidíš, teď jsi mi dal zapravdu s tím, že to není mezi námi normální.“
„Bože můj,“ vykřikl jsem. „Odkdy toužíš bejt normální???“
„Odjakživa!!!“
„Takže odjakživa toužíš bejt beze mě???“
„Já… ne…“
„Ježíši kriste, co se mi to tady snažíš říct???“ křičel jsem, zasažený bratrovými slovy.
„Ty to prostě nechápeš!!!“ vracel mi Tom.
„Ne! To ty, ty, i když jsi moje dvojče, nedokážeš pochopit, co se mnou dělá, co říkáš, co děláš, to tvoje stěhování a to potom… Nedokážeš pochopit, jak se cítím!“
„Já tě chápu,“ řekl Tom trochu tišeji.
„Ne, nechápeš. Jinak bys mě tu nenechával. A neříkal takový věci. Kdybys cítil moji bolest…“
„A víš co? Je zajímavý, že když ty jsi taky moje dvojče,“ přerušil mě bratr, „jak to, že ty nechápeš, co cítím já? Jak to, že to prostě nevidíš?“
„A víš co? Je zajímavý, že když ty jsi taky moje dvojče,“ přerušil mě bratr, „jak to, že ty nechápeš, co cítím já? Jak to, že to prostě nevidíš?“
„Co mám vidět?“
„Že se prostě máme až moc rádi! JÁ tě mám až moc rád. Až moc. Příliš. A už to zkrátka nemůžu vydržet.“
S těmito slovy se Tom otočil na podpatku a zamířil pryč.
„Tome,“ volal jsem za ním šokovaně, „nemůžeš říct takovou věc a pak jen tak odejít!“
No… Očividně mohl.
Rozběhl jsem se za ním. Chytil jsem ho u schodů. Popadl jsem jeho ruku a otočil ho k sobě. Snažil se mi vyškubnout, ale jako zázrakem jsem měl dnes větší sílu já. „Jak jsi myslel to, co jsi řekl? Vysvětli mi to!“ dožadoval jsem se.
„Nech mě bejt, prosím.“
„Ne. Když jsi řekl takovou věc, tak mi ji musíš vysvětlit.“
Tom se na mě podíval, v očích měl smutek, ale zároveň se trošku usmíval. „Vážně ti musím všechno vysvětlovat?“ zašeptal.
Horlivě jsem přikývl. Tom se ke mně naklonil a zadíval se mi přímo do očí. Jeho pohled byl tak intenzivní… Pochopil jsem, že se snaží o to, abych mu porozuměl i beze slov. Zmateně jsem těkal pohledem po jeho tváři. A pak… Pak jsem tomu najednou porozuměl. Úplně mě to praštilo. Zalapal jsem po dechu a vyvalil oči.
A pak mě Tom políbil. Během vteřiny zrušil vzdálenost mezi námi a prostě přitiskl svoje rty na moje. Úplně jsem ztuhnul, nebyl jsem schopný jakéhokoliv pohybu. Polibek trval asi jen pár sekund, ale mně to připadalo jako věčnost, ve které mi tělem zavířilo tisíc emocí, z nichž jsem si nedokázal vybrat tu správnou.
Když se bratr odtáhl, odstoupil ode mě o několik kroků. „Nikdy jsme nebyli normální bratři. Já jsem nikdy nebyl normální. Protože… Pro tohle. A už… nemám sílu předstírat, že se nic neděje. Musím pryč.“
Otočil se a rozešel se pryč. Byl jsem pořád neuvěřitelně zmatený, ale jedno jsem věděl jistě. Nemůžu ho nechat odejít. Doběhl jsem ho a skočil mu na záda.
„Nesmíš odejít… Nesmíš odejít…“ šeptal jsem. Tomovi se pod mou vahou podlomily nohy a skácel se na zem a já na něj.
