autor: BrokenMirror
Začátek konce
Tom nemohl nechat Billa s nůžkami o samotě ze zjevných bezpečnostních důvodů, takže se fascinovaně díval, jak si Bill projíždí prsty své dlouhé mokré vlasy a bere jejich konečky mezi dva prsty. Předkláněl se nad umyvadlem a stříhal, vlasy jemně přistávaly na bílém porcelánu.
„Už jsi to dělal,“ bylo jediné, co mohl Tom říct, když se díval, jak Bill zvedal vlasy a měřil je, pak je stříhal – jako by v životě nedělal nic jiného.
„Jo,“ řekl Bill nepřítomně. „Nebyl jsem u kadeřníka… Ani nevím jak dlouho.“
„Aha.“
Tom se dál díval, jak si Bill v tichosti stříhá vlasy. Bylo to neuvěřitelně fascinující, něco, co si nemyslel, že by Bill udělal, ať už z jakéhokoliv důvodu. Pořád měl dojem, že má prostě problém představovat si ho, jak dělá všední věci, jak dělá věci jako ostatní normální lidé. Jen se snažil představit si Billa, jak sedí na gauči a dívá se na televizi při sobotním večeru, zatímco má v klíně popcorn – Tom z toho měl málem mozkovou příhodu. Mezi těmito čtyřmi zdmi, kde se setkali, kde se sblížili a vyrostli jako lidé. Představit si Billa mimo ně bylo nejen divné, ale i trochu děsivé. Tom často přemýšlel, co by si o Billovi myslel, kdyby se potkali ve vnějším světě, než se tohle všechno stalo. Líbil by se Billovi? Líbil by se Bill jemu? Možné odpovědi na tyto otázky ho trochu znervózňovaly.
Bill zvedl pohled a podíval se na Toma přes zrcadlo. „Co je?“ zeptal se. „Vypadáš, jako bys byl někde daleko.“
Tom zamrkal, uvědomil si, že byl opravdu několik minut mimo. „Promiň,“ řekl. „Je to jen… všechno.“
Koutek Billova rtu se zvedl v malém smutném úsměvu, který byl pryč stejně rychle, jako se objevil. „Jo,“ vrátil pozornost zpátky k svému odrazu v zrcadle a ustřihl si další pramen temných vlasů. „Všechno,“ zopakoval po něm.
Znovu se přes ně přelilo ticho a jediné, co bylo slyšet, bylo klapání železných nůžek, Tom očima přejížděl po Billově těle, přes jeho ruce, které projížděly jeho vlasy a zpátky dolů k zápěstí. Hluboká touha být vedle něj, dotýkat se ho, se uvnitř Toma rozsvítila, a najednou všechna ta touha musela být vidět v jeho očích, protože se na něj Bill znovu díval do zrcadla.
„Zíráš na mě,“ konstatoval, znovu se mu trochu zvedly koutky úst, jak se snažil vypadat nezmateně.
„Promiň,“ řekl Tom, ale neodvrátil pohled. Namísto toho k němu přešel, dokud se jejich těla skoro nedotýkala. Projel prsty Billovými mokrými vlasy a zazubil se, když cítil, jak potlačil zachvění, Bill pokračoval ve stříhání, jako by tu Tom nebyl.
Tom přejel Billovi po páteři dolů a zase nahoru, užíval si, jak se Billovi chvěla ruka, zatímco se snažil pokračovat ve stříhání. Tom si užíval reakce, kterých se mu dostávalo, i když byly malé, bylo to víc než nic. Nebyl idiot; věděl, že mu Bill neodpustil to, co se stalo v prosinci, ale držel se naděje, že po tom, co si projdou soudem, by možná někdy mohl.
„Jsi připravený na sezení s Annou?“ zeptal se Tom tiše, nosem se otíral o Billovy mokré vlasy a oběma rukama držel Billa za pas, konečky prstů se dotýkal kůže přímo nad gumou kalhot.
I když to sám řekl, že chce počkat, až bude po soudu, než se spolu zase vyspí, nemohl pohřbít svůj chtíč. Byl přeci jen člověk a už to bylo několik týdnů. Jen se ho potřeboval dotýkat, nemuseli dělat nic víc.
Ale pak se Bill otočil čelem k němu, zády k umyvadlu a Tom byl jen několik centimetrů od jeho obličeje. Billovy rty byly otevřené, mokrá ofina mu padala do očí a Tom si nemohl pomoct. Naklonil se a zachytil Billovy rty mezi svoje, přitiskl ho k umyvadlu, jak jen tvrdě se odvážil. Bill tiše zaprotestoval, ale oplácel mu líbání a Tom slyšel tiché cvaknutí, když položil nůžky zpátky za sebe na umyvadlo.
„Tome,“ promluvil Bill proti jeho rtům, jednou rukou se držel za kraj umyvadla, aby se nezakláněl dozadu. „Myslel jsem, že chceš počkat.“
Tom zaúpěl. „Chci,“ řekl a opřel se čelem o Billovo. Držel Billa za boky tak pevně, aby jeho ruce nepátraly někam, kam by neměly, protože kdyby ano, tak by bylo po všem.
S Billem cítil věci, které nikdy předtím necítil. Bylo to tak intenzivní, že ho chtěl popadnout a vzít si ho a nikdy ho nepustit.
„Proč?“ zeptal se Bill, byl opravdu zvědavý, otřel se klínem o Tomův, hravě se culil. Věděl, co dělá, samozřejmě; ale chtěl vidět Tomův výraz.
