Me, Myself and Romeo 62.

Vzpomínka na mé vítězství nad Petem mi připomene i složený list papíru, který se povaloval u mých nohou a pro nějž jsem se po jeho odchodu shýbl. Nevěděl jsem, zdali je opravdu můj, ale bál jsem se jej tam nechat ležet, takže jsem jej pro všechny případy zvedl a zastrčil do kapsy saka. Ať už byl můj, nebo ne, mohlo se na něm ukrývat něco zajímavého a třeba i užitečného.

Pamatuji se, že když jsem se vrátil na hotel a svlékal se, že jsem jej hodil do tašky a nakonec na něj úplně zapomněl. Možná bych se mohl teď podívat, co na něm je, když už jsem si jej s sebou odnesl. Sáhnu tedy pro tašku, která se nachází u mých nohou, a začnu v ní onen záhadný lístek hledat. Odstrčím stranou peněženku, mobil, který jsem si hned po příletu do Německa vypnul, aby mě nikdo neobtěžoval. Už takhle slyším, jak u Marion vyzvání telefon a jednotliví redaktoři nejrůznějších plátků se dožadují, aby je se mnou spojila, protože chtějí mé vyjádření k Petovi. Zaúkoloval jsem ji, aby každému řekla, že je to má osobní věc a odmítám ji komentovat, což beztak jen podpoří jejich domněnky, že jsme opět spolu. Momentálně se mi to hodí, takže bych je při tom nechal. Po chvilce přehrabování z tašky vytáhnu to, co hledám.

Pomalinku papír rozložím a sotva se na něj zahledím, zjistím, že je vskutku můj nebo ještě lépe řečeno adresován mně. Bezpečně to poznám nejen podle inkoustu, kterým je psán, ale i podle prvních slov, která mé oči začnou číst.

„Tu část tvé krásy, kterou vidí svět, každý by z duše jenom chválit chtěl: jak mohl by snad někdo nevidět, co vidí každý – i tvůj nepřítel? Však ti, kdo vedou tyhle krásné řeči a zvnějšku zdobí ten tvůj vnější vzhled…“ Od pokračování mě vyruší vpád čísi osoby dovnitř, který mě upřímně řečeno vylekal. Hříšníka nebo ještě lépe řečeno hříšnici zpražím pohledem a zhluboka se nadechnu, abych jí hezky od plic řekl, co si o jejích způsobech myslím. Marion mě však předběhne, když na mě očividně v naprostém šoku vybalí svou otázku.

„Vy jste ještě tady, pane Kaulitzi?“

„A kde bych jako měl podle vás být?“ Naštvaně vstanu od stolu a přehnu list napůl. „Viděla jste mě snad odcházet?“ Kdyby nepřetržitě seděla na svém místě, věděla by, že jsem firmu dosud neopustil. Obejdu stůl, dojdu až k mé stále ještě překvapené asistentce a zastavím se asi metr od ní. „Co chcete?“ Zavrčím.

„Já…“ Přešlápne na místě a nějak se nemá k tomu, aby mi vysvětlila, proč ke mně leze. Jak se mi sama přiznala, myslela si, že už tu nejsem a o to víc mě její přítomnost zde štve. Jestli jsem přišla, aby se mi hrabala ve věcech, tak s ní asi budu nucen udělat krátký proces. „Přišla jsem si pro tyhle desky.“ Ukáže na stůl, na kterém se skutečně nachází to, co si údajně přišla ke mně vyzvednout. Nedá mi možnost, abych něco odvětil, protože takřka jedním dechem pokračuje. „Řekl jste mi, že si to pročtete, a pak že to mám vrátit zpátky do archivu.“

Během toho, co si ji prohlížím, pátrám v paměti, jestli jsem skutečně něco takového řekl. Nějak si totiž nevzpomínám… Proto udělám krok směrem ke stolu a ony desky otevřu. Jsou to nějaké výkazy, o kterých si nejsem jist, že jsem je po ní vůbec kdy požadoval, ale budiž. Opět je zaklapnu a vrazím je Marion do ruky, přičemž si všimnu, že si zvědavě prohlíží zažloutlý papír v mé ruce.

„Ještě něco?“ Zeptám se nevrle. Neodpoví, jen zavrtí hlavou, přitiskne si desky na hruď a zamíří ke dveřím. Chystám se vrátit na své místo a dočíst si to, od čeho mě vyrušila, ale její hlas opět přitáhne moji pozornost k její osobě.