Přetočili jsme se tak, že Tom ležel na podlaze a já byl nad ním. Díval jsem se mu do očí. Možná to trvalo pár sekund, možná hodinu, kdo ví… Pak jsem přestal přemýšlet a zajal jeho rty mezi svoje. A najednou byly všechny moje emoce pryč a zbyla jen jedna.
Byli jsme vždycky spolu, vždycky jsme byli neoddělitelní. Byli jsme dvě poloviny jednoho srdce… Protože jsme se milovali.
***
„Hej, Tome?“ oslovil jsem svého bratra. Leželi jsme na posteli a s propletenýma rukama jsme zírali do stropu. A já byl nejšťastnější člověk na světě.
„Ano?“
„Ještě chceš bejt normální?“
„Ani náhodou.“
autor: Allka
betaread: J. :o)
Ahhh, bože!!!! To byla nádherná jednodílka, prcítěná, pěkně napsaná. Moc, moc, moc ti za ní děkui, Allko. Při čtení sem téměř ani nedýchala a pekelně se soustředila.
Dokážu si představit, že něco takového by se mohlo klidně stát i ve skutečnosti. Stejně si myslím (a nikdo mi to nevymluví!), že dřív spolu kluci něco měli určitě a při příchodu Rii se to všechno změnilo. Dokonce si myslím, že Billův rozhovor pro Sheknows tak nějak souvisí s Tomem. Samozřejmě, nelíbí se mi, že by byl Tom hajzlík, ale prostě… + když k tomu vezmeme texty nějakých písniček z KOS. 😉 Nicméně soudit nemůžeme, nevíme absolutně nic.
Jsem hrozně ráda, že povídka nakonec skončila dobře, celou dobu jsem se bála, že si tohle neřeknou a Tom opravdu odejde. Jak mi srdíčko poskočilo radostí, když mu Tom vlastně vyznal lásku.
Takže moooc děkuji za krásnou povídku! ♥
Teda, Allko, já smekám.. 🙂 Naprosto skvostně sepsaná povídka, i já si umím představit, že by to takhle mohlo být i ve skutečnosti.. Stěhování s Riou, pryč od Billa, protože ho má Tom až moc rád.. To, jak Bill kvůli tomu vyšiloval, sice se opravdu choval jako malý děcko, ale zrovna u dvojčat se to dá pochopit.. 😀 Celou dobu při čtení jsem měla nervy jako špagáty, že se Tom chce opravdu odstěhovat jen proto, že má Riu moc rád a Billa nemiluje.. Když se ale přiznal, že už nemůže vydržet lásku k Billovi a musí z toho pryč a když jsem četla závěr, kde spolu zůstali.. Dokonalost.. 🙂 Jsem strašně ráda, že povídka skončila dobře.. 🙂 Doufám, že se od Tebe ještě dočkáme spousty povídek, píšeš opravdu hezky.. 🙂
Tak toto bolo vážne niečo. Fakt krásne napísaná poviedka… To, ako Bill odmietal prijať Tomov odchod a stále ho presviedčal, nech ostane.. Ako chcem Tom stále odísť… Bolo to veru poriadne napäté. Celý čas som bola na pochybách o konci, či sa Tom fakt odsťahuje alebo nie. Ale záver bol skvostný, keď už Tom nevydržal a priznal Billovi svoju lásku. A aj keď bol Bill v prvej sekunde mimo, tak sa hneď spamätal.. no a tak všetko dobre skončilo 🙂
Ďakujem za krásnu poviedku a teším sa na ďalšie tvoje diela.