Sráč jeden, pomyslel si Tom zpola frustrovaný a zpola pobavený. Ale tak dlouho, dokud se Bill usmíval, mu bylo všechno jedno; bylo mu jedno, jestli z toho bude mít hormony na pochodu. „Protože,“ řekl a zhluboka se nadechl nosem, „nechci, aby se nám to vznášelo nad hlavou. Nejdřív chci, aby to skončilo, víš?“
Bill se uchechtl. „Dokážeš být opravdu přesládlý, když chceš.“
Tom na to nic neřekl, jen protočil oči a Billovi svítily oči pobavením, když ze sebe sundal Tomovy ruce.
„Pracky pryč,“ řekl. „Uděláme to po tvém. Žádné dotýkání dokud není po všem,“ řekl a pak pohladil Toma po hrudníku dolů až k rozkroku, kde ho vzal za jeho zpola tvrdou erekci, jemně stiskl, pak se otočil a znovu si vzal nůžky. „Takže,“ řekl a snažil se nezubit. „Ustup, nebo ti omylem ustříhnu nos.“
***
„Řekneš mi, co se stalo mezi tebou a Klarou?“
Bill se nad tou otázkou trochu zašklebil. Neměl problém mluvit s Annou o takových věcech jako dřív, ale tohle bylo něco jiného. Tohle bylo něco, o čem jí nikdy neřekl, nikomu. Fakt, že Klara Stark věděla o tom, co se dělo, že to věděla a nic neudělala.
„Můžeš začít tím, že mi řekneš, co chtěla, když za tebou přišla do té místnosti?“
„Chce mě mrtvého,“ řekl Bill naprosto upřímně a ani nemrkl.
„To řekla?“
Bill přikývl. „Já si jen pomyslel ‚co sakra‘, víš? Proč bych se měl obtěžovat předstírat, že jsem někdo, kdo nejsem? Tak jsem to nechal jít. Ale…“
„Ztratils kontrolu.“
Znovu přikývl a podrbal se na lokti.
„Jaké to bylo?“
„Bylo mi dobře,“ zašeptal, skoro jako by se za to styděl. „Vždycky je to příjemné. Nic necítit.“ Ale děsí mě to.
„Co jsi pak chtěl dělat?“
Bylo to skoro jako by znala všechny jeho černé myšlenky, které mu probíhaly hlavou, a možná, že znala. Nebyl schopný se na ni podívat; jeho pohled byl přilepený ke stolu. Cítil vztek a hanbu. Nechtěl odpovědět, ale začínal se učit, že z nemluvení nikdy nic dobrého nevzešlo. Spíš naopak a on ty následky musel už několikrát protrpět. Jeho mysl už nezvládala všechna ta tajemství a nevyřčené věci.
„Zabít ji,“ řekl a zíral na dřevěný stůl. „Tak moc jsem to chtěl.“
Její odpověď přišla až po několika vteřinách, možná byla ohromena jeho upřímností. „Co tě zastavilo?“
Bill zaváhal, ale nakonec se znovu rozhodl říct pravdu. „Tom,“ řekl tiše. „Nechtěl jsem… víš jak s tímhle vším je. Nikdy by se mnou už nepromluvil.“
„Proč myslíš, že by s tebou nemluvil?“
Bill se uchechtl nad absurditou otázky. „Proč myslíš?“ skoro odsekl. „Myslíš si, že mu nevadí, co jsem udělal? Nenávidí to, on… pracuje pro policii, co si má myslet? Co si může myslet? Nerozumí tomu, ne doopravdy. Jen to předstírá, protože chce rozumět, a protože je hodný, ale nerozumí tomu. A nemůže. Není ten typ člověka.“
„A jaký je typ člověka?“
„Je typ člověka, který vidí jedovatého pavouka, jak mu leze do postele a dá ho do sklenice a odnese ven-„
„A co bys udělal ty?“
Bill se zastavil uprostřed věty, zmateně. „Cože?“
„S pavoukem.“
Bill zamrkal. „Rozmáčkl ho,“ řekl bez zaváhání a trochu se třásl.
Anna přikývla a zeptala se. „Jsi ty ten jedovatý pavouk?“
Bill se zamračil a musel přemýšlet nad tím, co tím myslela. Pak se uchechtl. „Vidím, kam míříš,“ řekl. „Snažíš se přicházet se zvláštními metaforami a říkat, že jsou moje, že to je moje nevědomí, že? Ne, do téhle pasti nevlezu, sorry.“
Anna se na něj jednoduše usmála, ani jí nevadilo, že odmítá odpovědět. „Ostříhal sis vlasy?“
Bill se dotkl konečků vlasů. Byly viditelně kratší. Předtím je měl skoro do půl zad, a teď mu sotva visely pod rameny a ofinu měl také mimo oči. Připadal si trochu nahý, nebylo už tak jednoduché jen naklonit hlavu a schovat se za černou oponu. Přemýšlel, že by se ostříhal úplně, ale pak by byl opravdu nahý a tak ten návrh rychle zavrhl. „Jo, ostříhal.“
Znovu se na něj usmála. „Vypadá to dobře, to ty sám?“
„Jo.“
V očích měla hravou jiskru. „Přemýšlel jsi někdy, že bys v tomto odvětví pracoval?“
Bill se málem zadusil vzduchem. „Ne,“ řekl okamžitě.
„Bille.“ To, jakým stylem to řekla, ho donutilo odvrátit pohled. „Tvůj otec je pryč. Můžeš mít své vlastní sny.“
„Nemám už tyhle druhy snů,“ řekl temně a přejížděl pohledem po vzoru na stole.
Anna se na něj chápavě dívala. Viděla přímo skrz jeho zeď a obranu. Jeho emoce byly vystavené na povrchu, nezamykal je tak jako dřív.