„Chtěla jsem se ještě zeptat…“

„Na co?“ Zamračím se, když se usazuji zpět na židli. Jestli se mě hodlá vyptávat na to, jak to probíhalo v Londýně, tak bych jí doporučoval radši mlčet. To není vůbec její starost. Nejsme kamarádi, abych se jí svěřoval. Sám se o její život nezajímám a od ní očekávám totéž. Pokud se chce optat na moje zdraví, radím ji mlčení dvojnásob. Na tuhle její otázku jsem už alergický.

„Mohu už odejít?“ Vysloví bojácně svůj požadavek a čeká na mou reakci. Dle jejího výrazu se domnívám, že je připravena na nejhorší. Když jsem zticha, nic neříkám a jen ji sjíždím očima, ubezpečí mě, že s prací je hotova a co jsem požadoval, zařídila. „Pokud mě ale ještě potřebujete…“

„Běžte,“ mávnu rukou poté, co se podívám na hodiny a zjistím, že jí padla. Sám jsem prakticky na odchodu. Hodlám ještě řádně oslavit svůj triumf. Marion konečně zmizí a já si tak konečně mohu dočíst, co mi můj obdivovatel napsal. Ačkoli, jeho poslední dopisy se mi vůbec nelíbily, nečinily mi vůbec žádnou radost, jelikož sice velebil můj vzhled, ale ihned mi něco vyčítal nebo mě dokonce z něčeho obviňoval.

Najdu místo, kde jsem skončil, a pokračuji ve čtení. Co jsem říkal, zase na mně hledá chyby: „Však ti, kdo vedou tyhle krásné řeči a zvnějšku zdobí ten tvůj vnější vzhled, začnou své chvále náhle protiřečit, když spatří víc, než zdá se na pohled: když totiž tvoji mysl prozkoumají – a v tom jim tvoje činy pomohou -, pak o tobě hned jiný obraz mají: puch plevele jim zkazí krásu tvou.“ Naštvaně zmuchlám další jedovatý dopis od něj a hodím jej zpět do tašky s tím, že ho doma spálím. Co s ním taky jiného! Kam se jen poděl jeho obdiv a láska ke mně? Byl jedním z mála, kdo mě v poslední době dokázal potěšit, vrátit úsměv na rty. Jenže teď se přidal k ostatním a místo toho, aby mě jeho slova pohladila po duši, zraňují mě. Pokud mě hodlá jen urážet, může si svoje verše strčit někam. Na tohle nejsem ani v nejmenším zvědav!

Nasupeně se nasoukám do kabátu, omotám si kolem krku šál a popadnu tašku. S pocitem, který ve mně v posledních týdnech převládá, a to že je proti mně snad úplně každá živá bytost na tomto světě, za sebou důrazně prásknu dveřmi od kanceláře a vydám se k výtahu. Když míjím stůl asistentky, krátce se u něj zastavím, abych si prohlédl ten její nechutný pedantský systém. Dokonce mám pocit, že jsou věci na pracovní ploše srovnanější než kdy jindy. Stálo mě to hodně přemáhání, abych jí tam neprovedl pár úprav.

Znechucený výraz mi na tváři setrvá do chvíle, kdy stisknu tlačítko, jímž si přivolám výtah. Vtom si vzpomenu na to, jak jsem zametl s Petem a dík tomu se alespoň drobátko usměji. Záhy si začnu představovat, jak by mohla probíhat jeho další rozmluva s Tomem, pokud ovšem už spolu na toto téma nehovořili. Škodolibý úsměv se ještě více rozšíří, když si představím Peta, jak se snaží dvojče stůj co stůj přesvědčit, že je v tom nevinně. Jistě se pokusí svalit veškerou vinu na mě a ze sebe udělat oběť, kterou v podstatě je, ale to Tom neví.

Třeba před ním Pete padne i na kolena, bude žadonit a… Výjev mého zoufalého ex klečícího před mým bratrem se rozplyne, když za sebou zaslechnu bouchnout dveře. Automaticky se po zvuku otočím, abych té osobě důrazně vysvětlil, že třískat dveřmi tu můžu nanejvýš já, jelikož mi to tu patří, a nikdo další nemá nejmenší právo ničit mi můj majetek špatným zacházením. Ať se ale dívám doprava nebo doleva, nikde ani noha. Divné. Jasně jsem tu ránu slyšel… Už už se chystám otočit zpět, zčistajasna si však všimnu jedněch pootevřených dveří.

„Marion?“ Její jméno je první, které mi přijde na mysl. Není to tak dlouho, co se mě dovolovala, zda smí již odejít domů. Třeba tu pořád ještě je… „Marion, jste to vy? Tak odpovězte!“ Dožaduji se její reakce a rozhněván, protože se nic neozývá, zamířím k oněm dveřím, abych se přesvědčil, je-li to opravdu ona a případně jí vynadal, že si ze mě dělá legraci.