Uffff, já jsem se už opravdu začínala bát, že tohle nakonec skončí špatně! Díky za nádherný happy end! 🙂
Teda, musím říct, že tahle povídka mě rozhodně dostala! Jak už jsem psala, některé pasáže mě přímo rozesmívaly, ale hned o pár vět dál jsem chtěla brečet vztekem a zoufalstvím z toho, že se dvojčata rozdělí a že to Tom doopravdy myslí vážně. I přes Tomovu touhu se odstěhovat se mi neuvěřitelně líbilo, jak jsou mezi dvoučaty stále patré všechny ty nádherné pocity. Byla jsem nadšená, když se Tom na Billa nezlobil za jeho výlev, ale naopak chtěl, aby si k němu přisedl a v pohodě si promluvili. Tenhle Tom se mi tááák líbil! ♥ Takový správný (i když tedy s tím stěhováním naštval! 😀 Měl jediné štěstí, že jsem v závěru povídky pochopila proč to tak chtěl) a takový plný lásky a chápající! Prostě skvělý chlap! A Ať je Ria dobrá jak chce, Bill je prostě lepší! 🙂
No, prostě závěr povídky mě totálně odrovnal. Přiznám se, že mě nějak nenapadlo, že by se mohl chtít stěhovat především proto, že už nedokázal skrývat city k bratrovi. Opravdu, vůbec mě to nenapadlo, myslela jsem, že pokud to má dopadnout dobře, tak že si to uvědomí až když se odstěhuje. 😀 Ale Tvoje verze je o tolik krásnější! A jediné štěstí je, že byl Bill tak neodbytný, že byl Tom nakonec nucený mu své city přiznat svým pohledem a polibkem. A Billův skok na Tomovy záda bych velice ráda viděla! 😀 Ačkoli se mi chtělo děsně slzet, tak jsem se musela začít chechtat, jinak to nešlo. 😀
Prostě nádhera, Allko! Tahle povídka se Ti neuvěřitelně povedla! ♥ Moc se mi líbily ty slovní přestřelky mezi klukama, doslova jsem si to užívala! A taky jsem se dočkala nějaké další dvojčecí povídky, těch totiž není nikdy dost! ♥ Snad se tu od Tebe brzy zase něco objeví! 🙂
Za tuhle povídku moc děkuji! ♥ Pravděpodobně se k ní velice brzy znova vrátím! 😉
Táto krásna poviedka mala na svedomí takmer môj infarkt. Zabudla som sa nadychovať ako som bola napnutá, nešťastná a ako som sa bála, že Tom naozaj odíde. Tomove vyznanie bolo tak boľavo nádherné. Bolo to také ozajstné, úplne skutočné… Tom v rozhovoroch aj v tých TV dieloch vždy na Billa pozerá tak zamilovane a Bill občas na Toma tak smutne… je to akoby si ich pozorovala a napísala čo sa u nich deje:)
Ďakujem za túto krásnu poviedku, ešte si takéto prosím… veľa, veľa a ešte viac:)
Celou dobu jsem měla sevřené srdce bála jsem se že Tom doopravdy odejde.
Nádhera! Stejně jako holky jsem celou dobu trnula jak tohle dopadne. Pořád jsem myslela, že právě Bill si uvědomí, že Toma miluje a potom o tom bude muset přesvědčit Toma. A ono to nakonec bylo úplně naopak. Vůbec jsem to nečekala, Tom to skrýval opravdu dobře. Jsem šťastná, že to dopadlo takhle krásně a rozhodně se těším zase na něco dalšího od tebe!
Toto bola jedna s najlepších poviedok, úžasná!
Obrovsky dik za ten dobry konec. Uz jsem se vazne bala, ze Tom odejde a Bill zustane sam. Byla to krasna povidka, spousta emoci. Prislo mi to hrozne realne. Doufam, ze Tom se nebude chtit odstehovat spolu s Riou a nechat Billa samotneho. A pokud nahodou, snad se to stane presne podle tve povidky 🙂
Dekuji za krasny zazitek 😉
Nádherné, vážně… úplně jsem je viděla před sebou. Krásně procítěně napsané, tak věrně, jako by to člověk opravdu tiše zpovzdálí sledoval.
Díky!
Děkuju mockrát všem za překrásné komentáře 🙂 Jste zlatíčka.
Nádherná povídka, opravdu moc povedená a totálně realistická. Užívala jsem si ty jejich vzájemné interakce po celou dobu. Jsem šťastná za tak nádherný a dojemný konec 💕