„Kdy poprvé sis dal na obličej šminky?“
Bill sevřel dlaně. „Nevzpomínám si. Je to moc dlouho. Co na tom záleží?“
„Sám ses namaloval?“ zeptala se. „Nebo ona?“
Bill si vzpomněl, proč nesnášel tahle sezení.
***
„Posaď se.“
Bill zaúpěl. „Proč?“ stěžoval si. Karinina postel byla tak měkká a velká, mnohem lepší než jeho stará a tvrdá, otevřel jedno oko, aby se na ni podíval. Otočila se na malé fialové stoličce a usmívala se úsměvem, který měla pokaždé, když měla něco za lubem.
Bill se na ni podezřívavě zamračil. „Co?“
Její nově namalované oči zářily. Zvedla řasenku, kterou si zrovna dodělala, a zazubila se ještě víc, svůdně s ní zamávala.
„Co?“ zeptal se Bill znovu a pak zamrkal. „Ne,“ řekl, zasmál se šokovaně a překvapeně nad tím, k čemu směřovala. „Ne. Ani nápad. Ne-e.“
„Prosím,“ prosila. „Prosím, jen to zkusím, prosííííím?“
Bill zaúpěl a na chvilku zavřel oči. Věděl, že to ztratil. Když se na něj takhle dívala, tak podlehl. „Fajn,“ řekl a pomalu se posadil, přehodil nohy přes okraj postele a opřel se o ruce. „Fajn.“
Karina tiše vypískla a přisunula si stoličku k němu, až mu seděla mezi nohama. Otevřela řasenku a zazubila se. „Zvedni oči,“ řekla a Bill těžce vydechl, udělal ale, co mu řekla, nejdřív ji samozřejmě probodl pohledem.
„Nevypíchni mi oko,“ zamumlal, když se ta věc dostala až děsivě blízko.
„Srabe,“ popíchla ho a začala ho malovat, zubila se nad Billovou snahou nemrkat nebo neodtahovat hlavu dozadu.
Asi po minutě řasenku zavřela a podívala se na svou práci, skousla si ret a pak se natáhla pro něco dalšího na svém stolku. Bylo to dokonce špičatější než řasenka.
„Co to, ksakru, je?“ zeptal se Bill a několikrát zamrkal. Řasy mu přišly o dost těžší, bylo to zvláštní a chtěl si to utřít, ale měl pocit, že by to nedopadlo dobře. „Vypadá to jako vražedná zbraň.“
„Prosím?“ řekla a usmála se sladce, Bill jen protočil oči.
„Tak jo,“ zabručel a ona zase vypískla. Za to nejspíš mohly její laní oči, rozhodl se. Jen na něj zamrkala a on se jí podřídil. Ženy.
„Snaž se nemrkat,“ zasmála se a začala mu něčím, co vypadalo jako tužka, jezdit pod okem.
„Jo, jsi takhle blízko, abys mi vypíchla oko zasranou tužkou, nemrkat je naprosto normální.“
„Jsi tak dramatický.“
„Nemáš panenku nebo něco, na čem bys tohle mohla dělat?“
„Ooo, ale ty jsi moje panenka, Bille,“ řekla a jemně ho štípla do ruky, neměl ani šanci jí říct, ať toho nechá, když mu nařídila, aby zavřel oči.
Po tom, co bylo jako věčnost, se odtáhla. „Ještě neotvírej,“ řekla rychle. „Ještě poslední věc.“ Když zaúpěl, tak se jen zasmála. „Slibuju, poslední věc. Jen chci vidět, jak budeš vypadat. Nech zavřené oči.“
Bill si znovu povzdychl, ale neotevřel je. „Jestli je to růžové, tak tě zabiju,“ řekl, když cítil jemný štětec na očním víčku.
„To bys neudělal,“ řekla a vzala si jiný štětec, dělala mu s obličejem bůhvíco. „Okay, jsem skoro hotová.“ Použila prsty, aby mu otřela prach, který mu spadal pod či, a pak byla na chvíli ticho, než mu řekla: „Otevři oči.“
Bill zamrkal a podíval se jí do očí, díval se, jak je trochu vykulila.
Dívali se na sebe a Karina tiše vydechla, skoro jako by zalapala po dechu, chvíli to bylo, jako by je něco táhlo k sobě, ale ona pak přerušila oční kontakt a zaneprázdnila se hledáním zrcátka. Přidržela mu ho před obličejem.
Bill na sebe zamrkal do zrcadla a to, co viděl, nevypadalo vůbec jako on. Oči měl větší, výraznější, černě orámované. Vlastně musel přiznat, že vypadal dobře. Vypadal jinak ve smyslu, jak si nikdy nemyslel, že by vypadal.
***
„Nemusíme o tom mluvit teď hned, jestli nechceš,“ řekla Anna po několika vteřinách ticha. „Jsme tu přeci jen proto, abychom si dnes promluvili o něčem jiném.“
Bill byl vděčný, ale pak si vzpomněl, o čem měli mluvit, a najednou si nebyl jistý, jestli je zas až tak vděčný.
„Mluvili jsme o tom, jak si nemyslíš, že Tom má rád všechny tvoje části,“ zastavila. „A co ty? Ty je přijímáš?“
Bill ztuhl. „Samozřejmě, že ne,“ zasyčel.