V půli pohybu se ale zarazím, neboť mé uši zaregistrují další klapnutí. Tentokrát však z úplně opačné strany. Mé srdce nejprve vynechá několik úderů, vzápětí se však jeho tlukot dvojnásobně zvýší. Svůj záměr neuskutečním. Nechám dveře dveřmi a raději se vrátím zpět k výtahu, na který stále marně čekám. Buď jej nějaký idiot blokuje, nebo se zase zasekl mezi patry. Jenom minulý týden jej byli třikrát opravovat. Měl jsem štěstí, že jsem v něm zrovna nebyl. Sice si myslím, že nemám strach z uzavřených prostor, ale kdoví…

Další cvaknutí někde za mnou mě přiměje vykašlat se na výtah a zvolit jiný způsob, jak se odsud dostat. Po schodech to bude rychlejší. Byl to pěkně hloupý nápad nechat Marion jít! Měl jsem jí raději říct, aby na mě počkala. Aspoň bych měl teď nějakou společnost! Nadávaje sám sobě, scházím schody a div neúpím, když si představím, kolik jich mám ještě před sebou. Od počítání mě vyruší zvuk, jenž se nebezpečně podobá lidským krokům. Aniž bych se byť jen krátce ohlédl, se moje nohy automaticky dají do běhu a jediné, po čem teď toužím, je sedět v autě a být na cestě domů. Ať běžím, jak nejrychleji dovedu, mám pocit, že dupot se ke mně přibližuje místo toho, abych mu unikal. Se srdcem až v krku se sem tam opřu o zeď, když sbíhám schody dolů, a modlím se, abych konečně na někoho narazil. Jenže nikde ani živáčka. Kde jsou ksakru, když je potřebuji?!

V jedné chvíli se mi zdá, že jsem na schodišti za sebou dokonce zahlédl něčí stín, což mě vyděsí ještě víc. Tady končí veškerá sranda a vůbec se mi to nelíbí, ale vůbec ne! Chystám se zdolat další řadu schodů, která mě dělí od garáží a tedy i mého auta, které mě odsud odveze pryč. Když ale položím nohu na první schod, ta se zvrtne a…

TOM

Odložím na stolek několik dní staré vydání novin a vydám se ke dveřím, abych otevřel tomu, kdo několikrát důrazně stiskl zvonek. Jsem přesvědčený, že vím, koho za nimi najdu stát. Však mi po svém návratu do Německa několikrát volal, ale zařekl jsem se, že přes telefon s ním nic řešit nebudu. Vlastně to nemám chuť řešit vůbec, ale pokud je to nevyhnutelné, chci jej u toho vidět.

„Pojď dál,“ o krok ustoupím a nechám Peta vejít. Nečekám, až se zuje a vrátím se zpět do obývacího pokoje, kde se na něj rozhodnu počkat.

„Tome, já…“ Zmlkne, když jeho pohled přistane na novinách. „Takže jsi to už viděl.“

„Viděl.“ Řeknu s kamenným výrazem ve tváři. Sice jsem si připravoval, co všechno mu vmetu do obličeje, jen co se přede mnou ukáže, ale zatím se mi daří ovládat a mlčím. Nejvíce mě mrzí, že jsem si ten den, kdy jsem viděl jeho a Billovu fotku, vylil zlost na Taře. Naprosto nesmyslně jsem na ni řval, že je snad hluchá, když nepozná, že zpívá o půl oktávy níže, než je song napsaný. Mám-li být upřímný, vůbec nevím, jak to zpívala, nevnímal jsem ji. Nevnímal jsem nic, duchem jsem byl v Londýně a představoval jsem si, co se tam asi děje… Napadaly mě nejrůznější věci a všechny mi akorát přidělávaly vrásky na čele. Taře jsem se samozřejmě pak omluvil za své chování. Avšak když mi její oči prozradily, že kvůli mně brečela, měl jsem chuť dát si přes hubu. Přesně to bych si v ten moment zasloužil. Objetí, ve kterém jsem ji poté sevřel, možná trošku zmírnilo její bolest, ale já se dál cítil jako hulvát. Ječel jsem za ni, a přitom ona za nic nemohla. Že mi ty fotky podstrčila právě ona? Kdepak, sám jsem se jich domáhal.