Usmála se na něj jemně, ten vidím-ti-do-hlavy úsměv, který Bill nikdy neměl rád. „Tak jak můžeš od Toma čekat opak?“
Billa to vyvedlo z míry a začal koktat. „Já… Já nikdy neřekl, že to očekávám. Já jen-„
„Chceš to od něj?“
„Ne! Já… já nevím.“ Sklopil pohled, pokořen. „Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se, nejspíš pro osobní rozptýlení, nebo protože chtěl vedlejší konverzaci, sám nevěděl. „Co jsem jí řekl?“
„Moc,“ řekla Anna. „Jestli mi to chceš říct.“
Bill se objal kolem břicha a zhluboka vydechl. „Řekl jsem jí, že to, co jsem udělal, byla její vina.“
Anna trochu zjihla, ale v očích se jí objevila kapka starosti. „Proč jsi to udělal?“
Bill polkl a zhluboka se nadechl. A je to tady. „Protože o něm věděla. O mém otci,“ vyjasnil, pak se na chvíli zastavil a pokračoval. „O to, co dělal mamce a… jo. Viděla, jak se to dělo a ani nezvedla prst.“ Zvedl k ní pohled, oči mu ztvrdly. „Nakonec jsem to musel udělat já.“
„Věděla o tom týrání?“ když Bill neodpověděl, naklonila se trochu přes stůl. „Bille,“ řekla, její hlas byl přísnější než obvykle.
„Jo.“
Vydechla a promnula si čelo, Bill se kvůli tomu začal cítit hrozně. Byl si jistý, že na něj začne křičet, ale když Anna znovu promluvila, její hlas byl klidný.
„Co se stalo, stalo se,“ řekla. „Ale jestli jsi si stoprocentně jistý-„
„Jsem.“
„-pak je to velmi vážné,“ dokončila. „Velmi vážné. Je mi jasné, že víš, že sis tohle neměl nechávat pro sebe, takže to teď řešit nebudu, ale Bille, za tohle ji můžeš zažalovat. To, že neohlásila týrání, obzvlášť když věděla, že týrá dítě, to je zločin. A i když jsi tohle předtím neřekl, tohle je něco, co může našemu případu pomoci.“
Bill ztuhnul. „Znamená to, že ji můžou potrestat?“ zeptal se hlasem jen nad úrovní šepotu.
Anna přikývla. „Ano, je to možné.“
A jen tak, zničehonic, se Billovi na obličeji rozprostřel tak dlouho neviděný úšklebek.
***
Tom tak nějak nic nedělal. Čmáral si na papír, a tak nadskočil několik centimetrů do vzduchu, když mu Georg položil ruku na rameno.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se Georg. „Vypadáš jako… duch.“
Tom položil pero. „Jo,“ řekl, ale nezněl moc přesvědčivě. Upjatě se na Georga usmál, než předstíral, že si čte něco na stole.
„Půjdeš i dnes s nima?“
Tom přikývl. „Začíná později, po obědě.“
„Slyšels, že budou žalovat matku? Osm- chci říct, Bill a jeho právnička?“
„Jo.“
Fakt, že se Georg nezeptal proč, bylo znamení, že Tom vypadal hrozně, když si toho musel všimnout už i Georg. V noci nespal, vlastně ani předtím ne, a sotva jedl. Bylo to prostě všechno až moc. Fakt, že uběhl měsíc od prvního soudu a tou šíleností s Klarou, Toma dost děsil. Museli čekat tak dlouho kvůli všem těm novým informacím, které Bill řekl, a Tomovi bylo, jako by celou dobu chodil po jehlách. Kdyby to už skončilo, byl by neuvěřitelně šťastný. Proč to muselo trvat tak dlouho?
„Nedovedu si představit, čím procházíš,“ řekl Georg. „Chci říct, kdyby to byla Sofie-„
Tom zamrkal a podíval se na svého kolegu. „Ty chodíš se Sofií?“
Georg přikývl. „Poslední dobou jsi byl ve svém světě, zdá se. Jsi si jistý, že si nechceš vzít pár dní volna, kámo?“
Tom tu poslední větu ignoroval. „Tak to vám dvěma přeju.“
Georg se na něj usmál, vypadal nejistě ohledně toho, jak moc šťastný může být před Tomem. „No nic,“ řekl. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si chceš se mnou vzít na starosti jídelnu. Měl bys něco dělat; jen tady sedíš se svými papíry.“
Tom sevřel pero pevněji. „Nevěřím si, že bych teď dokázal stát,“ řekl. „Možná bych tě pozvracel.“
„I když si cením tvé starosti,“ řekl Georg, než vzal Toma za paži a vytáhl ho na nohy, „nebylo by to nic, co se ještě nestalo. Jdeš se mnou.“
***
„Nedělej to,“ řekl tichý hlas urgentně. „Jsi snad idiot, nedělej to!“
„Jayi! Jayi!“
Bill zvedl pohled a neměl ani čas zamaskovat překvapení, když k jeho stolu přišel neznámý muž; muž, který byl vězeň a ne policista.
Bill nakrčil obočí. „Ano?“
Muž se podíval přes místnost směrem, kde seděli jeho přátelé. Všichni se na něj výstražně dívali a naléhavě vrtěli hlavou. Vrátil svou pozornost k Billovi. „Um.“
Bill byl nejdřív zvědavý, ale jeho trpělivost a zvědavost dost rychle vyprchávala. Dnes nebyl den na to, aby ho nějaký idiot provokoval. Za míň než dvě hodiny pojede k soudu a byl na pokraji a nervózní. „Co?“ zeptal se, byl si vědom toho, jak tvrdě jeho hlas zněl.
Plus Tom u něj nebyl tři dny. Anna mu řekla, že Tomovi dala radu, aby si dal několik dní pauzu, a proto tu nebyl a bylo to v pořádku, protože bůhvíproč se Tom poslední dobou stresoval, ale všechen ten čas jen zhoršoval Billovu náladu.
„Můžu se posadit?“
Billovo obočí se vrátilo dolů. „Prosím?“ řekl šokovaně. Muž to nejspíš vzal jako ano a posadil se.
„Jmenuju se Jay,“ řekl cizinec s lehkým kývnutím hlavy. Vypadal nervózně, Bill přikývl, ale byl podivně klidný. Připadal si mimo své teritorium. Proč se tohle dělo? Jeho podráždění se rychle mělo v údiv a bázeň.
„A?“ vydral ze sebe.
„Ty se jmenuješ Bill, že?“
Bill ztuhl a snažil se nevypadat až moc vyvedený z míry. Ztuhla mu ale čelist a všechny svaly v zádech.
„Omlouvám se,“ řekl muž. „Nechtěl jsem rušit. Jen… něco jsme slyšeli, víš?“
„Něco,“ zopakoval Bill nepřítomně.
„Jo. O tobě a… jo. Nebudu… ale jo. Jen jsem si myslel, že tě pozdravím. Protože vypadáš trochu opuštěně, víš.“
Bill sklopil hlavu a promnul si čelo. „Další už ne,“ zabručel. Rozhodně nebyl v náladě na jednoho z těchto lidí. Jednou za čas měl náladu na novou hru, ale už ne. Rozhodně ne s ním.
„Otravuju tě.“
„Ne, ne, vůbec ne,“ řekl Bill suše a s viditelným sarkasmem, ale ten člověk to nepochopil, nebo pochopil a předstíral, že ne. Zůstal tam sedět a Bill zvedl pohled, přejel očima po mladíkově obličeji. Měl krátké vlasy, uši jako Dumbo a pihatý nos. Bill potlačil nutkání uchechtnout se nad tou nepřívětivou vizáží.
„Takže, Jayi,“ řekl a položil ruce na stůl před sebe s falešnou sladkostí v hlase. Slyšel, jak si za ním začali lidé šeptat. „Za co jsi tady, vypadáš sotva na devatenáct.“
„Vyloupil jsem banku,“ řekl bez zaváhání. „Nebo,“ dodal s úsměvem, „jsem se o to pokusil. Je mi ale dvacet dva.“
„Banku říkáš. To není špatný. Ozbrojený?“
Jay přikývl.
„Proč jsi to udělal?“
Jay se trochu usmál a pokrčil rameny. „Byla jedna holka,“ řekl a znovu pokrčil rameny, jako by mluvil o ničem. „Chtěl jsem ji několik let, ale ona si mě nikdy nevšimla.“
Proč asi, řekl Bill skoro nahlas, ale zarazil se včas. Jestli bylo něco, co nechtěl, tak to byl veřejný boj. Tenhle kluk byl ale opravdu neatraktivní. „Holka, jo.“
„Není to vždycky kvůli holce?“ Jay se pokusil o vtip, ale když se Bill neusmál, tak rychle pokračoval. „Pro tebe taky, co? Holka?“ podíval se na Billa s očekáváním, ale vycouval z toho hned, jak si všiml, že jeho výraz potemněl. „Okay,“ řekl a dal si ruku před obličej. „Holky,“ řekl a předstíral, že si píše na ruku ukazováčkem. „Citlivé téma.“
Bill byl překvapený, když si uvědomil, že se musel snažit neusmát a byl si jistý, že se mu na rty přeci jen vyloudilo pousmání, než to dokázal zastavit. Kdo byl tenhle idiot a proč s ním vůbec mluvil? A hezký postřeh, mimochodem. Bill možná mluvil s Tomem, Annou a několika lidmi u soudu o takových věcech, ale ne s nějakým klukem, který to nejspíš dělal jako sázku.
„No nic,“ pokračoval Jay. „Tahle holka,“ zasmál se nad vlastní hloupostí. „Myslel jsem si, že se jí budu líbit, když budu mít pěkný auto. Tak proto jsem se pokusil vykrást banku.“
„Proč, když jsi prostě mohl nějaké ukrást?“ Bill byl skoro upřímně zvědavý, když se na to zeptal, ale pak si připomněl, že ho vlastně vůbec nezajímá život tohohle náhodného člověka.
„Přesně.“ Zasmál se Jay znovu, čímž ukázal ohromnou mezeru mezi předními zuby. Nejspíš ho museli ve škole šikanovat, pomyslel si Bill. Nebylo by to těžké, když vypadal takhle. Byl jedním z těch slabých kluků, kteří nechávali tvrdý kluky, aby si s nima vytírali prdel. Bill sám dělal všechno, aby jedním z nich nebyl. Ale zdálo se, že ať dělal, co dělal, stejně se tak stalo, když zvážil, kde oba dva skončili.
„Okay,“ řekl Jay nakonec. „Poznám, když je moje společnost nechtěná.“ Postavil se, ale na tváři měl stejně ten přiblblý úsměv. „Rád jsem tě poznal.“
Bill zamrkal, ale povedlo se mu potlačit překvapení. Nic mu ale neřekl, takže se Jay jen znovu pousmál a odešel zpátky ke stolu, kde se ostatní vězni začali smát a plácat ho po zádech, třást mu s rameny a ptát se ho, jestli nezešílel.
Billovi to bylo jedno; byl hluboko ve vlastních myšlenkách. Tak tvrdě pracoval na tom, aby k němu lidé nechodili a nemohli, a najednou ta bariéra zmizela.
Lidé se ho už nebáli.