„Vysvě-…“

„Co mi chceš vysvětlovat?“ Obořím se na Peta. „Tohle mi stačí.“ Ukážu na noviny, které hned nato seberu ze stolu a hodím mu je. Ať se pokochá, jak jim to spolu sluší. Páreček k pohledání.

„Nech mě to vysvětlit.“ Upne na mě prosebný pohled, ale tím mě neobměkčí. Připadám si podvedený a cítím se jako největší blbec pod sluncem. Ostatně tenhle pocit mi není poslední rok zas tak cizí. Netrvalo by mi dlouho, než bych si vzpomněl, kdy naposledy a dík komu jsem si tak připadal.

„Prý Vivienne!“ Ušklíbnu se. „Já pitomec ti věřil a ty si za mými zády dáváš rande s Billem v Londýně. Hlavně, že je to pro tebe pan Kaulitz, co?“ Připomenu mu, jak o něm hovořil před Gustavem a Georgem. Mluvil o něm jako o naprosto cizím člověku. Jako by mezi nimi nikdy k ničemu nedošlo. Tvářil se, že jejich vztah byl vždy ryze pracovní. Pete se nadechne a zavrtí hlavou, čímž mi dává nejspíš najevo, že nemá asi ani smysl mi něco vysvětlovat, protože stejně nebudu poslouchat. Zajímalo by mě, jak by mi to asi chtěl objasnit!

„Není to tak, jak to vypadá.“ Namítne však a hned pokračuje. Sám jsem zvědav, co si pro mě připravil. „Objevil se vedle mě, prohodil pár slov, když se tam objevil ten novinář, Bill se ke mně postavil a… Tady je výsledek.“ Zvedne do vzduchu noviny a pokrčí rameny, jakože sám nechápe, jak se to mohlo stát. Myslím si o tom svoje a on se to taky dozví.

„Proč jsi něco neudělal?“ Položím otázku, již jistojistě očekával už ve chvíli, kdy mi ukazoval noviny. Mohl se od něj odsunout, odmítnout focení. Pokud mu to tak moc vadilo, měl na to reagovat a ne se s ním nechat zvěčnit. A už vůbec by se mi neměl pokoušet tvrdit, že neměl tušení, že tam Bill bude. Žil s ním a věděl, že je Vivienne jeho kámoška.

„A co? To jsem měl dělat scénu, Tome?“ Zeptá se se zoufalstvím v očích. „Tou by to totiž skončilo. Znáš svého bratra stejně dobře jako já.“ Na tohle nic neřeknu. Poslední dobou se spíš domnívám, že Billa neznám vůbec. Že ten člověk pouze vypadá jako mé dvojče a ve skutečnosti je to někdo jiný, kdo se za něj od jisté doby vydává a hraje si se mnou. Jaká to krutá a nemilosrdná hra z jeho strany!

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Petův hlas znovu prolomí ticho, které mezi námi zavládlo. Jeho zelené oči mě prosí, abych mu tu otázku dovolil. Netuším, jestli ji chci slyšet. Nejraději bych teď byl, kdyby se sebral a prostě šel. Potřebuji být sám a všechno si to v hlavě srovnat. Jenže to neudělá, dokud nezodpovím dosud nevyřčenou otázku. Slabě kývnu hlavou a čekám, co se touží dozvědět.

„Musíš být ale naprosto upřímný. Slib mi to!“

„Slibuji,“ zavážu se, že povím pravdu a nic víc než pravdu. Škoda, že tu nemáme po ruce Bibli, abych mohl přísahat na ni.

„Co ti přesně vadí?“

„Jak co mi vadí? Proč se tak blbě ptáš?“ Jeho otázka mě znovu rozčílí. Jak se mě může na něco takového ptát. To je přece jasné!

„Vadí ti to, že jsme tam na sebe narazili nebo tohle?“ Zabodne prst do míst, kde jej Billova paže objímá kolem pasu a vyčkává na to, co odpovím. Najednou nevím, co říct. Doteď jsem si myslel, že mě vytočilo to, že se s ním Pete nechal vyfotit, přestože tvrdil, že je mu lhostejný. Nyní je má jistota pryč a musím se sám sebe ptát, jestli mi náhodou mnohem víc nevadilo to, že se ocitl v jeho blízkosti, že se jej Bill dotýkal a mluvil s ním.

„Ty nežárlíš na něj.“ Pete jen nahlas vysloví, co mi právě proběhlo myslí. Nemám odvahu se na něj podívat a čelit pohledu. Bojím se, co bych v jeho očích spatřil. Opovržení, smutek, výsměch, bolest? To všechno a možná ještě víc se v nich může právě odrážet. „Ty žárlíš na mě, Tome.“

autor: LadyKay