Za rohem Tom skřípal zuby. Bill je neviděl, ale on a Georg se na celou tu podivnou scénu dívali. „Kdo to byl?“ zeptal se Georga. „Odpověz mi, kdo to byl?“
„Nevím,“ řekl Georg upřímně a zavrtěl hlavou. „Nějaký vězeň, nevím.“
„Ale proč s Billem takhle mluvil? Proč by-„
Georg se na něj podíval. „Jsi naštvaný, protože s ním mluvil, nebo jsi naštvaný, protože mu vyloudil úsměv na rtech?“
Tom semknul čelist. „To je mimo-„
„Ne, není,“ řekl Georg a vydechl. „Nemůžeš žárlit jen proto, že se s ním ostatní snaží mluvit. Myslel jsem, že budeš rád, když uvidíš, jak se ostatní snaží.“
Tom vydechl. „Já vím,“ řekl a sklopil hlavu, bradou si málem narazil ho rudníku. „Bože, já vím. Co je to se mnou?“ ta otázka byla spíše rétorická, ale samozřejmě, že Georg odpověděl.
„Jsi zam-„
„Neříkej to,“ řekl Tom rychle a povzdychl si.
„Ale jsi,“ řekl Georg a následoval Tomův pohled k Billovi.
„Možná.“
„Možná?“ zasmál se Georg a zavrtěl hlavou. „Ty se jednou podíváš na nějakého kluka, který není zrovna atraktivní, který se snaží být na něj hodný, a prakticky tady vybuchuješ a řekneš možná?“
Tom si ještě jednou povzdychl a sjel pohledem na zem. „Obvykle nejsem moc žárlivý,“ přiznal, i když měl pocit, že tohle bylo víc než žárlivost, ale nechtěl se v tom moc vrtat. Svoje emoce může pitvat, až bude po všem, až budou mít všechen čas na světě.
„Ale třeba jsi ani nikdy nebyl pořádně zam-„
„Georgu.“
„Fajn.“ Georg se zubil a Tom jen protočil oči, než se automaticky vrátil pohledem zpátky k Billovi. Svíral se mu žaludek. Poprvé si přál, aby se to všechno mohlo vrátit tam, kde to bylo. K tomu, jak potají chodil k Billovi do cely, k tomu, jak nechápal Billovy narážky a k tomu, jak se schovával v koupelně, když někdo jiný přecházel po chodbě. Najednou se zdálo, jako by bylo všechno předtím o tolik snazší, i když věděl, že to není pravda. Bill nikdy nebyl ničím, co by bylo alespoň blízko snadnému.
Když se vrátil ze svých myšlenek, zaměřil se zpátky na Billa, který se šťoural v jídle a přejížděl kouskem brokolice po talíři. Tom se usmál.
Georg se rozhodl, že teď je správná chvíle na kašlací útok. Hlasitě si zakašlal do dlaně: „Láska.“
***
Tom neměl šanci promluvit si s Billem před tím, než vešli do soudní síně, a to ho teď trápilo ze všeho nejvíc. Dny s ním nemluvil, protože měl dovolenou, a tak doufal, že mu bude moct alespoň popřát hodně štěstí.
Začalo to už před dvaceti minutami a Bill už byl na řadě při otázkách, a hned potom, co se postavil, vyhledal Tomův pohled.
„Budeš v pořádku,“ naznačil mu Tom a Bill jen krátce přikývl, aby si toho nikdo jiný nevšiml.
Spousta otázek byla stejná jako předtím, Tom si toho všiml. Bylo to proto, aby zjistili, jestli nezmění výpovědi? Nejspíš, protože Peter se zase choval jako kretén a zněl ještě agresivněji. Nejspíš neměl moc velkou radost z toho, že jeden z jeho klientů byl zažalován.
Billova obhájkyně Susan právě teď mluvila a dělala dobrou práci s vysvětlováním toho, jak se může dětská psyché narušit, a proto se s Billem stalo to, co se stalo. „Proč nám vůbec neřekneš něco o vašem vztahu s otcem sám?“ zeptala se ho a Peter si odfrkl, ale zůstal zticha.
„Um.“ Bill si odkašlal a pohledem přejel po místnosti.
„Je to v pořádku,“ řekla Susan.
„Ugh, nerozmazlujte ho,“ odsekl Peter, nejspíš nebyl schopný držet pusu. „Nechte ho mluvit za sebe, ať jednou slyšíme pravdu a ne to, co jste mu řekli, aby říkal.“
„Já ne-“ začala Susan, kterou to rozčílilo, ale Bill všechny překvapil a promluvil.
„Můj otec, Jörg Kaulitz, byl hrubý idiot,“ řekl a dost překvapivě jeho pohled směřoval na Petera. „Jako já,“ pokračoval, „měl problémy se zlostí a později dost pil.“ Zastavil, ale neodvracel pohled od Petera. „Každý den,“ řekl a zhluboka se nadechl. „Každý den jsem si přál, aby namísto matky mlátil mne. A poslední rok ji bil každý den. Nic z toho si nezasloužila, ale ona s ním chtěla zůstat a podstupovala to. Říkala mi, že ho miluje, ale já věděl, že tu byl i jiný důvod, proč jsme zůstali. Bylo to částečně proto, že kdyby se rozhodla odejít… pak by mě musela nechat s ním, protože neměla dost peněz na to, aby mě podporovala. Nechtěla mě s ním nechat, protože už tenkrát viděla, jak moc jsem jako on, a to ji děsilo.“ Třásl se mu hlas, ale oční kontakt nepřerušoval. Tomovi se potily dlaně. „A tak bylo peklo. Domov. Většinu času jsem chtěl jen zůstat u sebe v pokoji, dal jsem si ruce přes uši a neexistoval.“ Zavrtěl s tichým smíchem hlavou. „Myslel jsem, že bych ji mohl zachránit,“ řekl. „Myslel jsem, že kdybych jí zabalil kufry a dostal ji odtamtud, že budeme po zbytek života v pohodě. Že budeme šťastní, ať už to znamená cokoliv.“
„Myslíš, že tvoje matka byla nešťastná?“
Bill konečně odtrhl pohled od Petera a podíval se na Susan. Přikývl. „Rozhodně.“
„Podívejte,“ řekl najednou Peter a postavil se. „Tohle všechno je velmi dojemné, ale co si pamatuji, tak jste žádali o nepříčetnost?“ podíval se na Billa i Susan.
„Dočasné pominutí mysli,“ opravila ho Susan s tvrdým výrazem.
„Dobře,“ řekl Peter. „V každém případě, kdy je být rozzlobený počítáno jako být mimo smysly? Protože to je to, co tady já slyším. „Byl jsem rozčilený, vypnul jsem“. A co? To není dost, to rozhodně nestačí.“
„Můj klient se s tímto potýkal skoro celý život,“ řekla Susan. „Není to jen agrese, je to hlubší. Když se ten zločin stal, nebyl sám sebou, byl naprosto mimo smysly a trpěl paranoiou a bludy, myslím, že to se rovná dočasné nepříčetnosti.“
„Víte, kolik lidí je v amoku, když jsou rozčilení?“ zeptal se Peter. „A v každém případě, možná byl ‚mimo‘ během posledních dvou vražd, ale nezapomínejme, že chtěl, dokonce plánoval zastřelit svého otce. Kdo ví, možná lže. Možná plánoval zabít oba své rodiče, aby mohl být konečně sám bez nich?“
Tom v klíně semknul pěsti a vyhledal pohledem Billa, který se chvěl a koukal do země.
Výměna názorů mezi těmi dvěma pokračovala a Tom skoro nedýchal, bylo to tak intenzivní, že vzduch byl hmatatelný.
„Můj klient nikdy nechtěl Simone ublížit, pane Kellere, jeho záměry byly-„
„Zachránit ji,“ řekl Peter, zněl nezaujatě. „Já vím, řekla jste to už několikrát.“
Jak pokračoval v diskuzi o tom, co definuje nepříčetnost a rozdílné druhy psychóz, Bill byl požádán, aby odešel ze stupínku pro svědky. V tichosti se posadil, ignoroval všechny pohledy včetně Tomova.
Uběhla půl hodina, než se přiblížili k pauze, na kterou se Tom opravdu těšil, když ho najednou někdo chytil za rameno. Tak se soustředil na konverzaci, že málem vyjekl, když se otočil.
„Omlouvám se,“ řekl strážník Braun za to, že ho vylekal nebo za to, co chtěl říct, bylo těžké to poznat. „Ale potřebujeme všechny, kdo můžou, na stanici.“
Tom zalapal po dechu. „Cože?“ syknul. „Ne, nemůžu, musím tady zůstat.“
„Ve městě je jakási situace,“ řekl Braun, zněl omluvně. „Potřebujeme všechny. Někdo tady může zůstat, ale-„
„Proč to nemůžu být já?“
„Nejsi v uniformě a nejsi tady dnes, abys pracoval.“ Zvedl Braun stříbřité obočí. „A myslím si, že oba dva víme, že nejsi ani v kondici na to, abys tady teď pracoval.“
Tom si povzdychl a sklopil pohled. „Já vím,“ přiznal a ukradl si pohled na Billa. Může ho tady nechat? Co si Bill pomyslí, když ho uvidí, jak jen tak odchází? Neznělo to, že by měl na výběr. „Dobře,“ řekl a pomalu se postavil. Potřeboval si připomenout, že má práci, práci, kterou si nemůže dovolit ztratit a že se vrátí, až bude soud zítra pokračovat.
Potichu odtamtud s Braunem odešel, snažil se neupoutávat moc pozornosti, ale zdálo se, že si jich přeci jen nikdo nevšímá. Chtěl se podívat Billovi do očí, než odejde, ale nechtěl, aby sám zjistil, že už tu není, ale Bill se na ně nepodíval, díval se do klína a nakonec se za nimi dveře zavřely.
„Pochopí to,“ řekl Braun tiše, když šli tichou chodbou. Tom sám sobě nevěřil v odpovědi, a tak nic neřekl, Braun pokračoval. „V hotelu ve městě je velmi vážná situace,“ vysvětlil. „Je tam oheň, stále se snaží to dostat pod kontrolu, ale je tam až moc lidí zraněno a několik jich ještě může být uvnitř. Máme podezření na skupinu teenagerů, sedmnáct až dvacet jedna let. Byli přichyceni, jak utíkají z místa činu. Potřebujeme lidi, kteří by si mohli promluvit se svědky, někteří ve městě hledají ty děti, které utekly a někteří musejí zůstat na stanici s těmi, které jsme už chytili.“
Tom přikývl a snažil se vrátit do pracovní nálady, ale bylo to těžké, když jeho myšlenky byly stále v soudní síni. „A kde mě potřebujete?“
„Vrať se na stanici a oblíkni si uniformu, pak budu chtít, aby ses spojil s Andreasem a vzali jste si auto.“
„Máme hledat děcka?“
„Přesně tak.“
Tom v tichosti proklínal svoje štěstí. Andreas už asi nebyl tak špatný, ale to neznamenalo, že byli přátelé, ani to, že s ním chtěl být Tom v malém autě až do konce jejich dne.
***
O čtyřicet minut později byl Tom usazen uvnitř auta s Andreasem. Chvíli diskutovali, kdo bude řídit, ale Tom Andreasovi nakonec řekl, že klidně může on, když je to pro něj tak důležité.
V tichosti projížděli městem, na střeše auta jim houkaly sirény.
„Jak bylo u soudu?“ zeptal se Andreas po chvíli, nejspíš aby zničil to nepříjemné ticho.
Tom pokrčil rameny. „Těžký.“
„Vím, že bys byl raději tam,“ řekl Andreas a v rychlosti se na něj podíval. „Ale jestli se něco stane, opravdu potřebuju pomoc.“
„Já vím,“ řekl Tom. Snažil se neznět zle nebo nabručeně, obzvlášť když se Andreas snažil chovat mile. „Ještě několik dní tam budu moci být, takže jsem v pohodě.“
Ale kdyby Tom věděl, kolik dní ještě bude muset strávit prací na tomto případu, tak by dnes odmítl s Braunem odejít.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Konečně další díl této výjimečné povídky.. 🙂 Každý je plný tolika nových věcí, že mi chvíli trvá než to vstřebám.. 😀 Jsem opravdu napnutá jak kšandy, jak jsem hrozně zvědavá na to, jak tahle povídka dopadne, koneckonců se blížíme do finále.. Netuším, jaký konec autorka dala, ale moc doufám, že to dopadne dobře.. Klara mě tu moc překvapila, že o všem věděla a nic neudělala.. A moc se mi líbila scéna s výletem do minulosti, jak Karina Billa líčila.. 😀 A trochu mi vyrazil dech Jay, říkám si, co to mělo znamenat.. 😀 Moc se těším na další díl, doufám, že tu bude co nejdřív.. 🙂 A děkuji za překlad.. 🙂
veľká vďaka za preklad:)
Veľmi ma prekvapilo ako sa Jay posadil k Billovi a ten ho nevyhnal. Čo to malo byť? a prečo ho ostatní väzni za to potľapkávali pochvalne po ramenách? Bola to naozaj stávka?
Mrzí ma, že Tom si dal od Billa pauzu:( chudák potrebuje podporu. Som rada, že má Bill nejaké malé zadosťučinenie z trestného oznámenia na tú ženskú ktorá nechala malé dieťa napospas alkoholikovi a nenahlásila to:( Čo má znamenať ten koniec? čo sa tam stane? Mám strach, že sa Bill zosype keď zbadá, že ho tam Tom nechal…
Veľmi pekne ďakujem za preklad:)
To není moc dobré že Tom odešel a ten konec se mi také moc nelíbil.
Začiatok bol dobrý – Bill provokatér 😀
Jay ma prekvapil tým, že si k Billovi sadol – aj keď možno išlo o stávku, tak predsa len sa predtým Billa všetci báli tak, že sa naňho pomaly neodvážili ani pozrieť. A ako Tom žiarlil 😀
Tá Klára – som rada, že proti nej Bill podal oznámenie, že to vtedy nenahlásila. Hádam jej to len tak neprejde, aj keď mám blbý pocit, že to Billovi aj tak nejako nepomôže.
A záver – mrzí ma, že Tom musel odísť, ale dá sa pochopiť, že si to situácia vyžadovala. Len dúfam, že sa Bill nejako nezosype, keď tam Tom nebude a že sa nestane niečo zlé.
Vďaka za preklad ďalšej časti.
zrovna předevčírem, nebo tak nějak jsem si říkala, jestli se někdy dočkáme pokračování téhle úžasné povídky, za jejíž překlad jsem nesmírně vděčná, protože nebýt jej, nikdy si ji nepřečtu.. Anglicky zrovna moc neumím a myslím, že i kdybych uměla, tak si na ni netroufnu.
Takže za překlad moc děkuju.
Jenom co mě trochu mrzí, že díly přibývají tak málo a já vždycky zapomenu, co v tom předešlém díle bylo a jsem z toho potom při čtení docela zmatená.
Ale alespon o důvod víc si ji přečíst od začátku, že jo…:)
[6]:Já se omlouvám, ale reálný život je pes a s posledním rokem na vysoký to taky není zrovna růžový, tak proto ty pomalé aktualizace…nicméně při psaní autorka přidávala díl třeba jednou za rok, takže myslím že jsem ještě docela rychlá 😛
Psychologicke drama… Bill byl na zacatku takovy roztomily dablik, ale pokazde s temi navraty do minulosti a jeho obcasnymi vylevy si tak rikam, jestli by opravdu nemel radeji zustat sedet. Jiste, trest smrti je brutalni a prilis, ale pokud by ho pustili, co kdsby mu zase zatemnel mozek? Ech, ale samozrejme, ze si preji krasny ruzovy happy end s velkou slavnou svatbou 😀 takze jsem rozpolcena. Zkratka, ze je to Bill tak mu fandim, ale byt to nekdo jiny… a ta Klára je pekna mrcha, doufam, ze dostane aspon nejaky trest za to, ze jen sledovala tyrani tech dvou 🙁
Moc dekuji za dalsi kapitolku prekladu 🙂
[7]: Nene, neomlouvej se!:D Jak jsem řekla, jsem moc ráda a vděčná za překlad a klidně si na jeden díl počkám 5 let, ale jsem vždycky z toho potom zmatená a trvá mi, než si připomenu, co bylo v předešlém díle. Už chápu, proč na začátku některých seriálů je takové to "v minulém díle jste viděli…" 😀
Takže ještě jednou obrovské díky!:)
Konečne ďalšia časť tejto skvelej poviedky…Ďakujem za preklad 🙂
Dočkáme se někdy dalších dílů?? Prosím, čekám na ně jak na smilování
Posledná veta ma zase rozlútostila 🙁 koľko ešte dní? stane sa niečo zlé? Neznášam súdy 🙁 právnici vždy kladú nechutne kruté otázky, sú dotieraví, uštipační, niekedy nespravodliví 🙁 chudáčik Bill